Slow Reels: Farewell Islands

Bylo asi jen otázkou času, kdy se kroky obou hudebníků a vydavatelů sejdou na jedné nahrávce. Vzpomeňme na jejich vydařený společný večer před dvěma roky na Spectaculare festivalu. Ian Hawgood je šéf labelu Home Normal, který označuje jako útočiště pro „minimalisticky organickou“ hudbu. Sám je pak znám svým jedinečným… Číst dál...

Siti Muharam: Siti of Unguja

Kdyby nešlo o reálný příběh, zněl by jako pohádka. Siti Muharam, o které dosud nikdo netušil, je totiž pravnučkou legendární zanzibarské zpěvačky Siti Binti Saad, nevzdělané dívky, která před sto lety, nadneseně řečeno, ukradla sultánovi dvorskou hudbu určenou elitám, věnovala ji lidem a její sláva se dotkla hvězd. Přezdívá se jí Matka… Číst dál...

John Scofield: Swallow Tales

I novátorský žánrový eklektik jako Scofield, mj. zastánce využití elektroniky v jazzu, dávno umí propadnout i nostalgii. Stačí připomenout tituly That’s What I Say (Sco hraje hudbu Raye Charlese, 2005) či Country For Old Men (2016). Ovšem hudební vzpomínky Swallow Tales jsou vyloženým osobním sentimentálním výletem do mládí.… Číst dál...

Maria McKee: La Vita Nuova

Titulní píseň La Vita Nuova inspiroval Dante a jeho stejnojmenné vyznání Beatrici z konce 13. století, má ovšem i druhý, na první dobrou rozpoznatelný osobní význam. Maria McKee začala nový písničkářský život po dlouhé odmlce od povedeného alba Late December (2007). Ne, že by mezitím umělecky mlčela. Publikovala… Číst dál...

THE MAGNETIC FIELDS: Quickies

Stephin Merritt vždy uměl bravurně vyvážit jak kratší albový formát, tak dlouhé monotematické cykly o více discích jako 69 Love Songs (1999) a 50 Song Memoir (2017). Tentokrát zkusil ještě něco jiného. Vystačil si s elpíčkovou stopáží, ale jako kdyby se nechtěl rozloučit s rozsáhlým cyklem písní, nacpal do ní rovných osmadvacet… Číst dál...

Ladbuch: In the Sun and in Silence

Ladislav Buchta, který hrával v alternativní skupině Mimostojící a pak s houslistou Danem Bartošem v Hasta Luego i v tvrdších Hovězích křídlech, se v posledních dvou letech vrátil k sólovým experimentům, jimž se věnoval už v polovině devadesátek. Pohybuje se na pomezí soundscapingu a ambientu, hodně využívá terénních nahrávek a ruchů, ale nepopírá rockovější minulost, což je patrné ze zvuku kytary.

Působivá titulní skladba se nese v enovském duchu, kdy se teskné tóny až richterovské kytary a kláves objevují nad opakujícím se základním potemnělým motivem. Nejde však jen o naplnění formy, skladba má hloubku, protože Ladbuch hledá a nedrží se jednoho mustru, i když v podobném duchu je pojatá i kompozice Clump, kde se teskná kytara setkává s temnými poryvy hlubokých zvuků, než z nich pomalu vyplyne rytmický motiv. V teskné Lake Balaton, kde nad podmanivým ostinatem doplněným střídmými údery opět zaznívají táhlé tóny kytary, se objevují i názvuky trip hopu patrné i v závěrečné E.G. A.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu