První společné dílo natočené s prestižním mezinárodním souborem naplňuje očekávání, že jeho nová umělecká ředitelka Rhiannon Giddens neustoupí od svých ponorů do temnějších koutů americké historie. Albem a vzdělávacím projektem vyvrátili spoustu romantických mýtů uváděných v dějepisu o vzniku transkontinentální železnice Spojených států a zasadili do nich příběhy dělníků, kteří ji za tragických podmínek vybudovali.

Ke spojení východního a západního pobřeží došlo 10. května 1869 v Utahu a historický okamžik zachycuje slavná fotografie Andrewa J. Russella. „Vždycky mě na ní zaujalo to, co na ní chybělo,“ řekla Rhiannon Giddens s narážkou, že k památečnímu setkání totiž na rozdíl od bělošských dělníků nebyli přizváni Číňané, natož černoši a původní indiánští obyvatelé, kteří během stavby oddřeli tu nejtěžší a nejnebezpečnější práci. A tak není divu, že po spatření fotografie přišla s příběhy, na které se úplně zapomnělo, a připomněla, jak třeba narůstající nenávist Američanů za několik let vyústila v zákon zakazující Číňanům přistěhovat se do Států. Perkusistka Haruka Fujii období, kdy je nahradili tisíce japonských dělníků na albu osvětluje archivní skladbou Tamping Song s rytmem udávaným bubny taiko. Americká jazzová zpěvačka Cécile McLorin Salvant všem zmrzačeným pak věnovala smutnou gospelovou skladbu Have You Seen My Man, ve které se k ní přidává písničkářka Pura Fé z indiánského národa Tuscarora.

Swannanoa Tunnel je nejen název půl kilometrů dlouhého tunelu na transkontinentální trase, ale také rytmické skladby zpívané černošskými vězni během nesmírné dřiny. Z převážné většiny se jednalo o bývalé otroky, na které se po zrušení otroctví vztahoval cílený zákon o potulce a přestupcích, takže byli hromadně zatýkáni a posílání na těžké práce. V tunelu jich zemřely tři stovky, a protože si na původní autory zlidovělé skladby dnes už nikdo nevzpomene, Rhiannon Giddens jim na velmi vydařeném albu dala znovu hlas.

Jedna z věcí, které pro pákistánské qawwali nepřestávají platit, je, že vás ostrými frenetickými rytmy strhne a vtáhne do sebe jak nějaké monstrum, čemuž se neubráníte, ačkoliv je vám jinak veškerá náboženská hudba proti srsti. Možné to je hlavně z toho důvodu, že qawwali připomíná všechno, jen ne podnět k duchovnímu rozjímání, notabene k prožitku z milostné poezie vyjadřující v nesrozumitelných jazycích lásku k sedm století nežijícím súfijským světcům. Tohle nám ale už vysvětlil velký Nusrat Fateh Ali Khan (UNI 1/25), takže proč se k tomu vracet, a spíš se ptejme, proč jeho synovci Rizwan a Muazzam s nebývalou vokální dravostí stále víc připomínají qawwali rockery. Nejde přitom o dojem: slyšíme to; a nejsou za tím západní elektrifikované nástroje, doprovod je stále výhradní záležitostí akustické skupiny. Nabízí se několik vysvětlení: stejně jako jejich strýc a učitel neberou extatické zpěvy za dogma a namísto tradičně jednoho hlavního zpěváka jsou na to dva, což je v qawwali unikum, v případě bratrů směřující navíc k druhu vokálního souboje, v němž se ani jeden nešetří. Obvyklé meditativnější pasáže spíš vynechávají a vycházejí z technik nápadně evokujících rockové nasazení, čemuž se podřizuje energický doprovod.

Po strýcově smrti se sice rozhodli navázat na rodinnou tradici, ale do neustálého opakování zavedeného repertoáru se jim moc nechtělo a vděčně kopírovat Nusratovy skladby také ne. Na súfijskou poezii začali skládat vlastní, s až nepatřičně silnými melodiemi a řekněme modernějším švihem, aniž by si tím zavřeli dveře do náboženských svatyň. Podobně jako Nusrat podlehli dubu (spolupráce s britskými Temple Of Sound) a také modernímu formátu pákistánského Coke Studia, kde zazářili třeba se zpěvačko Shaziou Manzoor.

Na příznačně nazvaném albu nabízejí pouze čtyři skladby, a protože přikládají anglické překlady urdsky a pandžábsky zpívané poezie, výklad jejich vyznání oddanosti k lásce nechávají na nás. A dobře dělají, ne všechno v něm totiž souvisí s Bohem.

Už deset let můžete na koncertech slyšet duo Bavor a Javor, s debutovým albem ale přicházejí až nyní. Pod jménem Bavor se skrývá Lukáš Urbanec, Javorem je pak zván Richard Fischer, kterého si můžete pamatovat jako kytaristu z Kill The Dandies! Oba dva působili v táborské kapele Take Death. Koneckonců i pseudonymy Bavor a Javor vycházejí z „kapelních nadávek“, kterými se členové Take Death častovali na zkouškách – „ty Javore! ty Bavore!“

V souvislosti s koncerty Bavora a Javora můžeme skoro mluvit o soundsystému. Za ty roky jste je na pódiu mohli vidět s různými hosty. I na samotné nahrávce se objevili kupříkladu bubeník Jan Svačina (jinak člen Please The Trees) nebo výtvarník František Skála, který zde hraje na theremin.

Neměnný je výchozí bod dosavadní tvorby Bavora a Javora. Tím je poezie rudého trampa Gézy Včeličky z jeho básnické sbírky Klášterní ulice, která je dobovým svědectvím tajemné čtvrti Na Františku. Na Františku měly premiéru i skladby ze Včeličkovy básnické sbírky v podání Bavora a Javora. A to v září 2016 na akci Den otevřených dvorů. Tematicky je album Klášterní ulice volně provázáno s Fischerovou výtvarnou aktivitou nazvanou Stínadla se boří. Opomenout nemůžeme ani dva díly komiksu Rváčov, který Richard Fischer realizoval se scenáristou Džianem Babanem, a Včeličkovo dílo pro něj bylo inspirací.

Bavor a Javor si libují ve starých věcech, stejně zaprášený je, v nejlepším slova smyslu, i zvuk nahrávky. Nebojí se šikmého country, velkých melodií ani balancování na hraně kýče. K nejzdařilejším skladbám určitě patří Špinhaus, koketování s dubem a funkem Bavorovi a Javorovi sluší. Krásně dubově roste a přes delší stopáž nenudí. K dalším výrazným skladbám patří Klášterní ulice, Okno nad Poustkami nebo U Ročků.

Bavor a Javor v minulosti kompletně pořízenou nahrávku dvakrát smazali. Dlouhé čekání se ale vyplatilo. Klášterní ulice krásně funguje nejen jako soundtrack k imaginární návštěvě už často zbořených domů Na Františku.

Nesmrtelná psychedelická formace The Legendary Pink Dots dokončila další dlouhohrající album, které vyšlo tři roky po předchozí desce s pozitivním názvem The Museum Of Human Happiness. Na ní se s kapelou po více než čtyřech dekádách rozloučil spoluzakladatel Phil Knight alias Silverman. Od té doby zpěváka a klávesáka Edwarda Ka-Spela a kytaristu Erika Drosta doplnili elektronický mág Randall Frazier a po vzoru Daniela B z Front 242 od mixážního pultu jistící výkon trojice další elektronik Joep Hendrikx. Nové album dali pánové dohromady i přesto, že jsou roztroušeni ve třech zemích na dvou kontinentech. I tohle je symbol dnešní doby. Jak kapela sama ovšem podotýká, jakkoli se myšlenky muzikantů vydávaly po měsíce do společného kyberprostoru, celá magie se nakonec udála mezi čtyřmi stěnami malého nahrávacího studia. Stroje nám vládnou, umožňují nám být čímkoli, na co si vzpomeneme. Vezmou nás kamkoli si řekneme. Je to jako pozvánka z nebes. Budete čímkoli chcete, budete svým vlastním stínem. Budete osamělí… Letos už 71letý Edward Ka-Spel na novince The Legendary Pink Dots rozvíjí tematiku zániku a následné samoty. Znovu rozehrává fantaskní příběhy, které se dotýkají reálií současnosti, jako placák poskakující po hladině vody. Už dávno jeho vize neopětují ornamentálně zdobné housle ani vynalézavé saxofony. Elektronický základ a nezaměnitelný vokál frontmana má nebližšího parťáka v elektrické kytaře, hromadě samplů nejrůznější podoby, případně epizodně hostující trubce, smyčcích či mellotronu. Vize zkázy lidstvo vždy znepokojovaly: ať už kvůli opakovaným tisíciletým obavám, kometám, meteorům, morům, náboženským zápalům, trifidům, vodíkovým bombám, umělé inteligenci nebo klimatickým kolapsům. Ale už dlouho nebyly zabaleny do tak přívětivého a lákavého obalu. Není divu, že na současném turné, během kterého odehrála koncerty v Brně i v Praze, z desky hraje celé dvě třetiny obsahu.

Nesrine je francouzsko-alžírská zpěvačka, violoncellistka a skladatelka, která ve své tvorbě propojuje arabské, francouzské a anglické texty s prvky klasické i moderní hudby. Na svém novém albu Kan Ya Makan se soustředí na svůj životní příběh a vztahy a přitom čerpá z nejrůznějších hudebních tradic. Ve skladbě Bonnie & Clyde například cituje předehru z První suity pro violoncello Johanna Sebastiana Bacha a kombinuje ji s arabskými rytmy a šansonovým stylem. V písni Dunia (Život) vypráví o své životní cestě od dětství po současnost, v písni Leïla přirovnává život ke hře v karty a v arabské pasáži, která na konci písně vystřídá francouzštinu, čerpá z arabského kulturního okruhu („Přála bych si zapomenout na tebe, i kdybych tě byla milovala tisíc a jednu noc“).

Kan Ya Makan však není jen silná textová výpověď, ale především bravurně zazpívané, zahrané a zaranžované album. Autorku na něm doprovází pětičlenná skupina ve složení kytara, basa, klávesy, perkuse a trombón. Každá z těchto barev má na albu svou funkci, ale žádná nezastiňuje violoncello, které je pro Nesrine klíčovým nástrojem, s jehož pomocí staví melodie, basové linky i hudební ozdoby. Perkuse dodávají skladbám rytmickou energii a propojují arabské vlivy s moderními rytmy. Klávesy tam, kde je to vhodné, vrství harmonie a jemnou elektronikou dotvářejí atmosféru alba, aniž by někde rušivě čněly v popředí.

Jako zpěvačka Nesrine prošla francouzskou školou a jako šansoniérka, vypravěčka příběhů a emocí působí suverénně v intimní i vykřičenější poloze. V arabsky zpívané titulní skladbě Kan Ya Makan přechází až do jakéhosi orientálního scatu, zatímco v následující Flou využívá všech předností francouzštiny, včetně několikanásobných rýmů a slovních hříček. Album sice vyšlo na jazzovém labelu ACT, ale má šanci oslovit mnohem širší spektrum posluchačů, zejména ty, kteří hledají hudbu s hlubokým osobním příběhem a kulturním přesahem.

Ondřej Galuška je autor obdivuhodně všestranný. Po přiměřeně závažném, byť humorem, včetně toho začerněného, kořeněném albu a stejnojmenném knižním pojednání Stručný úvod do filosofie marnosti (recenze desky UNI 3/2023, knížky pak UNI 1/2024) nabízí hudbu pro děti. Přiměřeně hravou a rozvernou, byť samozřejmě i tentokrát se závažným podtextem úvah o jinakosti, zdánlivé „nedostatečnosti“ jedince a šikaně hloupých posměváčků. „Je to asi nejpozitivnější hudba, jakou jsem kdy složil,“ konstatoval autor, zdá se, poněkud překvapeně.

Kolekce písní vznikla pro divadelní představení Tanečního studia Light (ono TSL v hlavičce desky) Žirafy netančí, inspirované knihou Žirafy neumí tančit Gilese Andreaeho. Do cyklu „žirafích“ songů pak Galuška vnořil i jednu „neafrickou“ pochodovou píseň Jít za svým snem, napsanou pro spolupráci Tanečního studia Light s divadlem herců s mentálním postižením UJETO, kteří také na nahrávce hostují.

Ovšem písničky fungují i samy o sobě, baví, i pokud divadelní představení, pro které vznikly, vůbec neznáte. Mohu potvrdit, neznám a baví. Nejen, že jsou hudebně zajímavé: Když žirafy, tak pochopitelně s využitím africké melodiky a rytmů, konžské rumby i onaké „tropické“ latiny. Mimochodem, na balafon zahrál „Kosmický Žirafáč“ Jaroslav Noga (Už jsme doma, Hm…). Pobaví hudebními citáty, možná mimoděčnými, třeba když herci „za svým snem“ dopochodují k fanfárové jásavosti Penny Lane. Nosné jsou i texty a pěvecké party (vedle autora mimo jiné představitelka hlavní žirafí role Jana Kozubková), které nejen polechtají svéráznými neologismy („nežer už to mango a pojď na chobotango“), ale v podstatě převyprávějí i děj. Od stresu z nepřijetí a mindráku („volají na mě / ty vykroucený majáku“) až, nebojte děti, ku šťastnému konci („žirafa přece zatančí / ladně a výborně“). Ladná a výborná deska pro drobotinu, u které s chutí vydrží i dospělci.

Lawrence English je jedním z největších pracantů na současné ambientní scéně. Vydává hromadu muziky, sólové i ve spolupráci s jinými muzikanty, řídí podobně plodný label Room40, a do toho všeho cestuje a koncertuje. Vždyť před rokem jsme si mohli vychutnat jeho výborný set, který odehrál spolu s projektem Loscil, v rámci festivalu Spectaculare. Impulzem pro album Even The Horizon… byla výzva kurátora Jonathana Wilsona na vytvoření originální zvukové krajiny pro budovu Naala Badu australské Art Gallery of New South Wales. Těžko uvěřit tomu, že album, které je v podstatě jedním hudebním monolitem, je složeno z hudebních nápadů více než desítky oslovených interpretů. Lawrence jim zaslal základní hudební skicu, na jejímž základě Stephen Vitiello, pianista The Necks Chris Abrahams, kytarista Swans Norman Westerberg, Dean Hurley (sound engineer nedávno zesnulého Davida Lynche), Claire Rousay, ambientní kytarista Chuck Johnson, Jim O’Rourke a skupina australských hudebníků (Amby Downs, JW Paton, Madeleine Cocolas a Vanessa Tomlison) posunuli Englishovi ideje do nových poloh. Recenzované album má jistý apokalyptický nádech, který provází mnohé Englishovy drone desky. Než jako zlověstné mračno působí ale třičtvrtěhodinové pásmo spíše jako meditace nad pomíjivostí času, paměti a prostoru. Zvukové krajiny na tomto albu jsou temné a pusté, vedle toho ale English se spolupracovníky nabízí řadu výrazně prosvětlenějších momentů reprezentovaných neoklasickou klavírní hrou. Englishovy nahrávky jsou často výrazně prošpikované samply přírodních nebo industriálních momentek. Zde ale ustupují do pozadí ve prospěch manipulovaným, dronově znějícím linkám řady nástrojů. Ty neustále se proměňující tok hudby posouvají jako pomalý bahenní proud kupředu. Album je ideálním příkladem barevnosti a svým způsobem i „akčnosti“ ambientního žánru. Recenzovaná novinka navíc patří k tomu nejpoutavějšímu, s čím se činný Australan v poslední době přihlásil.

Finskou výtočně výtečnou skvadru Onségen Ensemble sleduju už bezmála dvacet let. Na jejich druhém albu Duel (2018) se prvně zjevil muž jménem Mikko Vuorela, tehdy ještě s jednoduchým občanským V, multiinstrumentalista (kytary, flétny, saxofony, klavír, synthy i zpěvy). Užitím k rocku nepříliš kompatibilních nástrojů jako didgeridoo, okarína, vrstvené lesní rohy nebo rytmo-melodizující steel drum tu vedou skladby v témbrovém souzvučí unikátně cinematoskopickými náladami. Onségen Ensemble je naprosto jiný druh než Riutta – další kapela s rovnou participací Vuorely, která se hýbala někde v těžko popsatelném brodišti alterna/prog/punk/folk/metal (dvě alba Kaikki On Hyvin, 2013 a Sinun täytyy elää vielä kerran, Musíš žít ještě jednou, 2016). Stává se to. Po skvostné desce Onségen Ensemble Realms z roku 2022 si Mikko v příjmení změnil V na W. Důvody nehledejme, jsou šumafuk. Vyskočil z vlaku(ů) a vyjevil ze všech výše řečených segmentů svou řečí svůj svět.   

Titulní Erakko jako by byla vytržena z jakéhos byvšího pohřebního alba Nicka Cavea. Strašidelně pomalá skladba s úderným poloakordovaným klavírem. Štětky na bicích, podladěná dunící basa, přiznávkový saxofon v hrobných hloubkách, zpěvovyprávění, které nějak samo zmizí. Crimson Toad pak velne hypno dusotem akustických bubínků, sekaných rytmo šlehů flétny, rapofrázovaného zpěvobásnění Vilmy Pesoly (ta ostatně v úvodní Waiting ukáže, jak světově mistrovský hlas i feeling vlastní). Pak už věci jedou, frčí, aniž si všimnete, že od zmíněné balady Erakko přes Heritage a Crossroads do toho vtrhne brutální metalová nasranost Arrival, jedenapůlminutové drama hrůzy, a závěr Garden of Purity, Zahrada čistoty. Dvojitý dusot bubnu s všedechoucími flétnami coby jemných, snad zklamaných milců i jejich smyčcový kvil s rozumovou domluvou „dospělých“ saxofonů, nad hladinou (rozuměj na Zemi) drženými čarodějným brazilským fyzicko-fyziologicky ovládaným bubnem cuica a zachumlaným dialogem o tom, jestli sem vůbec patříme.

„Letos jsme se oficiálně zařadili mezi hudební matadory a legendy, teď už nás čeká jenom síň slávy,“ žertuje na téma 25. výročí vzniku kapely První hoře zpěvák, textař a kytarista Milan Urza. A dodává: „Jenže my si nemůžeme pomoct, nás to pořád strašně baví, a dokonce ještě čím dál víc.“ Zkrátka, novopečených legend se asi jen tak nezbavíme. Naštěstí, protože ono „pořád strašně baví“ je z desky slyšet.

První hoře také předesílají „odlehčenou, hravou a vtipnou atmosféru celé desky, kdy se Milan Urza z části odklonil od někdejších zadumaných symbolických textů a nechal prostor dětské rozpustilosti až praštěnosti“. No, důležité je ono „z části“. Nezkoumejme „odlehčenost“ příliš do hloubky: „Až zase jednou budem hnít bok po boku / vteřinu za vteřinou tlít / jednou se rozpojí všecko, co bylo spojený“ (Už to slyšim). Ale když se to tak vezme, ono je opravdu pinožení lidské legrační k popukání: „Nešťastný sociolog / dopíjí poslední lok / a skládá hlavu do dlaní / Comte a Friedmane, to jste mi neřekli / o tom jste napsali / že lidská společnost je pouhé předpeklí / ráje pro maškary“ (Maškary). A nejen pinožení lidské: „Kdo by byl Ježíšek bez Jidáška“ (Svatý Salieri). Nechybějí ale ani velké věčné pravdy: „Všechny cecky vedou do Říma!“ (Prase s kamerou).

Po hudební stránce jde o typický stroboskop nálad a stylů. První hoře dokážou do jediné písně nacpat swingující groove, jemné, málem snivé pasáže a metalový chropot. Nebo dechovkově-diskotékovou prču, punk a zparodovaný valčíček. Což o to, ale ono to navíc dává spolu s textem výborný smysl a drží pohromadě.

Zkrátka, Achtung, Sultan! je závažně-zábavnými zvraty nabitá krasojízda od začátku do konce. Nebo spíš kolem dokola manéže. Nenechejme se poplést tvrzením, že název alba je jen „pouhá dadaistická hříčka“, a raději si dejme na toho sultána majzla. Nezbývá než popřát kapele dalších, nikoliv posledních 25 hořce veselých let. Však vy ty Stouny dotáhnete, pánové.

Skupinu Uusikuu založili v roce 2006 finští manželé Laura Ryhänen (zpěv) a Mikko Kuisma (housle) během pobytu v Británii. Po přestěhování do Německa pokračují jako finsko-německá kapela, v níž je doplňují Norbert Bremes (akordeon), James Geier (kytary) a Florian Dohrmann (basa). Zaměřují se na finskou taneční hudbu 20. století – tango, jenkku i další tradiční styly, dále na finské verze zahraničních hitů a v neposlední řadě i na vlastní tvorbu. Zpívají výhradně finsky, protože, jak říká Laura Ryhänen, jen ve svém mateřském jazyce dokáže písním vtisknout pravé emoce.

Nové album Piknik, vydané v únoru, navazuje svou pestrostí i lehkostí na předchozí titul Karuselli (2022). Otevírá je svižná swingovka Mata Hari’s Eyes, inspirovaná Lauřinou návštěvou domu slavné špionky v Haagu. Jinak album tvoří hlavně coververze. A i když původní finské melodie (jako tango Iltaan syttyvät lamput z roku 1961) českému posluchači známé nebudou, jiné písně naopak vzbudí pozornost. Sä kaunehin oot s hostující finsko-chorvatskou zpěvačkou Milanou Misic je například finská verze jidiš klasiky Bei Mir Bistu Shein. Disco hit španělského dua Baccara Yes Sir, I Can Boogie (u nás známý jako Já mám ráda boogie v podání Věry Špinarové) kapela upravila do finštiny jako Yes sir, alkaa polttaa. Výrazné housle Mikka Kuismy zazní v písni Kotiviini, finské verzi hitu Summer Wine z repertoáru Lee Hazlewooda a Nancy Sinatra.

Album Piknik je pestrou přehlídkou melodií z 30. až 80. let, proložených autorskou tvorbou. Uusikuu dávají důraz na silné melodie, rytmiku a díky akustickému obsazení posouvají i popové šlágry do vkusné retro polohy. Jako kdyby Ondřej Havelka mezi swingové klasiky 30. let přimíchal popové hity osmdesátek – a ono to skvěle fungovalo. Finština dodává celku lehce exotický nádech, přičemž zůstává to nejdůležitější – jednoduché a dobře zahrané písně.