Emma Kausc: Narušení děje

Před osmi lety vydala pseudonymní Emma Kausc sbírku básní (Cykly), loni pak první prózu. Jmenuje se Narušení děje. To zní slibně, nosně. A slibná je hned první kapitola románového textu. Chlápek noruje pod vlastním domem. Buduje labyrint, trochu doupě podle vzoru Franze Kafky. Čím víc práce, tím větší riziko; čím víc života na té odlehlé straně skutečnosti tráví, tím je tma kolem něj hustší. Pak střih: na scéně jsou dcera s matkou, přetahují se o moc i emoci, vyříkávají si život i smrt. Pak další střih: na scéně milenecká dvojka, mají se k sobě jako duše k tělu, jenže pak se jedna komponenta – ta „narušená“, jak se píše v názvu knihy – z příběhu cíleně odpojí a zmizí za obrazy, vzpomínkou, zoufalstvím. Pak znovu střih: filmová herečka řeší s glaciologem a dalšími klimatickou bídu, píšou různými hlasy rekviem za mizející ledovce na Islandu. Pak ještě jeden střih…

Kompozičně má próza Emmy Kausc blízko k Milanu Kunderovi; je to racionální rozvrh, předem daný koncept, spíš intelektuální skládačka. Člověk tady nemá příběh, je sám příběhem, vyprávěním; je trochu zajatcem, loutkou, kterou si autorka vodí, jak libo. Funguje tady zrcadlení, prolínání, repetice, paralelně se odvíjející příběhové linky, které na sebe pomrkávají, posilují se i oslabují. Fatalismus se střídá s galaktickým mysticismem, měřítka se mění jako na orloji. Stylem i jazykem je to ale dost průměrná, skoro odbytá práce plná automatismů, stereotypu, nejrůznějších frazeologických tiků typu „dává to smysl“. Zadní strana obálky anoncuje rovnou „originální vypravěčku“. Původní v čem? V autorském vidění, tvůrčí senzibilitě, jazykové kreativitě? To už je mimo úplně. Stačí postavit vedle téhle prvotiny skutečné originály z posledních dekád, jako Kratochvila, Ajvaze, Ouředníka, Topola – anebo Hodrovou, Bellovou, Kábrtovou, Hůlovou.

Kausc ve svém vyprávění sází na aktualitu. V obsahu i formě. Motivy vyzobává z globálu, od stejnopohlavní lásky přes destrukci životního prostředí po dostředivost, posedlost vlastním pomláceným nebo rovnou rozmláceným já. Kolážuje, slepuje fragmenty, těká a mudruje, míchá časy i prostory, pátrá po tom, kde vlastně v tomhle světě koření – a jak jsou ty kořeny pevné, jak jsou hluboko, jak jsou schopné nasávat živiny. „Trauma vezme člověku jistotu, že je hlavním hrdinou svého příběhu.“ Je úplně fuk, jestli jde o prózu autofikčního typu, kde si to přes napsané postavy vyříkává autorka hlavně sama se sebou. Důležité je, co a jak si vyříkává. Autorka možná napsala knihu, která jí pomohla srovnat si hlavu i srdce. Podobně jako Marek Torčík v románu Rozložíš paměť (2023). Zapsala své hledání a nalézání, svou lásku i nelásku v proudu času. Literatury tady ale čtenář moc nevidí. Nanejvýš sem tam obraz, myšlenku, větu. Ovšem Emma Kausc je ročník 1998. Takže „možnosti tu jsou“…

Chci se podívat za obzory vnitřní i vnější

Spisovatel Martin Vopěnka (1963) vydal nedávno v nakladatelství Ikar román Moje cesta do ztracena. Putování s Benjaminem. Titul říká vše: V té knize je cílem cesta, putování reálnou krajinou Evropy, ale taky osobnostní proměna hrdiny, jeho zrání. Je to kniha staronová, poprvé vyšla právě před dvaceti lety…

Poznals ten text, když jsi ho četl pro reedici? Vrátila se ti ta atmosféra tehdejšího psaní?

Snad to nebude znát nafoukaně, když řeknu, že já nad svými „zapomenutými“ texty téměř vždy žasnu. Dávno nejsem v rozpoložení, v jakém text vznikal, ale ten ke mně plyne a podobá se to zázraku – že jsem to tehdy takhle napsal, že mi takhle přicházela slova, věty, obrazy. Protože ten ponor, kdy píšu, je samozřejmě neopakovatelný. Dokončením knihy se přetrhne a potom se do světa tvůrce toho kterého příběhu už neumím vrátit. O to milejší bylo se s ním po dvaceti letech potkat. Protože upřímně, většinou taková situace nenastává: Vypustím knihu do světa a nechám ji žít.

Ten román je celý v pohybu, na cestě. Ty jsi taky často v pohybu: v běhu, na lyžích. Uvádí fyzický pohyb do pohybu tvou kreativitu, myšlení, vypravěčské potenciály?

Pohyb je pro mne stejně důležitý jako prodlévání v nehybnosti a tichu. To je moje druhá poloha: Téměř nikdy si nepouštím hudbu, ani při cestě autem, zůstávám se svými myšlenkami. Manželka tomu říká „posvátné ticho“ a někdy jí v tom není příjemně. Konkrétně běh mi nicméně přináší pročištění vždy asi po pátém kilometru, kdy začínají myšlenky v hlavě volně plynout. Ale tím, co máš nejspíš na mysli, je pro mne překračování obzorů. To je moje klíčová motivace, můj hnací motor. Chci se podívat za obzory vnitřní i vnější a toužím se za ně dostávat nejen svými cestami a výkony, ale především ve svém psaní.

Zatímco v Mé cestě do ztracena se obracíš k minulému, právě dokončený román Dorian se vrací do budoucnosti jde opačným směrem. Mají tvoje knížky nějaký společný jmenovatel?

Možná bych společného jmenovatele našel: Je to vztah k hlavním hrdinům. V zásadě láskyplný vztah porozumění pro jejich slabosti i silné stránky, pro jejich pochybnosti, hledání smyslu… V tom se můj hrdina příběhu z daleké budoucnosti nijak neliší od hrdiny románu ze současnosti.

Píšeš rukou. Není to v digitální době trochu nepraktická záliba?

Může se to tak zdát. Pro mne je to však nejen jediné možné, ale dokonce praktické. Píšu drobným nečitelným písmem, věty mi plynou z hlavy přes srdce do ruky. Když něco potřebuju škrtnout nebo přepsat, mohu to udělat jedním tahem. A vše mám pak krásně na očích. Nevytrhne mne to z proudu inspirace. Zatímco v počítači bych klikal někam zpátky, mazal a přepisoval. Neméně významná druhá fáze pak spočívá v přepsání (spíš však luštění) psaného záznamu. Musí následovat dost brzy, jinak už to po sobě fakt nepřečtu. A protože mi to jde pomalu, dál text ladím, doplňuji, uhlazuji… A dostávám příběh ještě víc pod kůži, takže pak mohu plynule navázat dalším psaním. Když potom přepsaný text vytisknu, čtu jej znovu z úplně nové perspektivy. Pak už převážně škrtám, nechávám odpadnout všechno nadbytečné.

Martin Šinkovský, Jan Blažek (scénář), Ticho762, Františka Loubat, Marek Rubec (kresba): Tři královny

Tři královny – v názvu té knihy je jasný odkaz na legendární Tři krále: Mašína, Balabána a Morávka, hrdinné odbojáře proti německé protektorátní moci za druhé války. A nejen odkaz, taky přímá spojnice, a to přes Zdenu Mašínovou, dceru Josefa Mašína, sestru Ctirada a Josefa, hrdinů pro změnu třetího odboje. Tři královny – tři osudy odvážných, morálně silných, odpovědných žen, jimž se do života připletly ty nejbrutálnější úseky dějin 20. století: hitlerismus a stalinismus. Vedle Mašínové, na níž si komunistický režim dlouhé roky vybíjel vztek za její bratry, kteří se v říjnu 1953 prostříleli skrz železnou oponu do západního Německa, zpracovává kniha příběhy Květoslavy Bartoňové a Eriky Bednářové. Ta první zorganizovala těsně po druhé válce pomoc přeživším ženám a dětem v jedné zapomenuté vsi na Slovensku, kudy se přehnala fronta; ta druhá spolu se svou matkou zakusila podobně jako Mašínová nerozlišující surovost komunismu – jakkoli byla antifašistka, ostře proti Hitlerovi, měla smůlu, že byla Němka. Příběhy jsou zpracovány v aktuálním, široce přístupném médiu komiksu, a navzdory historické věrnosti jsou modelované místy pohádkově, trochu melodramaticky. To jim ale ve výsledku sílu a relevanci spíš přidává…

Miloš Urban: Dr. Alz

Díky lékařské vědě čím dál víc pacientů dneska zvládá takzvané prvosledové nemoci (jako kardiovaskulární choroby a rakovinu). Za nimi však čeká další překážka, často variabilní choroby, které zatím neumíme léčit, jen je krátce „pozdržet“. Patří k nim demence, především Alzheimerova choroba (ztráta nervových buněk v některých částech mozku). V literárních textech se ještě moc neobjevuje, i když je možné, že literatura (tedy souhrn všech jejích prvků) se už nakazila. Miloš Urban (1967) se pokusil nahlédnout tuto nemoc tragikomicky: bývalý nakladatelský redaktor Gustav si uvědomuje, že občas „blbne“. Zapisuje si příznaky, projevy, trapasy, pokud si na ně vzpomene, a to jsou jeho zápisy navíc nespolehlivé. Psaním si cvičí mozek, současně se chce přesvědčovat, že toho Alzáka nemá. Po slabších románech poslední dekády se autorovi povedlo napsat uvěřitelný příběh, s výrazně proměněným jazykem. Hra na autenticitu dovoluje zaplnit text různými odkazy a narážkami na Gustavovu bývalou branži. I když pro mladší generace (včetně „kritiků“), ovládané jejich galaktickými bolístkami, je téma knihy značně vzdálené, Dr. Alz bude jednou důležitým referenčním bodem. Povedená kniha.

Karel Škrabal: Jedu

Tipy

Karel Škrabal (1969) zestárnul. Aspoň to naznačuje kniha, co mu vydaly Větrné mlýny, výbor ze tří dekád jeho poezie, z let 1994 až 2023. Je to skoro dvě stě stránek, a vlastně spíš nová než staronová kniha. Nově komponovaný celek. Podobně to praktikuje už dlouhé roky třeba Ivan Wernisch. Ten toho napsal ale taky daleko víc, Škrabal je menší, uměřenější psavec. A taky civilnější. Živí se dlouhé roky v médiích, tištěných i audiovizuálních, a je to na jeho psaní znát: píše stručně, jasně, aktuálně. Ovšem vždycky s pokusem o nějakou nadstavbu: „Celý život se snažím / z běžných okamžiků života / dělat přirozeně a nenásilně / nezapomenutelné chvíle.“ Někdy to vyjde, jindy míň. U Škrabala je to vývojová věc. Nejdřív bylo silácké halekání a chvástání, pokřikování do všech stran světa. Obsahy přišly až pak, když začalo budoucnosti ubývat a přibývat minulosti; když se Škrabalovi dostaly do pera krize středního věku, poznání, že „jsem starší než většina hospod“, prostě když začal brát víc ze sebe. Nabral si sice trochu smutku, trochu melancholie, ale pořád si drží odstup – komikou, čím jiným: „To odpoledne napíšu svoji poslední báseň / a budu rád, že i když je neděle / nemusím zítra do práce.“

Kamzík a skála aneb Realita a poezie

Výtvarnici a spisovatelku Martinu Skalu (ročník 1958) má člověk spojenou s knížkami pro děti, hlavně se řadou Strado & Varius. Vycházela před nějakými dvaceti lety v nakladatelství Brio. Muzikant Varius s houslemi Strado po boku tady brázdil dějiny klasické hudby: Bach, Vivaldi, Mozart. Před pár týdny vydala Skala v pražském Labyrintu žánrově úplně jinou knihu: memoár. Jmenuje se Klub kamzíků.

A je to úplně jiná literatura i kvalitativně – tohle je tradice málem poláčkovská, hrabalovská! I když Skala píše po svém, má podobně svébytné vidění, a hlavně smysl pro komiku, jak humor, tak absurditu. Je to dáno jejím veltmanstvím, světáctvím, globetrotterstvím. Skala je životně pořád v pohybu, v sedle: pevně i trochu nejistě. Odchází a přichází. Nejdřív z normalizačního Československa. Pak z aristokraticky nafrněné, protivně machistické Francie. A nakonec z divého, šíleného cirkusu, v nějž se proměnila liberální Amerika. Skale pomáhá tohle všecko zvládnout hned několik motivů, trochu chaoticky, živelně spletených dohromady. Autorka má veselou, vitální povahu, je činná, spíš odstředivá. S tím souvisí její holdování domácím zvířatům: od koček a psů po koně. Je to jistě kompenzační prvek, náplast na emočně haprující, nenaplněné vztahy, ať ten výchozí s rozvedenými rodiči – anebo ty pozdější, se zakomplexovaným sadistou, kterým se nechala neprozřetelně lapit ve Francii, nebo s jeho opakem, nepřítomným, neviditelným filmařem, s nímž žila-nežila roky v Americe.

Vyprávění sleduje chronologii, hrdinka napříč knihou dospívá, zraje, stárne, ale sleduje ty životní peripetie taky s nadhledem a odstupem, s uměním přetavit drama i tragédii v komickou scénu anebo jazykovou hříčku. A protože postavy i kulisy jsou záměrně rozostřené, čtenář má i dostatek vlastního prostoru, aby sledoval a poznával jednotlivce, co vystupují průběžně z mlhy. Například autorčina bratra Jonáše, člena legendární undergroundové kapely Kočkodani, jejichž muzika uprostřed normalizačního hnusu „sloučila v sobě syrovou poezii mládí s brutální realitou totalitního státu“. I kvůli téhle lehké tajemnosti stojí za to Klub kamzíků (odkazující v názvu samozřejmě na přeshraniční pohyb za svobodou) přečíst…

Mejdan s P-Vine Records: Půlstoletí světového rozhledu ze země vycházejícího slunce

Japonsko bereme za zemi, která je posedlá hudbou. Ze záznamů koncertů velkých rockových i popových hvězd i legendárních „japonských“ edicí řady alb rozšířených o exkluzivní nosiče. Jak ale ve skutečnosti vypadá každodenní život na nezávislé scéně? To částečně odhalí příběh vydavatelství P-Vine Records, které v letošním roce slaví 50 let fungování. Vzhůru na druhý konec zeměkoule!

Příběh vydavatelství P-Vine Records se začal psát v roce 1975 v Tokiu. Tehdy nerozluční přátelé Yasufumi Higurashi s Akirou Kochi založili nejprve firmu Blues Interaction, aby doposavad vydávaný fanzin věnovaný bluesové hudbě mohl získat profesionální status. Než k tomu došlo (vycházel poté pod názvem Blues & Soul Record), první výraznou aktivitou dvojice bylo založení vydavatelství P-Vine Records – jednoho z prvních opravdu nezávislých vydavatelství v zemi vycházejícího slunce. Na začátku bylo orientováno na licencování zahraničních nahrávek – především z milovaného území blues a dalších přidružených stylů. To jasně hlásal už název podniku, který vychází z bluesových reálií oblasti delty Mississippi ve Spojených státech. Železniční vlečka se zde táhne jako vinná réva fazolového stonku bavlníkovými poli. Na počátku 20. století po ní parní lokomotivy vozily afroamerické dělníky do práce. Ti jí dali přezdívku „P-Vine Train“, která se brzy začala objevovat v řadě populárních bluesových písní. Například od Charleyho Pattona a Big Joe Williamse. Mimochodem během let Higurashi napsal hned několik knih věnovaných bluesové hudbě, včetně Čtení Roberta Johnsona, a stal se tak jedním z největších neamerických znalců bluesové hudby.

Ale pojďme nazpět k vydavatelství. Už o čtyři roky později se začalo žánrové zaměření vydavatelství pomalu rozšiřovat. A to o hudebníky a kapely pocházející z Karibiku nebo Afriky. Japonský label tak předznamenal pomalu se blížící boom world music. Poté katalog labelu rozšířily i nahrávky garážového punku nebo j-popu. Začátkem osmdesátých let P-Vine Records začalo vydávat ve vlastní režii vypravené nahrávky. Jednou z nich byla ceněná deska Original Chicago Blues, spolupráce Kansas City Reda, Eddieho Taylora a Big Johna Wrenchera, třetí album Judy Roberts, nazvané Nights in Brazil a další. Vydavatelství ale s chutí vydávalo i zaprášené démanty v podobě opětovně vydávaných historických nahrávek. P-Vine tak japonskému posluchači zpřístupnil nahrávky labelů jako Chess (více než sto dvacet titulů), Delmark, Modern/Kent, Black Top nebo Alligator. A také bylo spoluzodpovědné za vydání dříve nevydaných živých a studiových nahrávek funkových králů Parlament/Funkadelic, které se v Japonsku poprvé objevily ne na vinylu, ale na CD nosiči.

Tereza Hrabini

Popdivnosti: Tereza Hrabini

Písničkářka Tereza Hrabini pochází z Vinar u Přerova, nicméně po několika letech strávených v Brně zakotvila v Praze. Její první projekt, vytvořený spolu s kytaristou Jiřím Sedlákem, se jmenoval Ether Eal. Projekt byl ukončen v roce 2018 vydáním eponymního EP. První album Přerod vydala Tereza již pod svým jménem v září 2023. Album, které vyšlo v produkci Tomáše Tkáče, kombinuje folkové písničkářství se subtilní elektronikou. V žebříčku nejlepších domácích alb roku podle webu Musicserver obsadil Přerod osmé místo.

Na albu je pouze osm písniček. Je to tím, že jsi perfekcionistka a vybrala jsi jen písničky, které ti připadaly dokonalé?
Původně mělo jít o deset písniček. Když jsme na albu pracovali s Tomášem Tkáčem, tak jsme dvě písničky odložili. Zároveň se mi líbilo číslo osm. Viděla jsem v něm symboliku nekonečna.

Písničky na albu jsou hodně vyrovnané. Podle čeho jsi vybírala dvě, které vyšly jako singly?
Bylo to hodně náhodně, nešlo o detailní výběr. Začali jsme pracovat na Řece v zimě, a když byla hotová, bylo jasné, že vyjde jako první singl. Pak jsem měla hotový zbytek a v Indies Scope, kde jsem singly vydávala, jsem navrhla, aby dalším bylo Pole vlčích máků, a oni řekli, že určitě. I teď jsou to pro mě dvě nejsilnější písničky na albu.

Album i tvůj zatím jediný videoklip mají název Přerod. Jaký konkrétní

Muzeum literatury proměňuje část stálé expozice. Přibudou J. Neruda, S. K. Neumann a T. R. Field

Stálá expozice Muzea literatury Rozečtený svět se po dvou letech od otevření proměňuje. Tři z deseti místností získají od 28. února 2025 nový obsah.

Po skončení Máchovského intermezza nyní návštěvníci naleznou místnost věnovanou fejetonům Jana Nerudy. Ty ukazují, s jakými pocity lidé konce 19. století vyhlíželi nové technologie. Expozici doplňuje krátký hraný film natočený podle Nerudovy ojedinělé sci-fi povídky.

Co udělá s dekadentním básníkem pobyt na venkově? Má konkrétní místo a čas vliv na tvorbu? Neumannovu situaci rekonstruuje místnost věnovaná jeho moravskému pobytu: Bílovice nad Svitavou 1915. S pomocí exponátů i interaktivní site-specific instalace ukáže pozdější „páteř socialistické poezie“ jako otevřeného člověka, v němž se křížilo hned několik přístupů k životu i tvorbě.

V sálu nazvaném Solitéři vystřídal Josefa Váchala jiný výrazný outsider, T. R. Field. Název místnosti Špatně jsem dopad odkazující na opakované poznámky v autorových diářích vypovídá o pocitech vyloučenosti a nezdaru. Dnes je však Field vnímán jako jedinečný tvůrce svérázné mytologie a odpůrce zavedených forem jazyka i vyprávění.

K expozicím vycházejí také dvě „čítanky“ – výbor z textů S. K. Neumanna a sebrané Nerudovy fejetony o technice a pokroku, obě opatřené úvodní studií.

Připravují se také doprovodné programy ke každé z nových expozicí.

Drátovat, flikovat!

Neobyčejný příběh drátenického řemesla ožije ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Na konci února zde otevírají novou výstavu Drátovat, flikovat!, která se zabývá tímto specifickým kulturním fenoménem, jehož historický význam byl v roce 2019 oceněn zápisem na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Výstava Drátovat, flikovat! bude slavnostně zahájena za účasti autorů v sobotu 1. března 2025 v 11 hodin. Těšit se můžete na ukázku drátenického řemesla a stylové pohoštění v zámecké kuchyni za doprovodu lidové hudby.

Z Kysuc až na kraj světa a zase zpátky

Drátenictví se začalo rozvíjet před více než třemi sty lety v chudých horských oblastech severního Slovenska, jejichž obyvatelé se museli vyrovnat s místními tvrdými podmínkami a hledat další zdroje obživy. Vedle domácké celoroční činnosti se začala objevovat také vandrovní forma řemesla, která postupně převážila. „Dráteníci putovali za vidinou lepšího výdělku napříč všemi kraji. Jednotlivci nebo skupiny řemeslníků vandrovali po celém území Evropy i na další kontinenty včetně Ameriky. Někteří se tam trvale usadili a zakládali malé drátenické dílny, z některých vznikly i velké průmyslové firmy,“ vysvětluje autorka výstavy Hana Řepková.

Dráteníci se stali nepostradatelnými zručnými řemeslníky, kteří opravovali hliněné nádobí, hospodářské náčiní a vše další, co bylo potřeba. Později obohacovali svou nabídku o vlastní výrobky z drátu a plechu. Vyráběli například pasti na myši, klece pro ptáky, koše, kvedlačky a další užitkové předměty pro domácnost a hospodářství. Zaměřili se také na předměty dekorativního charakteru, v nichž mnozí dosáhli naprostého mistrovství a osobitého výtvarného projevu.

Po 2. světové válce drátenictví ve své původní formě prakticky zaniklo. Oživení nastalo až v 60. letech 20. století. Na Slovensku a později i v Čechách získalo svébytnou řemeslnou a uměleckou podobu.

Výstava nabídne inspiraci pro celou rodinu

Na výstavě uvidíte exponáty, které ilustrují rozmanitost a význam drátenického řemesla od minulosti až po současnost. „Pocházejí jak z fondů Středočeského muzea a dalších muzejních a galerijních institucí, tak ze sbírek soukromých sběratelů. „Výstava se zaměří nejen na samotnou historii drátenictví, ale také na jeho odraz v umění. V 19. století se drátenictví stalo inspirací pro řadu malířů, spisovatelů a divadelních tvůrců, jejichž díla budou na výstavě rovněž prezentována,“ doplňuje jedna z kurátorek výstavy Ivana Kubečková, etnografka Středočeského muzea v Roztokách u Prahy.

V současnosti se drátenictví stále těší oblibě, přičemž tuto techniku využívají spíše výtvarníci pro tvorbu užitého i volného umění. Zároveň se snaží šířit povědomí o tomto řemesle mezi další generace, aby zajímavá technika neupadla v zapomnění.

Přijďte se podívat a nechte se inspirovat tím, jaké úžasné věci se dají vyrobit ze zdánlivě obyčejného materiálu. Nezapomeňte s sebou vzít i děti, pro které jsou ve výstavě připraveny interaktivní prvky a stolní hra „Z Kysuc až na kraj světa“, inspirovaná vandrovní povahou drátenického povolání.

Výstava potrvá až do konce června a návštěvníci se mohou těšit na bohatý doprovodný program. Během tvořivých dílen si sami vyzkouší drátenické techniky. Ve vybraných dnech pak budou přímo ve výstavních prostorech probíhat ukázky tohoto krásného řemesla. Pro školky a školy zde připravují speciální projektové dny kombinující hudební, výtvarné a pohybové prvky, které dětem přiblíží historii řemesla a jeho techniky. Podrobnosti o termínech a dalších aktivitách naleznete na webových stránkách muzea www.muzeum-roztoky.cz.

 

Drátovat, flikovat! Příběh drátenického řemesla
Místo konání: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy
Termín: 28. 2. – 29. 6. 2025
Autorky výstavy: Ing. arch. Hana Řepková, Jitka Dvořáková
Kurátorky: PhDr. Ivana Kubečková, Mgr. Martina Karásková (Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy)

 

Další články
sinekfilmizle.com