Dvojnice – Cesta do Světa za zrcadlem: Naomi Klein, Post-pravdový svět – Trump, polarizace a cesta ven z chaosu: Ken Wilber

Dvojnice – Cesta do Světa za zrcadlem: Naomi Klein

Přeložila Tereza Stejskalová, Alarm 2025

Post-pravdový svět – Trump, polarizace a cesta ven z chaosu: Ken Wilber

Přeložil Vladimír Lobotka, Gaia Institut 2025

V době, kdy realitu pohlcuje její digitální zrcadlo a pravda se ztrácí v bezbřehém šumu informačních sítí, přišly dvě výrazné osobnosti se svými analýzami současného světa. Angažovaná spisovatelka Naomi Klein ve své Dvojnici pozoruje, jak se z kyberprostoru stává labyrint, zrcadlící naše virtuální dvojníky a zaplavuje svět stokou konspiračních teorií. Integrální filozof Ken Wilber pro změnu ve svém Post-pravdovém světě analyzuje kulturně-duchovní příčiny nástupu Trumpova velkohubého populismu, který vnímá jako hlavní příčinu dnešní silně polarizované společnosti. Oba přinášejí svébytný pohled do současného, značně fragmentovaného a hodnotově nejasného světa. Dva hlasy, jeden ženský, druhý mužský, které se navzájem doplňují, i když to nebyl jejich původní záměr.

Cesta do Světa za zrcadlem Naomi Klein
Ve své poslední knize se kanadská novinářka a společenská kritička Naomi Klein vydává na cestu do paralelního světa „za zrcadlem“ – prostoru, kde se hranice mezi pravdou a fikcí, mezi já a tím druhým, nebezpečně stírají. Svoje myšlenky Klein formuluje skrze vlastní životní peripetie. Impulzem k sepsání Dvojnice byl zdánlivě banální. Lidé si ji na sociálních sítích začali plést s influencerkou Naomi Wolf, někdejší ikonou feminismu, s níž se však během covidové pandemie stala čelní postava antivaxerské a dezinformační scény. Z této záměny Klein rozvíjí mnohovrstevnatý popis světa konspiračních teorií, algoritmických bublin a ideologických přetvářek, kde komplikovanější, na ověřovaných faktech založená verze reality, je nahrazována šokující a zábavnou formou „pseudo-pravdy“.

Naomi Klein tak navazuje na své předchozí sociálně-kritické studie No Logo, Šoková doktrína nebo Ne, nestačí, v nichž se zabývala nekalými praktikami korporátů a zneužíváním politické moci ekonomickými elitami. Ve Dvojnici obrací pozornost k sobě samé a ptá se: co se stalo s naším „já“ v době, kdy žijeme své životy stále ve fyzickém těle, ale zároveň si pěstujeme „kult osobnosti“ prostřednictvím svého digitálního avataru. „Dvojník“ zde není jen naše alter ego, ale i symbol rozštěpení reality, která se stává v úhrnu stále hůře uchopitelnou. V digitální prostoru jsme sdíleni, optimalizováni a kopírováni, a ztrácíme se tak v odrazech sama sebe, jež si žijí svým virtuálním životem, už bez nás.

Klein nechává nahlédnout i do svého soukromí a fenoménu autismu, kterým je diagnostikováno i její dítě. Sleduje antivaxerské konspirace, které se kolem očkování rozmohly v době Covidu, a byly dávány do souvislosti právě s fenoménem autismu. I zde sehrála svoji úlohu její nechtěná dvojnice Naomi Fox ve službách vrchního konspirátora Ameriky a někdejšího Trumpova mediálního poradce Steva Bannona v jeho populárním pořadu War Room. Tam, kde se svět dezinformací stal profitujícím byznysem, tvářícím se jako „služba lidu“, který však může dohnat tento lid až k napadení Kapitolu, jak to dokázala vlivná konspirační teorie Quanon, jíž dodal energii sám ceny míruchtivý Donald Trump. Podobné praktiky však využívá i wellness či ezoscéna, která za Covidu dospěla k obdobně pokřiveným obrazům reality a stvořila jakýsi „tělesný rasismus“ zdravých lidí jako odpor k těm druhým – naočkovaným slabochům, kteří prý podlehli státní propagandě, a tudíž budou vyhlazeni.

Klein jako sekularizovaná židovská intelektuálka si dovoluje kritizovat i militantní sionismus a vznik státu Izrael, který dnes vidí jako pokračování dobyvačného evropského kolonialismu, za využití resentimentu antisemitismu, ospravedlňující odvetné násilí. Jde tu tedy o další zdvojení, kdy bývalá oběť nacistické kolonizace se stává sama dobyvatelem cizího území a Palestinců. A to její kniha není přímo ovlivněna aktuálním děním v Gaze, kde se vše vyjevilo v plné síle (kniha vyšla v roce 2023).

Naomi Klein však nekritizuje jen samozvaný pravicový populismus, ale i liberální levici, která podle ní ztratila kontakt s běžnou realitou „těch druhých“ a často už jen poučuje a moralizuje, než aby nabízela konstruktivní řešení. Temné síly z dezinfoscény se tak chopily agendy levice – kritiky politických a ekonomických elit a boje za svobodu slova (a čehokoliv jiného) – avšak místo kritické analýzy a věcné argumentace přichází v masce šokujících konspiračních teorií, vyrobených na míru pro cílovou skupinu – naštvanou střední třídu, nemající čas ani chuť se zabývat věcmi do hloubky. Stačí rychlá instantní „pravda“, která si sice velmi často protiřečí a brzy ztrácí racionální logiku, ale ve správnou chvíli dokáže rozjitřit emoce. A o to antisystémovým konspirátorům jde. Dovést lidi k znejistění, a tím podkopávat důvěru v instituce a demokracii. A taky účinně zakrývat skutečné konspirace mocných.

Ve Dvojnici se tak vyjevil pokřivený obraz světa za zrcadlem, v němž se „pravda“ stala falešnou vějičkou manipulace populistů a osobní identita pouhou performativní maskou na sociálních sítích. Nejde tu jen o zrcadlení „těch druhých“ v nás, ale i o slepé skvrny v našem vědomí v době, kdy se z kapitalismu a schizofrenie stal narcistní neoliberalismus. Klein se zde snaží odhalit pradávný archetyp dvojníka, který se objevoval napříč historií jako dichotomie dobra a zla, života a smrti, těla a duše, ale i jako varování před stínovým tyranem uvnitř každého z nás. Jsme to stále ještě my nebo už naši pokřivení dvojníci? Klein nabízí možnost pokusit se opět oprášit kolektivní vize sociální společnosti, empatii a solidaritu na úkor narcistního budování vlastní značky, a tím posilování neoliberální ideologie, která se beztak pomalu a jistě rozpadá.

Ken Wilber a postpravdový svět

Integrální filozof Ken Wilber se pro změnu pouští do hloubkové analýzy kořenů současné globální krize, kterou Klein pozoruje spíše z osobní či mediální perspektivy. Text Postpravdový svět vznikl v době po prvním nástupu Donalda Trumpa k moci (poprvé vyšel jako online oběžník v roce 2017). Wilber jej v aktualizované verzi (u nás vydané Institutem Gaia) pojímá jako projev kulturní evoluce, v níž se modernita a později postmodernita dostaly do slepé uličky. Moderní racionalita dekonstruovala staré mýty, ale nenahradila je ničím, co by lidem dalo nový smysl a naději v lepší zítřky. Postmoderní relativismus tuto fragmentaci ještě prohloubil, rozložil ideu objektivní pravdy na nekonečno subjektivních interpretací skutečnosti, vedoucích až k sociálnímu nihilismu a „aperspektivnímu šílenství“. Výsledkem je postpravdivá (překlad pracuje s pojmem post-pravdová) společnost, která ztratila schopnost společně sdílet realitu, a tím vést dialog i mít důvěru v sebe sama.

Exemplární ukázkou, jak lze postmoderní realitu ohýbat dle svých potřeb a zájmů jím podporovaných elit je právě Donald Trump, jenž se ani nesnaží zakrývat své výmysly, polopravdy ani jasné lži. Záleží na víře ve vlastní pravdu. Tím nastavil nebezpečný precedent pro mnoho dnešních populistů, kteří vidí, že lze veřejně operovat s nepodloženými „pravdami“ a konspiračními teoriemi, obden měnit svoje stanoviska, a nic zvláštního se neděje. Ba naopak, je jim to často u jejich příznivců k dobru. Lidé mají konspirace rádi. Tím se rozpadá uchopení pojmu „pravda“, ale ani „fakta“ už nemají svůj původní význam, když mohou být i alternativní, tedy taková, jaká se zrovna komu hodí do krámu.

Wilber však rovněž kritizuje i kulturní levici za to, že se přestala zajímat o prekarizovanou střední třídu, usídlila se na akademiích a stala se primárně mluvčími kulturních menšin, LGBT komunity a klimatického hnutí. Toho využil Trump, který se definoval jako bojovník proti „komunismu“ a „zelenému šílenství“ a ochránce „poctivě“ pracujících, ideálně středního věku a bílé pleti. Tím na sebe strhl pozornost konzervativně smýšlejících „obyčejných občanů“ a aktivizoval je. Slíbil jim iluzi návratu starých dobrých časů Ameriky, kdy byl svět ještě v pořádku, a vyvedení z levicové „woke totality“ či „cancel culture“. Ne všem hned došlo, že jim nabízí diktaturu jinou, zbarvenou do hněda v hávu staronového kolonialismu. Svoboda bude, ale jen pro některé.

Wilberova odpověď na fenomén postpravdy je holistická: nestačí se vrátit jen ke skutečným faktům ani k starým ideologiím. Je třeba překročit dualismus pravdy a lži, já a těch druhých, rozumu a víry – a dospět k integrálnímu vědomí, které dokáže pojmout různé úrovně lidské zkušenosti v jejich vzájemné propojenosti, nikoliv výlučnosti. Wilberova evoluční teorie tak funguje jako filozoficko-spirituální korektiv „post-pravdové doby“, ale zároveň jako výzva k osobní transformaci od narcistního antropocentrismu k integraci všech úrovní naší osobnosti. Historická argumentace pomocí barevného spektra může sice působit trochu ezotericky, ale rozhodně nepostrádá vnitřní logiku, kdy se snaží vystopovat kořeny problému jak na úrovni jednotlivce, tak celé společnosti. Ken Wilber jako integrální filozof doporučuje propojit západní filozofii s východní spiritualitou. Zásadní otázkou je, jestli se lidské vědomí může znovu sjednotit po éře „velkého rozvratu“ a názorové polarizace, do které nás vehnal svět konspiračních teorií.

Dvě cesty z chaosu

Oba představené pohledy na svět se snaží porozumět rozpadu reality v éře post-pravdy, rozpuku takzvaných alternativních faktů, ať už jako účelových dezinformací či nechtěných misinformací. Naomi Klein k němu přistupuje z perspektivy vlastní zkušenosti na sociálních sítích a věnuje se víc osobní a sociální rovině. Ken Wilber svět interpretuje z pohledu integrální filozofie a evoluce vědomí a přidává k osobní rovině kulturní a spirituální rozměr. Zatímco Klein nabízí jako možné řešení empatii a sociální smír, Wilber apeluje na vnitřní integraci polarizujících tendencí. Oba se nakonec střetávají ve společném neuralgickém bodě, kde je krize objektivní pravdy zároveň krizí kolektivní identity a nejasnosti směřování současného světa. Nabízejí se nám dva komplementární pohledy na totéž odvrácené zrcadlo světa, v němž se postupně rozplývá naše doba i my sami. Najdeme ještě někdy cestu ven z chaosu? Nebo je chaos tím řádem, na který si musíme zvyknout a pokusit se v něm zorientovat navzdory všem manipulátorům, jež ho využívají ve svůj prospěch a znejišťují svět osobními subverzemi pravdy? Cesta bude asi ještě trnitá, ale budeme jí muset projít.

Petr Profen Mareš

Zápisky potulného lidopisce z ciziny: Jiří Plocek

Z titulu samého je jasné, čemu věnoval hudebník a publicista Jiří Plocek třetí díl svých Zápisků potulného lidopisce. Nejrozsáhlejší část svazečku zabírá téměř doslovný přepis cestovního deníčku z Itálie, s podtitulem První velká cesta v mém životě (1992). Plocek tehdy strávil, převážně v Miláně a Janově s nějakými dalšími výlety, necelé dva měsíce. Během nich odehrál šest koncertů s tamním špičkovým bluegrassovým kytaristou Beppem Gambettou. Ale aby se mezi koncerty nějak uživil, brigádničil například v restaurátorských a truhlářských dílnách. Což mu umožnilo skutečně „lidopisný“ vhled zatím trochu vyjukaného cizince, ještě nedávno lapeného v chudém a zanedbaném ruském světě za železnou oponou, do života „západní“ společnosti a italských domácností.
Právě tento deník, kde pochopitelně řada informací zastarala a další jsou dnes notoricky známé (např. už není třeba vysvětlovat, co je mozzarella nebo espresso, jak rychle se pro nás stalo samozřejmostí to, o čemž opravdu neměla většina neprivilegovaných vězňů totality ani páru), působí na první pohled jako nejrozvláčnější a nejpřekonanější část knihy. Jenže opravdu jen na první. Mimořádně zajímavý je totiž právě onen dobový pohled. Dojmy z období střetu s „jinou“, tedy vlastně normální realitou. Italský text smysl neztratil, jen ho po více než třech dekádách změnil. Připomínat rozdíl civilizací je zvláště dnes, kdy považujeme demokracii za samozřejmost, docela důležité. Plocek přitom svět, který se nám otevřel po pádu totality, vůbec neidealizoval. Ale právě proto vystihl kontrast nevyhnutelných, ale řešených problémů každé přirozeně se vyvíjející lidské society, s marasmem rigidního „reálného socialismu“, který měl tehdy každý v živé paměti.
Navíc pro Plocka, jak píše, šlo o „cestu v mnoha ohledech klíčovou, iniciační“, tudíž deníček z Itálie nemohl ve svazku chybět. Snad si text akorát zasloužil malou revizi. Konkrétně vynechání věru nepodstatného deníčkového zaznamenávání parazitních informací jako „píšu pozdě večer, před spaním“. I když zase je díky nim text autentický.
Následující cestopisné a samozřejmě lidopisné texty dokumentují, vedle samotných zahraničních zkušeností, také stále se lepšící stylistické schopnosti autora, jenž k muzikantskému kumštu postupně přidával ten publicistický. Postřehy z cesty na WOMEX do Sevilly a přidruženého výletu po Španělsku z roku 2003 ještě poněkud popisně prošumí. Ovšem Obrázky z Kypru (2008) už opravdu baví jako plastické, čtivé vyprávění s poetickými líčeními míst, reálií i pocitů z rozhovorů s místními.
Což platí i pro všechny následující texty s řadou nadčasových momentů. Cestopisný článek z Banátu Druhý dech mizejícího světa? (2009) například hned v úvodu nabídne jeden trefný postřeh. Uvedený v jiném kontextu a s jiným cílem, ale pasující na současnou turistku, kdy ti z „vyspělejších“ zemí objevují odlišnou, jenže na většině míst planety vlastně typickou realitu: „Představuju si, jak by mi bylo, kdyby si mě a mou babičku u krmení krav fotil nějaký cizinec. Kdyby si fotil hnůj uprostřed našeho dvora a suchý záchod.“
Lidopisec ještě z rychlíku, což není výtka, jinak tomu při krátkých cestách nelze, napíše, co viděl a slyšel v roce 2011 na Taiwanu a o rok později v Albánii. Přičemž všechny cesty absolvoval v nějaké souvislosti s muzikou (konference o tradiční hudbě na Taiwanu, cestovní manažer BROLNu během české „kulturně-politické“ výpravy na Kypr) či díky muzikantským kontaktům, což jeho cestopisečky odlišuje od převládajícího typického obsahu cestopisných článků. Rozhodně se vyplatilo lidopiscovy zápisky z cest shrnout do knížky, inspirující čtenáře k vlastnímu putování.

Blast. Souborné vydání 1, 2: Manu Larcenet

Ta práce udivuje už rozsahem: má přes osm set stránek! A pokud je na jedné průměrně pět políček, jsou to celkem nějaké čtyři tisíce kreseb! V jakém vytržení musel tohle dílo francouzský komiksář Manu Larcenet (ročník 1969) realizovat? Že by měl po ruce nějaký ten „blast“? Že by ho průběžně poháněly erupce přetlaků v rozháraném vnitřním světě jeho postav? Nějaké ty blikance? Nebo snad rovnou vytržení, zjevení, osvícení – „blasty“ s trochou mysticko-náboženského podloží a souvislostí?

Larcenetova kniha se jmenuje totiž právě takhle: Blast. A má dva díly. Hlavní roli v tom příběhu dostal jistý Polzo. Dřív psal o dobrém jídle a dobrém pití. A vypadá podle toho. Je to děsuplná koule sádla. S podivně protaženým nosem. Ostatně jeho otec má místo nosu rovnou zobák. Podobný tomu, co nosili jako masku moroví lékaři na přelomu středověku a novověku. A zatímco Polzo je koule, monstrózní moučný červ, jeho otec je kost a kůže. O něj ale v příběhu moc nejde. A nejde ani o Polzovu matku, ani o jeho mladšího bratra. Tyhle postavy sehrávají spíš kulisy, dávají souvislosti, ukazují možnosti – a ještě spíš nemožnosti. Nakonec nejde ani o Carole, Polzovu družku. Nejde o ně prvořadě proto, že jsou všichni tři po smrti. A v každém tom skonu má ten démonický tlouštík prsty.

Scénář je napsaný po vzoru detailní seance u psychologa. Dva proti jednomu pomáhají rozplést pacientovu kauzu. Je Polzo magor, šílenec? Násilník, schizofrenik? Jsou jeho „blasty“ erupcemi iracionality, barevnými zprávami z jiného světa? Polzo má totiž jistou fixaci, a nejen na čokoládové tyčinky, kterými se láduje, a chlast, kterým se zpíjí do bezvědomí. V hlavě má totiž obraz – monolit moai z Velikonočního ostrova. Mohutnou sochu, která váží tuny a měří několik metrů. Jako by se tyhle pradávné sochy z opačné strany zeměkoule do Polza propisovaly: do jeho těla i duše. Jako by mu svými mlčenlivě semknutými ústy chtěly něco říct. Ale co? Aby se Polzo vydal na cestu, opustil své relativně dobré bydlo, torzo rodiny a jistou míru popkulturní slávy? Aby se obrátil naruby?

Polzo spadne na samé dno. Stane se z něj tulák, bezdomovec. Užije si dosyta bolest a ponížení; jednou od sebe, podruhé od jiných. Zakusí hvězdné nebe nad hlavou – i absenci mravního zákona. Putuje, motá se bezcílně krajinou, trochu krade, trochu vyvádí. Zapomíná, aby se rozpomněl. Na oázu štěstí a prvotního klidu. Jenže rajskou hudbu protnou ve finále brutálně disharmonické tóny. Nakonec je to spíš peklo. A žánrově docela horor. Možná i pro svůj mnohasetstránkový rozsah doznívá tenhle komiks ve čtenáři dlouho. Pomalu a zatraceně dlouho…

Bylo to krásné dobrodružství: Jan Stern

Sleduju ho dlouhodobě. Už od let, kdy jsme byli spolužáci na škole. Takže jsem nemohl minout ani jeho novou knihu. Jmenuje se Velká rudá zrůda. Ta kniha. On se jmenuje Jan Stern (1977). Dřív psal eseje. Dneska píše nejspíš fejetony. Nebo jak sám říká, „esejetony“.

Kniha se jmenuje podle obrázku na žaludovém esu v mariáškách. Proč je ten obrázek pro tebe tak důležitý?

Ten obrázek až tak důležitý není, je to jedna z mnoha probíraných drobností. Ale jsem taky trochu infantil a prostě mě lákalo, aby existovala kniha, kde jsou na obálce těsně blízko sebe ta dvě sousloví: Jan Stern a Velká rudá zrůda. Vzhledem k mé dávné příslušnosti k levici. Pavla Kohouta by to, myslím, lákalo taky. Nebo by mělo.

Když jsi před nějakými dvaceti lety začínal s psaním, pracoval jsi hlavně s nástroji psychoanalýzy a mediální teorie. Platí to i dneska?

Mé dnešní texty už asi nejsou vyloženě psychoanalytické. Ale stále ještě s psychoanalýzou sdílím určitou fascinaci detailem. Odvahu začínat pátrání od detailu. Mediální teorie? To už je horší. Když dnes slyším „mediální teoretik“, přeběhne mi mráz po zádech. Po vyslovení této kletby takřka s naprostou jistotou záhy narazím na slova jako „heterosexuální normativista“, „třídní exploatace“ či „fluidita genderových rolí“. Nejhorší je, že některé ty přízraky znám osobně a vím, že to bývaly bytosti vcelku příčetné. Univerzita je holt děsivá instituce. Sežere tě, sežvýká, stráví a dá ti předvídatelný tvar. Jsem rád, že jsem z téhle pasti kdysi utekl a skočil do úplně jiných.

V nové knize píšeš skoro o všem. S jídlem narostla chuť, nebo se ti prostě věci postupně spojily do jedné sítě?

V tom tkví ta poetika. Nesnesu knihy jednoho pocitu, jedné myšlenky, jednoho tématu. Je to strašné plýtvání papírem. Sešlapávat, štosovat nápady, to je moje metoda. Jinou nemám. Nic jiného neumím.

Pokud jde o českou literaturu, hlasuješ ve dvacátém století pro Haška, Čapka, Hrabala, Kunderu. Kde jsi nechal Franze Kafku nebo Ladislava Klímu?

Nevím, jestli pro ně hlasuji. Vím jen, že žádný český spisovatel se s touhle velkou čtyřkou nemůže minout. Nemůže na ni nereagovat. Pokud by nereagoval, není z definice českým spisovatelem. Až takováhle mystika to je.

Kafka? Nepatřím k těm, kdo by ho nepovažovali za českého spisovatele, protože nepsal česky. To bychom museli škrtnout z české literatury i Kosmase nebo latinské texty Husa a Komenského. Naopak vždy bojuji za to, aby jako český autor Kafka brán byl. Ale mám k němu daleko, to přiznávám. Kafka je jistě fascinující tím, jak udrží čtenářovu pozornost, i když mu odepře jakýkoli smysl. Je to hypnotizující: čistý text, čistá forma. Ale mně to nestačí. A přitom zároveň cítím, že každý výklad, který by Kafku obvinění z formy bez obsahu mohl zbavit, ho zrazuje. Je svévolný, násilný, vede k propasti.

Klíma je podle tebe velký spisovatel? Já myslím, že důležitější je, když už, třeba Škvorecký. Jeho Mirákl mě uhranul. Nejsilnější Škvoreckého kniha. Škoda, že ji u nás asi nikdo nepřevede do filmu. Musel by si totiž poradit s tím světoznámým dramatikem Hejlem, že. A na to nikdo nemá. Ne v téhle nešťastné zemi.

Ten Hašek mi ostatně pasuje skvěle i na tebe. Hravě demytizuješ, rozebereš cokoli a vždycky navenek zábavně – a v jádru trefně, až z toho člověka mrazí. Věříš na převtělování?

Hm, je ovšem otázka, jestli si z Haška touhle definicí neděláš trochu něco jiného, než byl. Respektive čím Hašek byl? Byl vůbec něčím? Měl nějakou identitu? Pro mě je to pořád naprostá záhada. Ano, miluji ho, protože má odstup. Miluji každého, kdo vládne tímto uměním. Proto také miluji toho Kunderu. Ale u Kundery vím, proč ten odstup má. U Haška to nevím. Nevím, ve jménu čeho si ho zjednává, nevím, co uvnitř ho k tomu nutí. Některé odpovědi teoretiků – anarchismus, komunismus, homosexualita, dadaismus – mně prostě nesedí. Emil Hakl mi kdysi napsal, že z Haška cítí psychedelickou zkušenost, dotek se světem za zrcadlem. Já tam spíš cítím nějaký hluboký hnus ze světa. Nahlédnutí, že neexistují žádní skuteční lidé, jen zvrhlý dobytek. Dost špatný pocit pro život, ale skvělá základna pro psaní. Já ale ten pocit znám jen z dálky. Takže ne, převtělené Jaroušky musíš hledat jinde.

Co ty a román? Pořád se ti do toho nechce? Mám po přečtení Velké rudé zrůdy pocit, že jsi blíž než kdykoli dřív. Že by to mohl být důležitý zářez. Nebo ne?

Blízko nejsem ze dvou důvodů. Román je řemeslo. Musí se umět. Fejeton jsem se učil několik let. Napsal jsem jich haldu špatných, než jsem konečně to zápěstí uvolnil, než jsem se do toho dostal. Takový luxus si u románu nemůžeš dovolit. Musíš to trefit hned napoprvé.

A pak je tu, pragmaticky vzato, ještě jeden důvod. A ty o něm něco víš, jako jeden z mála mi vidíš trochu víc do karet. Víš, jaká je moje skutečná pozice v české kultuře. Cítím, jak se ta smyčka kolem mě stahuje. Jak past sklapla. Jak klesá pravděpodobnost a komerční smysluplnost vydání každé další knihy. Párkrát jsem z té pastičky utekl, ale cítím, že tentokrát mě ta pružina pořádně štrejchla. Tentokrát je myšáčkova páteř zlomena. Už se asi nepohne. Pravděpodobnost, že Velká rudá zrůda byla mou poslední knihou, nebezpečně narostla. Psát v takové chvíli román by bylo aktem zoufalství. Budu muset tento úkol nechat preferovanějším. Vlastním dětem české kultury. Pro nás parchanty tenhle džob není.

To zní trochu ublíženě.

To ne, nepláču. Dostal jsem dvacet let. Dvacet let možnosti svobodně tvořit. Podívejme se do dějin české literatury a uvažme, kolik z lidí tam zapsaných by tohle o sobě mohlo říct. V téhle zemi naprostý luxus. Vím to a umím být vděčný. Bylo to krásné dobrodružství.

Fejetony: Seven-six, orcala orcalero!

„Six-seven!“ haleká ráno místo pozdravu prostřední syn, když vtrhne do kuchyně. „Orcalero orcala!“ přidá se ten nejmladší. A nejstarší to završí potemnělým: „Six-seven, nine-eleven.“ Jde mi z toho trochu hlava kolem, tak se ptám, co to mluví za divné věci. Prý memes, brain-rots! Prostě hlášky, co nezadržitelně sviští dnešní virtualitou. Novodobý folklor. Vejšplechty digitální ulice 2026. A co to znamená, ptám se dál. Tady začíná trojhlasí v odpovědích poněkud divergovat, haprovat. Mládež to nakonec hodí do AI – a společným jmenovatelem všech odpovědí je: nic, jsou to nonsensy, prázdné znaky, čisté zvuky, náhodně poskládané kusy rytmu a rýmu.
Chvilku přemýšlím, co mohou mít tyhle verbální nesmysly za funkci. Co je drží naživu. O čem vypovídají. Pro co, proti čemu svědčí. Možností je jistě víc, ale mě napadnou dvě. Zaprvé: tyhle pokřiky mají identifikační funkci, zvukem se jedinec propisuje do společenství, stává se plnohodnotnou komponentou celku. Kdo haleká, je. Součástí tlupy. Pak je tu ale zadruhé, a tady je kořen možná hlubší, vážnější.
Vzpomenu si totiž znovu na dada-tance, recitace a zpěvy v kabaretu Voltaire v únoru 1916. Na Tzaru a Huelsenbecka. Na verše „nezúčastněný mozek / nafouklá píšťalka s citronádou bez lásky / procitnutí v kondenzovaném mléce / setkání žlutá ryboženka děkuji dýchej“ – anebo pádnější „indigo indigai / umbaliska / bum Dadai“. Dadaistická halekání uprostřed první války byla křikem zoufalství, prázdnoty, nicoty. Esenciálního strachu z konce všeho: smyslu, dějin, člověka. Byla to halekání a tance první i poslední zběsilosti. Že by se roky 1916 a 2026 v základech rýmovaly? A bylo by to tragické?
Každá válka je strašlivá, jakékoli ničení je nelidské. Ale zároveň je v tom extrémním bodě naděje. Možnost. Šance na znovuzrození. Na obnovu, a nejen v kruhu, třeba rovnou po spirále vzhůru. Na vývojové zlepšení. Na něco místo nic, na smysl místo nesmyslu. Na nějakou tu brain-freshness, nějaký ten brain-growth. Seven-six, orcala orcalero!

FEJETON 02
Linhartova metoda

Uváděl jsem tuhle novou knihu Patrika Linharta. Jmenuje se Vetruginova země a má podtitul „Obrazy spatřené“. Vydal ji Malvern. Je to taková procházka privátní obrazárnou. Samozřejmě imaginární. Pokoukání na mistrovské kusy od klasiků po současníky. Většinou periferie, okraj, pár kousků rovnou za okrajem. Namátkou Cuno Amiet, Graham Ovenden, Laura Knightová, Zdeňka Linhartová. Nevadí, že Linhart řadu z těch vyvolených prací neviděl naživo, digitální kopie poletující křížem krážem bezbřehou virtualitou bohatě postačily. Linhart to stejně napsal po svém. Jako vždycky. A tady je jádro pudla.
Když Patrik píše, moc mu o předmět jeho psaní nejde. Vlastně žádný předmět nepotřebuje. Vnější svět autora nezajímá, je sám sobě univerzem. Postačuje si vrchovatě. Jeho texty se rodí z bohatství a možností samotné řeči. Právě vyslovované řeči. Z okamžitého přemýšlení a fantazírování. Výchozí bod je sice většinou dohledatelný, ale dál už je to jízda samospádem. Co jízda – let! Takový kubistický let. Ohledávání toho právě chrleného z různých stran a úhlů. V různých měřítcích. S různými důrazy a plány. Je to sice dostředivé chrlení, text, co se zavíjí sám do sebe, ale žádný Uroboros! Je to provokace. Nekonečné pokoušení pohybových možností a mezí jazyka a stylu.
Pojmenoval jsem tenhle způsob „Linhartova metoda“. Je to čistě autorská, totálně příznaková tvorba. Linharta člověk pozná po pár řádcích. A je to výzva. Dobrodružství. To, co autor zběsile tká v okamžité řeči, je prvotní idea. Není to hotový text, je to ur-text, před-text, pra-text. Prostě východisko k další aktivitě, pobídka k zapojení do procesu. K dotvoření, dotkaní toho psaní po svém. Ve výsledku jednou aforismus, jindy báseň, povídka, úvaha. Minimum děje, maximum obrazů. Některé jsou vidět hůř, jiné líp. Každopádně výsledkem je krásná nová země. Země, kterou si vykračuje čtenář ruku v ruce s Vetruginem.

FEJETON 03
Zlatých devadesát!

Sedmnáctého ledna mu bylo devadesát. Filmovému scenáristovi, dlouholetému zaměstnanci Krátkého filmu a Česk(oslovensk)é televize Jiřímu Goldovi. Doma je ale v jiném oboru, v poezii; nejpozději od sedmapadesátého roku, kdy debutoval na stránkách časopisu Kultura.
Jenže je to s ním jako s Kájou Saudkem. Ten, kdyby se narodil v Belgii, Francii, Japonsku nebo Spojených státech amerických, má dneska slávu po celé komiksové zeměkouli. Podobně básník Gold: Kdyby se nezhroutilo Rakousko-Uhersko a němčina zůstala dominantním jazykem střední Evropy, platil by za hvězdu první velikosti. Byl by dneska po boku Kafky, Celana, Bernharda; bez legrace! Vždyť Gold je jako oni: staví rozumem, senzibilitu drží v chladu, metodou je mu kontrapunkt. Obecně vzato píše „poslední dny lidstva“; minimalisticky, aforisticky; čistě, jasně, věcně. Ty básně buší do čtenáře jako kladivo. Rovnou od debutu Nebe jasně zelené (1964) přes druhotinu Minotaurus (1967) – až po knížky, co začaly Jiřímu vycházet po dekádách mlčení v takzvané polistopadové éře. Celkem jich je jedenáct. Tou poslední je výbor Červi železa, rez hlíny (2021).
Už ten název! Všecko marně, zle a šejdrem. Všecko vniveč. Tiše zoufalá, ale navenek jasně stabilizovaná kritika člověka posledních dekád, století, tisíciletí. Kritika nevyčítající, jen chápavá, srozuměná se stavem věci. Báseň jako krutý, prozaický komentář k dějinám.
Sedmnáctého ledna měl Jiří Gold večer v pražském podniku jménem Zasekávák. Byl na místě, mluvil v rozhovoru, četl své texty. Byl jako vždycky ohledně své práce přehnaně kritický, skromný; jako by jeho gesto znamenalo míň než málo, možná rovnou nic. Je to ale zhola jinak. Zaprvé: hodnota dokumentární; Gold je skrz svůj verš pamětník – očitý svědek minimálně posledních sedmdesáti let. Zadruhé: hodnota estetická; jeho texty jsou víc než dobře napsané, mají rytmus, dynamiku, pointu; čtou se skvěle, a ještě líp. A pak zatřetí: hodnota umělecká; Gold píše totálně autenticky, po svém, skrz suverénní výraz se u něj vždycky rýsují jasné obsahy, za řečí je vždycky věc. Co víc: Jiřího verš má arteterapeutickou sílu, očišťuje, odvaluje z cesty všecky ty balvany každodenního šílenství, co se na člověka řítí ze světa, v němž žijeme. Ať chceme, anebo ne.
„Dáme si maximálně sklenku,“ hlásil Jiří, když jsem s ním šel deset dní před akcí k jeho jubileu do vinárny. Po třech láhvích to byl on, kdo zvažoval, jestli neobjednat ještě – aspoň tu sklenku! Pokud má báseň takhle obrodnou, slastnou sílu, pak je na světě pořád ještě něco v pořádku.

Literární rubriku připravil Radim Kopáč

Mejdan se Studio !K7: Berlínský indie biotop od klubových mixtapů až do hudebních sálů

Některé labely objevují kapely. Jiné definují celé způsoby poslechu. Berlínské Studio !K7 patří k té druhé kategorii. Z kazet, videokazet a klubových nocí vybudovalo během tří dekád kurátorský svět, který formoval podobu downtempa, trip hopu, techna i současné neoklasiky. Místo honby za trendy spíš trpělivě skládá katalog jako dlouhodobý deník města. Deník, ve kterém se potkává archiv s budoucností. Vítejte na mejdanu v Berlíně.

Příběh labelu nezačíná v lisovně vinylů ani za DJským nádobíčkem. Začíná za kamerou. Zakladatel Horst Weidenmüller, rodák ze Schwarzwaldu, vstoupil do hudby oklikou, jako dokumentarista. V polovině osmdesátých let natáčel koncerty, vyráběl videa a archivoval alternativní scénu, která tehdy žila spíš v zadních místnostech klubů než na stránkách hudebního tisku. Záznamy vystoupení Einstürzende Neubauten nebo Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds nebyly obchodním artiklem, ale stopou doby. „Hudba potřebuje kontext. Potřebuje obraz. Potřebuje prostor,“ vysvětloval později. V roce 1985 proto zakládá Studio !K7, kdy název vzniká prostě podle adresy Kaiserdamm 7. Žádná velká symbolika, jen praktická zkratka. Ironií osudu se z ní časem stane jedno z nejrespektovanějších log evropské nezávislé hudby.

To už jsou Horstovy aktivity pevně spojeny s Berlínem. Když se rozdělená německá metropole po pádu zdi nadechne a kluby zaplní první vlna techna, acidu a house, Weidenmüller instinktivně cítí, že se rodí nová kultura. A že si zaslouží vlastní jazyk. Pokud je hudba generovaná stroji, vizuály by měly být taky. Vzniká série X-Mix – mixovaná CD doplněná počítačově animovanými videi. Dnes to zní skoro úsměvně, ale tehdy šlo o futuristickou záležitost. Klubová hudba poprvé dostává vizuální identitu, a dokonce se objevuje i na MTV.

Celé to přitom fungovalo skoro partyzánsky. Pár lidí, pár telefonátů, žádné oddělení marketingu. „Bylo nás padesát na celém světě. Nikdo neměl manažera. Prostě jsme to dělali, protože nás to bavilo,“ vzpomínal Horst po letech. Tenhle DIY étos, dělat věci z nadšení, ne z kalkulu, zůstane pro !K7 určující i do budoucna. Hudba se ale brzy přesouvá do středu zájmu. Roku 1995 vzniká labelová větev. A s ní nápad, který !K7 navždy zapíše do dějin klubové kultury – série DJ-Kicks. Koncept je jednoduchý a geniální zároveň: dát DJ a producentům prostor sestavit osobní mix – hudební autoportrét. Ne kompilaci, ne playlist. Příběh. Výpověď. Malý film bez obrazu. Najednou jste neposlouchali „nejlepší tracky sezóny“, ale způsob, jakým někdo o hudbě přemýšlí. Epizoda připravená dvojicí Kruder & Dorfmeister se stává biblí downtempa. Nightmares on Wax přináší zasněnou soulovou melancholii. Carl Craig detroitskou hloubku. Později se přidávají DJ Koze, Hot Chip, Peggy Gou, Disclosure a desítky dalších. Pro mnoho posluchačů fungují dodnes DJ-Kicks jako vstupní brána. Jako mixtape od kamaráda, který vám otevírá dveře do světa, o jehož existenci jste neměli tušení. A zároveň jako důkaz, že i mix může být autorským dílem.

Jenže Weidenmüller postupně cítí frustraci. Mix je jednorázová záležitost. Vztah končí ve chvíli, kdy CD dorazí do lisovny. „Chtěl jsem s umělci zůstat déle. Budovat něco společně,“ prozradil v rozhovoru pro Red Bull Academy. A tak se !K7 proměňuje z kurátora kompilací v plnohodnotný label. První autorské album vyšlo pod hlavičkou !K7 v roce 1996 a jednalo se o více než hodinovou autorskou vizitku detroitského techno DJ Kelli Handa. Katalog se brzy začne rozrůstat do všech směrů. Elektronika, hip hop, soul, experiment, indie. Objevují se jména jako Matthew Herbert, Ursula Rucker, A Guy Called Gerald, Tricky nebo později berlínský ansámbl Brandt Brauer Frick, který přetavuje techno do akustické podoby, a taneční kolektiv Hercules & Love Affair spojující house s popovou emocionalitou. Nikdy to není o žánru. Spíš o pocitu. O intuici. Jak Horst opakoval: „Nezajímá mě styl. Zajímá mě, jestli mě ta hudba něco nutí cítit.“

V novém tisíciletí se !K7 navíc proměňuje v něco, co by se dalo nazvat infrastrukturou nezávislé scény. Nejen label, ale servisní hub. Pomáhá s distribucí, výrobou, marketingem a logistikou dalším značkám, které by samy takové zázemí neutáhly. Pod jeho křídla se postupně dostávají specializované sublabely zaměřené na archiv funku, soulu, diska a world music jako Strut Records (např. Patrice Rushen, Sun Ra Arkestra nebo Mulatu Astatke), elektronická platforma Aus Music (s autory jako Sideshow /alter ego Finka/, Lee Jonese z My My, Bruna z Swayzak nebo Willa Saula) nebo naposledy neoklasická větev 7K! (se jmény jako Vetle Nærø, Rubin Henkel nebo Lyra Pramuk). Z jedné značky je najednou celý malý ekosystém. Biotop – jak Horst rád říkal. Místo, kde mohou vedle sebe existovat různé druhy hudby, aniž by se musely přizpůsobovat jedné logice trhu.

V loňském roce přišla kapitola, kterou nikdo nechtěl psát. Po těžké nemoci zemřel Horst Weidenmüller. Bylo mu pouhých šedesát let. Člověk, který raději budoval zázemí než vlastní legendu, zmizel stejně nenápadně jako celý život pracoval. Pro mnoho lidí z branže to byl jeden z posledních skutečných idealistů – typ vydavatele, který ještě věřil na vztahy, ne na tabulky. Přesto právě jeho neomylný marketingový instinkt dokázat zázraky, jak s láskou na Horsta vzpomíná ve své biografii Hell Is Around The Corner triphopová divoká duše Tricky. Také v loňském roce bylo celé !K7 Music impérium prodáno americké skupině Create Music Group. Pro někoho symbolický konec éry, pro jiné šance, jak dát katalogu nový dosah. Faktem je, že samotná filozofie se nezměnila. Kromě tradiční řady DJ-Kicks, která zůstává jedním z pilířů katalogu labelu, přináší vydavatelství mixy od předních světových producentů, !K7 pravidelně vydává i autorská alba, remixy a kompilace od řady současných interpretů, mezi které patří německý taneční klasik Dominik Eulberg, berlínský kolega a rezident slavného klubu Berghain Marcel Dettmann, mladá houseová kolegyně Alinka nebo basová přebornice Hermione Frank. Pořád jde o kurátorství. O péči. O důvěru. Když dnes držíte v ruce desku s logem !K7, neznamená to konkrétní styl. Není to jedna noc. Není to jeden trend. Je to dlouhý, pomalu plynoucí set, který trvá třicet let. Mix minulosti a budoucnosti. Archiv i objevování.

Popdivnosti: Otázka času

Kapela Otázka času vznikla na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde se setkaly Markéta Mužátková (zpěv, bicí, kytara), Denisa Gyürkeová (zpěv, klávesy) a Klára Bielińska (zpěv, violoncello), ke kterým se později přidal hráč na basovou kytaru Matúš Levčík. Vedle působení v Otázce času Markéta zpívá a bubnuje ve Vesně a Denisa hraje na klávesy v pop-rockové kapele Vega Elektra. Svou stylově rozkročenou hudbu, čerpající z folku, popu, indie a jazzu, představila kapela v říjnu loňského roku na debutovém albu Proud. Otázka času ho pokřtila na koncertu v Malostranské besedě.

Album se jmenuje Proud, singl se jmenuje Řeka, album začíná slovy „Spěchám, spěcháš“ a poslední písnička se jmenuje Časem přejde. Samotná kapela má název Otázka času. Je to váš umělecký záměr věnovat se tématu plynutí času, nebo to pramení z vašeho podvědomí, anebo jde o souhru náhod?

MM: Sousloví „Otázka času“ nás napadlo úplně náhodou. V začátcích jsme s Denisou zjistily, že nás začíná definovat, že všechno, co jsme tvořily, vždycky potřebovalo čas na dozrání. Všechno trvalo déle, než jsme čekaly.

DG: Ale u písní je to částečně přirozené a částečně jsme do nich to téma zakomponovávaly. Ale ne nějak prvoplánově. Třeba písnička Časem přejde s tím vůbec nesouvisí. Tam se to sešlo náhodou.

Když jste zmínily své začátky, kdy jste název kapely dávaly dohromady?

MM: Asi před pěti lety.

Původně jste hrály ve třech.

MM: Ano a až později jsme chtěly expandovat v nástrojovém složení. Já jsem původně hrála na cajon, protože jsem studovala na Ježkárně bubny. Takže ta rytmická složka tam byla nějak přirozeně a potom, abych mohla hrát na bicí, jsme sháněly basáka nebo basistku. Nejdřív jsme hrály s kamarádem, který nám ale zaskakoval jen příležitostně. A potom jsme našly Matúše. To je ale Denčin příběh.

DG: To bylo naprosto náhodou. Na koncertě v Jazz Docku se perkusista Imran Zangi, zeptal, jestli někdo v publiku umí maďarsky. A já jsem se v nějakém svém zatměním přihlásila, i přesto, že umím velmi málo. Mám maďarské předky. On si mě ani nevšiml a něco tam začal mluvit pseudo-maďarsky, ale povšiml si mě Lubomír Gášpar, což je výborný kontrabasista a cimbalista ze Slovenska, který umí maďarsky. Začali jsme si spolu povídat a on nám doporučil do kapely Matúše. Bylo to velké štěstí, protože s Matúšem to zázračně klaplo už na první zkoušce. Hráčsky se navzájem obohacujeme a lidsky máme pocit, jako bychom byli staří kamarádi.

Album produkoval Mirek Šmilauer. Proč jste si vybrali právě jeho?

DG: S Mirkem se znám dlouho, protože působil v Táboře, odkud pocházím. Nám se moc líbí tvorba kapely Lanugo, kde hraje a kterou taky produkuje. Našli jsme odvahu ho oslovit. Pracovat s ním byla krásná zkušenost. Spoustu jsme se toho naučili. On umí hezky navádět nenásilnou formou, dávat věcné připomínky, ale zároveň nám nechat volnost to vyřešit po svém.

Jak často koncertujete?

DG: Ještě v triu jsme si koncerty organizovaly samy v takových menších kavárnách. To jsme měly většinou nárazově. Daly jsme si nějaké období, kde jsme uspořádaly třeba tři čtyři koncerty. Občas jsme měly možnost zahrát na festivalech. Ale před křtem alba, které proběhlo v Malostranské besedě, jsme hráli ještě v Táboře a ve Vysokém Mýtě.

Z těchto měst pocházíte. Jsou na vás hrdá?

MM: Podporují nás. Když si usmyslíme, že připravíme koncert, tak cítíme podporu našich známých, kteří nás znají už z dob dospívání, kdy jsme začínaly koncertovat a profilovat se do role těch umělců v uvozovkách.

Poslouchají vás mladí lidé, nebo spíš starší publikum, které hledá náročnější hudbu?

DAVID SHEA: Meditations

Tvorba amerického skladatele Davida Shey se více než tři dekády pohybuje na pomezí experimentu, současné vážné hudby a nenápadné elektroniky. Od dob, kdy pracoval s gramofony, samply a industriální koláží na deskách labelu Tzadik nebo Sub Rosa a spolupracoval s takovými osobnostmi jako Zeenou Parkins, projektem Main nebo Robinem Rimbaudem a jeho rozličnými projekty, se jeho rukopis postupně ztišoval a soustředil. Meditations působí jako další logický krok: nikoli radikální proměna, spíš stažení se do nitra, do prostoru, kde zvuk přestává být výrazem ega a stává se nástrojem soustředění. Osm zhruba osmiminutových skladeb stojí převážně na klavíru, kolem nějž se volně usazují vibrafon, zpívající mísy, elektrická kytara, terénní nahrávky i jemná elektronika. Žádný nástroj v rukou poměrně velkého množství hostí se netlačí do popředí. Tóny doznívají, překrývají se a mizí, jako by hudba pouze zaznamenávala dech místnosti. Místo motivů a refrénů přichází proud – pomalý, klikatý, bez jasného začátku a konce. Poslech tak připomíná spíš chůzi krajinou než sledování vyprávění. Shea se inspiruje buddhistickými texty a samotnou praxí meditace, ale deska nemá nic společného s new age dekorativností. Klid tu není samozřejmostí. Do relativního ticha nahrávek totiž čerstvý šedesátník rád občas vloudí disonance, šum nebo zastřený hlas, které jemnou rovnováhu naruší. Právě tyto drobné trhliny, které dávají nahrávce lidskou tvář. Místo idealizovaného míru slyšíme spíš neustálé hledání rovnováhy mezi soustředěním a rozptýlením. Meditations tak nefunguje jako kulisa ani jako terapeutická pomůcka na povel. Vyžaduje čas a trpělivost. Pokud je posluchač ochoten se jí věnovat, odmění se stavem zvláštního zpomalení, kdy se svět na chvíli rozostří a zbude jen dech, dozvuk a ticho mezi nimi. Nenápadná, ale hluboká zkušenost. Zkrátka hudební meditace postavená na letité duchovní praxi.

KELMAN DURAN & FRANKIE: McArthur

Dominikánsko-americký producent Kelman Duran si jméno vybudoval na pomezí klubové kultury, sound designu a experimentální elektroniky, od vlastních dekonstrukcí reggaetonu až po producentské práce pro film a mainstreamový pop. Berlínská skladatelka a performerka FRANKIE, vlastním jménem Franziska Aigner, naopak vychází ze současné vážné hudby, tance a performance a pracuje především s hlasem a violoncellem. Jejich společná deska tak nepůsobí jako klasická spolupráce dvou hudebníků, spíš jako střet dvou prostředí. McArthur tak od prvních minut funguje méně jako sbírka skladeb a víc jako prostor, do nějž se vstupuje. Hudební kooperace tak od prvních minut funguje méně jako album písní a více jako zvuková situace, do níž se vstupuje. Rytmy se objevují jen na okamžik a zase mizí. Basové pulzy se rozpadnou dřív, než stačí nabrat tah, vokály visí ve vzduchu jako nedořečené věty, terénní ruchy a šum vyplňují prázdná místa. Hudba jako by vznikala „z negativního prostoru“, z ticha mezi údery. To, co by jinde tvořilo refrén, tu zůstává jen náznakem. Přesto nejde o chladný ambient. V pozadí je cítit fyzická zkušenost noci: unavené tělo po koncertě, prázdné ulice, doznívající hluk města. V několika momentech se objeví konkrétnější gesta – trumpetové vstupy, klavírní nebo violoncellové „klasické“ ozvěny, sevřenější techno puls – aby se vzápětí znovu rozpustila do mlhy. Jako bychom nechali Carolinu Polachek napospas velké únavě a zavřeli bychom ji do studia nad ránem s Oneohtrix Point Never, Milesem Divesem a Brianem Enem a zaznamenali jejich několik jamů. Tenhle pohyb mezi přítomností a absencí, bděním a spánkem, dává desce zvláštní napětí. McArthur odmítá úplnost i jasné vyústění. Spíš nechává bloudit. A právě v těch mezerách, v tichých prázdných plochách a nedořečených gestech, se skrývá její síla. Nenápadná, noční nahrávka, která doznívá ještě dlouho poté, co dohraje.

ŽAMBOŠI: Skrýš

Žamboši věnovali album Skrýš „všem, kteří se nemají kam schovat“. Kdo by dnes nestál o skrýš! Mocnostem vládnou psychopati a u nás – éé, to se ani nedá popsat. „Pomalu vyklízím sklep / můžeme utéct do kompotů / až to jednou nebude jen zkouška sirén… podej mi ruku, zvu tě / do skrýše povolovat víčka / a zkoušet kolik v nás cukru / na zlé časy zbývá,“ nedochází autorovi písní Janu Žambochovi černý humor.
Jenže kam utéct před blbostí a chamtivostí? Však také Žamboši nesdělují žádné eskapické výzvy, naopak. Skrýš je o povzbuzení k tomu bránit se a nadějí, že to má smysl. Třeba v písni Pač!, poctě lidem jako ekologické aktivistce Julii Hill, jíž se podařilo zachránit tisíciletou kalifornskou sekvoj před dřevařskou společností, nebo landartovému výtvarníkovi a ochránci přírody Mirkovi Janíkovi, s jehož zásadním přičiněním „skvrna 43 hektarů osvobozeného lesa / od té doby zdobí kůži Bílých Karpat“. Environmentálně uvědomělý někdejší dřevorubec a lesník Žamboch přitom nehází povrchní eko-pózy, ale ví o tématu svoje. Doufejme, že třeba časem bude moci dopsat například další pozitivní sloku o dobrém konci CHKO Soutok.
Titulku alba, jak jest v diskografii kapely zvykem, opět zdobí akvarel Františka Segrada a ne náhodou si Žamboši vybrali obrázek v modro-žlutých barvách. „Mám blues, že dějiny se v kruzích vinou,“ deklamuje Jan spolu s daty 28. července 1914, 1. září 1939 a 24. února 2024 v písni Teorie něhy.
Po hudební stránce pak jsou Žamboši stále pestřejší a (folk)rockovější, zvláště když je podpoří hosté jako Norbi Kovács sólem na elektrickou kytarou.
Poslech pásma konkrétních příběhů konkrétních lidí chce trochu odvahy. Bohudík. Skrýš je deska pro každého, kdo se nejen nemá kde, ale hlavně nechce skrývat. Ani sám před sebou: „Radši se snaž bejt mladej / ať se neprobudíš starej / a když se vzbudíš starej / tak se nesnaž být zas mladej“ (Součástka). Stejně by jen po pštrosím způsobu strkal hlavu do písku.

Další články
sinekfilmizle.com