Otrávená generace

Občas je něco slyšet o legendě jménem Radegast. Nebo o Radegastu jako o jedné z prvních hardcorových kapel u nás. Může být, proč ne? Vždyť kolik bandů tohoto typu v polovině osmdesátých let v ČSSR řádilo? V roce 1978 proběhly dva punkové koncerty Hlavy 2000. V Šenově (pozor, nikoliv v Šanově), předměstské části Havířova nebo také záměstské části Ostravy. Hlavy 2000 se daly dohromady v lidušce, kam se chodily učit hrát na bubny a kytary. Bohužel jejich nahrávky pořízené na kazetový magnetofon ve sklepech jsou ty tam. Možná někdo doma poslouchá Naivku nebo Gellnerovu Všichni mi lhali v punkovém kabátku, a ani neví, co má.
Z Hlav 2 000 se rekrutoval dnešní kytarista Radegastu, řevec a autor Milan Afoň Jonšta. Kdysi rebel naruby. Dnes je to spořádaný, místy nervní vegetarián, ale opět naruby. Vždy se odlišit a vždy jít svou cestou jest zřejmě zakořeněný povahový rys jeho vlastního já. A to je dobře. Pravda, poslech muziky zahraniční provenience mu byl občas vytýkán, ale je přece nutné držet s ní krok. Nebo se alespoň o to snažit. Aby člověk slavnostně neobjevil žárovku. Nakonec – na albu Otrávená generace uslyšíme. Kapela je vydává ve vlastní režii.
Dřevní doby Radegastu byly půvabné. Zkoušky v obývacích pokojích paneláků, svazácké klubovně, konflikty s místními svazáky, rozbité dveře, zničené nástroje, na bicích místo paliček odřezané větve. Svazácká klubovna totiž sloužila jako centrum zábavy mládeže ze Životic. Nacházela se mezi domky, pardon, domy polopolských zbohatlíků, dřepících na funkcích v okrese, kraji, dolech… Ve starém, kdysi památkově chráněném zámečku (posléze byl chráněn už jen portál hlavního vchodu). V té době proběhl snad i nějaký ten koncert v místním, pochopitelně Dělnickém domě, spolu s dalšími kapelami, provozujícími činnost v půjčované klubovně – zkušebně. Katafalk, IQ:60, Středně rychlé šípy, Klec… Místní zlatometalová mládež produkci nijak moc nestrávila, takže v polovině osmdesátých let se kapela přestěhovala na doporučení jednoho z místních dobrých lidí, pana Krahujce, do jiných místností téhož zámečku. Kupodivu za minimálních potíží ze strany klanového vedení statku. Ze zámečku se stal Zámeček, jakási Mekka kapel, které nebyly klasicky rockové či metalové. Na metal 1 disco si už tehdy úřady zvykly. Téměř přímo nad zkušebnou, ze které se později stalo „studio“, bydlela a dosud bydlí rodina Sikorových, nebo Sýkorových. Sami nevěděli, jak se správně píší. Podstatné však je to, že byli velice tolerantní. Tímto jsou s díky pasováni na Si-coreovy. Zejména jejich dva synové, Luděk a Danek, dokreslovali atmosféru zkoušek a natáčení, když metali po zkušebně kotrmelce a ve volných chvílích si bubnovali nebo hráli na kytary. Dlužno uvést, že Danek se záhy naučil zapojovat větší část aparatury, jak to odkoukal od techniků a zvukařů, i když, stejně jako jeho bratr, chodil do zvláštní školy. Byli prostě jiní, a to bylo špatné. Si-coreovi vydrželi třeba i celonoční a celovíkendové nahrávání, když vznikaly nahrávky kolegů z Valmez-SMS, Slepé střevo, Mrtága a Žďorp. Jejich snímky z těch dob jsou doposud k dispozici ve „vydavatelství“ RM.
Ještě v době zkoušení ve svazácké klubovně ve složení Afoň – kytara, řev, Eskimo – bicí, Bobeš – basa (čerstvě puštěný z roční vojny), přichází do kapely Dana Kalous. Bezesporu talent, přitažený Bobšem odkudsi z hospody ve věku 17 let. Je to trochu paradox, protože Kalous zaujala hlasem podobným vokálu Cindy Lauper. Afoň ji však ve zkušebně přiměl ke zcela jiným výkonům. Z dívčího zvonivého hlasu vydoloval časem zvuk porouchaného Moskviče. A první demo se mohlo nahrávat.
Jako příjemná vzpomínka na tuto dobu vyzní dnes trapné vystoupení Radegastu s Kalousem na jednom z havířovských Rockových pódií. Ještě trapnější však byly „potíže“ s texty, které tehdy byly žádány ke „schválení“. Různá individua se pak k nim měla vyjadřovat, a tak se texty o starém cypovi nebo těžkém kulometu, který tě budí v Bejrútu místo budíku, dostaly až kamsi na imaginární „okres“ nebo „kraj“. Prý „to nejde, zpívat o popelnici, protože ta sama o sobě je neestetická…“. Psal se rok 1985, když z Brna přišla zpráva, že Brněnský drak, pořádaný pravidelně studenty VUT Brno, je zakázán – mimo jiné také proto, že jednou z účinkujících kapel měl být Radegast. Jedné paní z děkanátu VUT prý kdosi z havířovského národního výboru sdělil, že Radegast je skupina alkoholiků a nejprůšvihovější kapela v okolí. Kam prý přijede hrát, schází se závadová mládež a chuligáni, zpěvačka je narkomanka a alkoholička, která padá při koncertě do publika… Dík za prokázanou reklamu! I když Radegast na domácí půdě v té době dlouho nekoncertoval… V souvislosti s tím si ještě vzpomínám na koncert Radegastu v Lysé nad Labem, kde hrál společně s FPB a Plexis. Asi v polovině byl přerušen komandem místních občanů a policajtů se psy a videem. Náhodně se zjevivší Test Department se urychleně naskládali zpátky do autobusu a zmizeli. Dana Kalous byla tehdy náležitě plonk, když po čtrnáctihodinové jízdě vlakem vstoupila s kapelou do sálu. Číra, malby na obličejích, plno kůže, zicherky napíchané nejen v bundách. Myslím si, že si tehdy Dana sundala z oškubaných vlasů berušku a měla silnou trému – chudák narkomanka…
Posléze Kalous Radegast opouští a od roku 1986 se více věnuje Masomlejnu (ex-Třírychlostní Pepíček) a i Bobeš se s basou a svými nápady rozpoltil mezi Radegast a Masomlejn.
Nedávno dokončil Radegast album Otrávená generace, jež obsahuje starší i nové skladby plus jednu šoking verzi Zlého dnu. Možná trochu pozdě, ale to snad tolik nevadí…

10+1 otázek pro Ivu Bittovou

Představovat Ivu Bittovou bylo patřičné tak někdy v letech 1985 až I987. V následujícím období se stala špičkovou stálicí naší alternativní scény, umělkyní, které se otevřely dveře i do světa. V roce 1986 debutovala singlem obsahujícím písně Ukolébavka, Plavil Janko koněa Boží dárek. Rok nato vydala společně s Pavlem Fajtem svou první LP desku, potom si zarockovala na další velké desce s kapelou Dunaj (vše pro Panton) a konečně letos vydala vlastní sólové album u firmy Pavian Records. Je to akustická nahrávka pořízená v kostele sv. Filipa a Jakuba v Lelekovicích, vesničce, kde Iva žije. Právě tam jsme adresovali naše otázky, na které obratem přišla odpověď.

Souhlasíš s terminem alternativní folková minimalistka?
Ne.

Ve spojitosti s tebou není možně nezmínit se o Laurie Anderson. Jak na tebe působí její nejnovější tvorba? Chtěla bys s ní vystupovat?
Chtěla, ale abych pravdu řekla, její poslední tvorba mě příliš neoslovuje.

Lákalo tě někdy podobné multimediální show?
Ano, ale jen vlastní, bez producentů.

Myslíš si, že lidé, kteří přišli na tvá vystoupení v zahraničí, o tobě věděli, nebo JSI pro ně byla pouze zajímavost z Východu?
Věděli a jsou mi blízcí v celém světě.

Tvá hudba míří až ke kořenům lidové hudby. Jaké hudební kultury tě nejvíce ovlivňují?
V dětství především folklór, potom klasika. Nyní kultura života a poznání.

Co pro tebe znamená setkání s vážnou hudbou?
Velké duševní bohatství.

A co tvé působeni v rockovém Dunaji? Přemýšlíš o tom, že bys ještě někdy vystupovala s rockovou kapelou?
Ne.

Uvažuješ o návratu do Divadla Na provázku? Jak se dnes s odstupem díváš na svou roli Eržiky ve filmovém muzikálu Balada pro banditu?
O návratu neuvažuji. Balada pro banditu byla v divadelním provedení mnohem lepší.

Proč jsi svou novou desku svěřila neznámé firmě Pavian?
Proto.

Proč jsi dala přednost živé nahrávce v kostele před vymoženostmi natáčení ve studiu?
Živá nahrávka v krásném prostředí obohatí mne i posluchače. Nevěřím sebelepšímu studiu, co se týče ducha prostoru.

Tvé plány pro nejbližší budoucnost…
Rodina a nový sólový program.

Foto: Karel Slach

Kuličky a Lucký

Nejhůře se píše o přátelích, a když tomu chcete nasadit korunu, pište sami o sobě. V mém případě o Kuličkách, které jsem pomáhal zakládat a prožil s nimi coby manažer, co se dalo. Řekl jsem si ale o to. Zpočátku jsem si myslel, že v Lucerně, kde Milan Lucký s orchestrem, sborem a Teplickou filharmonií křtil desku a vlastně končil, vytvořím nezapomenutelnou reportáž, zavzpomínám v ní, přilepím pár tutově legračních perliček, sáhnu Luckému na dno sil ve velkém interview a nakonec přidám postřehy přítomných desítek známých osobností, čímž by to mělo být OK.
kulový. Coby amatérský novinář, který pochodoval po poloprázdné Lucerně, pokládal přihlouplé otázky, když zrovna byl puštěný magnetofon a nahrával odpovědi (a pan Skoumal se tak snažil), jsem si nakonec doma strhal z hrudi den předtím navěšené metály a nehodlal napsat vůbec nic.
Nechal jsem nekrolog Kuliček na někoho jiného nebo na pozdější dobu, utrápeně vzal magnetofónek a šel za Milanem. Nic jiného mě nenapadlo.

Co Lucerna?
Mně se to líbilo. Mám z toho hezkej pocit, lidi slezli dolů, když jsem jim řekl a o půlnoci nás nechtěli pustit z pódia. Filharmonici se taky vodvázali, co chceš víc.

Konec Kuliček?
Zatím ano.

Co takhle vyjet ven?
Snad pojedeme. Djamelův přítel ing. Kuba, tabákový magnát, zaplatí prý dva autobusy a šoupne nás do Belgie, snad to venku lidi vezme, ale nehrnu se do toho. Příležitostí už jakž takž bylo a vždycky to spadlo jako balíček karet.

To už opravdu nikam nevyjedeš, ani u nás?
Snad s jinou partou při obzvlášť zajímavý akci. Už jen jako raritka.

Budeš teď psát něco nového?
Jo. Včera jsem přišel domů z hospody a začala se klubat nová deska.

Ha, ha, ha.
Znáš mě. Tyhle nápady vždycky přišly až po „inspiraci“, ale leze to na svět dobře. Zase pro velikánský obsazení s profesionálním sborem.

Se sborem?
To jinak už asi nepůjde, bez těch zpěváků, ty masovosti. Zvykl jsem si na to, je kolem toho spousta legrace.

Co kdyby ses takhle víc rozkecal?
Víš, jak mně je blbě, jsem utahanej.

Jasně, já taky. A co muzika, co chceš psát?
Můj sen je scénická hudba a pak film a divadlo bych chtěl strašné rád zkusit. Moc by mě to bavilo. Večerníčky, pohádky i reklamy. Vidíš, třeba takovou reklamu na dámské kalhotky, paráda. Beru všechno, ale nikdo se nehrne.

Není to možná tím, že o tom nikdo neví, že tohle chceš dělat?
Jo, v tom to možná bude.

Co deska, jsi spokojenej?
Docela ano.

I s obalem?
Co můžeš dělat, když tě k tomu nikdo nepustí. Do poslední chvíle jsem netušil, co z toho vyleze, navíc jsme to točili v lednu a dneska je listopad. Šlo to na svět pomaleji, než jsem si představoval, ale beru to.

Neláká tě nějakej bigbítek, tancovačky, kytarky…?
Ne. Když jednou čuchneš k filharmonii a k těmhle věcem, těžko se budeš vracet do hospod a k tanečkům…Teplická filharmonie byla fakt skvělá, bavilo je to. Zpívali naši hymnu a utíkali dolů po schodech do šatny, na smyčcích napíchané polystyrénové kuličky. Hrál s nimi na flétnu například i jejich dirigent. Prý mají ještě zájem a já samozřejmě taky. Vem si například, že v Lucerně někteří magoři po nás házeli i hliněnky, já ti měl v tu chvíli strach, když to kolem mě lítalo, co kdyby se těm plechům vzadu něco stalo, a pak najednou koukám, oni ti ofrakovaní postarší filharmonici ty hliněnky chytali do trub…

Řekni něco na závěr a už toho nechám.
Hele, víš, co Kuličky pro mě znamenaly, konečně jsi tam od začátku a jestliže éra této kapely končí tak, že se natočí cédéčko, v televizi proběhne hodinový pořad z natáčení, objedeš skoro všechny velké sály v republice a křest desky je v Lucerně, kam se prezident Havel nedostaví pro zaneprázdněnost, ale pošle omluvný dopis, a hraje s tebou velká filharmonie, tak mně řekni, kam chceš jít v současnosti dál. Tady to už víc nejde, jako když se nějakej venkovskej mančaft prokope do PVP. Kuličky něco dokázaly a snad si na ně lidé vzpomenou. Víc ti neřeknu, asi by to zavánělo sentimentem a vytahováním…

Beru to.

Foto: Tomáš Turek

Koma

Rozhovor s Petrem Kůsou, vedoucím a příležitostným zpěvákem skupiny.

Z vaší hudby cítím promyšlené a pečlivě zkoušené aranže. Je tu patrný zvláštní důraz na zvukovou stránku, potvrzuje to i vyber hlasu od tenkého zvonečku po drsný témbr. Každý koncert připravujete zvlášť jako celek. Jak často zkoušíte?
Protože máme kromě muziky ještě jiná zaměstnání, tak všichni dohromady velice málo. Každá sekce zkouší zvlášf, speciálně jenom klávesy, saxofonová sóla apod. Před koncertem vždy alespoň dva dny intenzívně. Nové věci se začínají zásadně rytmikou plus jeden nástroj. V té chvíli máme o aranži jen mlhavou představu, tu pak dotváříme všichni dohromady.

Děláte si ambice na profesionální dráhu?
Co to je? Myslíš-li tím, že bychom se muzikou mohli živit, je-li to považováno za profesionalitu, tak bychom chtěli, ale ještě nevím, jak. Ačkoliv, někteří členové KOMY se hudbou živí, ale ne s námi.

Měli jste několik koncertů přímo v kostele. Hráli jste na 1. ekumenickém festivalu moderní křesťanské písně, kde jste dostali hlavní cenu. Vaše texty výrazně kritizují společenské klima i vztahy mezi lidmi jednotlivě, v některých lze rozeznal zašifrovanou tematiku náboženskou. Jaký je váš vztah k Bohu a k náboženství vůbec?
Už jsem mnohokrát slyšel, že si tím děláme reklamu. Myslím, že náš vztah k Bohu není jednoznačný, každý to cítíme jinak. Jedno máme společné. Všichni věříme v existenci vyšší autority. A náboženství – je-li to morální kodex, pak jednoznačně ano. Ale náboženství jako filozofie má mnoho chyb a v minulých stoletích se rozhodné podle proklamované křesťanské lásky nechovalo. A to s tou reklamou mé mrzí, protože je to hloupé a krátkozraké. Věci, které děláme třeba pro organizaci Život 90 (výtěžky z koncertů, 2 Kčs z každé prodané desky), nebo koncert, který jsme nedávno uspořádali na krytí nákladu na výlohy spojené s vyšetřením dalších nepřímých viníků smrti patnáctiletého Viktora Bačíka (umučen ve věznici v Ruzyni 30. 9. 1990), jsou opravdové. Ti, co to tvrdí, mají velkou šanci nám nějak pomoct.

LP, které nyní vychází, je prý první rocková deska, kterou firma Europroduction vydává.  Já si vůbec nemyslím, že hrajete rock. Vaši hudbu vnímám jako pop. Je posluchačsky náročný, napucovaný, mnohovrstevný. Líbí se mně vaše barevné vícehlasy, beru většinu textu, které nejsou prvoplánové. Přesto si vás zařazuji do škatulky pop. Ve které se cítíš lépe ty?
Naše muzika je něco na rozhraní. Některé skladby jsou vysloveně popík, jiné jsou bigbít. Ale já nevím dost přesné, kde je hranice. Ta je subjektivné pohyblivá. A je to úplně jedno. To, co děláme, se líbí nám všem a každý ji má jinde.

Na přelomu dubna a května jste absolvovali čtrnáctidenní turné po Belgii, Francii a Lucembursku. Bylo úspěšné. Mně jsi tvrdil, že si vás tam všiml belgický producent Eric Bussiene. v Reflexu jsem četla, že vše obstaral váš současný vydavatel Hubert Pata, rovněž belgický producent a diskžokej. Jak je to tedy doopravdy?
Toto turné opravdu uspořádal Eric. V Reflexu došlo pravděpodobné k omylu, jelikož s Hubertem jsme domluveni na dalším turné do Belgie v souvislosti s anglickou verzí našeho LP, které má vyjít v lednu 1992. Hubert je jedním z majitelů firmy Europroduction. Zajistili nám podmínky pro natáčení desky i rozšířené verze CD. jaké by nám pravděpodobně nezajistila žádná naše firma.

Rehabilitační festival

Komunistický režim dosáhl pozoruhodných výsledků – i když neplánovaných – ve „vývozu“ rockových a jazzových muzikantů, kteří to už zde nemohli vydržet. Nemálo z nich si získalo skutečně světové renomé a dělalo tak bezděky Československu v minulosti alespoň trochu slušnou reklamu.
A někteří se sjeli na letošní XIX. International. Jazz Festival Praha ’91. Malou splátkou dluhu vůči těmto po léta utajovaným osobnostem se stalo slavnostní přijetí na pražské Staroměstské radnici náměstkem primátora hlavního města Prahy Jiřím Exnerem, jinak dlouholetým aktivistou Jazzové sekce. Jelikož jsem se k tomu nachomýtl, mohl jsem (speciálně pro UNI!) obtěžovat nejslavnějšího z přítomných, kontrabasistu Miroslava Vitouše, který ochotně odpovídal na mé otázky.

V poslední době se stále častěji ozývá vydatné skuhrání různých umělců i „umělců“, že volný trh a reforma zlikvidují kulturu, že se nikdo uměním neuživí. Co si o tom myslíte vy, který žijete ve svobodném systému přes dvacet let?
Já jsem ve svém oboru hodnocen jako jeden z nejlepších na světě. Přesto teprve v několika posledních letech přestávám mít starosti, jak se tím uživit. Teď žiju už tři roky v Evropě. Tady je situace po všech stránkách lepší – zájem diváků i posluchačů, sponzorství, jakási péče o kulturu, kulturní povědomí i tradice. V Americe je to daleko povrchnější. Přece jenom jsou tu peníze, byznys a komerční úspěch na prvním místě. Když se rozhodnete v Americe dělat „Umění“ musíte počítat s tím, že budete mít problémy. Bez ohledu na to si myslím, že člověk musí a má dělat jenom to, co chce, co vychází přímo z něj. Jinak to nemá cenu.

Zajímal jste se někdy o to, v jakém nákladu vycházejí vaše desky?
Tak to vůbec nevím. Já nejsem člověk, na kterém by se dalo zbohatnout, nemám ten komerční potenciál. Se mnou uzavírají gramofonové firmy smlouvy z jiných důvodů.

S kým jste si muzikantsky i lidsky nejvíc rozuměl za tu dobu, co hrajete?
Tak hudebně je to spousta lidí – Miles Davis, Herbie Hancock, Chick Corea, John McLaughlin a další a další. Lidsky je to trochu složitější, v Americe jsou vztahy daleko mělčí. Každý je tak napůl váš kamarád a napůl byznysmen, ten obchod se promítá i do tohohle. Navíc jsem měl ještě ztíženou pozici, když jsem jako kontrabasista šéfoval kapelám – to totiž není vůbec obvyklé. Ale nejblíže jsme k sobě asi měli s bubeníkem Jackem De Johnettem. Když jsem ale hrál s Milesem, tak ten se se mnou vůbec nebavil.

Na jaký nástroj hrajete?
Já se nepovažuju jen za jazzmana, hraju leccos, třeba i hudbu, která je vlastně „classical“. Proto nepoužívám standardní značky, ale mistrovský nástroj. V současné době je to zn. Lehner.

Wynton Marsalis

XIX. International Jazz Festival Praha ʼ91

Wynton MarsalisV záplavě nejrůznějších koncertů, které se v naší stověžaté matičce pořádají, přestává už hrát mezinárodní jazzový festival významnou roli. Je to možná trochu škoda, protože právě v tomto stylu by mohl leckterý posluchač najít to, co mu (alespoň podvědomě) nedává komerční rocková scéna. Ale snad se situace někdy v budoucnosti změní. Konec konců, největší hvězdou letošního předjubilejního ročníku byl zrovna Wynton Marsalis, jemuž pochopitelně nelze upírat profesionalitu, ale je to přece jen americká bublina, hrající na efekt líbivosti. Tudíž otevřeně přiznávám, že se mně tato star líbila ze všech nejméně. Festival probíhal v milé a poklidné atmosféře a vlastně ani nevadilo, že chyběly nové výboje a výstřelky, i když si možná někteří umělci mysleli, že hrají avantgardu. Jinak měla naprostá většina hráčů nálepku made in US, ačkoliv se mnozí z nich narodili v Československu. Místo nedávno zesnulého Milese Davise se tudíž v Praze objevil Laco Déczi se svou newyorskou Cellulou. prosáklý Amerikou a bezpochyby do značné míry i božským Milesem až na půdu. Je to v podstatě prima muzika, ale trochu se v ní ztrácí jeho osobitost a slovanské kořeny. Kapela výborné šlape i díky mladému Vajcovi Deczimu. Otec mu svěřil bicí, na něž hrál Vajco zdatné již ve velmi mladém věku i v Praze. Ovšem něco tomu chybí – hlavně jsem v té hudbě postrádal jeho velký smysl pro humor, který prokázal i ve svých amatérských filmech (nejznámější z nich je patrně Zrod komunismu, kde hraje Vajco hlavní roli spolu s rudou vlajkou). Naopak za naprostý vrchol festivalu považuji trio Jiřího Mráze, nejdéle na české scéně absentujícího jazzmana. Vrátil se do vlasti po pětadvaceti letech a hned mu někam zašantročili kontrabas, takže nemohl zkoušet. Vůbec to nevadilo, protože i tak hrál skvěle. Znám jeho desky a vždy se mně zdálo, že jeho produkce má poněkud konzervativní ráz. Takto naživo jsem ale pochopil, že je to neuvěřitelná pohoda. Ke špičkám patřila i dvojice česko-amerických bratří Vitoušů, kde vévodil pochopitelně americký Miroslav. Pravděpodobně zcela cíleně si jako zástupce české opozice vybral tuzemský jazzman číslo jedna Jiří Stivín za podklad své produkce písně Adama Michny z Otradovic, aby tak demonstroval vztah k národní tradici. Řada lidí kroutila nad jeho aranžemi hlavou, ale mé naopak mile překvapily. Není to pochopitelně nějaké zvláštní novum, ale různé stylové roviny, které tu byly spíše řazeny za sebe než promíchány, působily docela přirozené. Největší pohodu asi vnesl americký kytarista Joe Pass, který neustále zapomínal, co to vlastně hrál jako předchozí skladbu a drtil tam nějaké Ellingtony a podobné balzámy na duši. Na závěr si mohli na své přijít i milovníci bigbítu, neboť se zde představil Luther Allison se svým bluesbandem, aby i v tomto žánru připravil «posluchačům milý zážitek.
Jsem zvěda, jestli za dva roky při dvacítce zažijeme pro změnu nějakou ohromující bombu. Jazzu zdar!

Foto: Tomáš Turek

Andílek s pohledem kata

Přestože se dnes Nina Hagen již poněkud zklidnila, její napůl morbidní a napůl groteskní stylizace a snaha o jakési „punkrockové panoptikum“ působí ve světě pop music stále šokujícím,extravagantním dojmem. Jak výstižně uvádí Bára Basiková – pro niž se stala Nina Hagen důležitým vzorem –, působí tato ordinérní zpěvačka jako mystérium. Nina se narodila pod občanským jménem Catharina Hagen 11. března 1955 ve Východním Berlíně. Přihlásila se na Státní hereckou konzervatoř a prošla dvouletým studiem zpěvu pro „zábavní umění“. Když jí bylo sedmnáct let, odjela do Polska, kde poprvé vystoupila s několika bluesovými písničkami (zejména z repertoáru Janis Joplin). Po návratu do Východního Německa založila nepříliš výraznou skupinu Automobil a objevila se rovněž v kapele Fritzens Dampferband. V únoru 1976 dala Nina své vlasti sbohem a usadila se v Západním Berlíně. Téhož roku odcestovala na čas do Londýna, kde se dostala do kontaktu se skupinami, které hrály především reggae a punk – mj. i s dívčí obscénní formací The Slits. Setkání s punkem bylo pro Ninu rozhodující. V prosinci roku 1977 poprvé představila v Západním Berlíně svou čtyřčlennou kapelu. Nina se brzy stala ústřední postavou hudebního proudu Deutsche Neue Welle, německé paralely britského punku a elektronické nové vlny. DNW byla agresivní, expresivní a asentimentální jak v hudbě, tak především v německy zpívaných textech a parodovala tradiční německý šlágr. Démonická zpěvačka, proti níž i divoká Siouxsie občas působí jako nevinná panenka z Disneylandu, nahrála v roce 1978 u firmy CBS své debutové album Nina Hagen Band. Hudební materiál v sobě fúzuje punkovou brutalitu a zpěvaččin exaltovaný (někdy ale téměř vulgárně zabarvený), velice široký hlasový rejstřík s anglosaskou pop music a tradiční německou kulturu. Zajímavě proaranžovaný hudební experiment tak světu definoval útočný punk v nové, složitější podobě. Premiérové album (zaujmou písně Unbeschreiblich Aufʼm Bahnhof ZOO, Naturstrane, HeiB) se na poměry západoněmeckého trhu prodávalo výborně (250 000 ks). Navíc na sebe Nina upozornila jako špičková zpěvačka, která se neobává ani těch nejkrkolomnějších hlasových kreací, přičemž jí je zcela lhostejné, jestli zpívá punk nebo operní árii. Nina sklidila značný úspěch i ve Spojených státech, kde podnikla velké punkové a teatrální turné i přesto, že zpívala německy. Protože doprovodnou skupinu, sestavenou z někdejší politické kapely Lokomotivě Kreuzberg (později Spliff) rozpustila, natočila druhé album Unbehagen (1988) už jen se studiovými spolupracovníky. Přestože deska přinesla opět zajímavou muziku, dosáhla menšího úspěchu než debut. Zpěvačka si však již – přes značné polemiky – získala mezinárodní pověst (byla vyhlášena pěveckým objevem roku 1979) a objevila se dokonce i v hollywoodských ateliérech. V roce 1981 se usadila v San Francisku a začala se věnovat mateřským povinnostem. Vynikající a již klidnější album Nun Sex Monk Rock (1982) obsahuje většinou velmi zdařilé elektronickopěvecké experimenty, v nichž dominuje její hlasová suverenita, oscilující mezi rockovou operou, tajemnou kosmickou hudbou budoucnosti (nápadité Cosma Shiva) a pitoreskním holčičím žvatláním v orientální melodice (Taitschi-Tarot). Tuto desku lze patrně považovat za vrchol tvorby Niny Hagen, který nepřekonalo ani následující album Angstíos (1983), ani další projekty, i když rozhodně nejsou nezajímavé. Například úderné, dravé až překotně zběsilé album In Ekstasy (1985) obsahuje vedle výtečného Russian Reggae klasické punkové vypalováky: sinatrovsko-pistolské My Way Či kennedyovské Viva Las Vegas. Neméně povedené je i anarchistické EP Punk Wedding (1988), kde „Nina Hagen SuperstarM slaví značně divoce svatbu u pomalované berlínské zdi (sice s kostelními zvony, ale i s punkovou kytarou, účesem a oblečením). Ovšem asi největší úlet tohoto punkového vampa nalezneme na albu Nina Hagen (1989). Obsahuje vedle tvrdých elektro -hardrockových skladeb a skvěle interpretované verze Ave Mana také ironicky oslavný „Gorbačovrap“ Michail, Michail, „hausově“ poskládaný z hudebních útržků jako jakási postkomunistická mozaika, do níž poněkud narcistní zpěvačka zamíchala snad opravdu všechno, rapem počínaje a ruskou oslavnou Častuškou konče. Zatím posledním albem interpretky je kolekce jejích hitů The Very Best Of Nina Hagen (1990). Ve svém obhroublém projevu a arogantním repertoáru Nina Hagen zkombinovala řadu rozličných hudebních směrů: punk, hardrock, reggae, elektroniku, rap, teatrální novovlnou stylizaci a šokující nespoutanost ve výběru líčení, paruk, masek a kostýmů. To vše dohromady dává osobitou, provokující směsici, jež vstřebává jak rockové výboje, tak i zpěvaččinu ultrapunkovou image, nezkrotný vokál, extravagantní herecké schopnosti a až „rottenovsky“ zkřivené grimasy půvabného obličeje. A jak dokumentuje pořad hamburské televize Nina Hagen’s TV Show (1986), může na sebe zpěvačka navléknout vskutku cokoli, a přesto vypadá skvěle. Zpívá v dlouhé blonďaté paruce v lurexovém kostýmu s cherubínskými křídly árii z Bizetovy Carmen. Dráždivě se vlní oděná pouze do koženého korzetu, až jí punkový sexappeal leze ven i ohnivýma očima. Roztomile cupitá po pódiu v rytmu Russian Reggae s rudou pěticípou hvězdou a zaníceně zpívá o tom, jak mají Olga, Tamara, Nina a další ruská děvčata žhavé postele. V růžové paruce se tváří cudně jako jeptiška vychovaná v bordelu a nevinně švitoří reminiscence slaďáků z padesátých let. Stylizuje se jako dáma velkého světa do období vídeňských valčíků a berlínského kabaretu třicátých let jako diettrichovský modrý anděl. Ovšem černě orámované oči pod vyholeným šelmovitě nalíčeným obočím nás vždy probodávají nemilosrdným pohledem kata. Upřímně řečeno, jako milenky bych se tohoto brutálního andílka hodně bál.

Svatý Vincente, oroduj za nás

Legendami opředeného Svatého Vincenta není asi třeba příliš představovat. Jeho ohlušující apokalyptická hudba i emailovou technikou vytvářené abstraktní obrazy patří k té nejbizarnější alternativní tvorbě dneška. Dílo Vincenta Venery bude asi doceněno, teprve až se ze Zeměkoule stane měsíční krajina. Obrovitý Sv. Vincent mě přivítal, jak se na primáře venerologie sluší a patří – v bílém plášti – a neuropsychologická léčebná kúra mohla začít…

Na vernisáži v Citadele jsi mně říkal, že se ve tvé akční malbě objevuje „destruktivní analýza konstruktivního optimismu“ Co tedy tvé výtvarné práce vyjadřují?
Jelikož jsem duchovní nekrofil, tak při malbě obrazu podvědomě vytvářím jakési abstraktní orgasmy. To znamená, že chci dojít k určitému duchovnímu vyvrcholení, které se pak snažím zachytit na plátno. A protože se zabývám spiritismem a vnitřní podstatou člověka, snažím se to ve svých obrazech určitým způsobem vyjádřit. Jedná se tedy v podstatě o spiritisticky duchovní záležitost, která je zároveň venerologickou, chirurgicky vyčerpávající prací.

Zmínil ses o venerologii. Na své vizitce máš napsáno, že jsi hlavní venerolog na Zeměkouli. Mohl bys vysvětlit, co to vlastně znamená?
Znamená to, že pode mě spadají všechny venerologické kliniky. Zabývám se sice také muzikou, ale stejně jako Einstein hrál na housle a byl především vědec, tak i já jsem především vědecký pracovník venerolog. Jsem takové zastřešení této lékařské činnosti. Tak jako byl třeba Hitler zastřešením nacismu, tak já jsem takové zastřešení venerických klinik – a můžu ti říct, že ty venerický kliniky mají větší trvání než Třetí říše. Nad mým jménem by se měli zamyslet především lidi, kteří se zabejvají pornografií a žijou promiskuitně. Měli by si uvědomit, co znamená venerologie, a měli by pochopit, že je to spojený s kapavkou, syfilisem, s AIDS as dalšíma pohlavníma chorobama. Navíc, brzy se objeví nová choroba nazvaná, vincentis, při níž nemocným vypadají vlasy, obočí a začnou kulhat na pravou nohu.

Kromě toho, že jsi venerolog, máš i svou kapelu Sv. Vincent.
Abych to upřesnil – kapela Sv. Vincent se jmenuje po mně, protože Svatý Vincent jsem já. Tým, který vytváří novou desku, se skládá z externího spolupracovníka Petra Kumandžase a z mýho stálýho spolupracovníka a manažera Jardy Stanka, který pracuje v agentuře 10:15.

Jak se těšíš na koncert Siouxsie, kterou sem 10:15 v říjnu přiveze?
Jsem rád, že sem přijede, i když můj styl hudby to zrovna není, protože já jsem tvrdej sabbathista. Moje krevní skupina jsou Black Sabbath a trashmetalový nebo hardcorový kapely. Ale největší zážitek by pro mě byl, kdyby sem zavítal Ozzy Osbourne – to je velká osobnost a hlavně zakladatel veškerý hardcorový a metalový hudby. Já vycházím přesně z téhle prapůvodní prapodstaty muziky – tedy z nejrůznějších sabbathů. Proto třeba neuznávám jazz. Jedinou výjimku tvoří snad jen kosmická hudba Milese Davise. Ale základem veškerý tvrdý elektrický muziky jsou pro mě Black Sabbath a Ozzy Osbourne.

Když jsem mluvil s Jardou Stánkem o tvé druhé desce, říkal mně, že má limitovaný náklad 999 kusů, bude k sehnání jen na dobírku a že bude stát 333 korun, protože každý obal je vlastně tvým originálním obrazem. Můžeš k tomu ještě něco doplnit?
Ta deska obsahuje aspekty jsoucna a boží pravdy. Vyjde u firmy Monitor pod etiketou 999 Records a jmenuje se „Tančete na hrobech“. Je složená ze dvou tematických celků. První část se věnuje chorobě AIDS, která je popsaná již v bibli jako „uštknutí od štíra, kde lidé budou trpěti víc než pět měsíců, kdy smrt uteče od nich“. Druhá půlka je v mém stylu podaná církevní hudba, jež tematicky zpracovává Nový zákon, Zjevení svatého Jana. Ale v podstatě to je zjevení Svatého Vincenta, protože ta „šelma hrozná, pardovi podobná, která má ránu od meče“ – to jsem já, Sv. Vincent. A ta nevěstka, jež spáchala smilstvo a nakonec byla znásilněná a spáchala sebevraždu, kterou přežila, tak to je moje bývalá japonská milenka a přítelkyně. Zřejmě ale nevíš, že jsem teď už ženatej, a to s jednou slovenskou dívkou. Ta teď na mě nějakou dobu sice sere, ale ona se zase vrátí – moje ženský se vždycky vracej. Dobří holubi se vracejí…

Podle Čeho si své dívky vybíráš? Máš vyhraněný nějaký určitý typ?
Většinou jsou to menší holky a není vůbec důležitý, jakou barvu vlasů nebo ochlupení ta dotyčná osoba má. Musí to být ale ženská, která mě zaujme určitou osobností, určitým fluidem, výrazem. Nejsem promiskuitní typ, naopak jsem velký nedavač. A když už mám nějakou holku přeříznout, tak musí odpovídat všem mým požadavků, protože jsem přece jenom Venera – a primář venerologie. Já k tomu aktu přistupuji vědecky. Můj velký guru byl americký pornostar John Holmes a já rozvinul jeho školu ještě o určité sadomasochistické prvky. Nicméně si myslím, že není nad upřímný vztah a lásku, a proto fandím lidem, kteří nežijí promiskuitně do svých čtyřiceti let, tak jako John Holmes. I když on k té pornografii byl předurčen, protože ho měl velkýho a někdo musel těm lidem ukázat, jak se ten sex dělá. U něho bych přece jen udělal výjimku – to byla velká hvězda. Ale dnes je doba sexuální uvolněnosti už prostě pryč. Teď se naopak vracíme k těm pravým duchovním hodnotám, jako je láska a čistota vztahu mezi mužem a ženou. Prostě začínáme žít v období zjevení Sv. Vincenta a já se budu snažit na závěr svého života napsat nějaké pokračování bible.

Někde jsi ale říkal, že jsi buddhista…
Já opravdu budhista jsem, ale budhismus a křesťanství považuji za symbiózní náboženství. Kristus byl pro mě Budha – člověk, který dosáhl osvícení a který odešel do nirvány. Zabývám se taky thanatologií, což je tibetská Kniha mrtvých, v níž je popsaný „život po životě“. A ta mi dává za pravdu, že budhismus je nejuniverzálnější náboženství vůbec.

I ty jsi člověk, který dosáhl osvícení. Můžeš o tom něco říct?
K tomu osvícení došlo v Americe ve věznici. Nebudu tady rozebírat již známý důsledky toho osvícení – třeba to, že byl Československu vrácen zlatý poklad díky mým osobním stykům s Ronaldem Reaganem atd. V tý americký věznici jsem se asi na šest vteřin celej rozsvítil, došlo u mě k bleskovýmu osvícení. A když se ti otevře všech osm čaker, co máš v těle, tak se ti rozsvítí i mozek a ty v ten moment nahlídneš do tý prapodstaty, do prapůvodního pralesa – a je ti všechno jasný.

Proč se považuješ za japonského císaře?
Jsem japonskej císař, protože jsem bůh Slunce – Vincent totiž znamená Slunce. Proto Van Gogh maloval slunečnice, byl to malíř Slunce. A jako on měl uříznutý ucho, tak já mám zase řízlou nohu. Vincentové mají vždycky dost silnej osud – většinou jsou fyzicky i psychicky zdevastovaní. Vincentové mají často nějaké zkušenosti i s blázincem – já mám za sebou třeba třicet pobytů po psychiatriích – anebo většinou nemají peníze, popřípadě je peníze nezajímají. Vincenty nezajímají materiální, ale duchovní hodnoty.

Je o tobě známo, že jsi velvyslanec UFO na Zeměkouli. V čem spočívá tvá mise na této planetě?
Nejdřív bych k tomu řekl, že na světě je strašně málo UFO – a pozná se to u nich na očích. UFO byl třeba John Holmes nebo UFO je i papež, kterýmu je má deska věnovaná. UFO jsem třeba i já. To se taky pozná na očích. UFO jsou v podstatě budhové. Lidi, kteří ovlivňují kulturní a duchovní potenciál lidstva. Dneska se vedou spory, jestli člověk vyšel z opice, jak říká darwinismus, nebo zda jsou lidé potomci ufounů – to je teorie Dánikena. Já si myslím, že tři čtvrtě lidí jsou z opice a ten zbytek lidí na Zeměkouli je z UFO. O tom se můžeš přesvědčit všude. Stačí, když zajdeš do hospody. Tam vidíš, že je to jasnej Darwin. Ale když zase zajdeš na nějakou lékařskou fakultu, nebo do nějakých vědeckých týmů, nebo se setkáš s novinářema či fotografama, tak to všechno jsou vrsty lidí, které spolu symbiózně spolupracují a pocházejí spíš z UFO. Jsou to totiž lidé, kteří hledají stále nějaké nové obzory a nová poznání.

Existuje planeta UFO? A jestli ano, jak vypadají ufouni?
UFO samozřejmě existuje. Je to paralelní vesmír. Ufouni tam obývají šest planet a je jich přibližně pět miliard. Jsou rozkastovaný do různejch vrstev a jsou i spektrálně oddělený. Určitá vrstva ufounů má tykadla, protože jsou to ti, co lítaj vesmírem a co se senzoricky napojují na Slunce, které je ovládá. Každá planeta má svýho šéfa, svýho prezidenta – šerifa, a ti se scházejí ve společný radě, takže tam mají takovou ufounskou konfederaci. Některý typy ufounů mi jsou trošku podobný. Jsou různě vysocí, někteří až do tří, čtyř metrů, ale jsou tam i malinký zelení liliputáni, kteří dělají roboty těm vysokejm červenejm ufounům

Ti červení vysocí ufouni jsou komunisti?
Ne, tam komunismus neexistuje. Ten tam byl jen v první dekádě ufounskýho státu, ale potom ho zrušili, protože zjistili, že je to naprostej idiotismus. Tam kdo je komunista, jde okamžitě ke zdi. A já si myslím, že i lidi na týhle planetě jednou dojdou k tomu, že komunismus bude pod trestem smrti. Protože to je něco příšernýho, co jde proti přírodě. Komunismus, ten je do kruhu, a přitom všechno ostatní je do pyramidy. Komunismus, to jsou samý grupensexy, to je pornografie, to je ta komuna s tendencí stále mrdat mezi sebou. Ale pyramida, to jsou oddělené vrstvy, kasty – a na jejím vrcholu trůní Vincent.

Jaké jsou tvé nejbližší plány myslím tím osobní i umělecké-
Strašně rád bych se dožil, aby mě pozvali do Japonska – Osaka, Tokio, Sapporo – to je můj životní sen. Jel bych tam se svou kapelou a nechal bych si od japonského mistra vytetovat na ruku nějakýho draka. Ostrov Sv. Vincent mě tak moc nezajímá, protože ten ostrov jsem vlastně já. Lákal mě Bermudský trojúhelník, ale co tam byl pan prezident Havel, tak mě to taky přestalo zajímat. Protože on tam byl vlastně na moje doporučení a je to tedy, jako bych tam jel sám. Rád bych dokončil také svou druhou desku a připravil třetí, jež bude zachycovat satanskou duchovní nekrosadistickou hudbu vyvolanou opiátovými stavy. A byl bych taky rád, kdyby se mi vrátila moje žena. A co přinese budoucnost, to ti nemůžu říct, to ví jenom On a já se nechám překvapit.

Když jsem o tobě psal článek do ČM Zemědělských novin, tak jsi jejich čtenářům vzkazovat, že k nim máš pozitivní vztah, i když letos zaseli málo marihuany. Chceš něco říct i k našemu časopisu UNI?
Já tomuhle plátku fandím, ale byl bych rád, kdybyste tam přinášeli víc informací z tvrdší hudby, protože těch měkkejch sraček už je dost.

Foto: Tomáš Turek

The Black Sky

„Teda pane Svítivý, co se to tam u vás v noci zase dělo?!“, přivítal mě již léta secvičený sbor babiček našeho chátrajícího baráku, a to poté, co jsem se na druhý den odpoledne vracel domů. Běžný scénář se odehrával i tentokrát… V oknech na střídačku hlídkující The Grandmothers („Hele Marie, vem to za mne, mám padla“) dávají bedlivý pozor, abych jim náhodou neproklouzl a další si na dvoře rozebírají pěvecko-hysterické party… Anežka: „No, to bylo naposled, příště si už budeme stěžovat jinde!“ Růža: „Až do tří do rána jsme nemohly spát, takovej tam byl rámus, jak stádo koní!“ Boženka: „Kolik vás tam doprkvančic bylo?!?“ „Asi pět“, odpověděl jsem plaše. Sbor: „To není pravda, napočítaly jsme jich třináct, aspoň nelžete !!!“ Uf, to jsem zas skočil na špek. „Ale vždyt ta muzika nebyla tak nahlas“ (Napalm Death, 2×25 W, hlasitost 7-9), snažil jsem se je celkem rozpačitě ukonejšit a přitom se co nejrychleji ztratit. „Ještě jednou!“, ozvalo se burácejícím sborem, když už jsem byl z dosahu. „No nevím, Vláďo Chrenovský“ (agentura AzyD, „budeš to muset těm Spirit Of Soma, co budou příště, nějak rozumně vysvětlit.“
P. S. The Black Sky byla pohodová bigbítově gotická parta z Peterboroughu, která k nám přijela na jedenáct celkem úspěšných koncertů, a to na pozvání agentury Azyl. V Praze hráli v malém klubu Artfóra pro zhruba sto lidí, z nichž desetinu tvořili jejich dreadlockoví příznivci, kteří s kapelou jezdí na šňůry. Především oni vytvořili atmosféru koncertu a celkem nadějně rozhicovali naše publikum, které by jinak bylo tradičně mrtvé. Vlasatí The Black Sky byli za to vděční, a tak na nich nezůstalo nic suché. Došlo i na pověstné stylové „headbangers“, a to jak muzikantů, tak i části publika. Řízný nátěr The Black Sky se místy blížil až k hardcore, častěji se však nalézal někde mezi New Model Army a Fields Of The Nephilim. Dlužno podotknout že rychlejší poloha s chraptivým řevem zpěváka jim seděla více. V těch pomalejších byli totiž až příliš podobní svým výše jmenovaným vzorům.
Celkově to stálo za to, ale žádný zázrak se nekonal, tak třetí – čtvrtá liga. Více za povšimnutí stojí skutečnost, že těmto lidem, kteří se nikam necpou, desky v podstatě nevydávají, v rádiu je příliš často nehrají (pokud vůbec) a Melody Marker o nich nepíše, nic nebrání v tom, žít si svým životem, kočovat s muzikou po Evropě a každý večer si dopřát nějaký ten mejdan. Nežijí sice nějak nóbl, ale také rozhodně ne špatně. Kapely typu The Black Sky u nás chodí přes den do práce, po večerech zkoušejí a občas, převážně někdy o víkendu, si zahrají před lidmi. Když jsem se o tom bavil s Chrenovským, řekl mi na závěr: „No jo no, to už je vo něčem jiným.“

Místo v pekle pro Morrisseyho

Na obalu svého posledního alba rozpřahuje S. P. Morrissey bezradně ruce k nebesům. Opět přichází mezi nás podělit se o svůj věčný světabol a problémy pozorovatele všedního života pár let po třicítce. Někdy si trošku zamentoruje, jindy senilně postěžuje na nepochopení a cynismus druhých. Ale jinak žádní konzervativci pod gilotinou, žádné vzývání Armagedonu a nukleárních bomb jako před pár lety.
Album Kill Uncle vyšlo počátkem letošního roku u firmy EMI a je to už třetí Morrisseyovo sólové album po rozpadu dodnes tolik oplakávaných The Smiths.
Když pomineme rozpačitou kompilaci singlů Bona Drag, nabízí se srovnání s úspěšným albem Viva Hate. Může se zdát, že současný Morrissey rezignoval na politické provokace a pokračuje ve své sebeparodii s větší dávkou melancholie. Možná, že se zkrátka jen o něco víc nudí.
Na Kill Uncle nenajdeme tak výrazné věci jako třeba na singlu Suedehead, přesto se dá těžko postihnout změna na postu autora hudby. Tentokrát je to kytarista Mark E. Nevin (z Fairground Attraction). On totiž Morrisseyův projev je natolik výjimečný, že ať pro něho skládá kdokoliv, vždycky se to dostane do stejné polohy. Poslech alba trvá pouhých třiatřicet minut a zvukově na něm dominují smyčce a klavír. Kytary se decentně stáhly do pozadí.
O čem to vlastně ten Morrissey zpívá? V úvodní Our Frank (Naše upřímnost) se ptá sám sebe: „…copak mě nikdo nezastaví od věčného přemýšlení, o všem tak hluboce, tak ponuře“. O kousek dál v Sing Your Life nabádá, abychom své myšlenky nevytlačovali do nevědomí a než skončí náš život, abychom všechno ze sebe vyzpívali ven. Ve skladbě Found Found Found nás ujistí, že on asi ztěží najde někoho, kdo by s ním zůstal. Takže mu postačí, když odveze domů děvče svého přítele a přitom zaujme roli zpovědní vrby v Driving Your Girlfriend Home. Iʼm the End of the Family Line (Jsem konec rodokmenu) znamená rezignaci na rodinný život, typické Morrisseyovo gesto.

Album končí překrásnou baladou Theres a Pláce in Hell for Me and My Friends, ve které se Morrissey dušuje, že pro něho a jeho přátele je rezervováno místo v pekle. Tedy tam, kde je „trochu
více času a o něco více laskavých slov“.

Naše upřímnost (Our Frank)

Naše upřímnost a otevřenost
hluboké rozhovory
které nikam nevedou
jenom mě ničej
tak kdy už to skončí?
Dej mi cigaretu
Bože dej mi trpělivost
a už žádný rozhovory
Dej nám drink
a honem rychle
nebo jinak mi bude zle, tak zle
tvoje upřímná vulgarita
červený svetr
Teď vidíš jak barvy blednou
Naše upřímnost a otevřenost
hluboké rozhovory
které nikam nevedou
jenom mě ničej
tak kdy už to skončí
už toho nech
svět možná právě končí
ale podívej, já jsem jenom člověk
Copak mě nikdo nezastaví
od věčného přemýšlení
o všem tak hluboce
tak ponuře