Stěžejní dílo moderní české literatury, Sekyra Ludvíka Vaculíka, se na knižních pultech objevila poprvé v roce 1966, v době relativního tání komunistického příkrovu, který pokrýval naši zemi. Literární teoretik Václav Černý, který mohl v té době krátký čas oficiálně publikovat v brněnském měsíčníku Host do domu, napsal studii Dva romány téměř veliké, kromě Sekyry v ní pozitivně hodnotil také Kunderův Žert. Mezi nepovolené autory se na dlouhou dobu Vaculík zařadil především výzvou Dva tisíce slov z roku 1968, která rozběsnila tehdejší politické vedení Sovětského svazu a bývá považována za jednu z „příčin“ vpádu cizích vojsk na naše území v srpnu téhož roku. S Ludvíkem Vaculíkem se dlouhodobě přátelil divadelník (nyní i politik) Břetislav Rychlík, který pozoruhodný román pro jeviště upravil s několika kolegy z HaDivadla, kde dříve působil jako herec.
Narace díla není jednoduchá, nefunguje kontinuálně, ale v retrospektivách odkrývá i děje minulé. V autobiografické próze se mladý redaktor z hlavního města vypraví na Moravu hledat znovu svoje kořeny, na rodné Valašsko i k bratrovi na Slovácko, vybavuje si jak dětské hry na indiány, tak konfrontaci s věřícím otcem–komunistou, který v dobré víře pomáhal prosazovat vůči rolníkům necitlivou kolektivizaci. Synek si – také jako člen KSČ – začíná uvědomovat, že postupy strany se dějí v rozporu se základními humanistickými principy, a s otcem se ideově rozchází. Jako redaktor se pak v tisku snaží odkrýt pozadí sebevraždy mladé dívky, která neměla dobré kádrové zázemí a hlásila se ke studiu. Kauza z prudérních padesátých let se točí kolem toho, zda byla či nebyla pannou, na přitěžujícím odsudku se podílel svým dobrozdáním i vyšetřující lékař. Textem prostupují autorovy vztahy s otcem, matkou i sourozenci, finále knihy patří „osvobodivému“ lesnímu pychu (dřevo na otop), který redaktor realizuje s bratrem a jeho manželkou. Obloukem dospívá tak vyprávění do finále, kniha a vlastně i její jevištní ztvárnění návštěvou nejbližšího příbuzného začínají.
Rychlíkova inscenace má stopáž víc než úctyhodnou, chápu, že vše podstatné z předlohy chtěl do divadelního tvaru vtěsnat. Ale narace prozaického tvaru se vyznačuje jinými zákonitostmi vnímání, u četby můžeme na chvíli přestat a popřemýšlet, při sledování inscenace nikoliv. Pro ty, kteří se s románem dosud nesetkali, může být v čase přeskakující a informacemi nabitá fabule možná poněkud nejasná. Rychlíkova Sekyra v mnoha ohledech připomíná klasické období historie HaDivadla, jak ji někteří pamatujeme z nezapomenutelných setkání za minulého režimu. Komplikovaný děj doplňují občas pohybové evoluce celé herecké trupy, připomenou tím některé legendární jevištní féerie jako např. Bylo jich pět a půl. V inscenaci se také hojně zpívá, kromě snad autentického folkloru (včetně zpotvořeniny Dobré je, dobré je, že už není pána) jsou vloženy nově zkomponované písně či krátké vsuvky (autoři Petr Hromádka a Petr Mička), třeba přímo na úryvky z Vaculíkova textu, některé z nich průběh už tak dlouhého jevištního tvaru poněkud retardují.
Znamenitě si vedou herci, Ludvíka ztvárnil pohostinsky přední člen Slováckého divadla v Uherském Hradišti Zdeněk Trčálek, režisér ho nešetřil, kromě kvanta textu, které jeho part obsahuje, se herec často svléká do spodního prádla a zpětně zase obléká, oddělují se tím mimo jiné časové roviny vyprávění. Temperamentní kreace se v některých zvláště vehementních pasážích blíží stylizaci Hanzlíkova strýce Pepina z filmové podoby Postřižin. Pochvalu si zaslouží též bardi souboru, Cyril Drozda a Miloslav Maršálek, i ve ztišenějších polohách mají skvělou dikci, v řadě rolí, které ztvárňují, vynikne Drozda třeba jako strýc, který odmítá vstoupit do družstva, Maršálek zase v partu zbabělého doktora. V inscenaci vystupuje i – coby „druhý“ vypravěč – Vaculíkův syn Jan, profesionálním hercům se vyrovná svou jevištní samozřejmostí a zřetelnou mluvou, navíc jako by svému otci Ludvíkovi z oka vypadl, což vlastně vyvolává déjà vu efekt, patrně však jenom pro nás pamětníky. Rázovitého vypravěčova tatíka pevnými tahy vykresluje Jiří Miroslav Valůšek, další host, Isabela Smečka z brněnského Národního divadla, reprezentuje s lyrickým, přesto věcným půvabem ženský princip, ztvárňuje Ludvíkovu matku a také jeho ženu Madlu. Rychlík využívá pověstnou moravskou muzikalitu všech zúčastněných, u herce Jáchyma Sůry třeba jeho umění hry na klarinet. Nikdo na jevišti není do počtu, je slušné alespoň vyjmenovat ještě nezmíněné, Magdalenu Kuntovou, Naďu Kovářovou a Radima Chybu. Nasazení interpretů dokáže překlenout některé inscenační švy i zahlcení textem (pravda, Vaculíkův styl je jedinečný), z herců prýští radost a energie.
Jevištní dílo zdobí scénografie Jana Štěpánka, která zahrnuje dětskou prolézačku, známou z našich parků (evokace nejranějších let Ludvíkova příběhu). Nechybějí „eponymní“ sekyry a také špalky, do nichž jsou občas zatínány, rovněž svérázný, dětsky vyzdobený totem, především však nápaditá lezecká stěna, tvořená do plochy vetknutým ostřím několika krompáčů, po nichž se protagonisté čas od času uchylují do pozic, umožňujících odstup a „nadhled“. Po přestávce, kdy je ve hře výrazněji akcentováno Ludvíkovo pražské působiště, se objevuje neonový symbol obchodního domu Bílá labuť, druhdy vlajkové lodi socialistického nakupování (i když stavba samotná včetně zmíněného loga pochází z třicátých let minulého století). Navíc pražská repríza inscenace se hrála v Arše, tedy v nejtěsnější možné blízkosti tohoto svítícího ptáka.
ě jako diváctvo samo.
