Ji.hlava začíná za čtyři dny! Cenu za přínos kinematografii získá bolivijský filmový kolektiv Grupo Ukamau

Devětadvacátá Ji.hlava začíná už tento pátek a přiveze více než tři stovky filmů z celého světa. Diváci se mohou těšit na nové české i zahraniční dokumenty, výjimečné retrospektivy i to nejlepší z filmového experimentu. Festival nabídne také speciální projekce určené rodičům s dětmi a nově i seniorům a seniorkám. Z domácí tvorby vyniká snímek Při zemi režiséra Tomáše Elšíka, který s poetickou citlivostí zachycuje ticho a proměny české krajiny. Cenu za přínos světové kinematografii letos převezme bolivijský filmový kolektiv Grupo Ukamau, jenž prosazoval film jako nástroj společenské změny. Do Jihlavy se po loňské návštěvě vrací i jeden z nejvýraznějších asijských tvůrců, Tsai Ming-liang, který zde natočí svůj nový snímek z proslulé „chodecké série“.
Devětadvacátý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava začíná za čtyři dny. Nabídne 305 filmů v soutěžních i nesoutěžních sekcích, z toho 76 ve světové, 28 v mezinárodní a 15 v evropské premiéře.
„Ji.hlava je oslavou dokumentárního filmu, svobodné, nezávislé a inspirující části kinematografie,“ říká ředitel MFDF Ji.hlava Marek Hovorka. „Osobně se velmi těším na setkání s režiséry a režisérkami i dalšími filmovými profesionály, kteří do Ji.hlavy za pár dnů přijedou. Jde například o významnou francouzskou režisérku Claire Simon, jejíž tři filmy byly uvedené na festivalu v Cannes a získala Cenu za nejlepší dokument na festivalu v Benátkách, Alisu Kovalenko, výjimečnou ukrajinskou režisérku, která se rozhodla bojovat v první válečné linii a o této zkušenosti natočila svůj nejnovější film Můj drahý Theo, či švýcarsko-kanadský režisér Peter Mettler, který na festivalu uvede svůj sedmihodinový opus v hlavní soutěži festivalu. V rámci Industry aktivit festivalu vystoupí také Inna Ševčenko, členka ukrajinské protestní skupin FEMEN, která připravuje svůj filmový debut a o které zároveň vzniká film. Není náhoda, že všichni jmenovaní se do Ji.hlavy vracejí, protože festival je téměř třicet let místem živého zájmu o dokumentární film ve všech jeho podobách,“ dodává Hovorka.
Všechny letošní hosty a hostky naleznete zde.
Slavnostní zahájení se Simonou Lewandowskou a Adinou Šulcovou
Slavnostní zahájení letošního ročníku proběhne v pátek 24. října v režii česko-švédské dokumentaristky Grety Stocklassy. Ceremoniál se ponese v duchu letošního vizuálu a hlavního tématu festivalu – Vzhůru, které vybízí k novým perspektivám a odvaze překračovat hranice. Večerem diváky a divačky provedou herečka Simona Lewandowská a režisérka Adina Šulcová. Při slavnostním zahájení festivalu budou tradičně uděleny tři ceny. Cenu za nejlepší dokumentární knihu, kterou MFDF Ji.hlava uděluje již popáté, převezme vítězný autor či autorka spolu s diplomem a voucherem v hodnotě 30 000 Kč z rukou zástupce nakladatelství Martinus, který je partnerem ocenění. Cenu Respektu za nejlepší audiovizuální reportáž s politickým či společenským tématem předá kulturní publicista a vedoucí kulturní rubriky týdeníku Respekt Jan Vitvar. Třetí ocenění, Krátká radost, určené vítěznému filmu diváckého online hlasování o nejlepší krátký dokument, nabídne vítěznému snímku distribuci a propagaci na platformě DAFilms v hodnotě 3 000 eur. Cenu předá ředitelka portálu DAFilms Nina Numankadić. Festival zahájí snímek Virtuální přítelkyně režisérky Barbory Chalupové, který nahlíží digitální intimitu a proměny vztahů prostřednictvím protagonistek aktivních na platformě „pro dospělé“ OnlyFans.

Znělka Sergeje Loznici je poctou Ukrajině
Autorem znělky 29. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava je renomovaný ukrajinský režisér Sergej Loznica a je poctou válkou zmítané Ukrajině. Znělka se odehrává v metru ukrajinského města Dnipro. „Záběry pocházejí z materiálu natočeného na jaře roku 2023 v rámci projektu The Invasion. Chtěl jsem zachytit život obyčejných Ukrajinců po celé zemi – od Charkova po Lvov, od Kyjeva po Oděsu – a pozorovat, jak válka ovlivňuje každý aspekt civilního života a proměňuje jednotlivce i společnost jako celek,“ vysvětluje Loznica, jehož filmy pravidelně soutěží na nejprestižnějších festivalech světa – od Cannes přes Benátky až po Berlinale – a patří mezi nejuznávanější současné evropské dokumentaristy.

Cena za přínos světové kinematografii
Cenu za přínos světové kinematografii letos na MFDF Ji.hlava převezme bolivijský filmový kolektiv Grupo Ukamau, který vznikl v šedesátých letech kolem režiséra Jorgeho Sanjinése a scenáristy Oscara Sorie jako jeden z nejvýraznějších představitelů tzv. třetího filmu – radikálního hnutí, které odmítalo komerční i elitářské pojetí kinematografie a prosazovalo film jako nástroj společenské změny. Grupo Ukamau ve svých dílech systematicky dávala hlas původnímu obyvatelstvu Bolívie a zachycovala jeho zápas s útlakem, kolonialismem a mocenskými strukturami. Ji.hlava uvede jejich slavný snímek Krev kondora (1969), který patří k nejvýznamnějším dílům politického filmu v Latinské Americe. A program nabídne i masterclass. „Letos jsme se v programu zaměřili na filmové kolektivy – fenomén, k němuž se dokumentární, experimentální i umělecká scéna v posledních desetiletích znovu vrací. Autorské kolektivy kladou důraz na společné autorství, tvorbu bez hierarchických struktur a
představují alternativu k tradičnímu filmovému průmyslu. Jde o radikální rozhodnutí autorů a autorek, kterému chceme vzdát hold. Proto jsme se rozhodli věnovat letošní Cenu za přínos světové kinematografii právě jednomu z těchto výjimečných filmových kolektivů, kterým je bolivijský Grupo Ukamau,“ říká k ocenění Marek Hovorka.
Festival letos nabídne velkou sekci Kolektivní film.

Při zemi na Vysočině
Divácky oblíbená soutěžní sekce Česká radost letos nabídne 18 českých a slovenských snímků. Jedním z nich bude také film Při zemi režiséra Tomáše Elšíka. Na pomezí lyrické eseje a environmentální detektivky vznikl film, který s mimořádnou citlivostí zachycuje ticho a proměny české krajiny. Klára se svými psy pátrá po travičích ohrožených dravců, zatímco Pavel ručně kosí jarní louky a obnovuje mokřady zasažené suchem a odlesňováním. Oba vnímají přírodu jako živý organismus, jehož jsou sami součástí, a věří, že má smysl jej chránit, i když jde zdánlivě o marný boj. „Jedním z témat filmu je vymezování lidské společnosti vůči přírodě. Přeji si, abychom pochopili, že příroda – ať už si pod tím pojmem představujeme cokoli – není jen zdroj. Je naší pevnou a neoddělitelnou součástí. To je snadné říct, ale aby to byla pravda, musíme to skutečně prožívat. A to je mnohem náročnější, než se může zdát,“ říká Tomáš Elšík.

Tsai Ming-liang bude natáčet v Jihlavě
Jihlava inspiruje! Do Jihlavy se po loňské návštěvě vrací přední tchajwanský režisér Tsai Ming-liang, který zde loni převzal Cenu za přínos světové kinematografii. Letos během festivalu natočí nový díl své slavné série „chodeckých filmů“, který zde zároveň uvede ve světové premiéře. „Tsai Ming-liang patří k nejvýraznějším asijským tvůrcům, jehož tvorba se pohybuje na hraně mezi filmem a výtvarným uměním. Jsme poctěni, že se rozhodl natáčet právě v Jihlavě. Je to velká pocta pro Ji.hlavu jako festival i Českou republiku, která se tím připojí k Hongkongu, Malajsii, Francii nebo USA, kde Tsai Ming-liang natočil předchozí díly,“ říká ředitel festivalu Marek Hovorka. Na filmu budou spolupracovat studenti FAMU v rámci mentoringového programu, přičemž postprodukce proběhne ve Studiu FAMU. Premiéra filmu je plánována na 1. listopadu. Natáčení filmu finančně podpořilo Ministerstvo kultury Tchaj-wanu.

Projekce bez rezervace
Projekce bez rezervace jsou vybrané filmové projekce, na které nebude možné si zarezervovat místo prostřednictvím rezervačního systému. Vstup na tyto projekce bude umožněn pouze s platnou vstupenkou nebo s akreditací do naplnění kapacity sálu. Vstupenky budou k dispozici buď jednotlivě (za 220 Kč), nebo ve zvýhodněném balíčku tří vstupů (za 440 Kč). Tyto vstupenky lze využít na libovolnou projekci označenou v programu jako Projekce bez rezervace.
„Díky desetidennímu festivalu můžeme vymýšlet nové způsoby, jak propojit filmy s novými i staronovými diváky. Právě Projekce bez rezervace jsou loňskou novinkou, která umožní snadno se dostat do kina opravdu každému,“ říká Marek Hovorka.
Ji.hlava i letos usiluje o větší přístupnost. Proto nachystala i projekce i pro rodiče v doprovodu dětí a také speciální projekci určenou přímo pro seniory a seniorky, kteří budou mít přednostní vstup do kinosálu. Projekce budou upraveny s ohledem na potřeby těch, pro které jsou určeny. Více informací naleznete zde.

Projekce bez rezervace / sobota až pátek v 19:30 v DKO II
po zakoupení speciálních vstupenek „bez rezervace“ nebo s akreditací

Minimum lásky, Kino DKO II, 25. 10. 19:30
Co s Péťou?, Kino DKO II, 26. 10. 19:30
Má to cenu!?, Kino DKO II, 27. 10. 19:30
Hlas lesa, Kino DKO II, 28. 10. 19:30
Velký vlastenecký výlet, Kino DKO II, 29. 10. 19:30
Osm milimetrů rodiny, Kino DKO II, 30. 10. 19:30
Amoosed: losí odysea, Kino DKO II, 31. 10. 19:30

Projekce bez rezervace – Last minute / 2. 11.
po zakoupení speciálních vstupenek „bez rezervace“ nebo s akreditací

Slyšíš mě?, Kino Dukla – Edison, 2. 11. 16:30
Velký vlastenecký výlet, Kino DKO II, 2. 11. 17:00
Amoosed: losí odysea, Kino Dukla – Reform, 2. 11. 17:00

Projekce pro seniory a seniorky / zdarma
Království mýdlových bublin, Kino DKO I, 30. 10. 10:30
Fittko: Odpor a exil + Kaprálová, Kino Dukla – Edison, 1. 11. 10:00

Projekce pro rodiče v doprovodu dětí / zdarma
Elektrárna, Kino Dukla – Edison, 29. 10. 10:30
Má to cenu!?, Kino Dukla – Edison, 30. 10. 14:00
Hranice věrnosti, DIOD, 2. 11. 17:00

 

Projekce pro neslyšící a nedoslýchavé
Slyšíš mě?, Horácké divadlo – Velký sál, 25.10. 14:00
film bude s titulky pro neslyšící, diskuse po filmu bude tlumočena do znakové řeči

Čtení s Ji.hlavou!
Ji.hlava nejsou jen filmy. Letos popáté festival udělí Cenu za nejlepší dokumentární knihu. Vítězný titul vyhlásí tradičně 24. října na slavnostním zahájení festivalu. Doprovodný literární program, který proběhne v Městské knihovně Jihlava a v Hudebním stanu, nabídne čtení a besedu nejen s vítězem či vítězkou Ceny o nejlepší dokumentární knihu, ale i dalšími autory a autorkami. Vstup je zdarma.
Sobota 25.10. I Čtení a beseda (vítěz či vítězka Ceny o nejlepší dokumentární knihu), Městská knihovna Jihlava
Neděle 26. 10. I debata ke knize Snaha je patrná (Martina Sľúková), Městská knihovna Jihlava
Čtvrtek 30.10. Čtení s autogramiádou: Vrbětice: ruská operace, která změnila Česko (Jaroslav Spurný), Hudební stan

A kdo zasedne letos v porotách?
Pětičlenná porota v sekci Opus Bonum rozhodne nejen o držiteli či držitelce hlavní ceny, ale také o nejlepší kameře, střihu nebo sound-designu. Zasedne v ní srbský režisér a scenárista Ognjen Glavonić, irská filmová kritička Jessica Kiang publikující v americkém magazínu Variety, v britském Sound and Sound, od roku 2024 je také členkou programové rady Berlinale, britský režisér Dominic Lees, gruzínská producentka Tekla Machavariani a česká dokumentaristka Jana Ševčíková.
Profesní ceny budou uděleny také v sekci Česká radost, která se v Ji.hlavě setká ve složení: polská kulturní socioložka Ludmila Dobrovolná Wladyniak, česká dramaturgyně a scénáristka Ilona Smejkalová, slovenská kameramanka Simona Weisslechner a čeští režiséři Tomáš Hlaváček, který si odnesl hlavní cenu v této kategorii v loňském roce, a Aleš Suk, který dlouhodobě žije a tvoří v Chorvatsku.
Udělena bude i cena za nejlepší první film v sekci První světla. O laureátovi rozhodnou mimo jiné filmová kurátorka bruselského Bozaru Juliette Duret, slovenská filmařka Mira Fornay a americká spisovatelka a kurátorka Rachael Rakes.
O výherci nejlepších experimentálních filmů v sekci Facinace a Exprmntl.cz rozhodne tradičně rodinná porota, letos ve složení švýcarský kurátor Patrick Huber, švýcarská umělkyně Christine Koch a Jil Charlotte Koch, která je studentkou vizuální komunikace v Bernu.
V porotě Svědectví zasednou palestinsko-kanadský lékař a mírový aktivista Izzeldin Abuelaish a maďarská filmová střihačka a mediální umělkyně Szilvia Ruszev.
O vítězném filmu VR sekce pak rozhodne tříčlenná porota, ve které zasedne česká je herní vědkyně Tereza Fousek Krobová, italský filozof Luca Marchetti nebo britská kurátorka Tate Modern Valentine Umansky.
Na Ji.hlavu s dětmi
Tématem 8. ročníku Ji.hlava dětem bude hra.nice – slovo, které v sobě spojuje hravost i hranice. Festivalový dětský program letos zve k objevování hranic osobních, společenských i přírodních. Malí návštěvníci a návštěvnice se naučí poznávat a chránit své osobní hranice i respektovat hranice druhých, zkoumat předsudky, které mezi lidmi staví bariéry, a přemýšlet o tom, jak můžeme žít ve světě s větším pochopením a empatií.
V programu nebude chybět Hledačka Ji.hlavy dětem, která děti provede festivalovými místy a odmění všechny, kdo splní zadané úkoly. Nejmenší se mohou zabavit v dětském koutku se službou hlídání, zatímco starší školáci si užijí herní koutek ve Stříbrném domě s každodenními workshopy. Starší děti se mohou zapojit i do filmařských dílen Centra dokumentárního filmu, kde si vyzkoušejí základy natáčení a střihu, nebo se zúčastnit večerního čtení a projekcí ČT:D.
Program doplní filmové projekce, diskuse i výtvarné a pohybové dílny – například workshop Petry Tejnovské Pospěchové Chroust, chramst, hryz o jídle v neprovařených souvislostech, projekce a masterclass Evy Matejovičové O lýkožroutce, či loutkové divadlo Mikro-teatro s inscenací Vítr z plechet. Nebudou chybět ani autorská čtení – například Petra Stančíka z který je autorem oblíbené série o jezevci Chrujdovi.
Dětská akreditace je zdarma, vstup na jednotlivé workshopy činí 80 Kč (nutná rezervace). Dětský koutek je otevřen denně od 9:30 do 18:00, služba hlídání je zpoplatněna 150 Kč/den nebo 100 Kč za celý festival. Program Ji.hlava dětem probíhá po celou dobu festivalu ve Stříbrném domě na Masarykově náměstí.
Ji.hlava Vibes: battle dance i módní přehlídka
Nabitý program nabízí i Ji.hlava Vibes pro dospívající a mladé dospělé. Návštěvníci a návštěvnice se mohou těšit na sérii workshopů, na diskuse, koncerty, autorská čtení, módní přehlídku nebo street dance battle. Konkrétně se návštěvnictvo může těšit třeba na Audiolab, což je experimentální duo místních umělců Jendy & Matěje, koncert místní jihlavské kapely Academic Fools nebo třeba pohybový workshop Marty Sýkorové s názvem Jak nebýt ani málo, ani příliš?, který vezme zájemce a zájemkyně na cestu sebepoznání skrz pohyb, hlas a příběh a chybět nebude ani arteterapeutický workshop skládání volné poezie nebo upcyklační oděvní dílna.
Program Vibes je přístupný zdarma v Galerii MB24. S akreditací, která je pro návštěvnictvo do 19 let za 800 Kč se lze účastnit celého programu festivalu.
Na Ji.hlavu i bez akreditace! Kam a kdy?
Festival Ji.hlava myslí i na návštěvnictvo bez akreditace – nabízí bohatý program zdarma, který se odehrává v centru města i na festivalových místech. Bezplatný program čeká děti, teenagery a všechny nad 65 let. Děti do 15 let mají vstup zdarma s dětskou akreditací, teenageři mohou navštěvovat všechny akce v rámci Ji.hlava Vibes bez akreditace.
O víkendech proběhnou hudební večery Noční scény DKO / Night Beats s živými koncerty a DJ sety, např. Ambergris a DJ Hrnečku vař (pá 24. 10., 22:00 a 00:00, DKO), Epoché B2B Oumuamua (so 25. 10., 22:00), Noch Einmal (ne 26. 10., 22:00) nebo Lydia Brunch (pá 31. 10., 22:00).
Zajímavé diskuze nabídne Inspirační fórum v Horáckém divadle Jihlava, například Jak mít pevné vztahy v křehkých časech (po 27. 10., 10:30), Jaká je budoucnost Evropy (út 28. 10., 10:30) či Jak spolu mluvit, i když se neshodneme (ne 2. 11., 10:30). Chybět nebude ani fotografická přednáška Antarktida: Všechno nebo nic s Petrem Janem Juračkou a Kateřinou Kopalovou (čt 30. 10., 14:30, DIOD) nebo sítotisková dílna Knedlo Zelo Wear (pá 31. 10. a so 1. 11., Hudební stan).
Podcastová scéna nabídne pestrý výběr živě natáčených podcastů – Hodný, zlý a kritický LIVE (po 27. 10., 18:00, Hudební stan), Dělníci kultury LIVE: Začne se naše kultura vařit podle slovenského receptu? (út 28. 10., 18:00), Pitch LIVE: Radovan Síbrt mezi autorským dokumentem a reality show (st 29. 10., 18:00) i Film a doba LIVE: Slepé skvrny českého dokumentu a nejlepší filmy prvního čtvrtstoletí (čt 30. 10., 18:00).
Pro seniory a seniorky je celý program zdarma, stejně jako pro držitele ZTP/P a jejich doprovod. Připraveny jsou speciální projekce s volným vstupem, např. Království mýdlových bublin (st 30. 10., 10:30, DKO I) nebo Fittko: Odpor a exil + Kaprálová (so 1. 11., 10:00, Kino Dukla – Edison). Rodiče s dětmi mohou zdarma navštívit projekce Elektrárna (st 29. 10., 10:30, Kino Dukla – Edison) nebo Má to cenu!? (čt 30. 10., 13:30).
Festival tak otevírá Jihlavu všem. Podrobnosti zde.
Vyzdobte si okno či výlohu a vyhrajte luxusní pobyt
MFDF Ji.hlava i letos vyhlašuje soutěž o nejlepší festivalovou výzdobu! Ti, kdo si vyzdobí okno či výlohu v duchu ji.hlavského festivalu a fotografii pošle na media@ji-hlava.cz do 2. listopadu, může získat luxusní pobyty v Chateau Herálec a Panský dvůr Telč. Soutěže se může zúčastnit kdokoliv napříč celým Jihlavskem, vyzdobit lze okna v rodinném domě, bytě i firmě. Kreativitě se meze nekladou – lze využít letošní vizuál nebo prostě jakkoli ztvárnit svůj vztah k Ji.hlavě. Využít k tomu můžete nejen festivalové plakáty, ale také například fotografie z oblíbeného ji.hlavského filmu, letošní motiv zajíce či festivalové barvy. Letošní festivalové plakáty si můžete vyzvednout v Centru dokumentárního filmu v Jihlavě.

V soutěži budou uděleny dvě hlavní ceny, další čtyři ocenění obdrží letošní festivalový merch. Vítěz v kategorii nejlepší festivalová výloha získá dárkový poukaz na 1 noc pro 2 osoby v Chateau Herálec Boutique Hotel & Spa by L’Occitane. Autor vítězného festivalového okna bude oceněn dárkovým poukazem na 2 noci pro 2 osoby v glampingovém posedu Panský dvůr Telč. Vítěze zvolí tým MFDF Ji.hlava. Soutěž probíhá ve spolupráci s Jihlavskými listy.
29. MFDF Ji.hlava proběhne 24.10. až 2. 11. 2025. Více informací: www.ji-hlava.cz, Facebook, Instagram.

PARTNERSTVÍ A SPONZORSTVÍ

S hlavní podporou
Ministerstvo kultury ČR
Státní fond audiovize
Statutární město Jihlava
Kraj Vysočina
Kreativní Evropa MEDIA

Generální mediální partnerství
Česká televize

Hlavní mediální partnerství
Český rozhlas

Exkluzivní mediální partnerství
Respekt

Za podpory
Mezinárodní visegrádský fond
Ministerstvo kultury Tchaj-wan
Tchajpejská ekonomická a kulturní kancelář Praha
Taiwan Culture In Europe 2025
Francouzský institut
Velvyslanectví Nizozemského království
Rakouské kulturní fórum
Velvyslanectví Španělska
Italský kulturní institut
Státní fond kultury
German Films
Česká centra
Velvyslanectví Kanady
Zastoupení vlámské vlády v ČR
Lisztův institut – Maďarské kulturní centrum Praha
Portugalské centrum Praha
Švýcarské velvyslanectví v České republice
Unifrance
Polský institut
Nadace Život umělce
Jan Barta
Serge Borenstein
ČEZ
GEMO a.s.

Partnerství Industry programu
Kreativní Evropa MEDIA
Státní fond audiovize
Mezinárodní visegrádský fond
Central European Initiative
Ministerstvo kultury ČR
Asociace producentů v audiovizi
Statutární město Jihlava
Kancelář Kreativní Evropa ČR – MEDIA

České filmové centrum
Chorvatské filmové centrum
Austrian Films

Partnerství ocenění Ji.hlava New Visions
AmDocs Film Festival
Cannes Docs – Marché du Film
Documentary Association of Europe
Docs by the Sea
EURODOC
Lightdox
Sheffield DocFest
Soundsquare
UPP
#Docs Connect Taskovski Film Training

Partnerský projekt
DAFilms.cz
Hlavní partnerství Inspiračního fóra
Nadace Rosy Luxemburgové

Partnerství Inspiračního fóra
Kancelář Evropského parlamentu v ČR
Zastoupení Evropské komise v ČR
Nadace BLÍŽKSOBĚ
Mezinárodní visegrádský fond
Financováno Evropskou unií – Next Generation EU
Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice
Culture for Future
Archa+
Kancelář Kreativní Evropa
Slovensko-český ženský fond
Česká centra
Velvyslanectví Kanady

Partnerství Matchmakingu IF
Nadační fond IOCB Tech
Technologická agentura ČR

Partnerství IF Lab
Spolufinancováno Evropskou unií
Státní fond kultury
Ministerstvo kultury ČR

Partnerství IF News
Novinářský inkubátor
Akademie ČTK

Partnerství konference o etice v dokumentárním filmu
Mezinárodní visegrádský fond
Kancelář Kreativní Evropa MEDIA
Centrum pro mediální etiku a dialog (CEMETIK)

Fotografické partnerství
Nikon

Regionální partnerství
Business for Breakfast
Citypark
Enviropol
Halíře dělají talíře
Hotel Savorsky
Legacy Club
#DoJihlavy
Saunabar Jihlava
Mitech
Nominal
WFG Capital
Zoologická zahrada Jihlava

Partnerství udržitelnosti
MALFINI, a.s.
Profil Nábytek
Plastia
we are ferdinand
Artic Bakery

Partnerství Soutěže o nejlepší dokumentární knihu
Martinus.cz

Partnerství VR Zone
Agentura pro rozvoj Broumovska
Go360
PLAYzone agency

Oficiální pivo festivalu
Pivovar MadCat

Oficiální doprava
Auto Dobrovolný

Oficiální dodavatelské firmy
AZ Translations
BIOFILMS
BOKS
Dřevovýroba Podzimek
ECO krabičky
Father’s Coffee Roastery
Flexipal
GLOBIT CZ, s. r. o.
Husták
KINOSERVIS
KOMA
Little Urban Distillery
Oatly
On Lemon
OOO.Wine
OnSinch
Repas Point
Zmrzlina Snová

Partnerství Ji.hlava dětem
Kraj Vysočina
Brána Jihlavy
Jihlavský architektonický manuál
Dům Gustava Mahlera
#DoJihlavy
Na mysli
Evropský klimatický pakt
Rodinný park Robinson
RASL čalouněný nábytek
ČT:D
Rádio Junior
Festival Děti, čtete?!
DAFilms Junior
Dětský lesní klub Hájenka
FilmED
Goethe-Institut
Nikon škola
LAGUS
Bistro na tři tečky
HUSTÁK CZ
LEGO Build the Change

Partnerství Ji.hlava Vibes
České vize
Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava-Helenín
DIOD – Divadlo otevřených dveří

Dále spolupracujeme
Aerofilms
Bombus Natural Energy
DIOD – Divadlo otevřených dveří
DKO – Dům kultury a odborů Jihlava
Dopravní podnik města Jihlavy
Horácké divadlo Jihlava
Kino Dukla
Kino Máj Třešť
Lucy Sweets
Masarykova univerzita
Městská knihovna Jihlava
Národní filmový archiv
Newton Media
Opero
Psychologická poradna Mojra
Sensay
Prádelna a čistírna Jihlava

Mediální partnerství
A2larm
Film a doba
Heroine
Radio 1
Refresher
Seznam Zprávy
Voxpot

Regionální mediální partnerství
City.cz
Deník.cz
Hitrádio Vysočina
Jihlavská Drbna
Jihlavské listy

Mediální spolupráce
A2
Art2Friends
ArtMap
ČSFD
Dějiny a současnost
Deník N
dok.revue
Full Moon
HIS Voice
Host
Kult.cz
Listy
Nový prostor
Kulturní magazín Uni
7.G
Wired

Zahraniční mediální partnerství
Variety
Cineuropa
Modern Times Review
Business Doc Europe
Kapitál
Kinema.sk
Kino Ikon

 

 

Flashbacky klavíristy Jiřího Levíčka

Text Iva Nevoralová

Stejně jako kdysi například Friedrich Gulda pohybuje se i pianista a skladatel Jiří Levíček umně a flexibilně ve světě jazzové i klasické hudby. Po návratu z USA, kde osm let studoval na University of North Texas klasický a jazzový klavír a kompozici, spolupracoval několik let s triem Roberta Balzara. Aktuálně působí ve svém vlastním triu Stay In Tune a v kapelách The Survivors a Jazz Dock Orchestra. Spolupracuje s tenorsaxofonisty Cyrillem Oswaldem a Lubošem Soukupem, komponuje a učí na Katedře jazzové interpretace JAMU. 12. listopadu uvede v Rudolfinu na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného společně s Karlem Košárkem skladbu pro dva klavíry Points on Jazz Davea Brubecka.

 

Ve svém muzikantském životě jste toho zakusil opravdu hodně. Táhne vás to aktuálně víc k jazzové nebo klasické hudbě?

Od chvíle, co jsme se se ženou přestěhovali zpět do České republiky, jsem hlavně jazzový muzikant, to mě živí, ale klasická hudba mě pořád strašně baví. Rád ji poslouchám, rád ji studuji a občas i píšu pro větší klasické ansámbly, třeba pro SOČR, pro který vznikl v roce 2022 písňový cyklus Morana. Vlastně i jako klavírista teď nejčastěji cvičím skladby Johanna Sebastiana Bacha. Člověk se tak udržuje nejen v technické formě, ale i v polyfonii, kompozici, invenci, v Bachovi je prostě úplně všechno.

Když jsem studoval v Americe, bral jsem klasiku strašlivě vážně, dokonce jsem měl i určité ambice stát se klasickým pianistou, obklopen na katedře osmdesáti ambiciózními klavíristy, kteří cvičili osm hodin denně s cílem zvítězit v nějaké soutěži. Také jsem tomu chvíli podlehl, dokonce jsem i jednu soutěž vyhrál a mohl si tak zahrát třetího Rachmaninova se San Angelo Symphony Orchestra. Byl to pro mě ale paradoxně takový milník. Dohrál jsem a uvědomil si, že tento svět není pro mě, že je to jiná disciplína pro jiný typ pianisty. Cítil jsem své určité limity a nedovedl jsem si představit, že bych jen cvičil, jezdil sám po světě a bydlel po hotelích. Po této zkušenosti jsem se začal víc věnovat kompozici.

 

V jazzových skladbách mi přijdete jako velmi moderně smýšlející autor, zatímco v klasice vás vnímám spíše jako tradicionalistu. Je to tak?

No, něco na tom je. Nikdy jsem nepsal atonální hudbu, ačkoliv jeden čas jsem dost cvičil Schönbergovy Tři klavírní kusy op. 11. Dráždily mě ale spíš z důvodu sonority a stavby akordů, protože jsem zjistil, že i třeba Thelonious Monk se zabýval Druhou vídeňskou školou a tvorba Arnolda Schönberga ho inspirovala k určitým akordickým postupům. Ale co se týče komponování, byl jsem vždy spíš tonální. V Moraně mě hodně ovlivnil moravský folklor, když jsem psal Klavírní koncert, studoval jsem zase hudbu Sergeje Prokofjeva. A nová skladba pro SOČR, kterou teď píšu, je do jisté míry ovlivněna tím, co mě naučila má žena, která zná strašně moc amerických spirituálů a různých country písniček. Mám v té skladbě ambici, aby zněla v tom nejlepším slova smyslu co nejvíce americky.

 

To znamená jak?

Mám za to, že americký zvuk definují principy jako „call and response“ a pak samozřejmě „sounds of nature“, otevřené harmonie oscilující mezi tonalitou a modalitou, které vnímám třeba ve skladbách Keitha Jarretta. Hudba má pořád nějaké tonální centrum, ale zároveň se nebojí vystoupit z doškálných akordů, jít chvíli jiným směrem a pak se zase vrátit. To je svět, který je mi teď asi nejbližší.

 

Laco Tropp mi jednou vyprávěl, jak se z USA velmi rychle vrátil do Mnichova hrát starý dobrý evropský jazz. Jak je to dnes? Zasáhla i jazzovou hudbu globalizace? Nebo je stále velký rozdíl, když si jdete zajamovat do klubu v New Yorku nebo v Berlíně? Ptám se i z důvodu, že vy vlastně máte evropskou školu Stefana Karlssona.

To je složitá otázka. Samozřejmě rozdíly v interpretaci existují, byť jsou vlivem globalizace stále menší a menší. Spousta Evropanů studuje jazz v Americe a stejně tak Američané jezdí do Evropy, která má svůj kolorit. Myslím, že evropské kulturní vlivy stály u počátků vzniku jazzové hudby vůbec. Ano, jazz sice vznikl v Americe, ale za přispění mnoha kultur. Afroamerická hudba měla zásadní vliv hlavně na rytmus a přinesla blues. V New Orleans se ale potkali emigranti ze všech koutů Evropy: z Francie, Španělska i Československa. Takže kdo ví, jak vlastně vzniknul ragtime, jestli to třeba nebude fúze české polky!

 

Když jste o tom začal, můžete nějak nastínit vývojové fáze jazzu a jakou roli v nich sehráli, aniž by to, prosím, vyznělo nějak rasisticky, afroameričtí a bělošští hudebníci?

Když to vezmeme úplně od píky, tak na začátku století se na americkém jihu vytvořila mísením národností skupina tzv. Kreolů, míšenců evropského a afrického původu. Z této generace vzešli muzikanti jako Jelly Roll Morton, nesmírně důležitá osobnost, klavírista a tvůrce hudebního žánru hot jazz, který vznikl v New Orleans někdy ve dvacátých letech minulého století. V ansámblech se tu potkávali černoši, běloši i Kreolové. K velkým změnám došlo v důsledku tzv. Great Migration, kdy se mnoho lidí z jihu zvedlo a začali se stěhovat do větších měst na severu. A s sebou si samozřejmě brali i svou hudbu. Vznikaly první nahrávky, v Chicagu a New Yorku byly založeny první nahrávací společnosti. Pak přišel rozhlas, 30. léta a období swingové hudby, do které se zapojovalo stále více bílých hudebníků, kteří tuhle hudbu hráli na velmi vysoké technické úrovni. V Americe 30. a 40. let začali být jazzoví hudebníci také silně konfrontováni s evropskou klasickou hudbou, protože do USA se uchýlili umělci jako Sergej Rachmaninov, Igor Stravinskij, Arnold Schönberg, Erich Wolfgang Korngold a mnoho dalších vynikajících evropských skladatelů a instrumentalistů, což jazzoví muzikanti vnímali a uvědomovali si, že pokud má mít jejich hudba své místo vedle „oficiální“ klasické hudby, musí být na velmi vysoké úrovni. A to byla. Bebop, který vznikl ve 40. letech, byl naopak doménou Afroameričanů. Šlo o žánr, který vznikl jako určitá reakce na swingovou éru, kdy se hrálo převážně k tanci a pro některé to byla hudba až příliš populární. Saxofonisté a trumpetisté, kteří byli na ohromné hráčské úrovni, měli pouhá šestnáctitaktová sóla, kde se mohli ukázat, což jim vadilo, a tak se rozhodli emancipovat a začali hrát v malých klubech v malých partách – kvartetech, kvintetech, sextetech. Můžeme to nazvat i určitou revoltou afroamerického obyvatelstva. V padesátých letech vznikl hard bop a do amerického jazzu začaly vstupovat silné evropské vlivy, mimo jiné i díky Daveu Brubeckovi, který výrazným způsobem přispěl k dalšímu vývoji jazzové hudby.

 

Jak?

Byl zásadní hned v několika aspektech. Za prvé se stal jedním z amerických jazzových ambasadorů, což byla oficiální funkce, kterou nezískal každý. Americká federální vláda si tehdy vybrala několik umělců, které poslala na turné do Evropy a na Blízký a Dálný východ, aby udělali osvětu americké hudby. Do určité míry to byla propaganda, ale v tom dobrém slova smyslu. Američané chtěli v době studené války ukázat svou pozitivní tvář prostřednictvím hudby, která by mohla být platná i na starém kontinentu. Dave Brubeck tak tehdy poprvé vyjel v roce 1958 se svým kvartetem na tzv. Federal State Department Tour, což byla poměrně dlouhá, téměř půlroční cesta po Eurasii – Iránu, Iráku, Turecku, Pákistánu, Indii, východní Evropě. Odehráli strašně moc koncertů a on měl díky tomu možnost poznat hudbu mnoha kultur, což bylo důvodem, proč po svém návratu do USA mohl tak výrazně obohatit americkou jazzovou hudbu. Protože když se vrátil, začal vše, co zaslechl a co se naučil právě v Turecku nebo na Blízkém východě, do své hudby implementovat. Například používání lichých meter, jeden z hlavních Brubeckových přínosů jazzové hudbě. Do té doby to skoro nikdo nedělal, že by zahrál skladbu v pětidobém taktu. Většinou se hrálo na tři nebo na čtyři a Dave Brubeck začal najednou hrát na pět nebo na devět. Také ve skladbě Points on Jazz, kterou budeme hrát na Firkušného festivalu s Karlem Košárkem, je poslední část v devítiosminovém taktu, který údajně slyšel právě v Turecku. Já ho znám zase z bulharské hudby, tomu rytmu se říká Dajchovo horo a je to „taka taka taka takata“ – tři skupinky po dvou a jedna po třech. Brubeck začal používat právě tyto elementy a měl takové hráče v kapele, kteří to s ním dokázali zahrát. Tak vznikl jeho specifický rukopis, kterým se od ostatních hodně lišil. S Paulem Desmondem pak také určili styl, kterému se začalo říkat cool jazz. Intelektuálnější, hodně zvukově sofistikovaný jazzový žánr pro muzikanty citlivé na barvu a zvukové nuance.

 

Pojďme do současnosti, lze v jazzové hudbě posledních let zaznamenat nějaké trendy?

Nevím, jestli úplně dovedu popsat styl, který je aktuálně nejvíce mainstreamový, to budeme moci posoudit až zpětně, ale jsem si vědom toho, že tradičnější jazz, řekněme ten akustický, je rozhodně na ústupu a do hudby stále více vstupují technologie. Spoléhat se na pomoc počítače může někdy vést k zajímavým věcem, bohužel někdy to má i degradující efekt, protože ztrácíte určité schopnosti, které jste nabyl hrou na akustický nástroj. Hrát s druhým člověkem vyžaduje jiný přístup, jiné naladění a jiné schopnosti, aby mohla komunikace probíhat plynule. Trend technologií je však evidentní. V New Yorku jsem si byl vždycky vědom toho, že existují dvě hlavní linie: mainstreamový jazz, který se hraje ve známých klubech jako Village Vanguard, Smalls nebo Blue Note, a pak je tam poměrně silná větev soudobé jazzové hudby kolem klubu The Stone, který založil John Zorn, kde vzniká hodně experimentálních projektů. Tito hudebníci jezdí také velice rádi do Evropy, protože v Evropě jsou jazzoví muzikanti těmto trendům poměrně nakloněni a mainstreamový jazz, který se opírá jen o tradiční stavební kameny jazzové hudby, už je moc nezajímá. V Evropě je to třeba skandinávská škola nebo muzikanti z Francie, kteří pozitivně reagují na tento avantgardní svět. Vnímají hudbu hodně ze široka a zkoumají třeba i hudební principy Orientu nebo jiných vzdálenějších kultur, které se pak snaží implementovat do jazzového kontextu.

 

Když se vrátím ještě k Davu Brubeckovi a skladbě Points on Jazz, budete se s Karlem Košárkem držet spíš klasického zápisu, nebo improvizovat?

Když jsem se poprvé podíval do not, byl jsem vlastně trochu překvapený, protože tahle skladba je zapsána velmi, velmi klasicky. Pak jsem si ji ale začal přehrávat a stále víc to na mě působilo jako spontánně zachycená improvizace. Tahle baletní suita byla původně zkomponována pro komorní ansámbl. Pro dva klavíry ji upravil Daveův bratr Henry Brubeck, což byl ovšem klasický pianista, a tak ji přepsal včetně jazzového frázování, což pro jazzového muzikanta vypadá dosti nečitelně. Raději vidím trioly v rovných osminách s drobnou poznámkou na začátku skladby „swing“ než vypsané v partituře. To vše mě dost dráždilo a přimělo mě to koketovat s myšlenkou zápis místy poupravit a najít v něm prostor pro improvizaci. Prokonzultoval jsem to s Karlem Košárkem, který sice není jazzový pianista, nicméně jazzovou hudbu má rád, dokonce jsem se doslechl, že hrál koncerty s Emilem Viklickým, Petrem Dvorským a Jirkou Slavíčkem, takže je takovým nápadům otevřený. Zkrátka jsem rád, že jsem ho nemusel dlouho lámat. Řekl mi, ať se na to tedy podívám a zkusím najít, kde bychom mohli zápis pozměnit, což jsem udělal a asi ve třech nebo čtyřech částech jsem vytipoval místa, kde mi to opravdu připadá, jako by Dave nahrál na magnetofon nějakou doprovodnou smyčku a do té improvizoval pravou ruku. Ta místa jsem si vyznačil a budu si je hrát po svém. Jedna z těch částí se jmenuje Blues, další Ragtime, Waltz, kde je ještě taková zajímavá věc: jde o valčík, takže celá tahle věta je samozřejmě psaná ve tříčtvrtečním metru, ale rytmus doprovodného klavíru je téměř identický s charakteristickým rytmem slavné skladby Take Five z desky Time Out, kterou vydal Brubeck Quartet v roce 1959 a prodalo se jí několik milionů kusů. A tak jsem Karlovi navrhnul, abychom vzali „nůžky“ a v každém druhém taktu tu třetí dobu vystřihli, a on kupodivu souhlasil. Udělali jsme z toho tedy valčík na pět a já věřím, že se tím trochu více přiblížíme jazzové duši Davea Brubecka.

 

Na závěr možná ještě pár slov o životě, u vaší webové stránky na mě vyskočil slogan „božsky jez a božsky žij“, což mě trochu překvapilo!

Tak to je nějaký strašný scam! Bohužel v online prezentaci jsem hrozně zastaralý, ačkoliv mi všichni říkají, že s tím musím něco udělat. Mé webové stránky vznikly v roce 2015 a obávám se, že od té doby jsem na ně nesáhl. Takže je možné, že když dneska zadáte mé jméno, odvede vás AI někam úplně jinam!

 

Tak jinak. Jaké životní krédo byste si tam napsal?

Nevím. Právě teď se dostávám do fáze, kdy by mohla přijít i nějaká krize středního věku. Tedy zatím nemám ten pocit, že už v ní jsem, ale dovedu si představit, co by to mohlo způsobit. Tak si každý den snažím připomínat, proč vlastně dělám hudbu a proč jsem ji dělat začal. Proto se například snažím hrát i na jiné hudební nástroje, abych si znovu připadal jako laik. Hází mě to takovým tím flashbackem do stavu, kdy člověk s hudbou začíná. Takže tím heslem by možná bylo: Snaž se k hudbě každý den přistupovat tak, jako by to byl nový začátek.

foto: Jan Prokopius

Michal Wróblewski: Když kapela nefunguje po lidské stránce, nestojí to za hodinu na pódiu

Vyjmenovat vše, čemu se saxofonista, skladatel etc. etc. Michal Wróblewski věnuje, by vydalo na hodně dlouhý perex. Tudíž nebudu plýtvat místem, však se o řadě Michalových aktivit dočtete níže. Jeho rozmáchlé, různorodé a inspirované činnosti „uvnitř a kolem hudby“ ale možná lze vztáhnout k jednomu pojmenovatelnému cíli. Z Wróblewského snah doslova vyzařuje, jak moc mu jde o fungování muzikantské komunity, o udržení svébytné scény. Což není míněno ve smyslu nějakého lokálního patriotismu nebo nedej bože elitářství „spřízněných umělců“. Naopak, vazby oné komunity se neomezují žádnými hranicemi. Tedy krom hranic dobrého, a přitom jaksi netuctového vkusu.

Máš tolik kapel a projektů, až se může zdát, že upřednostňuješ „impromptu spolupráce“. Jenže ona to není pravda, řada toho, co děláš, má dlouhé kořeny a jména zásadních spoluhráčů se nemění. Dáváš přednost stálým sestavám?

Opravdu dávám přednost dlouhodobým projektům. Kapely E Converso i Janoušek-Wróblewski Quartet už existují přes deset let v naprosto nezměněné sestavě. Tahle linka tvorby, dlouhodobá spolupráce a potenciál toho, co může člověk udělat s muzikanty, které dobře zná, mě zajímá asi nejvíc.

Nicméně těch zajímavých příležitostných setkání je také spousta.

V poslední době se opravdu stále častěji ocitám v nahodilých skupinkách a situacích, což je dáno asi tím, že potkávám stále víc a víc zajímavých lidí. Často se to děje i mezinárodně. Na improvizační scéně funguje model, kdy si člověk často nemůže z finančních důvodů dovolit odjet někam na druhou stranu Evropy absolvovat turné se svojí kapelou. V rámci tohoto hudebního světa je mnohem strategičtější a jednodušší odehrát pár vystoupení s tamními muzikanty. Což je skvělé a pro mě jde o ideální způsob, jak objevovat a poznávat nové scény a místa. Ovšem ustálené spolupráce jsou pro mě pořád prioritou.

NESEDĚT DOMA

Kam jsi takhle v poslední době vyrazil?

Hrál jsem například ve Švýcarsku na sympoziu v rámci festivalu Alpentöne s německým basistou Jonasem Gerigkem, se kterým občas spolupracuji.

Ovšem vyloženě objevná cesta pro mě bylo polské turné začátkem letošního roku. Šlo o trio, ve kterém hráli polský kytarista Pawel Doskcz a portugalský saxofonista José Lencastre. S Josém už jsem hrál v Portugalsku přede dvěma lety a letos také budeme mít nějaké koncerty v Lisabonu. Tahle nadnárodní parta vznikla i kvůli tomu, že se plánovalo jet do Polska, a Pawel tamní scénu pochopitelně zná. Díky téhle cestě jsem trochu nahlédl do podhoubí polské experimentální hudby, které jsem zase tak dobře neznal.

Což se ti hodí i jako dramaturgovi, k čemuž se ještě dostaneme. Ale podobných spoluprací jsi měl a máš spoustu. V minulosti třeba s japonskou zpěvačkou a tanečnicí Seshen, kterou si potkal, když jsi studoval na Norwegian Academy Of Music v Oslu. Jste ještě v kontaktu?

Se Seshen šlo vlastně o stálý projekt a zároveň takový odštěpek z mého norského ansámblu, kde ona zpívala. Šlo o magisterský projekt, se kterým jsem hrál i v Česku, na JazzFestBrno, v Letovicích, Pardubicích a v Praze. Se Seshen jsme si byli na škole blízko, tak jsme udělali navíc ke kapele i tohle duo. Teoreticky by mohlo pokračovat dodnes. Jenže já se přestěhoval z Osla zpátky do Prahy, což by tak nevadilo, jenže Seshen momentálně žije v Kalifornii. To už se spolupracuje hůř.

V Norsku jsem měl také docela aktivní trio Kiap, jenže to zase tak trochu zabil covid. Vydalo dvě desky, mělo potenciál k dlouhodobější činnosti a domluvené koncerty, jenže když přišly lockdowny, všechno se rozsypalo. I když se čas od času bavíme, že bychom se zase dali dohromady.

Studentské kontakty bývají důležité, zvláště jsou-li navázány napříč světem…

…jenže paradoxně z mých studentských kontaktů jsou pro mě nejdůležitější ty, které jsem navázal ještě v prvním období mých studií na Ježkárně, kam jsem nastoupil v šestnácti. Jak E Converso, tak Janoušek-Wróblewski Quartet jsou kapely složené právě ze spolužáků z Ježkárny.

Pojďme ale ještě zmínit nadnárodní setkání. Nakousli jsme spolupráci s Jonasem Gerigkem a také italským kytaristou Marcem Fiorinim. Jak vznikla?

Přes nějaké svoje kontakty jsem pomohl v Praze uspořádat takový meeting v rámci platformy SHARE_impro, což byl dvouletý grant, do kterého zainvestovalo pět různých evropských kolektivů z Francie, Itálie a Dánska. Během těch dvou let se podařilo uspořádat několik setkání, která měla sdružovat různé improvizační kolektivy. Já na to konto založil Ma Kolektiv, abychom měli nějakou platformu, na jejímž základě bychom mohli spolupracovat. Jedno ze setkání proběhlo na ostrově Langeland v Dánsku a tam jsem potkal jak Marca, tak Jonase. Zahráli jsme si na nějakých sessions a dohodli se, že by bylo fajn v tom pokračovat. Když mě později Zdeněk Závodný oslovil, že plánuje dělat v pardubickém Divadle 29 rezidence a hodila by se mu mezinárodní spolupráce, napadlo mě pozvat tyhle dva kluky. Natočili jsme při té příležitosti i desku Paragliding (vyšla u Ma Records v dubnu 2024, pozn. aut). Od té doby bohužel tohle trio společně nevystoupilo, hráli jsme jen v duu s Jonasem, protože Marco neměl zrovna čas přijet. Nicméně plánujeme další spolupráci.

Na letošní Free Jazz Festival jsi domluvil koncert tria Lisk-Janje-Wróblewski.

Tohle bude asi patřit do kategorie spíše náhodných setkání. Tracy Lisk jsem potkal v rámci Hybrid Sessions, které v Praze organizujeme spolu s Georgem Cremaschim. Je to Georgova známá z Ameriky, kterou on na Hybrid Sessions pozval do dua tuším s Míšou Turcerovou. A s Borisem Janjem jsme se poznali v rámci jiné podobné akce v Rakousku, na kterou mě nasměroval Radim Hanousek. Tracy s Borisem se nějakým způsobem propojili, vystupují spolu. A když jsme hledali příležitost, jak si zahrát takhle ve třech, pomohl Petr Pylypov pozváním na Free Jazz Festival.

NA DLOUHÝCH TRATÍCH

Proberme tvoje stálé kapely, minulé i současné. Vezmeš to prosím od začátku?

Moje první autorská kapela byla

Chmelnice 1988, foto: Ivan Poledňák

Miroslav Posejpal: Jít za sny srdce

K padesáti letům působení Miroslava Posejpala na naší hudební scéně, kam vnesl spolu s Jiřím Durmanem jako jeden z prvních free jazz, ale také totální společnou improvizaci od nuly, vyšlo u vydavatelství Blue Lizard trojalbum Message From No Man’s Land.

Duo ani Posejpal samotný se nikdy nestali hvězdami ani v rámci žánru, i když jim vyšlo album u Leo Records, ovšem měli u nás ohromný ideový vliv na free formu, společné improvizace od nuly i kontemplativní hudbu. Kromě dua působil Posejpal v IQ+1 nebo Paraneuru a Tonton macoutes, kde jsem měl to štěstí s ním hrát i já. Výjimečná a inspirativní jsou i jeho sólová kytarová alba. 

Od prvního koncertu dua Durman Posejpal letos uplynulo 50 let. Asi tě na začátku nenapadlo, jak dlouho budete hrát a jak dlouho budeš pokračovat ty?

Foto Karel Šuster
Foto: Karel Šuster

Na začátku ne. Ale taky jsme to vůbec neřešili. Poznali jsme se o tři roky dříve a pokoušeli se sestavit fungující kapelu, což se nám nepodařilo. Naše představy byly pro naše tehdejší potenciální spoluhráče, vlastně těžko říct jaké, ale určitě se s nimi nemohli srovnat. Na zahajovacím koncertu, na který jsme nakonec dorazili jen sami dva – ostatní se nedostavili – jsme dospěli k tomu, že na další hledání spoluhráčů rezignujeme a budeme dál pokračovat jen spolu, protože naše představy byly naopak hodně podobné. Už nás nebavilo přemlouvat někoho dalšího do něčeho, do čeho se mu zjevně nechtělo, a tohle byla nejjednodušší cesta.

Překvapuje mě, že jste nenašli nikoho dalšího, protože jste tuším začínali s free jazzem, který se objevil už na začátku šedesátých let a tehdy se už běžně hrál i v Evropě.

Z evropského hlediska to tak bylo. My jsme od roku 1973 jezdili do Varšavy na Jazz Jamboree a později i do východního Německa, kde byla freejazzová scéna poměrně živá oproti naší.

U nás se traduje, že se tomuto stylu v podstatě věnovaly jen dva soubory – Free Jazz Trio Olomouc a my. Z toho plyne, že počet lidí, kteří by tento žánr hráli, byl minimální. Naši vrstevníci byli relativně konzervativní, což vedlo k tomu, že jsme zůstali sami.

To bylo docela odvážné rozhodnutí.

Začátek byl poznamenán dobou, každopádně byla pro nás určujícím impulzem doba, ve které jsme se potkali a kterou jsme zažili, čas konce šedesátých let, kdy všude ve vzduchu visely nějaké sny a naděje a všichni měli představu, že se stane něco úžasného. Pokud to člověk zažije, zvlášť v hodně mladém věku, tak to na něm zanechá zásadní vliv a podpoří to v něm idealismus, který je v takovém případě a s takovými plány asi nezbytný.

Hráli jste jako duo se dvěma melodickými nástroji, což znamenalo najít odlišný přístup.

V dnešní době se dua objevují častěji. Tehdy to nebylo tak frekventované, takže vzory prakticky neexistovaly. Měli jsme poměrně dlouhou dobu problém překonat základní omezení vyplývající z obsazení. Není v něm ani harmonický nástroj ani rytmický základ, ve většině jazzu přitom je základní metrorytmická struktura. Tato bariéra pro nás byla dlouho nepřekonatelná, ale díky zkušenostem z Polska, kde jsme se potkali především s hudbou Tomasze Stanka, jsme začali cílit k pojetí vnitřního volného rytmu, což byl takový prvotní impuls, od kterého se začalo všechno odvíjet.

Ale nakonec se vám povedlo hrát ve dvou a nalézt vlastní pojetí.

Říkám tomu

Dr. Kary: Válo to se mnou docela pěkně

Ondřej Háša čili Dr. Kary je po desetiletí významnou postavou českého reggae, hiphopové a soundsystémové scény. Prožil s ní vývoj od začátku 90. let 20. století, pro řadu posluchačů je generačním referenčním bodem. Vystupoval s DJ Liquidem A, s Pro Sound system a Gardenzitty sound system, s DJ Boldrikem, mimo jiné. A také v kapelách Nana Zorin, Fast Foord Orchestra, v posledních letech v triu Nevereš s Cocomanem a Messenjahem. Je především MC – tedy zpěvákem, který s velkou dávkou charismatu dotváří živou nebo živě mixovanou hudbu. Na jaře letošního roku střízlivě oznámil, že vzhledem ke své vážné nemoci jede svou Last Tour, dokud mu budou síly stačit.

Kdy jste se zpíváním začal? 

Zpívám od doby, co si to pamatuju. S maminkou v autě na chalupu: Bylo nás tam sedm lodníků, Prídi, Jano, k nám, to mám dodnes hodně rád. Mihnul jsem se skrz Khünův soubor, ale to byla předpokládám nějaká přípravka. Pamatuju si, že na nás byli opravdu zlí, tak jsem tam nechtěl chodit, byly mi čtyři nebo pět. Na základce sbor, kde byla hodná paní učitelka, takže tam jsem chodit chtěl, na gymplu školní sbor.

Kdy se objevila nějaká žánrovější hudba?

Začínal jsem jako folkař, původně jsem kotlíkář. Nejkrásnější spolužačka na základce mě na škole v přírodě naučila mačkat cikánský géčko. Seděl jsem s kytarou a ona mi obtočená kolem mě ukazovala, jak to šmidlat. A pak jsem šmidlal fakt hodně. Zpěvníky tehdy na konci osmdesátých letech nebyly k mání. Chodil jsem do oddílu, kde jsme měli oddílový zpěvník, cyklostylovaný…

Někdy ve druháku na gymplu jsem měl malinkatý papírek a na tom napsaná jména písniček, které umím, a první dva akordy, aby to naskočilo. A zvládal jsem čtyř- nebo pětihodinový repertoár zpaměti.

První playlist…

A taky první opravdové přátelství. Na gymplu jsem hned ve druháku potkal svůj první kmen, fakt nejlepší lidi, super intenzivní vztahy. Tehdy jsem poprvé začal řešit, jestli nejsem homosexuál, protože jsem ty svoje kamarády hrozně miloval, ale ukázalo se, že ne. A měli už kapelku, jeden z nich odjížděl na rok pryč mimo republiku, někdy v roce devadesát jedna, uvolnilo se místo basáka. Hráli jsme Beatles revival. Musel jsem se naučit mačkat struny na base a zpívat třetí hlasy. Vlastní tvorba byla v bigbítovém stylu o sebevraždách, něco, co píšeš v šestnácti. Byli z Gymnázia Karla Sladkovského, já jsem studoval první česko-španělskou větev Gymnázia Budějovická. Hráli jsme na Karlově mostě a možná ještě jinde.

Jak se ta první kapela jmenovala?

Hey Plops, což vlastně bylo vtipně „hey plebs“…, byli jsme hrozně intelektuální. Když jsme nezkoušeli a nevystupovali, hodně jsme pili a kouřili trávu. Když jsme se z toho vynořili, začali jsme hrát shoegaze, plochy a vazbení, tehdy už existovali Slowdive. Ve velkém obýváku jsme vychytaně rozestavěli nástroje a snímali to za dveřmi, protože jsme nahrávali na kazeťák. Stejně to znělo jako opakující se minimalistické kompozice Plastiků nebo trochu jako Philip Glass, ale hodně gymnaziálně. Někteří kluci uměli nástroje ovládat dobře, já se to musel naučit. Záviděl jsem klukům, kteří si hodili nohu přes nohu a začali hrát písničku, kterou nikdy neslyšeli.

Co se v té době odehrávalo hudebně kolem vás?

Na gymplu jsme v devadesátkách objevovali všechny ty cizí krásy, kdy sem vtrhla cizí kultura a mladý lidi z ciziny. V další mezeře v našem hraní jsme začali brát experimentálně chemikálie, předem jsme věděli, že drogy jsou nebezpečné, snažili jsme se to brát řízeně a nespadnout do toho. Taky už jsme daleko víc hulili. Důležitou roli sehrála knížečka Marihuana J. X. Doležala (1993), i když jeho pozdější vystupování jsem nechápal. Vnímali jsme, že je tady věc, která ti dělá strašně dobře po těle, a ještě k tomu má reálné průmyslové možnosti a je to zakázané. Mezitím už pomalu začala explodovat DJská scéna. Naštěstí jsme se skamarádili s DJ Romanem, což je současný Liquid A. Ten nás přivedl ke spoustě muziky, a hlavně měl na naše poměry velkou kolekci reggae CD a kazet.

Jak se k ní dostal?

Hned po revoluci odjel mimo ČR, byl ve Vídni a myslím, že v San Francisku. Nechápu jak, ale o muzice věděl strašně moc už předtím, než přišla revoluce. Tehdy se tajně pašovaly desky přes hranice z Vídně. Venku pak nasál informace. Vždycky hrál muziku, která se začala tady poslouchat až za rok, v Bunkru a na dalších místech. Půjčil nám spoustu reggae. S naší kapelou a pod Liquidovým vlivem jsme začali hrát reggae, ještě to předmarleyovský, pre-roots reggae, skáčkový, ve stylu Studio One. Po maturitě jsme si s prvním kmenem pronajali bývalý penzion v Senohrabech a měli tam jako že komunu. Nahoře pokojíčky, dole velká společenská místnost a kuchyně. Dojezdová vzdálenost od Prahy, kde jsme všichni studovali vejšku.

První kmen… jak to dopadlo?

Většina lidí začala

Pěnice a pěníci: Lizz Wright

Dnešní host seriálu je zvláštní případ, zpěvačka s enormními dary od Pánaboha a se senzačním startem se najednou záhadně zadrhla, možná z nějakých osobních důvodů. Přestala se vyvíjet a až příliš oslavovala toho, co jí do kolíbky tolik nadělil. Ale pak se zas pomalu začala vzpamatovávat a momentálně je asi na svém zatímním uměleckém vrcholu. Aby bylo jasno – v nejvyšším patře světové muziky. A budeme to moci brzy uzřít na vlastní uši, oči a další orgány. Protože 13. listopadu vystoupí v žižkovském Paláci Akropolis.

c Jesse Kit
c Jesse Kit

Lizz Wright
Když roku 2003 přišla Elizabeth LaCharla Wrightová s debutovým albem Salt, hned u důležité značky Verve Forecast pod velikým Universalem s asi čtvrtinovým podílem na americkém hudebním trhu, vypadalo to na zrod nové jazzové, případně neo-soulové zpěvačky, mírně ovlivněné prvky tak řečené „americany“. Zjednodušeně směsí blues, country a folku. Na desce jsou také skladby z jazzového světa – Afro Blue kubánského perkusionisty Mongo Santamarii, proslavená coby instrumentálka hlavně Johnem Coltranem, a s textem soul-jazzmana Oscara Browna Jr. pak Abbey Lincolnovou. Kterou Lizz doposud vyjmenovává mezi svými zásadními inspiračními zdroji. Vedle třeba Niny Simone. Anebo Open Your Eyes, You Can Fly (klavírní sólo Danilo Pérez), rovněž původně orchestrálka Chicka Corey, již nazpívala na své stejnojmenné album Brazilka Flora Purimová (1976).
Prvé CD už jen Lizz Wrightové produkovali vedle zkušeného Tommyho LiPumy bubeník Brian Blade a klávesista Jon Cowherd. A také na něm samozřejmě hrají. Například i s vyhledávaným kytarovým profíkem Johnem Hartem velmi moderní a nakažlivý groove v tradicionálu Walk With Me, Lord, předznamenávající řadu pozdějších Lizziných nahrávek náboženských songů. A pozor, protagonistka dodala čtyři vlastní písně. Včetně té, která dala albu název. Někomu se mohlo zdát, že je Wrightová temnou barvou altového hlasu, v jejím případě asi spíš kontraaltového, blízká Cassandře Wilsonové. Akorát podstatně mohutnějšího hlasu, s větším rozsahem. A s pozoruhodně hladce zvládnutou technikou.
Kterou má ale dcera pastora a šéfa kostelního hudebního ansámblu z georgijského malého města Hahira dost možná vrozenou. Ale také důkladně proškolenou a zpevněnou interpretací gospelů při bohoslužbách, studiem sborového zpěvu na univerzitě v Atlantě, sólového na newyorské The New School a členstvím ve vokálním ansámblu In The Spirit. Talentovanou dívku pozval roku 2002 na hostování ve dvou písních svého alba The Pecan Tree Joe Sample, pianista, skladatel a šéf pop-jazzových The Crusaders. Takže začínala s jednoznačnou veličinou a Sample za ni také ztratil slovo u hledačů nových tváři labelu Verve. Kteří pak jistě nelitovali, neboť Salt se ocitlo vysoko na žebříčcích prodejnosti titulů současného jazzu i jazzu veškerého podle časopisu Billboard.

Skvěle zvolená cesta
Ideálnějšího producenta než

c Jeremiah-Johnson

Ally Venable: Tváří v tvář vlastnímu blues

Bluesrocková zpěvačka, kytaristka a písničkářka Ally Venable (*1999, Kilgore, Texas) nadchla v roce 2022 publikum Blues Alive jako už velmi zralá a sebevědomá hudebnice. Měla totiž dost času sbírat zkušenosti, vždyť první desku, EP Wise Man, vydala už jako čtrnáctiletá. Název alba No Glass Shoes (2016) pak potvrdil, že nehodlá být žádnou submisivní Popelkou. Oslovuje převážně mladé publikum a přesvědčivě bourá mýtus o blues jako hudbě pro „pokročilé“, ovšem dokáže nadchnout i „pamětníky“. V pražské kavárně a baru Zasekávák představí svoje žensky razantní pojetí texaského bluesrocku 22. října 2025.

Vaše poslední album se jmenuje mnohoznačně Money & Power. Text titulní písně má jasný feministický kontext, ale není název myšlen také jako symbol povrchnosti a bezohlednosti touhy po „bohatství a moci“?

Každý si text může interpretovat volně. Ale já to myslela primárně opravdu z toho ženského pohledu. Jsem žena, a je pro mě důležité stát si pevně za svým ženstvím a mluvit o tom. A inspirovat také ostatní ženy, aby byly vždy silné a dělaly to, po čem touží. Pro mladé ženy je důležité vidět někoho jako já, jak si dělá na pódiu, co chce, což může povzbudit jejich sebevědomí a odhodlání naplňovat jejich ambice.

V jednom rozhovoru jste připomněla, že blues vždy bylo také protestní muzikou. Jaká témata vás v textech zajímají?

Pro autora je důležité psát o tom, co se ho v životě osobně dotýká nebo co ho znepokojuje. Měl by být hlasem komunity, jejíž hlas možná tak daleko nedosáhne, a inspirovat ke spojení lidí prostřednictvím muziky.

Píseň Heal Me (Uzdravuj mě) jste myslela obecně, jako potřebu léčby hudbou v nejistých dobách, nebo je osobní?

Myslím, že když dokážete vzdorovat tváří tvář vlastnímu blues, už to samo o sobě je součástí uzdravování sebe sama. Kdykoliv jsem se postavila problémům čelem, vyšla jsem na druhé straně jako lepší a silnější verze sebe samotné.

Poslední album je mnohem pestřejší než ta předchozí. Je zde chytlavá power balada Do You Cry, funky Stopper Back Papa, rytmus ska v Legends. I když pořád platí, že „blues je váš nejlepší přítel“, jak zpíváte na albu Real Gone, znamená to, že se zajímáte o rozšíření žánrového záběru?

Blues vždy zůstane součástí mého hraní, ať už budu dělat cokoliv. Ale myslím, že je důležité zahrnovat do hudby další vlivy, protože jedině tak se žánr může vyvíjet a přilákat k blues další posluchače. I pro samotného umělce je zásadní vyjadřovat různé ideje a nápady a nebýt omezován očekáváním okolí, nezůstat zavřený v jedné krabičce.

Pozvat na desku Shemekii Copeland a „Kingfish“ Ingrama jako hosty byl váš nápad, nebo výsledek vydavatelských snah? Jaké to bylo zahrát si s nimi?

Šlo čistě o můj nápad, protože oba jsou mými dobrými přáteli, setkáváme se už dlouho. I proto nám šla spolupráce ve studiu tak hladce. Jsem nadšená tím, jak nakopli skladby, ve kterých hrají!

Začala jste hrát bluesrock ve velmi útlém věku. Nesetkala jste se také s těmi pitomými poznámkami, že blues může procítit jen osoba zralá, s životními zkušenostmi? Přitom se mi dobře vybavuje, jak silné „blues“ může mít třeba středoškolák.

Přesně tak. V každém věku, jak jde život, má přece člověk silné emoční zkušenosti. A je naopak chvályhodné, když mladí lidé využijí muziku, včetně blues, k vyjádření svých emocí a pomohou svým vrstevníkům dělat to samé.

Na vašich raných deskách a EP se některé písně 

Radu Tesaro: Cestovatelka se špachtlí plnou barev a prsty na klávesách 

V rodném listu má Radka Tesařová, v uměleckém světě je známá jako Radu Tesaro Kirby. Skamarádily jsme se prozaicky, přes děti. Až potom jsem Radku poznala jako klavíristku, cestovatelku pobývající od Kanady po Afriku, malířku, a navzdory několika desítkám výstav i prodejní úspěšnosti skromnou umělkyni neustále pochybující a hledající vlastní výtvarný výraz. 

Zatímco Kanada v ní naplno otevřela touhu věnovat se malování na profesní úrovni, dlouhý pobyt v Africe trvale ovlivnil její tvorbu, a to nejen tematicky, ale především co se týče barevné dynamiky.

Radka nabírá na špachtli světlo, krajinu, slunce, lidi a zvířata a pokládá na plátno expresivitu přítomného okamžiku, ať už se jedná o africkou přírodu ležící hluboko pod rovníkem, nebo o jihočeský podzim. Jak sama říká, malířství je pro ni hlavní volbou v jejím uměleckém hledačství.

Jsi z umělecké rodiny. Tvůj otec byl skladatel a pedagog na konzervatoři Jaroslava Ježka, tvůj bratr je novinář a spisovatel, ty rodinnou uměleckou mozaiku doplňuješ o výtvarné umění. Ovlivnilo tě toto rodinné prostředí, a jestli ano, jakým způsobem? Nebo ses vydala vlastní cestou, třeba i rodinné inklinaci k umění navzdory?

Rodinné prostředí mě určitě ovlivnilo v mnoha směrech. V tom uměleckém asi nejvíce hudba, která mě doprovázela i na mých cestách a dodnes je mou součástí.

Na druhou stranu, když máte v rodině silnou uměleckou a zároveň vůči vám i kritickou osobnost, trochu to člověka spíše brzdí, alespoň u nás to tak bylo. Proto jsme se do umění ani já ani mí sourozenci nechtěli pouštět, mysleli jsme si, že nemáme dostatek talentu. Ale genetika je další věc, a nakonec stejně promluvila. Taťka byl mužem mnoha talentů, měl smysl pro estetiku i módu, dokonce mě přesvědčoval, abych dělala módní návrhářství. On byl vždy elegantní, ale to byla i maminka.

Troufnu si tvrdit, že by taťka byl dobrým návrhářem nebo spisovatelem, byl velmi vtipný, dokázal bavit společnost a možná by ho bavilo i herectví. Nakonec se věnoval hudbě a vyučoval hře na klasickou kytaru. V tomto ohledu na mě měl samozřejmě velký vliv a vím, jak je důležité, zda vám rodina podá pomocnou ruku a pomůže upevnit sebevíru. Také vás ale může od dalších kroků odradit.

Já jsem zcela jistě to umělecké hledačství podědila, dodnes mě láká hodně uměleckých směrů. Ale myslím, že pevným bodem pro mě byla hudba, která mi otevřela dveře k malbě. Mám hudbu a výtvarnou činnost tak těsně propojenou, že se spíš prolínají navzájem.

Mám dva bratry a jak je znám, vím, že i oni jsou stejně „postiženi“. Mají v sobě mnoho talentů a jsem si jistá, že ne všechny v sobě dokážou odhalit a naplno využít. Někdy je třeba si prostě vybrat.

Vyprávěla jsi, že jsi jako velmi mladá courala Evropou, vydělávala sis hraním na elektrické piano a také jsi někdy dělávala výmalbu hospod. Jaké to bylo, jak dlouho to trvalo a směřovala jsi už tehdy vědomě k tomu, že se chceš věnovat malbě? 

Po návratu z Německa, kde jsem byla v roce 1997 jako au-pair, jsem se chvíli plácala po brigádách a taťkovi se zdálo, že se jen flákám. Já zase měla pocit, že nejsem doma vítaná, a těsně před Vánocemi jsem odjela stopem s elektrickým pianem na osm baterek zpět do Německa. Neměla jsem plán, neměla jsem cíl, jen jsem si myslela, že budu hrát na ulici a vydělám si trochu peněz. Ale seznámila jsem se s německým hippíkem Richardem Fürstem a přijala jsem jeho nabídku přijet za ním do Episburgu. Richard byl bluesman, chtěl si otevřít blues bar. Byl to půlrok naplněný skvělými zážitky.

Opravovala a řídila jsem Richardova retro auta, měl takový hippie vozový park, třeba VW minibus, mercedes, terénní Ladu, k tomu přívěs pro koně, v kterém jsme převáželi pianino. On neměl řidičák a od rána býval pod vlivem, v té době snídal láhev whisky. Přesto byl v pohodě, nikdy se neprojevoval jako opilec, a vše měl navzdory svým návykům skvěle zorganizované. Já se vedle něho naučila hudebně i jinak improvizovat, vyjížděli jsme do Mnichova a jiných větších měst, kde jsme si díky jeho velkému šoumenství vydělávali docela slušné peníze na ulici. A také jsme pracovali na otevření bluesového klubu, přijíždělo za námi i pár mých přátel z Čech.

Osekávali jsme omítky, brousili schody a dřevěné podlahy, já jsem malovala na bar a na stěny jazzové motivy a portréty jazzmanů. Tam jsem se také setkala s jedním cestovatelem a filozofem v jedné osobě, který mi řekl, že mám talent a že bych se měla věnovat malování. Tehdy mě ale zajímalo cestování a líbil se mi způsob života, který jsem vedla, a nijak jsem si nelámala hlavu s tím, čím se jednou budu živit.

Co bylo potom?

Uchamžiky

Není nijak překvapivé, že hudebníci jsou často fanoušci jiných hudebníků. Nebo alespoň byli, než se sami proslavili. A ti, kteří se toho stále „nezbavili“, své hrdiny opěvují nejen v rozhovorech, ale někdy i v písních. To potom máme my, fanoušci fanoušků, žně! V podstatě je to pak takové metafanouškovství. Rád bych tu zmínil pár příkladů. Nejde mi teď o coververze, samply, „namecheckování“ nebo citace, i když to všechno jsou také způsoby vyjádření obdivu. Zaměřím se tu pouze na písničky, kde je opěvovaný přímo jejich hlavním námětem a často i názvem.

Tak třeba Jonathan Richman, celoživotně ovlivněný Velvet Underground, natočil v roce 1992 písničku nazvanou jednoduše…Velvet Underground. Kromě opěvování newyorské legendy přejde v jednom momentu i do přímé citace Sister Ray. Víc vyznat už se nemohl! Navíc je vidět, že se vyzná.

To zase jeden z poctěných, zakládající člen VU a producent prvního alba Richmanových Modern Lovers, multiinstrumentalista John Cale, v roce 1975 pro své album Slow Dazzle složil písničku a poklonu jednomu z nejvýznamnějších popových skladatelů všech dob. Úvodní Mr. Wilson nebyla o nikom jiném než o lídrovi prosluněných Beach Boys. Bohužel, samotný Brian slunce v duši vždycky neměl, trpěl podlomeným duševním zdravím. Písničku od proslulého avantgardisty prý považoval za posměšnou a příliš radosti mu neudělala. Přestože velšský muzikant vyjadřoval ryzí obdiv!

Posuneme-li se do méně vzdálené minulosti, Caleův velvetovský kolega Lou Reed se v roce 2005 dočkal pěkného ocenění od jedněch z hlavních představitelů new rave (vzpomínáte ještě na tuhle celkem zábavnou, ale rychle odplavenou vlnu nultých let?), norských Datarock. Písnička Laurie sice předně pojednává o jeho družce, ale začíná slovy „I wanna be Lou Reed“. Takže také nepřišel zkrátka.

Datarock mají na svědomí ještě velice originální a vtipné vyznání Talking Heads. Na album Red natočili písničku True Stories. To byl sice název jedné desky newyorských newwaverů, ale žádná písnička se tak nejmenovala. Takže název byl volný. Koncept pocty je dotažený tím, že celý její text se skládá pouze z názvů písniček Talking Heads!

Musím se přiznat, že nacházení takových propojek mě velice baví. Ani jsem si nevšiml, že už mi tu končí sloupek! Takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. A možná budu.

Postila

Svízel není jen s televizí, ostatně s každou vizí, jež je nám – nejsem sám – zhola cizí. Cizí je i násilně realizovaná vize, tedy zřízení, jemuž ono profláklé médium slouží. Televizi můžeme vypnout, režimu se jen tak zbavit nelze.

Post illa verba dodávám, že můj odpor vůči režimu, pro jistotu mluvím o tom předcházejícím, byl bohužel beze zbraně. Z metru bych netrefil stodolu. Nesměl jsem studovat, ani pracovat. Přinejmenším v Praze, a to ani jako přidavač u zedníků. Musel jsem dojíždět do Horních Počernic. Odhodlaně jsem tam přemlouval své nadřízené, aby nekolaborovali s režimem, a po-lopatě, k níž měli blízko, jsem jim vysvětloval, proč. Tamějšího rodáka Vopěnku se mi dokonce podařilo přesvědčit. Bohužel si toho povšiml stavební mistr, vyložený slouha vládnoucí partaje. Došlo to tak daleko, že mě honil kolem míchačky spílaje: „Já ti dám pasivní rezistenci, ty zkurvenej reakcionáři!“

Kdo byl tehdy zařazen do kategorie reakce, ten to měl těžké. Už jsem se ve svých postilách zmínil o Jindřichu Chalupeckém, pro něhož byl reakcionářem každý, kdo bránil pokroku. Šlo mu o pokrok pravý, nikoli totalitní či stranicky povinný. Později jsem nejednou uvedl, že když mi onen bohulibý kunsthistorik napsal do Londýna „Reakce na mne útočí ze všech stran,“ dal do závorky – já to dávám do uvozovek – „Tribuna, Kostnické jiskry, Analogon, Svědectví“. Prostě nesnesl, když někdo brzdil vývoj umění. Nad úžasným výrokem malíře Otakara Slavíka „Umění je umění, a to se nemění“ jen mávl rukou. Dobře věděl a kázal, že Slavíkovo umění není od umět, ale od umělý. Stejně je tomu ve všech kulturních jazycích (art – artificial, Kunst – künstlich etc.). Umět umění je samozřejmě předpoklad, ale ne určující slovesný kmen.

U Slavíkova souvětí stačí škrtnout poněkud anakolutický dodatek – a máme krásnou větu holou, byť jaksi tautologickou. Když slovo samo pro nedouky nestačí, zbývá je zdvojit jím samým. V tom jazyčném spojení jsme jak bejby kojeni z vědra ňadra české mámy. Používám obrat Pavla Šruta jako mormon ve své zemi Utah.

I já jsem měl svou definici. „Umění je, co se za umění prohlásí.“ A proto umění prohlas ze svého hlásného kopce. Pro toto tvorba se pohla. Není žádná jiná opce. Dílo tě přežije, samo si dí „hyjé“, až jednou spočineš v kobce.

Další články
sinekfilmizle.com