Po pěti letech se v recenzní rubrice vracíme k neunavitelným Kronos Quartet. Tedy spíše jejich zakladateli Davidu Harringtonovi, který se v posledních třech letech obklopil zbrusu novými spoluhráči – hráčem na violoncello Paulem Wianckem, houslistkou Gabrielou Díaz a hráčkou na violu Ayane Kozasou. V tomto složení kvarteto vydalo první album, na jehož tvorbě se spojilo s arménsko-americkou skladatelkou, dokumentaristkou a finalistkou Pulitzerovy ceny za rok 2024 Mary Kouyoumdjian. A téma bylo i kvůli spolupracovnici jasné – v letošním roce si připomínáme sto let od začátku genocidy arménského národa ze strany osmanského Turecka. Hrůzné události v historii 20. století, která se teprve v posledních letech dočkala zasloužené světové pozornosti. Kronos Quartet s Mary předkládají koláž autorské hudby, upravených lidových melodií, záznamů orální historie přeživších arménské genocidy i libanonské občanské války a field recordings nedávného bombardování Bejrútu. Snahou umělců bylo uměleckým způsobem připomenout tuto drastickou událost tak, aby byla mementem zaměřeným proti možnému opakování podobných záležitostí. Jak potřebné v dnešní době! Nečekejte tedy uhlazenou, jímavou nahrávku, ale spíše mozaiku vzpomínek propletenou s hudebním doprovodem, který se ve vybraných skladbách chopí hlavního slova. Například skladba Groung (česky Jeřáb) je folklorním úvodem, který mate tělem. Hned v následující Bombs of Beirut totiž hudba musí ustoupit vyprávění obyvatel Bejrútu a následně i intenzitě reprodukovaných výbuchů, které byly ve městě natočeny. V závěrečné Silent Cranes znovu dojde na návrat uctívaného Jeřába, vzpomínky přeživších, i smyčcový minimalismus. V exponovaných okamžicích drásavě disharmonický, vykreslující hrůzné vzpomínky arménských pamětníků. Kronos Quartet na recenzovaném albu pouze slouží uměleckému záměru celku, ale i tak povyšují záměr na mimořádně uhrančivý apel.

Finsko má desítky tisíc ostrovů a ostrůvků. Počítáme-li pouze ty, které se nacházejí v pobřežních vodách, je pátým největším ostrov Otava, známý svou klidnou přírodou a tradičním venkovským charakterem. Tam žila několik let česká hudebnice Barbora Xu (vlastním jménem Šilhánová) a našla tam mimo jiné inspiraci pro své druhé album The Garden of Otava. Na albu zpívá a také hraje na několik tradičních nástrojů – na háčkovou harfu, spojovanou s tzv. keltskou hudbou, ale ve skutečnosti známou i z české tradice; na čínský guzheng, kterému se dlouhodobě věnuje; a na různé typy finského nástroje kantele.

Jak vyplývá nejen z názvu alba a z popisků jednotlivých skladeb, ale především z hudby samotné, Barboru silně inspiruje příroda, světlo, zvuky i přirozené rytmy. K tvorbě ji vedly dlouhé procházky a pozorování okolního prostředí. Kombinuje zmíněné nástroje a zpěv v několika jazycích (včetně čínštiny) tak, aby co nejlépe vyjádřila svůj vztah k lesu, vodě a dalším přírodním prvkům.

Barbora navazuje na své přechozí album Olin ennen, které se dostalo na 11. místo žebříčku World Music Charts Europe, ale zároveň se na některé aspekty své hudby tentokrát zaměřuje intenzivněji. Jestliže se o debutu psalo jako o mostu mezi člověkem a přírodou a mezi finskou a čínskou kulturou, tentokrát mladá umělkyně používá nástroje i jazyky nikoli jako cíl, ale jako prostředek, aby se svým projevem dokázala nořit čím dál hlouběji do ticha svého milovaného lesa. Člověk pokorně ustupuje do pozadí, ticho přírody, přeložené do řeči hudby, vyplouvá na povrch. Přitom však hudebnice používá i takových kulturních výdobytků, jako je poezie, aniž by se tím svému záměru jakkoli zpronevěřila.

Barbora Xu se po natočení alba stala podruhé matkou a z Finska se po letech vrátila do Česka. Mimořádně zralé album je tak pro ni uzavřením určité etapy, nicméně lze předpokládat, že je zároveň mostem k jejím dalším projektům.

Ženám vyšlo v roce 1992 studiové album K smrti vylekán, a jakkoli výtečné, ztrácel se z něj onen živý šmrnc. Takže až nyní. Celkem dvacet nahrávek, povětšinou z pražské Chmelnice, přesto podává dosti barvitý obraz, co to ty Ženy vlastně byli (byly?!?). Velice svérázný voice-band, a říkáme-li svérázný, je to silný eufemismus – hoši spíše deklamovali, než zpívali, a texty to bývaly absurdní, s prvky dada, vždy na hranici trapnosti a blbosti, ovšem nikdy přes. A pozor, podobně jako třeba u Chadimových projektů či dalších podobných kapel, a to i z undergroundu, vždy byly vlastně jasnozřivou reflexí okolní reality – již, podobně jako právě dadaisté, nešlo pojímat jinak než výsměchem, ovšem smíchem vlastně leckdy (skrytě) krutým. A čím více byla slova Žen vymknuta, tím více tnula, čím více blbská byla. Napadá nás vedle dadaistů též Bondyho „banální“ totální realismus počátku 50. let – protože ať sebevětší absurdita, ptákovina, stále byla bledým odvarem všeho kolem nás. Prča ani náhodou! Možná ale raději pár ukázek: „Jarka Mergl / chytne kabel / To je frajer / Jarka Mergl / se smává / Drží kabel / to je frajer,“ nebo „Hej hora hora / spadla mi závora / hej moje milá / sovětská víska“ (Skotská víska). Píseň Rána k ráně je pak jasnou reakcí na Palachův týden: „Rána k ráně sedá / Silný slabšího si hledá / Podej mi ruku a projdem Václavák.“ A hudebně? Rytmus procházky pod pendreky a vodními děly, gradující, výhružně se opakující slova a finále parodující Neckářův hit. Jsou na albu i vynalézavé instrumentálky, třeba Histerografie, zní jako Plastici, DG 307 a MCH Band na tripu, Setkání na Dunaji je jakýsi barový mišmaš říznutý etnickými ozvěnami, vše ovšem opět prohnané procesorem „Ženy“. Rozkládací obal vinylu je doplněn plakátem s koláží, vše krásně vypraveno. Jak bylo řečeno, Ženy byly voice-band, byť by E. F. Burian asi kroutil hlavou, ovšem pánové z Cabaret Voltaire by je jistě zvali souznělci. Co víc dodat!

Dvojice Philipp Hager a Christian Bündel z německého Würzburgu se jako Zement vydala na společnou hudební pouť v roce 2014. Od té doby vydala čtyři dlouhohrající desky, na které letos navazuje pátý pokračovatel pojmenovaný Passagen. Už od začátku svého fungování dvojice vzdává svou minimalisticky motorickou hudbou hold velkým krautrockovým hrdinům. Jsou alba, na která Němci umístili pouze čtyři nebo pět skladeb a hravě jimi zaplnili stopáž vinylového LPčka, to ale není případ Passagen. Duo totiž na mnoha místech novinky sevřelo svou hudbu do těsnějších písničkových okovů, i tak ale jsou vlivy krautrocku na tvorbu Zement stále zásadní. Vedle nich do hudby vstupuje láska k analogové elektronice, disco groovu i jazzovému hračičkovství. A už otvírák během prvních taktů prozradí, že ani na páté řadovce dvojice z klíčového krautrockového směřování neuhne. Otvírák Move/Procession připomene našláplý rukopis Neu!, následující klipovka Station To Station není coverem stejnojmenné písně Davida Bowieho, ale dostane se nám jiného hudebního zážitku – vzpomínky na Talking Heads kombinované s poťouchlou drzostí Devo. V sevřené Making a Living (I Don’t Know What I Want, but I Know How to Get It) poprvé do hry výrazně vstoupí saxofon, abychom se v téměř desetiminutové Journeys To A Beautiful Nowhere přiblížili zamyšlené tváři jinak dancepunkových velikánů LCD Soundsystem. Podobné fígle na nás Zement vytáhnou i v druhé polovině stopáže. Vlivy post-punku, krautrocku, afrobeatu, industrial rocku, nové vlny a no wave se ve skladbách střídají jak svatí na orloji, stejně tak okamžiky tanečního charakteru i jistého jemnějšího zamyšlení v jinak strojovém, rovném rytmu. V Passagen se zkrátka Philippu Hagerovi a Christianu Bündelovi podařilo sjednotit řadu nesourodých stylů pod jednou střechou tak přirozeně, že když na konci alba prohlásí, že viděli Ducha svatého, na místě jim tuto skutečnost podepíšete. S takovou hudbou, se totiž není čemu divit.

Druhé album potvrzuje výjimečný pěvecký a písničkářský talent Veroniky Borákové a působí, jak jinak, co do témat i provedení zraleji než prvotina. Nika se cítí jako příslovečná rybka ve vodě v čirém doprovodu „klavírního“ tria (tedy elektrifikovaného, s elektrickým pianem a baskytarou) nebo jen piana, který jí dává prostor k práci s výrazem i k emotivním vokalizacím. A když je v písni třeba další barva či role, přidá se třeba saxofon. V textech se Nika vyjadřuje vlastně přímočaře, ale se sympatickým odstínem dívčí poetiky. Jako kdyby zmoudřele, ale nikoliv přemoudřele mluvila s vrstevníky na ta vážnější vztahová témata.

Jediná věc trochu mate. Prohlášení o „odvážných hudebních experimentech“ uvedené v tiskové zprávě, které tudíž zaplavilo i rychlou webovou publicistiku. Na téhle hudbě není experimentálního prakticky nic. Což ale vůbec není špatně! Jde o kvalitní pop či dejme tomu písničkářský pop-jazz kvůli rozvinutějším harmoniím, tu s přesahem do průzračnějších folkových atmosfér, onde s hutnějším funkovým groovem. Prostě o podobný styl, jaký masově proslavily (příklady berte volně, i Nika je osobitá) dámy Norah Jones, Melody Gardot, Madeliene Peyroux atd. Nika bezesporu dokáže kultivovat hudební vkus popového publika v opozici k vypočítavé produkci, což ovšem není experimentální, ale „jen“ velmi chvályhodné. Uvozovky v „jen“ jsou tu míněny hodně tučně, protože tvořit hudbu přístupnou a zároveň neprvoplánovou i obsažnou je úctyhodný kumšt. Darem Niky je především odzbrojující upřímnost v prožitých textech a elegantních melodiích, korunovaná brilantním zpěvem, jaksi citově rozechvělým i silným zároveň.

Přesvědčivý osobní rozměr písní a jejich precizní interpretace pochopitelně nejlépe vynikne na koncertech. Kdo slyšel Niku naživo, potvrdí. Kdo neslyšel či chce slyšet znovu, doma v Ostravě Nika křtí album 14. června v klubu Barrák.

Pětašedesátiletý zpěvák je liška podšitá a pořád dobře ví, na jakou strunu zabrnkat. Po nedávných albech určených především senegalskému publiku, a roli v tom sehrála určitě domácí politika a zpěvákova blízkost k bývalému prezidentovi Mackie Sallovi, se teď rozhodl „rozzářit svět“ a spoléhá na to, že ten na něho nezapomněl. A soudě podle okamžité odezvy, opravdu ne, vždyť se od 80. let stal symbolem průniku africké hudby na Západ a roli nejpopulárnějšího průkopníka mu v roce 2022 přiznal také magazín Songlines cenou World Pioneer Award. A i když se škodolibě říká, že to nejhorší, co ho v životě potkalo, byl hit 7 Seconds, a přes všechny kompromisy, na které v minulosti se západními muzikanty přistoupil, dokázal mnohokrát ohromit přelomovými alby nadupanými mbalaxem. Rytmicky zapeklitým stylem, který v podstatě vymyslel, teď velmi šetří a dává přednost nekomplikovanému optimistickému afropopu s americkým espritem. Za producenta a aranžéra skladeb si totiž vybral Michaela Leaguea od Snarky Puppy. Z věrné kapely Super Etoile si vytáhl pouze kytaristu Moustapha Gayeho a fenoména talking drumu Assane Thiama. Kytar je v mezinárodní doprovodné sestavě tentokrát vůbec pomálu, přednost mají tradiční nástroje a bubeníci vedení ghanským koproducentem Weedie Braimahou, jenomže ten už léta operuje z New Orleans, a tak bubnování občas zní dost karnevalově (stadionová oslava fotbalu On l’a fait!) a k dobrodružnému mbalaxu má daleko. Skladba Mbëggėel doole má být pocta Orchestru Baobab, ze „snarkypuppy“ verze se smyčci zůstanou jeho fanoušci ale nejspíš v rozpacích, stejně tak echt zpěvákovi obdivovatelé z alba ponejvíc sešitého komerčním stehem, což neznamená nic špatného, svět se dnes v éře afrobeatu ani jinak ozářit asi nedá; nicméně třeba rozjásanou skladbu Say Thank You asi rádi přeskočíte. Ty nejzajímavější – Nof laay a Sam Fall – jsou paradoxně spojeny s vyznáním náboženskému bratrstvu Baye Fall, ke kterému se zpěvák hlásí. Vyšlo z toho dobré a zvukově dotažené album, víc „senegalství“ by mu ale neuškodilo.

Není moc čistokrevných indiánů s Pulitzerovou cenou. Skladatel a performer Raven Chancon z národa Diné (Navaho) ji má v šuplíku za Voiceless Mass z roku 2022. Mše je z hudebního hlediska povětšinou sborem zpívaná velevážná záležitost. Chancon to pochopil a otočil jak v názvu, tak v provedení. Hlasy mlčí, neexistují. Bezhlasá mše pro chrámové varhany a velký ansámbl složil speciálně pro varhany Nicholse Simpsona z katedrály Sv. Jana Evangelisty v Milwaukee ve Wisconsinu. Prostor shromáždění, ritů, svatebních polibků, pohřbů i duší předků.

Chancon tu s orchestrem Present Music dává tři skladby, z nichž každá nabízí jiný pohled na využití zvuku a ticha. Vstupem je úvodní osmnáctiminutová Voiceless Mass, která vciťuje a přenáší do hluboko nepamětných krajin podvědomí s přístupem k místům setkávání s předky a k půdě, nad níž snad přebývají. Byla psána důsledně pro místo provedení v modlitebně a s elementárně zvukovým duchem, v němž je architektura kostela neoddělitelná od umění. Další dvě skladby – Biyán a Owl Song, jsou pak z jiného hudebního ranku – snímají proměnlivou povahu orchestru zvuku(ů) a ticha a zdůrazňují trpělivost a jemný vývoj Chanconovy hudby, časový aspekt jeho postupů, složený z rozvolněných a nepoddajných tónů, které se míhají a mizí. Biyán je meditací o užívání zpěvu, zde nástrojů, při navažských obřadech. Každá část skladby nabízí několik různých témbrů, s nimiž si lze hrát: cvrlikání a trylky, rezonanční hučení, sykotné vírné chuchvalce, skřípavé zrnění – a zamotávat je a rozplétat. Podobně se v Owl Song cyklicky střídají témbry, především ty, které vytváří lidský hlas od sykotu až po zakrnělý výkřik, kde se tóny mohou ozývat nebo mizet a odhalovat se stejně tak v chaosu jako v tichu. Dílo-stavba je o komunikaci s místem. Ačkoli je fyzická přítomnost v místnosti odstraněna, stále jsou duše přítomny, jsou neviditelnou hybnou silou. V místě, v čase, ve zvuku i v tichu je stále lze slyšet.

Druhé „gratulační“ album Josefa Vejvody, nazvané s nádechem nostalgie I Remember, je pochopitelně jazzové. Obsahuje dvě archivní živé nahrávky dvou odlišných ansámblů. Obnoveného Jazztetu Josefa Vejvody a Big Bandu Gustava Broma. Vznikly v poměrně dlouhém časovém odstupu. Snímek Jazztetu v roce 2021 a ten s Bromovci v roce 1996, v dobách, kdy Vejvoda s rozhlasovým big bandem už nebubnoval, ale působil jako hostující dirigent. Snímky ovšem spojuje místo konání koncertů, festival JazzNights v Hořicích, a pochopitelně Vejvodovo autorství všech skladeb. Svým způsobem jde o živé skladatelské „best of“ s kusy jako Wakin‘ And Talkin‘, Regards To Chick, respektive Cassiopea, Super Jet, Agogo či Canopus v bigbandovém aranžmá.

Jazztet je zde zachycen v sestavě sexteta s trojicí dechařů, saxofonistou Osianem Robertsem, mezi klasikou a jazzem rozmáchlým trumpetistou Františkem Tomšíčkem a trombonistkou Přemyslem Tomšíčkem (mj. sestavy Milana Svobody, Big Band Českého rozhlasu). V rytmice all-stars skupiny si k sobě kapelník-bubeník vybral všestranného (klasika, filmová hudba, jazz) pianistku Vladimíra Strnada a kontrabasistu Ondřeje Štajnochra. A hraje mu to s „mladší krví“ náramně. V bigbandové části alba má zase pod taktovkou například Štěpána Markoviče. A také brilantního trumpetistu Pavla Husičku (1945‒2010), snímek tudíž můžeme brát i jako pietní vzpomínku.

Zvuk obou koncertních nahrávek patří k těm syrovějším, dravějším, což je jedině k dobru věci. Tedy ne, že by předchozí Vejvodovy studiově vycizelované nahrávky zde uvedených skladeb nezněly autenticky, ale je fajn mít k poslechu i tu živelnější podobu hudby, do které si autor klidně s chutí zakřičí.

S Oslavou trombonů, líčenou o odstavec vedle, má album I Remember společnou, kromě melodického rukopisu také onu nakažlivě pozitivní náladu. Popřejme, ať má podobnou atmosféru nejen oslava osmdesátin pana Vejvody, ale i následující etapa „života a díla“.

Osmdesátiny tak tvůrčí osobnosti jako je Josef Vejvoda (*13. 7. 1945) zaslouží mimořádnou oslavu. Skladatel a bubeník si nadělil hned dvě svým způsobem retrospektivní a zároveň premiérová CD. No, nadělil si… Pochopitelně jde o dárek posluchačům, je přece zvykem oslavenců zvát na hostinu, v tomto případě hudební.

První z alb spadá do klasicizující části Vejvodovy diskografie. Shrnuje objednávky „partičky“, která prý vznikla v rámci České filharmonie čistě z bujarosti. „Hráči pozounové a tubové sekce tvoří nejdružnější skupinu tělesa, která se spontánně schází i mimo zaměstnání. Právě tato skutečnost vnukla jejím členům myšlenku společně si zamuzicírovat i nad rámec pracovních povinností,“ píše se ve sleeve-note.

Dost o špičkových interpretech a zpět k oslavenci. Proč hráči jako s jedním z dvorních skladatelů spolupracují právě s Vejvodou? „Propojení vzniklo na základě dlouholetého profesního pouta mezi Josefem Vejvodou a legendárním Oktetem Zdeňka Pulce, který je dodnes považován za otce a guru trombonového umění v Čechách,“ vysvětluje kapelník ansámblu Robert Kozánek. Skladatel tak mohl komponovat pro specifickou sestavu pěti trombonů (vč. jednoho altového a jednoho basového) a tuby. Na albu ovšem nechybí ani Tři duety pro trombon a klavír, ve kterých hostuje Ivana Kozánková Hlavoňová. A protože je autor zároveň bubeník, zahrál si i na perkuse a přizval také kolegu Camila Callera.

Není vůbec třeba řešit žánrové zařazení, zda jde o hudbu artificiální nebo „lehkou“. Jasně, hned úvodní suita Stars And Constellations začíná latinou Canopus. Jsou tu cítit jazzové prvky (nejen úprava latiny Regards To Chick či Tribute To Jaroslav Ježek) a zároveň i odkaz salónní hudby Belle Époque. Především však jde o kolekci melodicky nápaditých, brilantně zaranžovaných a zahraných kompozic se zajímavým zvukem. A také navozujících pocit pohody, což vůbec není málo.

Je hodně věcí, které se o čtyřiačtyřicetileté mexické zpěvačce dají říct, obdiv našinců mezi ně ale bohužel nepatří. Držitelku mnoha Grammy u nás totiž skoro nikdo nezná. A je rozumné nepředpokládat, že španělsky zpívané album, protkané kulturně vzdálenou symbolikou a emocemi, které naší krajině nejsou vlastní, na tom něco změní. Naskočit poprvé do tohoto vlaku také ještě neznamená, že s vámi zamíří tam, kam byste chtěli. Fanoušky Chavely Vargas, Lhasy de Sela nebo Violety Parra do cílové stanice nejspíš odveze, s Natalií Lafourcade je to ale přece jenom složitější. Sice jako ony těží z latinskoamerického mystéria, ale převzaté nebo autorské skladby ukládá do daleko intimnějšího a teatrálnějšího prostoru, v němž se prolínají pop, klasika, jazz a zvukové elektrokoláže Soundwalk Collectivu. K nynější nostalgické směsi připomínající dopis napsaný moderní propiskou na hodně starý papír dospěla bývalá hvězda mexického indie popu po vydání obrovsky úspěšného alba Hasta La Raíz, považovaného za milník zpěvaččiny kariéry, protože k tak opulentní popové produkci se od roku 2015 už nikdy nevrátila a z mnoha důvodů začala stranit minulým érám. Její, z mexických tradičních stylů vycházející hudba má opravdu patinu pradávnosti, přesto nás pro ni dokáže nadchnout nadčasovými aranžemi „popového mystika“ Adána Jodorowskyho pro smyčce, dechy, harfu a klavír Emiliana Dorantese.

Zpívá, jako by vám smyslně šeptala do ucha. Tiše, ale i vášnivě, s vypjatou romantickou grácií, která je tolik vlastní Latinos a mistrům flamenka. Na bolero Amor Clandestino se španělským zpěvákem Israelem Fernándezem proto jen tak nezapomenete, ani na setkání s lap steelkou dvojice Hermanos Gutiérrez nebo zpěvaččino prosté podání La Bruja. A tak by se dalo pokračovat až do konce. Natáčelo se analogově, všichni pohromadě na jeden zátah, a když to klaplo, tak si, jak slyšíme, někdy úlevně zakřičeli. A k snadnějšímu vniknutí do alba přijměte dobrou radu a podívejte se na jeho rovnocennou součást: úžasné videoklipy.