Opožděná vzpomínka aneb třetí pokus

Zhruba čtyři roky po pověstném Lochotínském skandálu, kdy byli z Československa vyhoštěni Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten, se konečně Zbořené novostavby dočkaly místo policejních obušků možnosti zabušit si trochu do našich diváků. A to opět díky současným dovozcům největší kvality z oblasti avantgardy – agentuře 10:15 Promotion. Hlavní šéf kapely Blixa Bargeld se nechal slyšet, že v případě, že to ani tentokrát nevyjde (jednalo se už o třetí pokus u nás vystoupit), asi se o to hodně dlouho snažit nebudou. Díky bohu (nebo spíše jakému si industriálnímu božstvu) se to nakonec povedlo!
Koncertu samotnému předcházela tisková konference, které se kromě Blixy zúčastnil ještě perkusionista F.M. Einheit a nějaká Blixova kočička, kterou náš fotograf párkrát blejsknul a odměnou se mu dostalo od Blixy několika oplzlých poznámek ohledně jeho činnosti v temné komoře. Po zkušenostech z Lochotína, kde jsem Blixu zažil přece jen v dosti nepříčetném stavu a vůbec jako člověka, s nímž je velice obtížná komunikace, jsem byl poněkud překvapen jeho uhlazeným zjevem a zdánlivou laskavostí. Záhy jsem však poznal, že je to v podstatě jenom maska a bavil jsem se zoufalými pokusy svých kolegů vytáhnout z obou členů skupiny nějakou kloudnou informaci. Chlapci se však většinou omezovali na výroky, že industriální hudba neexistuje  (F.M.) či že veškerá hudba je industriální (Blixa), přičemž tu prý nejde o rozdílný pohled na věc. Na přání konkretizovat sólové projekty jednotlivých členů pak odpovídali jmény všech členů kapely tím, že každý něco dělá. Rozdíl mezi svými počátky a dneškem charakterizovali termínem jedenáct let. Nejvtipnější však byla odpověď na otázku, co Blixa poslouchá. Odpověděl na ni vyjmenováním svých hudebních zážitků za posledních 24 hodin, tedy i se zvuky linoucími se z výstavy (včetně místní dechovky).
Vlastní koncert začal ve znamení Blixova temného hlasu a industriálních rachotů, aby se po několika minutách rozplynul ve výpadku proudu.
Ten však působil zpočátku spíše jako happening, při němž Blixa megafonem sdělil publiku, že se ti přiblblí novináři neustále ptají na sjednocené Německo, tak že on se na oplátku zeptá , co je novýho u nás. Potom zahráli akusticky Ein Stuhl in der Hölle (Židle v pekle), pěknou bluesovou dupárnu, při níž to smažili nějakejma tyčema do podia. Pak to poprvé zabalili a pokračovalo se až po čtvrt hodině.
Poměrně záhy zazněl jejich pravděpodobně největší hit Yü-Gung (Fütter mein Ego), který v poslední době lomcuje i našimi rozhlasovými přijímači a nechybí pochopitelně ani na kompilaci Strategies Against Architecture II.
Živě je to ovšem daleko větší nářez, zvláště tedy baskytara Marka Chunga, který se v dalších skladbách věnoval též oblíbenému industriálnímu instrumentu – vrtačce. Nejméně nápadný člen kapely – N.U. Unruh se zvláště v závěru velice odvázal a při pokusech rozřezat pilou nákupní košík ze supermarketu se neuvěřitelně zpotil. Zvláštní pozornosti si však jistě zaslouží hlas Blixy Bargelda, který kupodivu vyznívá živě mnohem melodičtěji a muzikálněji, než z nahrávek a odhaluje ho tak jako kromobyčejně tvárného zpěváka. Kytarista Alexander Hacke je pak nejrockovějším elementem tohoto hudebního tělesa a jeho kytara je živě také mnohem průraznější, než jeho spodky na deskách. Jako první přídavek zaznělo také Hirnlego (Mozkolego), další písňová dupárna a potom snad ještě něco, ale každopádně bylo těžko určit, kdy kapela odchází kvůli nespokojenosti se zvukem nebo proto, že už chce končit. Nakonec ale odešli a v hale se všem rozhrnul nad hlavami černý samet a bylo po všem. Kéž by tu byli každý týden.

Foto: Michal Jánský

Blanka Šrůmová – Tichá dohoda

Viděl jsem ji poprvé někdy v roce 1987. Odehrálo se to za trochu směšných okolností. Chodil jsem s dívkou s odlišným náhledem na pop-music a proto, abych ji dostal na nějaké dobré koncerty, musel jsem absolvovat i ty její. Asi tak tři ku jedné, čímž se stalo, že jsem se zjevil i na Baletu Petra Hejduka a oddával se sterilitě a plytkosti předváděné produkce. Další vynucenou štací měl být Olympik, to už však naštěstí nastala doba rozchodu. Po odchodu z Baletu zavedl osud Blanku Šrůmovou do Tiché dohody, kapely pro mne mnohem a mnohem zajímavější. Pohodový pop Dana Šustra, nezatížený komplexy a chytráctvím, mě dosti očaroval, a tak jsem se stal příznivcem té hle skupiny. Jsem rád, že právě v Tiché dohodě působí Blanka Šrůmová. Mám pocit, že zde našla svou parketu.
Dal jsem si s ní spicha na Žofíně, půjčil si na hodinu lodičku, dojel s ní doprostřed Vltavy a sdělil jí: „A teď mi neutečeš.“
Utíkat se jí opravdu nechtělo, ani prý neumí moc plavat, ale za to se náruživě chopila vesel a po proudu si to nasměrovala až k jezu u Karlova mostu. Úvodní čtvrthodinu času vymezeného pro rozhovor jsem tedy strávil tím, že jsem se pracně vracel nazpět. Teprve v klidnějších místech se opět chopila vesel Blanka a já konečně mohl zahájit zpověď téhle půvabné zpěvačky.
…žbluňk, plesk, žbluňk, žbluňk…

Když jsem tě naposledy potkal, tvrdila si, že tě štve, že se s tebou táhne pověst „sračky“ a to díky tvýmu dřívějšímu působení v Baletu.
Nech toho, dej to pryč, nemusíš mi to dávat až do… takhle, no. (Reakce na diktafon.) Hodně lidí si o mě udělalo obrázek a už ho nehodlají měnit. Třeba ve státním rozhlase. Rozhodně bych nikdy nečekala, že to bude mít tak dlouhý trvání.

Kolik ti bylo, když jsi začínala v tom Baletu?
Osmnáct.

A jak se na to s odstupem díváš dnes?
No, já jsem se… jééé asi narazíme (smích) já otočím jó… No, k čemu lidi za nějaký čas dospějou, tak to jsem si odbyla na začátku. Všechno bylo bez práce, všechno bylo hned bez hnutí prstem, najednou jsem byla docela známá zpěvačka. Jezdila jsem po festivalech, měla solidní peníze. Prostě jsem se vezla v něčem, co bylo prodejný, co bylo produktem určitých lidí. Teprve, když mě spolu s Malíkem vyhodili, tak jsem poznala, zač je toho loket. Kolik obtíží vyvstane, když se máš sám postavit na vlastní nohy a chceš se uplatnit.

Jakej byl Hejduk. Nelitoval později svýho odchodu z Olympiku, kterej pořád jede?
Nevím, do jaké míry toho litoval, on by to stejně nikdy nepřiznal, (smích) Ten Balet, to byla čistě lejna profesionálů. Tohle se dělá a tohle se nedělá a takhle musíš vypadat, neexistuje, abys vypadala jinak. Třeba mě se předkládalo, že musím zpívat jako Iveta Bartošová.
… žbluňk, šplích, žbluňk, žbluňk…

A po Baletu už byla Tichá dohoda?
Už během Baletu jsem s Danem dělala nějaké písničky. Potom jsem se k němu přidala a dáli jsme dohromady novou Tichou dohodu.

U Arty by vám mělo vyjít CD. Trvá to už ale nějak dlouho?
To jo. V září to bylo natočený a teď je srpen a stále to ještě není venku. V dnešní době snad není nutný, aby deska vycházela po roce. Problémy byly především s obalem, kde byl natisknutej špatnej pořadník písniček. I na tom kompaktu to bylo natisknuto jinak než na obalu. S tím jsme nemohli souhlasit, a tak se obal dělal znova. V jednu chvíli už to vypadalo, že ten kompakt nikdy nevyjde. (Už vyšel, pozn. red.)

Proč jen kompakt? Předpokládám, že většina vašich příznivců CD přehrávač nevlastní?
Arta desky nedělá a jiná firma to nebyla ochotná vydat. Vyjde ještě kazeta.

Kolik je tam nahrávek?
Na kazetě jich bude deset, na CD o šest navíc.

Který skladby z toho máš nejraději?
Já to nechci takhle posuzovat, já to takhle necejtím.

Dobře. CD Tichý dohody točil Dan Šustr sám, nebo mu pomáhali i jiní muzikanti?
Dan natočil všechny kytary a někdy i klávesy a taky to všechno aranžoval. Basu dělal Pavel Krtouš, bicí Franta Honig, tedy převážnou část. Jedno sólo na klavír tam hraje Pert Malásek, v písničce „Chci přežít“ hraje na saxofon Franta Havlíček a s vokály vypomohli Zuzana Hanzlová a Pavel Holý z Dr. Maxe.

Kolik máte v průměru měsíčně koncertů?
Jé hele, leklá ryba… Koncertů? Takovejch šest až osm, teď přes léto téměř nic.

Dá se z toho žít, anebo je to veliká, veliká bída?
Živit se tím nedá.

A co teda děláš?
No tak různě.

Bejt tady teď někdo z ODS, tak by ti rezolutně řekli: „Jdi makat.“
(smích) Muzikant nemůže jít makat, to by se na tu muziku mohl vykašlat. Neumím si představit, že bych šla ráno v šest někam dělat, vrátila se ve čtyři odpoledne a po večerech zkoušela s kapelou. To se nedá zvládnout, jsou z toho šílený nervy. Dělat muziku na úrovni a chodit do práce, to prostě nejde.

Co říkáš Madonně jako sexy symbolu Ameriky, co říkáš tomu, jak dokáže prodávat svý tělo?
Dokáže ho prodávat výtečně. Asi není na světě nikdo, kdo by to dokázal lépe, a ke všemu ještě se ctí. Tohle se většinou všude odsuzuje, ale u ní se to bere jako umění.

V Anglii jsou sexy symbolem Tracey Tracey (Primitives) a Wendy James (Transvision Vamp) a nebudu zastírat, že mi je v lecčems připomínáš. Jak se stavíš k problému, že by třeba diváci chodili víc na tebe, než na Tichou dohodu? Že by víc očumovali než poslouchali.
To by bylo docela fajn (smích)… jé kam to zase jedem… já si myslím, že to může být v pořádku. Vzhled a způsob vystupování k pop-music patří. Já se taky ráda podívám na pěknýho chlapa. Třeba na Mick Jaggera.

Ježíšmarjá, proč zrovna na Jaggera? No budiž, a jaký zpěváci tě ještě přitahujou?
Já nemám ráda takový ty hezouny jako je třeba Hutchence z INXS. Já mám ráda chlapy, kteří jsou něčím roztomilí. Třeba ještě Roberta Smithe.

Taková Madonna, aby si udržela postavu, tak ji velice málo. Četl jsem, nebo někde slyšel, že na jednom japonském turné byla její pravidelná celodenní strava pouze jablíčko a kokosové mléčko. Co děláš pro svou postavu ty?
Mně se udržuje sama. Občas chodím cvičit, chodím na Klárov na kulturistiku, ale to je všechno čistě pro formu. Necejtím potřebu se nějak dřít, nemám na to náturu.
Tohle veslování proti proudu (mimochodem asi čtvrt hodiny jsme se nehli z místa a to i přesto, že Blanka usilovně a pravidelně veslovala), to taky asi pomáhá, že jo? (smích) Mohli bychom častěji chodit na lodičky.

Myslíš si, že Dan Šustr je hodně talentovanej muzikant?
Určitě nejvíc z těch, který jsem kdy poznala. Podle mne jsou v Praze dva velice talentovaní muzikanti Dan na hudbu a Pepa Vondráček z Jižního pólu na texty, jo a taky Ivan Hlas, ten komplexně.

Tichá dohoda už byla párkrát před televizníma kamerama. Má to nějakej komerčně reklamní dopad, přináší to širší popularitu?
Pokud nemáš schopnej management, tak to velkej význam nemá. Bejt jen na obrazovce a to ještě zřídkakdy, to zdaleka nestačí.

Poslední otázka. Chceš prostřednictvím tohoto časopisu někoho poslat do prdele?
Néééééééé.

Ale nech toho. Neříkej, že neexistuje člověk, kterýho bys s chuti poslala do prdele.
Stopni to, já si to musím rozmyslet. To mám vybrat jenom jednoho?

Klidně jich jmenuj víc, úplně v pohodě, to se snese.
Tak dobře. Chtěla bych poslat do prdele (cenzura)
…žbluňk, šplouch, žbluňk, žbluňk….

Foto: Daniel Vojtíšek

Toyen

„Jsem tak v roce šedesát a bloumám po stopách mrtvých železnic, proč spíš?“
Vývoj britské rockové scény s nálepkou „nezávislá“ se s určitým zpožděním odráží i u nás. Typické je to pro revival šedesátých let, odstartovaný souborem THE SMITHS, jehož vlna „nevinných kytarových kape!“ se přelila i přes Prahu.
Právě tady vzniká začátkem 89 roku skupina TOYEN, pojmenovaná po pseudonymu české malířky z období meziválečného surrealismu. Jádro tvořili kamarádi z novovlného LETADLA – kytarista Ivo Heger, bubeník Jirka Šimeček a baskytarista Petr Václavek, kteří přemluvili tehdejšího člena skupiny NIC Petra Chromovského ke zpívání. Ten po odchodu Jiřího Křivky (kytara) k Půlnoci přebírá i španělku.
TOYEN se poprvé dostali do širšího povědomí skladbou „Po stopách zmizelých železnic“, úspěšnou v hitparádě Větrníku, ze které vyzařuje lehká nostalgická nálada pražské periférie a podvědomého tušení atmosféry let šedesátých. Jirka Šimeček k tomu říká: „Miluju šedesátý léta, protože v nich byl znatelný pohyb duše.“
Nástup punku a nové vlny to všechno spojil dohromady a s tímto pocitem se kdysi dalo dohromady LETADLO, na které, stejně jako na Jižní Pól, TOYEN navazuje.
Skupina stála při zrodu sdružení „Nový Horizont“ postaveného na myšlence pomoci pražské nezávislé scéně k získání vlastního klubu a propagaci vůbec. V dnešní době se nám „horizont“ jaksi zúžil pouze na peníze, zásluhou nejmenovaného předáka Rock-Café.
Na desce se TOYEN objevují prostřednictvím firmy „Monitor“ a jejího sampleru „NH“, kde je skupina zastoupena skladbami „Ten druhý“ a „Byl tu chvíli“. Zvukově je to deska ještě na hranici poslouchatelnosti, což už se nedá říci o dalším sampleru s účastí TOYEN – „Monument“, který byl asi tím posledním hřebíčkem do rakve sdružení NH. Mezitím TOYEN hojně koncertují nejen v Praze, ale třeba i v norimberském klubu, odkud si přivážejí pocit, že západní publikum je přirozenější a spontánnější než naše. Skupina sama sází na přirozenost, oproštěnou od image, na texty podané sebezpovědí, které ukazují romantiku v té civilnější podobě.
Nedávno TOYEN natočili asi dvacetiminutový kompakt disk, a to na vlastní náklady, pod vlastní firmou. Obsahuje čtyři písničky v anglicky zpívaných verzích (včetně „Železnic“) a vyjde v nákladu 1000 kusů. Půjde o to, ověřit si poptávku nejen u nás a zajistit si podmínky pro první album, které vyjde v zimě.
Zmizelé železnice zanechaly stopu v roce šedesát. Najde tento revival svoje místo i v dekádě let devadesátých?

…a co dál Doktore…

Z hnoje a pomejí, kterými nás v minulých letech krmil náš gramofonový průmysl, se jen málokterá deska dala brát vážně, nebo dokonce poslouchat. A co se náhodou povedlo, byly jen střípky. Ty se v drtivé většině pokoušel skládat Panton. A ten je dnes ve srabu, z kterého se asi jen tak nevyhrabe. Něco dobrého přece jen zůstalo. Mezi jinými i dva singly a dvě LP desky skupiny Dr. Max. (1984 „Jak se máš a co ty jsi zač“, 1985 „Salto mortale“ a „Meziměsto“, 1986 jedinečné album „Vaše tělo uletělo“ a podzim 1989 LP „Plastické můry“). Skupina vznikla v roce 1979 a tradičně prošla personálními kotrmelci a názorovými a stylovými změnami. Z tvrdého rocku přes „české reggae“ se na LP „Vaše tělo uletělo“ vyklubal lehounký novodobý romantismus s mnohobarevnými aranžemi zdobenými tikavými vyhrávkami tehdejšího kytaristy Daniela Šustra a zvonivými klávesami Romana Holého (ani ten již v dnešní sestavě nefiguruje). LP Plastické můry již signalizuje přechod k tomu, co dělá Dr. Max dnes, k podstatně hutnějšímu zvuku a vůbec tvrdšímu, agresivnějšímu vyjádření. Všechno ale spojuje zpěv Pavla Holého – lehký až ležérní a jednoznačná filozofie výtečných textů Dušana Hejbala. Šla jsem si proto s Pavlem Holým popovídat o tom, kam se ztratili a co bude dál…?

V roce 1986 jste vydali 1. LP. Přestože šlo o výjimečné dílo hudebně, textařsky i zvukově…
Jo? Víš co je zajímavý? V poslední době to slyším po několikáté. Ano, i já se k tomu vracím až teď. Jak je to možný?

No to je právě to, na co jsem se tě chtěla zeptat, než jsi mě přerušil. Jak si to vysvětluješ ty?
Nevím, snad se nám povedlo udělat nadčasovou desku.

Mně se líbí i proto, že to nejsou sebrané spisy, ale kompaktní útvar, zkrátka album. Proč jste od toho ustoupili na své druhé desce?
To je jednoduchá věc. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli půjdem točit a pak nám 14 dní předem řekli: „Jdete do studia.“

Mně se zdá horší i zvukově…
Já si myslím, že je právě naopak zvukově daleko lepší.

Obě desky prošly bez většího ohlasu. Proč vás není slyšet v mediích?
Mluvil jsem s více lidma a ti mi řekli, že teprve teď si je začínají pouštět. A pak, já jsem nikam neběhal, aby mi je pouštěli.

Tenhle článek chci nazvat …a co dál Doktore… Proč nehrajete? Točité další LP? Co je s vámi, spíte nebo co?
Já bych ti nejdřív raději řekl, proč jsme udělali tu pausu. Velký podíl na tom má Pavučina (Pavlův rockový klub na Petřinách – bohužel v srpnu končí – pozn. red.), ne proto, že by mi zabrala tolik času, ale proto, že jsem viděl tu tragedii, ty kapely, na který lidi dneska choděj. Na vlastní oči. A v tu chvíli jsem si řekl, že v tomhle období nemá cenu hrát. Byl to odraz doby. Ale už to skončilo, vše se zlepšuje, lidi zase začali poslouchat normální muziku.

Mluvíš strašně otráveně, měl jsi tam kapely, které se ti líbily?
Třeba taková kapela z Jihlavy…

Izolace?
Ano, a pak se mi líbila Nová Růže. Asi nejsou zvyklí na kontakt s lidma a tady, jak měli publikum půl metru od sebe, byli z toho tak vysraný, že hráli jako o život, bylo to úplně jinak než v hale, to jsem odešel.

A co se ti vysloveně nelíbilo, co konkrétně se ti nelíbí na muzice, na kterou dnes lidi chodí?
Vysloveně punk, tedy náš punk. Tři sestry a skini, mně to nic neříká.

Ale v tvém klubu tyto kapely často hráli?!
Ekonomická záležitost.

Tvrdíš, že jsi přesvědčenej, že se vše zlepšuje, proč jsi tak otrávenej, proč se nevrhneš do práce?
Já nejsem otrávenej z muziky, ale z lidí, kteří s muzikou nemaj nic společnýho. A to jsou úředníci – dřepěli, dřepěj a dřepět budou. Mám chuť je všechny poslat do prdele.

Vrátím se ke kapele. Co tedy teď děláte?
Jsme v jednání s Bontonem. Jestli všechno klapne, natočíme na podzim 3. desku, vyjde i na kompaktu a na kazetách.

Bude pojatá zase tak kompaktně?
Ano, všechny texty udělá zase Dušan, už jsem mu dal muziku.

Bude myšlenkově nebo tematicky posunuta oproti předešlým?
Myšlenkově, to těžko, Dušan je výhradní autor. Chtěl bych ji udělat trochu drzejší.

A hudebně se vrátíte ke stylu té první, nebo pokračování druhé?
No, bude to tvrdý jako prase. Před chvílí si ale agresivitu kritizoval… Ne agresivitu ale jednoduchost. Serou mě texty o pivu.

Počítáš s tím, že složitější muziku bude problém komerčně uplatnit?
Jsem přesvědčenej, že jsou na ní 3 až 4 hity, který to potáhnou.

Tváříš se šalamounsky. Na desku se už těším. Kdy začnete koncertovat?
Na podzim.

Myslíš, že se muzikou uživíš?
(cha cha cha) Už jsem se smířil s tím, že je to koníček.

Kam tedy míříš dál?
Chci natočit dobrou desku a jezdit koncerty s novým programem.

Díky za rozhovor.

The Laʼs

Nemusíme poslouchat Beatles, a přesto je slyšíme všude kolem nás. Když už duch Lennona nedokáže navrátit do. Žebříčků písničky a alba téhle nadfenomenální čtveřice, tak alespoň pěstuje a šlechtí nové kapely, které natolik čerpají z odkazu šedesátých let, že se tak či onak od jména Beatles, neodpoutáme. A co se těmhle neviditelným silám podařilo s rozdmýcháním vlny zájmu o Mersey beat, tak předtím klobouk dolů. (Pokud to je ovšem dostatečné vyjádření úcty a obdivu.) Vždyť téměř přes noc se desítky skupin vzhlížejících se nejen v tvorbě Beatles, ale i Hollies, Searchers, Monkees aj., staly aspiranty na přední místa žebříčků a to nikoliv jen těch nezávislých.
Zpěvák a kytarista Lee Mavers: „Domnívám se, že lidé chtějí něco přirozeného, něco reálného.“ V tom nejlepším a nejpřesvědčivějším vydání prezentují Mersey beat především Laʼs, mladíčci z rodného města Beatles. Jsou tři a zdá se, že energie, talentu a sebevědomí mají na rozdávání. Na jejich debutovém LP – „Laʼs“ je nashromážděno dvanáct odpichových, převážně tříminutových písní, které se vyznačují vším tím, co Beatles udělalo slavné. Všechny skladby jsou melodicky zpěvné, dostatečně sladké a okouzlujícně naivní, nechybí jim přímočarost, uvolněnost a křehkost projevu. Žádná komplikovaná a ztěžklá instrumentální sóla tu nenajdete. Prim hraje ladnost, mladistvá svěžest, typické zvonivé vícehlasy a celokapelový zvuk zdařile dotažený do podoby soundu 60 let. Lee Mavers dal dohromady tuhle skupinu už v roce 1988. Dva úvodní, v malých nákladech, vydané singly „Way Out“ a „There She Goes“, však na první pokus příliš nezabraly. Teprve po podepsání smlouvy s velkou firmou Go! Discs (znamenající i určité kompromisy) se Laʼs dostali do povědomí. Gramofirma s ohledem na úspěchy Stone Roses začala cítit svou šanci, rozjela propagační kampaň a chytlavou hitovku „There She Goes“ znovuvydala v obměněném kabátě. Následovala LP deska, turné, zkrátka tak, jak to chodí. Tedy zdálo by se, že se vše vyvíjí jak ke spokojenosti firmy, tak Laʼs, ovšem…
Lee: „Serem na to, jak to vyšlo. To není deska, jakou jsme chtěli, je to parodie na naše písničky. Kdybych měl něco o tý desce říct, řekl bych, nekupujte ji.“
A zde narážíme na odvěký problém: velká firma hledící především na rychlý a okamžitý zisk, versus kapela, která chce být nezávislá. Go! Discs najali extra studio, prvotřídního producenta (Steve Lillywhite) a přitlačili muzikanty tam, kde je chtěli mít. Laʼs nedokázali vzdorovat. Konečné mixování, výběr z návrhů na obal a pořadí skladeb na desce nebylo podle jejich vůle. Cítí se poškozeni, zneužiti a částečně i podvedeni.
Lee: „Když si vezmou do hlavy, že máš mít rád děti, tak je musíš mít rád.“ Tak, co s tím. Kapela se bouří, ale konečný výsledek je přitom nadprůměrně dobrý. Firmě se podařilo Laʼs (ostatně i v jejich zájmu) prosadit a o to přece všem aktérům tohoto dění šlo. Koneckonců, výtkám Laʼs se dá přičíst i jistou dávku exhibicionismu a až nepatřičného perfekcionalismu. Teprve druhá deska ukáže, co v nich je, případně jak dalece sebou nechají manipulovat.
Lee: „Jediný co potřebujem, jsou čtyři nebo osm stop, to je všechno. Pak najdem nějakej způsob, aby byl zvuk přírodnější.“
P. S. Víte, proč se pojmenovali „Laʼs“? Protože prý většina jejich písní zní jako La La La.

The Legendary Pink Dots

Edward Ka-Spell je tajemný a do sebe uzavřený člověk. Je to záhadná osobnost, o které se ví velmi málo určitého. „Meditativní schizofrenik“, chtělo by se říci, když čtete texty z jeho poslední LP – The Maria Dimension. Již od roku 1982 vydává se svou skupinou přinejmenším zajímavá alba, která relaxují náš mozek. Musíte domýšlet, dotvářet, dát volnost své fantazii. Takovýchto alb vydal se svými The Legendary Pink Dots už třináct a přitom, když se někoho zeptáte na tuto kapelu, zpravidla pokrčí rameny, protože ji prostě nezná. Poslechněte si písničku Belladonna a neříkejte mi, že by se s tím nedalo nic „dělat“. Takovéto zvukomalebné skvostné desky vycházejí v mnohem větších nákladech a s mnohem větší publicitou. A v tom právě spočívá tajemnost Ka-Spella. Nikam se nehrne a zřejmě se ani nesnaží prosadit svou hudbu. Zdá se, že si v podstatě komponuje jen pro sebe a dejme tomu, že ještě pro okruh svých přátel. Jeho osobnost je v něčem neurčitém duchovně spjatá se Sydem Barrettem, ranými Pink Floyd a německým Kraut rockem. Kapely jako Can, Amon Düül či Tangerine Dream bereme jako asi jediné možné vlivy, z nichž pocitově křehká hudba L.P.D. vychází. V Londýně, kde jsou na prosazení nezbytné ostré lokty se Ka-Spellovi celkem pochopitelně nevedlo, proto žije v mnohem poklidnějším Amsterodamu. Od počátků až dodnes vydržel v jeho kapele už pouze Phil Knight, ostatní posty se čas od času střídají a tak ani nemá smysl jmenovat současnou sestavu. Hudba L.P.D. se neváže k žádným hmatatelným kořenům rockové muziky, o to víc je nadnášející, éterická a snově rozvláčná. Jde o určitý druh psychedelie, postavený více na meditativním než rockʼnʼrollovém základě. Je to druh hudby, která se v našem uspěchaném životě stává čím dál tím více vzácnější. Je třeba si ji pěstovat, šlechtit a dávat pozor, aby nevyhynula.

Po jejich pražském koncertě 2. 5. 1991 v KD Eden se uskutečnilo následující interview:

První a snad trochu nezbytná otázka. Jaké jsou vaše pocity z dnešního koncertu v Praze? Jste spokojeni?
Jsme naprosto spokojeni. Opravdu. Většina publika možná ani L.P.D. neznala a tuto hudbu nečekala. Mohli jste si všimnout, jak atmosféra v průběhu koncertu narůstala. Postupně až do konce. Někteří i zpívali naše skladby. Myslím si, že takhle by mělo vypadat dobré vystoupení.

Tento koncert v Praze znamená současně i první vystoupení L.P.D. ve východní Evropě?
Ne, ne, jeden jsme už měli v Budapešti před dvěma lety. Další až tento.

A když už se bavíme o vašich koncertech… Co vlastně máte raději, práci ve studiu nebo živá vystoupení? Ptáme se především proto, neboť ve studiu dosáhnete daleko čistšího zvuku.
Ano, samozřejmě. Ve studiu děláme s dokonalým zvukem a navíc je to hudebně velmi tvůrčí práce. Koncert, to je něco úplně jiného, myslím, že je to více osobní záležitost, osobní lidské cítění.

Ptáme se na to proto, že si myslíme, že L.P.D. není typická koncertní kapela. Jsou tady jiné skupiny, třeba New Model Army, kteří jsou na pódiu strhující. Ale přitom jsme si mohli všimnout, že při dnešním koncertu gradovala i vaše nálada na jevišti.
Je to otázka komunikace s publikem, jestli existuje určitá zpětná vazba. Mám dojem, že mnoho lidí pravděpodobně ani přesně nevědělo, co jsme to vlastně hráli. A to je ono. Hrát pro lidi, kteří nás prostě neznají. To, co hrajeme, není žádná komerce. Mám za to, že to je dost zvláštní hudba.V naší tvorbě bychom chtěli vypíchnout něco, co je v citech křehké. Najít sílu a vzlétnout. A právě dnes večer to bylo povznášející. Rozhodně to nebyl běžný rockový koncert.

Jak se díváte na rozdíl mezi první deskou a tou zatím poslední – The Maria Dimension? Co si myslíte o vývoji ve vaší práci a co plánujete do budoucnosti?
U nás je to velice neuspořádané. Nikdy si třeba nesedneme a nedumáme: Teď uděláme tohle. To fakt ne. Nekalkulujeme. Všechno vychází spíš z našich pocitů a nálad. A pokud jde o pohled na období mezi první deskou a tou zatím poslední, určitě jsme dnes lepší hudebníci než tehdy. Máme asi lepší představy o naší práci, ale znovu zdůrazňuji, že ty představy jsou velmi neuspořádané.

Proč vlastně žijete v Holandsku?
Opustili jsme Anglii asi v roce 1984. Bylo to v podstatě kvůli tamnějšímu ovzduší. Nesnáším Tower of London. To, co je v Anglii, je fašistický režim. Nevěděli jsme, co máme dělat. Byli jsme úplně ignorováni, připadali jsme si hrozně. Rozhodli jsme se tedy opustit Anglii a přestěhovat se do Holandska, což je vlastně země Anglii velmi blízká.

Existuje něco, nějaká kapela, která vás ovlivňuje či ovlivňovala?
Složitá otázka. Jsme pod vlivem jakéhokoliv zvuku. Určitě nějaké vlivy jsou, ale ještě nikdy se nestalo, že bychom psali nějakou píseň s tím, že má být taková jako od té a té skupiny. To, co posloucháme, jde od undergroundových kapel až po avantgardu, etnickou i vážnou hudbu. Pokud nám jakákoliv hudba cosi říká, tak ji posloucháme.

Máte nějaké kontakty s jinými kapelami. Máte nějaké přátele mezi jinými kapelami?Ano, například Mechanic Comando, Dead Can Dance.

Žijete v Holandsku a my mluvili s mnoha Holanďany a ptali jsme se jich na kapely od nich. Zjistili jsme, že oni neznají mnoho kapel ze své země, dokonce ani Clan Of Xymox. Je podivné, že mnoho lidí z Holandska nezná své vlastní kapely…
Přesně. Například právě Mechanic Commando je dobrá kapela a nikdo je nezná.

Nedávno tu před vámi hráli Blind z Eindhovenu a bylo to velmi dobré. Je Holandsko bohaté na dobré kapely?
Naopak, myslíme si, že je to v tomto směru chudá země.

Poslední otázka bude velmi provokativní. Co kdyby třeba EMI nebo RCA nabídli milión dolarů za podepsání smlouvy a natočení desky. Samozřejmě s podmínkou, že by to muselo být více komerční…
Fuck off, poslali bychom je někam. To je jediná možná odpověď. Nikdy jsme nedělali žádné kompromisy.
Jsme velice šťastní, že si můžeme dělat, co chceme.

Standa Zíma, Pavel Rejholec
Foto: Milan Homola

Front Line Assembly

Je nepsaným pravidlem, že když se nám nechce, třeba jen tak mezi řečí, rozebírat tu či onu hudební produkci, ponejvíce se uchylujeme ke strohému konstatování: „líbí“, „nelíbí“. Jde v podstatě o nejjednodušší a zároveň nejprimitivnější škatulkování. Ne vždy je to však použitelné. Existují totiž i hudební tělesa, u nichž by takováto konstatování vyzněla scestně. Takovým dobrým příkladem budiž formace z kanadského města Vancouver – Front Line Assembly. Jsou nejtypičtějšími a zároveň showbusinessu nejméně poplatnými tvůrci „čisté“ electronic body music a kdo slyšel jejich poslední LP – Caustic Grip a kdo byl na jejich živém vystoupení v Praze v KD Barikádníků, možná už tuší, proč jsem si neodpustil ten úvod. Mám totiž pocit, že u této muziky, která si v ničem nezadá třebas s Napalm Death či Carcass, akorát na to jde technologickou cestou, můžeme konstatovat „nelíbí“, ale nikoli „líbí“. Leda, že bychom sami o sobě věděli, že jsme zvrácené povahy. Tato muzika, které se říká i brutal disco, electro-trash či techno-core, evokuje totiž všechno špatné, co se jen dá na této zeměkouli nalézt. Front Line Assembly mají v tomto široký záběr. Poukazují na minulost plnou krutosti válek, hladomoru a lidského utrpení, nevynechávají současnost se všemi ekologickými katastrofami, industrializací a lidskou apatií a vše směřují k naprosté záhubě člověčenství ve světě odlidštěném robotizací. Zajímavý je v této souvislosti pravděpodobný postoj F.L.A. – domnívám se, že oni nekritizují, ale raději se tváří už jako zpracovaný produkt, který pouze konstatuje. A tady právě cítím ono jádro problému. Pokud chce někdo říci, že se mu jejích hudba „líbí“, tak se mu vlastně líbí i všechny ty katastrofy, o kterých Front Line Assembly zpívají. Sice jsem s kapelou nemluvil, ale jsem si jist, že i oni to takhle cítí a že jejich radost z úspěchu vrcholí teprve ve chvíli, kdy se posluchači otřásají hnusem. Byl jsem na jejich pražské vystoupení připraven několikerým poslechem páté LP desky (předtím – Corrosion, Disorder, Gashed Senses And Crossfire a Live). Caustic Grip obsahuje osm skladeb napěchovaných elektronickým hlukem, mrtvolně odosobnělou hrou syntezátorů, studenými kulisovými efekty a expresivním zpěvem, který je hnán přes různé obměňující se vocodery, čímž ztrácí lidskou podobu a tím i teplo. Ano, poslední záchvěv lidského tepla v podobě „živého“ zpěvu je zde nemilosrdně zavražděn, a tím vnímáme už jen strojový rytmus a zuřivou artilerii industriálních pazvuků plnou strachu a skličujícího napětí. Na škodu může být, že rozpoznávací znaky mezi jednotlivými skladbami jsou tak minimální, že to všechno vlastně splývá v jeden velký tok. Výjimku tvoří pouze dvojice „hitově“ ambiciózních kousků – Provision a Threshold, střihnutých jak od Cassandry Complex. Nemyslím si však, že to dokazuje menší melodickou potenci dua Bill Leeb a Rhys Fulber. Naopak, poměrem 2 : 6 se spíše F.L.A brání nebezpečnému sklouznutí k popu. Celé dílo, a Caustic Grip nesporně dílem je, rámuje pro tuto hudbu charakteristický obal. Computerové obrazce plné násilí (od nesmlouvavých pendrekářů v helmách až po ohavnou lidskou spáleninu posazenou do křesla), přesně definují obsah alba. Ještě sugestivnějším zážitkem než toto LP, byt však jejich pražský koncert uskutečněný 20. 4. Přesně jak sliboval program, byl to „druh elektrického šoku“, elektrická rána, po které se otřesete až do morku kosti. Dvojice již jmenovaných byla doplněna o třetího hráče a také o promítací plátno, na němž nepřetržitě běžel film natočený speciálně pro jejich koncerty. Tato symbióza hudby, filmu a scény, na které nechyběly nezbytné industriálni pomôcky jako plechy a pružiny, ještě zvýraznila programové trýznění posluchačů, naštěstí natolik otrlých, že je nemuseli odnášet na nosítkách. Ne, ještě nikdy jsem „živě“ neokusil, jak to vypadá, když muzikanti všechny své deprese, sadomasochistické úchylky a vůbec veškerou zlobu a nenávist, které nastřádali za těžko odhadnutelný čas, stlačí zhruba do hodinové produkce a vychrlí je na vás jako těžko udržitelné zvratky. Front Line Assembly jsou zhoubný nádor.

Foto: Tomáš Turek

His Name Is Alive: Duchovní hudba o snech a smrti

„Éter v potoku krve… harmonie chrastění kostí mrtvých, echo z cizích souhvězdí, plné úžasných vrtochů a rozmarů. Je to nádherné, přepychové a svaté…“
Těmito víc než pochvalnými slovy charakterizoval v Melody Makeru lan Gittins debutové album michiganského tria HIS NAME IS ALIVE „Livonia “, které vyšlo v polovině loňského roku. His Name Is Alive – to je přízračné nadzemské trio nahrávající pod hlavičkou 4AD. Tvoří jej Warren Defever, který vymýšlí a na samplery a kytary hraje veškerou muziku a zvuky, a dvě jakoby plaché zpěvačky Karin Oliver a Angela Carozzo. Přestože se trio zdá být skupinou pro 4AD typickou, Warren Defever s tím příliš nesouhlasí. Album „Livonia “ – Livonsko – nazvané podle města, v němž Defever žije, prý bylo ovlivněno hlavně Jimi Hendrixem, Sonic Youth, Alexem Chiltonem a „vdolečky ke snídani “. Přes tato tvrzení však His Name Is Alive spojuje s dalšími skupinami „spiritistně-ambientního “ křídla 4AD – jako jsou např. Dead Can Dance či This Mortal Coil – nádech nadzemského mystična, záhadné nepřístupnosti a neopakovatelné výlučnosti. Překrásný hlas Karin Oliver, třpytící se chvílemi jako koberec rosy anebo znějící jak božské zvony, se jakoby vznáší ve sférických výškách nad rozbitou zemí a nad troskami temných gotických katedrál. Při poslechu „Livonie “ se sama nabízí otázka, jak His Name Is Alive vůbec mohou skládat právě takovou hudbu a přemýšlet právě o takových věcech, o kterých jiní lidé vůbec neuvažují. Ze všech skladeb je cítit na jedné straně skromnost a pokora, a na straně druhé neústupná a nádherná touha oprostit se od tohoto nedokonalého světa, který je děsivý a plný hrůzy, a tvrdohlavá snaha překonat sebe sama. Těžko zařazovat toto strašidelné a přitom panensky čisté trio do nějaké škatulky – nalezneme tu sice prvky new age music, minimalismu, ambientní hudby atd., ale ve skutečnosti vlastně nic z toho. Výrazné melodické a jemné skladby občas překvapivě prořízne jako skalpel ostrá elektrická kytara anebo jsou zakončeny hrubými, disharmonickými a destruktivními zvuky. V tvorbě His Name Is Alive není zastoupena jen čistá krása, ale i totální destrukce a apokalypsa. Defever považuje za nutné, aby se tato surově krásná skutečnost a násilí světa objevovaly i ve skladbách jeho skupiny. Na desce jsou ovšem skladby průzračné a jiskřící jako perly, jež jsou srovnatelné s nezapomenutelnou nahrávkou Cocteau Twins „Pearly Dewdropsʼ Drops “ (E-Nicolle, If July či Carolineʼs Supposed Demon).
His Name is Alive jsou tak znepokojeni světem kolem nich, že se zabývají možnostmi, jak uniknout z pozemské reality – cesty jsou dvě: tou první je smrt, tou druhou jsou sny. Obě tyto alternativy jsou pro His Name Is Alive útočištěm před světskou realitou a ústředním motivem jejich tvorby. „Snil jsem, že někdo zemřel/ na podivném místě/ přibili desky/ přes tvou tvář… “ – tento příznačný citát z „A Dream Of Death “ (Sen smrti) od Williama Butlera je úvodní částí nejkrásnější, brilantní i hrůzné skladby „How Ghosts Affect Relationships “. Ta sugestivně líčí děsivé pocity protagonisty, jenž vidí svojí milenku, které pod zemí přibily hrozivé postavy bez tváří přes obličej desky a on je tak fascinován a zmrazen, že jí není schopen pomoci. Jak vůbec mohou jít dohromady takové morbidní a mlhavě strašlivé obrazy s tak nádherně křehkou hudbou? Warren Defever však není obyčejný člověk a tak ani nemůže psát obyčejnou hudbu a konvenční texty: „Nevím, zda se snažím zahnat své démony anebo najít nový způsob, jak na ně zaútočit… Rozháněl jsem své démony celá léta, ale pak se vždycky objevili noví. Ale hledání krásy představuje velkou část i toho všeho. “ Warren Defever byl ve své práci tak extrémně precizní, že se neustále snažil vylepšovat skladby na „Livonii “ tak, až byly nakonec vlastně přeplněné nápady. Takže nakonec šéf 4AD Ivo Watts-Russell všechny skladby v podstatě přemixoval a z devíti písní, jež mu Defever poslal, se nakonec na LP objevilo skladeb dvanáct. Ivo totiž vzal určité části skladeb, dále s nimi pracoval a některé z nich už nedal znovu dohromady. I proto má „Livonia “ místy nádech zvukových koláží. His Name Is Alive jsou tajemná skupina, která může nadchnout i rozesmutnět, očarovat i vystrašit. Tak jako lidské sny. Každopádně však touží vytvořit lepší a čistší svět, protože v dnešní realitě „čím lepší věci jsou, tím jsou vlastně horší. “ Warren Defever již napsal a z části i nahrál materiál na druhou desku, ale kromě něj se prý zatím nahrávky nikomu nelíbí a ani on si není jist, zda je s nimi spokojen. Avšak již dnes lze říci, že His Name Is Alive se podařilo něco zdánlivě neuskutečnitelného – dát snům a nadzemským sférám vzácnou, konkrétní a hmatatelnou podobu.

The Fall – Eden 16. 5. 1991

Chceme-li se zabývat hudbou skupiny The Fall, je pro nás nejdůležitější uvědomit si, že pochází z anglického města Manchester. Z města, kde žili i Joy Division, jež začínali svou pohnutou „kariéru“ v téže době, tedy kolem roku 1977. Skupinu založil (a do dneška vede) Mark Edward Smith (1955). První nahrávku realizovala skupina v podobě EP „Bingo Masterʼs Breakout“ v roce 1978 na vlastní značce Step Forward, na které vycházejí i první dvě LP: „Live At Witch Trials“ a „Dragnet“, obě z roku 1979. Poté přichází nabídka známé nezávislé splečnosti Rough Trade k natočení další LP. Byly nakonec dvě: „Totale Turn“ a „Grotesque“, obě z roku 1980. Spolupráce s touto firmou byla zakončena rok poté natočením mini LP „States“. V roce 1982 vychází na značce Kamera páté LP „Mex Education Hour“. Nejlepší materiál z tohoto období najdeme na kompilaci vydané v roce 1988 pod názvem „Hip Prest And Kamerads“. Jde o nahrávky z let 1981-83. A nemůže chybět ani největší hit skupiny z tohoto období – „The Classical“. Na konci této etapy se konsoliduje i jádro skupiny, které vydrželo až do dnešní doby: M.E.Smith – zpěv, kytarista Craig Scanlon a basista Stephen Hanley. V tomto období přichází sólová kytaristka a Smithova manželka Brix. Další, v pořadí už šesté LP, natočili The Fall u známé firmy Beggars Banquet v roce 1984 a jmenovalo se „The Wonderful And Frightening World Of… The Fall“. Na této desce již bubnuje bubeník Karl Burns, který natáčel i materiál pro sedmé LP „This Nationʼs Saving Grace“ z roku 1985 u téže firmy. První deska, která vzbudila celosvětovou pozornost a kde již hraje součastný bubeník Simon Wolstencroft, se jmenuje „Bend Sinister“(1986 B.B.). Je to nejen dokonale vytvořené LP, ale zároveň dílo skvěle produkované Johnem Leckinem, otevírající celou řadu výborných desek: „The Frenz Experiment“ (1988), „I Am Curious Oranj“ (1988) a „Seminal Live“ (1989). Polovinu materiálu ze třetí jmenované desky už hrají The Fall bez Brix, která se rozhodla odejít jak ze skupiny, tak i z Markova života. Na post sólového kytaristy přichází Martin Brammah. Ve skupině tedy zůstává opět pouze jediná žena, Marcia Schofield, která svým zpěvem a hrou na klávesové nástroje nenápadně pracuje už na LP „The Frenz Experiment“. Po natočení „Seminal Live“ nastává ve skupině situace, kterou lze označit přinejmenším za špatnou. Mark přesvědčen, že situaci zlepší, stěhuje se z Manchesteru do Edinburghu. O tomto stavu částečné beznaděje je další LP „Extricate“ (1990 Phonogram). Po jejím natočení se Mark Smith vrací zpět do Manchesteru. Zanedlouho nato skupinu opouštějí Martin Brammah a Morcia Schofield. Na její místo přichází Kenny Brady, který nejenom hraje na klávesy a housle, ale i zpívá. Letos vyšla zatím poslední LP – skvělá „Shift – Work“ (1991 Phonogram). Toto LP potvrzuje, že The Fall mají stále světu co říci. Proto jsem měl radost, když jsem měl tuto legendu „první manchesterské vlny“ (rozuměj: The Fall, Joy Division, A Certain Ratio, Buzzcocks, The Drones, Steel Pulse…) možnost vidět živě. Ale teď už popořadě: The Fall – Eden 16. 5. 1991
První, co mě mrzí, když přicházím k Edenu, je naprostá absence lidí. Zhruba kolem desáté hodiny se sál přeci jenom zaplní a koncert může začít. Po „předehře“ přichází Mark Smith a s ním jeho dlouholetý kamarád, kytarista Craig Scanlon, další věrný – baskytarista Stephen Hanley, více než pět let ve skupině působící bubeník Simon Wolstencroft a Kenny Brady. Klávesista hrající i na fidle (rozuměj housle). V tomto momentě si opět uvědomuji vzdálenou příbuznost s Joy Division, protože celá kapela je elegantně oblečena v černém. To vše jde ale teď stranou, protože nejdůležitější je hudba. Tempo, jakým se The Fall zhostí své práce, je takové, že člověk nemá čas sledovat nic jiného. Třináct písní bez větších pauz převážně z posledních dvou desek. Poznávám „Bill Is Dead“, „Iʼm Frank“… Hrají se ale i starší věci. Obdivuhodnou stránkou koncertu jsou světla: vtipně a účelně rozmístěná, tvořící celou paletu možností, jichž zručný chlapík za příslušným pultem dokonale využívá. Chvílemi se zdá, že není možné, aby celou tuto parádu ovládal jeden člověk. Zvláštním úkazem je pohyb. Pomineme-li přirozené pohyby bubeníka, nikdo z kapely se nehýbá, pokud nemusí. Nejméně však Smith; jeho zvláštní strategie pohybu po jevišti je naprosto podřízena celkovému efektu. Chová se celou dobu tak, jako by se ho to vůbec netýkalo. Jako kdyby on nebyl tím, kvůli němuž tam všichni jsou. Pobaví diváky tím, že postupně šňůrou od mikrofonu omotá stojan a s důslednou nevšímavostí jej tahá za sebou po celém jevišti. Po dohrání poslední písně skupina rychle mizí z pódia. Pískající publikum si ale brzy vyžádá přídavek v podobě „Hilary“, hitu posledního období. Po dozpívání písně už Smith pospíchá zase jakoby jinam. Na druhý přídavek se čeká už déle. Do rozsvíceného sálu přicházejí The Fall ještě jednou a dávají k lepšímu největší pecku z poslední doby: „Black Monk Theme“. A to je definitivní tečka. Mám velmi příjemný pocit, když odcházím nocí bývalou třídou Národní bezpečnosti. Jenom něco uvnitř mi říká: „Nebylo nám dáno, abychom viděli živý koncert Joy Division, ale mohli jsme vidět The Fall. Bude nám to trvat ještě hodně dlouho, než nám to dojde!“

Zikkurat 1991

Když jsem je viděl 1. 5. v Novém Horizontu, byl jsem u vytržení a nezůstal jsem sám. Přestože hrál Zikkurat první, lidé dle svých zvyklostí jeho zhruba padesátiminutový blok neodzívali, naopak. Aplaus byl veliký, atmosféra jak na nějaké zahraniční hvězdné akvizici a kapela dokonce přidávala (což se v Horizontu nestává zrovna každý den). Takový úspěch jsem nečekal, zejména když si vzpomenu na jejich podzimní vystoupení v Lucerně, kde po nich rozčílení (a netolerantní) příznivci undergroundu, čekající na své Garáže, Čerty, Půlnoce a P.V.O., pokřikovali nepěkná slova a doprovázeli je házením různých předmětů na pódium. Ne že by snad Zikkurat od té doby změnil svůj styl, pouze pochopil, že ve společnosti snobů, intelektuálů a především rádoby intelektuálů, obdivně milujících Filipa Topola a Tony Ducháčka, nemá co dělat, a že mu v prostředí Nového Horizontu bude nesporně příjemněji. Název Zikkurat asi mnohým z vás něco připomíná. Ano, jde o onu legendární punkovou kapelu, ve které řádili Jiří Křivka, Tomáš Havrda a Vilém Čok (nepočítaje časté hosty). Zhruba po devíti letech se tenhle tehdejší pojem mezi rockovými fanoušky, dal znovu dohromady. Z původní sestavy však zbyl akorát kytarový virtuóz – Jiří Křivka: „Čok neprojevil zájem, protože má tu svou Novou Růži a Havrda žije v Americe, kde prodává hamburgery a sní o vlastní soukromé restauraci.“
O znovuzrození Zikkuratu přemýšlel Jirka prý celých těch devět let. Po celou tu dobu hledal vhodné spoluhráče a mezitím účinkoval i v takových kapelách jako – Letadlo, OK Band či Toyen. Naposledy hrál více než rok s Půlnocí, podíval se s ní do Ameriky, ale teď už se chce věnovat výhradně Zikkuratu.
„Nemůžeme moc vystupovat, maximálně tak čtyřikrát do měsíce. O to víc se chceme věnovat studiové činnosti. Především máme v plánu konečně dokončit prvé elpíčko Na břehu Eufratu, a po něm uvidíme, kudy dál. Chceme zjistit, jestli si naše muzika najde publikum, no a potom bychom rádi udělali další desku, na kterou už máme materiál. Rozjíždíme se s většími přestávkami už téměř rok, měli jsme zatím sedm koncertů, ale právě ten sedmej v Novém Horizontu, považujeme za takovej premiérovej. Hudebně začínáme tam, kde Zikkurat přestal před devíti lety. Děláme teď melodické písničky a v tom vidíme naši cestu.“
Kdo od Zikkuratu čeká punkové pecky, bude určitě zklamán. Namísto naježené a zpupně přiostřené rebelie hrají melodický pop s nádechem novoromantických kapel, přitvrdí, když je třeba, zajazzují a zaimprovizují ve chvíli, kdy je to láká a nebojí se pustit i do tak citlivě procítěných věcí, jako je černošský soul. Za tím vším stojí především instrumentální zručnost celé kapely a výjimečný hlas zpěváka. Zikkurat 1991, hraje v tomto složení: Jiří Křivka (61) – kytara, Vláďa Kulhavý (63) – zpěv, David Ondříček (69) – klávesy, Martin Ryšan (71) – bass a Jan Chromovský (72) – bicí. Těch jedenáct let věkového rozdílu se v dobrém odráží i v jejich muzice. Ono spojení je obdobně vzájemně inspirující jako Stingova občasná spolupráce s černými jazzovými muzikanty. To „pologenerační tření“ je u Zikkuratu cítit takřka z každé jejich skladby a proto mám pro ně od této chvíle velkou slabost.

Další články