Za čtvrtstoletí tvorby, od doby, kdy kapelu založil „rodilý mluvčí“ Dewi Pajot, prošli Bran hodně nápadným vývojem. Jasně, titulní skočná instrumentálka Galette complète, autorská, ovšem bretonským folklorem výrazně inspirovaná, potěší nejen milovníky pohankových palačinek, ale i bal folku. Jinak ovšem tanečkům a baladám dávné Armoriky odzvonilo ve prospěch autorských, „obecně“ folkových písní kytaristy Vojtěcha Jindry, včetně povětšinou českých textů. Tímto směrem sice začali Bran plachtit už na předchozí desce Beaj vat! (2016), ale nyní už šťastně zvládli navigaci a dosáhli přístavu. Kapela nezapřela původní identitu, písně stále nesou „keltské“ prvky, ale navíc třeba odkazy na zdejší lidovky (nejen) v textu Já bych šel za milou.
Bran nezanevřeli ani na bretonské tradicionály. Mezi autorskými kusy vykukují písně Bergére allons deux nebo Complaine de la Blanche Biche. Ovšem aranžér a zároveň frontman Robert Fischmann je pojal o dost jinak než třeba Tri Yann, v jejichž úpravě jsou u nás tyhle písničky asi nejznámější. Do první jmenované vložil minimalisticky rozvíjený klavírní pattern, což dává nápěvu úplně jiný ráz. Druhou pojal jaksi moderně šansonově. Jen v námořnické Guerre, guerre, vente vent, pro změnu aranžované Jindrou, se „opisuje“ z folkrockové verze Tří Janů docela přesně, včetně pojetí rytmu. Což není výtka, ona takhle ta písnička prostě nejlépe funguje.
Muzikantsky jde o vytříbenou záležitost. Pokud jsem kdysi před dekádami v recenzi nějaké desky Bran lehce vytkl kapele jistou těžkopádnost, tentokrát hudba působí lehce a nadýchaně. Je znát, že sehraná pětice profesionálů točila „živě ve studiu“.
Všemi předchozími větami má být řečeno, že Bran jsou dnes, alespoň pro mě, mnohem zajímavější než dříve. Protože proč po návratu Pajota do domoviny hrát něco, co daleko lépe dělají školáci v Bretani, a nezkusit raději opravdu osobitou „středoevropskou fúzi“.

Ve Španělsku mu občas říkají Ten od Rosalíe. Ne všichni: ti, co nesledují mainstream bez toho, že by popírali jeho zásadní podíl na zrodu budoucí megahvězdy pro katalánského producenta žádnou přezdívku nemají, zato obdivují úchvatná alba natočená s flamenkovými zpěváky Rocío Marquez, Niñem de Elchem nebo portugalskou fadistkou Linou.

„Nikdy si nevybírám snadnou cestu a mé nejlepší spolupráce vždycky předcházelo rozhodnutí se do nich raději nepouštět, abych to nakonec udělal,“ řekl Raül Refree a lze to vztáhnout také na album natočené s italskou zpěvačkou Marií Mazzotta, léta známou ze sestavy skupiny Canzoniere Grecanico Salentino. Přemlouvala ho prý dlouho, a ne že by ji rovnou odmítl, jen neměl čas, takže do italského Salenta na návštěvu za ní se vydal až předloni. Nechal si od ní vyprávět o pohanském rituálu tarantismu a přijal myšlenku, že kolektivní katarzní obřad sice zmizel, nicméně tanec pizzica prý plní svou ozdravnou roli dodnes. Ideálně totiž funguje na pocity provinční malosti a v boji s jinými démony: ochrana životního prostředí a ničení kulturních rozmanitostí. Na vlastní alba Maria Mazzotta už dříve zahrnovala lidové svatební, náboženské a pohřební písně, nicméně na pizziku nikdy nezapomněla a na koncertech dokázala s hlasem a tamburínou rozpoutat doslova rytmické peklo. Tak divokou hudbu Raül Refree předtím ovšem ještě nikdy nehrál, a tak zpěvačce navrhnul, aby namísto rytmů vsadili na kontemplativní nálady s doprovodem kytary a jemné elektroniky a posluchače od starostí osvobodili s pomalu plynoucími písněmi, do kterých s ohledem na komunitní tradici přizvou občas ženský sbor.

Než takovou proměnu původního tranzu poprvé uslyšíte, zdráháte se uvěřit, že by nás mohla proměnit v „nebeská tělesa vznášející se ve vesmíru“, a také, že nepromění – nebo jak koho – zato se utvrdíte v přesvědčení, že Maria právem patří k nejemotivnějším zpěvačkám planety. A také vás napadne, jestli přesně tohle nechtěl producent na nádherném albu zdůraznit.

O některých nástrojích spojených se vzdálenými kulturami jsme na Západě neměli donedávna ani tušení. U těch, co jsme naopak znali, jsme si zase nedokázali představit, že by někdy pronikly do popkultury. Ať už z duchovních, posvátných nebo jiných důvodů, takže pohled na na zemi se rockersky svíjející hráčku na svislé housle kamancheh Mehrnam Rastegari může u někoho vzbudit paniku ve smyslu, jak dnešní generace už nadobro ztrácí úctu ke staletým tradicím. Kamancheh jsou totiž spojené s perskou klasickou hudbou určenou často k náboženskému rozjímání a my přitom na debutovém albu slyšíme nadmíru hlasitou kapelu a hudbu blížící se psychedelickému rocku.
V Íránu narozená a teprve čtyři roky v New Yorku žijící houslistka perskou tradici studovala, nicméně ji nepovažuje za starobylý relikt. „Myslím si, že i mí předci chtěli být kreativní a nechali se unášet proudem své doby, takže i pro mě je přirozenější se držet dneška,“ vysvětlila pětatřicetiletá skladatelka a zpěvačka důvody, které ji vedly k fúzi ozvěn perské, kurdské a turecké hudby, jejímuž strhujícímu průběhu vévodí zvuk starobylých houslí dublovaný elektrickou kytarou. Občas je to opravdu pořádný nářez, jindy mají navrch jímavé melodie a emotivní hlas persky zpívající Mehrnam Rastegari.
Pozoruhodné album natočila v New Yorku s mezinárodním kvartetem elitních rockerů a jazzmanů, z nichž nelze nevypíchnout známého řeckého virtuosa na bezpražcovou baskytaru Panagiotise Andreoua, častého parťáka Marka Guiliany.
V mládí se nejprve učila na íránský tradiční buben tombak, ale když přešla na klasické housle a chtěla s nimi hrát perskou mikrotonální hudbu, zjistila, že to nejde, takže přešla ke kamancheh a vzala v potaz, že zvládnout techniku zahrnuje také perkusivní složku, připomínající prý u houslí jízdu na divokém koni, kdy ani na vteřinu nesmíte povolit v koncentraci. Což rozhodně platí pro skladbu Kabouki, při jejímž trysku má i posluchač dost práce udržet se v sedle.

Původně brooklynská dvojice Carrie a Matt Wagnerovi tvoří jádro Silver Liz už téměř dekádu. Z původně domácího projektu, který vznikl mezi chicagskými zkušebnami a obdivem k jangle popu devadesátých let, se postupně stala svébytná laboratoř, v níž se kytarová zasněnost potkává s elektronikou a studiovým experimentem. Mattovo vzdělání v kompozici a zvukovém designu (viz avantgardní sólo prvotina We Could Stay z roku 2024) i Carrin cit pro melodii a vyprávění dávají jejich písním tvar, který nikdy nezůstává jen u nostalgie. Třetí album, prostě nazvané III, působí jako moment, kdy se všechny předchozí pokusy konečně spojily dohromady. Základ vznikal z letmých poznámek a jednoduchých dem, které dvojice postupně rozebírala a znovu skládala v obýváku, bez tlaku labelu i denní práce. Výsledkem je zvuk, který je méně „kapelový“ a mnohem tekutější. Kytary se rozpíjejí do šumu, syntezátory probublávají pod povrchem a rytmy se neustále přelévají, jako by skladby hledaly vlastní tempo. Přesto nejde o abstraktní experiment. Uprostřed asi nejhutnější shoegazeové mlhy, kterou prozatím dvojice vyrobila, zůstávají silné melodie a křehký, lehce zastřený zpěv. Texty se vracejí k pocitům stěhování, odcházejících přátel a pomalého dospívání – k momentu, kdy velkoměsto přestane být příslibem a začne být zrcadlem samoty. Není náhodou, že Carrie s Mattem v rodinném životě postupně vyměnili po narození dcery Amelie New Year a Chicago za přeci jen klidnější Pittsburgh. Tahle osobní rovina drží album pohromadě víc než jakýkoli styl. III tak balancuje mezi shoegazeovou měkkostí, alternativním rockem a současnou elektronikou, aniž by se rozhodlo pro jednu cestu. Spíš plyne. A právě v tom plynutí, v neustálém přelévání mezi hlukem, melodií a tichem, nachází Silver Liz svou nejpřesvědčivější podobu. Nenápadná, ale překvapivě silná deska, která roste s každým dalším poslechem.

Před padesáti lety o tanci pizzica a rituálním tarantismu za hranicemi jihoitalského Salenta nikdo nevěděl, koho by asi tak zajímala hudba chudých zemědělců věřících, že nemoci se dají léčit tancem do padnutí. Canzoniere Grecanico Salentino hudební tradice regionu nejen uchránili před pádem do zapomnění, v moderní podobě je proslavili a ustanovili pro ně nové standardy. Oslavu významného výročí skupina pojala stylově: na albu Il Mito (Mýtus) své nejúspěšnější skladby nabízí v akustické podobě. I tu, která dala albu jméno. Před půl stoletím ji napsali zakladatelé Rina a Daniel Durantovi a položili si v ní otázku: Jak bych se já, chudý rybář s ústřicí namísto srdce, mohl stát mýtem? Odpověď už dnes podle syna Maura Duranteho známe: skupina, kterou rodiče kdysi založili, je dnes opravdovou legendou.

Převzal ji v roce 2007 a proměnil v profesionální soubor. Nadále sice trval na salentském dialektu, k akustickým nástrojům ale postupně přidal elektrické a do autorských skladeb zbavených rodičovského levičáctví poplatného době zanesl témata kryjící se s koncem starých časů a proměnou společnosti v Salentu. Nenechal se předstihnout realitou a rituální tarantismus napojil s elektronikou, popem a rockem na 21. století. Bez toho, aby tradici z pohanských časů zkřivil vlásek. Nic jiného mu nezbývalo: jinak by hranice Salenta nikdy nepřekročila. Z Canzoniere Grecanico Salentino vytesal hvězdu world music ověnčenou cenami, pizziku zviditelnil po celém světě a doma pomohl rozpoutat její nevídaný boom podpořený třeba skladatelem Ludovicem Einaudim.

Rekapitulaci padesátileté historie mohla skupina provést, jak je zvykem: seskládat na album hity a šup s nimi do prodeje; maximálně přidat nějaké studiové neznámosti. To sice skupina udělala, nicméně všechny skladby, i ty nejstarší, znovu nahrála a „elektrické“ převedla do akustické podoby s takovým drajvem, až na původní verze málem zapomenete.

Ze zvukové temnoty s motivem fanfáry se pomalu noří úvodní part Episodes from the Spinning Ball, pozoruhodný počin Marcela Bárty v oboru symbiózy jazzového kvinteta se symfonickým zvukem. Do této zvukové kulisy se zjevují krátké táhlé vstupy nástrojů jazzových sólistů, Bártovy altky, trombonu Štěpána Janouška, syntezátoru Vojtěcha Procházky, také vše dobarvující vokály v pozadí. Hudba skvěle ilustruje prolog opusu What Was Before. Následuje doslova výbuch v partu Welcome Here!, vycházející z témbru předchozího partu. Hudbu dramatizují bicí Jana Chalupy, přichází první odvázané sólo Janouška, doprovázené klavírem, přidávají se smyčce Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Syntetické zvuky a smyčce mění před půlkou náladu, dostává prostor sopránsaxofon Marcela Bárty pro extatické sólo podporované opět klavírem, následně trombonem, vše završuje mohutný chorál. Nastává ztišení v nabádavém tématu třetí části Stay And Dream, čas pro bicí s kontrabasem Milošem Klápštěm, další sólo Janouška. „Sny“ se ve zvuku stále více dramatizují, hudební změť se převalí do partu It Still Shines the Depth, „kosmickou“ ozvěnu přeruší „zvonkohrou“ Procházkovo piáno. Bárta mu hru podbarvuje, přidávají se další nástroje, hudba je pomalá, stahuje nás do hloubky, z níž vzešla. Zazní jakoby kostelní zvony a potemnělý sborový sakrální vokál, čtvrtý part končí téměř v tichu. Poklid rozbije závěrečný part Karma Cleaner Comes on Monday; přichází „očistné“ sólo Procházkova klavíru, přidávají se další nástroje, opus uzavírá zvukově mohutné finále – než nástroje podporované rytmikou pozvolna mizí. Poslechnout si celé dílo je jako přečíst filozofující novelu, od níž se nelze odtrhnout. Francouzský dirigent Bastien Stil se pohybuje ve světě hudby nadžánrově a s Bártovou partiturou si rozuměl. Episodes from the Spinning Ball je nejzajímavější a z mého pohledu nejlepší dílo tuzemské tvorby v tomto žánru.

Projekt Martin Dupont vznikl na začátku osmdesátých let v Marseille a stal se jedním z nejcitovanějších jmen francouzské new wave scény. Jejich hudba, vystavěná na melodickém minimalismu, pulzujících elektronických strukturách a jemné melancholii, bývala přirovnávána k Depeche Mode, New Order či Joy Division, přesto si vždy uchovávala osobitý rukopis, který se zpěčoval jednoduchému žánrovému škatulkování. Po rozpadu v roce 1987 jejich odkaz znovu ožil díky sérii reedicí starších desek vydavatelství Minimal Wave a postupně inspiroval i jména jako Madlib, Tricky nebo Theophilus London, kteří jejich skladby reinterpretovali a samplovali. V posledních letech se u projektu po letech objevily známky života. Nejprve v podobě koncertů a na konci loňského roku i nového alba You Smile When It Hurts. To navazuje na přetrženou nit kapely, na druhou stranu ale nepůsobí ani minutu jako muzeální artefakt. Alain Seghir a Beverley Jane Crew se spolu s dalšími spolupracovníky – Sandy Casado, Thierrym Sintoni a Olivierem Leroyem – vracejí k esenci zvuku Martin Dupont a zároveň jej rozvíjejí směrem k současnosti. Analogové syntezátory se zde přirozeně potkávají s moderní produkcí, ale i opulentními aranžemi se smyčci a dechy, temnota se mísí v rychlosti s jemným světlem, forma s otevřeností. Naakumulovaná, po hudební stránce veskrze pozitivní novovlnná energie (např. v titulní skladbě nebo Blue Dragonfly) je sice tu a tam částečně srážena ironickými nebo jízlivými texty, v druhé polovině se na desku vkrade vážnější darkwave/postpunkový tón (např. ve Walking Alone nebo následující Dark Tunnel). Přesto celkový dojem z alba je radost z toho, že zprvu nervózně vypadající návrat se přelil do nečekaně vitální, druhé etapy fungování projektu. Výsledkem je deska, která si zachovává charakteristickou citlivost kapely a zároveň působí nečekaně aktuálně.

Beatu Hlavenkovou snad představovat netřeba, dodejme jen, že její vskutku široký autorský záběr nikterak neomezuje její invenci a ochotu, ba potřebu hledat stále nové cesty, ani nepoznamenává výsledky jejích snah. A za zkratkou HRTL se skrývá producent Leoš Hort se svými modulárními syntezátory, Hlavenková obsluhuje akustický klavír i další klávesy. Šest skladeb, dvě delší (osm + dvanáct minut) nabízí dostačující představu o propojení obou hráčů, přičemž úvodní Number Four byla nahrána živě na Bořislavce, živá je i Laurea (festival Space X), v celkovém kontextu alba to přitom v podstatě nehraje roli, nepoznáme, nakolik jde o improvizaci či ne, tak je hudba bezešvá, jednotlivé vstupy se drží v řádu té či oné skladby. Studiové příspěvky byly nahrány v letech 2023–2025. Již tak bohaté zvukové možnosti rozšířili zajímaví hosté, ve skladbě Faqúentior Luprtú slyšíme ukázkově trumpetistu Oskara Töröka. Skladba začíná jakýmsi zlověstným hukotem, ovšem záhy do hry vstupuje víceméně lyrizující Török, a také lehké akordy elektrického piána, a nebýt narůstajícího elektronického, trochu junglového tepu, vybavoval by se Davis a jeho In a Silent Way. O mistrovství všech svědčí i to, že navzdory střídmější faktuře nahrávka nenudí, stále se něco děje. Török není jediným hostem, ve skladbě Chromoskop slyšíme výtvarníka Daniela Vlčka, autora obalu – zde „hraje“ na stejnojmenný skener, jímž snímá své výtvarné dílo a jeho barevné spektrum převádí do sinusových tónů. Ovšem žádná hračička, ale smysluplný zvukový zdroj – hudba se pak převaluje ve vlnách, do nichž jsou vmíchány všechny stopy. V Území nikoho dojde i na Beatin zpěv, zpočátku lehce prohnaný efekty, opět slyšíme elektronický spodek, příjemná elektropopová píseň by přitom klidně mohla znít v rozhlase, ale nebude. Bohužel… Laurea začíná klidnou impresionistickou náladou klavíru a decentní elektroniky a té se drží krásných rozjímavých pět minut. Závěrečný Floexův tříminutový remix skladby Faqúentior Luprtú ořezal základy, ponechal někdy junglový spodek a přidal vlastní klarinet, suplující zde Törökovu trumpetu. Celkově: velice vydařená, veskrze vzrušující spolupráce, a to i naživo!

Pak je tu pár prkotin. Lady Godiva by se i podle Cambridge Dictionary měla jednoznačně vyslovovat „Godajva“. Ale co my víme, výslovnost středověké angličtiny prý byla bližší psané formě jazyka. A u nás se holt zažilo v písni Jana Buriana ono „di“ a nevadí, že trochu tahá za uši.
Nahrávka ze Strnadovského mlýna je každopádně nejen trvanlivým suvenýrem z koncertu, ale především lákavou pozvánkou na ty další.

Kapela Dobrohošť si nadělila album ve stylu „best of live“. Kapelník a zakladatel Václav Veselý (zemřel 16. února ve věku 73 let – pozn. red.) ve sleeve-note přiznává, že „moc nemá rád alba z koncertů – často je to jako podruhé zalité kafe“, ale pochvaluje si, že tato nahrávka je jiná. Snad díky „blízkosti Dobrohoště a Třetužele, míst se silnou energií, která inspirovala vznik většiny skladeb“. A popravdě dodává, že se „jednotlivé nástroje točily do stop, což umožnilo živou nahrávku dotvořit ve studiu“. Tady bych v běžných případech začal špačkovat, že taková nahrávka není živá, ale pseudo-studiová. Tedy nic proti točení do stop a vyrovnání poměrů mezi nástroji, ale škoda oprav, event. dotáček, stírajících živelnou dynamiku a eliminujících žádoucí, přirozené lidské „nepřesnosti z živelnosti“, které šlechtí i ty nejlepší muzikanty. Ale nezačnu, protože syrovost se z živého alba naštěstí nevytratila. A jsou-li opravy a dotáčky, netrčí. Uhlazování nezamázlo atmosféru slyšitelně vydařeného vystoupení se vstřícným hecováním mezi kapelou a publikem. Naopak, v příjemně hrubozrnné interpretaci vynikne přirozená zpěvnost a chytlavost Veselého česko-moravsko-keltských motivů. Je fajn, že existuje záznam současné podoby aranžmá písní Dobrohoště, i těch nejstarších z dob, kdy v sestavě působil František Segrado. Záznam koncertu bylo chvályhodné vydat i díky přítomnosti řady hostů, včetně flétnisty Roberta Fischmanna nebo Jiřího Hodiny (Marcipán, Mantaban, Schola Gregoriana Pragensis), jenž podpořil současného zpěváka kapely Andyho Seidla.
Pak je tu pár prkotin. Lady Godiva by se i podle Cambridge Dictionary měla jednoznačně vyslovovat „Godajva“. Ale co my víme, výslovnost středověké angličtiny prý byla bližší psané formě jazyka. A u nás se holt zažilo v písni Jana Buriana ono „di“ a nevadí, že trochu tahá za uši.
Nahrávka ze Strnadovského mlýna je každopádně nejen trvanlivým suvenýrem z koncertu, ale především lákavou pozvánkou na ty další.