Osobnost letkyně a feministky Amelie Earhart fascinovala už řadu umělců všech žánrů. Z muzikantů namátkou Iaina Matthewse, jenž v roce 1972 s kapelou Plainsong natočil „téměř koncepční“ album In Search of Amelia Earhart. Filmově, literárně, výtvarně i hudebně mnohokrát probraný osud letkyně a její zmizení v červenci 1937 kdesi nad Pacifikem nyní zpracovala i Laurie Anderson. Zvládla to s osobitostí sobě vlastní. Za pomoci palubních deníků letkyně, telegramů, které posílala manželovi, a „svých představ, o čem tak žena letící kolem zeměkoule může přemýšlet“. A samozřejmě hudby, včetně rozmáchlé orchestrace.

Laurie Anderson objasnila i to, jaká emoce ji k sugestivnímu, empatickému zpracování tématu přivedla: „Trávím spoustu času osamocena v nahrávacím studiu, obklopena spoustou ovládacích panelů, a cítím se, jako kdybych dělala něco, co se odněkud někam pohybuje. Tudíž jsem pro Amelii měla pochopení.“

Sama ale ve studiu nezůstala, s vybroušením instrumentace pomohla newyorská elita avantgardistů jako Marc Ribot či Tony Scherr a Kenny Wollesen ze Sexmob, autorčiných doprovazečů z posledního turné. Mimochodem, orchestrální party nahrála Filharmonie Brno, řízená Dennisem Russellem Daviesem.

Jak je jejím zvykem, Laurie Anderson střídá vyprávění, samply, náladotvorné zvukové plochy i písně. Pásmo je formálně rozčleněno do 22 kratičkých tracků či motivů, ale nepůsobí to nijak rušivě, protože části či spíš „částice“ suity prolínají a navazují a příběh neztrácí spád. Řadu pěveckých partů pak zpívá on/ona/ono Anohni – míněno bez jakéhokoliv znevažování. I v tom, komu Anderson svěřila roli, je pokračování aktivismu Amelie Earhart za rovnost všech lidských bytostí, bez předsudků.

V impozantním pásmu je vše, co byste si představovali. Včetně velebného, vznešeného dojmu osamělého letu nedozírným prostorem nad oceánem. I strachu z pádu. Je to emotivní, poslouchejte na vlastní nebezpečí, ale krásné.

V ideálním multikulturním prostředí se takové příjemné věci občas stávají. Potkali se v Bostonu v rámci edukativního programu Berklee Global Jazz Institute ─ palestinský violoncellista Naseem Alatrash, kyperský perkusista George Lentis a americký pianista Chase Morrin. Mimochodem žák Danilla Péreze. Zjistili, že jim to spolu perfektně hraje. A jazz se v jejich podání přirozeně propojuje s melodikou takzvaného blízkého orientu. Byť pianista přiznal, že „najít společný sound byla vážně výzva, protože vycházíme z odlišných kořenů“. Založili Ize Trio. V názvu nic složitého nehledejte, Ize se čte jako Eyes, tedy oči. A muzika tak nadchla basistu z nejvytíženějších, samotného Johna Patitucciho, že si udělal čas i na natáčení debutu Ize Tria.

Školní setkání pod poněkud agitačním mottem „improvizuj, humanizuj, harmonizuj, empatizuj“ popsal Morrin s nadšením: „Hned první den jsem zjistil, že tohle je transformativní zkušenost. Atmosféra a témata, která jsme diskutovali, se drasticky lišila od všeho, co jsem kdy v rámci jazzové výuky zažil. Otevřelo mi to oči (hle, Ize, pozn. aut.) jak spolupracovat kreativním, multikulturním a objevitelským způsobem. Jak přemýšlet o humanitární práci a aktivismu prostřednictvím hudby. Změnilo mi to život.“ Žádný z hudebníků Ize Tria přitom nebyl začátečníkem, všichni měli už za sebou řadu natáčení, spoluprací a také pedagogických zkušeností. „Jo, všichni jsme učitelé, to ale neznamená, že se nemůžeme dál vzdělávat, že?

Hudba potvrzuje, že se Morrinovým velkým slovům dá věřit. K nejsilnějším momentům alba patří suita Resurrecting The Amber Sky, kde se ke kapele přidají ještě vokalistky Farayi Malek a Heiraza. Ovšem nabité nápady a pozitivní energií (ono „pozitivní“ mi přitom bývá sluníčkářsky podezřelé, což ovšem v tomto případě neplatí) je album od začátku do konce. Vážně umí „učit vzdělané“ a „otevírat oči“, alespoň těm vstřícně naladěným.

Umění nedělat nic nerovná se nicnedělání à la Oblomov. Skladatelka, zpěvačka a performerka z Haagu vytvořila (nejen) hudební manifest, který se souborem Ensemble Klang představila na lednovém festivalu Musical Utopias v prostorách haagského Korza. Na jedenácti skladbách od dvou do jedenácti minut předkládá-navrhuje-nabízí-vyvolává možnou verzi jiného způsobu myšlení a života. Dodatek feministický manifest je snad více z pohledu a vhledu ženy než opravdově militantně feministický. Mnoho starých kultur spojuje kočičí povahu se ženskostí. Jsou zdrženlivé, tajemné, mazané, i ze své zdánlivé lenosti ale v blesku seknou drápem.

Skladby plynou bez pauz, přelévají, pásmují, dávkují novotvary od opery přes avantmuzikál po elektropop(?). První How to Not Know je dusavě rytmickou mizanfonií se špíčky disharmonických dechů a zpěvaččiným čistým, jakoby průsvitným hlasem, že když zazní policejní sirény, leknete se důrazu: „Teď je rozhodující nepanikařit!“ Nejdelší The Way of the Cat je esencí celého manifestu. Cesta kočky je rozvážná, pomalá, klikatá, přesto neklidná – když Stephanie polodeklamuje a v mžiku rázně vypěje. Kočky milují klid, ale vědí, kdy se vrhnout. To pak exploduje, křičí, ječí! Shock je totální (nejen) hlasový šok. Stephanie naříká, pláče, zajíká se, že vás to fyzicky bolí. Žitá autopsie! Crashtest pak prací s hlasem z mistrovských nížin k velevýšinám připomene Kate Bush, marně krocenou saxy Erika-Jana de Witha a Michiela van Dijka i trombónu Antona van Houtena. The Body Knows je právě o tom, že mozek-duše je v děsu běsu, ale tělo ví, jak reagovat. Vrcholem je Recalibration. Tu rozezní se rohy a vokály úpí, pláčou, vyjí v kvílení i pekelnickém bušení kotlů (kytary Pete Harden, klávesy Saskia Lankhoorn, perkuse Joey Marijs). Tahle věc zdůrazňuje, že pandemonium se někdy musí prostě vydržet. Nezbývá než rázně přijmout bolest, nepohodlí a nevědomost. Nestydět se za nevědomost.

Do názvu norsko-slovenského projektu, realizovaného pod hlavičkou Konvergencie Chamber Music Festivalu, se propsalo téma stavění „hudobného mostu nad rozdeleným svetom“. Téma v umění dnes vlastně až profláklé, jenže zároveň chvályhodné. V případě muzikantské sestavy skutečných osobností navíc nejde o žádnou frázi, ale o souhru dokonale empatickou, ve které se prvky slovenského a severského folkloru na pracovní ploše soudobé hudby i jazzu prolínají překvapivě hladce. Třeba když se ve skladbě Most / Bro podle informace tvůrců propletou lidové písně Ej, čí to domčok a Liti Kjersti, nevíme, co je vlastně odkud. Tedy pokud odmyslíme slova. Odlišné melodie komunikují dokonale. Jako kdyby všechny hudební zdrojnice byly spojené celou sítí mostů odjakživa. A ony vlastně jsou, vždyť homo sapiens má společný kořínek, že.

Povahu hudby napoví už jména hudebníků. Jedním z hybatelů soundu je tu virtuos na hardangerské housle Nils Økland. Hudebník s diskografií u stylotvorného labelu ECM, mimochodem u nás známý i kvůli autorské spolupráci s HLASkontraBAS. Slovenským iniciátorem projektu pak je Jozef Lupták, violoncellista, skladatel a také umělecký šéf festivalu Konvergencie. Podmanivý norský hlas patří Åsne Valland Nordli (jasně, také se zápisem u ECM a záběrem od tradiční hudby po soudobou), slovenský pak Gabriele Kováčikové, která umí zpívat jak s temperamentní cimbálovkou, tak snivě a vzletně. Ovšem cele celé septeto tvoří výjimečné osobnosti. A k soudržnosti celku přispěl i producent z nejcitlivějších, Daniel Salontay (z Longital).

Celkový dojem? Snad něco jako „lehce teskný world minimalismus“, nicméně na album Spev jsou škatulky krátké. Role dvojhlasu a prolínání pěveckých linek odlišných „škol“ je tu důležitá. A zároveň název trochu mate, protože instrumentální rozměr kolekce skladeb je rovnocenný, byť jde často třeba jen o dróny a „atmosféry“. Tenhle most drží pevně, ale nejen to, je zároveň dokonale ladný.

Spolupráce trumpetisty Tomasze Stańka s triem o tři dekády mladší generací pianisty Wasilewského, s kontrabasistou Slawomirem Kurkiewiczem a bubeníkem Michalem Miskiewiczem, předcházela jeho přesunu na americkou scénu. Album September Night se zrodilo živě v září 2004, téměř rok od předchozí Suspended Night. Na albech jsou výhradně Stańkovy kompozice plus jedna společná – zde Kaetano. Wasilewského trio není jen nějakým Stańkovým „křovím“; jedná se o jedno z nejlepších trií na našem kontinentě, což prokázalo samo už před spoluprací s ním. Úvodní Hermento’s Mood je v lehkém dráždivém oparu brazilské hudby – má-li být tak trochu inspirován hudbou Hermeto Pascoala, brazilského instrumentalisty hrajícího také na Davisově Live-Evil, tak se do názvu skladby „n“ dostalo buď omylem, nebo záměrně. Následuje „modře“ laděná balada Song For Sarah, s krásným prologem Wasilewského piána (který má i jinak hlavní slovo ve skladbě), než se přidá Stańko s tóny téměř šeptanými – jeho jeden z typických znaků. V Euforii si úvod téměř bopově prozpěvuje Kurkiewiczova basa, skladba se vyznačuje rytmickou svěžestí, Stańkovou, i Wasilewského odvázaností a zřetelným tématem. Styl Tomasze Stańka, jak posluchače napadne při skladbě Elegant Piece, má leccos společného s hrou Charlese Lloyda – nechává nás napjatě pohroužené, s jasnou melodičností a šetřící agresivními tónovými ataky jako správně vloženými vykřičníky; prostě hudba plná muzikantské moudrosti a vnitřní spirituality. V Kaetano nám zahraje rozevláté melodické sólo Wasilewski, rytmicky má skladba latinský tep. Při baladické Celině si uvědomíme, nakolik je v hudbě tohoto kvarteta uveleben duch Krysztofa Komedy, což platí pro to nejzajímavější z celé polské moderní jazzové scény. Album končí až slavnostním prozpěvováním Stańkovy trubky, se svižným sólem piána a swingující rytmické podpory. Skvělá připomínka Tomasze Stańka, této jedinečné osobnosti evropského jazzu.

Zatímco polská nadžánrová kapela Los Agentos vyhlásila v roce 2023 období hibernace, její bubeník a klávesista Andrzej Serafin přichází s novým albem TXT. Na rozdíl od svých předchozích autorských alb tentokrát odložil vibrafon, lehce upozadil své oblíbené syntezátory a hodně vsadil na klasickou (tedy akustickou) bicí soupravu. Celkově má nahrávka blíže ke směsi mainstreamového jazzu a blues, což podtrhuje i sestava dalších muzikantů. Z Los Agentos si Serafin přizval kytaristu Staszka Grelu, důležitou roli hraje kontrabas (Wojtek Front) a klarinety (Szymon Józwiak). A v několika skladbách zpívá Bartek Przytuła, vítěz Blues Aperitivu z roku 2012.

Minimálně stejně důležité jako sestava je však téma alba. Název TXT pochopitelně odkazuje k textům. Zatímco tři ze šesti skladeb na albu jsou instrumentální, tři obsahují slova od slavných polských spisovatelů – Marka Hłaska (1934–1969), Bruna Schulze (1892–1942), Stefana Grabińského (1887–1936) a Stanisława Lema (1921–2006). Přitom dva poslední, z nichž jeden zemřel a druhý se narodil ve Lvově, dříve polském, dnes ukrajinském, sdílejí společně jednu desetiminutovou skladbu.

Album – zvláště právě ve zpívaných pasážích – rozvíjí bohatou tradici polského vokálního jazzu a elektroakustického blues a ukazuje, že polský jazyk obstojí i při zhudebnění nerýmovaného, prozaického textu. V instrumentálních skladbách na sebe úlohu sólového nástroje střídavě berou elektrická kytara, basklarinet a Serafinův klavír, případně elektrické klávesy. I tyto skladby pak zřejmě vycházejí z literární inspirace – viz název Cyrk robotów, zvolený pro instrumentální skladbu, která následuje hned po zhudebněném Stanisławu Lemovi.

Zajímavé je, že i když má nejkratší skladba na albu pět a půl minuty a nejdelší více než dvanáct minut, autorovi se podařilo kolekci sestavit tak, že máte pocit, že posloucháte docela obyčejnou – v tom nejlepším slova smyslu – písničkovou desku.

Každý prožívá úplněk jinak. Někoho tíží ve spánku noční můry, jiný trpí naopak nespavostí, vzácné případy se mohou vydat na náměsíčnou túru. A psovité šelmy mají ideálně nasvícenou scénu ke sborové vokalizaci. Majerovky ovšem nabízejí spíše romantiku jasné měsíční noci, kdy bledý přísvit odhaluje jindy neviděné krajiny. Ze šerosvitu tu na bdělého poutníka může vykouknout leccos, třeba stín předvěké Paní z vln nebo Perychta, snad odraz starogermánské bohyně Frijjō. Ale bez obav, noční krajina Majerovek patří spíše k těm útěšným než děsivým.

Ale věcně: MBT si metodou živě ve studiu, bez přidaných stop, natočily pro formát vinylového dvojalba výběr svých nejoblíbenějších (nikoliv nutně nejpopulárnějších, jeden provařený kousek byste hledali marně, viz rozhovor s aktéry) písní. Přínosné je slyšet nejen studiově nepřikrášlené, pódiové verze skladeb původně z „elektrických“ alb Ryba ryb (2000) a Pálava (2004). Posun totiž nastal i v interpretaci písní z prvních tří akustických desek.

Nové nahrávání vlastních starých kousků obvykle nedopadne dobře. Byť je třeba muzikantsky a zvukově kvalitnější, narazí minimálně na posluchačský sentiment. Lidé chtějí mít oblíbené písničky tak, jak si je zažili. V případě Úplňku to však neplatí, nahrávka totiž evokuje nejlepší zažité dojmy z koncertů. Písně zdobí energie, prožitek a přirozenost, daná léty zkušeností a nadhledem. Na první poslech vám mohou chybět tu bicí, onde sampl, ale na druhý zjistíte, že písnička bez nich funguje stejně dobře. Ne-li lépe a přesvědčivěji kvůli větší průzračnosti a dynamice. Bylo užitečné současný živý sound MBT zaznamenat, ač se kvarteto z „technických důvodů“ neodvážilo pustit do skutečně koncertního titulu.

Úplňková noc se dá trávit různě. Třeba rezignovat na pokusy o spánek a někam vyrazit. Album Úplněk Majerovky nemohou pokřtít jindy než za úplňkové noci. Stane se 18. října v brněnském klubu Leitnerka.

Před dvaceti lety založil saxofonista a basklarinetista Pavel Hrubý trio Limbo, v dalším roce rozšířené o trumpetistu, a první nahrávka vyšla samizdatově v roce 2006. Od té doby se kapela obměňovala, věrný zůstával kontrabasista Taras Vološčuk – s výjimkou elektro-akustického obsazení v roce 2010. Původního trumpetistu Františka Kučeru nahradil Oskar Török, bubeníkem je už čtrnáct let Dušan Černák. Za ten dlouhý čas se přiřadili Pavel Hrubý a Oskar Török (člen prestižního Vertigo Quintetu) k nejvýraznějším osobnostem našeho jazzu, s přesahy do avantgardních sfér. Silnou oporou je jim v Limbu výrazná rytmika Vološčuka s Černákem – ten se představuje také jako silná autorská posila kvarteta. Album otvírá razantně krátká kolektivní volná improvizace The Last Tone, jejíž „chaos“ však klame tělem – následující hudba je už o něčem jiném: přesně v duchu názvu alba, o „duši“ chaosu. Ostatně to odpovídá matematickým teoriím chaosu, který se tváří jako náhodné jevy, přitom nitro bývá parametricky definovatelné: platí to pro improvizaci free jazzu, odlišující se tak od artificiální aleatoriky (vrh kostkou). Hned v následující Public Safety Černák s Vološčukem představí rázný hypnotický model rytmu pro úvodní skvělé Törökovy improvizace. Že hudba Limba bude ve své vyzrálosti a vší pestrosti harmonická, melodická, místy až lyrická, stvrdí také následující (opět Černákova) skladba sólem sopránsaxofonu Pavla Hrubého v druhé půli skladby, intimně provázené jen kontrabasem. Do jakéhosi „mingusovského limbu“ nás přivádí zamyšlené Hrubého Sorrow Of The Ents, s hlasem basklarinetu. Nádhera! Kolektivní Mind nás přivádí do zvukové barevnosti hájemství témbrových impresí; opakem je zpěvně zamilované téma Vološčukova Song For Lucy, s až barokně znějící trubkou a podotýkáním basklarinetu. A tak lze s chválou každé skladby pokračovat až k závěrečnému vzrušujícímu, hudebně pestrému jedenáctiminutovému Carousselu tohoto velmi zdařilého alba.

Pokud máte pocit, že tvorba současné populární hudby je pouze předvídatelný, dobře spočítaný spotřební útok na běžného posluchače, pak doporučuji vyhledat si druhé album amerického skladatele a zpěváka J. Mamany. Jeho barokně nařasená, aranžérsky hebká hudba je všechno, jen ne spotřební zboží na jedno použití nebo muzak vhodný pro nerušivý zvukový podkres. Dnes již bývalý doktorand studií filozofie na University of Cambridge má naposlouchanou klasiku i významná alba historie populární hudby. Pokud u debutového alba citoval za zásadní inspiraci nesmrtelnou desku Highway 61 Revisited, pak Youngova „Ditch Trilogy“ se svou ponurou atmosférou beznaděje a špinavě černým humorem je duchovním předchůdcem letošního pokračovatele. Už první takty desky, v podobně tklivého houslového intra skladby Genius or Apostle, nemohly být stylovější. J. Mamana má styl, ví, v čem tkví síla dodnes uctívaných popových i rockových alb, a ze stejného materiálu připravuje svoje, oproti vzorům ještě vyšperkovanější opusy. Pokud o některých nahrávkách píšeme jako o barokním popu, u materiálu alba For Every Set of Eyes slovo barokní dvakrát podtrhneme. Autor, multiinstrumentalista, nechal svůj poprockový základ doplnit o party bicích, smyčcového kvarteta a dechových nástrojů, jako klarinetu nebo saxofonu. I téma rozchodu s milovanou osobou, kterému je album částečně věnováno, je potřeba odvyprávět s grácií. Naplno, se srdcem na dlani, ale přesto s jistým odstupem, který dává možnost i ty nejbolestivější valéry doplnit o ironii a humor (i když tu a tam černější povahy). Právě nedbalá, částečně podtržená elegance, se blíží podobně podané tvorbě chorobně elegantního dandyho Neila Hannona alias The Divine Comedy. Mám pocit, že oba pánové by si měli o čem popovídat. O filozofii, historii, hudbě, ale třeba i o dobrodružství partnerských vztahů. Pokud možno v altánu dobře spravovaného parku v blízkosti neogotického sídla. Ale to už možná trochu přeháním. Každopádně pop, který nám J. Mamana už na druhé desce předkládá, nezestárne. Ba naopak.

Esazlesa si dala vtipný název, odkazující snad k „provinčnímu původu“, ale nic provinčního na chebské čtveřici není. Sound někde mezi emo hardcorem a post-rockem je spíše kosmopolitní. Ostatně od roku 2009 fungující, byť v posledních několika letech na čas pauzírující kapela se při koncertování neomezovala na Českou kotlinu.

Výrazové prostředky zůstávají na druhém dlouhohrajícím titulu Dokud vím, co mám neměnné. Kontrasty dynamiky hlukových kytarových stěn a jemnějších pasáží, protipól polomluveného a polokřičeného vokálu. S důrazem na obsah. Esazlesa nejen upouštějí páru, vybíjejí napětí a nabízejí katarzi, ale snaží se důvody onoho upouštění poeticky vyjádřit. Tak, aby hardcorový výlev zůstal důvěryhodný i v podání „stárnoucích“ (ale pořád tedy dosti mladých) hudebníků. „Dělat emo po třicítce konečně dává smysl,“ nechal se slyšet zpěvák a kytarista Lukáš Bouška. Co by ne, vždyť i vyznavači slavného šedesátkového motta „nevěř nikomu nad třicet“ dávno pozměnili názor.

Nejen pod verše skladby Břímě se dá snadno podepsat, byť „majitele“ v textu zmíněné hlavy si musí dosadit každý sám, ať už z politického strašidelného zámku nebo vlastního všedního života: „Stojím po krk ve tvým bahně / jen mi přidej já to dám / naslouchám tvý chorý hlavě / táhneš nás dolů…“ A verš „zpovědi elit přes noc napadaly do sítí“ (Nihil) je také štěpný.

Vědět co mám (a kým jsem) je velký dar. Co vlastně Esazlesa „vědí, že mají“? Autentičnost a přesvědčivost projevu. Přestože Bouška dal upřímně k dobru vtipnou historku, jak název alba vlastně vznikl: „V písničce Nihil zpívám ‚dokud pít co mám‘. Skladbu už nějakou dobu hrajeme naživo. Náš bubeník Honza (Jan Hrivňák) jednou přišel s tím, že jak tam zpívám ‚dokud vím, co mám‘ je fakt skvělej a chytrej text. Společně jsme se tomu zasmáli…“ K těm nejhlubším pravdám holt občas člověk dojde omylem nebo náhodou, zkrátka kouzlem nechtěného.