Pražské jaro

Jedním z vrcholů osmdesátého ročníku festivalu Pražské jaro byl koncert k devadesátinám estonského skladatele Arva Pärta. Jeho hluboká a niterná tvorba přesahuje svět klasické hudby, jak se docela nepřesně označuje arteficiální hudba. Pražské jaro tak přitáhlo i zájem posluchačů, kteří se jinak „vážné hudbě“ vyhýbají, i když v případě Pražského jara je to hloupost. Už v roce 1990 zde například vystoupil Kronos Quartet s oceňovaným dílem Steva Reicha Different Trains.

I lidi, kteří znají Pärtovu tvorbu z desek od ECM, jako jsou Miserere nebo Tabula Rasa, koncert překvapil. Ukázal, jak široký je skladatelův záběr, a zužovat ho jen na jeho vlastní pojetí, jemuž říká tintinnabuli, by bylo nepochopením. Převažovala sice kontemplativní poloha, odpovídající duchovnímu rozměru, ale Pärt neopomíjí výraznou gradaci, po níž v Kanonu Pokajanen s duetem basu a tenoru přijde zklidnění.

Sáhl i k z blues tak známé formě zvolání a odpovědi, kterou použil ve Which was the son of s textem z Evangelia podle Lukáše (3 23–38). Tam je vypsán Ježíšův rodokmen – byl synem Josefa, který byl synem Heliho atd., až se přes Abraháma dostane k Adamovi. Při vyjmenovávání Pärt střídal mužské hlasy s ženskými, větší sbory s menšími.

Dramaturgie byla dotažená, aby ukázala různé polohy a přístupy skladatele a současně jeho integritu. Koncert sám o sobě byl svébytným dílem s jasnou strukturou, když byla klíčová skladba první poloviny – Berlínská mše, kde sbor doplňují varhany – proložena dalšími díly. Jen v jediné skladbě zazněl jiný nástroj – klavír – a to v závěrečném Otčenáši, a pak v ukolébavce v přídavku

Estonský komorní filharmonický sbor pod vedením Tönu Kaljusteho potvrdil své mimořádné kvality i to, jak dobře rozumí Pärtově hudbě a s jakým citem ji dokáže interpretovat. Koncert v Rudolfinu také ukázal, že ani ta nejlepší nahrávka v tom nejlepším podání nedokáže plně zachytit sílu Pärtovy hudby.

Večer k devadesátinám Arva Pärta však nebyl jediný případem, kdy měl program přesah za hranice arteficiální hudby. V Praze hostoval i Ensemble Modern, který se po celou svou existenci věnuje především soudobé hudbě, ale neopomíjí ani výjimečné tvůrce z druhé strany hranice mezi vážnou a populární hudbou. První úspěch slavil na začátku devadesátých let s nahrávkami Franka Zappy. Po něm uváděl i díla tvůrců třeba z newyorské scény, jako je Elliott Sharp.

Do Prahy Esmeble Modern žádnou takovou skladbu nepřivezl, přesto jeho dva koncerty stály za pozornost. Už úvodní Fantaisie mecanicue od Unsuk Chin nabídly zcela odlišný přístup k interpretaci, jež byla až strojová. Klíčová byla v programu díla George Benjamina. Mimořádný zážitek nabídla jeho komorní opera na téma krysaře z Hameln přeneseného do moderní doby, kdy politik nesplní slib daný muži, jenž mu pomohl k vítězství, když město zbavil krys, jak si lid přál. Formou navazovalo Into The Hill na brechtovskou tradici, což bylo patrné zejména v expresivním divadelním podání obou zpěvaček.

Ensemble Modern, který je rezidenčním souborem Pražského jara stejně jako Benjamin, také nastudoval nová díla českých skladatelů včetně rozsáhlého Zrna plev a ohně Slavomíra Hořínka, který se věnoval tématu očišťujícího ohně. Stylově ji ukončilo tření šišek o sebe, což připomínalo praskání ohně, a na závěr dirigent zapálil sirku. Ještě působivější než Hořínkovo dílo, které trošku trpělo tím, že se suchý zvuk dřevěných bloků nepojil s ostatními nástroji, bylo B od Tobiáše Horvátha. Byl jedním ze tří skladatelů, kteří mohli své krátké dílo nechat souboru nastudovat a probírat je s ním. B je velmi sevřené, úsporné až sciarrinovské dílo pracující se střídmostí, tichem a pianissimem. Horváth si nevybral snadnou cestu, nepokoušel se jen o variování a permutování známých témat. I zvukově byla jeho skladba vyvážená, hloubky jí dodával basklarinet

I další rezidenční umělkyně, houslistka a zpěvačka Patricia Kopatchinskaja, překračovala hranice toho, jak bývá chápána vážná hudba. Tentokrát nikoli volbou repertoáru, ale svým podáním, kdy jí při interpretaci Stravinského Příběhu vojáka v závěrečné Danse du diable žíně ze smyčce jen létaly. Příběh vojáka přitom v části Tango / Valse / Ragtime ukazuje, jak skladatel čerpal z tehdy populárních žánrů. Vrcholem jejího vystoupení byla divadelně pojatá interpretace Schönbergova Pierrota lunaire. Tam odložila nástroj a zpívala hlavní roli v bílém kostýmu pierota. Někdy byla v divadelnosti moc přímočará, ale energie byla strhující, byť lze namítat, že expresivity bylo až moc a dílo, jímž se Schönberg vydal na cestu k dodekafonii, by potřebovalo plastičtější projev. Na festivalu alternativní hudby by se však takto nikdo netázal.

Osmdesátý ročník festivalu také nabídl vystoupení špičkových orchestrů. Přijely dokonce dva z americké pětky těch nejznámějších, bostonský a chicagský, takže návštěvníci měli možnost slyšet jejich takřka dokonalé podání. Chicagský symfonický orchestr ukázal, že Mahlerovi rozumí. Zahrál jeho šestou symfonii. Mimořádný zážitek i pro lidi, kteří nežijí klasikou, nabídli bostonští symfonici. Večer byl věnovaný Šostakovičovi. Po koncertu pro housle a orchestr, kde své mimořádné kvality ukázala houslistka Baiba Skride, následovalo další dílo z 50. let, jedenáctá symfonie 1905 připomínající masakr poklidně demonstrujících petrohradských dělníků, kteří přišli poníženě prosit cara o zlepšení podmínek.

Adagio Palácové náměstí s motivy ze dvou lidových písní mělo tíživou atmosféru, kterou v závěru zdůraznily tympány. Napětí vzrostlo v druhé větě se smyčci pojatými v duhu fugy. Neúprosný pochodový rytmus druhé věty 9. ledna udával velký buben, k němuž se přidávaly tympány a agresivní vpády vojenského virblu, evokujícího spolu s žesti střelbu postupujících vojáků do dělníků. To není popis skladby od industriálních Test Dept. z osmdesátých let, nýbrž o třicet let starší symfonie. Vážnou hudbu není radno ignorovat jako jakési nezajímavé fidlání, byla a je inspirací pro mnohé tvůrce z nonartificiálních žánrů.

Součástí programu Pražského jara byla i premiéra nového nastudování první opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa. To je dneska klasika, ale nelze zapomínat, jaký vliv měla Janáčkova hudba na jiné styly. Otevřeně se k ní hlásí jazzový pianista a skladatel Emil Viklický a obdiv k Jenůfě, což je název, pod nímž je opera známá ve světě, vyjadřoval při vystoupení na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze v roce 1984 Anthony Braxton. Loni potvrdil, že má Janáčka stále rád.

Nové nastudování hodně sázelo – zřejmě i kvůli režijnímu pojetí – na expresivitu a dynamiku. Ta se hodila k brutálnímu ruralistickému dramatu ze Slovácka, kde skoro všichni pijí a nikdo není dobrý, jen Jenůfka ubohá. Slušné byly i výkony pěvců, jen Rosi Aldridge v roli Kostelničky se držela se celou dobu pouze jedné velmi exaltované polohy, které chyběl kontrast. Navíc v ní nebyla schopná vyjádřit proměnu Kostelničky poté, co zavraždila Jenůfino novorozené dítě. To ovšem je dáno i nešťastným režijním pojetím. Režisér Calixto Bieito je znám svým provokativním přístupem, jenomže šlo o provokaci pro provokaci, navíc zoufale odfláknutou. Její pastorkyňu není nutné inscenovat v krojích, téma podřízení se konvencím a neodpustitelného zločinu je obecné. Naturalismus se může, nebo nemusí líbit, já bych se bez okatého utloukání mimina obešel, ale k příběhu se hodí. Proč ale byl přenesen do 70. let, jasné není – možná proto, aby na svatbě mohla rodina stárka dát Jenůfě a Lacovi jako svatební dar malý přenosný barevný televizor, a vyvolat tak prvoplánové salvy smíchu.

Bieito vůbec nepochopil, o čem příběh je, a zcela mu unikla psychologie postav. Jinak by nemohl nechat zlomenou Kostelničku na závěr vytáhnout revolver, běžný to atribut slováckých vesnic, a hrozit všem svatebčanům, že je postřílí. I když za příběhem stojí sexualita, kdy nemanželské dítě je děsivé stigma, těžko by se Kostelnička svlékala před Števou do kombiné a osahávala, aby ho přesvědčovala, že si má vzít Jenůfu, které udělal dítě. Věčně opilý Števa přitom nemá nouzi o holky, a mladší. Erotika nebo sex hrají v příběhu důležitou roli, ale Její pastorkyňa je o svazujících konvencích neodpouštějících hřích, o uražené ješitnosti a mstě. Jenůfě propíchne tváře Laca, který ji miluje, jenom proto, že ona dává přednost Števovi, jemuž se tak líbí její jablíčkové líce.

Některé provokace byly sotva na gymnaziální úrovni. Představa, že stárek na svatbě Jenůfy leze pod stůl s nějakou děvou a fotografka ho tam fotí, je pubertální sen z půlky minulého století.

Možná by neškodilo donutit režiséra přečíst podrobně libreto i předlohu od Gabriely Preissové, aby nám neservíroval takovouto smrsklinu. Bohužel nepomůže ani zavřít oči. Cvakání fotoaparátu je slyšet. V prvním dějství zase ruší neustálé plácání basketbalového míče o zem, protože si pan režisér myslí, že se u nás na vesnici běžně hraje košíková. Není divu, že při příchodu režiséra byl potlesk velmi vlažný, takový z povinnosti, a bylo slyšet bučení.

Vlnění i cloumání

Nedělní Respect začal a skončil tancem, zato úmorné vedro vystřídal déšť. Slejvák to byl pořádný, ale netrval dlouho a všichni se před ním dokázali někam schovat. Paradoxně narušil koncert asi největší hudební klády ročníku. A je otázkou, jestli by se na tom něco změnilo, i kdyby projekt Mestizx počasí nepotrápilo. Multiinstrumentalistka, zpěvačka a multidisciplinární bolivijsko-brazilská umělkyně Ibelisse Guardia Ferragutti s bubeníkem Frankem Rosalym a trojicí muzikantů (klávesák Ben Boye, baskytarista Matt Lux a trumpetista James McClure) sice dopředu slibovali střet jihoamerické tradiční hudby s avantgardou a punkem, takže nějakou přístupnou selanku nikdo neočekával, skutečnost ale byla daleko složitější, vrstevnatější a hodně free. Nebylo se zkrátka občas čeho chytit, a když už ano, kapela v mžiku ustřelila někam jinam. Možná osobní problém autora článku, to se také nevylučuje, bleskurychlá anketa mezi přáteli ale potvrdila, že bezradný nezůstal jen on. A pokud do profilu Mestizx v UNI napsal, že mu přijde divné, že tak velká spousta žánrových přítoků vůbec drží pohromadě, nicméně drží, a doufal, že se to z alba přenese i na pódium, nakonec k tomu nedošlo. Možná jindy, jinde, a ne před bouřkou.

We are Madalitso Band from Malawi. Thank you. Patnáctiminutová skladba. Thank you. Patnáctiminutová skladba. Thank you. Patnáctiminutová skladba. A thank you třikrát, protože koncert skončil. Pocitu „jedné písničky“ jste se po celou dobu nezbavili, i když se ke zpívajícímu virtuosovi na čtyřstrunnou kytaru přidal vysokým hlasem hráč na basový nástroj babatone, důvodu největšího vizuálního zážitku, a skladby získaly na energii a melodiích. Na kovovou strunu nataženou na dvoumetrovou tyč drnkal nebo po ní přejížděl kovovou tyčkou a skleněnou lahvičkou, a hlava nebrala, kolika zvukových barev dokázal docílit. Rytmiku pak obstarala pata kytaristy metronomicky bušící do bubnu, na kterém seděl. Riffy a ladění jsou jeho vlastní, případně mu s nimi prý pomohl Bůh. Přenést tuhle hudbu na Západ je složité, protože je primárně určena posluchačům z Malawi, rozumějícím, o čem dvojice zpívá, i na ulici hlavního města Lilongwe ale vyhrává tanec, takže se do něho s chutí pustili také návštěvníci Respectu a absenci sdělení nechali plavat. Mimochodem: Yosefe Kalekeni a Yobu Maligwa aktuálně prožívají koncertní a umělecký vrchol. Objíždějí ty největší festivaly, včetně Glastonbury a nové album Ma Gitala (The Guitars) má zaslouženě velmi dobré recenze.

Kdo se během vystoupení Polyphème – Wassim Halal & Gamelan Puspawarna schovával ve stínu, stejně si v něm moc času nepobyl: každou chvíli se totiž letěl zblízka podívat, jestli dobře slyší; nebo co je zdrojem tak zajímavého, ba dokonce nádherného zvuku. Až na dva mistry z Bali do gamelanu bušili převážně Francouzi a uprostřed sedící hráč na darbuku libanonského původu Wassim Halal ke všemu kroutil knoflíky efektového syntezátoru. Kdo nikdy neslyšel gamelan, zůstal možná zaskočený spoustou podivných bicích nástrojů, zvonků a gongů, a třeba i čekal, že uslyší převážně melodická preludia, leč ta přicházela spíš v cyklech, a střídaly je ostře rytmické pasáže nebo interakce darbuky s dynamickým bušením do perkusí z bronzu. Ta hudba opravdu připomíná hlavolam, protože nevíte, co vás v něm každou chvíli potká, ale o to bylo dobrodružnější přicházet na to, co se ansámblu honí hlavou, když už své album nazval Le rêve de Polyphème tedy Polyfémův sen.

Tuarežská čtveřice Al Bilali Soudan ze severomalijského města Timbuktu možná leckomu zkorigovala názor na pouštní blues, ačkoliv zrovna tahle syrová forma tvoří jeho původní základ. Tři zpívající hráči na elektrifikované loutny tehardant (tuarežská verze gritoské ngoni, na kterou hrál předešlý den Bassekou Kouyaté) a perkusista s calabashem představili typickou verzi tuarežské hypnotické hudby bez jasných vrcholů, jejímž účelem je vás do jejího středu postupně vtáhnout, a při poslechu proto máte tendenci se spíš vlnit než sebou divoce cloumat.

K čemuž naopak okamžitě vybídla řecká skupina Deli Teli z Marseille, bez debat nejpřístupnější položka nedělního programu, a v případě, že by se do něho lidé nepustili, dělala by svou práci špatně. Což se samozřejmě nestalo. Deli Teli přivezli vysoce taneční laïko z 60. let, kdy si mladá generace v Řecku s elektrifikovaným buzuki a varhanami farfisa rock’n’rollově převzala národní styl rembetiko a přidala k němu místní verzi břišního tance tsifteteli. Vlastně to ani nemusíte vědět, stačí poslouchat, zatímco kapela si s dovolením na hodinku půjčí vaše tělo. Příjemný a uvolňující závěr letošního Respectu.

RESPECT FESTIVAL 2025

Sobotní sraz starých známých

První den 28. ročníku chvalně známého festivalu kosmopolitů, na ostrově nikoliv štvaných, ale relaxujících a respektujících, připomínal až na výjimku milé setkání starých známých. Teď nemyslím jen publikum a pocit po všech těch letech, že všechny tváře už návštěvník odněkud zná, byť tedy utěšeně přibývají děti, ale tentokrát i účinkující. Což vůbec nebylo špatné. Naopak bylo příjemné i zajímavé podívat se a poslechnout, co je u nich nového. Pochopitelně se neopakovali, ale přivezli nové sestavy (č)i repertoár.

Malijský virtuos na ngoni Bassekou Kouyate zahrál poprvé se svojí náporovou kapelou Ngoni Ba v rámci Respectu v pražské Akropoli už v roce 2008, pak i leckde jinde (třeba na Colours 2012). Tentokrát v duu s manželkou, zpěvačkou Amy Sacko, ovšem zvolil úplně jiný pól tvorby. V první části setu tichý, jemný, komorní. A ne, ani hozená na scénu pod širým nebem se tahle subtilní hudba nevytratila v prostoru. I v duu zněla „africky temperamentně“. Ve druhé části pak už prostě „jen“ temperamentně. To když Bassekou využil automatické bicí a prohnal ngoni přes sérii kytarových krabiček včetně overdrivu a kvákadla. V intimním dialogu i razantnějších tanečních kusech přitom vládla stejná souhra. Prostě dobře zavedený rodinný podnik.

Sardinský vynálezce a krotitel preparovaného kytarového monstra Paolo Angeli na Respectu hostoval opakovaně, v Akropoli i na open-air festivalu v roce 2015. Díky svému mnohohlasému nástroji, využití smyčce, různých mechanických hejblátek i kytarového korpusu jako perkusí si vystačí bez dalších hudebníků, a zní přitom jako kapela. Tentokrát si ovšem přivezl navíc mužské vokální kvarteto Tenore Murales de Orgosolo. Syrové sardinské polyfonie bouřily areálem, a když se vokální dróny spojily s kytarovým, pěkně to zabouřilo. Nešlo jen o naprosté nasazení muzikantské, ale také fyzické. Zpěvák tvrdošíjně kostýmovaný v černém, mnišsky a „plstěně – dekovitě“ působícím hábitu, podávající přesný, soustředěný, a hlavně intenzivní výkon v sálající odpolední sluneční výhni… neuvěřitelné. Stejně jako sonicky i harmonicky neobvyklá, uchvacující komunikace vokálů, s Angeliho unikátní hrou a tenčím, ovšem výrazově bohatým zpěvem.

Z hudby Mari Boine dokáže krásně mrazit v zádech i vedru navzdory. Neplatilo to ovšem pro samotnou fenomenální zpěvačku. Co předtím v pohodě dávali muzikanti z Mali i Sardinie, to byla pro sámskou hudební šamanku těžko snesitelná sauna bez možnosti ochlazení. Ale neztrácela dobrou náladu. „Pocházím ze zimní zemně, pošlete mi nějaký vítr,“ vyzvala publikum. Zpívala jako obvykle bosá, ale tentokrát si na rozpáleném pódiu musela vypomoci hadříkem, který si vysmátá, „cupitáním“ posouvala chodidly od praktikáblu pod bicí soupravou (kde ho měla původně položený k utírání potu) až k mikrofonnímu stojanu. Nakonec na scénu rozložila šátek a hotovo. Na hudbě ovšem teplotní diskomfort nebyl znát ani náhodou! Bylo to krásné a uhrančivé. Od úvodní „klasiky“ Gula Gula přes jemnou Elle až po kusy z poslední desky Alva (2024), sakrálně působící Olamuttos letne ain a Anárjoh’ gáttis.

Vystoupení Mari Boine jsou si v podstatě podobná. Jenže prvky jako dlouhatánské, naprosto nehnuté postávání s tradičním rámovým bubnem zvednutým co nejvýše nad hlavou či nápodoba letu orla, ve spojení se sugestivními joiky a pošmourným elektronickým podkresem (ale nejen elektronickým, kapela je „multifunkční“ a klávesisté-elektronici tu zahráli na perkuse včetně hangu, onde na baskytaru či akustickou kytaru), pořád dokonale fungují. Tak proč něco měnit. Nakonec i ten vítr Mari Boine přivolala. Alespoň chvilkový chladivý, mírný vánek. Prostě šamanka.

Onu výjimku ze starých známých, nové milé seznámení, navíc s legendou, představoval chicagský hráč na vše perkusivní Kahil El’Zabar. Host z jazzových krajů, i kvůli svojí slavné minulosti u „Cannonball“ Adderleyho, Dizzyho Gillespieho či Pharoaha Sanderse a vlastním cca free jazzovým projektům. Přijel ovšem se svým seskupením Ethnic Heritage Ensemble, založeným už v roce 1973. Právě tahle jeho sestava programově nebo spíš bytostně navazuje na africké kořeny jazzu.

Koncert El’Zabarova kvarteta, s hraním spíše decentním než euforickým, patřil k těm, které neobsáhly celý areál. Možná by lépe vyzněl v klubovém prostředí. Ovšem zblízka, u pódia, fungoval výborně. A v gradacích vlastně i „na dálku“, když se trumpetista či saxofonista odvázali v improvizacích. Také kapelníkovo bubenické sólo mělo patřičné grády. Rozhodně byste se zavřenýma očima nehádali někoho, komu je jednasedmdesát a cupuje bicí v největší sluneční výhni. Coltraneova klasika Love Supreme, kde jako jediný harmonický nástroj sloužila kapelníkova mbira, zněla zajímavě. Pokud hrál Kahil na mbiru, přivazoval si navíc na nohy tradiční africká chrastítka, nezmizel tedy ani čistě rytmický part. Největší úspěch u publika slavila melodie evergreenu Caravan s rytmem hraným na cajon.

Vlastně ty výjimky ze starých známostí byly dvě. Časy přestaveb na hlavní scéně krátila ghanská bubenická kapela na malém pódiu přímo mezi diváky. Příjemné zpestření. Zvláště pro děti, které si mohly stoupnout přímo před muzikanty, bezprostředně trsat a zblízka zkoumat, jak se do těch bubínků a balafonu bouchá.

Justin Adams je prostě stálicí Respectu. Hrál tu opakovaně s Les Triaboliques, JuJu, a loni ještě s Mohamedem Errebbaa. A také v roce 2021, na euforickém netradičně podzimním, „pozdně-covidovém“ open airu, už i s interpretem (nejen) tarantel, zpěvákem, houslistou a perkusistou Maurem Durantem. Ale že by se tohle spojení mohlo oposlouchat, to ani náhodou. Pánové navíc přivezli u nás zatím živě neslyšený repertoár z loňského alba Sweet Release.

Justin tentokrát na úvod vystoupení hodně povídal. Před písní Sweet Release vyprávěl o tom, jakou svobodu a oproštění od trablů vezdejších jemu a publiku, které se nechá unést, dává hudba. Jindy zase o tom, jak se rád vrací na Respect a že je to jedna z jeho vůbec nejoblíbenějších akcí. Přičemž se mu dalo věřit, že nejde o obvyklé lichocení publiku na každé štaci, ale o prostý fakt. Čímž nemá být řečeno, že by byl upovídaný příliš. Především umí vystoupení brilantně gradovat. Což platí i pro Duranteho. Brzy dokázali začarovat vnímající publikum do hypnotického víru cirkulárních rytmů, „předvěkých“ afro-bluesových riffů i emotivně klenutých středomořských balad. Tlak, jaký dokáže vygenerovat takhle úsporná sestava strohé, rytmické elektrické kytary a rámového bubnu, je vlastně stěží uvěřitelný. Strhující, euforické sobotní finále. Podporující chuť si to zase někdy zopakovat.

Pohádky a příběhy: Hans Christian Andersen

Nedávno vydaný komplet pohádek a příběhů Hanse Christiana Andersena (1805–1875) je těžká váha: tři svazky o čtyřech kilogramech. Notabene velkého, áčtyřkového formátu. V tom nejautentičtějším čili původním znění. Podobně závažné ale mohou být otázky, co tenhle komplet, realizovaný nakladatelstvím Kodudek, obratem nadhazuje. Třeba jak to bylo s titulní „pohádkou“ tehdy, když ji autor psal, tedy ve třicátých až sedmdesátých letech předminulého století – a jak je to s ní čtenářsky, interpretačně dneska. A pak třeba taky, jak se liší pohádky umělé, autorské od těch folklorních, co posbírali a publikovali pár dekád před Andersenem, prvně v roce 1812, naposledy pak 1857, bratři Grimmové (z jejichž sběru pak vycházeli mimo jiné „naši“ Erben s Němcovou). Jak se liší titulní „pohádka“ od „příběhu“.

Člověk čte dneska pohádku svým potomkům jako příběh na dobrou noc čili jako útěšný text, co žije mimo čas i konkrétní prostor, jako vyprávění, kde je přirozené v alianci s nadpřirozeným, kde je jasně polarizované dobro a zlo – a kde dobro ve finále samozřejmě a po zásluze zvítězí a dočká se vesměs solidní hmotné odměny. U Andersena ale končí spousta pohádek unhappy-endem, někdy plným bolesti a zmaru, docela hororově laděným, třeba ta největší klasika jako „Děvčátko se sirkami“, „Malá mořská víla“ nebo „Statečný cínový vojáček“. Smrt (notabene hladového dítěte, co umrzne o silvestrovské noci samo na ulici), nešťastná láska završená sebeobětováním (a prodloužená nesmrtelností trpící duše) anebo fyzická nedokonalost odsouzená k několika kolům šikany a utrpení (završených iracionálně motivovanou smrtí v ohni).

V klasických pohádkách je to vlastně jako v mýtech čili vyprávěních přírodních, původních nebo prostě prvních národů, tedy národů mimo civilizaci. Když převedl Jáchym Topol do češtiny vybrané „příběhy severoamerických indiánů“, vydané pod titulem Trnová dívka (1997), bylo jasné, že tahle vyprávění u půlnočního ohně zanechají v posluchači hlavně strach, nejistotu, všude poletující kruté démony a přízraky z bolesti a krve. Topol bral originály záměrně co nejstarší, minimálně kontaminované editorskou „péčí“, motivicky neproškrtané, stylisticky neuhlazené. Takže tu najdeme třeba obraz, v němž si žena amputuje oba prsy. Jinde pak vyčuhují z křoví obnažené penisy indiánů; indiánkám připomínají „velké jahody“.

Sexualita, obnažená a probuzená, je pak další motiv, který si s pohádkou nebo pohádkovým příběhem spojujeme dneska spíše výjimečně, pokud vůbec. Ovšem silně erotizovaná jsou třeba vyprávění v mnoha svazcích příběhů a pohádek Tisíc a jedna noc. Samozřejmě taky v původním, editorsky neproškrtaném a nepřepsaném znění. Láska tady proudí nejen po linkách ducha, ale i těla, a mnohdy bez ohledu na společenské postavení, věk a pohlaví vybraných aktérů. Ostatně i nebohý Andersen se stal posmrtně objektem nejedné klinické diagnózy svých sexuálních funkcí, respektive dysfunkcí; možná byl asexuál, možná homosexuál, možná bisexuál, možná pedofil, možná věčný panic, co snil skrze pohádkové projekce svůj nenaplněný sexuální sen. Podobnosti lze v tomhle směru jistě najít s dalšími autory umělých pohádek, jako Oscar Wilde nebo Lewis Carroll.

Takže: pohádka může být horor, pohádka může být sexualizovaná. Co s tím v čtenářské praxi, s dětským posluchačem? Co jiného než komentovat, vysvětlovat, vzít to jako přirozenou součást vyprávění, ne jako zakázanou, třináctou komnatu, kam má přístup tak nanejvýš psychoanalýza. A dál: sto padesát dvě stě let od doby, kdy byly texty napsány anebo zapsány, je dlouhý čas. Unese tehdejší textová stavba, tehdejší řeč dnešní zrychlené a roztěkané čtenářské nároky? Vyzkoušel jsem v praxi se svými třemi syny. Přečetli jsme bratry Grimmy. Fungovalo to, funguje to – a bude to fungovat bezpochyby taky s Andersenem.

Folklor je věčný, omílaný, cizelovaný napříč generacemi do ideálního tvaru. A pokud jde o pohádky autorské, umělé, jsou u Andersena, Wilda i Carrolla jištěny nejen původní, autentickou imaginací – ale, jak naznačeno, i životními slastmi a strastmi jejich autorů. Prostě tělo přetavené ve slovo. Jako únik, úleva. Respektive slovo ručené vlastním tělem. Jinak vlastně nelze. Ani v (ustálené) pohádce, ani v jakémkoli jiném (volnějším) příběhu.

Tipy: Georges Bataille: Nebeská modř

překlad Jakub Zítko, Malvern 2024

Zvláštní text. Hlavní hrdina je jasně klinický případ. Dají se na něj navěsit různé sexuální aberace: od sadismu po nekrofilii. Prostě ho to táhne ke konci, přes všemožné nemoci, zneužívání chlastu a další rituální tance – rovnou do mazlavé hlíny uprostřed černé noci. Za poslední hranici. Text je ale zvláštní i svou kompozicí a povahou. Je to psaní jako po výbuchu. Potrhané, paradoxní, nestálé, neurotické.  Esej, báseň, pokus o příběhové vyprávění. Sledovat se dá ale i tak dvojí pohyb: vnitřní a vnější. Tím prvním je zmíněná cesta hrdiny, vláčeného mortidem; tím druhým pak španělská občanská válka, jako přízrak, jako skutečnost. Válka je tady nakonec po futuristickém způsobu očistou: těla i ducha. Ne rovnou uzdravením, ale přestupní stanicí. Kam? Georges Bataille (1897–1962), francouzský myslitel a prozaik, napsal ten text v roce 1935. Čili k jeho velkým dílům, kde zachytil ničivou povahu moderního člověka na všech frontách: Vnitřní zkušenost, Prokletá část, Svrchovanost nebo Erotismus.

Petr Sís: Hvězdný posel

Labyrint, Praha 2025

Chlapec a hvězdy – kdyby ten název neobsadil v roce 1956 Jaroslav Seifert, hodil by se aktuálně k novince Petra Síse. Tématem jeho bilderbuchu, původně z roku 1996, je Galileo Galiei. Ten, co podpořil Koperníka, podle nějž není zeměkoule středem vesmíru, ale vesele rotuje kolem Slunce. Pro Galileiho, který experimentoval na přelomu 16. a 17. století nejen v astronomii, ale taky ve fyzice a filozofii, si nakonec přišla inkvizice – a donutila devětašedesátiletého starce své „bludy“ na kolenou odvolat. Teprve v roce 1992 církev uznala, že byla na omylu, že bludy v reálu šířil a šíří někdo jiný. Sísova kniha je tak nejen příběhem, vedeným jemně slovem a obrazem, o průzračném vnímání jednoho génia, ale taky dokladem drtivé patologičnosti jakékoli kolektivní hysterie, a zdaleka nejen náboženství. Taky v téhle publikaci zůstává Sís, ročník 1949, pomalým, lyrickým snivcem, všímavým poutníkem po výjimečných osudech, ultimativním vypravěčem, který tká po svém identitu a paměť – jak světa, tak člověka.

Radim Kopáč

Frajer kluk, CSc.!

Olga Fečová, Patrik Banga, Michal Šamko, Stanislav Tišer – co je spojuje? Minimálně dvě věci. Zaprvé napsali knihu, jakkoli žánrově roztěkanou, neuchopitelnou, možná víc nonfikci než román, možná větší měrou přepis vlastního života, osobní zkušenosti, co tady, v Česku a Československu, za poslední dekády nebo rovnou půlstoletí posbírali. A zadruhé: jsou to všecko Romové, tedy tři Romové a jedna Romka. Ten poslední vydal svůj text knižně před pár týdny.

Jmenuje se frajersky: Já byl frajer kluk. A jede to v té knize od první do poslední stránky. Prudký textový proud, vypravěčský živel, chuť do života, kreativní elány na maximum. Tišer, ročník 1957, se proslavil jako boxer (sedminásobný mistr republiky), ale taky vekslák a skořápkář, žil sportem, ale taky podvody a zlodějinou. Docela dlouho si v osmdesátkách lebedil na pořádně vysoké noze, kde byly k mání na počkání ty nejkrásnější holky, vybraný chlast i grandiózní zábava. Přestože je vzrůstem prcek, rozhodně se tím netrápí, u něj žádný napoleonský komplex nehrozí. Chtěl být odmalička slavný, chtěl být vidět, chtěl mít prachy – a všecko to parádně zvládnul. Užil si. Včetně filmování porna a kriminálu.

A pak se rozhodl pro další kolo: když už jednou boxoval první ligu, předá to dál. Bezprizorním klukům ze žižkovské ulice, zoufalým feťákům z rozvrácených rodin. Vrátil (a pořád vrací) do oběhu to, co sám posbíral. Zkušenost, energii a totální nadšení pro věc. Tišer je totiž CSc. – „celkem spokojenej Cigán“. Se smyslem pro akci, humor, autenticitu. A taky poezii, jak svědčí jeho básnička na konci knihy. Má dost silnou, vlastně neochvějnou víru v člověka. Ve svém příběhu opakovaně ukazuje, že i z toho největšího pitomce – jako třeba rozhulákaného holohlavce, co mu chce namlátit bejzbolkou – lze vytáhnout na světlo kus člověka.

Povinná četba pro všecky landy a matásky, ale hlavně do škol i vědných ústavů! (Kniha má podtitul „Příběh romského boxera a veksláka“ a vydal ji Garamond; Tišerovi spoluautorsky pomohla Marie Urbanová.)

Mejdan s Bureau B: 20 let laboratoře minulosti i budoucnosti německé avantgardy

V přístavním Hamburku, daleko od bývalého berlínského okruhu, sídlí label, který si v tichosti a s precizní vizí vybudoval jméno mezi nejvlivnějšími nezávislými vydavatelstvími Evropy. Bureau B je jméno, které už od roku 2005 rezonuje především mezi fanoušky krautrocku, elektronické avantgardy, kosmické elektroniky a novovlnného experimentu. Je to vydavatelství, které pečuje o archivní skvosty německé hudební historie se stejným zápalem, s jakým podporuje jejich současné následovníky. Je na čase vyrazit na oslavu do německého přístavního velkoměsta.

Psal se rok 2005, když Gunter Buskies, výrazná postava hamburské hudební scény, která se od roku 1994 pohybovala ve vydavatelských kruzích, načal vedlejší linii k tři roky fungujícímu indie labelu Tapete Records. Ten pojmenoval Bureau B (písmeno B v názvu vydavatelství je zkratkou od „Buskies“). Zatímco Tapete se orientoval na současnou písničkářskou a kytarovou scénu, Bureau B se od počátku vydal cestou experimentu. Dramaturgickou vizí labelu bylo uchovat a znovu objevit dědictví německého hudebního undergroundu 70. a 80. let a propojit ho s moderním jazykem dnešní doby.

Je pravdou, že k této hudbě se label propracoval postupně, kdy první roky vydával reedice více mainstreamové německé produkce, především ze šedesátých let. Tu bychom dnes našli zařazenou pod sublabelem Grosse Freiheit. Někdy v roce 2008–2009 se ale vydavatelství začalo profilovat jako hlavní kurátor reedic Sky Records – legendární značky, která kdysi vydávala jména jako Cluster, Roedelius, Moebius či Michael Rother. Bureau B nepojal znovuvydávání pouze jako cestu k jednoduchému výdělku, ale vdechl těmto nahrávkám nový život. Často ve formě krásně vypravených vinylů s komentáři hudebních historiků, archivními fotografiemi nebo osobními vzpomínkami autorů. Tak se dostaly k posluchačům po letech nedostupné nahrávky Faust, Hans-Joachima Roedeliuse, předčasně zesnulého Wolfganga Riechmanna nebo dvojice Cluster.

Krautrock nebo berlínská elektronická škola není pro Bureau B pouze důvodem k nostalgii. Vedle pečlivě restaurovaných klenotů nabízí i novou tvorbu, která na tradici krautrocku a elektronické avantgardy volně navazuje – a často ji po svém ohýbá a přetváří. Mezi současné umělce patří například Kreidler, Die Wilde Jagd, Qluster (nástupci Cluster), Neuzeitliche Bodenbeläge, Tarwater, Chikiss nebo nové desky Petera Baumanna z legendárních Tangerine Dream. Tato dramaturgická kontinuita je pro label zásadní. Bureau B nevydává hudbu proto, že zní „retro“, ale protože rezonuje stejným duchem jako původní kosmická avantgarda: zvukem, který není ani včerejší, ani zítřejší, ale byl už od svého vzniku v 70. let jaksi mimo čas a prostor.

Velkou porci energie vkládá Gunter Buskies se svými spolupracovníky do kompilačních sérií. Například ta nazvaná Silberland je věnovaná kosmické hudbě let 1972–1986. Jedná se zřejmě o nejucelenější souhrn, který dokazuje, jak široké spektrum stylů se schovávalo pod přístřeškem trochu přezíravě pojmenovaným krautrock – od Faust přes Moebiuse až po Conrada Schnitzlera. Podobně záslužná je také série Kollektion, kde výběry skladeb z katalogu Bureau B připravují významné osobnosti – například Tim Gane ze slavných Stereolab, polozapomenutý synthpopový hitmaker Lloyd Cole nebo taneční veterán Thomas Fehlmann (Sun Electric, The Orb). Díky tomu tak vzniká nejen zajímavý výběr, ale i jakýsi dialog mezi generacemi – kurátorské čtení německé hudební historie skrze oči a uši jejích obdivovatelů.

Label během let přišel i se speciální split singlovou sérií určenou pro Record Store Day, dvojicí kompilací Eins Und Zwei Und Drei Und Vier věnovanou německé experimentálně popové hudbě první poloviny osmdesátých let nebo výběrům Sowas Von Egal na domácí synthwave underground ze stejného časového období. U všech těchto kolekcí platí, že je vizuálně vytříbená, často doplněná o texty odborníků, archivní fotografie, exkluzivní rozhovory nebo dosud nevydaný materiál. Většina alb vychází na 180 g vinylu s kvalitním masteringem a často také digitálně – na Bandcampu nebo streamovacích platformách. Tato pečlivost je zřetelná i v grafickém stylu labelu: decentní, geometricky čistý design, který nechává hudbu mluvit.

Bureau B není pouze „značka“, ale styl práce. Od počátku label funguje i jako hudební nakladatelství a bookingová agentura. Vydaná alba nejsou jen archivními artefakty, ale často spouští nové koncertní aktivity – ať už sólová turné (např. Faust nebo Roedelius), nebo tematické večery, kde se potkávají různé generace elektronických mágů. Například k desátému výročí vydavatelství uspořádal Bureau B několik výjimečných koncertních večerů – v Hamburku, Bruselu, Amsterdamu nebo Londýně – a i zde propojilo minulost se současností v živém dialogu mezi pamětníky a současnou generací inspirovaných muzikantů.

Výraznou, částečně nehudební aktivitou labelu bylo letošní vydání knihy Krautrock Eruption z pera hudebního publicisty Wolfganga Seidela, kterou vydavatelství doplnilo stejnojmennou kompilací. V poslední době se aktivity vydavatelství více soustředí více na vydávání aktuálních novinek. Mezi posledními alby nesoucí logo Bureau B najdeme například nováčka Tobena Piela alias Das Kinn. Jeho elektronika je zřetelně ovlivněna německými novovlnnými předchůdci a svou temnotou jde až někam do gotického hájemství, to Berlínské duo Neuzeitliche Bodenbeläge na druhé desce opustilo z nervního rukopisu ovlivněného Neue Deutsche Welle směrem k bublajícímu boogie a kosmische funku. Jinou kapitolou je návratová deska Petera Baumanna, první po devíti letech ticha. Kolekce nazvaná Nightfall musí potěšit každého fanouška zlaté sestavy legendárních Tangrine Dream, které byl tehdy Peter členem.

Co činí Bureau B výjimečným, je schopnost přistupovat k hudbě minulosti nikoli jako k historickému exponátu, ale jako k živému organismu. Staré pásky nejsou jen vydávány, ale zároveň s tím i znovu interpretovány. V souvislosti s Bureau B zkrátka nemáme co do činění pouze s labelem, který by byl pouze archivem, hovoříme o živoucím organismu reagujícím na současnost – zároveň hluboce zakořeněném, ale otevřeném nečekaným impulsům. Bureau B je zkrátka jakýmsi hudebním institutem bez zdí. Je to label pro všechny, kteří věří, že hudba může být současně výpravná, intelektuální, hledačská i emocionálně podmanivá. A že i ozvěna minulosti může znít jako zpráva z budoucnosti. Přejeme vydavatelství nejméně dalších dvacet plodných let.

Silent Greetings

Ze všech kapel, které se kdy v rubrice Popdivnosti během její více než pětileté existence objevily, mají za sebou Silent Greetings nejdelší historii. Kapelu založili již v roce 2018 studenti Gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy.  Po dvou letech působení vydala kapela singl Candles následovaný albem Footprints in the Sand. Zdálo se, že Silent Greetings našli zakotvení v hudbě na pomezí folku a popu. Letos se ovšem kapela, kterou aktuálně tvoří zpěvačka a kytaristka Justýna Juřičková (Vepřové Komety, The Mole’s Wing Orchestra), Lukáš Velemínský (Acoustic Needles, April Weather, Kapela Heleny Kalambové), pianistka a flétnistka Tereza Kiszová, baskytarista Jan Černý (April Weather) a zpěvačka a hráčka na syntetizér Tereza Gabrielová (Meluzína), postupně posunula směrem k indie popu a dream popu. K rozhovoru jsem se sešel s Justýnou, Lukášem, Terezou Kiszovou a jejím nedávno narozeným Kiliánkem.

Proč jste se rozhodli změnit žánr a přejít od folku k indie popu?

JJ: K tomu došlo organicky a postupně. Naše první písnička vznikla, když mi bylo patnáct. A tehdy jsem poslouchala úplně jinou hudbu. Všichni posloucháme jiné věci a s tím, jak se posouváme my, se posouvá i naše hudba.

Texty bude psát nadále Tereza?

TK: To není tak, že bych na to měla monopol. Ne všechny texty jsem napsala já.

JJ: Ze začátku jsme psaly písničky my s Terkou. Teď může přijít s nápadem kdokoli, a na něm se pracuje. Máme tedy i Lukášovy písničky, ke kterým napsal hudbu i text. Jednu písničku otextovala moje sestra. Já nejsem v textech kovaná, tak to nechávám na Lukášovi s Terkou.

LV: Čím víc textů bude od Terky, tím lépe.

Vaše texty jsou hodně poetické a vyjadřují určitou náladu. Co slouží jako jejich inspirace?

TK: Nejsou to aktuální události, ale jde o moje vnitřní pocity. Inspiruje mě, když si něco přečtu nebo si zajdu do přírody.

Jak vznikl název kapely?

LV: Název byl inspirovaný naším profesorem z hudebního gymnázia Vladimírem Tichým.

Proto „Silent“?

LV: Ano, přesně tak. My s ním mívali jednou týdně pětihodinový blok hudební teorie, který trval občas pocitově tak tři dny. Takže byla spousta času pro přemýšlení nad hudbou, texty a tak. No a pan profesor měl svůj ikonický pozdrav. Přišel a řekl: „Dobrý den, já jsem Vladimír Tichý“.  Zároveň jsme měli pocit, že se ten název k naší hudbě hodí.

Pracujete na druhém albu?

JJ: Máme řadu nových věcí, které ještě nenahráváme, ale zatím vytváříme. A jsme v procesu nahrávání prvního singlu. Tentokrát jsme to pojali úplně vlastnoručně.

Tedy ve vlastní produkci?

JJ: Ano, nahrává to Lukáš.

LV: Zatím jsme to dělali v domácím studiu. S naším nástrojovým obsazením se to dá zvládnout. Ale je potřeba tam ještě několik nástrojů doplnit.

JJ: Při nahrávání prvního alba, kdy jsme byli v profesionálním studiu, jsem cítila tak trochu tlak ze shora. Člověk tam platí každou minutu, takže tam jde s tím, že to musí celé nahrát, a pak se třeba vrátí domů a zjistí, že by to býval chtěl udělat jinak. Tomu jsme se tentokrát chtěli vyhnout. Chceme mít na nahrávání klid. Nechat to uležet a pak třeba měnit a předělávat.

LV: Já mám s nahráváním vlastních kapel trochu zkušenost. Tím pádem vím, že to může být trochu svízel. Když člověk tu věc tvoří a dívá se ni z technické stránky, tak je to taková hodně intenzivní sebeanalýza. Ta může vést k přílišnému lpění na věcech, které nikdo nikdy neuslyší, a k negativním názorům na sebe a svoji tvorbu. Nicméně základ alba asi budeme dělat doma.

Před měsícem jste odehráli zatím poslední koncert. Představili jste již svou novou podobu, nebo jste ještě dali přednost folkovějším skladbám?

JJ: Je to mix. Hrajeme půlku alba a zbytek už tvoří novější věci. Některým písničkám z alba jsme dodali nový kabát: přidali jsme basu nebo klávesy. Leckde jsme dodělali vokály. Kde se hodí reverb, tam ho používáme. Jsem tím posedlá, tak to možná občas i trochu přeháním.

Máte v plánu další koncerty?

JJ: My jsme taková věčně hibernující kapela. Otřepe se, odehraje jeden dva koncerty a pak zase hibernuje. To nás dlouhodobě trápí. Je to jako způsobené tím, že všichni děláme ještě něco jiného a všichni jsme extrémně vytížení. Teď si děláme velké naděje, že se to s novou sestavou přerodí. Pracujeme na nových věcech a těšíme se, až je vypustíme do světa.  Máme vnitřní motivaci takto pracovat dál.

V popisu kapely se hlásíte k inspiraci od Radiohead, Hope Sandoval či Slowdive. Kdo inspiroval vaše první album?

JJ: Hodně jsem poslouchala Emilíanu Torrini a Florence and the Machine.

TK: To v té hudbě vlastně vůbec není, ne?

JJ: Emilíana trošku jo. Ještě bych zmínila Of Mosters and Men a co se mnou hodně rezonovalo, byla Regina Spektor, kterou jsme poslouchali strašně moc. U nás ve třídě to byla úplná mánie. A dlouho mi byla inspirací se svojí starší tvorbou Aurora.

Já v hudbě vašeho prvního alb slyším Nerez.

JJ: Ten jsem v té době tolik neposlouchala, ale teď ho mám hrozně ráda.

Lucia Tallová dáva v olomouckej Telegraph Gallery nový život a význam starým predmetom, na ktoré iní už zabudli

V olomouckej Telegraph Gallery bola otvorená nová výstava výraznej osobnosti slovenskej scény súčasného umenia, Lucie Tallovej. Expozícia s názvom Přála bych si být stvořena z kamene prevedie návštevníkov svetom mentálnej archeológie, jemnej reinterpretácie nájdených predmetov a vrstvami pamäti. Výstava ponúka hlboký, no prístupný pohľad do sveta, kde sa minulosť stretáva so súčasnosťou a kde predmety získavajú nový význam, bez toho, aby stratili svoju stopu v minulosti. Kurátorom výstavy je Jan Kudrna a návštevníci sa môžu s dielami Lucie Tallovej stretávať až do 23. októbra 2025.

Slovenská umelkyňa Lucia Tallová patrí medzi najvýraznejšie postavy súčasnej stredoeurópskej umeleckej scény. Jej práca osciluje medzi objektom, kolážou, inštaláciou a maľbou, pričom každé médium využíva na presné vyjadrenie vnútornej energie a pamäti vecí. Práve vzťah k materiálu, jeho histórii a skrytej sile je kľúčovým motívom výstavy Přála bych si být stvořena z kamene.

Kurátor výstavy Jan Kudrna opisuje autorkin prístup ako emocionálno-vedeckú analýzu – Tallová sa neobmedzuje len na „nájdenie“ alebo „prerozprávanie“ predmetu, ale podrobuje ho procesu vnútornej obhajoby. Predmet, či už ide o staré fotografie, okná alebo sklenené prvky z počiatku minulého storočia, musí „obstáť“ – teda preukázať svoju vlastnú hodnotu a vizuálnu silu, aby mohol byť integrovaný do nového diela. „Přála bych si být stvořena z kamene“ není jen výstavou, je to prostorová zkušenost. Její jednotlivé části se pohybují na pomezí nalezeného a autorského, mezi konkrétním a abstraktním. Divák je tak nenásilně vtažen do hry významů, do stavu, kdy si není jistý, kde končí materiální svět a kde začíná umělecká transformace,“ opisuje Kudrna.

Popri objektoch a inštaláciách predstavuje Lucia Tallová aj veľkoformátové maľby, ktoré slúžia ako protiváha k práci s predmetmi. Abstraktné, no vizuálne ukotvené obrazy predstavujú tiché filozofické zrkadlenie hmotného sveta. „Stojíte v meziprostoru a cítíte, že právě tady a teď dochází k situaci, která není standardní. Stojíte v bublině, kterou nechcete opustit, protože víte, že právě zde skutečně komunikujete s uměním,“ dopĺňa Jan Kudrna.

Výstava Přála bych si být stvořena z kamene je výnimočnou príležitosťou nahliadnuť do sveta Lucie Tallovej – sveta, kde minulosť, pamäť, hmota a poézia spolu hovoria tichým, no silným jazykom. Jej dielo bude k videniu v olomouckej Telegraph Gallery až do 23. októbra a návštevníci sa počas jej trvania môžu zastaviť aj na sprievodné programy.

O LUCII TALLOVEJ

Lucia Tallová (*1985) vyštudovala Vysokú školu výtvarných umení v Bratislave na Katedre maľby v ateliéri Ivana Csudaia. Je laureátkou viacerých prestížnych ocenení, medzi ktoré patrí napríklad Cena Nadácie NOVUM, Cena Nadácie Tatra banky, Maľba roka Nadácie VÚB alebo medzinárodná cena Strabag Kunstforum Art Award. Zúčastnila sa viacerých medzinárodných rezidenčných pobytov vo Francúzsku, Rakúsku, Brazílii a Kalifornii. V roku 2022 bola taktiež súčasťou 16. ročníka Bienále v Lyone. Pravidelne vystavuje na Slovensku, ale aj v zahraničí. Samostatné výstavy mala v minulosti v Česku, Holandsku, Turecku, Francúzsku, Brazílii aj Japonsku.

 

O TELEGRAPH GALLERY
Telegraph Gallery vysiela domáce aj zahraničné umenie posledných troch dekád. Zachytáva vlny známych aj prehliadaných autorov. Jej kód je univerzálny: prijíma všetky formy vyjadrenia bez ohľadu na žáner.
Telegraph prináša výstavy v pravidelných frekvenciách. S rozlohou 350 m² pokrýva aj workshopy a umelecké kurzy. Umelcom ponúka priame spojenie aj v podobe rezidenčných pobytov.

Viac informácií o galérii nájdete na:

webe: https://www.telegraph.cz/galerie

Instagrame: https://www.instagram.com/telegraph.cz/

Facebooku: https://www.facebook.com/telegraph.cz

Telegraph Gallery v Olomouci je otvorená od utorka do štvrtka vždy od 9:00 do 19:00, v piatok od 9:00 do 21:00 a počas víkendu od 10:00 do 18:00.
Vstupné na výstavu je 50 Kč. Členovia vernostného programu TLG CLUB majú prehliadku výstavy zadarmo a môžu čerpať aj ďalšie výhody.

 

 

Cody Fry poprvé v Česku. Za pozvánkou stojí Police Symphony Orchestra a na podzim společně odehrají koncert v pražské Lucerně

Americký zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Cody Fry, držitel dvou nominací na cenu Grammy, v Česku zatím nikdy nehrál. To se ale v listopadu změní a mohou za to hudební nadšenci ze čtyřtisícové Police nad Metují, Police Symphony Orchestra. Ukazují opět to, že odvaha a touha jít si za svými sny nezná hranic a rovnou i slibují silné emoce, orchestr v té nejlepší kondici a nekončící crescendo překvapení. Pražská Lucerna se 16. listopadu 2025 dočká premiéry, jakou Česko dosud nezažilo. Cody Fry vystoupí v Lucerně za doprovodu orchestru i sboru, pod vedením dirigentů Jáchyma Svobody a Viktora Le Minha.

Cody Fry je jméno, které v posledních letech rezonuje celým hudebním světem. Je držitelem dvou nominací na cenu Grammy, autorem virálního hitu “I Hear a Symphony”, a mistrem v propojování popu s orchestrálními aranžemi. Jeho hudba dobyla svět streamovacích platforem a teď se – poprvé – rozezní i v samotném srdci Evropy, v České republice. A ne s ledajakým orchestrem. „Jsme opravdu neskutečně vděční, že nám Cody Fry dal svou důvěru a my budeme moci spojit našeho hudební světy. Patnáctou koncertní sezonu uzavíráme tak, kam chceme dalších 15 let směřovat,” říká zakladatelka orchestru Petra Soukupová.

Police Symphony Orchestra má za sebou spolupráce se jmény jako Zaz, Marta Kubišová, Tomáš Klus, Bára Poláková nebo se souborem Divadla Járy Cimrmana. Jsou dosud jediným amatérským orchestrem, který hrál Velké finále na Smetanově Litomyšli, ale dokázali roztančit i fanoušky na Rock for People, ve Foru Karlín, ve skalách, šapitó pro tisíce lidí i hokejové aréně. Do Lucerny se vrací po 5 letech, kde orchestr slavil své 10. narozeniny v zimě roku 2020.

Spolupráce se zahraničními tvůrci a interprety je jedním z cílů nadšeneckého orchestru, jejich cestou za plněním si snů. Evropští hudební fanoušci zatím neměli příliš možností setkat se s Cody Fryem na starém kontinentu, nicméně v Americe je hudební star. „Cody Fry dokáže propojit světy, které na první pohled nesouzní – a vznikne z toho něco, co má duši, vtip i hloubku. Jsem přesvědčený, že jednou za to získá Grammy. Je to jen otázka času,“ říká hudebník a aranžér Jan Lstibůrek, který dlouhodobě spolupracuje s polickým orchestrem.

Koncert v Lucerně bude také letos posledním, v rámci kterého PSO podpoří fungování Sociální kliniky. Celý letošní rok se pro orchestr nese ve znamení podpory duševního zdraví u mladých dospělých. Na páteční (4. 7.) 7. Benefiční Open Air v Polici nad Metují se pro Sociální kliniku podařilo vybrat 666 790,835 Kč a celková částka podpory je v tuto chvíli 775 245,415 Kč.

„Spolupráce s Police Symphony Orchestra je pro nás velkou radostí. To, co PSO dělá, je ukázkou obrovské energie a srdce – a právě srdce je i tím, z čeho vyrůstá práce Sociální kliniky. Je pro nás důležité ukazovat mladým lidem, že tvořit něco společně má smysl. A když máme pocit, že svou energii vkládáme do něčeho, co nás přesahuje, rodí se z toho hluboká vnitřní radost a spokojenost. V dnešní době považujeme za klíčové mluvit o duševním zdraví – obzvlášť u mladé generace. Místo stěžování si a mluvení o tom, co nefunguje, chceme raději společně ukazovat cestu. Směr, jak o sebe pečovat a co má v životě smysl. Velmi si vážíme toho, že si nás PSO vybralo. Je to pro nás čest – a opravdu velká radost,” říká Barbora Janečková, zakladatelka Sociální kliniky.

Další články
sinekfilmizle.com