Představovat Ivu Bittovou bylo patřičné tak někdy v letech 1985 až I987. V následujícím období se stala špičkovou stálicí naší alternativní scény, umělkyní, které se otevřely dveře i do světa. V roce 1986 debutovala singlem obsahujícím písně Ukolébavka, Plavil Janko koněa Boží dárek. Rok nato vydala společně s Pavlem Fajtem svou první LP desku, potom si zarockovala na další velké desce s kapelou Dunaj (vše pro Panton) a konečně letos vydala vlastní sólové album u firmy Pavian Records. Je to akustická nahrávka pořízená v kostele sv. Filipa a Jakuba v Lelekovicích, vesničce, kde Iva žije. Právě tam jsme adresovali naše otázky, na které obratem přišla odpověď.

Souhlasíš s terminem alternativní folková minimalistka?
Ne.

Ve spojitosti s tebou není možně nezmínit se o Laurie Anderson. Jak na tebe působí její nejnovější tvorba? Chtěla bys s ní vystupovat?
Chtěla, ale abych pravdu řekla, její poslední tvorba mě příliš neoslovuje.

Lákalo tě někdy podobné multimediální show?
Ano, ale jen vlastní, bez producentů.

Myslíš si, že lidé, kteří přišli na tvá vystoupení v zahraničí, o tobě věděli, nebo JSI pro ně byla pouze zajímavost z Východu?
Věděli a jsou mi blízcí v celém světě.

Tvá hudba míří až ke kořenům lidové hudby. Jaké hudební kultury tě nejvíce ovlivňují?
V dětství především folklór, potom klasika. Nyní kultura života a poznání.

Co pro tebe znamená setkání s vážnou hudbou?
Velké duševní bohatství.

A co tvé působeni v rockovém Dunaji? Přemýšlíš o tom, že bys ještě někdy vystupovala s rockovou kapelou?
Ne.

Uvažuješ o návratu do Divadla Na provázku? Jak se dnes s odstupem díváš na svou roli Eržiky ve filmovém muzikálu Balada pro banditu?
O návratu neuvažuji. Balada pro banditu byla v divadelním provedení mnohem lepší.

Proč jsi svou novou desku svěřila neznámé firmě Pavian?
Proto.

Proč jsi dala přednost živé nahrávce v kostele před vymoženostmi natáčení ve studiu?
Živá nahrávka v krásném prostředí obohatí mne i posluchače. Nevěřím sebelepšímu studiu, co se týče ducha prostoru.

Tvé plány pro nejbližší budoucnost…
Rodina a nový sólový program.

Foto: Karel Slach

Nejhůře se píše o přátelích, a když tomu chcete nasadit korunu, pište sami o sobě. V mém případě o Kuličkách, které jsem pomáhal zakládat a prožil s nimi coby manažer, co se dalo. Řekl jsem si ale o to. Zpočátku jsem si myslel, že v Lucerně, kde Milan Lucký s orchestrem, sborem a Teplickou filharmonií křtil desku a vlastně končil, vytvořím nezapomenutelnou reportáž, zavzpomínám v ní, přilepím pár tutově legračních perliček, sáhnu Luckému na dno sil ve velkém interview a nakonec přidám postřehy přítomných desítek známých osobností, čímž by to mělo být OK.
kulový. Coby amatérský novinář, který pochodoval po poloprázdné Lucerně, pokládal přihlouplé otázky, když zrovna byl puštěný magnetofon a nahrával odpovědi (a pan Skoumal se tak snažil), jsem si nakonec doma strhal z hrudi den předtím navěšené metály a nehodlal napsat vůbec nic.
Nechal jsem nekrolog Kuliček na někoho jiného nebo na pozdější dobu, utrápeně vzal magnetofónek a šel za Milanem. Nic jiného mě nenapadlo.

Co Lucerna?
Mně se to líbilo. Mám z toho hezkej pocit, lidi slezli dolů, když jsem jim řekl a o půlnoci nás nechtěli pustit z pódia. Filharmonici se taky vodvázali, co chceš víc.

Konec Kuliček?
Zatím ano.

Co takhle vyjet ven?
Snad pojedeme. Djamelův přítel ing. Kuba, tabákový magnát, zaplatí prý dva autobusy a šoupne nás do Belgie, snad to venku lidi vezme, ale nehrnu se do toho. Příležitostí už jakž takž bylo a vždycky to spadlo jako balíček karet.

To už opravdu nikam nevyjedeš, ani u nás?
Snad s jinou partou při obzvlášť zajímavý akci. Už jen jako raritka.

Budeš teď psát něco nového?
Jo. Včera jsem přišel domů z hospody a začala se klubat nová deska.

Ha, ha, ha.
Znáš mě. Tyhle nápady vždycky přišly až po „inspiraci“, ale leze to na svět dobře. Zase pro velikánský obsazení s profesionálním sborem.

Se sborem?
To jinak už asi nepůjde, bez těch zpěváků, ty masovosti. Zvykl jsem si na to, je kolem toho spousta legrace.

Co kdyby ses takhle víc rozkecal?
Víš, jak mně je blbě, jsem utahanej.

Jasně, já taky. A co muzika, co chceš psát?
Můj sen je scénická hudba a pak film a divadlo bych chtěl strašné rád zkusit. Moc by mě to bavilo. Večerníčky, pohádky i reklamy. Vidíš, třeba takovou reklamu na dámské kalhotky, paráda. Beru všechno, ale nikdo se nehrne.

Není to možná tím, že o tom nikdo neví, že tohle chceš dělat?
Jo, v tom to možná bude.

Co deska, jsi spokojenej?
Docela ano.

I s obalem?
Co můžeš dělat, když tě k tomu nikdo nepustí. Do poslední chvíle jsem netušil, co z toho vyleze, navíc jsme to točili v lednu a dneska je listopad. Šlo to na svět pomaleji, než jsem si představoval, ale beru to.

Neláká tě nějakej bigbítek, tancovačky, kytarky…?
Ne. Když jednou čuchneš k filharmonii a k těmhle věcem, těžko se budeš vracet do hospod a k tanečkům…Teplická filharmonie byla fakt skvělá, bavilo je to. Zpívali naši hymnu a utíkali dolů po schodech do šatny, na smyčcích napíchané polystyrénové kuličky. Hrál s nimi na flétnu například i jejich dirigent. Prý mají ještě zájem a já samozřejmě taky. Vem si například, že v Lucerně někteří magoři po nás házeli i hliněnky, já ti měl v tu chvíli strach, když to kolem mě lítalo, co kdyby se těm plechům vzadu něco stalo, a pak najednou koukám, oni ti ofrakovaní postarší filharmonici ty hliněnky chytali do trub…

Řekni něco na závěr a už toho nechám.
Hele, víš, co Kuličky pro mě znamenaly, konečně jsi tam od začátku a jestliže éra této kapely končí tak, že se natočí cédéčko, v televizi proběhne hodinový pořad z natáčení, objedeš skoro všechny velké sály v republice a křest desky je v Lucerně, kam se prezident Havel nedostaví pro zaneprázdněnost, ale pošle omluvný dopis, a hraje s tebou velká filharmonie, tak mně řekni, kam chceš jít v současnosti dál. Tady to už víc nejde, jako když se nějakej venkovskej mančaft prokope do PVP. Kuličky něco dokázaly a snad si na ně lidé vzpomenou. Víc ti neřeknu, asi by to zavánělo sentimentem a vytahováním…

Beru to.

Foto: Tomáš Turek

Legendami opředeného Svatého Vincenta není asi třeba příliš představovat. Jeho ohlušující apokalyptická hudba i emailovou technikou vytvářené abstraktní obrazy patří k té nejbizarnější alternativní tvorbě dneška. Dílo Vincenta Venery bude asi doceněno, teprve až se ze Zeměkoule stane měsíční krajina. Obrovitý Sv. Vincent mě přivítal, jak se na primáře venerologie sluší a patří – v bílém plášti – a neuropsychologická léčebná kúra mohla začít…

Na vernisáži v Citadele jsi mně říkal, že se ve tvé akční malbě objevuje „destruktivní analýza konstruktivního optimismu“ Co tedy tvé výtvarné práce vyjadřují?
Jelikož jsem duchovní nekrofil, tak při malbě obrazu podvědomě vytvářím jakési abstraktní orgasmy. To znamená, že chci dojít k určitému duchovnímu vyvrcholení, které se pak snažím zachytit na plátno. A protože se zabývám spiritismem a vnitřní podstatou člověka, snažím se to ve svých obrazech určitým způsobem vyjádřit. Jedná se tedy v podstatě o spiritisticky duchovní záležitost, která je zároveň venerologickou, chirurgicky vyčerpávající prací.

Zmínil ses o venerologii. Na své vizitce máš napsáno, že jsi hlavní venerolog na Zeměkouli. Mohl bys vysvětlit, co to vlastně znamená?
Znamená to, že pode mě spadají všechny venerologické kliniky. Zabývám se sice také muzikou, ale stejně jako Einstein hrál na housle a byl především vědec, tak i já jsem především vědecký pracovník venerolog. Jsem takové zastřešení této lékařské činnosti. Tak jako byl třeba Hitler zastřešením nacismu, tak já jsem takové zastřešení venerických klinik – a můžu ti říct, že ty venerický kliniky mají větší trvání než Třetí říše. Nad mým jménem by se měli zamyslet především lidi, kteří se zabejvají pornografií a žijou promiskuitně. Měli by si uvědomit, co znamená venerologie, a měli by pochopit, že je to spojený s kapavkou, syfilisem, s AIDS as dalšíma pohlavníma chorobama. Navíc, brzy se objeví nová choroba nazvaná, vincentis, při níž nemocným vypadají vlasy, obočí a začnou kulhat na pravou nohu.

Kromě toho, že jsi venerolog, máš i svou kapelu Sv. Vincent.
Abych to upřesnil – kapela Sv. Vincent se jmenuje po mně, protože Svatý Vincent jsem já. Tým, který vytváří novou desku, se skládá z externího spolupracovníka Petra Kumandžase a z mýho stálýho spolupracovníka a manažera Jardy Stanka, který pracuje v agentuře 10:15.

Jak se těšíš na koncert Siouxsie, kterou sem 10:15 v říjnu přiveze?
Jsem rád, že sem přijede, i když můj styl hudby to zrovna není, protože já jsem tvrdej sabbathista. Moje krevní skupina jsou Black Sabbath a trashmetalový nebo hardcorový kapely. Ale největší zážitek by pro mě byl, kdyby sem zavítal Ozzy Osbourne – to je velká osobnost a hlavně zakladatel veškerý hardcorový a metalový hudby. Já vycházím přesně z téhle prapůvodní prapodstaty muziky – tedy z nejrůznějších sabbathů. Proto třeba neuznávám jazz. Jedinou výjimku tvoří snad jen kosmická hudba Milese Davise. Ale základem veškerý tvrdý elektrický muziky jsou pro mě Black Sabbath a Ozzy Osbourne.

Když jsem mluvil s Jardou Stánkem o tvé druhé desce, říkal mně, že má limitovaný náklad 999 kusů, bude k sehnání jen na dobírku a že bude stát 333 korun, protože každý obal je vlastně tvým originálním obrazem. Můžeš k tomu ještě něco doplnit?
Ta deska obsahuje aspekty jsoucna a boží pravdy. Vyjde u firmy Monitor pod etiketou 999 Records a jmenuje se „Tančete na hrobech“. Je složená ze dvou tematických celků. První část se věnuje chorobě AIDS, která je popsaná již v bibli jako „uštknutí od štíra, kde lidé budou trpěti víc než pět měsíců, kdy smrt uteče od nich“. Druhá půlka je v mém stylu podaná církevní hudba, jež tematicky zpracovává Nový zákon, Zjevení svatého Jana. Ale v podstatě to je zjevení Svatého Vincenta, protože ta „šelma hrozná, pardovi podobná, která má ránu od meče“ – to jsem já, Sv. Vincent. A ta nevěstka, jež spáchala smilstvo a nakonec byla znásilněná a spáchala sebevraždu, kterou přežila, tak to je moje bývalá japonská milenka a přítelkyně. Zřejmě ale nevíš, že jsem teď už ženatej, a to s jednou slovenskou dívkou. Ta teď na mě nějakou dobu sice sere, ale ona se zase vrátí – moje ženský se vždycky vracej. Dobří holubi se vracejí…

Podle Čeho si své dívky vybíráš? Máš vyhraněný nějaký určitý typ?
Většinou jsou to menší holky a není vůbec důležitý, jakou barvu vlasů nebo ochlupení ta dotyčná osoba má. Musí to být ale ženská, která mě zaujme určitou osobností, určitým fluidem, výrazem. Nejsem promiskuitní typ, naopak jsem velký nedavač. A když už mám nějakou holku přeříznout, tak musí odpovídat všem mým požadavků, protože jsem přece jenom Venera – a primář venerologie. Já k tomu aktu přistupuji vědecky. Můj velký guru byl americký pornostar John Holmes a já rozvinul jeho školu ještě o určité sadomasochistické prvky. Nicméně si myslím, že není nad upřímný vztah a lásku, a proto fandím lidem, kteří nežijí promiskuitně do svých čtyřiceti let, tak jako John Holmes. I když on k té pornografii byl předurčen, protože ho měl velkýho a někdo musel těm lidem ukázat, jak se ten sex dělá. U něho bych přece jen udělal výjimku – to byla velká hvězda. Ale dnes je doba sexuální uvolněnosti už prostě pryč. Teď se naopak vracíme k těm pravým duchovním hodnotám, jako je láska a čistota vztahu mezi mužem a ženou. Prostě začínáme žít v období zjevení Sv. Vincenta a já se budu snažit na závěr svého života napsat nějaké pokračování bible.

Někde jsi ale říkal, že jsi buddhista…
Já opravdu budhista jsem, ale budhismus a křesťanství považuji za symbiózní náboženství. Kristus byl pro mě Budha – člověk, který dosáhl osvícení a který odešel do nirvány. Zabývám se taky thanatologií, což je tibetská Kniha mrtvých, v níž je popsaný „život po životě“. A ta mi dává za pravdu, že budhismus je nejuniverzálnější náboženství vůbec.

I ty jsi člověk, který dosáhl osvícení. Můžeš o tom něco říct?
K tomu osvícení došlo v Americe ve věznici. Nebudu tady rozebírat již známý důsledky toho osvícení – třeba to, že byl Československu vrácen zlatý poklad díky mým osobním stykům s Ronaldem Reaganem atd. V tý americký věznici jsem se asi na šest vteřin celej rozsvítil, došlo u mě k bleskovýmu osvícení. A když se ti otevře všech osm čaker, co máš v těle, tak se ti rozsvítí i mozek a ty v ten moment nahlídneš do tý prapodstaty, do prapůvodního pralesa – a je ti všechno jasný.

Proč se považuješ za japonského císaře?
Jsem japonskej císař, protože jsem bůh Slunce – Vincent totiž znamená Slunce. Proto Van Gogh maloval slunečnice, byl to malíř Slunce. A jako on měl uříznutý ucho, tak já mám zase řízlou nohu. Vincentové mají vždycky dost silnej osud – většinou jsou fyzicky i psychicky zdevastovaní. Vincentové mají často nějaké zkušenosti i s blázincem – já mám za sebou třeba třicet pobytů po psychiatriích – anebo většinou nemají peníze, popřípadě je peníze nezajímají. Vincenty nezajímají materiální, ale duchovní hodnoty.

Je o tobě známo, že jsi velvyslanec UFO na Zeměkouli. V čem spočívá tvá mise na této planetě?
Nejdřív bych k tomu řekl, že na světě je strašně málo UFO – a pozná se to u nich na očích. UFO byl třeba John Holmes nebo UFO je i papež, kterýmu je má deska věnovaná. UFO jsem třeba i já. To se taky pozná na očích. UFO jsou v podstatě budhové. Lidi, kteří ovlivňují kulturní a duchovní potenciál lidstva. Dneska se vedou spory, jestli člověk vyšel z opice, jak říká darwinismus, nebo zda jsou lidé potomci ufounů – to je teorie Dánikena. Já si myslím, že tři čtvrtě lidí jsou z opice a ten zbytek lidí na Zeměkouli je z UFO. O tom se můžeš přesvědčit všude. Stačí, když zajdeš do hospody. Tam vidíš, že je to jasnej Darwin. Ale když zase zajdeš na nějakou lékařskou fakultu, nebo do nějakých vědeckých týmů, nebo se setkáš s novinářema či fotografama, tak to všechno jsou vrsty lidí, které spolu symbiózně spolupracují a pocházejí spíš z UFO. Jsou to totiž lidé, kteří hledají stále nějaké nové obzory a nová poznání.

Existuje planeta UFO? A jestli ano, jak vypadají ufouni?
UFO samozřejmě existuje. Je to paralelní vesmír. Ufouni tam obývají šest planet a je jich přibližně pět miliard. Jsou rozkastovaný do různejch vrstev a jsou i spektrálně oddělený. Určitá vrstva ufounů má tykadla, protože jsou to ti, co lítaj vesmírem a co se senzoricky napojují na Slunce, které je ovládá. Každá planeta má svýho šéfa, svýho prezidenta – šerifa, a ti se scházejí ve společný radě, takže tam mají takovou ufounskou konfederaci. Některý typy ufounů mi jsou trošku podobný. Jsou různě vysocí, někteří až do tří, čtyř metrů, ale jsou tam i malinký zelení liliputáni, kteří dělají roboty těm vysokejm červenejm ufounům

Ti červení vysocí ufouni jsou komunisti?
Ne, tam komunismus neexistuje. Ten tam byl jen v první dekádě ufounskýho státu, ale potom ho zrušili, protože zjistili, že je to naprostej idiotismus. Tam kdo je komunista, jde okamžitě ke zdi. A já si myslím, že i lidi na týhle planetě jednou dojdou k tomu, že komunismus bude pod trestem smrti. Protože to je něco příšernýho, co jde proti přírodě. Komunismus, ten je do kruhu, a přitom všechno ostatní je do pyramidy. Komunismus, to jsou samý grupensexy, to je pornografie, to je ta komuna s tendencí stále mrdat mezi sebou. Ale pyramida, to jsou oddělené vrstvy, kasty – a na jejím vrcholu trůní Vincent.

Jaké jsou tvé nejbližší plány – myslím tím osobní i umělecké-
Strašně rád bych se dožil, aby mě pozvali do Japonska – Osaka, Tokio, Sapporo – to je můj životní sen. Jel bych tam se svou kapelou a nechal bych si od japonského mistra vytetovat na ruku nějakýho draka. Ostrov Sv. Vincent mě tak moc nezajímá, protože ten ostrov jsem vlastně já. Lákal mě Bermudský trojúhelník, ale co tam byl pan prezident Havel, tak mě to taky přestalo zajímat. Protože on tam byl vlastně na moje doporučení a je to tedy, jako bych tam jel sám. Rád bych dokončil také svou druhou desku a připravil třetí, jež bude zachycovat satanskou duchovní nekrosadistickou hudbu vyvolanou opiátovými stavy. A byl bych taky rád, kdyby se mi vrátila moje žena. A co přinese budoucnost, to ti nemůžu říct, to ví jenom On a já se nechám překvapit.

Když jsem o tobě psal článek do ČM Zemědělských novin, tak jsi jejich čtenářům vzkazovat, že k nim máš pozitivní vztah, i když letos zaseli málo marihuany. Chceš něco říct i k našemu časopisu UNI?
Já tomuhle plátku fandím, ale byl bych rád, kdybyste tam přinášeli víc informací z tvrdší hudby, protože těch měkkejch sraček už je dost.

Foto: Tomáš Turek