Španělská skladatelka a vokalistka Alicia Lázaro, žijící ve Švédsku, vstupuje debutem There Is No End To Anything Round na pomezí neoklasiky, komorního art popu a nenápadné, jemně rozostřené elektroniky. Už z anotací k desce je zřejmé, že nejde o nahrávku stavěnou na jednotlivých „písních“, ale spíš o souvislý, kruhově se vracející tok obrazů, emocí a proměn. Album je inspirováno mýty věčného návratu a od začátku do konce působí jako rituál přecházející od touhy, modlitby a ztráty až k přijetí a lásce. Lázaro staví hudbu především na vlastním hlase, místy rozšířeném až do sborové podoby, například v závěrečné The Song Of The Sea [love]. Ten není jen nositelem textu, ale i dalším nástrojem, který se vplétá do komorních aranží s violou, kontrabasem, flétnou, klarinetem či hostující trubkou Arveho Henriksena ve skladbě Love, How Long Will You Wait Ever To Land? [longing]. Výsledkem není ani čistý ambient, ani klasická písničkářská forma v hispánském duchu, ale cosi mezi komorní suitou s několika intenzivními vpády (viz až free jazzově působící Nocturno [surrender]) a snovou zvukovou instalací. Významnou roli přitom hraje i prostor. Album bylo od počátku koncipováno jako zvukové prostředí, které má posluchače obklopit, nikoli jen doprovázet. Není divu, že křest desky byl autorkou pojat jako multimediální zážitek na pomezí koncertu, divadla a instalace. Silnou stránkou alba je jeho schopnost držet pohromadě velmi křehký materiál. Lyrické motivy vody, světla, noční oblohy, moře nebo modlitby se vracejí v různých podobách a vytvářejí dojem vnitřně propojeného světa. Místy sice hrozí, že se nahrávka uzavře do vlastní vznešené obraznosti a posluchači nabídne spíš kontemplaci než pevnější opěrný bod, ale právě v tom je její zvláštní síla. Lázaro neusiluje o efektní vrcholy, nýbrž o pomalé ponoření. A pokud na její tempo přistoupíte, odmění se vám deska soustředěným, tichým a zároveň velmi netuctovým zážitkem.

Primárně na písních vystavěných projektů, kdy autor osloví různorodé interprety, mnoho nevzniká. A ještě méně je takových, které pak působí soudržně ne soundem, ale právě díky autorskému vkladu. Projektu Story textaře, autora hudby i muzikanta Mariana Zimy se to podařilo už podruhé. Poprvé doma na Slovensku albem Potlesk v stoji (2021, jde o kompilaci Zimových písní, které kvalitou a zkomponováním na tělo přesvědčily interprety jako Peter Lipa, Pavol Hammel, Zuzana Homolová či Milan Kňažko). A nyní znovu na (nejen) federální úrovni. I díky tomu, že si Michal Prokop na album Ostraka (2025) vybral Zimův text Vyrovnání a na oplátku souhlasil s účinkováním na druhém albu Story. Nazpíval velmi „prokopovskou“ píseň Příliš dlouho jsem byl takhle, pravděpodobně vrchol desky.

Proč „nejen federální“? Zima totiž nabídl píseň Alive And Breathing (textuje nápaditě nejen ve slovenštině a češtině, ale i anglicky) také původem sardinské, v Británii působící bluesrockové zpěvačce Evě Carboni a jejímu producentovi Andymu Littlewoodovi, a ti ji vzali na album Blues Siren (2024). Recipročně vychází i na titulu Takzvaná duša. Popravdě právě Alive And Breathing je celkem konvenční poprocková balada, ač neurazí dobrý vkus. Také text Všichni jsme herci pro Lucii Šoralovou je trochu klišé. Zbytek alba ovšem nadchne. Vedle Prokopa tu exceluje například Zuzana Homolová v šansonu Stretávka zo strednej. Hodně hořký song Rodné mesto s bluesovým půdorysem a feelingem, i titulní chmuru Takzvaná duša, skvěle uchopil herec a výtečný zpěvák-vypravěč Milan Kňažko. Ironický song Anjel strážnik zase parádně sedne Peterovi Lipovi.

Deska je dotažená a vyšperkovaná i muzikantsky. Pár jmen za všechny: Kdo sleduje slovenskou jazzovou scénu, nemohl přehlédnout saxofonistu Nikolu Bankova či pianistu Pavla Morochoviče. Oběma sedne i role citlivých sidemanů výrazných zpěváků.

Dobré je i to, že story mívají pokračování.

Kdo by neznal ve vteřině rozpoznatelnou bhangru, na výsost rytmickou hudbu, bez které se neobejde snad žádný bollywodský trhák ani pořádná taneční party. Bhangra je dnes globálním stylem, proslaveným v minulosti třeba filmy Milionář z chatrče nebo Blafuj jako Beckham, až si už málokdo vzpomene, že se původně jedná o lidovou hudbu z indicko-pákistánského regionu Paňdžáb.

Bhangra se ve Velké Británii objevila s poválečnými emigranty a zprvu zněla pouze v asijských komunitách. K její popularitě přispělo použití moderních západních nástrojů, a tak bhangra od 70. let postupně vedle Londýna roztančila většinu britských měst a její ostře rytmická nálož s charakteristickým zvukem bubnu dhol a bubínků tabla se začlenila do britské popmusic. O dvacet let později se s první generací imigrantů narozených v Británii bhangra pevně usadila v londýnském multikulturním prostředí a stala se základním kamenem asijského undergroundu, ve kterém se zkřížila s elektronikou, hip hopem, rockem a dubem. Samotná bhangra si ale dál žila svým životem a s hlasy masově populárních zpěváků a mezi její nejdůležitější zvukové architekty patřil geniální hráč na tabla, skladatel a producent Kuljit Bhamra, v roce 2009 královnou vyznamenaný Řádem britského impéria. Doprovázel řadu hvězd bhangry, a především proslul jako vyhledávaný skladatel pro divadla, muzikály a významnou stopu zanechal ve filmu. Jenomže, a buďme k sobě upřímní, i když pravidelně vydával zajímavá alba, úplně jsme na něho zapomněli.

Legendární tablista se na albu vyznamenal také jako autor, a přestože neposloucháte nic jiného, bhangru na způsob velkolepé oslavy její Zlaté éry, každou se sedmnácti skladeb nějak rozsvítil: melodickým nápadem, reggae, dechy, syntezátory nebo sóly mistrovských hráčů na tradiční nástroje. A do studia pozval největších žijící zpěváky bhangry a Bollywoodu. Žádná přepálená moderna, ale ani pouhé retro. Ne, Kuljit Bhamra nás chce především roztančit, takže se nedá nic dělat, na téhle party nechcete chybět.

Šestadvacetiletý norský hudebník Arin Aksberg se po předchozích albech It Flows Between Us a Nordic Patterns znovu vrací k ambientu vystavěnému z klavíru, syntezátorů a jemné studiové manipulace, tentokrát ale s ještě soustředěnější představou o tvaru celé nahrávky. Novinka solskinn nepůsobí jako soubor jednotlivých skladeb, spíše jako jednolitý pohyb od tmy ke světlu. Už samotný titul, v norštině znamenající sluneční svit, napovídá, že nejde o desku dramatických zvratů. Aksberg pracuje velmi úsporně. Základ tvoří klavírní motivy a rozostřené syntezátorové plochy, které pomalu unáší proud dronových textur. Pomalé vrstvení zvuku dodává nahrávce jemné tření a pohyb, aniž by rušilo její meditativní charakter. I v nejtišších pasážích je cítit tah vpřed, který má spíše podobu hutné atmosférické přitažlivosti než rytmického impulsu. Výrazné je to třeba v titulní skladbě, postavené na kontrastu varhanní velebnosti, samplových vrstev rozpitých dlouhým dozvukem a manipulovaných úseků kytarových sól. Nebo v kompozici glød, kde jednoduchý klavír funguje jako orientační bod uvnitř hlubokého, šumícího zvukového pole. Může tak připomenout velebné ambientní kolekce Biosphere konce devadesátých let. V tomhle ohledu se často nabízí i srovnání s Brianem Enem. I Aksberg dokáže vytvářet hudbu, která je současně prostředím i vyprávěním. Vedle tohoto pomalého prodírání substrátem jsou ale položky jako horizont nebo aurora, které mají jasnější melodickou strukturu, často nesenou klavírní linkou nebo masivnějším syntetickým obloukem. Zde si posluchač může vzpomenout třeba na Rafaela Antona Irisarriho. solskinn má zkrátka v sobě cosi velkolepého, zároveň intimního. Možná i proto nahrávka nepůsobí chladně ani odtažitě. Naopak. Síla alba spočívá v jeho křehkosti a v tom, jak nenápadně dovede posluchače vést. Arin Aksberg na třetí desce potvrzuje, že i z velmi drobných prostředků lze vytvořit hudbu, která je tichá, ambiciózní a odzbrojujícím způsobem krásná.

Sté narozeniny geniálního kiksaře, to si zaslouží tributní desku, řekla si spousta muzikantů. Což na první dobrou evokuje nějakou pěknou nahrávku nejznámějších kousků. Libor Šmoldas ale naštěstí šel na věc jinak. Napadlo ho vybrat skladby, samozřejmě taky pěkné, ale se sporným autorstvím, které Davis podepsal, ale ve skutečnosti si je vypůjčil. Ale i tak jim vtiskl vlastní „zvukopis“ a punc geniality. Pochopitelně tu nešlo o žádné znevážení jazzové ikony, ale o originální poklonu, s přidanou hodnotou zajímavé koncepce a příběhů z jazzové historie.

Šmoldas si vybral např. skladbu Solar, původně Sonny od Chucka Wayneho. Nebo motiv Dig, který Davis vyzobl od tehdejšího spoluhráče Jackieho McLeana. A další kusy, jejichž příběhy Šmoldas popisuje v bookletu. Kytarista to vzal i z opačné strany. Uchopil i standard Donna Lee, omylem připsaný na prvním vydání „Birdovi“ Parkerovi, byť do studia přinesl téma Parkerův tehdejší sideman Davis. I když popravdě i on lovil z cizích zdrojů.

Kytarista se ale nespokojil „jen“ s originálními úpravami nevšedně vybraných kusů, úmyslně zaranžovaných bez jakéhokoliv dechového nástroje. Hned čtyři skladby napsal sám a dal si náročný úkol trefit v nich „davisovského ducha“. Nechal se inspirovat třeba Davisovými abstraktními malbami. Nebo v kompozici Richard’s Regret příběhem Davisovy skladby Walkin’, jejíž autorství (mimochodem taky sporné) trumpetista připsal byznysmenovi Richardovi Carpenterovi. Což byl vyčůránek, jenž v 50. letech připravil řadu jazzmenů o výnosná autorská práva výměnou za hotovost na drogy.

Nejlepší na tom je, že soudržně znějící album, natočené s novým kvartetem s mladým pianistou Mikulášem Pokorným, basistou Tomášem Barošem a v Praze usazeným americkým bubeníkem Jessem Simpsonem, působí sympaticky jinak, než bychom čekali. Nikoliv jako další tribut z řady, ale nevšední pocta mistrovi a zároveň povedená Šmoldasova řadová deska.

Durman a Posejpal jsou známi komorními kontemplativními improvizacemi, se kterými přicházeli od poloviny 80. let. Měnili použité nástroje, rozšiřovali jejich spektrum a zpočátku střídali elektrofonické s akustickými, ale nakonec dospěli k akustické hudbě postavené na kombinaci cella s basklarinetem a saxofonem, doplněnými o další nástroje.

Oba však spolu začínali s free jazzem ovlivněným ranou tvorbou saxofonisty Jana Garbarka a trumpetisty Tomasze Stańka. Tato podoba tvorby byla dosud známá jen z LP Hidden Voices (Live In Žatec) s Miroslavem Kodymem, které vyšlo v roce 1985 na značce Leo Records. Trio však v letech 1983 a 1984 odehrálo několik koncertů. Trojalbum přináší kromě kompletní nahrávky ze Žatce i záznamy koncertů z Kladna a Prahy.

Hidden Voices zachycovaly esenci hudby tria, ovlivněnou evropským free jazzem postaveným na erupci energie, ale také na bohatém zvuku, kdy Durman rozšířil spektrum nástrojů a Posejpal doplňoval kontrabas, na nějž hrál promyšlené linky, o piano. Kodym zvuk obohacoval o činely, bonga a hlavně o nejrůznější doma dělané kovové instrumenty. Svou zvukovou pestrostí dokázaly prohloubit náladu a ve vypjatých pasážích s divoce sólujícím saxofonem podtrhnout gradaci.

Další dva koncerty ukazují, jak proměnlivá byla vystoupení tria, které hledalo. Byť pražský koncert v závěru graduje ve free sóle saxofonu, podpořeném plochou činelů a bublajícím kontrabasem, pozvolný zvukomalebný úvod s nejrůznějšími perkusemi a proměňující se melodií basy ukazuje cestu k budoucí tvorbě. Nepostrádá ohromné napětí, které je přes vpády saxofonu tlumené. Pak dostane prostor až slovensky znějící melodie, která přejde ve velmi rytmickou free pasáž piana s perkusí okořeněnou krátkými štěky dechů.

Koncert z Kladna zní tradičněji, akustičtěji, i perkuse jsou pojaty rytmičtěji, což ale zase umožňuje lépe pochopit stavbu hudby a ovlivnění free jazzem i kontrapunktem. Nabízí i fascinující odpovídačky piana s perkusemi.

Originální muzika, fúzující jazzrock, brazilská hudba, psychedelie a řada dalších ingrediencí. A zároveň chvála multikulturalismu. V kapele hrají muzikanti se skotskými, francouzskými, litevskými, maďarskými a japonsko-slovenskými kořeny. To by bylo, aby jim to neznělo nekonvenčně. Ari Tsugi už získali v rámci „jiné hudby“ slušné mezinárodní renomé. Odehráli úspěšné koncerty v Glastonbury či na londýnském Brick Lane Jazz Festival, oblíbila si je britská „žánrová“ rádia. Desku zaznamenali živě během rezidence v Glasgowě.

Kde se Ari Tsugi vzali u Slnko Records? Vydání debutu zprostředkoval kytarista a vokalista Mashu Harada, jenž v Bratislavě studoval. „Bratislava a Tokio jsou pro mě uměleckou půdou, na které jsem vyrůstal. Bratislavské noci plné rozhovorů, improvizace a starých desek změnily můj pohled na hudbu,“ vysvětluje Harada, jak se do jeho rejstříku dostaly také vlivy „slovenského undergroundu i klasiků jako Dežo Ursiny nebo Marián Varga“. (Mimochodem, dnes Harada studuje na univerzitě v Londýně jadernou fúzi. Zajímavá postava.)

Nápadné slovenské inspirace ale nečekejme, nejvíce se kapela zhlédla, tedy spíš „zslechla“ v moderní brazilské hudbě. Proto často využívá rytmy baiano či forró a jedinou převzatou skladbou Corrida uctila Fabiana do Nascimenta. Jinak pro veškerou kompoziční a improvizační nadstavbu platí to o nadžánrové originalitě, když už ne globální vesnice, tak sympatické globální kulturní bubliny. Dalšími výraznými osobnostmi Ari Tsugi jsou zpěvačka Alma Rechtman, jež začíná být docela populární ve Francii i jako herečka, nebo saxofonista Mateusz Sobieski.

Pro album Ari Tsugi zvolili i nosnou volnou koncepci: „Název alba, přeloženo z litevštiny Ranní vítr a měsíc, odkazuje na křehkou rovnováhu mezi blízkostí a vzdáleností, zamilováním a odloučením… mírem a válkou.“

PS: Na jaro se chystá zdejší turné kapely.

PPS pro estéty a audiofily: LP vychází na kvalitním červeném vinylu.

Celoevropská soutěž bluesových (a z blues vycházejících) kapel European Blues Challenge se každý rok odehrává na jiném místě Evropy, v zemích, jejichž zástupci jsou členy European Blues Union, organizace, která se stará o rozkvět evropského blues. Letos volba padla na Polsko – a není to náhoda, protože polská scéna je v tomto žánru velmi rozvinutá, jak dobře vědí ti, kteří sledují její často vystupující zástupce na českých festivalech tohoto žánru. Shodou okolností zrovna letošní zástupci této země (Red. Chirowski & Pan Wydro) v soutěži nepatřili k nejsilnějším.

Systém výběru 24 semifinalistů, kteří se představují ve dvacetiminutových setech první dva dny soutěže, je jednoduchý: jednotlivé členské země je nominují různými způsoby, zpravidla na základě výsledků lokálních, tedy národních soutěžních klání. Českým želízkem v ohni byl Marc Slight & One „O“ Eight, což je na scéně sice zcela nový pojem, ale jedná se v podstatě o nový projekt veterána. Pod tímto jménem totiž od loňska vystupuje sólově Marcel Flemr, velmi ostřílený kytarista a zpěvák, v bluesovém žánru jeden z nejlepších, který kdy naši zemi obýval. Po delší pauze, kdy na hudbu z osobních důvodů rezignoval, se vrátil coby „one man band“, kdy hraje převážně na hybridní elektrickou kytaru, na které má kytarové i basové struny, a nohama ovládá bicí nástroje. Plus samozřejmě zpívá. Ačkoli po stránce invence hudební prezentace v tomto smyslu neměl na festivalu konkurenta, do finále nakonec nepostoupil, ostatně na podobných soutěžích většinou obsazených našláplými kapelami o minimálně čtyřech členech to mají sólisté vždycky těžší. Nicméně Flemr zcela jednoznačně stojí za vidění, protože jeho hráčské umění přes pauzu neutrpělo ani náznakem a kytarista skutečně předvádí něco, co jinde těžko uvidíte.

Ve finále, ve kterém se utkalo osm kapel (po čtyřech z každého semifinálového večera, o čemž rozhoduje mezinárodní odborná porota), naprosto přesvědčivě zvítězila zástupkyně Norska, zpěvačka Adama Janlo. Dívka, která má gambijské předky, a její vizáž je tedy daleko vzdálena tomu, jak si na první dobrou představujeme Norku (nádherný příklad globalizace v tom nejlepším slova smyslu), má skutečně hlas jako zvon a rozsah „od Šumavy k Tatrám“. Její žánr je směsí rhythm and blues a soulu, zpívá vlastní písně, zjevně s obsahem hodně poznamenaným vlastní zkušeností a životními osudy, a v poměrně bohaté letošní účasti soutěžících zpěvaček neměla konkurenci. Můžete si ji vychutnat z jejího debutového alba A Free Woman, a pokud se věci sejdou správným směrem, uvidíte ji v listopadu na letošním ročníku festivalu Blues Alive.

Na druhém místě skončilo italské trio Gloria and The Doctors, jehož atrakcí je korpulentní zpěvačka a bubenice Gloria Turrini, jako vokalistka také výborná, navíc zjevně plná nadhledu, a s výbornými dvěma spoluhráči, pianistou a kytaristou. Kapele by nicméně určitě pomohlo, kdyby vizuální atraktivnost spojení bubenice a zpěvačky v jedno opustila, a ze své lídryně udělala regulérní frontmanku, které by jistil záda poněkud invenčnější bubeník. Bronz si pak ze soutěže odvezli do Španělska Sirjo Cocchi & Balta Bordoy – The Blues Way, poměrně tradiční, ale velmi dobře hrající a sehraná bluesová kapela.

I mezi dalšími soutěžícími se objevily docela zajímavé zjevy, na prvním místě britská zpěvačka Eve Gallagher, reprezentující ovšem Švýcarsko. Nejde o žádnou „rozenou“ bluesmanku, dáma nyní vyššího středního věku začínala zkraje devadesátých let na elektronické taneční scéně, pak v producentské gesci Boye George natočila nějaké popové nahrávky, ale předloňské album Roots, kde s ní mimochodem hraje i „náš“ varhaník Ondřej Pivec, ji zavedlo do žánru blues a soulu. Její písně mají moderní výraz, ona sama je nesmírně charismatická a v kontextu ostatních účinkujících dam byly její vyštafírovaný zjev a dost temná stylizace mimořádně oživující. Velmi příjemní byli i zástupci Estonska, kapela South of Savoy, složená z mladých kvalitních muzikantů a se šikovnou zpěvačkou vpředu.

European Blues Challenge v Katovicích předvedla velmi slušnou úroveň evropské bluesové scény jako celku. Samozřejmě, že vystoupilo i několik účinkujících, kteří neměli v konkurenci šanci, ale vysoce převládala profesionalita, sympatický přístup k věci, a pokud se nedostávalo tvůrčí invence a originality, zpravidla ji dorovnalo aspoň zajímavé hraní zúčastněných.