Boskovice zachvátí opět Melomania!

Čtvrtý ročník festivalu improvizované a jiné hudby MELOMANIA vyvrcholí po třech jarních koncertech vystoupením tří uskupení v jeden večer. V neděli 20. října uslyšíte v boskovickém kulturním a komunitním centru Prostor https://www.prostor.wtf/ ONDREY ZINTAER INTERNATIONAL TRIO (SK/D) s výbušným koktejlem volné improvizace, ambientu a noise, fusion trio TOMÁŠ BRAUN & PLOY a jazzovou úderku LIMBO. Ta zároveň pokřtí nové album „Spirit Of Chaos“!

 

Jako první vystoupí ONDREY ZINTAER INTERNATIONAL TRIO.

Ondrej Zintaer se s Christophem Götzenem a Peterem Balogem potkali letos v létě na improvizačním workshopu v rámci festivalu N:Ear v Bánské Štiavnici. Posléze spolu vystoupili jako členové festivalového ansámblu. A padli si do noty. Rozhodli se pokračovat takto v triu nadále.

Christoph Götzen je ostříleným a nesmírně aktivním kytaristou žijícím v Düsseldorfu. Studoval kytarovou hru na Royal Conservatory v Antverpách.

https://christophgoetzen.com/about-2/

Peter Balog je výtvarník z Humenného a na hudební scéně patří k nováčkům. Ale hře na bicí a perkuse se při malbě a grafice věnuje celý život. V tomto triu se jako celistvý bubeník představil poprvé.

https://www.instagram.com/ro_n_ua/

Ondrey Zintaer, iniciátor tohoto projektu, patří v posledních letech k výrazným postavám experimentální hudební scény. Jako sólový hráč ve svých elektroakustických kompozicích kombinuje zvuk rozličných dechových nástrojů (nejčastěji saxofonů) se syntezátory a „krabičkovým“ hlukem. Zhusta ovšem spolupracuje s jinými hudebníky; navíc je členem kapely Ničiteľ a hrál s Bratislavským improvizačním orchestrem.

https://www.zintaer.eu/

https://zintaer.bandcamp.com/

https://www.hisvoice.cz/hudba-o-spanku-a-bez-spanku/

https://www.youtube.com/watch?v=iObvCJZ9vuI

 

Druhou kapelou, jež stane tváří v tvář návštěvníkům Prostoru, bude jazzové kvarteto LIMBO. To letos slaví dvacet let existence a u nás pokřtí svoje výroční, v pořadí šesté album „Spirit Of Chaos“!

I když prošla za tu dobu různými sestavami a změnami obsazení, jejím poznávacím znamením je absence harmonického nástroje, tj. dva dechy, kontrabas a bicí. Zakladatelem a vůdčí osobností je saxofonista a basklarinetista Pavel Hrubý, který exceloval již v Kontrabandu Milana Svobody či Nuselském uměleckém orchestru. V nynější sestavě Limbo vedle jedinečně sehrané rytmické dvojice Taras Voloshchuk (kontrabas) a Dušan Černák (bicí, perkuse) dotváří mimořádná osobnost na postu trumpetisty – Oskar Török. A jak vypadá ta pravá limbovka? Kapelník Hrubý ji charakterizuje jako „jednoduchou, sdělnou, srozumitelnou širokým vrstvám, ale rafinovaně zahranou.“ A dodává: „„Naše vzory z hudební historie jsou Art Ensemble Chicago nebo lidé jako Don Cherry, Pharoah Sanders, Archie Shepp apod. Všichni pracovali s jednoduchými motivy, které potom rozvíjeli. To je princip, který dodržujeme i my, ať už jde v našem případě o hudbu psanou, nebo improvizovanou.“

Výstavní projekt Art Grand Slam vyhlašuje open call pro vizuální umělce a umělkyně do 30 let

Hlaste svá nebo nominujte výjimečná sportovně-umělecká díla do 10. listopadu 2024. Vítěz bude oceněn zahraničním rezidenčním pobytem!

 Umělecká platforma Sport in Art organizuje již druhý ročník výstavního projektu Art Grand Slam. Kurátorkou letošního ročníku je historička umění a pedagožka Martina Vítková, která zvolila jako prvek spojující sport a umění téma Paralelní dimenze. Výstavu děl deseti renomovaných umělců doplní svými počiny mladí tvůrci, kteří se do 10. listopadu přihlásí do open callu a jejichž vizuální díla budou do projektu vybrána odbornou porotou. Společná výstava vybraných děl inspirovaných sportem, vášní pro pohyb i umění proběhne vúnoru 2025 v pražské SmetanaQ Gallery a dočká se také opět svého zahraničního uvedení. Vítěz open callu získá jedinečnou možnost zahraničního rezidenčního pobytu se side specific prezentací vítězného díla.

Art Grand Slam, ojedinělý výstavní projekt se zahraničním přesahem prezentující díla renomovaných umělců i mladých tvůrců do 30 let, pořádá umělecká platforma Sport in Art. Ta pod myšlenkou propojení současného vizuálního umění se sportem a pohybem sdružuje také kromě této výstavy umělecký magazín Sport in Art a prodejní kurátorsky vedenou on-line galerii umění.

Projekt Art Grand Slam vstupuje do svého druhého ročníku. Letos s kurátorkou Martinou Vítkovou, významnou českou historičkou umění a pedagožkou, která zvolila jako společný rámec a téma Paralelní dimenze – sport a umění. „Je důležité, jak intenzivně se sportu nebo umění věnujeme, co nám přináší. V obojím vyvíjíme aktivitu tvořivou, vnímání sportu i umění není jen pasivní částí procesu. Aktéři jsou na obou stranách, ti, co ze sebe něco vydávají, i ti, co přijímají,“ vysvětluje Martina Vítková hlavní myšlenku nadcházející výstavy.

Do projektu se zapojí stejně jako v minulém ročníku deset renomovaných výtvarníků. V únoru 2025 jejich díla se sportovní tematikou doplní také počiny mladých tvůrců do 30 let, kteří již nyní mohou přihlašovat svá díla ve vyhlášeném open callu.

“Do open callu se mohou hlásit čeští vizuální umělci a umělkyně do 30 let, tedy do ročníku 1994 včetně, kteří ve své práci reflektují téma sportu a pohybu, aby vytvořili několik nových původních děl inspirovanými pohybem. Umělci a umělkyně mohou poslat jak hotové dílo, tak jeho návrh včetně popisu realizace. Open Call je otevřen pro media malba, socha, objekt, instalace a video,” sděluje manažerka projektu Josefína Nedvědová z Art in Sport. K přihlášce je nutné vyplnit formulář účastníka a zaslat aktuální portfolio prací s životopisem, kontakty a reprezentativními ukázkami z díla. Podrobné informace zájemci naleznou na www.artgrandslam.org.

Do projektu Art Grand Slam ale také můžete výjimečné umělecké počiny nominovat. „Pokud tedy máte tip na nějaké jiné výjimečné dílo propojující sport a pohyb s uměním, které by nemělo podle vás upadnout v zapomnění, můžete ho prostřednictvím on-line formuláře do projektu nominovat,“ doplňuje Nedvědová. Nominovaná díla by měla být realizovaná nebo se teprve realizovat v průběhu roku 2024. Přihlášky mohou zahrnovat také projekty, které jsou aktuálně ve fázi přípravy, ale budou dokončeny do konce roku 2024. Po uzavření nominací vyberou odborní garanti jednotlivých kategorií pět děl, která postoupí do finále. Uzávěrka termínu dodání všech podkladů je 10. listopadu 2024.

Jeden z umělců či umělkyň vybraných z Open Callu bude na základě rozhodnutí poroty složené ze zástupců české kulturní scény navíc oceněn*a rezidenčním pobytem v zahraničí, během něhož bude finalizováno dílo pro site-specific uvedení v daných prostorách.

Pražská premiéra výstavy Art Grand Slam proběhne v únoru 2025 ve SmetanaQ Gallery a následující zahraniční vernisáž pak v průběhu roku 2025. Výstavu doplní katalog s doprovodnými texty kurátora a reprodukcemi všech děl uvedených v projektu.

První ročník projektu Art Grand Slam s tématem Uvnitř pohybu představil mladé umělce na výstavě společně například s Michaelem Rittsteinem, Lubomírem Typltem, Jakubem Janovským či Milenou Dopitovou a dalšími. Jak probíhala pražská i pařížská výstava a rezidenční pobyt v Českém centru Paříž se můžete podívat zde.

 

 

Art Grand Slam je výstavní projekt inspirovaný pohybem a sportem, jehož první ročník se uskutečnil v Praze v roce 2024. Je určen profesionálním umělcům, ale i mladým autorům do 30 let. Součástí je vyhlášení nejlepších umělecko-sportovních počinů předchozího roku, a to v šesti kategoriích. Hlavní část projektu Art Grand Slam je založena na výstavě, která má každý rok nového kurátora, a to především z důvodu zabránění umělecké a tematické stagnaci. Kurátor z tohoto důvodu vybírá i podtitul výstavy, která se v první řadě věnuje sportu, ale zvoleným podtitulem má možnost upozornit na důležitá témata v celospolečenském rozsahu. Pro druhý ročník výstavního projektu byla zvolena kurátorka Martina Víktová, uznávaná historička umění a pedagožka, v současnosti působící jako kurátorka v Muzeu Kampa a jako vyučující na vysoké umělecké škola Art Design Institut. Martina Vítková vybrala pro druhý ročník téma nazvané „Paralelní dimenze – sport a umění“. Projekt organizuje kulturní platforma Sport in Art. WEB |  www.artgrandslam.org

Česká centra, příspěvková organizace Ministerstva zahraničních věcí ČR, jsou stěžejním nástrojem veřejné diplomacie zahraniční politiky Česka a rozvíjejí kulturní vztahy mezi zeměmi. Jakožto kulturní institut jsou členem sítě zahraničních evropských kulturních institutů EUNIC. Prezentují naši zemi v široké škále kulturních a společenských oblastí: od umění přes kreativní průmysly až po propagaci úspěchů české vědy a inovací. Věnují se výuce češtiny v zahraničí. Zapojují se do mezinárodních projektů a slouží jako platforma pro rozvoj mezinárodního kulturního dialogu. V současnosti působí v zahraničí celkem 26 poboček na 4 kontinentech. Kromě Českých center spravují také Český dům v Jeruzalémě a Bratislavě. Více na www.czechcentres.cz

Cocoman & Pokyman představují nový projekt „Pestrí Boys“

Slovenská a česká reggae scéna se může těšit na další výjimečný hudební počin! Duo double trouble Cocoman a Pokyman, dva průkopníci reggae a dancehallu ve střední Evropě, spojují své síly v novém dynamickém projektu s názvem „Pestrí boys“, do kterého si přizvali i talentovaného producenta Lukieho FWD. Tento jedinečný projekt je oslavou pestrosti života a obsahuje širokou škálu hudebních žánrů, které odrážejí bohatost a rozmanitost dnešního hudebního světa. Album obsahuje devět skladeb, dva MCs, dva producenty, spoustu inovativní hudby a žádný feat. Některé ze skladeb již byly vydány jako singly, zatímco zbytek byl zatím pouze živě představen na festivalu Uprising v rámci jejich show, která sklidila obrovský úspěch. Ti, kteří byli, vědí, že je opravdu na co se těšit!

 

Cocoman, vlastním jménem Adam Lanči, je jedním z nejvýraznějších českých reggae zpěváků a producentů. Svým nezaměnitelným charismatem a výrazným hlasem si získal nejen domácí, ale i zahraniční publikum. Kromě toho stojí za úspěchem labelu Coco Jammin a také za formátem kompilačních alb s názvem Sklizeň, která dlouhodobě propojují domácí i zahraniční scénu. Jeho tvorba, která osciluje mezi reggae, dancehallem a moderními elektronickými prvky, mu vynesla řadu ocenění, včetně dvou cen Anděl.

 

Pokyman alias General Poky je známý především jako frontman Medial Banana, nejuznávanější slovenské reggae kapely. Jeho energická vystoupení a „stage presence“ na pódiích nejen u nás, ale i po celém světě, ho zařadily mezi tamní špičku tohoto žánru. Společně se svým dlouholetým přítelem, kolegou ze soundu Ghetto Youths a zakladatelem festivalu Uprising DJem Simple Samplem stojí za zrodem labelů Reggae Callin‘ a The Wellders. Kromě toho, že je znalcem historie reggae/rasta, je také vášnivým DJem a sběratelem desek. Pokyman vyniká schopností spojit tradiční reggae zvuk s moderními vlivy a posouvá tak hranice toho, čím reggae hudba v současnosti může být.

 

Nezastupitelnou roli v projektu „Pestrí boys“ sehrál Lukie FWD, klávesista skupiny Medial Banana a dvorní producent Pokymana i studia The Wellders. Jeho účast dodává projektu nový rozměr a obohacuje celkový zvuk o Lukieho charakteristickou svěžest a osobitý rukopis.

 

„Pestrí boys“ se vyznačují širokou škálou hudebních stylů – od reggae a dancehallu přes hip-hop až po prvky elektronické hudby. Tato fúze vytváří pestrou hudební krajinu plnou rytmů a pozitivních vibrací, která citlivě stírá hranice žánrů. Fanoušci se mohou těšit na nové skladby, které nabízejí nejen chytlavé rytmy, ale také hluboká poselství oslavující život v celé jeho rozmanitosti.

 

Kluci samozřejmě hoří nedočkavostí, aby vám tento superžhavý materiál předvedli naživo, a pokřtí ho na obou domácích půdách. Konkrétně 15.11. v pražském Cross Clubu a 22.11. v Bratislavě na zimním festivalu Uprising v MMC.

 

Pro více informací o projektu „Pestrí boys“ a nadcházejících vystoupeních sledujte sociální sítě Cocoman & Pokyman

 

Fotografie ke stažení: https://drive.google.com/drive/folders/15tkwO9lJuWLoQ87zAi3ssC56tyOhRaVx?hl=cs

 

Multilink streamovaích platforem: https://bfan.link/pestri-boys

 

Klipy:

Poď si: https://youtu.be/KWtpa5jpRlQ?si=DLpMzXEs7k25Ju6e

Lightaz: https://youtu.be/Sf6Q2bsHyrA?si=lJLC24kvJ6FgR_-X

Riders: https://youtu.be/Oz8QW7Lq2cY?si=MAMdli05EAdL08P-

 

Sweet spot: https://youtu.be/6iiuIGmZ71k?si=pa9s1EkvBzJYesKn

 

Cocoman:

IG https://www.instagram.com/cocomancz?igsh=dWNmaXd0NThqeHE5 FB https://www.facebook.com/cocoman.solid.vibes

 

Spotify https://open.spotify.com/artist/2X7JES916nMn3KrTj2nmW2?

si=aN_FPWK6RSexGmX2IVioOw

 

Pokyman:

IG https://www.instagram.com/generalpoky?igsh=MXZuMnFsN2o0dDhsNA== FB https://www.facebook.com/GeneralPokyman

 

Spotify https://open.spotify.com/artist/1NjxlPOM0y5DQyrhE5VAVv?si=qkvUjK2ZQ9eX-PjrZFv0wQ

 

Lukie FWD:

IG https://www.instagram.com/lukie_forward?igsh=aDIzY3lvczdkdnpz FB https://www.facebook.com/lukiefwd

 

Spotify https://open.spotify.com/artist/3DZ3PbOsaYyocU9yeQtyYx?

si=XmJUsqldTXmrwToZdDU-eA

 

 

Nostalgie a vášně autentického tanga v podání Dua Ranas se nelze nabažit

Bez málem pravidelné návštěvy pánů Leandra Schnaidera a Pabla Schiaffina z Buenos Aires by kulturní rok pražských ctitelů tanga ani nebyl úplný. Virtuózní argentinské duo rozpoutá vír hudebních emocí 29. října 2024 v prostorách Chodovské tvrze.

Duo Ranas je prostě v Praze jako doma. Sice jistě ne tak doma jako kdysi v kultovním, pro milovníky tanga málem mýtickém Café Tortoni v Buenos Aires. Místně se silným kumštýřském géniem loci, kde duo započalo svoji spolupráci a během tři roky trvající rezidence se před náročným a znalým publikem sehrálo a sžilo k dokonalosti. Ale dostatečně doma, aby duo pro publikum zůstalo příjemně exotickým a přitom neztratilo chuť vracet se na milá místa.

Kořeny Dua Ranas sahají do roku 2005 do zmíněné legendární kavárny. Hudebníci tam samozřejmě nehráli jen k poslechu, ale doprovázeli také vrcholné výkony profesionálních tanečníků. Což jistě přispělo k dokonalé práci s rytmem s dynamikou. Zároveň spolu hráli i ve větší sestavě v Orquesta Típica El Afonte. Když ovšem nastal čas odpoutat se od „rodné“ scény a rozlétnout po světě, byli bandoneonista Leandro Schnaider (absolvent Konzervatoře Manuela de Fally v Buenos Aires, sideman zpěváka Daniela Melinga, se kterým hrál i v Praze) a pianista Pablo Schiaffino (absolvent Beethovenovy konzervatoře v Buenos Aires, spolupráce s Paulou Gluzman či Gabriel Merlino Trio) dokonale připraveni. S prvním albem jednoduše pojmenovaným Ranas / Dúo Porteño de Tango z roku 2007 coby reprezentativní vizitkou založili svoji mezinárodní kariéru intenzivním vystupováním napříč Evropou, koncertem v Jižní Koreji a samozřejmě i koncertními šňůrami po amerických zemích. Přičemž v takové Uruguayi nejen hráli, ale také sbírali další inspiraci.

Dnes má duo za sebou tři desítky mezinárodních turné a čtyři alba, přičemž to zatím poslední, Tata (2020), považuje za přelomové: „Zachycuje mnohem větší podíl naší kompoziční práce a také nový přístup k lidové argentinské hudbě. Zastihlo nás totiž v nové životní situaci, s dětmi a kompozicemi, které vycházejí z našeho nitra a transformují nás, žijí v nás mimo čas a okolnosti.“

„Mimo čas a okolnosti“ dokáže hudba přenést i posluchače. Což už dobře víme. Duo Ranas poprvé vystoupilo v Praze v roce 2011 a letos tu zahraje již po osmé. A nebýt covidu, v posledních letech přijíždí prakticky ročně. Přitom se nezdá, že by zájem publika opadal. Spíše přibývají další příznivci a zdaleka nejen z řad milovníků tanga. Koncerty lákají i posluchače kultivované komorní hudby. Čím to? Setkání s tak opravdovým, hlubokým, vášnivým a prožitým ponorem do muziky je prostě zdravě návykové.

V čem ještě spočívá kouzlo, lákající diváky navštěvovat vystoupení Dua Ranas opakovaně? Jistě i v tom, že dvojice invenčních hudebníků neustává ve vývoji a neváhá obohacovat repertoár vedle klasických děl argentinských tangových ikon jako Ástor Piazzola, Carlos Marcucci nebo Vicente Greco také stále novými autorskými kompozicemi. Nechejme se překvapit, zda duo přiveze nějakou novinku i tentokrát.

 

 

„Bratrstvo vibrací a rytmu“ se vrací do Prahy

Aly Keïta, Lucas Niggli a Jan Galega Brönnimann nepotřebují slovník mezi hudební řečí západní Afriky, jazzem a evropským odkazem. Porozumění mezi žánry, tradicemi a kontinenty prostoupí i jejich vystoupení 16. října 2024 v pražské Chodovské tvrzi.

Trio tvořené pokračovatelem váženého rodu západoafrických griotů (trubadúrů a kronikářů) a dvěma švýcarskými hudebníky s jazzovou i klasickou průpravou se právem honosí do češtiny těžko přeložitelným příměrem Brotherhood Of Vibes And Grooves. Odkazuje jak na tradiční griotský balafon (laděný perkusivní nástroj z rodiny xylofonů), tak na doslova intimní sdílení zvukových vibrací, melodií a groovů. „Bratrstvo“ hudebníků je dlouhodobé a pevné. Ostatně trio Keïta-Niggli-Brönnimann už v Praze koncertovalo v listopadu 2016. Ve stejném roce, kdy vydalo ceněné album Kalo-Yele. Od té doby odvedlo kus další práce, zaznamenaný na titulu Kalan Teban (2020). Vedle souhry v triu navíc hudebníci stíhají i řadu dalších projektů, které je obohacují a přinášejí inspirace.

Virtuóz na balafon Aly Keïta (*1969, Abidjan, Pobřeží slonoviny) má v krvi hudební tradice západní Afriky. Hrál doslova dříve, než se naučil chodit. Na balafon ho učil táta, pochopitelně také griot. Tradiční pentatonicky laděný balafon posléze studoval na nejvyšší úrovni v Mali, kde se jeho učitelem stal respektovaný virtuóz Zouratié Coulibaly. Později vystudoval Uměleckou akademii v Abidjanu. Ovšem v malíku má také jazzové postupy. Aby nemusel krotit svoje melodické představy a mohl se pouštět i do jazzových harmonií, modernizoval původní pentatonický balafon na diatonický. Nečiní mu tudíž potíže pohybovat se v „evropském“ temperovaném ladění. Může tak „putovat mezi spektakulárními africkými rytmy a polyfonií a jazzovými prvky, a to vše kombinovat při vytváření nádherných a unikátních zvukových světů“.

„Chci, aby moje hudba byla živá a plná energie, naděje a lásky, abych ji mohl sdílet s publikem a společně s ním prožívat radost,“ vyjádřil Keïta svoje celoživotní muzikantské motto.

V současnosti Aly Keïta žije v Berlíně a má za sebou spolupráci s osobnostmi jako Joe Zawinul, Jan Garbarek, Trilok Gurtu, Omar Sosa (album Prietos, 2000) či Paolo Fresu. Podílel se na řadě desek včetně titulů Tria Ivoire. První album pod vlastním jménem Akwaba Inisene vydal v roce 2008, následovala další sólová deska Farafinko (2010). V roce 2022 získal Deutscher Jazzpreis (Německou jazzovou cenu, ve stejném roce ji obdrželi např. i Emile Parisien, Linda May Han Oh nebo Sons Of Kemet) v kategorii „speciální nástroje“. Pro nás je navíc zajímavé, že ještě v době, kdy žil na Pobřeží slonoviny, potkal Janu Koubkovou a už v roce 2001 s ní a Alanem Vitoušem vystoupil v Praze.

Aly Keïta není jediný člen tria, kterého už známe z našich pódií i z jiné muzikantské sestavy. Švýcarský basklarinetista a hráč na další dřevěné dechové nástroje Jan Galega Brönnimann (*1969, Bafun, Kamerun) v Česku vystupoval se senegalsko-izraelsko-švýcarským triem JMO i vlastní kapelou Brink Man Ship, kterou si založil v roce 1998. Spolupracoval mj. s Kennym Wernerem, Eddiem Floydem, Nilsem Petterem Molvaerem, Eivindem Aarsetem nebo Pierrem Favrem.

Oba švýcarští členové tria ovšem mají nejen muzikantské, ale také hluboce osobní konexe se západní Afrikou. Oba se totiž narodili a nějakou dobu vyrůstali v Kamerunu. Bubeník Lucas Niggli (*1968) tak mohl vnímat africkou polyfonii od prvních let života. Později absolvoval Jazz School St. Gallen, bral soukromé hodiny u Pierra Favreho a účastnil se seminářů „Baby“ Sommera, ovšem žánrově se nikdy neomezoval. Byl členem The Schweizer Jugend-Sinfonie-Orchester (Švýcarského symfonického orchestru mladých), interpretoval kompozice Johna Cage či Mauricia Kagela, vystupoval s kapelami hrajícími jazz, rock, noise i world music. Věnuje se volné improvizaci. Jako sideman si zahrál s Johnem Calem, Fredem Frithem či Ikue Mori. Svoje kapelnické vize realizoval s triem ZOOM. Vedle aktivního hraní učí na University of Arts v Curychu a pořádá cyklus koncertů soudobé hudby. Podílel se na více než šedesáti albech.

Vychází první LP písní Jiřího Bulise. Pokřtilo se v brněnském HaDivadle

Legendární skladatel, zpěvák a klavírista Jiří Bulis se konečně dočká vlastní gramodesky. LP s názvem Slunce na peřinách vyjde v letošním říjnu, bude obsahovat patnáct skladeb a na jeho vydání se spolupodílí Bulisova rodina, přátelé i bývalí spolupracovníci. Brněnská release party desky proběhne 11. října v prostorách HaDivadla, s nímž je Bulisova tvorba neodmyslitelně spojena a jež se dlouhodobě podílí na její popularizaci.

Chomutovský rodák Jiří Bulis (1946–1993) proslul především svou písňovou tvorbou a hudbou k divadelním inscenacím alternativní scény. Spolupracoval s divadly jako bylo brněnské Divadlo na provázku či HaDivadlo, ale i Činoherní klub či Ypsilonka, a jeho melodie zní ve filmech Chytilové či Jakubiska. Bulisova úspěšná hudební kariéra byla přerušena tragickou autonehodou, při níž zahynul. Přes oblibu jeho písňové tvorby mezi pamětníky i mladší generací se však nikdy nedočkal vlastního LP. To se však změní v říjnu, kdy vyjde deska Slunce na peřinách.

Stojí za ní Bulisova dcera a hudebnice Lucie Dlabolová, která skladby na album vybírala společně s frontmanem kapely Květy Martinem Kyšperským a Bulisovým přítelem, režisérem Břetislavem Rychlíkem. Kromě těch nejznámějších písní – Hosté na Zemi, Anděl radosti či Nekonečný valčík – z LP zazní například i píseň Nestřílet holuba s textem Jana Vodňanského, která vyjde na nosiči vůbec poprvé. „Chtěla jsem, aby se na desce objevily nejzásadnější tátovy písně a aby výběr obsáhl celou škálu nálad, které dokázal do svých písní vetknout. Na těch jsme se vlastně všichni tři s Martinem i Břeťou shodli docela jasně. Složitější bylo se rozhodnout, které skladby tam nezařadit, protože jsme byli ohraničeni čtyřiceti minutami, typickými pro formát LP desky,“ vysvětluje Dlabolová.

Za grafickou podobou vinylu stojí Jakub Horský ze studia Upupæpop, jenž je i designérem merche a zpěvníku Citovky a řachandy, které budou k dostání společně s deskou. Mastering měl na starost Ondřej Ježek ze studia Jámor a průvodní slovo bookletu alba napsal divadelník, muzikant a autor Přemysl Rut. 

Příznivci hudby Jiřího Bulise můžou podpořit vydání desky příspěvkem do sbírky na serveru Donio, která probíhá až do 9. října, a vybírat mohou z mnoha krásných odměn, včetně samotného LP. Křest a release party desky následně proběhne 11. října od 19.30 v prostorách brněnského HaDivadla za účasti hudebníků Marka Doubravy, Martina Kyšperského, Lucie Dlabolové a dalších. Toto legendární avantgardní divadlo letos vstupuje do své výroční 50. sezony, v rámci níž se snaží mimo jiné připomínat odkaz Jiřího Bulise a popularizovat jeho tvorbu mezi mladou generací. Pražská verze release party se bude konat v prostorách Unijazz dne 14. listopadu.

Intendantka HaDivadla Anna Stránská dodává: „Jiří Bulis je s minulostí HaDivadla bezpodmínečně spojený. Mám za to, že jeho tvorba ještě pro mnohé čeká na objevení. Že bude spousta dalších, pro které se stanou bulisovky písničkami pro každou bláznivou dobu. Mně samotné skutečně často zní hlavou verše a melodie jako ,v této bláznivé době při mně stůj…‘ a další. Před časem jsem si uvědomila, že mladší kolegové v divadle tyto písničky většinou neznají. Před dvěma lety o Vánocích jsem dostala nápad, že by bylo krásné znovu vydat Bulisovo CD Tiché písně, aby se k jeho hudbě mohli lidé snáze dostat. Nakonec tato cesta vedla k LP Slunce na peřinách a dále věřím, že se podaří písničky umístit také na Spotify.“

HaDivadlo již na podzim roku 2023 uspořádalo událost Nekonečný valčík Jiřího Bulise při příležitosti výročí jeho tragického zesnutí. Jednalo se o komponovaný večer k poctě Bulise a jeho tvorby, jehož se zúčastnila řada jeho bývalých přátel a spolupracovníků. Na letošní podzim kromě release party Slunce na peřinách chystá HaDivadlo uvedení premiéry dokumentárního filmu Břetislava Rychlíka s názvem Místenka k oknu Jiřího Bulise ve středu 9. října od 19.30. Bulisův osud v něm bude zachycen očima jeho dětí i Ivy Bittové, Arnošta Goldflama, Pavla Klusáka nebo Bolka Polívky. 

 

THE WAEVE: City Lights

Kytarista Blur Graham Coxon a bývalá členka Pipettes Rose Elinor Dougall nejsou standardním hudebním párem, ale možná i díky tomu je jejich spolupráce jako The Waeve o to zajímavější. V loňském roce vpadli na scénu bezejmennou prvotinou, která se nakonec probojovala na konci roku do seznamu sta nejlepších desek roku 2023. Není divu, že úspěchem povzbuzené duo kuje železo, dokud je žhavé. Zatímco debut byl obezřetným lovcem z volné přírody, novinka je suverénním dravcem z hlučného města, kterého jen tak něco nevyruší. Naopak osvětlen neony metropole si jde suverénně za svým úlovkem. V případě The Waeve tuto změnu charakterizují hlučnější elektrické kytary, zrychlený tep většiny skladeb první poloviny a ještě zásadnější zapojení kláves a elektroniky, které například Moth To The Flame dá až novovlnně synthpopový nádech. V řadě skladeb se jasně projeví, že materiál vychází z rukou jednoho z hybných mozků britpopových velikánů. Pomalejší I Belong To s výrazným vstupem violoncella a následným kaleidoskopem dalších instrumentů, nebo naopak rockově hlučnější Broken Boys, by mohly být z fleku součástí jakékoliv novější desky Blur. Výbornou protiváhou adrenalinem napumpované první poloviny kolekce, je naopak k akustice přimknutá druhá část City Lights, kde jsou vznešené Song For Eliza a Girl Of The Endless Night částečně postaveny na lince mandolíny a smyčcích a hned v následující, pomalu se rozvíjející Druantia, dominuje táhlý zpěv obou protagonistů, nekonečné varhanní kolečko a zhušťující se šlehy saxofonové sekce. To vše navíc v druhé polovině podpoří vpravdě masivní orchestrální aranžmá. Pro Coxona typicky tekuté, melodické vedení písní, nepředvídatelná a nekonvenční aranžmá, a především Grahamova schopnost propojit různé styly a tóny do funkčního celku, povyšuje i druhou řadovou desku The Waeve nad písničkářský standard. Navíc v Rose Elinor Dougall se zdá, že našel hudebního partnera, který ho vede novými směry – a do nových výšin.

URBAN HEAT: The Tower

 

Trio Urban Heat z amerického Texasu je na nezávislé scéně zajímavým zjevením. Kapela vydala před dvěma roky zajímavý debut Wellness, který zaujal vydavatelství Artoffact Records. Ten s trojicí ihned navázal spolupráci. Nejenže jim vydal debut v rozšířené podobě v celosvětové distribuci, ale spolu se skupinou začal zásobovat posluchače novými singly. Ty už měly na rozdíl od zajímavého, ale přeci jen lehce zaměnitelného obsahu debutu, výraznější melodickou stavbu, a dobře podtrhly netradiční mix vlivů v hudbě Američanů. I když kapela vychází z postpunku, svou hudbu primárně tvoří na elektronické nástroje. Výrazným prvkem Urban Heat je baryton afroamerického zpěváka Jonathana Horstmanna, trio lehce přimyká k dnes poněkud stagnujícím She Wants Revenge. Jenže tady výčet vlivů nekončí. Kapela je navíc na nové desce odkrývá postupně. Tak se chytlavé skladby, které často trojice doplňuje o linky elektrické kytary a baskytary, odhalují soulové (Take It to Your Grave) i funkové sklony (Sanitizer), osmdesátkové synthpopové vlivy promíchané v You’ve Got That Edge s powerpopovým švihem nebo čisté gothicrockové nálady (Blindfolds and Magic Bullets nebo Seven Safe Places). V necelých třech minutách Right Time of Night předvedou Urban Heat mix elektroclashového přímočarého rukopisu kombinovaného s něžnou urban pasáží a závěrečným, industriálním přitlačením na pilu. Ani baladická Say The Words není střelbou do vlastní nohy. Všechny tyto veletoče ale provádějí Američané tak nějak přirozeně, takže výsledkem nejsou složité avantgardní konstrukce, ale naopak k tanci svádějící jednohubky. Trojice se po vydání chystá spolu s postpunkovými postsovětskými hvězdami Molchat Doma na rozsáhlé evropské turné, které trio zavede 22. listopadu do velkého sálu pražské Lucerny. Nová deska slibuje poměrně silný zážitek.

TEMPUS: Bludička

Druhému albu brněnské kapely Tempus, která pro sebe vymyslela docela výstižnou škatulku „fantasy world music“, by se dala vytknout jistá naivita textů někde mezi dark fantasy a zromantizovanými vizemi minulosti. Ale to prostě patří ke zvolenému žánru, a proti gustu žádný dišputát, např. abstraktní poezie by tu asi moc nefungovala, že. Ne každému také musí sedět hra na středověk, s prvky současného dark folku, špetkou „keltských“ inspirací i lehkými doteky gothic rocku. Když už jsme u možných vlivů, na mysl přijdou i tací Dead Can Dance, ostatně je tu i repertoárové pojítko. Úprava zlidovělé melodie středověkého toskánského tance saltarella, u DCD pojmenovaná prostě Saltarello, u Tempus Ohnivý tanec. Ovšem tuhle skladbičku hrál kdekdo. Drobným nedostatkem je, že u úprav tradičních kusů (řazených vedle čistě autorského repertoáru) chybí v bookletu zdroje, tedy uvedení původní skladby.

Jenže na druhé straně, slyšitelné nadšenectví členů kapely je odzbrojující. A to nikoliv nadšenectví amatérské, ale spojené s profesionalitou muzikantského provedení (ostatně skupina už funguje druhou dekádu) i nahrávky (produkce zkušený Broněk Šmid). A když už „fantasy image“ i s kostýmy, tak dotažená. Nejzajímavější je ovšem využití replik historických nástrojů v aranžmá. Sound do značné míry určují šalmaje, renesanční kornamusy nebo niněry Davida Zimy. Příjemně zní cistra v podání Lukáše Mayera či hostujícího Pavla Bílého. Vše se přirozeně podařilo skloubit s folkrockovou rytmikou, „moderními“ houslemi (Michaela Šmolíková) a místy až „tullovskou“ příčnou flétnou (hostující Hana Osifová). Ale především, zpěvačka i hráčka na šalmaj a flétny Linda Miklová alias Linda Ravenna, výborně zvládá roli frontwoman. Totiž na první dobrou zaujmout ponorem do role.

Máte-li rádi tenhle druh romantiky, přistoupíte-li na hru, a nebude-li vám připadat úsměvná, není těžké se nechat Bludičkou zatáhnout třeba… ne do bažiny, ale na koncert.

ORCAS: How to Color a Thousand Mistakes

Deset let jsme museli počkat, až si k sobě Rafael Anton Irisarri a Benoît Pioulard najdou cestu, aby připravili jako Orcas pokračovaní něžné dvojice desek vydaných v letech 2012 a 2014. Když se kapela po delší odmlce znovu sejde, je to obvykle kompliment, když řeknete, že zní, jako by nezestárla ani o den. V případě Orcas se však zdá, že od posledního spojení obou protagonistů uplynulo značné množství času – ovšem tím nejlepším možným způsobem. Deset let po albu Yearling získali muzikanti hromadu zkušeností – ať už v životě nebo v hudební rovině. V roce 2012 jsem jejich tvorbu popisoval jako tichý přímočarý folk obalený do hlukového zábalu plného click’n’cut ornamentů, pomalých klávesových či vazbou držených tónů a field recordings, v jejichž lapání si oba umělci tehdy libovali. Nová deska nabízí mnohem méně zamlženou nahrávku. Je si mnohem jistější v songwritingu, a tak nám nové album nabízí dream pop, ve kterém hrají poměrně významnou roli i bicí hostujícího Simona Scotta z shoegaze legend Slowdive. Další výraznou posilou týmu je vynikající producent James Brown, (Arctic Monkeys, Kevin Shields, Nine Inch Nails), který celou kolekci zbavil předchozí indie špíny, a nechal všechny nahrávky vzdušně průhledné. Akustická kytara byla, až na výjimky vyměněna za elektrifikovou sestřičku, a i vokál Pioularda získal na jistotě a pevnosti. Načasování reunionu Orcas dokonale zapadá do dreampopové a shoegaze renesance, která nastartovala v době, kdy duo projekt ukončilo první etapu svého fungování. Při poslechu tak můžeme vzpomenout na The Sundays nebo submisivnější polohu Durutti Column, z novější tvorby můžeme vzpomenout na snivou tvorbu M83, Maps nebo dreampop domácích Republic Of Two. Až závěrečná skladba Umbra nechá svou ambientní podobou vzpomenout na tvorbu, kterou se Orcas prezentovali v minulé dekádě. Nostalgická vzpomínka a uzavření pomyslného kruhu.

Další články
sinekfilmizle.com