Allen Ginsberg si s nahráváním rozuměl, lze jej tedy najít na mnoha albech, řada z nich je dnes již nesehnatelná – vzhledem k tomu není naše diskografie vyčerpávající, ale subjektivně i návodně výběrová.

Howl and Other Poems (1959)

Album vezoucí se na vlně popularity přineslo nejen Kvílení nebo úvodní část Kadiše, ale také básně Supermarket v Kalifornii či Slunečnicová sútra. Vinyl byl dávno nesehnatelný, v roce 1998 vyšla reedice na CD, doplněná textem Anne Waldman. Ginsberg ještě jako mladý, stále ještě začínající básník nicméně nezklame. Jeden z důležitých dokumentů své doby.

Gate. Two Evenings with Allen Ginsberg (1980), nahráno v Mnichově při evropském turné s Peterem Orlovskym, Taylorem a Corsem, tehdejší repertoár, ale ne Kvílení či Kadiš!

Birdbrain / Sue Your Parents, The Gluons (singl, 1981). Ginsberg s touto kapelou spolupracoval v Denveru, Birdbrain je docela příjemná píseň s výraznou harmonií, kontrastující se sžíravým textem. Najdeme ji i na kompilaci Material Wealth.

First Blues (1983)

Na albu, jež v roce 1976 produkoval legendární producent John Hammond, se podílel jak Bob Dylan, tak třeba Gregory Corso nebo Steven Taylor. A v roce 2016 vyšlo doplněné o třetí disk pod názvem The Last Word on First Blues – opět jedna perla za druhou, například čítankové Sickness Blues.

The 20th Anniversary of the Summer of Love. 1967–1987 (1987)

Dnes již těžko sehnatelný sampler, vydaný Kramerovou značkou Shimmy Disc, přináší celkem třiadvacet snímků, mezi nimiž najdeme vedle Freda Frithe, Half Japanese, Tuliho Kupferberga či Shockabilly také Ginsberga a jeho báseň Dear M., za doprovodu Stevena Taylora.

Lion for Real (1989)

Na poctě AG se sešli hudebníci z manhattanské downtown scény, slyšíme tak taková esa jako Billa Frisella, Marca Ribota, Arta Lindsaye či Philipa Glasse, ale v bonusovém singlu také Paula McCartneyho, produkci měl mimořádný Hal Willner.

Howls, Raps & Roars (1993)

Čtyřalbum, jehož podtitul Recordings from the San Francisco Poetry Renaissance říká vše. Lenny Bruce, Kenneth Rexroth, Peter Orlovsky, John Wieners, Lew Welch, Philip Whalen, Michael McClure, David Meltzer a Kirby Doyle a samozřejmě také Allen Ginsberg.

Holy Soul Jelly Roll (1994)

Další čtyřalbum, pečlivě připravené Halem Willnerem, vzácně dokumentující všechny stránky Ginsbergovy nahrávací minulosti, přičemž třicet z dvaapadesáti nahrávek se zde objevuje poprvé. Vedle kompletního Kvílení a Kadiše krásně vypravený box nabízí básně Král majáles či explicitní Please Master, ale i Vomit Express s Bobem Dylanem či další Ginsbergovy „písně“.

Allen Ginsberg Reads Kaddish (1996)

Ginsberg čte Material Wealth (2024)

Doplněk literární kompilace, jež dává nahlédnout do Ginsbergova přebohatého archivu na Stanfordu a přinášející dopisy, pohlednice, různé verze, poznámky, plakáty i fotografie. Album pak toto vše ideálně ilustruje příhodně vybranými zvukovými dokumenty – slyšíme například ukázkový rokenrol s Bobem Dylanem…

America, Give A Shit! Live in Graz 1980 (2026)

Profesionální záznam Ginsbergova vystoupení s Orlovskym a Taylorem, vychází jako vinylové dvojalbum v limitované edici. Mimořádně kvalitní nahrávka rakouského rozhlasu, který ji posléze z cenzurních důvodů neodvysílal. S hudebním doprovodem slyšíme nejen Ginsberovu poezii, ale také Orlovského verše. V distribuci Polí5.

Ovšem Ginsbergovu poezii najdeme i na albech jiných mistrů:

Hobo Blues Band – Üvöltés (1987)

Vinyl, který nahrál budapešťský Hobo Blues Band vyhlášený jednonohým zpěvákem László Földesem, ale také odporem vůči režimu, se prodával i u nás v prodejně Maďarského kulturního střediska na Národní. Vedle Kvílení jsou zde například zhudebněné básně Gospel Noble Truth či Guru Blues. Ginsberg přitom o albu vůbec nevěděl, a byl jím posléze mile překvapen.

Philip Glass – Hydrogen Jukebox (1993)

Glasse pojilo s Ginsbergem dlouholeté přátelství, na tomto albu kombinuje svou hudbu s patnácti Ginsbergovými básněmi, dramaturgicky skládají obraz Ameriky 50.–80. let. A nečekejte prvoplánový minimalismus, vedle Ginsbergova hlasu slyšíme i další pěvce. Některé ze skladeb zazněly 26. března 1996 v pražské Arše, při Allenově poslední návštěvě Prahy, za Glassova doprovodu.

Kronos Quartet – Howl, U.S.A. (1996)

Sanfranciští virtuosové na své album nahráli nejenom kompozici Leea Hyly Howl z roku 1993, v níž doprovázejí Ginsbergovu recitaci, jež si s partiturou i hvězdným provedením skvěle rozumí, nemluvě o zajímavém pohledu na klasickou báseň. Na albu jsou i další, ideově spřízněné skladby Michaela Daughertyho, Scotta Johnsona a také Harryho Partche.

Rage Against the Machine – Hadda Be Playing on the Jukebox (singl, 1996)

Velice zajímavé, osmiminutové ztvárnění pěkně naštvané básně, Zack de la Rocha vyplivuje s neskrývanou záští verš za veršem, držíc se valivého dlouhodechého rytmu v jedné velké obžalobě všeho špatného na Americe, zmiňuje i NKVD a KGB, zatímco kapela hutně doprovází.

Patti Smith – Peace & Noise (1997)

Jak vzpomínal kytarista Lenny Kaye, album začali nahrávat, když 5. dubna 1997 zemřel Ginsberg, a dokončili poté, co 2. srpna téhož roku zemřel William Burroughs, jeho náhrobek je tak v bookletu. Patti zde víceméně recituje část Kvílení, konkrétně Poznámku pod čarou ke Kvílení, zde ovšem nazvanou Spell, a skládá tak poctu svému vzoru, jehož odchodu byla mimochodem svědkem.

Philip Glass – Symphony No 6 „Plutonian Ode“ (2005)

Glass se na ploše tří vět jako vždy pěkně rozmáchl, pohybuje se však spíše v rámci tradice velkých symfonických děl, respektive ji zdárně kombinuje se svým slohem. Dvojalbum nabízí na prvním disku excelující sopranistku Lauren Flaniganovou, jež zpívá úryvky z dlouhé Ginsbergovy básně (7000 znaků) z roku 1978, varující před plutoniem, surovinou pro výrobu atomových bomb: „Jeden mikrogram vdechnutý jedinou plící, pět kilogramů prachu těžkého kovu unášeného / pomalu větrem nad šedými Alpami, / nad celou planetou, jak dlouho potrvá než tvé záření vše zamoří a vnímavým bytostem /roznese morový dech a smrt?“ Z druhého disku pak slyšíme Ginsbergovu recitaci Šestá symfonie, vzniklá na objednávku newyorské Carnegie Hall měla premiéru 2. února 2002, nahrávka vyšla v roce 2005.

Půlnoc – Kniha noci (2010)

Živé dvojalbum nabízí v téměř třináctiminutovém záznamu Magických nocí z Českých Budějovic (28. dubna 1990) hostování Allena Ginsberga, který zde hlasitě rapuje buddhistické formulky, ale také cituje ze své básně Birdbrain, slyšíme ale také výtečného japonského básníka Nanao Sakakiho, další Japonce Kazu Uhmuru (kytara) a Masayu Yokoyamu (perkuse), ovšem i improvizovaný free flow trestuhodně neuvedené básnířky Anne Waldman. V obdobné sestavě vystoupili tehdy i na žižkovské Chmelnici, před Václavem Havlem a vylitým I. M. Jirousem…

William Blake´s Songs Of Innocence and Of Experience (2019)

Ginsberg se po trpké zkušenosti z Chicaga, kde policie koncem srpna 1968 brutálně zmasakrovala pokojné demonstranty (viz seriál Fug You!), uchýlil na svou farmu a nahrál devatenáct z Blakeových básní, které pak vyšly na albu (viz). Ovšem když na jaře 1997 umíral, zavolal svému dlouholetému doprovázeči Stevenu Taylorovi: „Dokonči Blakea.“ Stalo se a Taylor znovu, ve svých aranžích, nahrál a nazpíval Ginsbergova zhudebnění, plus jednu melodii svou a jednu od Tuliho Kupferberga.

Allen Ginsberg. Jméno, které znají i ti, kteří nepřečetli jediný verš, a to na celém světě, jméno, které se stalo symbolem i „domácím“ pojmem, jméno, k němuž se odkazovali i ti nejslavnější, ať již literáti, hudebníci, malíři či myslitelé. Společně s několika dalšími básníky zcela změnil americkou poezii, odtrhl ji od evropské akademizující bezpohlavní tradice a bez jakéhokoliv sentimentu ji celou obrátil naruby. Zároveň se mu jako málokomu podařilo natolik proměnit vnímání poezie i její funkce, a to i s vědomím všech těch velkých a revolucionizujících jmen americké poezie 20. století, ať již to byli William Carlos Williams, Ezra Pound, T. S. Eliot, Charles Olson či třeba Frank OʼHara nebo Robert Creeley. A prohlásíme-li, že nebýt Ginsbergovy poezie a vlivu, kdoví, jak by vypadaly texty Boba Dylana či Patti Smith, není to žádné přehánění, ale prosté konstatování faktu. Nepozdává se vám to? Není nic snadnějšího než vzít do ruky Ginsbergovy sebrané básně a pustit si Dylanovy nahrávky z 60. let či první Pattina alba.

Ginsberg při všem svém obrazoborectví (ale pozor: pouze k poezii plné zaumných jinotajů, odtržené od života i živého jazyka) nebyl žádný naivní prosťáček, co řeže kolem sebe hlava nehlava, žádná internetová rychlokvaška. Poezii v celé její tradici měl opravdu v malíčku, při přednáškách dokázal zpaměti recitovat dlouhé pasáže a bylo jedno, byl-li to nějaký anglický básník ze 16. století, Lorca, Majakovskij či Apollinaire, zároveň je všechny – bože, znáte jeho přednášky o Williamu Blakeovi?!? – dokázal skvěle přečíst a toto vědění dál předávat. Uvádíme to jako důkaz jeho skutečného soužití s poezií, žití v ní, až po krk, takříkajíc. Ale nejen to, ve svých esejích či rozhovorech se vyjadřoval i k tématům zdánlivě nesouvisejícím s poezií, mluvil o politice, o lidských právech, byl v tom nejlepším smyslu slova angažovaným občanem. A také Američanem, i přesto, že instituce své vlasti nezřídka ostře kritizoval. Již v eseji Poetry, Violence and the Trembling Lambs or Independence Day Manifesto (Poezie, násilí a chvějící se beránci aneb Manifest ke Dni nezávislosti) z roku 1959, napsané ke Dni díkůvzdání, čteme: „Kdy objevíme Ameriku, jež nebude popírat vlastního Boha? Ameriku, jež se chápe zbraní, peněz, policie a miliónu rukou, aby zavraždila Boží svědomí? Jež plive do překrásné tváře poezie, která opěvá slávu Boží a pláče v prachu světa.“

Chcete snad nějaký hmatatelný důkaz? Budiž, takže: pokud je dnes ve Spojených státech situace kolem homosexuálů, jejich zapojení nejen do běžného života, ale i do veřejného taková, jaká je, zcela jasně se o to zasloužil právě Allen Ginsberg a nikdo jiný. Zkrátka posunul vnímání občanských svobod a svobody jedince jako takové. Nevěříte? Přečtěte si jeho básně, rozhovory, reakce okolí, včetně reakcí jeho odpůrců a nepřátel. Zmínili jsme Ginsbergův vliv na Boba Dylana a další – takže opět si těžko dokážeme představit, jak by vypadalo hnutí hippies, nebýt odkazu beat generation, a především právě našeho oslavence, Allena Ginsberga. A nechce se nám pro toto jasné tvrzení snášet důkazy, natolik je to očividné a nezpochybnitelné. Zároveň, zaměříme-li se na naši kotlinu, nebýt jeho návštěvy ČSSR v roce 1965 (kde měl více než připravenou půdu díky Janu Zábranovi a revue Světová literatura, ale i Viole), řada věcí by také byla jinak. Vtipkoval-li s trochou rýpnutí americký básník Ted Berrigan, Allen že je prezidentem poezie, měl více než pravdu. Ostatně stačí vzít do ruky jeho báseň Kvílení – její mimořádný význam nespočívá pouze v literární rovině, zároveň je to i výpověď, sociologická, o mentálním stavu společnosti a návod: buďte svobodní!!!

A toto vše jsou důvody, proč UNI věnuje stoletému Allenu Ginsbergovi celé číslo. Zaslouží si to nejen on, ale i my, ať už patříme k jeho čtenářům, nebo ne.

Nejdříve trochu historie: když komunisti, respektive jejich pohůnci od StB, posadili 8. května 1965 Allena Ginsberga do letadla směr Londýn, ještě během letu napsal báseň Král majáles, popisující jeho zážitky a dojmy z Prahy. Báseň, již si můžete přečíst i v češtině a jež od té doby patřila k jeho recitačním stálicím, nahrál ji i s hudbou Marka Binghama. A když seděl v dubnu 1990 v letadle, mířícím do Prahy, opět na palubě – mimochodem, v letadle složil i jímavou ódu na svého otce Father Death Blues, i ta je nahraná – napsal fixkou na ubrousek báseň Návrat Krále majálesu. Po příletu jej dal Jirkovi Joskovi, který báseň promptně přeložil a zaznívala při tehdejších vystoupeních, v Lucerně, na Jungmannově náměstí, 28. dubna v klubu na Chmelnici (tam seděl v publiku i Václav Havel) a opilý Ivan Martin Jirous nebezpečně tančil s rozbitou šampuskou – toto vystoupení, bohužel bez recitace, pouze jeho vstup do Magických nocí, jež tam vystřihla Půlnoc, je nahrané a k mání na CD Půlnoc: Kniha noci – a různě jinde.

Potud je to v podstatě suchá historie. Ovšem zajímavé začíná být vše ve chvíli, kdy se podíváme na „ubrouskový“ rukopis. Zjistíme totiž, že oproti verzi, jež vyšla ve výboru (Karma červená, bílá a modrá, MF 2001), jedna sloka chybí. Zvláštní to přestane být, když publikované znění porovnáme s realitou. Nejdříve tedy původní verze, záměrně ji necháváme v originále:

„and the air phone roars toward Prague Mayday

old & new come with crowds

& flowers“

Ve skutečnosti totiž na Ruzyni žádné davy nečekaly, básníkovi tedy nezbylo, než, jak vidíme z finální verze z 25. dubna, sloku, kde přání bylo otcem myšlenky, vyškrtnout. Byla by to sice paráda, ale… A za zapůjčení originálu děkujeme kamsi do překladatelského nebe Jirkovi Joskovi.

Poté, co byla Allenu Ginsbergovi diagnostikována neoperovatelná rakovina jater a lékaři mu dávali půl roku (nakonec z toho byly týdny), nastalo v loftu na 13. východní ulici hektické období. Vzhledem k plánovanému nahrávání byl do loftu přistěhován klavír, podílet se na něm měli Bob Dylan, Elvin Jones, Beck, Paul McCartney a další, Allen zároveň psal jako divý, pět šest básní denně. V roce 1999 vyšly posmrtně ve svazcích Death and Fame: Poems 1993–1997 a Wait Till I’m Dead: Uncollected Poems (2016). Rozlučme se příznačnou a všeříkající básní Co už neudělám (Things I´ll Never Do. Nostalgias), jednou z jeho posledních, zemřel pouhých pět dní poté.

Přikládáme kopii rukopisu, to abyste viděli, jak to také mohlo vypadat. Dodejme, že přepsání bylo docela záživné, a jeden verš se podařilo vyluštit až po letech. Jak vzpomíná Rosenthal, takhle vypadaly i jiné rukopisy, ovšem při přepisu nebyl problém se autora přeptat. Báseň luštilo celkem deset lidí, problémem byla třeba jména, která nikdo neslyšel (například spojení „caves of Dunhuang“ četli jako „cares“, proto v překladu „utrpení“, a ne „jeskyně“), problémem byly i „brány Hádu“, kdy nemohli – nezapomeňme, nebyla Wikipedia, internet v plenkách – identifikovat spojení „antique lands of Hades Necromanteion“, a nechal jednoduše „Hades Gates“. Vše se totiž podařilo doluštit až v roce 2010!

Co už neudělám (Nostalgie)

Nikdy už nepojedu do

Interview s Allenem Ginsbergem je pravděpodobně poslední text, který Václav Hrabě napsal nebo se na něm alespoň autorsky podílel. Zemřel totiž na otravu svítiplynem 5. března 1965. Ginsbergův přílet do Prahy a Hrabětovu smrt tedy dělí pouhých třináct dnů. Rozhovor vyšel v cyklostylovaném časopise libeňských gymnazistů Divoké víno, v jednom z prvních čísel, množených ještě v podlouhlém formátu na výšku složené strany A4. Podpis: Machálek & Hrabě & Hess. O dvě stránky napřed je Ginsberg zachycen na fotografii Miloše Choutky při recitaci ve Viole a pod snímkem je reprodukován jeho autogram i s kresbičkou: několika čarami načrtnutá silueta mrakodrapu, nad ní srpek měsíce a hvězda. Dodejme jen, že datum Ginsbergova příletu má Hrabě nejspíš špatně, archivy StB totiž tvrdí 18. února, jiný zdroj z té doby, včetně Hraběte, uvádí 19. února. Ginsbergův životopisec a archivář Bill Morgan dokonce zmiňuje 20. února. Předpokládejme, že fízlové to měli správně. Onou dívkou byla básnířka Vladimíra Čerepková a proběhlo to trochu jinak. Delší báseň, jejíž recitaci Hrabě zmiňuje, se jmenuje The Change: Kyoto – Tokyo Express a pojednává o duchovní proměně, již Ginsberg v roce zažil při cestě vlakem z Kjóta do Tokia, před přesunem do Japonska totiž pobýval v Indii. Datována je 18. červencem 1963.

Václav Hrabě & spol.

ALLEN GINSBERG V PRAZE

V pátek 19. února vystoupil z letadla Havana-Praha nápadný muž v potrhané semišové bundě, na nohou staré plátěnky. Nikdo jej nepoznal.

Za několik dní nato procházeje Prahou vstoupil do vinárny Viola. Na několika plakátech četl své jméno. Kolemjdoucí dívka se zmínila: „Teď už každej pobuda vypadá jako Ginsberg.“

Přistoupila k němu dívka a zeptala se: „Nejste vy pan Ginsberg?“

Allen Ginsberg nemohl dlouho pochopit, že je u nás tak populární. Přesně týden po příjezdu do Prahy jsem jej viděl na improvizovaném jam-session ve Viole. Vystoupil na pódium a požádal: „Byl bych rád, kdyby se mohlo rozsvítit světlo, protože nejsem herec.“ A potom přednášel jednu svoji báseň. Seděl jsem v první řadě a Allen mi několikrát pohlédl do očí. Zvykl jsem si dívat se do jeho očí. Později jsem viděl, jak mu po tváři stékají slzy. Mluvil velmi dlouho, protože to byla jeho nejlepší báseň, a já jsem mu rozuměl každé slovo. Když skončil, otřel si tvář a několika slovy chtěl báseň vysvětlit: „Po dlouhý čas jsem byl pouze homosexuální, ale potom jsem opět vstoupil do svého těla a pocítil jsem, jak jsou ženy něžné. To, co jsem vám zde četl, je jen záznam pohybů mého pláče v rychlíku někde mezi Tokiem a Kjótó.“

A pokračoval: „Píšu v dlouhých verších, a proto je vždy třeba zhluboka se nadýchnout – až do dolního žaludku. Proto mám takové břicho. Byl jsem velmi dlouho v Indii a Japonsku a tam jsem se naučil velmi primitivní jógu, jógu pláče a zpěvu, a proto vám nyní budu zpívat. Slova se budou opakovat a jsou nesrozumitelná, protože je to konkrétní poezie, ale je to poezie stará tisíce let.“

Allen vzal do rukou dva malé plechy, podobné našim činelům, a potom velmi dlouho zpíval a udával si rytmus údery: „Hariom na móši vá, hariom na móši vá …“

Slova se opakovala v desítkách podob.

Interview

S Allenem Ginsbergem

Pane Ginsbergu, jaký je váš postoj k tomu, že jste řazen mezi beatniky?

Když jsem se tak začal chovat, když nám tak začali říkat, vůbec jsem nemyslel na to, že bych se stal příslušníkem nějaké ostře vyhraněné skupiny. V současné době se famóznost beatniků stala výhodným komerčním artiklem. Téměř všichni ti mladí v Greenwich Village, kteří se převlékají do roztrhaných šatů, aby vypadali autenticky, jsou pouhými manekýny, kteří zneužívají naší tvrdé a nelítostné životní cesty, snaží se o napodobení našich mravů a životní filozofie. Na všem tom se snaží postavit svou vlastní popularitu anebo aspoň za tučný honorář naplnit kapsy majitelům hospod v Greenwich Village. Tito mladíci, kteří se snaží přiživit na popularitě, které jsme dosáhli kusem svého života, nejsou beatnici.

Co si myslíte o civilizaci?

Je to šílené, kam až dovedla člověka, jak civilizace učinila člověka krutým. Ve svých vizích se snažím jít napřed a snažím se o znovuzlidštění člověka. Nemohu se z toho vymanit. Mé vize jsou podmíněny právě tím, jak je život krutý. Když se v mých vizích objeví nějaký anděl lidskosti, není to tím, že bych se z vize dostal, ale tou krutou skutečností, která vznik každé takové vize podmiňuje.

Jaký je pro vás problém číslo 1?

Někdo by mohl považovat za problém číslo jedna atomovou válku. Ta by ale byla zase jedním z možných důsledků znelidštění člověka, demagogie politiky.

Co je pro vás politika?

Jednou jsem napsal: Básníci by se neměli plést do politiky. Starám se o člověka a politika stupňuje jeho odlidštění. Chci být naprosto svobodný, a proto se nemohu angažovat do politiky. Nikomu nechci vnucovat svou vůli. Má svoboda je podmíněna svobodou ostatních lidí.