Tvorba amerického skladatele Davida Shey se více než tři dekády pohybuje na pomezí experimentu, současné vážné hudby a nenápadné elektroniky. Od dob, kdy pracoval s gramofony, samply a industriální koláží na deskách labelu Tzadik nebo Sub Rosa a spolupracoval s takovými osobnostmi jako Zeenou Parkins, projektem Main nebo Robinem Rimbaudem a jeho rozličnými projekty, se jeho rukopis postupně ztišoval a soustředil. Meditations působí jako další logický krok: nikoli radikální proměna, spíš stažení se do nitra, do prostoru, kde zvuk přestává být výrazem ega a stává se nástrojem soustředění. Osm zhruba osmiminutových skladeb stojí převážně na klavíru, kolem nějž se volně usazují vibrafon, zpívající mísy, elektrická kytara, terénní nahrávky i jemná elektronika. Žádný nástroj v rukou poměrně velkého množství hostí se netlačí do popředí. Tóny doznívají, překrývají se a mizí, jako by hudba pouze zaznamenávala dech místnosti. Místo motivů a refrénů přichází proud – pomalý, klikatý, bez jasného začátku a konce. Poslech tak připomíná spíš chůzi krajinou než sledování vyprávění. Shea se inspiruje buddhistickými texty a samotnou praxí meditace, ale deska nemá nic společného s new age dekorativností. Klid tu není samozřejmostí. Do relativního ticha nahrávek totiž čerstvý šedesátník rád občas vloudí disonance, šum nebo zastřený hlas, které jemnou rovnováhu naruší. Právě tyto drobné trhliny, které dávají nahrávce lidskou tvář. Místo idealizovaného míru slyšíme spíš neustálé hledání rovnováhy mezi soustředěním a rozptýlením. Meditations tak nefunguje jako kulisa ani jako terapeutická pomůcka na povel. Vyžaduje čas a trpělivost. Pokud je posluchač ochoten se jí věnovat, odmění se stavem zvláštního zpomalení, kdy se svět na chvíli rozostří a zbude jen dech, dozvuk a ticho mezi nimi. Nenápadná, ale hluboká zkušenost. Zkrátka hudební meditace postavená na letité duchovní praxi.

Dominikánsko-americký producent Kelman Duran si jméno vybudoval na pomezí klubové kultury, sound designu a experimentální elektroniky, od vlastních dekonstrukcí reggaetonu až po producentské práce pro film a mainstreamový pop. Berlínská skladatelka a performerka FRANKIE, vlastním jménem Franziska Aigner, naopak vychází ze současné vážné hudby, tance a performance a pracuje především s hlasem a violoncellem. Jejich společná deska tak nepůsobí jako klasická spolupráce dvou hudebníků, spíš jako střet dvou prostředí. McArthur tak od prvních minut funguje méně jako sbírka skladeb a víc jako prostor, do nějž se vstupuje. Hudební kooperace tak od prvních minut funguje méně jako album písní a více jako zvuková situace, do níž se vstupuje. Rytmy se objevují jen na okamžik a zase mizí. Basové pulzy se rozpadnou dřív, než stačí nabrat tah, vokály visí ve vzduchu jako nedořečené věty, terénní ruchy a šum vyplňují prázdná místa. Hudba jako by vznikala „z negativního prostoru“, z ticha mezi údery. To, co by jinde tvořilo refrén, tu zůstává jen náznakem. Přesto nejde o chladný ambient. V pozadí je cítit fyzická zkušenost noci: unavené tělo po koncertě, prázdné ulice, doznívající hluk města. V několika momentech se objeví konkrétnější gesta – trumpetové vstupy, klavírní nebo violoncellové „klasické“ ozvěny, sevřenější techno puls – aby se vzápětí znovu rozpustila do mlhy. Jako bychom nechali Carolinu Polachek napospas velké únavě a zavřeli bychom ji do studia nad ránem s Oneohtrix Point Never, Milesem Divesem a Brianem Enem a zaznamenali jejich několik jamů. Tenhle pohyb mezi přítomností a absencí, bděním a spánkem, dává desce zvláštní napětí. McArthur odmítá úplnost i jasné vyústění. Spíš nechává bloudit. A právě v těch mezerách, v tichých prázdných plochách a nedořečených gestech, se skrývá její síla. Nenápadná, noční nahrávka, která doznívá ještě dlouho poté, co dohraje.

Žamboši věnovali album Skrýš „všem, kteří se nemají kam schovat“. Kdo by dnes nestál o skrýš! Mocnostem vládnou psychopati a u nás – éé, to se ani nedá popsat. „Pomalu vyklízím sklep / můžeme utéct do kompotů / až to jednou nebude jen zkouška sirén… podej mi ruku, zvu tě / do skrýše povolovat víčka / a zkoušet kolik v nás cukru / na zlé časy zbývá,“ nedochází autorovi písní Janu Žambochovi černý humor.
Jenže kam utéct před blbostí a chamtivostí? Však také Žamboši nesdělují žádné eskapické výzvy, naopak. Skrýš je o povzbuzení k tomu bránit se a nadějí, že to má smysl. Třeba v písni Pač!, poctě lidem jako ekologické aktivistce Julii Hill, jíž se podařilo zachránit tisíciletou kalifornskou sekvoj před dřevařskou společností, nebo landartovému výtvarníkovi a ochránci přírody Mirkovi Janíkovi, s jehož zásadním přičiněním „skvrna 43 hektarů osvobozeného lesa / od té doby zdobí kůži Bílých Karpat“. Environmentálně uvědomělý někdejší dřevorubec a lesník Žamboch přitom nehází povrchní eko-pózy, ale ví o tématu svoje. Doufejme, že třeba časem bude moci dopsat například další pozitivní sloku o dobrém konci CHKO Soutok.
Titulku alba, jak jest v diskografii kapely zvykem, opět zdobí akvarel Františka Segrada a ne náhodou si Žamboši vybrali obrázek v modro-žlutých barvách. „Mám blues, že dějiny se v kruzích vinou,“ deklamuje Jan spolu s daty 28. července 1914, 1. září 1939 a 24. února 2024 v písni Teorie něhy.
Po hudební stránce pak jsou Žamboši stále pestřejší a (folk)rockovější, zvláště když je podpoří hosté jako Norbi Kovács sólem na elektrickou kytarou.
Poslech pásma konkrétních příběhů konkrétních lidí chce trochu odvahy. Bohudík. Skrýš je deska pro každého, kdo se nejen nemá kde, ale hlavně nechce skrývat. Ani sám před sebou: „Radši se snaž bejt mladej / ať se neprobudíš starej / a když se vzbudíš starej / tak se nesnaž být zas mladej“ (Součástka). Stejně by jen po pštrosím způsobu strkal hlavu do písku.

Jméno čínského básníka, hudebníka, prozaika a také politického vězně (ročník 1958) by nám nemělo znít zcela cize, v roce 2013 vyšly česky jeho Hovory se spodinou (původně vyšly v roce 2001 na Taiwanu, následovala vydání ve francouzštině, angličtině a němčině), na nichž začal pracovat již ve vězení, kde se octl poté, co události na náměstí Nebeského klidu (1989) popsal v monumentální básni Krveprolití. A nejen to, také ji nahrál tradičním způsobem, jakým se při rituálech oslovují duchové zemřelých, nahrávka se pak šířila po celé zemi. Seděl čtyři roky, byl krutě mučen, několikrát se pokusil o sebevraždu. Po propuštění skončil jako bezdomovec, opakovaně mu bylo bráněno v opuštění země, až v roce 2011 uprchl a žije v Německu. Při návštěvě Prahy s ním Vltava odvysílala rozhovor, vysílala četbu z jeho Hovorů, a také – a nyní, po nutném uvedení se dostáváme k našemu albu – v roce 2009 natočila Krveprolití v podání Pavla Zajíčka, za improvizovaného doprovodu Tomáše Vtípila. Nahrávku, jež už není ani v archivu ČRo, Guerilla vypátrala a vydává – ovšem doplněnu o tři bonusy, nahrávky samotného autora, inspirované čínskou diktaturou. Titulní básni na albu předcházejí tři Básně v próze, Báseň, Moře a Sníh, a je to fakt síla. („Každé slovo je tu kouskem živé kůže / která samovolně srůstá a utváří krásnou bytost – / nevídanou, krystalickou poezii.“ Báseň), úplný začátek alba ovšem patří na necelé tři minuty Vtípilově zvukové koláži, dojde i na bambusovou flétnu, elektronické zvuky, ovšem nemilosrdně odklepávající údery naznačují, co přijde. Okamžitě je jasné, proč Pavel Zajíček – jeho přednes je zcela civilní, o to však se víc zařezává, než kdyby nějak sklouzl ve stylu Večerní chvilky poezie či Radovana Lukavského do patosu. Platí to i pro samotné Krveprolití, nelze přitom dostatečně docenit Vtípilův vklad, citlivý, chápavý, umocňující. Tři autorské bonusy uvádí Píseň pro vězněného Siao-poa, čínského Jirouse, v níž Liao I-wu hraje pouze na bambusovou flétnu dongxiao, emotivně, srdceryvně. V Matkách z náměstí Nebeského klidu a Nářku 6. června pak slyšíme básníka samotného, opět: autentická síla. Kvílení srdce. Důležité a potřebné album je doplněno obsáhlou studií Iva Hucla.

Možná víc než s melodií si na téhle věci pohrávají s rytmy. Opožděné, dozvučné právě v harmonických nástrojích, jakoby zakopávající přes sebe a setkávající se až kdesi daleko, někde pod vlnkami, spíš šumem stvořeného smyčcového kvarteta, i klavírní minimalismus je poněkud „od rytmu“, než vplyne jednoduché bušení basového bubnu po šamanském smyslu od věků kopírovaně symbolizujícího tlukot srdce, zde s ostatními nástroji připojený/propojený s mnohými dalšími srdci, tepoty třeba obvyklým sluchem neslyšnými, možná až z nejhlubšího nitra Země. Vše je spojené.
Šest skladeb, tracků, písní s vokály-sbory beze slov (Movement Part 3: Undertyk), vlíná jeden do druhého a dalšího, jen s novými mikromelodickými nápady = vjemy, pojí třeba i zpátky k prvnímu, druhému etc., jiné nástroje – tu violoncello, housle, tuba, klarinet předjímavě excitovaný milosrdně až k dechberoucímu hymnu Ind i kampen, kammerat (Bravo bravo) v mohutné, obří instrumentaci. Jako monstrózní orchestr plný dechů trombónů, triády výsostně výskavých (vznostnou melodii nesoucích) křídlovek, smyčců, valby perkusí i neustálého spodního tepu basového bubnu, plus klavír, plus takřka podprahových vln samplů či modálně „přílivového“ melodizujícího hukotu elektroniky. Těžko hledat vrcholnou část, pasáž, když celek je vrcholně vnešenou hudbou, silou. Part 5: Emberlin zklidní velebným cellem nad kraftwerkovským cvrlikáním předehrou pro finále Part 6: Taktstok (Galpet). A to si myslíte, že výš, silněji, to nelze. Ten základní basový buben je tu mistrovsky zvukově obnažen na dřevěnou dřeň s kůží s dotřeskem! Všechny nástroje do naha očištěny. Klavír, bijící bicí, šelesty, hlasy, dechy, smyky smyčců, kytary, mandolína, struny, všechno slyšíte i v sobě. V profilovém článku o Afenginn Síla a opojení (UNI 1/2017) je cesta kapely i vrchního tvůrce Kima Rafaela Nyberga esenciálně popsána až k tehdy vrcholnému takřka symfonickému dílu Opus (2016). Deset let poté je Movement I hudební slavností do poslední noty.

Předchozí (dvoj)album Lovec chvil (2021) si natočil Jakub Noha sám, na novinku opět přizval několik spoluhráčů. Například věrného kytaristu Petra Bubláka, ale poprvé především kytaristu a producenta Petra Uviru. A s ním třeba hráče na různé bicí nástroje Víťu Halšku. Ale nečekejte nic studiově uhlazeného, přehledně kapelově aranžovaného, folkrockově zvonivého. Naopak – a je to dobře. Jakub Noha, poslušen obsahu svých písní, vykročil k ještě větší syrovosti až surovosti. Syrovosti vlastního projevu, který Uvira ještě umocnil zdrsněním nahrávky odpovídajícím zvukovým smirkovým papírem.

Sound je nekašírovaný, protože album je naléhavé až na doraz vyzpívanými emocemi. V textech Jakub Noha působivě využívá i řadu nečekaně násilných obrazů a sarkastických příměrů. Nebudu unavovat okřídlenými, ač pravdivými frázemi o „brilantní reflexi doby“, však čtenáře-posluchače také napadnou. Lepší je ocitovat několik veršů: „Stádo bizonů v panice prchá na kraj útesu… tlupa lovců se tu nad kořistí právě chystá k hostině“ (Morana), „hořící kostel, dům, trosky, vichr tam vál / co nás tam čeká, voják se ptá“ (Na nic se neptejte), „pochodují stráže / z kazatelny káže / kdo je tady agresor… za svobodu, za mír! / za plnovous, za knír! / za souhlas a za rohlík! Komu se to tady nelíbí!? (Teplo v doupěti).“

Ale není ta deska černočerná. Druhou půli, bráno ve „vinylové“ dramaturgii, odlehčuje třeba fanouškovská pocta The Rolling Stones Kameny blues. Nebo vzpomínka na dětské okouzlení rock’n’rollem Majáles ’65, totalitě navzdory, kde Noha chrlí parafráze jako „Waldu už taky vodnés čas“ i dobové zlidovělé texty stylu „v Americe u vody…“ (však je znáte). Zrovna tahle věc už asi nebude na druhý poslech tak legrační, ale nemusí mít vše punc nadčasového poselství, v tomto případě přece jde hlavně o živelně vyzpívanou vzpomínku. Ovšem první „strana“ desky je důležitým, autentickým svědectvím. Doba zase jednou volá po svém undergroundu.

Která britská kytarovka se může honosit vizitkou, že natočili devět řadovek a všechny jsou více než nadprůměrné? Bratři Jarmanovi nikdy nepatřili k těm, kdo by potřebovali měnit tvář podle trendů. Parta z průmyslového severu Anglie, se kterou to první roky táhl i sám Johnny Marr z The Smiths, si drží pozici outsiderů, kteří si vystačí s vlastní indierockovou estetikou. Jejich špinavé kytary, lehce rozhárané tempo a melodie zní, jako by vznikly mezi zkouškou a posledním vlakem domů. Po několikaleté pauze se The Cribs vracejí s deskou, která nepůsobí jako comebackové gesto, spíš jako přirozené pokračování cesty, na které se trio pohybuje už dvě dekády. Selling A Vibe je překvapivě kompaktní a civilní nahrávka. Místo garážového chaosu pět let starého předchůdce s DIY duchem přichází větší důraz na samotnou písničku. Produkce v rukou spíše popového producenta Patricka Wimberlyho (v poslední době například MGMT, Kid Cudi nebo Ellie Goulding) nechává skladby dýchat, kytary nejsou jen zdí hluku, ale kreslí melodické linky a drobné detaily, které se vyjevují až při opakovaném poslechu. Rytmika zůstává nervní, místy až punkově úsečná, zároveň se ale do zvuku vkrádá měkkost a lehká melancholie, jako by kapela poprvé připustila i křehkost. Texty se točí kolem vyhoření, stárnutí a potřeby zůstat věrný sám sobě. Nejde o velká gesta, spíš o drobné každodenní pochybnosti, které se vrství mezi refrény. Nejlépe to funguje ve chvílích, kdy se syrová energie potká s téměř popovou chytlavostí – tehdy The Cribs připomenou, že silná melodie může mít stejnou váhu jako jakýkoli hluk. Album nepřináší revoluci ani zásadní obrat. Spíš potvrzuje, že kapela dozrála do polohy, kde už nemusí nic dokazovat. Selling A Vibe působí jako soustředěná, vycizelovaná kolekce, která se nevnucuje, ale postupně se v posluchači zabydlí. A právě v té nenápadnosti tkví její síla.

Byla to docela sranda sledovat reakce fanoušků, když v roce 1997 vyšlo Mejlovo album, na něž si přizval Jana Vozáryho, který věkem i stylem patřil úplně jinam (a teď nehodláme jakkoli hodnotit Mukův Oceán). Někteří si ťukali na čelo a mluvili o zradě či výprodeji, jiní pochvalně pokyvovali hlavami. Fakt zábavná lekce v toleranci a bezpředsudečnosti, podobně, jako když vyšel debut WWW, anebo Lou Reed přibral jako doprovod Metallicu. Ovšem podíváme-li se na projekt, mající podtitul [In Memories of The Plastic People] Mejlovýma očima, dává nám vše náhle smysl. Zaprvé, vždy se snažil zkoušet něco nového, viz Pašije, až artovou Myš či elektronické Šílenství, náladové Fiction a dekadentně písničkovou Garáž, a bylo mu jedno, co na to publikum. Zadruhé, hutný zvuk a elektronické spodky jistě musely lahodit jeho uchu, byl přece basista a autor chytlavých figur. A možná zatřetí, jiný pohled na zažitý a omletý repertoár také nebyl k zahození. Vozáry přistoupil k dědictví Plastiků s pietou, ovšem neoprašoval je hedvábným hadříkem, naopak – nejdříve vše náležitě ořezal, k Mejlovým linkám pak přidal nové harmonie, hlavně ale vše posunul zvukově (napadá nás teď album DG 307 Artificially Flavored, resp. Uměle ochuceno!). Právem tehdy Mejla přišel s označením „digital underground“, obojího bylo v nahrávkách bohatě. Hoši vybírali ze starších skladeb (1972–1974), jedinou výjimkou je Chvíli přihlížel (1983), což má logiku – pozdější kousky byly daleko propracovanější jak kompozičně, tak aranžérsky. Takže, co nám tehdy nabídli, a co dnes vychází ve zvukově vymazlené podobě? Úvodní Magické noci počal čas (zřejmě pro odlišení od zažitých originálů Mejla lehce pozměňoval názvy) začínají vskutku impozantně a udávají tón celému albu „remaků“, jak je Mejla nazval. Místo Mejlovy basovky slyšíme temnou elektroniku, různě opentlenou syntíky a podobně. Ovšem ráz, ducha písně to nenarušuje. A třeba následující Jó Jó (Jó, to se ti to spí) chutná spíše jako temnější remix PSB či Erasure, ovšem v dobrém. Kratičký vtípek Metro Goldwyn Meyer zde coby MGM napučel na skoro pět minut ukázkové soundtrackové elektroniky, závěrečný remix Magických nocí posouvá Mejlův odkaz do současnosti. Skvěle, skvělé.

Nevím jak u vás, ale u nás se vánoční cukroví mlsá klidně do jara, neb je trvanlivé, z různých zdrojů se ho sejde přehršel, zároveň má člověk konzumovat cukry střídmě, potravinami se neplýtvá, a v tomto případě i potomci dojídají s chutí. Tak snad nevadí, že na vánočně koncipované album Loutek v nemocnici, kvůli obvyklému přetlaku nových desek na sklonku roku, upozorňuji s křížkem po… ehm, s koledou po svátcích. Ono se totiž bude skvěle hodit i do vánočních nálad následujících roků.
Netřeba opakovat chválu celého projektu Loutek v nemocnici, snahy přinést dětem v léčebnách a nemocnicích trochu odlehčení a zábavy, protože radost léčí. Spíš se hodí připomenout, že jde také o labour of love, nevypočítavou tvorbu pro děti, která má daleko širší platnost. Neb léčit dobrou náladou, humorem a nadějí potřebuje každý malý a velký tvor, zvláště v dobách pohnutých. Zárukou kvality je tu parta, která se díky hybatelce Marce Míkové a její zubně-nehtové hudební klinice sešla. S písničkovými a interpretačními dárky přišli do studia namátkou Terezie Palková, Beata Bocek, Štěpánka Balcarová, Jiří Hodina, Jan Jirucha nebo Sylvie Krobová.
Nejvtipnější kousek? Možná narození Ježíška z pohledu ukřivděného osla Oslí koleda (text David Bolech, hudba Zdeněk Havlíček). Nebo ta o nedochvilném Čtvrtém králi, kterou přihodil do mlýna „Pra-Původní Bureš“ J. F. Fumas Palme? A co teprve Dinosauří koleda Pavly Jonsson na „známý nápěv“ nad – jak jinak – výraznou basovou linkou: „Hajdom hajdom tydlidom, dinosauři už k vám jdou / hajdom hajdom dot-com (…) triceratops hvězdu svírá / stegosaurus nese sýra… raptoři se kývají, Ježíškovi zpívají“ – dobře využívá známou lásku zvídavých děcek ku pravěku, ač zavilí kreacionisté protočí panenky – a dobře jim tak. Ale ne, nejde o samé legrandy, i na slavnostní vážnost došlo.
Zkrátka, díky Loutkám v nemocnici vznikají vkusné, netuctové dětské písničky, jakých není nikdy dost.