Součástí každého Ginsbergova životopisu, ale též řady článků, dokonce i jednoho románu, a jak si ukážeme také chorobopisu, jsou letní dny roku 1948 – právě tehdy totiž navštívily dvaadvacetiletého aspirujícího poetu „vize“, záměrně zatím v uvozovkách. Nejdříve se objevily v květnu 1948 a pak s plnou silou udeřily v průběhu několika dnů koncem června nebo počátkem července 1948, přičemž Ginsberg si nikdy nevzpomněl, kdy přesně, jaký den či týden to byl. Potud časové zařazení, podívejme se nyní, v jaké situaci a v jakém mentálním nastavení k nim došlo.

Ginsberg byl tehdy sám, nejbližší přátelé, tedy William Burroughs a Jack Kerouac, ale i jeho příležitostný a stále unikající milenec Neal Cassady byli pryč – ztracený, malomyslný, bydlel sám v East Harlemu v bytě půjčeném od kamaráda, který studoval teologii (viz různé náznaky v Kvílení). Aby si přivydělal, pracoval v knihkupectví Kolumbijské univerzity, v rámci přednášek významného kunsthistorika profesora Meyera Schapira jezdil leckdy zhulený marihuanou kvůli seminární práci do Muzea moderního umění studovat Cézanna, především jeho obraz LʼEstaque (viz Kvílení). Možná i proto, aby zahnal pocity samoty, hodně četl, ovšem je důležité vědět co. Yeatse, Blakea, sv. Jana z Kříže, Williama Jamese a další vizionářskou literaturu, kterou našel v kamarádově knihovničce, jak o tom napsal v Kvílení („kteří studovali Plotina, Poea, sv. Jana od Kříže, telepatii a bopovou kabalu […] kteří kašlali v pátém patře v Harlemu korunovaném plamenem, pod tuberkulózním / nebem, obklopeni bedničkami od pomerančů, plnými teologie“).

První, zcela nečekaný záblesk přišel, když šel uprostřed dne po 125. ulici. Lidé, co šli vedle něj, měli „podivuhodně ospalé, zvířecí výrazy v obličeji… Na každém, koho jsem viděl, bylo něco špatně. Ve viditelné podobě přede mnou vyvstávalo zjevení zlého, chorobného, nevědomého divokého města…,“ napsal o rok později, ještě se k tomu vrátíme. A krátce poté přišel další nával: „Viděl jsem, jak nebe pokrývá ohromný záblesk světla, nebeská kopule byla prostoupena přízračnou září, jako kdyby byl svět kolem mých očí nesmírným mořským tvorem a tohle byly vnitřnosti leviathana… Vnímal jsem, že řídící inteligence byla v samotných předmětech, a ne v nějakém vzdáleném koutě univerza, a že svět, jak jej vidíme, je úplný: mimo něj již nic není.“

Vrátil se raději do svého bytu a četl si Williama Blakea, včetně jeho básně Sick Rose. „Uvědomil jsem si znovu, že ten poslední a nejhroznější závoj byl rozerván před mýma očima, konečné náhlé a hrůzyplné pochopení prostřednictvím smrti. A pak jsem se pohyboval po pokoji s hryzavým tepem zvířeckosti, pohlcujícím mé tělo pomalými živočišnými vlnami mé kostry, ječel a zhroutil jsem se v tiché agonii, naříkal na podlaze, rukama jsem se pevně držel stehen.“

Vize se ale vrátily, například v knihkupectví zažil cosi jako „mystický zážitek“ a dostal se do vizionářského stavu. John Clellon Holmes věnoval této události celou kapitolu svého románu Go (Jeď!), jehož hlavní postavou je vedle Kerouaca právě Ginsberg. Jak si nejspíš všimnete, Holmesův sled děje se od Ginsbergova textu poněkud odlišuje, na věci to však nic nemění.

„A pak se to,“ píše Holmes, „bez varování stalo poprvé. Uvědomil si [Ginsberg] náhlý příval horkosti, a tak zvedl oči nad okraj knihy, kterou držel, díval se dál do obchodu a zase zpět, na celou trasu, kterou prošel, dokud jeho pohled nedospěl až ke dveřím. Zdálo se, že je to strašně daleko. Vše ale bylo jiné, ponořené do té stejné, vše vyjevující bělostné záře, a přesto i takové, jaké to bylo normálně. Jako kdyby získal jakýsi rentgenový zrak a prohlédal skrz stohy knih a listující studenty, jako kdyby povrch reality byl jakýmsi filmovým negativem. […] Kniha v jeho rukách, a vlastně všechny knihy jako kdyby vibrovaly neviditelnou třesavkou a on slyšel, anebo si myslel, že slyší v tom podivně děsivém tichu neustálý bezhlasý rozruch všude kolem sebe. Jak se tak díval, stravován prchavostí svého rozrušení, vše – knihy a studenti a stěny – jako kdyby se vyrovnávalo a bzučení ve vzduchu přicházelo odevšad. A přece všude kolem sebe cítil chemický, bodavý strach. Všechno bzučelo toutéž energií, určitou soudržností v jádru všeho, jež sršela dovnitř, ven i po celé místnosti jako svazek elektřiny, neosobní, a přece jaksi přirozená láska, stmelující dokonce i samotné atomy. […] Vize! Vize! Ta slova stále jako by bodala do jeho vědomí jako zrychlující se vlny horečky. Zatímco šel dál, teď již téměř běžel, uvědomil si, že je pronásledován oním podivným výtryskem lítosti a vzteku, který se jej zmocnil během oné chvilky v knihkupectví. Byla to

Součástí každého Ginsbergova životopisu či většího pojednání, stejně jako mnoha rozhovorů, je Ginsbergův pobyt v psychiatrické léčebně – stejně jako se v nich dočteme o těžkých psychických problémech jeho matky Naomi, jež strávila po léčebnách značnou část svého života. A nejen to, odhlédneme-li od jejího osobního, jakkoli tragického a opravdu šíleného (ve všech významech tohoto slova) osudu, nesmíme zapomínat, jak silně a hluboce ovlivnil malého i dospívajícího Allena, a coby těžký stín, ba hrozba, se tyčil nad celým jeho životem.

Protože, jak uvidíme, k psychické poruše měl zvláště zamlada dosti blízko. Později mu sice – nejspíš – již žádná psychická ataka či psychiatrická diagnóza nehrozila, i tak byl ale ve spárech těžkých výčitek. O tom všem bude záhy řeč. Nahlížet budeme jak do psychiky matky, tak syna, vzájemně se budou proplétat, stejně, jako tomu bylo ve skutečném životě, odkazovat budeme na řadu archivních materiálů, rozhovorů, především ale budeme vycházet z naprosto objevné, v roce 2023 vydané knihy Stevana M. Weineho Best Minds, nesoucí výstižný podtitul How Allen Ginsberg Made Revolutionary Poetry from Madness. Dodejme, že Weine je především klinický a respektovaný psychiatr, není se tedy třeba bát nějakých neodborných tvrzení, zároveň měl při psaní – práce začala ještě dávno za básníkova života, v polovině 80. let – naprostou Ginsbergovu důvěru.

Začít vyprávění můžeme z řady míst, začněme ale jednou divokou honičkou ulicemi Manhattanu. Ovšem té předcházela Ginsbergova naivita a pohostinnost. Dovolil totiž, aby se v jaho bytě usadil Herbert Huncke (1915–1996), příležitostný zloděj, narkoman, prostitut a kdovíco ještě, pod různými jmény jej najdeme jak v Kerouacových, tak Burroughsových románech, ostatně právě od něj slyšel Kerouac výraz „beat“. Ovšem nejen že se Huncke nastěhoval, zároveň si společně s propuštěným lupičem a jeho milou Vicki (také o té psal Burroughs ve Feťákovi) udělali z Ginsbergova bytu sklad kradeného zboží. V momentě, kdy už to bylo i pro hodného Allena a jeho přátele příliš, trval na tom, že musí lup z domu. Fajn, naložili jej tedy do auta (kradeného), všichni nasedli a zamířili na Long Island. Ovšem poté, co Jack Melody, onen kriminálník, málem přejel policistu, následovala honička jako z filmu. Bohužel na jedné křižovatce nezvládl zatáčku a vůz se v devadesátce několikrát převrátil. Překvapivě nebyl nikdo vážně zraněn, a tak Melody s Vicky utekli. Ovšem Ginsberg, kterému se rozbily brýle, byl bezmocný a jako slepec se snažil posbírat školní sešity (studoval na Kolumbijské univerzitě), deníky, dopisy, obsahující početné zmínky o jeho sexuálních aktivitách a užívání drog. Policejní houkačka se však blížila, a tak také utekl. Záhy po příchodu domů však došlo k nevyhnutelnému. Jak píše John Clellon Holmes v románu Go (Jeď!), „dveře se rozlétly, málem ho srazily na zem a dovnitř vtrhli tři policisté“. V průkazce do knihovny totiž našli jeho adresu. A tohle vše se stalo 22. dubna 1949.

Mladý student, do třiadvacátých narozenin mu chyběly necelé tři měsíce, tak skončil ve vazbě, o incidentu psaly druhý den New York Times na první stránce, mimo jiné zde čteme: „Jeden z obžalovaných, Allen Ginsberg, 21 let [sic], bytem York Avenue 1401, uvedl policii, že pracuje jako poslíček v tiskové agentuře a s gangem, jehož všichni členové měli záznamy v trestním rejstříku, se ,spojilʻ proto, aby získal ,realismusʻ, který potřeboval k napsání povídky.“ Ve vazbě ale na rozdíl od ostatních nezůstal, otec za něj zaplatil kauci 2 500 dolarů (hodně peněz i dnes, natožpak tehdy!) a víceméně okamžitě se rozjela zákulisní jednání, kdy jeho univerzitní profesoři dělali vše pro záchranu oblíbeného premianta před kriminálem. A vše dopadlo dobře, síť bývalých absolventů Kolumbijské univerzity zapracovala a díky vedoucímu katedry psychiatrie, ale také řediteli prestižního Psychiatrického institutu státu New York (New York State Psychiatric Institute), dr. Nolanu Davisovi, a rozhodnutí soudu (opět konexe zapracovaly), byl hospitalizován.

Kristus Allen

Do léčebny nastoupil 28. června 1949 a v podstatě se tam těšil, jistě nejen z radosti nad tím, jak na rozdíl od svých známých vyklouzl z vězení (v tom nakonec skončil na pět let pouze Huncke, Melody a Vicki díky protekci vyklouzli), ale také nad tím, že bude v blázinci, on, mající vize, a bude tak mít možnost vše poznat z první ruky. Tedy, ne že by to již ve více než snesitelné míře nepoznával díky vlastní matce… Pobyt to byl z jeho pohledu zcela pohodový, na osm měsíců měl volnost a čas číst, psát a malovat, podrobil se poprvé psychoterapii, nedostával přitom žádné devastující léky či elektrošoky, nehrozila mu ani lobotomie – mimo jiné i proto, že jeho terapeut své pacienty chránil.

Dostáváme se teď na donedávna neznámou půdu, na jedné straně byly ony životopisy, založené na Ginsbergových vzpomínkách (a dodejme, paměť že měl vskutku sloní), dopisech, denících a podobně, na straně druhé pak Ginsbergova zdravotní karta. Mimořádně zajímavá, protože Weine byl první, kdo ji kdy viděl, poté, co mu k tomu dal Ginsberg povolení. Sám ji přitom celých těch padesát let neviděl! Neznal tedy, co o něm psali jeho terapeuti, nevěděl, jak moc se to rozchází s jeho viděním a podáním. Hodně, opravdu hodně! Ginsbergova karta z blázince je mimořádně zajímavá, bohužel se jí nemůžeme dopodrobna zabývat, pár pasáží ale přiblížit musíme, i proto, abychom ukázali, jak mýtotvorná byla Ginsbergova verze. A není to jediný případ…

Takže v chorobopisu čteme:

Možná nejméně známým Ginsbergovým přítelem je Carl Solomon (1928–1993) – tedy ne, že by jeho jméno nebylo známé, vždyť je mu nejen dedikováno Kvílení, ale také v něm hodně vystupuje. Ovšem o Solomonově životě toho moc nevíme, bohužel. A nejen proto, že měl na svého mladého kamaráda z blázince (viz článek o Ginsbergově pobytu v léčebně) docela velký vliv. Ovšem nejen na něj…

Okolnosti jejich seznámení jsme již naznačili, podívejme se nejdříve na Solomonův život – narodil se v roce 1928, rodičům, kteří byli potomky emigrantů, otcovi předci pocházeli z Litvy, matčiny z rakousko-uherské říše. Jako dítě neměl žádné problémy, ovšem v jedenácti mu zemřel otec: „Když otec zemřel,“ vzpomínal po letech, „má akademická činnost tak trochu ochabla. Byl jsem v depresi. Otce jsem si idealizoval, a protože byl docela přísný, sklouzl jsem do nejistoty, ztráty disciplíny a do intelektuálních dobrodružství, z nichž se posléze stalo naprosté zmatení“. Již jako školák publikoval ve školním časopise, zároveň v té době, to mu bylo tak třináct čtrnáct, objevil jak Poea, tak Whitmana. V patnácti ukončil střední školu, přičemž několikrát přeskočil celý ročník. Po letní brigádě, kdy kydal hnůj, se zapsal na společenské vědy, kde chtěl studovat „úděl negrů“ (v té době zcela běžný výraz, používaný bez nějakých pejorativních konotací i Afroameričany), zároveň vstoupil do odnože komunistické strany. V roce 1944 se začal zaučovat na námořníka obchodního loďstva a posléze i vyplouval na různé cesty. První jej zavedla na Kubu, kde měl první sexuální zážitek, s prostitutkou, shodou okolností nedaleko místa, kde později začal svou revoluci Fidel Castro. Plul také do Terstu, obsazeného Angličany a pod dohledem Italů a Jugoslávie, kde jej ovšem poté, co nevědomky přešel hranici, zatkli. A mimochodem, protože sloužil za války, získal dvě vyznamenání. O tom Ginsberg v Kvílení nepíše, nepasovalo by to tam… Vedle žen objevil coby námořník i alkohol, vedle piva při cestě do Polska vodku, v Řecku ouzo, víno v Itálii a ve Francii koňak.

Francie byla v jeho intelektuálním rozvoji mimořádně důležitá, již předtím četl Rimbauda, ovšem poté, co v roce 1947 opustil loď a zamířil do Paříže, nejenže vstoupil do francouzské komunistické strany, hlavně ale obcházel galerie, především surrealistické, s prostitutkou Odettou, s níž tehdy chodil, zhlédli Genetův divadelní debut Služky, objevil knihy Henryho Millera. Hlavně ale jednoho horkého červencového večera spatřil v Saint-Germain-des-Prés, kde „hledal existencialisty“, shluk lidí před malou galerií. Protlačil se dopředu a viděl dva muže, mladého a staršího, čtoucí poezii. Jedním z nich, tím starším, byl Antonin Artaud, „ječící o prokletí svého těla“. A jak vzpomínal, jeden verš, „Papa, maman et pederaste inné“, se hodně líbil Kerouacovi. „Vykládal jsem mu, že Artaud na mě ukazoval při recitaci prstem, ve skutečnosti se to ale týkalo všech posluchačů.“ Halucinatorní ráz Artaudovy recitace – a dodejme, že je to opravdu zážitek!!! – Solomona zcela uchvátil a rychle si obstaral Artaudovu dlouhou zvláštní báseň Ci-Git, sehnal si i Genetův Pohřební obřad, explicitní homoerotický román o okupované Francii, Lautréamontovy Zpěvy Maldororovy a také knihy Henriho Michauxe, „jednoho z mých proroků“. Mimochodem v době, kdy ani jeden nebyl ještě řekněme módním jménem, a v Americe je nikdo neznal. Potvrzuje to jen Solomonův „čich“ na dobrou literaturu.

Všechno společně s nastavením Solomonovy osobnosti mělo jistě vliv na jeho další konání, tak například čteme o tom i o dalších jeho osudech v Kvílení, když se s kamarády dozvěděl, že nedaleko brooklynské univerzity bude přednáška o Stephanu Mallarmé, šli tam a metali po vykuleném přednášejícím, v ryzí dadaistické performanci, bramborový salát – což mimochodem Ginsberg v Kvílení, a není to v Solomonově případě jediná situace, trochu překroutil. O Solomonovi, jak ukazujeme v jiném textu, se ale píše i v jiných částech básně…

Jindy zavítal Solomon s kamarádem na vernisáž, kde se představoval jako původem britský básník W. H. Auden, který v té době žil v New Yorku. A jelikož nikdo nevěděl, jak Auden vypadá, rozdával tam jeho jménem autogramy. Není se vlastně čemu divit, sám vzpomínal, že když přišel jednou na hodinu angličtiny s výtiskem Květů zla, spolužačka si okamžitě myslela, že je Baudelaire.

Jelikož si přečetl i Gideovy Vatikánské kobky, zaujala jej idea

Myslet si, že žil Allen Ginsberg ve vzduchoprázdnu, bez základních potřeb citu, vztahu a také sexuálního potěšení, by bylo dost naivní, a jak jeho životopisy, tak poezie, ale také dopisy a deníkové záznamy mluví jasně: potřebu všeho uvedeného měl značnou, a zvládal ji vskutku různě – zdálky i zblízka to muselo působit jako divoká jízda na horské dráze. Aniž bychom nějak zabíhali do velkých intimit – ne, že bychom neměli dostatek podkladů, přijde nám to ale z mnoha důvodů nepatřičné, netaktní, nemravné – budeme patřičně uměření. Pokud tedy chcete, klidně čtěte mezi řádky…

Přestože měl bohaté zkušenosti, hluboké a dlouhodobé vztahy prožil Allen Ginsberg pouze dva. Ale, jak již bylo naznačeno, byla to opravdu jízda. Vezmeme to pěkně popořadě: první opravdovou láskou byl Neal Cassady (1926–1968), znáte jej možná z Kerouacových románů, především z klasiky Na cestě, ale také z daleko lepšího, vlastně jeho nejlepšího, jímž jsou Vize Codyho. Ocitujme naprostý začátek Na cestě: „S příchodem Deana Moriartyho začíná v mém životě období, které se dá nazvat obdobím života na cestě. Sice už předtím jsem si kolikrát představoval, jak do toho praštím, a tradá na Západ. Plány velký, ale ne a ne se rozhoupat. Dean je pro takový život přímo stvořenej, poněvadž on se na cestě vlastně narodil – někde u Salt Lake City, kudy si to tehdy v šestadvacátém drandili jeho rodičové ve svý starý káře do Los Angeles,“ kde si chtěl Cassady senior otevřít v Hollywoodu oficínu. Moc se mu to ale kvůli chlastu nedařilo, a rodina nakonec skončila v Denveru, kde to ovšem tatík opět vzal za špatný konec, a spíše než by se držel holičských nůžek, stále více třímal v ruce fláděru. Malý Neal tak vyrůstal spíše na ulici, otec byl buďto v lihu anebo v lochu, rodiče se v roce 1932 rozešli, a když mu bylo deset, matka zemřela. Otcovi kámoši, samí notorici, mu nabízeli víno, jež odmítal, a díky tomu se do smrti vyhýbal opilosti. Jiní se ho snažili dostat do postele, nevlastní bratři (matka měla před ním šest dětí!) ho mučili, a když přišel otec opilý, řezali ho.

Chlapec byl odkázán na sebe, byla to ale výborná škola v přežívání a v pěstování sociální inteligence, vlastně měl v té mizérii svým způsobem štěstí – odmala měl svobodu vnímat vše, i zapovídané, musel projevit odvahu a chytrost k přežití, vše si musel vydobýt svými schopnostmi. Fyzicky na tom byl výborně, byl inteligentní (ve Wechslerově inteligenčním testu získal 132 bodů, tedy vysoký nadprůměr). Myšlenky mu jen tryskaly „třikrát rychleji“ a tvrdil, že „vibroval jako uvolněný větrák, co se točí stále rychleji“, přesně jako na LSD. Byl snílek, měl vynikající paměť (viz Kerouacovy romány). A takhle vypadal, podle citace z Vizí Codyho, Nealův denní rozpis: „V patnácti mělo tohle dítě vypracovaný režim, spletitě, a přece zcela dojemně prakticky. V sedm ráno vstal z psacího stolu Starouše Bulla Balloona (jeho tehdejší postel); pokud byla kancelář plná hráčů pokeru, vyspal se ve vaně v hotelu Greeley nebo v nějakém jiném. V 7:15 se hnal do města, umyl se ve výlevce holičství, a když to nešlo, tak v YMCE. Potom roznášel noviny. Kolem deváté zašel do rezidence Smithových, kde znal jednu služebnou, téměř imbecilní, a ve sklepě se s ní na lehátku pomiloval. Ta mu pak naložila pořádnou porci jídla. Pokud mu tohle kamarádství s debilní služkou někdy nevyšlo, běžel za Lucinkou Třešinkou do Texaské jídelny (od třinácti si byl Cody schopen poradit s každou ženskou, a vlastně večer před Všemi svatými odstrčil svého nalitého tatíka od Lucinky Třešinky, a měl natolik vrch, že se nakonec porvali jako dva kohouti a Cody utekl s pěti dolary, co byly v sázce). V deset švihal do knihovny na slavnostní otevření, četl Schopenhauera a časopisy (někdy, když jako dítě nelouskal komiksy v novinách, sebral z regálu ve starém hotelu Greeley opravdovou knihu a četl shora dolů první slovo z každé řádky, po čínsku, jak to připadalo jeho dětské mysli, což je rané filozofování). V jedenáct hodin se v garážích Rocky Mountain zeptal, jestli může mýt auta, a někdy se ptal, jestli nemůže parkovat vozy (uměl už řídit líp než kterýkoliv hlídač na parkovišti v Denveru a vlastně už od té doby, co byl v ,lapákuʻ, ukradl několik dalších auťáků, aby si vyzkoušel, jak mu to jde, a zase je zaparkoval u toho samého bloku, akorát na jiném místě), v poledne si půjčil kolo od kámoše, se kterým roznášel noviny a jel pět mil ke svým kamarádům domů, kde dostal pořádně najíst a do dvou pak pomáhal s domácími pracemi. Zpátky do knihovny k odpolednímu čtení, k historii, encyklopediím a krvavým, smutným ohromujícím Životům svatých, zároveň si tam zašel na záchod; ve čtyři pohov, meditace a kontakty v herně až do zavíračky, pokud se ale někde po městě nenaskytla možnost si za soumraku poloprofesionálně zahrát baseball nebo nějaká zajímavá podívaná; v jedenáct ukradl z novinových stánků drobáky na porci dušeného hovězího na Bowery a hledal si místo ke spaní.“ Ke Kerouacově výčtu dodejme, že později s oblibou kradl auta, se kterými vždy zajel před střední školu, sbalil nějakou studentku, vyvezl si ji za město do podhůří Skalistých hor, vyspal se s ní, zavezl ji zase domů a auto někde odstavil. Údajně držel v jednadvaceti s pěti sty ukradenými auťáky denverský rekord, však si také poseděl v polepšovnách a kriminálech pro mladistvé. Ještě k těm slečnám: první pohlavní styk měl v osmi, od dvanácti pak pravidelně, mladé, staré – o ty se s otcem dělili – s bratry se vyspali se všemi sestrami, co mohli.

Čtenář Nietzscheho z polepšovny

Cassady měl i zkušenosti s muži, jednak v lapáku, také se, když neměl peníze, prostituoval. Všem dával přesně to, co chtěli, přitom si nechával, co bylo pro něj důležité – lásku, protože té se mu dostalo nejméně. A ještě uvidíme, jak se dokázal

O Ginsbergově velké a celoživotní lásce k Nealu Cassadym jsme již psali, podívejme se tedy na „toho druhého“, ovšem druhého pouze chronologicky. Peter Orlovsky (1933–2010) totiž byl – aniž bychom si hráli na nějakou mileneckou top ten – prostě tím nej, nej, nej… A jak už to bývá, vše bylo věcí velké náhody. Ovšem na nějaké náhody, to my si nehrajeme, protože to bylo vše ve hvězdách.

Než se ale dostaneme k samotnému prolnutí obou pánů, přibližme si Orlovského předallenovský život. A předem upozorňujeme, že to nebyla žádná selanka, to ani náhodou. Peter Orlovsky se narodil jako třetí z pěti dětí do vskutku neveselých podmínek, otec Oleg Orlovsky byl ruský emigrant, který uprchl z bolševického Ruska poté, co byl v bitvě o Zimní palác (ví ještě někdo z mladších, o co vlastně šlo?!?) na té – z pohledu bolševických dějin – špatné straně, tedy za branami paláce. Unikl masakru, když se přikrčil za dveřmi, ovšem po jeho dobytí rudochy byl zatčen a odsouzen k smrti, z vězení se mu ale podařilo uprchnout, nejdříve do Istanbulu, až v roce 1921 skončil v Americe, psychicky jistě náležitě pošramocen. Útěchu hledal v alkoholu, tam ji ovšem hledala i jeho žena, začínající spisovatelka a matka pěti dětí – s tou se oženil v roce 1926 v jejích sedmnácti. Údajně nebyla bez talentu, ovšem narození dětí a také pokažená operace mastoiditidy, po níž ohluchla a měla částečně ochrnuté lícní svaly, znamenal konec literární dráhy. Rodina na tom byla opravdu špatně, žili v bývalém kurníku a poté, co matka s dětmi od manžela odešla, byl Peter v sedmnácti nucen opustit školu, aby mohl pracovat a podporovat rodinu. Pomáhal v psychiatrické léčebně jako ošetřovatel těžkých případů, dělal uklízeče a podobně, žádná sláva. „Bože, takovej je celej svět,“ vštěpoval si tehdy do hlavy. V roce 1953 narukoval do armády a měl jít bojovat do Koreje, ovšem armádní psychiatři ho místo na frontu poslali do vojenského špitálu v San Franciscu jako lapiducha.

A právě toto převelení vedlo k osudovému seznámení. Ovšem ještě předtím byla epizoda s malířem Robertem LaVignem – v té době byl Orlovsky ještě panic, takříkajíc, na obě strany, ovšem LaVigne, kterému stál modelem, jej záhy svedl. Zřejmě to nebylo tak těžké, Orlovsky, byť primárně a jasně heterosexuál, byl natolik emočně deprivován, že se moc nebránil, přestože se sexu bál – ovšem představa, že by byl sám, byla ještě děsivější. Zajímavé je, že přibližně v tu samou dobu i Ginsberg šel jaksi proti své přirozenosti. Již jsme to naznačili, poté, co paní Cassadyová načapala Ginsberga, jak má jejího muže Neala Cassadyho plná ústa, musel zkrátka z domu. Nějakou dobu žil v hotýlku, pak se ale seznámil s mladou dámou Sheilou Williams Boucherovou, a zcela propadl jejímu kouzlu. „Má zcela nespoutanou mysl,“ pochvaloval si v dopise Kerouacovi ze 7. září 1954, „jako žádná jiná holka, co jsem potkal“. Ale stejně tak si jej oblíbila i Sheila, a tak se k ní brzy nastěhoval. Vlastně žil v docela tradičním vztahu, Sheila měla z prvního manželství čtyřletého chlapce, a navzdory občasné bokovce s Cassadym hodlal nadále žít jakožto heterosexuál, sekat dobrotu. A Sheile nic o své homosexuální minulosti neřekl.

Zázrak v ručníku

Ovšem poté, co se věci začaly komplikovat – tak například, William Burroughs měl v plánu přijmout Ginsbergovo pozvání a přijet do San Francisca, aby s ním, i sexuálně, žil. Pozvání, které bylo odesláno ještě před známostí se Sheilou. Tenhle zádrhel byl nakonec vyřešen a Burroughs jel místo toho k rodičům, Ginsberga čekala ale další zkouška: jednak byl Cassady stále náročnější, Ginsberg se zároveň obával o jeho duševní zdraví, Rorschahovy testy prokázaly „prepsychotické uvažování a sexuální sadismus“, kromě toho mu Sheila náhle začínala připadat dětinská. Aby se z toho všeho sám nezbláznil, začal chodit k psychiatrovi a možná i proto, v rámci upřímnosti, se jí přiznal k tomu, že spává s Cassadym. Plna znechucení s ním odmítla spát a požádala jej, aby odešel – k tomu nedošlo z různých důvodů hned, až jednoho večera začátkem prosince 1954, když se snažil zahnat depresi alkoholem, v jedné kavárně oslovil neznámého vousáče. A tím byl již zmíněný Robert LaVigne. Udělaly na něj dojem Allenovy historky z New Yorku a pozval jej proto k sobě, aby mu ukázal nějaké své obrazy. Ginsberga zaujala řada olejů, na nichž byl mladý, přitažlivý blonďák. Zvláště jej ale zaujalo rozměrné plátno dva a půl metru na dva a půl metru, na němž se onen krásný mladík nahý povaloval na gauči, u nohou cibule. „Copak je to za hocha,“ vyzvídal okouzlený Ginsberg. „Ale, to je Peter, a mimochodem, bydlí u mě a zrovna je doma,“ odvětil malíř. A v tu chvíli, jako v pohádce, vyšel Peter Orlovsky z koupelny, zamotaný do osušky. Ginsberg se okamžitě zamiloval.

Mimochodem, když po týdnu vzal k LaVignemu Cassadyho, ten byl také okouzlen jedním z jeho obrazů – ovšem tentokráte se jednalo o akt krásné rusovlásky. Jmenovala se Natalie Jacksonová a Cassady ji okamžitě vyhledal, vyspal se s ní a bylo zaděláno na další (jeho) eskapády. Tentokráte ovšem s tragickým koncem, poté, co ji Cassady přinutil, aby na šeku padělala podpis jeho ženy Carolyn, na což se přišlo, ale naštěstí to díky Carolyn, která vše vzala na sebe, dobře dopadlo. Natalie začala být, i kvůli závislosti na amfetaminech, na něž ji navykl Cassady, paranoidní a 30. listopadu 1956 spadla ze střechy, kde si chtěla podřezat žíly. Kerouac o tom ve svých Dharmových tulácích psal takto: „Vypili jsme s muzikanty všechno víno a povídali si až do půlnoci, Rosie vypadala, že je teď docela v pohodě, ležela na gauči, povídala, dokonce se i trochu zasmála, jedla sendviče a upila trochu čaje, co jsem jí uvařil. Muzikanti odešli a já spal ve svým novým spacáku v kuchyni na podlaze. Ale když se v noci vrátil Cody domů a já odešel, vylezla až na střechu, zatímco Cody spal, rozbila okýnko u půdy, aby měla nějaký zubatý střepy a mohla si podřezat žíly, seděla tam za svítání a krvácela, až ji uviděl soused a zavolal policajty, a když vyběhli na střechu, aby jí pomohli, už to bylo hotový: ona viděla velký policajty, co nás přišli všechny zavřít, a tak se rozeběhla na kraj střechy. Mladý irský polda po ní skočil, zachytil ji jen za župan, ale ona se z něj vyvlíkla a spadla nahá z pátýho patra dolů na chodník.“

Výměna duší & těl

Ale zpět k Orlovskému a Ginsbergovi. Láska to byla velká, první společnou noc ale strávili