Ne vždy se podaří v hudbě vytvořit životný novotvar. A slovo novotvar tentokrát nemá ironický podtext, je naopak poctou skutečné neotřelosti. Tahle srážka žánrů dopadla šťastně, poslala posluchačský zážitek na vyšší orbit. Vlastně spíše než o srážku jde o kumulování zdánlivě nesourodých prvků. Akordeonové duo Kamilé Mochnacký Čekauskaité a Boris Lenko spolu prostě hraje kompozice soudobých autorů, slovenských (Peter Zagar, Marek Piaček a Ján Boleslav Kladivo) i „přespolních“ (Philip Glass a nizozemský minimalista Jeroen van Veen). Samo o sobě by to stačilo na přínosné album. Jenže: „Potom jsem poznal Miloše. Ten dal přesně psané hudbě jiný tvar a smysl. Proč a proč takto? Můžete se ho zeptat. Nic se nedozvíte. Jen poslouchejte. Tam je odpověď,“ píše v bookletu Lenko. Oním Milošem je nadžánrový kytarista a improvizátor Miloš Železňák. Soudobé kompozice neváhá nabourat pronikavými glissandy slide-kytary, „latinským“ preludováním španělky nebo tklivým zadrnkáním na mandolínu. Vždy však k věci a s citem, nikdy přes míru, nesourodě a křečovitě. Jako kdyby s jeho improvizačními vstupy skladatelé počítali.

Už i to by vydalo na originální desku. Tvůrci ovšem přibrali do hry ještě spisovatele Silvestera Lavríka. „A potom přišel Silvo se svým textem, který vypráví úplně jiný příběh. Ten ale vychází z této hudby. Dá se to vysvětlit? Nedá. A není třeba,“ dodává Lenko. Mluvené slovo pak prolíná jednotlivé kompozice a spojuje je do koncepčního celku. Přednesu prozaického textu se chopily herečky Táňa Pauhofová, ta ve slovenštině, a Annamária Janeková, pro změnu v anglickém překladu. Proto vychází titul jako 2CD, hudba se neliší, jen jazyk deklamované prózy. Doplnění multimediální mozaiky? Velkoryse pojatý „knižní“ obal ilustrátora a grafika Raffa Tatarky. Z titulu soudobé hudby se najednou stalo malé domácí multimediální představení.

Německý skladatel a producent Ben Lukas Boysen začal vydávat elektronickou hudbu jako Hecq na začátku nového milénia. Autorskou stopu zasadil do undergroundového prostoru, kde se stýkaly cesty temného ambientu, granulovitě zamaskové IDM, breakcore a industrialu. Postupně přidal do svého rukopisu prvky experimentálního hip-hopu a dubstepu, zatímco začal komponovat soundtracky a další alba pod vlastním jménem. A náhle se z temnoty vynořené postavy stala inspirativní osobnost, zasahující, například spoluprací se Sebastianem Planem, až do neoklasických vod. Není divu, že hudebníka takového rozletu si už před lety pod svá křídla stáhl label Erased Tapes. A proč tohle celé píšu? Protože Benovo nové album opisuje kruh a zcela vědomě se vrací ke svým kořenům hudebního nadšence, syna milovníků klasiky, který se po zahoření pro elektronické pionýry, jako jsou Autechre, Arovane nebo Goldie, rozhodl dobýt se svou hudbou novými impulzy tepající Berlín. Pryč je koketérie jeho analogové elektroniky s klasikou nebo postrojem. Alta Ripa (původní římské jméno rodného Altripu) je elektronická jízda, kterou sám autor popsal jako „něco, co bych jako patnáctiletý rád slyšel, ale teprve jako dospělý jsem schopný napsat“. Nečekejme ale žádnou zběsilou techno nebo tranceovou jízdu. Na to jsou Benovy kořeny příliš spletité. Taneční tep se na nahrávce střetává s melodickou ambientní imaginací. V tišších momentech autor zdraví, jak minimalistického Aphex Twina (jako např. v titulní skladbě), tak naopak filmově rozmáchlého Vangelise (viz Vineta s hostujícím Tomem Adamsem), v rychlejších položkách dává autor s chutí na odiv hrubě analogový původ zvuků, buduje atmosféru na jednoduchém, přímočarém rytmu, nikdy ale nesklouzne k popově davovému vydírání. Alta Ripa je hudební návrat Boysena do dětství, které je zábavnou domácí taneční párty. Je v ní dostatek prostoru pro tanec i křehké emoce. To dělá z tohoto autora možná zajímavější jméno, než je dvojice Kiasmos.

Zdá se, že Tomáš Kytnar svůj proměnlivý projekt přece jen trochu ustálil. Nejen, že na posledních deskách Tady To Máš už se podílela pevná základní sestava, nejen rytmika Mojmír Sabolovič a samozřejmě syn Lukáš Kytnar (oba Band Of Heysek, Phil Shoenfelt či Nuck Chorris Gang), ale také pěvecká dvojice Jana Fujaková a Tomáš Frgala. Na desátém albu Smutná bílá hvězda navíc Kytnar pokračuje přesně tam, kde skončil albem Ryba Květovoň (2020). Už nezhudebňuje slovenské básníky a básnířky, setrval u tvorby Bogdana Trojaka. Trojakova lehce poťouchlá poetika se štěpnými pointami Kytnarovi prostě sedí. Když si přečtete verše „je rozbřesk, vcházím do města a je mi tisíc roků“, jako byste slyšeli i houpavý rytmus šantánového rock’n’rollku, střídaného s tklivou dívčí baladickou odpovědí „koníček sivý ukázal divy, přeplaval moře, nesmočil hřívy“.

Mimochodem, nechybí ani slovenská stopa, byť tentokrát není v textech. Viz obal desky s využitím obrazů Pavola Hammela.

Také role hostů už není vyloženě nápadná, respektive saxofonista Jan Kyncl a akordeonista Aliaksandr Yašinski vlastně patří do úzkého okruhu kapely, a soudržnosti kolekce písní to jen prospívá. Což neznamená, že by hosté ve studiu neodvedli skvělou práci, jen sympaticky netrčí. Například housle Pavlíny Stankušové jsou v písních vzorem funkčnosti. Dobarvují atmosféru, ale neuzurpují pozornost. Soudržnost přitom neznamená, že by písně nebyly typicky „tady-to-mášovsky“ pestré. Žánry se autor hudby stále naštěstí neomezuje. Kde se mu k textu pojí šansonová nálada, využije ji, kde jazzová harmonie, sáhne po ní, nemluvě o výletech směrem na evropský jihovýchod. Ale klidně bez mindráků napíše i, dejme tomu, beatový popík jako Modré hory.

Pokud by Kytnar i propříště zůstal u češtiny a Trojakových veršů, žádný problém. Pořád je co zhudebňovat, „nedostatek změn“ by mu nikdo nevyčítal a poslední dva tituly patří k TadyToMášovým nejlepším.

Impulzem pro vznik čtvrté desky Helen Ganya, skotsko-thajské skladatelky usazené v Brightonu, bylo úmrtí babičky. Zármutek umělkyni těžce zasáhl nejen proto, že znamenal ztrátu jejího posledního prarodiče, ale také proto, že měla pocit, že se její spojení s Thajskem rozpadá. Helen na svých předchozích sólových albech (dvě vyšly pod předchozím pseudonymem Dog in the Snow) vytvořila vynalézavou kombinací dream popu a hrubější indie elektroniky zajímavé introspektivní písničky. Na novém albu, které pojala jako hold zemi, ve které strávila podstatnou část svého dospívání, je ale leccos jinak. V rámci přípravy na nahrávání kolekce navštívila se svým koproducentem Robem Flynnem chrám Buddhapadipa Temple ve Wimbledonu, kde se setkala s Artitem Phonronem. Ten na kolekci Share Your Care hraje nejen na bicí, ale také na tradiční thajské strunné nástroje, jako jsou východoasijský xylofon ranat ek, dvoustrunné housle saw duang nebo menší cimbál nazvaný khim. Artit ale nepřinesl do písniček thajský vliv sám. Dalšími přispěvateli jsou Chinnathip Poollap, který řadu skladeb obohatil o zvuk thajského hoboje nazvaného pi, a specialista na dřevěné dechové nástroje všeho druhu, John „Rittipo“ Moore. Už od prvních tónů je zřetelný východoasijský hudební vliv na výslednou podobu desky. Ganya si ale pohrála s poměry západoevropských i východoasijských vlivů. Otvírák, instrumentální Weera, je otevřenou náručí ke své asijské polovině kořenů, zatímco hned následující titulní kompozice sází na indie popovou razanci à la Mitski a asijské vlivy cítíme jen na pozadí, případně jako jemná koloratura v přechodech mezi slokami a refrény. Na desce se dočkáme ambientního mlžení v deltě Mekongu i indie popové jízdy s razantními bicími, přímočarými klávesami a cimbálovými ornamenty (Fortune). Vaření dortu po vzoru pejska s kočičkou? Ani náhodou! Tuhle skládanku dávali dohromady hudebníci, kteří mají obě, poměrně vzdálené kultury ve své krvi.

Něco ke čtení, něco k poslechu, a přitom o něčem podstatném, co jen neprošumí mezi ušima. Když bereme CD včetně bookletu s poetickými texty, ke kterým autorka připojila i prozaické odstavečky rozvádějící příběh písně, funguje album jako „dva v jednom“. V tom dobrém smyslu slova, aniž by byla některá ze složek ošizená, natož instantní.

Lada Šimíčková, výhradní autorka textů, a Ivo Cicvárek, který se postaral s trochou pomoci přátel o hudbu, jsou samozřejmě zralé, a navíc sehrané písničkářské osobnosti. Jejich třetí spoluautorské album nezklame očekávání. Jako pojítko textů si Šimíčková zvolila, nebo si spíš koncepce zvolila ji, jak už tak inspirace přicházejí, „nejrůznější vzkazy, fragmenty ručně psaných dokumentů, ale i věty, které byly odeslány po síti, či těmi, které paradoxně napsány nebo nalezeny nebyly, i když by měly být“. Příběhy písní tak působí důvěryhodně jako ze života a často seknou hluboko do podvědomí: „I nenalezené deníky k nám někdy promlouvají. Četla jsem o zvláštním jevu, kdy umírající často neodbytně upozorňují své blízké, že si potřebují sbalit, nebo už mají sbalené kufry na nějakou cestu. Stále o nich mluví, hledají je a žádají, aby jim je někdo přinesl, že je budou potřebovat. Jenže žádné kufry ve skutečnosti nachystané nejsou (…) Co ale v takových kufrech bývá? Možná i ztracený deník,“ píše Šimíčková k titulní a úvodní písni. Poslední příběh Dny navíc pak uzavře přáním „mít možnost vše uzavřít a v klidu sbalit své kufry“.

Hudba texty decentně dokresluje. Akorát snad v písni Mořem v klidu může vyvolat nechápavý úsměv sedmdesátkový taneční groove, v šansonovém a folkrockovém okolí příslovečná pěst na oko. Ale možná jde o záměr vyvolat určitou asociaci. Jinak je ovšem pestrost aranžmá a soundu vítaná. Zásluhu na ní mají jak sehraná koncertní kapela, tak hosté jako Vilém Spilka či Jakub Zomer. A samozřejmě přizvání dalších vypravěčů k duetům, Michala Šímíčka a Slávka Janouška.

Nevšedně obsazená kapela Kino Jana Nerudy (KJN), v základu sice typické klavírní trio se sólově zpívajícím skladatelem-pianistou Jiřím Kadeřábkem, ovšem doplněné rovnou o tři zpěvačky, a nikoliv „křovinářky“, samo sebe na bandzone škatulkuje jako alternative-jazz. Což je pouze důsledek sympatické žánrové nezařaditelnosti spolku, neb učebnicově jazzové postupy tu nejsou nijak zvláště patrné. Snad jen jako kořeny veškeré dnešní populární hudby. Naštěstí se do přihrádek alternativa a jazz vejde leccos. Kdybych chtěl kapelu popsat, na první dobrou mě napadne, s vědomím přibližnosti a nadsázky, „setkání C&K Vocalu s Ošklidem“. Neznamená to ale, že by šlo o inspiraci KJN. Z mailové komunikace s Jiřím Kadeřábkem vyplynulo, že jsa jiná generace, C&K Vocal vůbec neznal. KJN navíc na rozdíl do C&K Vocalu často sází na humor a víc experimentuje s písňovou formou. Jde tu spíše o konvergentní vývoj vynalézavého aranžmá vícehlasého zpěvu nad, opět zaškatulkováno s velkou rezervou, rockově-šansonovým mustrem. Svéráznou Vášovu partu Ošklid z přelomu 80. a 90. let zase evokují skladby jako Letec či Totem ani ne tak hudebně a využitím vícehlasu či vypravěčsko-recitačního stylu zpěvu, jako spíš poťouchlostí zhudebněných veršů Miroslava Noska.

Texty vůbec představují samostatnou (záživnou) kapitolu. Nejen kvůli slovním hříčkám, třeba v titulní písni Kino Jana Nerudy: „…navštívit Karolínu Světlou (…) navštívit Karolínu sjetou… Než chňapneš pes, tak zkus se odzubit.“ Co chtěl básník říci je mnohdy docela vážné a obecně platné: „Svět je pastva pro oči / nepočítáno je skryté / nepočítané není pro těkavé oči / před sebou samým neutečeš / všude na sebe číháš…“ (Totem).

Zkrátka, na současné zdejší scéně představuje KJN unikát. Skutečně originální písňovou tvorbu, aranžovanou a interpretovanou neoposlouchaným způsobem, abys pohledal. Při návštěvě „Kina J. N.“ se vám jí ale dostane hned celé album.

Kdo je Alois Göbel? Ejhle, Alois Zatloukal, kapelník Rusty Cowboys či občasný spoluhráč Václava Havelky. Ne, nekazím hru, když vyzradím, kdo se skrývá za pseudonymem. Ona informace je snadno dohledatelná a Alois G. nebo Z. nehledá anonymitu. Jen zjevně chtěl oddělit dvě muzikantské role. Instrumentalistu, hráče na housle a violu, improvizátora a skladatele, škatulkovaného do současných podob jazzu koketujícího s americanou. A cca folkrockového písničkáře s kytarou, byť po smyčci také sáhne.

Dřívější zkušenosti vysvětlují zralost debutu „nového“ písničkáře, neprvoplánové harmonie i hostování věhlasných, přitom vybíravých muzikantů, jako je kontrabasista Jaromír Honzák, a dalších. S Rusty Cowboys pak pojí „Göbelův“ band kytarista Jan Bára a bubeník Filip Tománek. Přesto překvapí informace, že první „skutečnou“ píseň s textem napsal Alois G. v létě 2023. Tomu se říká rychlý vývoj či neobvykle rychlé nalezení rukopisu a výrazu bez vyložených začátečnických pokusů.

Název alba Musí se žít možná zapůsobí na první pohled banálně, nebo dokonce frázovitě, dokud autor neprozradí důvod, proč ho použil. Cyklus písní nevznikl jen tak z tvůrčího přetlaku, inspirací byla Göbelovi mimo jiné i vážná nemoc sestry. Pak už je potemnělá nálada, jistý až osudový patos i volba velkých slov, zcela pochopitelná a uvěřitelná: „Já chtěl bych najít kouzelný člun / a v něm doplul bych na druhý břeh / jenom pár maličkostí bych si tam zařídil / chvíli pobyl, poklábosil…“ (Cizí krajinou). Nejde ale o cyklus monotematických písní. Společná je spíš emotivnost: Opak nadhledu, hluboký ponor do pocitu. Také stylově je kolekce pestrá. Přibližná charakteristika „folk rock“ není na překážku zpětnovazebným kytarovým hlukům a nervním smyčcovým disonancím v pozadí skladby Ve vlaku, hardrockovému finále titulní písně nebo chmurné, šansoniersky vyprávěné klavírní baladě Chvíle.

Každopádně nadějná nahrávka. Je dobré mít na scéně jak Zatloukala, tak Göbela.

Po dvou co do stopáže dietnějších titulech Poslední dobou je to delší dobu špatný (2021) a E-Show (2022) vytvořila brněnská kapela Endemit kaloričtější, ale zase ne příliš tučnou albovou „bagetu“. To podle slovní koncepce desky Salami Tiger, odkazující na typickou stravu hudebníků na cestách: „Jedna dlouhá story mezi první bagetou a pátým pivkem na benzínce, kde tě lískla jedna nepěkná paralela.“ Ukazuje se, že i delší plochu Endemit ukočíruje. I díky rozšířené sestavě, kdy původní power trio invencí i zvukem obohatil korejský, v Berlíně působící saxofonista Jung-Jae Kim.

Recese zůstává silnou stránku Endemitů, slyš promluvy v titulní skladbě. Naštěstí ale nepřeváží nad kompoziční nápaditostí a hráčskou „zvládnutostí“, slyšme zapeklité rytmické i tempové nepravidelnosti a stoptimy v kuse nazvaném výstižně Elastic. Žánrové zaměření spolku zůstává sympaticky nejednoznačné. Sedí pro něj vše- a nicneříkající škatulka jazz punk, zároveň ale některé pasáže evokují „zornovské“ pojetí jazzrocku. Nebo prog rock, včetně asi nevědomého odkazu na rané King Crimson v unisono riffech saxofonu a kytary či pozdější „Krimsny“ v minimalistických groovech.

Mimochodem, deska vznikla díky chvályhodnému projektu rezidencí v pardubickém Divadle 29. Čujte v tom génia loci a hlavně dobrého týmu.

„Pokud nemáš uši v pr**li tak to určitě sceníš. Hudba pro všechny komunity. Slovy nezaujatého posluchače: Každej si tam něco najde,“ holedbá se kapela v průvodním slovu k albu a je to samozřejmě nadsázka, z namyšlenosti bych ji nepodezříval. Ale popravdě, jak by řekl Oskar Rózsa, tahle hudba není pro každého. Ovšem ctitelé alternativy, blbnutí až experimentování, vypjaté interpretace, neředěné energie, muzikantského kumštu i humoru by ji „scenit“ (abych použil jazyk Endemitů) měli. A nejen na místě endemického výskytu poťouchlých hudebníků, v lokalitě jihomoravské alternativy, ale s přesahem do dalších evropských ekosystémů.