Osobnost londýnského písničkáře Jacoba Allena alias Puma Blue prozatím minula český mediální prostor. Přitom obě předchozí desky, jak pokojíčkový DIY debut In Praise Of Shadows (2021), tak studiový pokračovatel se slovutnými spolupracovníky Holy Waters (2023) stojí za pozornost. Každopádně výrazným přelomem v životě Angličana bylo nedávné přestěhování se do Spojených států, do jižanské Atlanty. Náhlé vytržení z kořenů přineslo překvapivé nové album. Už od začátku jiné svou intimitou a odstřižením od urban a popových ingrediencí, bez kterých jsme si doposavad hudbu Puma Blue nedokázali představit. Ve ztichlé místnosti je tak pouze Jacob s akustickou kytarou, decentní podkresovou elektrikou a několika vkusnými studiovými efekty (například zdvojení vokálu v In The Absence Of You). Žádná rytmika, odkazy soulovým, triphopovým nebo prostým popovým směrem. Allen je sám se sebou, se svými niternými hudebními nápady a příběhy, v neznámé ztišené místnosti. V textech vzpomíná na svět a v něm blízké osoby, který zanechal svým přesunem na jiný kontinent daleko za sebou a pasuje se s nejistotami, kterým musí sám čelit. Několikrát autor pomyslně vychází ve tmě ze studia a uchyluje se do laskavé náruče přírody. Nejvíce v závěrečné Decatur Bells plné reprodukovaného zpěvu ptáků. Významnou součástí jsou i čtyři minutové mezihry, které ve své ambientní zamženosti dají prostor posluchači vstřebat silnou dávku emocí, a připravit se tak na další tichý, noční monolog. Evidentně neplánované album má sílu nečekané noční návštěvy kamaráda, který se vám musel svěřit se starostmi, o kterých nikdo doposavad neměl tušení. Podobně Puma Blue byl tak plný dojmů z posledních životních milníků, že všechny své emoce, i ty poměrně niterné, musel vypustit ven v podobně tiché, písničkové kolekce. Antichamber je prozatím nejméně přístupným albem projektu. Kdo dá ale možnost pohltit se tichými skladbami Jacoba Allena, ten bude dvojnásobně odměněn.

„Jeho kalhoty byly tak staré, že už byly zase nazpátek v módě.“ Občas si na tento bonmot z jedné povídky Šimka a Grossmanna vzpomenu v souvislosti s kapelou nebo projektem, který si neúnavně razí cestu navzdory měnícím se módním vlnám na mainstreamové i nezávislé scéně, a po letech se náhle jeho cesta protne se zájmem širší veřejnosti. Tito interpreti často netuší, co udělali správně, že je náhle o jejich hudbu takový zájem. Podobný příběh v poslední době zažívá hned několik postpunkových mohykánů, kteří vyrazili na cestu v polovině osmdesátých let a vydrželi na ní až do dnešních dnů. Jednou z nich jsou němečtí Pink Turns Blue od začátku vedení skladatelem, kytaristou a zpěvákem Micem Jogwerem. Ti si sice dali na přelomu tisíciletí pár let pauzu, zájem o jejich tvorbu je ale v posledních letech výrazně vyšší než po jejich návratu na scénu v roce 2003. Ba co víc, po vydání poslední desky Tainted vyhlásil trojici vlivný portál Post-Punk.com nejlepší kapelou roku 2021. Tedy necelé čtyři dekády po vzniku skupiny! I nová deska jasně ukazuje, proč k této situaci došlo. Pink Turns Blue totiž zcela plynule vpluli do současného postpunkového řečiště a melancholický rukopis principála přináší posluchačům, hltajícím hudbu Joy Division, The Cure a jejich současných následovníků, jednoduše přístupnou, ale netuctovou výpověď. Ta může připomenout podobný rukopis souputníků And Also the Trees nebo výrazně mladších Drab Majesty. Od Pink Turns Blue zkrátka nelze čekat přímočaré vypalovačky, ale klenuté skladby postavené na jednoduché rytmice, kombinaci elektrických kytar s atmosférickou elektronikou a civilním projevu frontmana. Příliš prosté? Pusťte si v klidu večer nebo při cestě autem recenzované album a zjistíte, že čas náhle ztrácí svou relevanci a vy se pohybujete do rytmu a bloudíte myšlenkami kdesi ve stratosféře. Černá labuť je metaforou popisující důležité neočekávané události, které mají významný dopad na společnost. Nové album Pink Turns Blue dává na tyto rány chladivě postpunkové zábaly.

Kytarista Niwel Tsumbu se narodil v Kongu (v tom „demokratickém“, co bývalo Zairem). Jako dvaadvacetiletý v roce 2004 emigroval do Irska a stal se vyhledávaným doprovazečem. Třeba Rhiannon Giddens nebo na turné Buena Vista Social Club. Není divu, umí prý vše a brilantně. J. S. Bacha, Paca de Luciu, africké styly jako soukos, latinu, jazz. Hru melodickou i perkusivní. Když provedl na The Reich Festival před samotným autorem Electric Counterpoint, Steve Reich netajil nadšení.

Teď by se mohlo zdát, že Tsumbu umí všechno, ale nic vlastního. Sólový debut autorských kytarových instrumentálek, vydaný po letech v cizích službách, tenhle omyl vyvrací. Je také žánrově neuchopitelný, někde mezi jazzem, artificiální hudbou či africkými zdrojnicemi, dojde i na flamencovou dedikaci Gracias Paco. Navzdory žánrovému rozmachu ale jde o ucelenou kolekci nápaditých, harmonicky hodně nezvyklých (Polyphony), rytmicky zapeklitých (Afrique Moderne) a prožitých skladeb. S virtuozitou jaksi samozřejmou, nestavěnou na odiv.

Zajímavý postřeh z nahrávání dal k dobru producent desky Nick Roth (sám skladatel a saxofonista), a ten už ve studiích Realworld Petera Gabriela zažil leccos: „Prostě si sedl s akustickou kytarou před mikrofon a spontánně, procítěně, v jednom tahu nahrál album. Muzika z něj prýštila v krystalické formě, naprosto zralá. Zněla přitom tak uvolněně, až jsem předpokládal, že je částečně improvizovaná. Poprosil jsem Niwela, ať skladby přehraje ještě jednou, pro jistotu. Ale ne, vše bylo prokomponováno do nejmenších detailů, jako kdyby montoval součástky kosmické lodi.“ Což neznamená, že by Tsumbu nebyl nápaditý improvizátor. Roth ho totiž vyzkoušel a o kompozici v reálném čase požádal. Kytarista z fleku vypálil náladotvornou hříčku s tóny a dozvuky The Silence Within.

Výtečný recitál pro akustickou kytaru, který ocení nejen kytaristé. Právě kytaristům ovšem padne čelist zvláště nápadně.

I když Bridget Hayden vyrůstala v rodině, ve které se denně zpívali ostrovní lidové písně, její kroky jako hudebnice zamířily jinam. Do kytarově hlukového světa, kde se improvizace setkává s avantgardními i rockově psychedelickými vlivy. Jak experimentální, hlukově dronová kapela Vibracathedral Orchestra, chaoticky shoegazeoví klasici The Telescopes, tak podivný agit-psychedelicky rockový soubor Sunburned Hand Of The Man, ve kterých Bridget působila, se dají do tohoto území zahrnout. Jenže rodné kořeny se dříve nebo později o své slovo přihlásí. V případě Heyden to bylo během postcovidového léta roku 2022, kdy se zpěvačka na tři dny zavřela s houslistou Danem Bridgewood-Hillem a hráčem na harmonium Samem Mcloughlinem do společenské místnosti todmordenské radnice a společně zde natočili set ostrovních tradicionálů. Současné bydliště zpěvačky a hráčky na banjo nebo klávesy je zasazeno do území yorkshirských vřesovišť, o kterých s takovým zanícením psala spisovatelka Emily Bronté. A místo častého deště a nekonečných mlh výrazným způsobem ovlivnilo už tak neveselý výběr baladických témat. Ať už mluvíme o notorických známých skladbách She Moved Through the Fayre či The Unquiet Grave či méně známých položkách pocházejících z Irska, Walesu, či dokonce z ostrovních diaspor usídlených ve Spojených státech. Trojice nic neuspěchává. Bridgetin zpěv stoupá a snáší se přes instrumentaci, která je minimalistická, ale pro potřeby alba zcela adekvátní. Pomalé až plíživé tempo alba Cold Blows The Rain má odrážet mrholící vřesoviště a větrem ošlehané kopce Yorkshire, a to se mu bezezbytku daří. Mezi řádky převažující temnou notu tu a tam proráží nečekané paprsky slunce. Matka Bridget Hayden nikdy nepřijala avantgardní cestu, kterou se její dcera před lety vydala. Na začátku roku vyšlé album přivítala na smrtelné posteli s nadšením. Kruh se uzavřel.

Těžko najít ujetější cover pro tak velkou muziku. Tohle je i bez ohledu na poněkud militantní enviromentální téma v textech naprosto komplexní hudba. Jinak to napsat nelze. Žádná bezobsažná chaotická melanž, ale přesně dávkovaná substance coby fiktivní droga melanž z Duny Franka Herberta/Davida Lynche/Denise Villeneueva, vyberte si.

Návnadou je hned úvodní Dirt and Soil s jemnými smyčci, vévodskou trubkou (Sauli Meilähde), k čemuž se připojí linka vysokého až operního vibrata Toma Tamlandera (kromě zpěvu i baskytara a flétna). Ani si v propojení nevšimnete, že už jede třetí píseň The Harbingers, Paris Boy, Hold a Lister. Dokonale vše bez rušivých pauz splývá jako průletové hudebně-divadelní pásmo. Od ouverturní symfonie s volným přenosem k potulné partě švihlých trubadúrů, zas trochu zpátky do suterénního šantánu s komorním jazzem, pak přes fusionrock návratem k šlapavě swingujícímu bigbandu, pak dokonce progrockového velebandu v Green Love, kde kytarista Alex Mikkola s nástrojem dělá mezi zgroovenými beglajty šílené psí kusy a bubeník Petteri Kontio rozvaří na své kotle pravé peklo. Klávesák Alex Thesleff s hammondkami statečně stíhá přikládat. A když se zdá, že už to dál/výš nejde, tak finální How High Can Man Be, zprvu zdánlivá lehce nablueslá balada s vrstvenými hlasy, vrcholně excitovaným vokálem, údery do klavíru a monstrózně zmohutněle zahutnělým veškerým ústrojenstvím zevokuje název písně. To je jen první CD, první část.

V druhém dějství (rozuměj druhý disk) vystoupá přes krátkou úvodní The Spell They s Tamlanderovým operním zpěvem vysoko nad tenorové výšiny, Matthew Bellamy z Muse by se rozbrečel závistí, darmo popisovat – nutno slyšet, jakýmsi rozkvetlým prostranstvím od sytě (Green Divide) i decentně (Finally Together) symfonizujícího swingbigbandu skrze kabaretní taškařice a děsivou Good or Naughty po finální rockové hymnické pastorále Humble Ourselves s vlnovitě/příbojně dávkovanými sbory téhle helsinské kapely.