Z Brna až do Indie (a zpět)

Tentokrát se běželo až přes Indii. Tahounem a rezidenčním umělcem 10. ročníku Maratonu hudby (Brno, Husa na provázku, První patro, nádvoří Staré radnice, 8. a 9. 8.) byl Trilok Gurtu, a šlo o výbornou volbu. Jak koncepčně, díky daru fenomenálního hudebníka spojovat dramaturgické linie „jazz“ a „world music“, tak čistě posluchačsky: Na koncertech měl nabito a byla to naprostá euforie. Ale samozřejmě nešlo jen o fenomenální rytmická zákoutí indického subkontinentu. Celá štreka byla plná krásných i dramatických zvukových scenérií.

Znova s chutí na startovní čáru. I když tentokrát, pro recenzenta, na start trasy zkrácené na půlmaraton. Což vhledem k „výživnosti“ jednotlivých etap nijak nevadilo. Běh pro zvané přespolní (Maraton hudby je zároveň příjemným profesním setkáním hudebních publicistů či promotérů z různých částí Evropy) začínal až v pátek, ovšem 10. ročník festivalu odstartovala série koncertů o den dříve. Ve čtvrtek si mimo jiné zopakovali účast ve štafetě loni i předloni v Brně bouřlivě úspěšní estonští Puuluup. Podle svědectví kolegy a zároveň festivalového šéfdramaturga Milana Tesaře se „od té doby naučili ještě lépe česky, už mluvili v celých větách, a asi 40 % vtipů a anekdot zaznělo v Brně poprvé, i když stále převládalo téma zemědělství“. Zase to prý bylo stejně živelné a veselé, včetně chorovodu mezi sedačkami Sono Centra.

Husa ráda jazz

Jazzová scéna našla v pátek odpoledne útočiště už tradičně v Huse na provázku. První dva koncerty proběhly na vzduchu na nádvoří, třetí v sále. Nutno pro milovníky akurátní přesnosti upřesnit, že „Jazzová scéna“ je název pásma koncertů, nikoliv striktní žánrové vymezení účinkujících, neb vše níže popsané příjemně nadžánrově těkalo.

HlasKontraBas v posledních letech udivovali hlavně osmičlenným vtělením. Bylo fajn si připomenout, jak plně znějí a jak svižně jim to cválá (jako onomu Mustangovi ve stejnojmenné skladbě) i v základní podobě dua Ridina Ahmedová a Petr Tichý. Jak přirozeně a hladce pracují s loopery, což není žádná legrace. Jako kdyby ony smyčkovače byly živé bytosti, ochotné při samplování v reálném čase posečkat nebo popoběhnout a přizpůsobit se timingu dvojnožců. Což je samozřejmě blbost, všechno přesně trefit musí muzikant hned na první dobrou, aby o zvukovou smyčku nezakopl. HlasKontraBas ovšem znějí aranžérsky plně i v momentech, kdy elektronika pomáhá minimálně, třeba v tísnivém kuse Běh černým lesem. Takový orchestr dvou.

Repertoár vystoupení těžil ještě převážně z albové prvotiny z roku 2016. Ovšem oživila ho třeba kompozice Kuleri Be z „oktetového“ alba Kaleidoscapes, a ejhle, funguje i v redukované sestavě. A na nových kusech pro duo už se pracuje. HlasKontraBas mají navíc dar decentní pódiové komiky: „Tohle je Petrova skladba, on vám k ní něco řekne.“ Tichého ticho a výmluvné pohledy. „Ne, tak neřekne.“

Kostelní zvony prolehly na nádvoří Husy nikoliv během Zvonové, ale v samém závěru zmíněného Mustanga, což jen dobarvilo atmosféru do povznášející bezprostřednosti.

Kapela Sisy Fehér, nazvaná shodně s posledním albem Mammatus, vystoupila v komornější čtyřčlenné podobě, což opět neznamenalo žádné skromnější aranžmá. Sisa vedle procítěného zpěvu hladce střídala i kytaru a baskytaru, klidně zároveň v jedné písni, a ještě vypomohla za pianem. To když Vojtěch Procházka „lovil atmosféry“ s oběma rukama na potenciometrech analogových syntezátorů. A samozřejmě, Vojta typicky vynalézavě a osobitě obsáhl za klávesami vedle harmonií a basových linek i účelnou „zvukovou alchymii“. Oskar Török je nejen výtečný sólista, ale vedle trubky si vzal na starost i podbarvování soundu elektronikou a vokály. Bubeník Jakub Kačic umí jak decentní polyrytmické vlnky a čeřiny, tak přímočaré gradace. To když Sisa s kytarou vyklouzla z najazzlé melancholie a začala chytat na zkreslenou kytaru málem noiseové zpětné vazby.

Nejdůležitější ovšem zůstávají samotné písně. Křehké, dojemné i pěkně jadrné. „Tahle písnička se jmenuje Mama, ale není o maminkách a krásách mateřství, ale o tom, jak někdo může být takový chu*, přestože i on byl přece vychováván s láskou…“ Vše uvěřitelné do morku kostí.

Trilok Gurtu… O něm později.

(Vo)dojemný ambient perkusí

I na letošek byly naplánovány tři krátké sobotní site specific koncerty ve třech někdejších vodojemech na Žlutém kopci. Zatímco loni tamní akustika posloužila akordeonům různých žánrů, tentokrát se odvážila narušit ticho podzemí bubenická kapela Ritmo Factory. Tedy ta samá parta, jaká má lví podíl na brněnském Brasil Festu. Bicí v šerém prostředí změti tříštících se dozvuků? Tak to rozhodně vypadalo jako dost bláznivý nápad. Ale nikoliv, šílenost akustiky se podařilo proměnit v klad.

Samozřejmě, ve vodojemu č. 3 s dozvukem neuvěřitelných 56 sekund se nedal uhrát rytmus, aniž by se vše nezamotalo do hlukové koule a jednomu nepraskla hlava. Ale však se o to nikdo nepokoušel. Muzikantům z Ritmo Factory se podařilo krátký výstup proměnit v magický ambientní zážitek. Ze šumícího ticha podzemí se vyloupl zvuk tibetské mísy, násobící se mezi podpůrnými sloupy. Pak se přidaly wind chimes a většina setu stála na hypnotickém, rozostřeném paternu mbiry. Jemné až (vo)dojemné to bylo.

Méně akusticky záludné vodojemy 1 a 2 pak umožnily i něco pevných rytmů a tanečků, od orientálních po batucadu. I ty ovšem působily díky prostředí velmi nevšedně. Došlo i na laserovou show, ale snad ještě působivější byla hra stínů postav hudebníků a publika.

Co jste mohli potkat cestou

Jediný člověk stihne během Maratonu oběhnout jen menší část koncertů, v Brně se hraje na mnoha místech zároveň. Například milovník hudby Balkánu si mohl udělat úplně jiný festival v rámci Balkan Night na Velodromu nebo na Balkan Soirée v Domě pánů z Kunštátu, než o jakém se dočte zde. Nemluvě o scéně indies či rockové scéně v Kabinetu Múz, folklorní scéně v Divadle na Orlí atd. atd. Ale svižným klusem ze žánrových scén na blízké nádvoří Staré radnice se dalo naťuknout alespoň něco.

V pátek například tvorba tria Laky Mari. Kapela míchá co do žánrů páté přes deváté, od klasicizujících pasáží po bigbít, ale vůbec to není špatně. Kdybych musel styl nějak „zprůměrovat“, tak snad alternativní folk-rock s prvky kabaretu. Ovšem s tím, že „Mari“ Křížová, skutečný pěvecký talent, občas zpívá klasicky školeným hlasem, tu anglicky, jindy česky, a sehraná kapela se nebojí rytmických zvratů a kotrmelců v tempech. Zvláště vtipně vyzněla „optimistická“ píseň Alík, o tom, jak bude, až nás nahradí AI a my dvojnožci budeme na téhle planetě úplně zbyteční.

V sobotu zase obsadila radniční nádvoří scéna UNESCO. Polský busker Mariusz Goli tu loopoval akustickou kytaru, používal ji jako perkusivní nástroj a chytal si do smyček rytmy, do kterých sázel improvizovaná sóla flamencová i rockově zkreslená. Trojice hostů z Číny Ji Li & Kan Lie & Shi Yashuai zase předváděla virtuózní hru na tradiční severočínský plátkový dechový nástroj suona (či chcete-li dida, ptáčci na něj jdou napodobit vážně hezky), „měsíční loutnu“ zhongruan a vertikální dvoustrunné „housličky“ er-chu.

Ale vůbec se v Brně během Maratonu dějí věci. Tak třeba můžete na buskerské scéně, stylizované do kulis trampské osady, narazit na rozprouděný Dunaj s Janou Vébrovou. Nebo tamtéž pozdě po půlnoci, uprostřed hlavního brněnského náměstí Svoboďáku, na táborák, u kterého si stylově trampsky oděné i civilně módně ohozené skupinky opékají špekáčky, pospávají v porůznu rozložených spacácích, případně prozpěvují nějaký ten trampský evergreen, s pomocí textů lapaných z chytrých telefonů. Tak tohle bych chtěl zažít ve dvě ráno na Václaváku! Brno happeningům přeje.

A to není zdaleka vše. Když konečně dorazíte na hotel, přede dveřmi jamuje parta muzikantů z folklorních souborů, posbíraná od Šumavy k Tatrám, rozpoznán byl kapelník Lidové hudby z Chrástu, a bez problému se shodne na česko-moravsko-slovenském repertoáru. A v lobby posedává a uvolněně diskutuje s kolemjdoucími rozesmátý Trilok Gurtu.

Svět v Prvním patře

Nejsugestivnější „zastavení“ a nejhlubší prožitek na trase Maratonu, tedy alespoň pro mě, při vší úctě a při všem nadšení Trilokem, připravilo v sobotu na World music scéně polské

Fug You! XXXIII.: Krupp Essen aneb Jezte kroupy

Již jsme to lehounce nakousli v minulých pokračováních, takže zopakujme: „V roce 1968 jsme byli dvakrát v Evropě, na jaře a na podzim,“ vzpomínal Ed Sanders. A nás budou zajímat podzimní termíny. Koncem září, přesně 25. až 29., se totiž v západoněmeckém Essenu konal festival Internationale Essener Songtage, jehož pódia – hrálo se ve velkých, ale i menších sálech, klubech, diskotékách – byla po pět dní otevřena rocku, jazzu, písničkářům, šansonu a také undergroundu. Vlastně, ještě jedna žánrová skupinka tam byla také, o tom ale později… V Essenu vystoupila řada známých, ale také obskurních kapel, více než sto padesát jmen, mezi nimi například Amon Düül, Blossom Toes, Tim Buckley, Peter Brötzmann, Julie Driscoll, Brian Auger & the Trinity, Tangerine Dream, David Peel, Guru Guru, Family, Floh de Cologne, The Mothers of Invention a také, ano, The Fugs.

A podle očitých svědků to bylo vskutku výživné! První z nich, kamarád ze západního Německa, mi před časem vyprávěl, jak to tam bylo divoké a jak se mu podařilo proniknout do zákulisí, prý to ale nebylo tak těžké. A když se dostal do šatny Zappových Mothers, někdo z muzikantů mu prý nabídl takového jointa, že nic podobného co do velikosti do té doby neviděl. Náležitě se tam tedy zhulili… Nebylo by na tom nic zvláštního, ovšem Zappa byl prý přítomen, a teď by měli zappologové zpozornět: Frankie totiž muzikantům přísně zapovídal jakékoliv drogy a hrozil okamžitým vyhazovem. I když, abychom byli spravedliví, již bylo po produkci, rozparádit se tedy klidně mohli dosyta, již měli takříkajíc vyděláno. A hlavně nehrozilo že by ve zhuleném rozjaření sáhli na svých instrumentech vedle. Zjevně tedy onen striktní Zappův zákaz platil pouze na dobu před zkouškou, eventuálně před koncertem.

A oním druhým svědkem byl příslušník onoho těžko zařaditelného žánru, který jsme již zmínili – nebyl jím nikdo jiný než Ladislav Klein, který v Essenu též společně s Olympikem vystoupil a o svých zážitcích pak napsal do měsíčníku Pop Music Expres, jakéhosi předchůdce Rock & Popu, který vycházel v letech 1968 a 1969, než jej bolševici zamázli. Dovolíme si tedy ocitovat, i proto, že Klein byl patrně jedním z mála našinců, kdo tehdy zažil The Fugs, ale i Zappovy Mothers. A také pro kouzlo doby, takříkajíc. Odpusťte tedy odbočku do kouzelné minulosti.

„24. září jsme tedy odjeli z Paříže do Essenu na festival, kterého se zúčastnily desítky známých i neznámých skupin a jednotlivců. Nejzajímavěji pro vás asi budou znít jména Julie Driscoll-Brian Auger and the Trinity, Fugs, Tim Buckley a Mothers of Invention. Nebudu vás unavovat dlouhým líčením průběhu. Fugs hráli první večer a byli výborní. Chtěli přijet v těchto dnech do Prahy a budou shánět někoho, kdo by jim půjčil aparaturu. Mají s sebou pouze kytary, dali jsme jim nějaké adresy a snad vše dobře dopadne a budete je mít možnost vidět a slyšet. Obě stojí za to. […] Odpolední vystoupení začíná v 14.30, v hale je asi 6 000 lidí. Jdeme na řadu druzí od konce, těsně před Mothers of Invention. Před námi hrál jediný orchestr, který stojí z neznámých jmen za pozornost. Pamatujte si dobře jejich jméno, určitě o nich ještě uslyšíme. Anglická skupina TANGERINE DREAM, výborná, skutečně avantgardní muzika, dokonalé zvládnutí nástrojů. Po nich hrajeme my…“ Klein pak popisuje vystoupení i víceméně vstřícné přijetí Olympiku a pokračuje: „Po nás zlatý hřeb odpoledne, které se protáhlo až do půl osmé. MOTHERS OF INVENTION – Frank Zappa se svojí kytarou a všichni ostatní předvádějí mistrnou práci, precizní muziku. Nevím, jak dalece se vám jejich styl líbí, náš osobní názor je, že jsou skutečně jedním z vrcholů. Mothers hrají asi dvacet minut a je konec.

Večer mělo vše začít ve 20.30. Říkám úmyslně ,všeʻ a ne představení, protože teď se vám budu snažit popsat něco, co nikdo z vás nikdy nezažil. My poprvé a doufáme, že v téhle formě naposledy. Na betonové podlaze haly leží asi 4 000 lidí, další 4 000 jsou na postranních ,tribunáchʻ.  Většina značně opilá a pod vlivem drog. Asi v 21.45, tedy se značným zpožděním, začíná hrát první kapela, ovšem tady jsme tomu přestali rozumět. Žádné normální hraní jako odpoledne. Začíná německá pseudopodoba velkých amerických psychedelických show. Na obou koncích svítí na velkých projekčních plátnech různé barevné patvary a obrazy. Před hrající skupinou bliká intenzivně silná rtuťová výbojka, která dělá z pohybů muzikantů rychlé a trhavé pohyby. To by všechno ještě šlo. Horší již bylo to, co orchestr vyluzoval za zvuky. Začal elektronickou změtí zvuků šíleně silných a pokračoval asi po dobu tři čtvrtě hodiny. Pak jim někde vypnuli proud a po deseti minutách hledání začali znovu to samé. Bubeník nepřestal hrát ani na chvíli. Při bližším pohledu na hudebníky je vše jasné. Opět drogy a alkohol. Nedomnívejte se, že hráli nějaké skladby nebo něco podobného jako Mothers nebo Tangerine Dream. Pouze změť zvuků. […] Některá děvčata chodí oblečena jen v průsvitných punčochových kalhotách bez kalhotek, s minimem ,horního prádlaʻ (nevím, jak bych vám to ještě blíže vylíčil).“ Atd.

Promiňme Ladislavu Kleinovi, že udělal z hochů ze západního Berlína Anglány, zjevně je slyšel poprvé, naopak pochvalu zaslouží jeho instinkt – protože Zappu z Prahy možná znal, The Fugs ale zcela jistě ne a Tangerine Dream? Ti byli tehdy ještě součástí západoberlínského podzemního kvasu, to doslova, a zcela jiní, než jak je máme dnes zafixované.  A již se to nikdy nedozvíme, bylo by ale jistě dost zajímavé vědět, co že to bylo za onen zhulený soubor, který Kleina tak popudil…

V bavoráku přes čáru

A nyní se můžeme vrátit k Edovi Sandersovi a zářijovému pobytu The Fugs v západním Německu. Již v New Yorku totiž pojal úmysl navštívit s The Fugs posrpnovou Prahu, jak o tom píše i Klein. Plán ovšem, jak našinec jistě pozná, a také jsem to Edovi po letech vysvětlil, velice dětinský. Možná si ale tuto výživnou historku, v níž se mimojiné vyjevuje, jak moc byli hoši naivní a jak málo věděli o tom, co představuje hranice mezi Západem a Východem, připomeňme slovy Eda Sanderse, a sice z jeho knihy 1968, věnované, ano, právě tomuto roku. Sanders zde pracoval se svou metodou investigativní poezie, již jsme o ní psali, netřeba tedy připomínat. Abychom nezabrali tolik místa, verše necháme plynout v řádcích…

„Fugs odehráli jeden, dva koncerty / objevili se na politickém panelu / a pak jsme udělali to, po čem jsme prahli / pokusit se nějak proklouznout do Československa // Pronajali jsme si auťák /a jeli směrem do Československa – Ken Weaver, Mitima, já a Peter Edmiston, z agentury Edmiston-Rotschild Management // Nemohli jsme jet přes východní Německo / A tak jsme jeli na jihozápad do Bavorska / k české hranici // V nějaké restauraci v Bavorsku / jsem napsal velkou část písničky Jimmy Joe the Hippybilly Boy, kterou jsem později nahrál na album Sanders Truckstop / byla bramborová sezóna / a my zahlédli velké vleky naložené bramborami / na vzdálených polích / hned u hranice // Slyšeli jsme, že při sklizni / sedláci jezdí po polních cestách sem a tam přes hranici // tak jsme si říkali, že bychom mohli na nějaké bramborové cestě proklouznout / a pak to vzít na Prahu // Měli jsme nejasnou představu / že nafotíme obal alba / jak ležíme před sovětskými tanky / a že navštívíme Kafkův dům / jehož texty jakoby byly klíčem k potlačení strachu na konci nekonečného roku // Zkoušeli jsme tam jet po nějaké dlážděné cestě / ale oni zastavovali i mlékařské vozy // A zatímco jsme čekali / Miriam šla do louky / a natrhala nějaké malé světle žltué plané macešky / hned u pohraniční stráže / vylisovali jsme je společně s malými modrými zvonky a jetelem v knize veršů // Pak jsme jeli podél hranice, kudy jezdily traktory s bramborami / a hledali nehlídanou cestu / do Československa / Mysleli jsme si, že jsme ji našli // Ještě pár metrů a byli bychom na cestě do Prahy / Pak jsme ale zahlédli jednoho osamoceného pohraničníka / se samopalem, který mu visel na popruhu přes rameno / ,Halten sie!ʻ zakřičel / zvedl zbraň, / a pak spustil něco německy / co končilo ,demonstrazionenʻ// Miriam spala pod dekou / v tom našem pronajatém BMW / a ten pohraničník si myslel, / že se ji tam snažíme propašovat /a takhle to tedy skončilo s naším hledáním obalu alba se sovětskými tanky.“

Dobrý, co! Jen dodávám, že pocházím z Chebu, přesně od té hranice, přes niž se hoši snažili v bavoráku přejet, vím tedy, co by je čekalo, a o čem bychom si pak možná vykládali v hospodě – jak nějací blázniví Amíci zkoušeli přejet osobákem přes čáru a jak z nich peesáci udělali exportní fašírku. Vlastně mohli hoši, jak každý dobře ví, mluvit o štěstí, že na ně namířil samopalem voják Bundeswehru, a ne ČLA. Dalších alb bychom se nejspíš nedočkali a náš seriál by se blížil k závěru…

Zajímavé, že zmínku o této ztřeštěnosti našel Sanders

Francouzské delikatesy: Halle Saint-Pierre: od industriální haly k chrámu art brutu

Poznávat moderní umění je jako obcházet bláznivý švédský stůl a náhodně z něj ukusovat. Neofigurace, nový realismus, informel, arte povera, kinetické umění, body art – to jsou hlavní chody francouzského kulturního menu. Trochu stranou, ale stejně přítomný, patří k nim i art brut. Současná Paříž nabízí zcela zásadní místo, kde se s tímto spontánním neškoleným uměním můžete setkat. Rozhodně byste ho při návštěvě města neměli pominout. Tímto místem je Halle Saint-Pierre.

Budovu najdete nedaleko baziliky Sacré-Cœur, přímo pod vrchem Montmartre. Je jednou z posledních pařížských staveb vzniklých podle zásad architekta Victora Baltarda. Postavena byla v roce 1868 jako kryté tržiště, aby uspokojila potřeby rychle rostoucího a urbanizujícího se města. Její kovová konstrukce, mohutné litinové sloupy a rozsáhlá prosklená střecha spolu s elegantním industriálním designem dodnes odrážejí funkčnost a styl druhé poloviny 19. století.

Hala původně sloužila jako místo každodenního shonu, obyvatelé Montmartru zde nakupovali maso, ryby, zeleninu. Ještě před sto lety se vnitřek plnil zbožím ve stáncích a křikem prodavačů, voněl pomalu uvadající čerstvostí. Postupem času trh ztrácel na významu. Budova byla přeměněna na městskou školu, později sloužila jako garáž a sklad pařížské radnice, přičemž sílily hlasy volající po její úplné demolici. Naštěstí v osmdesátých letech 20. století začala narůstat snaha o záchranu industriálních památek a hledání nových, kulturních možností jejich využití. Právě tehdy vstoupil do pomyslné hry sběratel a mecenáš Max Fourny.

Fourny (1904–1991), původně vydavatel motoristických magazínů a vášnivý milovník závodních aut, vstoupil do světa umění s nečekanou vášní. Okouzlilo ho naivní, instinktivní a nevázané umění v duchu myšlenek Jeana Dubuffeta, který už od čtyřicátých let prosazoval koncept art brut. Dubuffet hledal „surové“ umění – tvorbu lidí z okraje společnosti, vězňů, dětí či duševně nemocných. Tvrdil, že pravé umění nevzniká v ateliérech, ale „v samotě a tichu, bez ohledu na veřejnost a trh“. Fourny Dubuffeta znal a jeho práce si vážil, přesto si vytyčil vlastní cestu. Kladl důraz na estetickou rozmanitost a sbíral nejen „čistý“ art brut, ale také tzv. art singulier (umění insitní jiné, odlišné, stojící mimo proud). Fascinovaly ho lidové výšivky, stejně tak sochy z papírové kaše nebo malby pouličních umělců. V tomto ohledu byl blízký dalším sběratelům a obhájcům outsider art, například Rogeru Cardinalovi, který v sedmdesátých letech termín v angličtině zavedl.

Fourny nebyl teoretik, ale intuitivní sběratel, který chtěl vytvořit prostor, kde by „jiné umění“ mělo rovnocenné postavení. Svou sběratelskou cestu začal v padesátých letech, jeho zájem se brzy proměnil v hlubokou posedlost. O dvacet let později na Montmartru otevřel malé muzeum, ale jeho ambice byly větší – chtěl vybudovat kulturní instituci, která by sbírku nejen vystavovala, ale zároveň se jejím prostřednictvím aktivně podílela na rozvoji společenského dialogu o tvorbě na okraji.

Halle Saint-Pierre byla v jeho očích ideálním místem. Budovu nechal za podpory města Paříže přeměnit na kulturní centrum (město je dodnes majitelem objektu). Aby zajistil kontinuitu a profesionální správu sbírky, založil ještě za svého života nadaci nesoucí jeho jméno – Fondation Max Fourny. Muzeum kolekci spravuje dodnes, stala se jeho srdcem. Nepřestává jí navíc průběžně doplňovat o současnou tvorbu.

Od roku 1994 stojí v čele Halle Saint-Pierre Martine Lusardyová, jejíž promyšlený přístup a cit pro kulturní směřování vtiskly místu nový charakter. „Když jsem dorazila, byla tu dvě oddělená muzea – jedno věnované naivnímu umění a druhé dětem,“ vzpomínala s odstupem. „Dětské muzeum už ztratilo dech a sbírka naivního umění byla velmi slabá, daleko za tím, co nabízela například kolekce Charlotte Zander v Německu nebo muzeum Anatole Jakovsky v Nice.“

Lusardyová pochopila, že rodící se instituce potřebuje víc než jen další expozice, ale skutečný kulturní projekt s jasnou identitou. Odpovědí se stala monumentální výstava „Art Brut & Cie: Skrytá tvář současného umění“, která je z dnešního pohledu zakládajícím aktem nové éry. Svedla dohromady šest tehdy zásadních sbírek art brut – včetně slavné Collection de l’Art Brut z Lausanne, založené Jeanem Dubuffetem, ale i francouzské kolekce jako Aracine (dnes v jedinečném muzeu v Lille), unikátní Fabuloserie (o níž bude ještě řeč v budoucnosti), ale také Cérès Franco nebo Petit musée bizarre. Po celý rok navíc probíhaly konference, filmové festivaly, diskuze a setkání. Výstava měla obrovský dopad. Halle Saint-Pierre se stala za jediný rok centrem outsider art ve Francii. Klíčovou roli sehrálo i dynamické specialiazované knihkupectví, kde se diskutovalo a polemizovalo. Prodejna knih s kavárnou plní referenční funkci dodnes.

Zásadní vliv na výstavní koncepci Halle Saint Pierre měl

Markéta Foukalová: Prostě potřebuješ brnění

Zpěvačka a také autorka Markéta Foukalová natočila desku jinak. Vlastně Jinak, ono se tak album i jmenuje. Po nahrávkách s kapelou Lanugo či spolupráci s Martinem Brunnerem na projektu Svou chvíli se rozhodla jít s kůží na trh jako sólová umělkyně. Kůži si ovšem umně chrání, není přece začátečnice a kumšt dávno zvládá výborně. Z rozhovoru vyplyne i to, proč nastala vhodná doba na samostatný debut až nyní. Nebo že vykročením na sólovou pěšinku není ohroženo pokračování cesty Lanuga ani spolupráce s Martinem Brunnerem, vlastně už jsou nové desky na spadnutí. Ještě navíc si k tomu všemu Markéta vymyslela další kapelu. Zase odlišnou, jak také Jinak…

I v kapele Lanugo jsi frontwoman, ale první vyloženě sólové, a navíc autorské album, to chtělo asi silnou pohnutku. Chtěla jsi říci něco opravdu osobního? Nebo ti šlo o žánrový posun oproti písním Lanuga, na kterých má zásadní autorský podíl Viliam Béreš?
Vlastně jsem především chtěla zjistit, jestli vůbec dokážu album udělat sama. Celý muzikantský život jsem strávila v pohodlí kapel, obklopena skvělými muzikanty. A chybělo mi více si sáhnout na celý proces, projít si ho a směrovat sama od začátku do konce. Uvědomila jsem si, že mám v šuplíku dostatek písniček, které nejsou k použití v žádné z formací, se kterými spolupracuji. A měla jsem pocit, že práce na sólovém projektu je věc, kterou si ještě potřebuji splnit. Ale ne ve smyslu naplnit si nějakou ambici, ale opravdu se dozvědět, co dokážu sama bez pomoci týmu. Co je moje vlastní „realita“. Pustit se do toho pro mě bylo docela těžké a šlo o velké dobrodružství.
Druhý hlavní impuls byl prostě ten, že mi děti trochu odrostly a už jsem na sólové album měla aspoň nějaký čas. A i když to žádná legrace nebyla a času je nakonec vždycky málo, uvědomila jsem si – právě díky práci na sólovém albu – i to, že se mi žije skvěle. Jsem vděčná, že mě obklopují skvělí lidé, kteří mě podporují a dávají mi prostor. A tím, že jsem tu desku skutečně dotáhla, ze mě spadla jakási tíha.

Deska se výstižně jmenuje Jinak. Nicméně samotné písně si v aranžmá a soundu Lanuga představit lze. Myslíš, že s kapelou by nešlo udělat „sólovější“ nahrávku s tím, že bys tentokrát vzala na sebe roli hlavní autorky a producentky?
Kdyby to šlo, tak to takhle asi udělám. Jenže v Lanugu už jsou role nás všech a styl práce jasně nastaveny. Což je také fajn a nechtěla bych do toho zasahovat. S Lanugem jsme navíc zrovna v procesu tvorby dalšího alba. Moje písničky by tudíž byly jaksi „navíc“ a nehodily by se do koncepce chystané desky.

CHVÁLA MENTÁLNÍCH SOUBOJŮ

Úplně sama jsi ale na natáčení sólové desky nebyla. Jako producent sólového alba ti pomohl Radim Vychopeň alias Radimo. Věnuje se především elektronické hudbě, a tudíž se pohybuje trochu jinde než ty ve svých předchozích kapelách.
Písničky jsem si nejen napsala, ale nějak základně i „předprodukovala“. Ovšem věděla jsem, že v té prvotní podobě je nemohu pustit ven. Potřebovala jsem někoho, kdo je po stránce zvuku a stylu nasměruje, ohraničí a začistí. Nějakého garanta, se kterým sdílíš své pochyby a on ti pomůže i tím, že ti bude oponovat. Nastaví ti nějaké „odborné zrcadlo“ a posune zvuk tam, kam by tě to do té doby vůbec nenapadlo. Záměrně jsem hledala vhodného a zkušeného člověka v úplně jiných vodách, než jsem se dosud pohybovala. I proto, aby si ty projekty nekonkurovaly. Aby moje sólové nahrávky neohrozily Lanugo a další spolupráce, protože je mám strašně ráda. Lanugo pořád zůstává mojí totální srdcovkou.
S Radimem se navíc dlouho známe, a mimo to, že je to totální profík, splňoval právě i podmínku, že bude z jiného hudebního světa. Zajímalo mě, co naše hudební spojení může přinést. Hudebně jsme se v minulosti střetli jen párkrát, v dobách kapely Madfinger, kdy jsme spolu jamovali, nic víc.

Proč právě Radim Vychopeň, přesvědčila tě nějaká konkrétní nahrávka, na které pracoval?

Tomeka Reid Quartet Mary Halvorson: Oslava neprůhlednosti melounu

Na dvojici osobitých muzikantek se doslova lepí oslavné charakteristiky. Právem. Píše-li se o Tomece Reid, nechybí obvykle konstatování, že „právě ona převedla violoncello z vedlejší role do centra pozornosti soudobé improvizované hudby“. V profilech kytaristky Mary Halvorson, jež je už dekádu věrnou členkou Tomeka Reid Quartet, se zase pravidelně objevuje epiteton „nejméně předvídatelná improvizátorka Downtownu“. Co je na tom pravdy se můžeme přesvědčit v rámci Free Jazz Festivalu (v pražském Kaštanu 26. a 27. září, Tomeka Reid Quartet vystoupí druhý den), který si k jubileu 20. ročníku nadělil věru velkorysý program.

Muži o nevyzpytatelnosti tzv. ženské logiky s povzdechem a trochu neprávem říkají „do ženy a do melounu nevidíš“. Jenže ono to může být velmi lákavé a krásné! Takových překvapení a nečekaných zvratů… Zvláště mluvíme-li o logice hudební a Tomeka Reid Quartet.
Soustředíme se na dámy, neb Tomeka Reid je tu respektovanou zakladatelkou, autorkou psaných pasáží a také jemně kormidluje koncepci. A Mary Halvorson je její improvizační sparing partnerkou, spoluurčující jedinečný sound kvarteta. Ale pro přesnost, jin a jang jsou v Tomeka Reid Quartet ve vyváženém stavu. Violoncellistku a kytaristku doplňují dva velmi uznávaní pánové, též šéfové vlastních projektů. Chicagský kontrabasista a skladatel Jason Roebke, mj. kapelník Jason Roebke Octet, úspěšně vystupující i v sólových recitálech či v duu s tanečnicí Ayako Kato. A newyorský bubeník a skladatel Tomas Fujiwara, leader Tomas Fujiwara Trio nebo sexteta Triple Double, kde s ním hraje i Ralph Alessi a Mary Hlavnorson tu oplácí dvorní služby ve svých sestavách.
Když Tomeka Reid Quartet v únoru 2014 odehrál první koncert, mluvilo se o superskupině. S podtextem „senzace“ i s trochou podezřívavosti ve stylu „znáte všechny ty supergroup, to přece nemůže fungovat, čtyři ega se budou přetahovat o pozornost a nikdy se na ničem kloudném nesehrají“. Potažmo, „i kdyby to pro jednou náhodou fungovalo, tak to nevydrží déle než jedno album a turné“. Šlo o příjemný omyl. Tomeka Reid Quartet hraje v nezměněné sestavě dekádu, alba má na kontě tři. A nezdá se, že by řekl poslední slovo nebo přesněji zaimprovizoval poslední notu. Protože tady vůbec nejde o ega, ale o čtyři citlivé umělecké osobnosti, které se vzájemně ctí a inspirují. Synergie přesně podle definice.

(c)2007 Jasmine Kwong

Cesta do Chicaga
Tomeka Reid Quartet si také vysloužil nálepku

Pěnice a pěníci: José

Na rozdíl od předešlých pánů, o kterých se v Pěnicích a pěnících doposud psalo, se José James spíš brání řazení mezi jazzové vokalisty. Nedává také většinou koncerty s vysloveně jazzovou akustickou skupinou, ani se nevyskytuje před big bandem ve standardním repertoáru. To vše Kurt Elling, David Linx nebo Sachal Vasandani činívají. James má nicméně jazzovou muziku dosti zmáklou. A konec konců natočil desku věnovanou odkazu jedné z největších jazzových div historie. Billie Holidayové. A má ovšem vícero hudebních lásek, ke kterým se hlásí a vztahuje. Pravda, nejsou všechny přímo jazzové. Však je také tak trochu onou „odnoží“ z podtitulku seriálu.

27.07.2016, Berlin, Germany

José James
Celé jméno vyjadřuje jeho rodové kořeny čili mix Irska a Panamy. Proto se Američanovo křestní vyslovuje španělsky Chosé. Na kontě má slušnou řádku čtrnácti alb a řadu hostovaček, například na deskách kapely Jazzanova (Little Bird, 2008), Erika Truffaze (Lune Rouge, 2019) nebo Bena Wendela (All One, 2023). Studoval zpěv na newyorské The School of Jazz and Contemporary Music (dříve The New School for Jazz and Contemporary Music), a jevil se sice velmi slibně, nicméně se mu nedařilo prorazit. A tak se rozhodl zkusit štěstí v Londýně. Kde ho uslyšel DJ Gilles Peterson, proslulý průkopník „acid jazzu“ čili kombinace jazzových, funkových nebo latino-amerických prvků s taneční elektronikou. A jelikož vlastnil mimo jiné (např. festival) i nezávislé vydavatelství Brownswood, nabídl Jamesovi spolupráci. Výsledkem je album The Dreamer (2007), svým způsobem dost úspěšné, a hlavně vychvalované kritiky. Adam Greenberg mu na serveru Allmusic.com dal čtyři hvězdičky z pěti a mínil, že: „James zpívá současný jazz se silným smyslem pro úctu ke klasice, ale klidně za vokál staví hiphopovou instrumentaci a pro zvýraznění sám sebe multi-trackuje.“ Recenzent BBC Thomas Barlow napsal: „Oproštěný a podmanivě syrový, tohle je bonafide jazz se vším všudy.“
Ta hudba se těžko popisuje, ale zkusme to:

Noví kumpáni: Africké rytmy oživené českou alternativou

Africký živel proniká do české hudby někdy nenápadně a samovolně, jindy naopak cíleně. Právě to je případ brněnské čtveřice Noví Kumpáni. Ta postavila své debutové album na zcela konkrétních inspiracích západní Afriky. Co skladba, to jiný rytmus. Navíc se jí podařilo spojit africké vlivy s typicky českou kulturní identitou. Z alba slyšíme skryté vlivy místního undergroundu i alternativy. Výsledná kombinace tedy u zvídavého posluchače budí sérii otázek, které jsou předmětem následujícího rozhovoru. Odpovídají Jirka Foukal (JF) – sólové djembe; Jirka Posker (JP) – baskytara; Zdeněk Filipec (ZF) – basové bubny, Miloslav Nepil (MN) – saxofon, klarinet.

Jak jste vlastně objevili africkou hudbu?
JF: Jako teenager v čajovně U pythona v Holešově východně od Brna, nejprve spíš na úrovni „blbnutí s bubny“. Se skutečnou hudbou Afriky jsem se poprvé setkal v Brně na koncertě místní kapely Tubabu. Změnilo mi to život.
JP: U mě to byl širší zájem o world music, s impulsem letních workshopů Tomáše Reindla, hráče na tabla.

A s jakou hudbou jste vyrůstali?
JF: AC/DC a staré Black Sabbath, později Metallica a následně death metal. Když jsem pak objevil západoafrické bubeníky, na metal jsem vzpomínal jako na nesmysl.
JP: Já poslouchal supraphonský výběr Jimiho Hendrixe z roku 1973. Asi víte který?
ZF: A já zas měl rád takovej ten divnej bugr. Visací zámek, Tři sestry a The Cure, později Jolly Joker a Dunaj. Prodigy a Chemical Brothers. Underworld. Miluju to dodnes.
MN: Mě permanentně přitahují přístupy novátorské a experimentální. Philip Glass, vrstvení ostinátních saxofonových stop od Colina Stetsona. Neortodoxní arménský metal System Of A Down, dále moderní jazz, v němž má rytmus stejně důležitou roli jako harmonie: Portico Quartet, Snarky Puppy a taky Avishai Cohen a Shabaka Hutchings.

Foto: Michaela Dumbrovská
 Foto: Michaela Dumbrovská

A něco z českého undergroundu či alternativy?
JF: Dunaj, album Dudlay.
ZF: Byl jsem naprosto paf z alba IV. od Dunaje, ty jejich divné temné rytmy.
MN: Pamatuju si, že desku Dunaj a Iva Bittová (1989) jsem si pouštěl dokola a žasnul jsem nad tím, jak ta lichá metra znějí přirozeně. Stejně jsem obdivoval strojově přesná saxofonová staccata Jindry Dolanského z Už jsme doma.
JP: Plastici, DG 307, Chadima, brněnská alternativa. Taky jsem hodně poslouchal kapely, které sem vozila Jazzová sekce z okruhu Rock in Opposition, jako Art Bears, Art Zoyd.

Západoafrická hudba rozlišuje desítky různých bubnů. Ten nejrozšířenější je djembe. Koupě prvního djembe je pro bubeníka zlomový okamžik. Jak to bylo u vás?

Festival KoresponDance zakončí v Novém Městě na Moravě poetika, akrobacie i tanec pro všechny generace

Festival KoresponDance, největší site-specific přehlídka současného tance a nového cirkusu v České republice, se letos již odehrál v Jihlavě a Žďáru nad Sázavou. Ve čtvrtek 11. září vyvrcholí závěrečným dnem v Novém Městě na Moravě, ve spolupráci s Horáckou galerií. Na programu jsou dvě mimořádná mezinárodní představení. Jak může vypadat Rozdíl 42 ukáže tandem Chris Iris z Německa, kteří ze svých fyzických rozdílů vytvářejí hravý a poetický dialog plný akrobacie a humoru. Sehr Langsam slovenského kolektivu Radical Empathy je taneční představení, kde se tanec stává intimní sondou do mezilidských vztahů za doprovodu Mahlerovy hudby.

Úvod festivalového dne bude patřit německé duu Chris Iris a jejich inscenaci Rozdíl 42, v níž se setkávají dvě těla lišící se o 42 centimetrů a 42 kilogramů. Rozdíly se zde mění ve zdroj poezie, absurdního humoru i dechberoucí akrobacie. V jejich jemném a hravém dialogu se publikum dotkne otázky důvěry, blízkosti a toho, jak vztah nelze měřit čísly. Druhým vrcholem programu bude duet Sehr Langsam slovenského uměleckého kolektivu Radical Empathy, který za doprovodu Mahlerovy hudby otevírá prostor mezi lidmi – jemný, často přehlížený, a přitom ten nejpodstatnější. Choreograf a tanečník Tomáš Danielis spolu s Leou Pischke vytvářejí silnou výpověď o spolu-bytí a lidské křehkosti, která působí prostě, a přesto zasahuje do hloubky.

Nejen sledovat, ale i zapojit se aktivně budou moci návštěvníci díky workshopům. Choreograf a performer Tomáš Danielis povede pohybový workshop CrissCross, v němž účastníci objeví nové možnosti těla bez ohledu na předchozí zkušenosti. Zúčastnit se workshopu bude možné od 13.00 zcela výjimečně v novoměstské nemocnici, od 16:00 pak v prostorách Horácké galerie. Ve spolupráci s festivalem Swing pod Zelenou horou proběhne otevřená lekce Poznejte swing, která hravou formou seznámí začátečníky se základy Lindy hopu. Vstup na swingovou lekci a tančírnu je zdarma a účastníky provedou zkušení lektoři Anna Lebedeva a Martin Kurečka ze Swing Busters.

„Festival KoresponDance letos znovu ukázal, že současný tanec a nový cirkus dokážou oslovit nejen velká města, ale i regiony. Závěrečný den v Novém Městě na Moravě nabídne špičkové inscenace plné poetiky, jemného humoru i akrobacie. A také prostor, kde si tanec může vyzkoušet úplně každý,“ říká Michaela Sikorová, tisková mluvčí festivalu.

Obě večerní představení i workshopy jsou jazykově bezbariérové a vhodné pro široké publikum. Poslední festivalový den KoresponDance se uskuteční ve čtvrtek 11. září v Novém Městě na Moravě ve spolupráci s Horáckou galerií. Kompletní program je k nahlédnutí na webu akce  na www.korespondance.cz. Vstupenky jsou v prodeji na GoOut.net nebo na místě v průběhu festivalu.

Nebe, Peklo nebo Ráj ve Strašnicích? Kino Utajeno opět nabídne zážitek, který se už nebude opakovat

Kino Utajeno po prázdninách ještě jednou připomene léto a zve k sobě všechny, kdo se chtějí na chvíli ocitnout na hranici mezi kinem a divadlem, rituálem a participativní hrou. Ve dnech 2.–4. září od 19.00 ožijí staré strašnické sklady (U Trati 38) imerzivní performancí, živou hudbou, skvělým jídlem a filmovým večerem pod širým nebem.

 

Letní pohoda pod širým nebem ve starém skladovém areálu ve Strašnicích v režii Kina Utajeno bude tradičně rozdělena na dvě části. První z nich bude participativní performance, do které se diváctvo může i nemusí zapojit. Ústředním tématem celého večera bude nerovnost v práci a v odměňování. Návštěvnictvo bude od začátku zataženo do pracovního tréninku a korporátních rituálů. Jaké bude vyústění tohoto happeningu? To zůstane utajeno do poslední chvíle.

 

Každodenní realita se bude prolínat s performancí a je možné, že účastníci se na chvíli ztratí v absurditě života, ve hře nebo v obojím. Druhá část večera bude patřit filmové projekci, k jejímuž odhalení vedou různé nápovědy v průběhu první části. Nyní lze prozradit jen jedno – vybraný snímek už na plátnech v Česku k vidění není a nejspíš ani nebude.

Divadelně filmový zážitek bude provázet živá hudba umělkyně S.N.R.I., chybět nebude občerstvení přímo z pece od Bis.tro a nápoje od Prageru. A protože jde pořád o Kino Utajeno, nebude chybět ani vědomostní kvíz, lektorský úvod a projekce, která uzavře léto v industriálním prostředí starých skladů. Kino Utajeno tak znovu rozšiřuje hranice filmového večera a zve k prožitku, kde se realita a performance nečekaně prolínají. Bude to poslední letní pohoda pod širým nebem – a možná i malá vzpoura proti podzimu.

 

A kdo by se chtěl o Kině Utajeno, jeho lidech a již realizovaných projekcích a oživených místech dozvědět více, má nově možnost na webu projektu. Zájemci tam také najdou vstupenky na všechny tři uvedení v září.

Tým Kina utajeno je složený ze studentstva z vysokých škol FAMU, DAMU, AVU, UMPRUM a FF UK v Praze.

Projekt je realizován s finanční podporou Státního fondu audiovize, Akademie múzických umění v Praze (Mezifakultní spolupráce AMU) a Ministerstva kultury České republiky. Mediálním partnerem projektu je magazín a umělecká komunita art2friends a kulturní magazín UNI. Partneři doprovodného programu jsou Bis.tro a jeho veganské občerstvení a F.H. Prager se svými kombuchami a cidery.

 

KINO UTAJENO | PODZIMNÍ EDICE

Proběhne ve dnech 2.–4. září 2025 od 19.00 v prostorách Starého provozního strašnického areálu, který návštěvníci najdou na adrese: U Trati 38, Strašnice.

O KINĚ UTAJENO

🎬Imerzivní site-specific akce na místech, kam se normálně nedostanete. Na místech neznámých, zapomenutých i povědomých – ale vždycky jinak, než čekáte.

Sledujte nás.

INSTAGRAM| instagram.com/kinoutajeno

FACEBOOK| facebook.com/kinoutajeno

WEB| kinoutajeno.cz

VSTUPENKY| GoOut

Kontakt pro média:

Míša Sikorová, ahoj@kujmepik.li, +420 776 712 858

Mezinárodní festival Divadlo představí 25 souborů z Francie, Maďarska, Německa, Norska, Slovenska a České republiky

25 souborů z Francie, Maďarska, Německa, Norska, Slovenska a České republiky. Téměř 40 představení a dalších akcí… to vše uvede 33. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo, který proběhne od 10. do 18. září v Plzni. Krátce po své červencové premiéře na Festivalu d’Avignon přijede do západočeské metropole nejnovější inscenace Vzdálenost portugalského dramatika, režiséra a ředitele avignonské přehlídky Tiaga Rodriguese. Inscenaci, jejíž děj se odehrává na Zemi a na Marsu roku 2077, koprodukoval také plzeňský festival. Německý Berliner Ensemble přiveze zřídka uváděnou inscenaci Bertolta Brechta z prostředí masného průmyslu v Německu konce třicátých let minulého století Svatá Johanka z jatek v režii Dušana D. Pařízka. Budapešťský soubor Proton světoznámého režiséra Kornéla Mundruczóa v Maďarsku kvůli nulové podpoře státu nevystupuje a bojuje na hraně přežití. Jedinou šancí tak zůstává zahraničí. Do Plzně stejně jako na další prestižní evropské festivaly přiveze inscenaci Parallax, intimní vyprávění o složitosti židovské identity napříč třemi generacemi jedné maďarské rodiny. Tradiční host festivalu, Slovenské národné divadlo, zakončí hlavní část festivalu inscenací Tatarka režiséra Dávida Paška, vycházející z literární tvorby slovenského spisovatele a publicisty Dominika Tatarky. Tuzemský program se pro návštěvníky tradičně stane šancí vidět na jednom místě během pěti dnů výběr z nových, výjimečných inscenací, které se urodily za uplynulou sezónu na scénách v Brně, Liberci, Ostravě, Plzni, Praze, Uherském Hradišti a Ústí nad Labem. Programu festivalu také zahrnuje alternativní představení sekce Johan uvádí v Moving Station, debaty, studentské workshopy a výstavu. Vstupenky jsou k dostání na www.festivaldivadlo.cz.

 

„I letos jsme připravili program, který propojuje výjimečné inscenace domácí i evropské tvorby – a zároveň odráží trendy současného světa. Těší mě, že se festival letos stal koproducentem nové inscenace Vzdálenost portugalského režiséra a dramatika Tiaga Rodriguese, uvedené krátce po premiéře na Festivalu d’Avignon. Naše publikum tak bude moci sledovat jeho práci po boku dalších výrazných režijních osobností evropské scény – Dušana D. Pařízka a Kornéla Mundruczóa,“ říká na úvod ředitel festivalu Jan Burian. „Věřím, že i letošní ročník diváky osloví svou rozmanitostí a odvahou a že jim nabídne nejen silné zážitky, ale i podněty k zamyšlení nad světem, v němž žijeme,“ doplňuje Burian.

 

Píše se rok 2077. Na Zemi, sužované ekonomickými i environmentálními problémy, bojuje lidstvo o přežití – a část populace žije na Marsu. To je východisko nejnovější inscenace Vzdálenost Tiaga Rodriguese produkované Festivalem d’Avignon a koprodukované plzeňskou přehlídkou. „Jeden z mužů, kteří zůstali na Zemi, se snaží meziplanetárně udržet pouto se svou dcerou. V dystopické, leč nikoliv nepravděpodobné vizi budoucnosti zkoumá Rodrigues následky našich rozhodnutí i to, jak těžké je vést dialog mezi generacemi,“ líčí dramaturg festivalu Michal Zahálka.

 

Slavný, ale v Čechách jen jedinkrát inscenovaný lehrstück Bertolta Brechta Svatá Johanka z jatek z prostředí masného průmyslu, zachycující nástup hospodářské krize v Německu konce třicátých let minulého století, přiveze do Plzně berlínská scéna Berliner Ensemble. „Schillerem a Shakespearem inspirovaný text režisér Dušan D. Pařízek tradičně výrazně upravuje, reinterpretuje a dokonce genderově převrací,“ popisuje dramaturg Jakub Škorpil. V roli „masného krále a lidumila“ Maulera se představí Pařízkova tradiční spolupracovnice Stefanie Reinsperger.

 

Parallax budapešťského Divadla Proton – mimořádná inscenace, která objíždí svět, hostuje na prestižních festivalech a sklízí vřelé přijetí. Doma v Maďarsku ji však diváci neuvidí. „Režisér této inscenace Kornél Mundruczó a jeho soubor Proton nejsou doma podporováni, a tudíž hostují pouze v zahraničí a pohybují se na hraně přežití,“ zdůrazňuje dramaturgyně Dora Štědroňová. „Mundruczó se vždy strefuje do palčivých společenských témat bohatě divadelním jazykem a mistrovským herectvím celého souboru. To platí i pro inscenaci Parallax, která se zabývá složitostí židovské identity napříč třemi generacemi jedné maďarské rodiny,“ dodává Kamila Černá. Inscenace měla světovou premiéru v roce 2024 na prestižní přehlídce Wiener Festwochen.

 

Inscenace Tatarka Slovenského národného divadla v režii Dávida Pašky vychází z literární tvorby Dominika Tatarky, slovenského spisovatele a publicisty. Hrdina několika jeho próz, Bartolomej Slzička, se jako student po mnichovské dohodě ocitá v Paříži, potom jako oceňovaný spisovatel v československém paláci kultury v roce 1956 a následně jako pronásledovaný disident v letech normalizace. „Inscenace si neotřele a s humorem pohrává s alegorickými a snovými prvky, zároveň se ale důrazně ptá, jestli je naše svoboda tou, kterou si Tatarka představoval a po které toužil,“ popisuje dramaturgyně Jitka Sloupová.

 

Tuzemský program na festivalu Divadlo je šancí pro návštěvníky na jednom místě během krátké doby vidět bohatý výběr z výjimečných počinů, které vznikly po celé České republice. Slovácké divadlo Uherské Hradiště se představí s inscenací stěžejního díla moderní americké dramatiky Tramvaj do stanice Touha (režie Anna Davidová) v aktuálním překladu Ester Žantovské. Další klasické dílo světové dramatiky, Nepřítel lidu Henrika Ibsena (režie Jan Holec), přiveze ostravské Divadlo Petra Bezruče. Národní divadlo Brno v inscenaci Vlastenci (režie Jakub Šmíd) nabídne průvodce zrodem Putina jako moderního diktátora a jeho vztahu k vlastnímu „stvořiteli“ Borisi Berezovskému. Román Červotoč Layly Martínez se stal jednou z největších událostí španělské literatury posledních let. Činoherní studio z Ústí nad Labem jej adaptovalo jako vizuálně působivou, herecky silnou inscenaci (režie Eliška Říhová). Nejen dětem bude určena komorní autorská pohádka Akce Rosomák (režie Johana Bártová) Naivního divadla Liberec. Z pražských scén dramaturgie festivalu vybrala inscenaci Wernisch (režie Jan Nebeský) z Národního divadla, poetické pásmo scének, skečů, písní i „pouhé recitace“. Divadlo Na zábradlí uvede zpracování křehkého románu Virginie Woolfové Paní Dallowayová (režie Anna Klimešová) v čele s uhrančivou Magdalénou Sidonovou. MeetFactory přiveze dramatizaci jednoho z nejtemnějších a nejkomplikovanějších děl Irvina Welshe Noční můry s čápem marabu (režie Tomáš Ráliš). Loutková inscenace Soudružky s kroužky (režie Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler) zavede diváky na spartakiádu a do života v normalizačním Československu. Působivou hru s objekty nabídne inscenace Berty Doubkové, nositelky Ceny divadelní kritiky za scénografii roku 2024, Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat souboru TMEL. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla se představí múzickou inscenací Požár (režie Josef Doležal), ve které se nejen hraje, ale také zpívá a tančí. Divadlo Alfa v inscenaci Pravdu má každý svou (?) (režie Jakub Vašíček) zkoumá současný svět zahlcený nejen informacemi, ale také zpochybňováním vědecky dokázaných jistot.

 

Na hlavní část festivalu tradičně naváže epilog a v něm tři pražské inscenace – Kartonový taťka (režie Michal Vajdička) Divadla v Dlouhé, Rande s feministou (režie Pavel Ondruch) Divadla Ungelt a Heda Gablerová – naostro (režie Jiří Havelka) Činoherního klubu.

 

Nebude také chybět programová sekce Johan uvádí. „Ta reprezentuje naši pravidelnou, celoroční, kontinuální práci, ve které nabízíme přátelský, inspirativní prostor, ale i čas především hledačským, angažovaným projektům, mladým umělcům na startu profesionální dráhy, i zkušeným tvůrcům v etapě cesty proměny uměleckého jazyka, k hledání nových témat, k ohledávání nových výrazových prostředků,” říkají ředitelka centra Johan Marcela Mašínová a Roman Černík, hlavní dramaturg Moving Station a této programové sekce. Návštěvníci tak v prostoru Moving Station uvidí work in progress inscenace What the Folk?, kreativní reakci na politickou situaci na Slovensku souboru BOD.Y NGO, inscenaci Pomáhat a chránit česko-norského souboru Direct Action Theatre, která čerpá z intervencí ve veřejném prostoru a pracuje s těžkooděneckými uniformami, dále hravou a poetickou inscenaci Mikrosvěty zkoumající křehkost naší existence českého souboru ZDRUHESTRANY, premiéru Slip Grip choreografky Jitky Sary Páníkové a skladatelky Natálie Plevákové, ve které performerka využívá kolečkové brusle, na kterých neumí jezdit, scénickou kompozici Wandervogel kombinující prvky dokumentárního a fyzického divadla od Jana Mocka a kol. o životě sudetoněmeckého národovce Heinze Ruthy, nedobrovolného aktéra největšího homosexuálního skandálu první republiky, a inscenaci Romana Černíka Madamme M. o vězenkyni koncentračního tábora v Holýšově na Domažlicku, paní Marie-Marguerite Michelin.

Další články
sinekfilmizle.com