Když si zadáte do internetového vyhledavače jméno Jakuba Čermáka, který už léta vystupuje jako Cermaque, objeví se vám nejprve odkazy na jeho básnickou tvorbu. Mnozí ho ale vnímají spíše jako písničkáře. O tom, jak to s touhle jeho rozpolceností je, jak se do jeho tvorby otiskly rodné Teplice, proč mu to nedá nepsat aktivistické písně a mnohdy až protestsongy a jak složité se mu jeví partnerské vztahy, vypráví s až odzbrojující otevřeností.

Napsal jsi několik básnických sbírek a na podzim vydané album Společný jmenovatel je tvoje už třinácté. A to ti ještě nebylo čtyřicet. Kde se taková aktivita v tobě bere? Spíš vůbec někdy?

Samozřejmě si uvědomuji, že jsem poněkud nadproduktivní. Ale nepovažuji to za něco nenormálního jen kvůli tomu, že jiní naopak vydávají desku třeba jen jednou za pět let. Když má někdo potřebu reflektovat svoje pocity a svět okolo, je to kontinuální potřeba. Výtvarníci malují pořád a nikdo se tomu moc nediví. Ale když někdo za rok napíše dvanáct písniček, je to skoro až obdivováno. Přitom je oboje přirozené. Ale také si uvědomuji, že je asi vždy ve vzduchu otázka, jestli je nutné, abych všechny ty písničky posílal do světa.

Máš při té vší aktivitě ještě vůbec nějaké ambice?
Já jsem nikdy žádné ambice neměl (smích). Vždycky to všem zní jako bonmot, ale pravdou je, že jsem se v hudbě ocitl spíš omylem. Odmala se mě opakovaně ptali, jestli chci dělat muziku jako táta (leader Už jsme doma Miroslav Wanek – pozn. aut.), a já jsem na to většinou říkal, že „rozhodně ne“. Měl jsem tak nějak pocit, že v tomto směru už je v naší rodině odpracováno, že tohle už máme „odškrtnuté“. Stejný pocit mi mimochodem říkala nedávno mladší sestra Lucinka. Navíc mi vždy moje okolí dávalo jasně najevo, že nemám žádný hudební talent, na gymplu jsem byl vyloučen ze sboru do role moderátora, protože všichni věděli, že zpívat neumím. A ani nikdy umět nebudu (smích). Sice jsem pak začal psát písničky, ale nikdy jsem neměl nějaký typický muzikantský sen, třeba že zaboduju nějakou skvělou deskou… Dodnes si na hudební scéně připadám sice jako mezi svými, ale tak nějak jako na návštěvě.

I na vlastních koncertech?
Mám tu výhodu, že na ně lidé poslední dobou celkem chodí, takže nejsem smutný, že by to nikoho nezajímalo. Ale zároveň je těch diváků naštěstí jen tolik, že na ně vždy nějak dohlédnu, nejsou to žádné anonymní davy. Představa, že bych nějak masověji „prorazil“, mi vůbec není příjemná.
Mám třeba „popovější“, resp. z mého úhlu pohledu povrchně přístupnější, písničku Racci, kterou vlastně nemám moc rád, a ta přitahuje na koncerty často lidi i z jiné „posluchačské sféry“ – a cítím z nich pak mírné zklamání, že ji nehraju a hrát nechci. Takže vždycky, když se mi stane – a v určitých intervalech se to stává – že mi někdo navrhne, jestli bych další desku nechtěl udělat trochu popovější, tak se toho už dopředu bojím a asi i trochu štítím. Protože by to mohlo přivést víc lidí, u kterých si nejsem jistý, co by ode mě vlastně chtěli slyšet. Což by pro mě byl problém.

Jak se to tedy vlastně přihodilo, že ses stal – když, jak říkáš, jsi to neplánoval – písničkářem?
Úplně první vystoupení

Písničkář Jakub Noha vydal nové album Na nic se neptejte. Ve svém oboru patří k nejpozoruhodnějším počinům poslední doby jak po stránce autorské, tak produkční, protože na něm spolupracoval Petr Uvira, kytarista, který se spojuje výhradně se samými emočně silnými a velmi originálními projekty, jako je jeho vlastní kapela Ladě nebo třeba skupina Marie Puttnerové. S Jakubem Nohou jsme ale nemluvili jen o této muzikantské spolupráci, ale i o jeho inspiracích, ať už se týkají žhavé současnosti, nebo se ohlížejí do dávné minulosti.

Začnu malinko zeširoka. Vloni ti bylo pětasedmdesát. To se často vnímá jako zlomový věk. Pocítils to nějak?
Myslím, že ne. Je pravda, že když jdu například na kopce, tak se víc zadýchám, ale to bylo už před těmi narozeninami, je to pozvolný proces. Jediná podstatná změna je v tom, že jsem od 1. srpna, před těmi zářijovými narozeninami, odešel kompletně do programátorského důchodu. Už předtím jsem měl zkrácený úvazek. Chápal jsem, že mladší kolegové jdou hodně dopředu a mně už se nechtělo si nějaké nové metody osvojovat. Takže jsem teď důchodce.

A můžeš se tím pádem plně soustředit na hudbu…
No, ono se říká, že důchodci většinou nemají na nic čas, a já to poznávám taky… Ale jo, vlastně je to pravda. Můžu si dělat víc svých věcí a neohlížet se na to, že musím někde odevzdat nějakou práci.

Čili nová deska vznikala ve větším klidu?
No, ona byla v době těch narozenin už hotová a byli jsme domluveni s Lubomírem Houdkem, že to jeho Galén vydá, takže jsme už jenom dotahovali obal. Ke kterému, snad to můžu říct, měl Lubomír hrozný odpor… Ale už je všechno dobrý.

Já si pamatuju, že už dlouho předtím, než deska vyšla, jsi vystavil titulní fotku na sociální sítě, a tam sklidila docela nebývalý ohlas. Ta koncepce byl tvůj nápad?
Ne, to vymyslel Jirka Štencek, velký kamarád Petra Uviry, který, jak známo, dělal produkci tohohle alba. Jirka dělal i obaly pro Petrovu kapelu Ladě. Petr mi ho dohodil, že to je skvělý člověk, který to udělá určitě srdcem. No a já bych řekl, že se jeho předpověď splnila. Prostě jsem k Jirkovi přijel do Opavy, on doma už měl nachystaná nějaká světla a foťák, no a tak nějak mě na různé způsoby fotil. A pak mi najednou říká – hele, sundej si brýle a rozpusť si vlasy. A takhle mě vyfotil. První tu fotku viděl Petr Uvira a oznámil mi, že je fantastická. Já se nejdřív lekl, pak se mi začala líbit, jen jsem si nebyl jist, jestli jsem to vůbec já. Až když jsem ji ukázal pár lidem a všichni, až na malé výjimky, řekli, že je to ono, tak jsem se uklidnil. Myslím si, že ta fotka souzní s písničkami na albu, s jejich obsahem. Někdo třeba říkal, že tam vypadám trošku jako Kristus na kříži umučený, ale ono na tom albu takové zrníčko úvah kolem různých utrpení je…

Ona je ta deska evidentně pečlivě vystavěná, od úplné temnoty až po ten závěrečný spirituál, který v sobě má určitý záblesk naděje…
Ale to se mi stalo bezděčně. Dalo dost velkou práci sestavit ty písničky, aby pasovaly za sebou, aby měly kontinuitu, ale aby tam byly taky nějaké kontrasty. Takže jsem spíš hleděl na hudební a zvukovou stránku. Vyšel pak z toho takový oblouk od pohanského (Morana) ke křesťanskému. Závěrečný spirituál je vlastně popis toho, čemu se říká Armagedon. Prostě hříšníci to budou mít blbý, ale když pak přijde Ježíš, bude to dobrý…  Já tedy nejsem pokřtěný, ale k těm myšlenkám mám docela blízko. Moc se mi třeba líbí, když se každý rok na sv. Václava scházíme u Stankovičů v Podbabě, oni tam na kopci mají kříž a u něj se vždycky uspořádá svatováclavská oslava, oheň, a pozvou si nějakého kamaráda faráře, který tam slouží takovou neformální bohoslužbu. A je jedno, jestli je ten farář katolický nebo evangelický. Bývá kolem toho vždycky docela sranda a je to vlastně jako v tom spirituálu, kde přijde Ježíš a bude to dobrý.

Měl jsi nějakou základní představu, co tím albem jako celkem chceš říct?
Koncepčně jsem o tom nijak moc nepřemýšlel, ale je pravda, že mě teď dostávají ty boje, na Ukrajině, na Středním východě a všude možně. A bezděčně mě to posouvá k potřebě se k tomu nějak vyjádřit. Už na předchozí desce Lovec chvil je těchhle témat celkem dost, včetně Suchého Jó, to jsem ještě žil. I když ta deska vznikala v době, kdy se ještě na Ukrajině až tak nebojovalo. Každopádně má ale ukrajinská válka asi nejsilnější vliv. Řekl bych, že taková stěžejní skladba tohoto okruhu je Teplo v doupěti, která vznikala na přelomu let 2021–2022 a prvním impulsem k ní byla situace na polsko-běloruských hranicích, což mě tehdy docela bralo. No ale protože já píšu písničky dost dlouho a různě je cizeluju, ještě se do ní stačil vtělit i ten 24. únor 2022 a všechno převálcoval. Tehdy jsme si vlastně uvědomili, že tam ta válka trvá už od roku 2014 a že už předtím byla „horká“. Oni sice Krym obsadili bez nějakých velkých střetů, ale na východě, na Donbasu, vyhlašovali samostatné republiky a bojovalo se tam o letiště, to jsem si úplně uvědomil až dodatečně.

Tvoje písničky samozřejmě nejsou žádné prvoplánové protestsongy, všechny ty vlivy jsou zabalené do metafor. Nicméně: dá se říct, že psaní takových písní je něco jako tvoje sebeobrana proti bezmoci vůči tomu světovému dění?
Asi ano. Já to sice nedělám nijak plánovitě, ale mám pocit, že když se ty věci vysloví, přece jen nějaký určitý vliv mít mohou. Každé slovo. Když vyslovíš nějakou lež, hodíš ji mezi lidi, taky žije. Tak proč by to nemělo platit i obráceně? Když si někdo poslechne nějaký názor, přinejmenším ho to může k tomu tématu přitáhnout a může o něm přemýšlet. Tady vycházím ze sebe: já to přesně takhle mám.
A k těm metaforám: já nemůžu napsat do textu žádné otevřené „Putine, přestaň válčit“. Nejsem třeba jako Jirka Dědeček, který takové věci umí pojmenovat přímo. Vždycky, když jsem něco takového zkoušel, vylezla mi z toho hloupá agitka. A – možná je to trošku nafoukanost – navíc mám dojem, že když se používají metafory, může mít text přece jen nějakou obecnější platnost. I když tedy zrovna v případě zmíněného Jirky Dědečka tu obecnější platnost mají i ta konkrétní pojmenování věcí.

Diskutovali jste o textech s producentem alba Petrem Uvirou?
Vůbec do nich „nekecal“. Na rozdíl od muziky, která je naopak po producentské stránce skoro celá jeho dílem.

Jak vůbec k tomu, že ti Petr produkoval album, došlo? Já vím, že jsi dlouholetým propagátorem jeho kapely Ladě, ostatně právě díky tobě jsem je před lety slyšel poprvé, protože jsi byl asi první, kdo je pozval do Prahy.
Ano, tehdy v klubu u Rafa to byl jejich první pražský koncert, aspoň mi to říkali. Já je zažil poprvé na Valašském špalíčku, kde hráli dramaturgicky v nejblbější dobu na nejblbějším místě – v poledne v slunečním úpalu venku na nádvoří žerotínského zámku pro hrstičku diváků. My hráli tehdy po nich, už jsme to měli trochu lepší, už to slunce tolik nepálilo, pár lidí přišlo. Tehdy se jmenovali Červeným vrchem a byli tři: Petr Uvira, úžasnej zpěvák Michael Kubesa a trumpetista, na jehož jméno si už bohužel nevzpomínám. A mě to úplně okouzlilo, přestože na nich bylo vidět, jak se v té výhni trápí. Tak jsem si říkal, že je musíme někam pozvat. A protože jsme zrovna krátce na to měli televizní vystoupení v brněnské Staré pekárně v pořadu Sólo pro…, za které jsme dostali nějaké peníze, vrazil jsem je do toho, abych jim pak mohl do Prahy aspoň zaplatit cesťák. Zahráli u Rafa, koncert se zaznamenal a tu nahrávku jsem pak trošku šířil… S kapelou Ladě jsme pak ještě dvakrát hráli v Ostravě, na Stodolní a na Černé louce, a v Opavě U Evžena.

Vliv té nahrávky od Rafa můžu potvrdit, mně jsi ji taky „šířil“…
No a pár let poté jsem se potkal s Petrem Uvirou v Chotěmicích u Vaška Koubka, kde hrál s Vladivojnou La Chia moc pěkná zhudebnění poezie Anny Barkovové. Pak jsme si povídali a Petr najednou říká, že by mi rád produkoval desku. A že se mi ozve. Čas běžel a nic, pak přišel covid a já jsem si doma natočil Lovce chvil, a když už jsem ho měl hotového a zmasterovaného od Broňka Šmída, Petr se mi ozval, že bychom tedy mohli udělat tu desku… No ale pak po další pauze to klaplo, já shodou okolností měl pár písniček hotových, něco jsem ještě připsal a postupně jsme na tom od listopadu 2023 pracovali. Vždycky jsem přijel k Petrovi do Litultovic, kde má studio, něco jsme točili i u něj na chatě, on to pak nechal zmasterovat, a bylo to.

Měli jste nějaký předem domluvený koncept, jak by to album mělo znít?