Beck: Everybodyʼs Gotta Learn Sometime

Zatímco fanoušci Becka Hansena už bezmála sedm let netrpělivě vyhlížejí plnohodnotného následovníka alba Hyperspace, americký vizionář je na začátku roku 2026 překvapil dárkem, který na první pohled vypadá jako „vymetání šuplíků“, ale ve výsledku funguje jako sevřený koncepční celek. Kompilace osmi skladeb mapuje Beckovu zálibu v reinterpretacích a filmové hudbě za poslední dvě dekády. Nečekejte žádné divoké samplování ani taneční beaty; Beck se tu usadil v poloze vyzrálého tradicionalisty.

Pomyslnou oporou projektu je titulní skladba, původně od novovlnně-popových The Korgis, kterou Beck nahrál s producentem Jonem Brionem už v roce 2004 pro film Věčný svit neposkvrněné mysli. Nahrávka má v Brionově pojetí snovou melancholii a analogový klávesový opar si skvěle rozumí s Beckovým hlasem, zbaveným vší ironie. Právě tato úvodní skladba svým způsobem určuje pravidla hry pro zbytek alba.

Zajímavým vkladem je zařazení coververze I Only Have Eyes For You, původně amerického filmového songu ze třicátých let. Beckova verze zbavená veškerého dobového lesku vznikla pro multimediální instalaci Douga Aitkena a na fyzickém nosiči se objevuje vůbec poprvé. Podobně minimalisticky přistupuje zpěvák i k Lennonově Love nebo Elvisově klasice Canʼt Help Falling In Love, kterou interpretuje téměř omluvně, bez špetky původního majestátu. Jedinou původní Beckovou věcí je zde hravá Ramona ze soundtracku k filmu Scott Pilgrim vs. the World.

Největším lákadlem pro sběratele jsou však dvě nové, dosud nevydané akustické nahrávky. Beck se v nich vrací ke svým folkovým kořenům. Klasika Hanka Williamse Your Cheatinʼ Heart v jeho podání zní jako náhodná nahrávka z večírku na verandě, „outsider pop“ Daniela Johnstona True Love Will Find You In The End je poněkud sofistikovanější a i s jednou kytarou je pěknou tečkou za albem, které přes svou kompilační podstatu má svůj smysl, hlavu i patu.

Album měsíce: Gary Husband: Postcards from the Past

Bubeník, klávesák, ba i výborný kytarista a skladatel je fenoménem v (nejen) současném jazzu, rocku i rozmanitých experimentech. Po velkou část takřka padesátileté kariéry působil navenek spíše jako hudebník pro hudebníky, někdo, kdo byl více ceněn za práci s ostatními než vlastními vystoupeními a autorskými skladbami. To se před časem naštěstí začalo měnit a Gary Husband buď se svou kapelou nebo coby rovnocenný sideman hrdě brázdí celou zeměkouli, letos mj. v rámci koncertního projektu More Secrets Tour.

Ačkoli měl klasické klavírní vzdělání, udělal si jméno na bicích, když už v dospívání bubnoval v jazz bigbandu Syda Lawrence. Na bubenickém trůnu či klávesách pak hrál s personami jako Allan Holdsworth, Jack Bruce, Billy Evans, John McLaughlin, Gary Moore, Robin Trower, Mike Stern, Jack DeJohnette, Chick Corea, Billy Cobham, Hansford Rowe, Stick Men nebo Level 42 a tolika dalšími, že by jejich prostý výčet zabral plno stránek. Z podobných hudebních krajin nám Gary Husband na bezmála dvou hodinách s třiadvaceti skladbami posílá osobní a vpravdě i osobité pohlednice – v překrásně vyvedeném 28stránkovém bookletu líčí svou hudební cestu a komentuje zrod každé nahrávky.

Double CD pokrývá veleširoké hudební spektrum – dosud nevydané či k nepoznání nově přepracované skladby z let 1978–2021. Od ambientně-meditativních vinět přes klasicky znějící jazzové kousky, free improvizace, funky jízdy i rockové palby až po elektronické experimenty se samply. Kompozice za sebe nestaví chronologicky podle data vzniku ani stylu, ale ve vlastní dramaturgii jako ucelené pásmo z různých výletů, cest i zastavení jako rozmanitý jazz plný rockového šmrncu a skvělých improvizačních nápadů v takovéto fúzi nadčasových. Namátkou charakteristika několika výjimečných kusů. Drsné klavírní provedení skladby Bing of the Dale evokuje McCoy Tynera. S kytaristou (a autorem písně) Allanem Holdsworthem je Water on the Brain progresivní rock jako víno, zatímco kakofonická The Disguise evokuje avantgardní loft jazzovou scénu New Yorku 70. let. Not Even the Rain by pohodlně pasovala v katalogu ECM, City Nights 1993 je přímočará latino fusion a úvodní Reykjavik Dream naopak rozervaná syntetizovaná zvuková krajina. Jednou z lahůdek je Husbandova meditativní interpretace skladby 500 Miles Hight od Chicka Corey s dunivou basovou linkou, vypůjčenou z A Love Supreme Johna Coltranea. Třináctiminutová koncertní nahrávka Evocations of Burt Bacharach se soupeřnými trubači s neúnavým Randym Breckerem a vitruózními houslemi Jerryho Goodmana je snad vrcholnou ukázkou Husbandova až děsivého „bubenismu“. Zmíněná Water on the Brain a extrémně intimní Song For My Father jsou zde jedinými zpívanými kusy, přičemž tributní píseň pro svého otce pak doplní překrásnou instrumentálkou Song For My Mother, v níž se předvede coby utajený virtuos akustické kytary, a jak v bookletu říká: „Snad se mi v této malé skladbě podařilo zachytit hravou stránku mé krásné matky.“

Heda Gablerová: Henrik Ibsen

Henrik Ibsen už nejméně dvě desetiletí zažívá na českých jevištích velkolepý comeback, jeho – možná trochu zjednodušeně řečeno – vztahové horory rezonují překvapivě s duchem této doby. Hedu Gablerovou přivádí činohra Národního divadla na scénu toho Stavovského, hru nastudoval přední maďarský režisér Viktor Bodó, v povědomí českých divadelních fanoušků známý díky několikerému hostování na mezinárodním plzeňském festivalu Divadlo s inscenacemi poměrně provokativními. V době, kdy píšu tyto řádky, má ovšem Heda před premiérou také v plzeňské činohře (jde o volnou variaci), Činoherní klub navíc uvádí inscenaci Heda Gablerová – naostro britské autorky Niny Segal, kdy syžet Ibsenova dramatu poslouží jako referenční příběh (v Norsku se natáčí film podle Ibsenovy hry a vášně jejích postav částečně rezonují se vztahy těch, kteří vytvářejí kinematografickou verzi).

Naznačit dějové peripetie na několika řádcích není snadné, Heda (Pavla Beretová), původem z vyšších kruhů a patrně poněkud rozmazlená, zároveň však značně emancipovaná žena, je provdána za hodného, v podstatě submisivního a nudného doktora Tesmana (Filip Kaňkovský), jehož specializací je středověká kultura. Na luxusní vilu v blízkosti Osla ovšem dorazí na nečekanou návštěvu bývalý Hedin milenec a zároveň Tesmanův profesní rival Eilert (Igor Orozovič), také Eilertova obdivovatelka a přítelkyně Tea (Denisa Barešová), která při pokusu o budování nového vztahu opustila svého o dvacet let staršího manžela. Toto dusně komplikované společenství doplňuje obmyslný doktor Brack (Marek Daniel), občasný kumpán obou mužů (uprostřed hry odchází trojice již částečně podroušených chlapíků realizovat k němu „pánskou jízdu“). Netají se sexuální tenzí vůči Hedě, sám hovoří o vztahu k manželskému páru jako trojúhelníku a nelibě nese, má-li do něho někdo další zasahovat. Výčet postav doplňují Tesmanova tetička (Veronika Janků) a služebná Berta (Alžběta Dolečková). Hru korunují dvě úmrtí způsobená výstřely z revolveru, to první nevidíme a není jisté, zda šlo o sebevraždu či zabití, finálové je však jednoznačnou sebevraždou a v nové inscenaci patřičně efektně provedenou.

V posledních letech jsme měli možnost vidět několik pozoruhodných interpretací této hry, pochvala míří i k dramaturgyni Janě Sloukové, která do bohatě dokumentované programové brožury k inscenaci zabudovala také přehled domácích jevištních realizací Hedy po roce 1945 včetně obsazení. Připomněla mi výrazné divácké zážitky z let 2008 a 2016. Ten první se týká inscenace Jana Mikuláška z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kdy nekompromisně a zároveň nejistě dominantní Hedu Gabriely Mikulkové na jevišti doplňovaly ještě „násobící“ tři figurantky v totožném kostýmu, druhý reprezentuje stále živá vzpomínka na jevištní dílo Jana Nebeského v Divadle v Dlouhé, v němž Heda v podání Lucie Trmíkové byla oděna jako zálesák, zatímco všichni tři pánové měli jako zženštilí sobci na nohách dámské lodičky. I tyto viditelné charakteristiky vypovídaly o režijním uchopení díla.

Viktor Bodó spolupracoval na výsledném díle se svými krajany, výrazný je především přínos scénografky Juli Balázs, která vytvořila obrovský šedavý aseptický pokoj (ostění jeviště ze „zlatých“ portálů umně vykryla) a za prosklenou zadní stěnu umístila omamně sugestivní les, jehož zimní atmosféru čas od času přizdobila bílou mlhou, dokonce iluzí sněhového poprašku či větrem ve větvích. Ibsenova hra měla premiéru v roce 1891, inscenace se ovšem odehrává v současnosti, takže tomu jsou přizpůsobeny nejen zmínky o dopravě autem, ale také na jevišti sledovatelné používání mobilů i počítačů (ztráta tabletu a jeho zničení funguje pak jako spouštěč tragédie, v originále jde o ztrátu rukopisu „zásadní“ knihy). Doktor Tesman dokonce předvádí hlasové ovládání domácího hi-fi vybavení, po vyslovení jména rockové skupiny se má ozvat její nahrávka, ale zdá se, že vymoženost ještě příliš nefunguje (konkrétně jde o Pink Floyd, později Red Hot Chili Peppers).

Inscenace nabízí kvalitní herecké výkony, Pavla Beretová dominuje v titulní roli Hedy, evidentně neuspokojené v banálním manželském svazku. Hrdinka by se ráda vzepnula k heroičtější, vznešenější existenci, při setkání s Eilertem po letech se v ní ovšem emoce perou, Beretová s Orozovičem v divoké, smyslností nabité hádce vběhnou do hlediště, chvíli se k sobě prodírají i mezi diváky. Upoutá i kreace Marka Daniela jako doktora Bracka. Tento chytrý, cynický a poněkud přisprostlý vyděrač reaguje bystrými replikami, často i hurónským smíchem, a poté, co se Hedu chystá zkrotit (ví totiž, že smrtící zbraně pocházejí z domácnosti Tesmanových a mohl by to policii při vyšetřování Eilertovy smrti „prásknout“), jí při políbení ruky končetinu olízne, stejně potom také šíji, když se k ní blíží s přilnavou vilností. Denisa Barešová s Igorem Orozovičem vytvářejí své psychicky rozhárané figury s patřičně hysterickou zběsilostí, Filip Kaňkovský suchého a emočně tápajícího vědátora Tesmana jako toho, kdo i v přívalu fatálních událostí dbá především na svoje vědecké preference („středověké domácké řemeslo v Brabantsku“). V plánu inscenace se neztratí ani představitelky vedlejších rolí Veronika Janků (chlácholivě starostlivá tetička) a Alžběta Dolečková, jejíž služebné Bertě připravil režisér řadu zajímavých, jevištní dílo obohacujících výstupů. Berta je u Tesmanových krátce, chová se dost emancipovaně, s pány občas za skleněnou stěnou venku i pokuřuje a popíjí, saunu jde roztopit zahalena v prostěradle, ve finále v důsledku dramatické situace v domácnosti podává výpověď. S apokalyptickou koncovkou inscenace to přiléhavě souzní, při hrůzném finále se odcházející služka divoce směje. Heda, která se spektakulárně usmrtila, roztírá krev zvenku po skle (Pavla Beretová potom na děkovačku nakráčí s červenými dlaněmi) a jakási likvidační technika destruuje onen čerstvostí dýchající lesík. Celé dílo se vyznačuje stále houstnoucí atmosférou, první dějství působí téměř mainstreamově, napětí a vypjaté mizanscény i výkony postupně sílí. Národní divadlo má čerstvě na repertoáru respektabilní inscenaci.

The Klezmatics

Probíhajícím turné The Klezmatics slaví 40 let existence kapely a zároveň představují desku We Were Made For These Times. Novinářský příměr „Rolling Stones klezmeru“, zavádějící, ale po právu lichotivý, začíná trochu platit i po vizuální stránce, což taky myslím jako lichotku. Je hodno upřímného obdivu mít odžito a vyzařovat takovou energii. Žádné sentimentální vzpomínky na zlaté časy se totiž nekonaly, natož pustá recyklace. Naštěstí. Koncert vyzněl zatraceně aktuálně a taky svým způsobem bojovně. Ovšem se vší bujarostí a sarkasmem, případně se správně dávkovanou posmutnělostí místo temného hněvu. I když měl Frank London na sáčku obrázek zatnuté pěsti a slogan No pasarán.

„V době, kdy témata války, migrace, xenofobie a potřeby solidarity, propojení a společné odolnosti opět hýbají společností, klezmer se svojí kolektivní pamětí a zkušeností migrace oslovuje posluchače napříč kulturami. Není nějakou zaarchivovanou tradicí, ale muzikou naléhavou a současnou,“ vysvětlili ostatně The Klezmatics příznačný název a téma právě vydaného alba We Were Made For Those Times. A repertoár koncertu vystavěli ve značné míře na skladbách z nové desky: Ikh ken nit zogn vitsn, Deportee, Forty Year Freylekhs, I Am Willing, Elegy For The Innocents, Lashinke vaysinke, Payklers Tants, Un du akrest. Což byla, pokud dobře počítám, přesně polovina setlistu.

Když oslava, tak oslava, památné starší kusy pochopitelně nechyběly, ty ovšem zůstávají platné. Hned na úvod, respektive na důkladné rozproudění krve, si newyorští klezmorim střihli našlápnutou verzi Zol shoyn kumen di geule z předchozí desky Apikorsim (Heretici, 2016). Baladu Gonna Get Throuth This World z alba zhudebněných veršů Woodyho Guthrieho Wonder Wheel (2006) si jako svoji pěveckou vsuvku vybrala houslistka Lisa Gutkin právě jako „silné nadčasové poselství“.

Roli frontmana táhl ovšem jako obvykle jaksi nestárnoucí Lorin Sklamberg (kdo by hádal, že zrovna oslavil sedmdesátku?). Brilantně zpívající, tradičně hladce prohazující akordeon, kytaru a elektrické piano, co bylo zrovna třeba, a úsporně uvádějící písně na střídačku s principálem Frankem Londonem. A tu tam dle potřeby stručně objasňující význam textů, aniž by koncert ztrácel spád. Třeba v případě jidiš obdoby (textové, nikoliv hudební, nic tak ucouraného) Sang mir wo die Blumen sind. Pokud jsem správně chytil Sklambergův překlad do angličtiny, tak s naturalistickým finále o krvi vojáků, zúrodňující pole. Ale došlo i na nutný kontrast, radost a odlehčení. Hned druhou položkou setlistu byl frenetický světoběžnický kvapík Man In A Hat (z desky Jews With Horns, 1994), který stále zůstává Sklambergovým parádním číslem.

Mimochodem, Sklambergovy překlady. Abeb staré vtípky fungují: „Refrén písně můžete zpívat s námi, zpívá se v něm oj-joj-joj-joj, což v češtině znamená tuším něco jako oj-joj-joj-joj.“ Jasně, že sál zazpíval s porozuměním a od plic.

A vůbec se The Klezmatics zase podařilo vytvořit typickou euforizující náladu. Pořád hráli s takovým nasazením, jako kdyby šlo o mladé punkery. Frank London vyskakoval jako čertík z krabičky od kláves k divokým free sólům na trubku nebo hrnul přesná unisona s klarinetem či saxofonem Matta Darriaua. Tedy dokud se neutrhl ze řetězu pro změnu on. Darriau měl vůbec spoustu hvězdných chvilek, a nejen těch rozjařených. Pomocí kavalu například navodil tajemnou náladu horských úbočí v mlze a ponořil ještě před chvílí roztančený sál do tichého rozjímání. K tomu přičtěte nadzemsky znějící vícehlasy. A poté zase razantní, natlakovanou rytmiku basisty Paula Morrissetta a bicích „služebně mladšího“ Richieho Barshaye (známého ze sestav Herbieho Hancocka, Juliana Lage nebo Esperanzy Spalding, ale jak slyšet, jde mu skvěle i přímočarý šraml, s The Klezmatics je ostatně sehraný už přes deset let, od dob Apikorsim). Když kapela vygradovala koncert k Lolly Lo, zavládlo něco jako pozitivní šílenství.

Naposledy u nás hráli The Klezmatics před deseti lety. Snad by to do příště nemuselo trvat tak dlouho? Tuhle „radikální hudební terapii protestem, radostí a vírou“, jak svoje poslání označili samotní klezmorim, by bylo dobré užívat častěji.

Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1952–1968

Představovat Vladimíra Boudníka, malíře, grafika, ale i autora textů jak prozaických, tak manifestačních, jistě netřeba, udělal to za nás nejen Bohumil Hrabal, ale i film a divadlo, nemluvě o Boudníkových uměleckých dílech. Boudník ale vedle literárních útvarů – mezi ně počítáme i jeho velice osobité manifesty explozionalismu – napsal opravdu i spoustu dopisů. Popravdě, nijak se tím nelišil od svých vrstevníků i minulých generací, kdy psaní dopisů k jejich životu tak nějak patřilo. Díky tomu můžeme dnes číst svědectví z první ruky, pro badatele představuje korespondence zlatý poklad, na své si ale přijdou i laici – nic z toho dnes bohužel neplatí, sociální sítě či esemesky psané dopisy těžko kdy nahradí.

Vladimír Boudník psal opravdu kdekomu, svědčí o tom i řada vydaných dopisů s různými adresáty, aktuální výbor doplněný řadou fotografií i reprodukcí Boudníkových grafik tak můžeme vnímat jako pokračování této chvályhodné série. Ještě, než se podíváme do knihy samotné, je dobré zmínit editory, otce a syna Placákovy – Jan Placák totiž ve svém antikvariátě nejen Boudníkovy dopisy sbíral, řadu „dopisových“ publikací i vydal. V ediční poznámce pak čteme, že základem tohoto výboru byly dopisy uchovávané v Památníku národního písemnictví, ale také dva svazky Boudníkovy korespondence vydané Pražskou imaginací – bohužel jak tyto svazky, tak ty vydané Placákem jsou dávno vyprodané, možná i to byl důvod k současné edici. Dodejme, že si neklade za cíl nějakou úplnost, editoři uvádí, co vše vyloučili (dopisy manželkám, právníkům, redakcím apod.), i tak je to ale četba výživná.

Nejstarší dopis je ze 4. března 1952, adresátem je Zbyněk Fišer, známý spíše jako Egon Bondy. Začíná sice docela zostra, leč výstižně: „Milý Zbyňku, s ohledem na to, že páprdovatíš, volím jemnější slova. Tvá stařeckost se projevuje mnohými znaky. Jedním z nich je ten, že si těžce uvědomuješ, že existují věci i mimo Tvou, gloriolou věnčenou postavu.“ Mohli bychom citovat dále, vzhledem k tomu, co o Bondym dnes víme, nebyl autor tak mimo. Boudník píše samozřejmě i o sobě, například tentýž den si Vladimíru Stračovskému stěžuje, že má pocit, že se „rozkládá zaživa, a to jak tělesně, tak i duševně. Je to zkrátka peklo“.  Stanislavu Vávrovi (11. 4. 1953) vysvětluje, proč jej neláká surrealismus: „Osobně jsem byl ušetřen přímého vlivu surrealismu pět měsíců po odeslání prvního manifestu do Paříže (včetně redakcí a výtvarných spolků). Proč Vám toto píši? Čistě proto, abych Vám naznačil, že jsem kryt před útoky polovzdělanců, vinících mne ze závislosti na něčem, co se probudilo – vlivem zákonitého vývoje v příslušném prostředí – o několik měsíců později.“ Boudník naráží na svůj manifest i domácí aktivity, zároveň se ptá: „… z jakých důvodů stál surrealismus pochodem na místě, způsobem myšlení pohodlných polointelektuálů a intelektuálů – mám na mysli pražské surrealisty. Proč tolik otrocké pokory?“

Otrockým Boudník nikdy rozhodně nebyl, nebral si ani servítky. Oldřichu Jelínkovi si stěžuje, že byl idiot, když nutil lidi do nějaké aktivity (míněny jsou jeho venkovní akce). „Lidi jsou v podstatě zbabělci. Vidí hrdinství v tom, vezmou-li do ruky kost stehna od husy. Jak jsem mohl na nich chtít, aby malovali podle zdí?“ Zajímavé, že explozionalismus, s nímž začal koncem 40. let, jej vzrušoval ještě v roce 1957, kdy (8. června) žádá Jana Koblasu o jeho názor na tento směr, a připojuje obsáhlý výklad. Boudník ovšem není vždy na zteči, tak říkajíc, například Jiřímu Kolářovi (28. listopadu 1960) přiznává: „Mám pekelnou smůlu. Jsem primitiv – Když navštívím lidi Vašeho druhu, jasně cítím, že usměrňujete z taktnosti hovor do mezí mé psychické potence. Co jsem já schopen tlumočit – prakticky – neartikulovanými hláskovými skřeky – to Vy dokážete sdělit plnými větami.“

Začali jsme úplně prvním dopisem výboru, podívejme se tedy na poslední. Milanu Bubákovi z 24. září 1968. Píše o své finanční situaci, o tom, že málem neměl ani na to, aby dojel na vlastní svatbu. „Ale snažil jsem se vydržet,“ píše dál. „Sám víš, jak je to těžké. Nyní mám mozek jako na vodě. Je to nesmírně těžké udržet se alespoň v průměrné rovině. Dík sňatku se mi snad trochu pohne mozek. Patrně potřebuji starosti. Pohodlí a peníze jsou po čase zkáza.“ Ano, my ale bohužel víme, že zanedlouho, 5. prosince téhož roku, Vladimír Boudník, ten Hrabalův Vladimírek, tragicky zemřel.

Katolický kobry: J. D. Brown

Název zjevně nikomu nic neřekne, doplňme tedy hned podtitul: Undergroundová skupina Národní třída 1982–1986, a v tu chvíli by se mělo pamětníkům a znalcům rozsvítit. Máme přece (naštěstí) album archivních nahrávek Národní třída: Je třeba si zvykat/Vlhkost v nočním autobusu, to však, šestadvacet let od vydání, hodnotit nebudeme, bude však stále hrát někde v pozadí. Ideální tip k četbě…

Knihu můžeme číst od začátku do konce, lze si ji prohlížet jako jakýsi komiks či artefakt, k čemuž svádí i neobvyklá grafická úprava Josefíny Karlíkové, ale také, řekněme, kolážovitá skladba. Autor vyzpovídal celkem čtrnáct protagonistů tehdejšího vření, ať již přímo členů Národní třídy, či těch, kteří k ní měli „tak či onak blízko“, a jak píše, natočil přes dvacet hodin rozhovorů. A to už je z čeho vybírat! Na tento materiál pak „aplikoval metodu dokumentárního střihu“, čímž kniha dostává potřebný švih i říz. A pokud někde dostává historie vlivem ochabující paměti na frak, vůbec nic se neděje, však trocha toho mytologizování nikdy neškodí.

Možná by bylo namístě představit herce tohoto dramatu: za muzikanty jsou to Viktor Karlík, Vít Brukner, Vít Kremlička, Martin Socha, Jáchym Topol, Vojtěch Stádník, Václav Stádník, Jan Brabec a Josef Hřeben, jako „další“ pak vystupují Jiří Vnouček, Jarka a Martin Janíčkovi, Ludvík Hradílek, Alexandr Vondra a Petr Kadlec. Potud skvadra, přičemž současné zařazení a aktivity zúčastněných si jistě dovodí každý sám (vřele doporučujeme antologii druhé generace undergroundu U nás ve sklepě). V knize je vedle nastřihaných rozhovorů, textů písní, teoretizujícího Vondrova textu a černokronikového komiksu také opravdu spousta dokumentárních fotografií, z nichž je jasně vidět, jak si to kluci a holky nejen užívali, ale také, jak byli svobodní. Jasně, i mladí. A to není málo. A „katolický kobry“? Tak to má, jak vzpomínají hoši, na triku Ivan Martin Jirous: MS: „Do toho tam byl Magor, čerstvě puštěnej z kriminálu čili zlitej napadrť. Vyřvával něco o katolickejch kobrách. Všude ho bylo slyšet.“ VK: „Katolický kobry – tak nám říkal.“ A máme to! Název kapely? JT: „… do jednoho textu jsem vpašoval parafrázi na Nezvala… ,To bylo na Národní třídě / kde jsem šel se svým přítelem, taky pobudou…ʻ“ VK: „To byla taková dlouhá píseň, kterou jsme hráli na našem prvním koncertě a podle níž jsme se pojmenovali. Odvažuju se tvrdit, že tu Národní třídu jsem z toho Jáchymova textu vypíchnul já. A chytlo se to.“

Zvolená autorská metoda je pro přiblížení NT ideální, držme se jí tedy při sledování krátkého trvání kapely i my. VK: „Mít kapelu, to je sen každýho kluka, nebo aspoň v tom prostředí, kde jsem se pohyboval, to tak bylo.“ MS: „Národka byla vývěrem z těch celkovejch samizdatovejch aktivit, kdy jsme si chtěli dělat věci po svým.“ JT: „Překotnost!“ VK: „Prásknul nás jeden náš vrstevník na pervitinu.“ MS: „Akorát neměl nikdo ánunk, co budeme hrát.“ VK: „Měli jsme nadšení, ale hráli jsme jak debilové.“ VB: „Tím, že Viktor s Vítkem na ty housle neuměli, nás nic nezatěžovalo a byla to strašná prdel.“ VS: „S Národkou to bylo dobrý v tom, že člověk mohl na rozdíl od Plastiků skutečně hrát a vystupovat, a bylo to zábavný, to jo, hodně zábavný.“ VK: „Jáchym vykřikoval, že hrajeme katolickej jazz.“ JB: „Troubil jsem na trumpetu, že budu Miles Davis kosořskej. No, bizarní.“ JT: „Moje první zkušenost s písňovým textem bylo psaní pro Psí vojáky a pak se to teda přelilo do tý Národní třídy, i jiný lidi tam přinášeli texty a vznikalo to jako takovej pelmel, ta Národní třída jsou pro mě opravdu, a to myslím upřímně, texty Viktora Karlíka, který mi přišly, že taková má ta Národka bejt, veselá, vtipná, takový to: ,Přižením se k prasatům / budu mít svůj chlívek…ʻ A měli jsme žertovný hesla, na ně byl zase mistr Kremlička: ,Skončila hudební bída – hraje vám Národní třída.ʻ Anebo: ,Když Husák snídá, hraje mu Národní třída.ʻ“ VB: „Hráli jsme tak nahlas, že prej prdly tabulky v oknech. Nejspíš byly starý.“ JV: „Fiasko.“ MS: „Výbuch atomovky. Apokalypsa.“ JH: „Někdo řek, tak na to serem, a bylo…“ VS: „Socha prásknul paličkama…“ VK: „… a vyskočil z vokna.“ AV: „Přestože se ta kapela jmenovala Národní třída, tak neměla ambici dobýt národ, všichni znali svý meze a tím, že ty dva největší klenoty byli Viktor s Jáchymem, který se začali plně věnovat tomu, v čem byli skutečně dobrý, tak to jinam než k rozpadu nemohlo vést.“ JT: „Tehdy jsem měl pocit obrovskýho společenství, vesmíru obydlenýho spoustou inspirativních mozků napříč generacema, a dneska ten pocit vůbec nemám. Něco je pryč, nevím co.“ MS: „Mrkev je nejlepší androš!“ Ano, nelze než souhlasit!

Literatura: Duben 2026

Fejeton

Srdce Zuby Básně

V únoru 2026 se uskutečnila akce s názvem Srdce Zuby Básně. Název to byl věru nebásnický, podivně kontrastní. Přesto se takhle jmenovalo autorské čtení v pražské kavárně Zasekávák. Proč? Vystoupili na něm dva básníci – lékaři. Kardiochirurg Radovan Jursa a ortodontista Josef Kučera.

Akci precizně uvedl básník a organizační duch Josef Straka, která ovšem svou připravenost a cit pro čas prokazuje na každé ze sta akcí, které ročně připravuje.

A co bylo na kardiologicko-ortodontistickém večeru to „lékařské“?

U Radovana Jursy část textů z nové sbírky Koncepce transparence (Galerie Věž, 2025) tvoří přepracované operační protokoly. Hovořili jsme o tom již v rozhovoru otištěném v Uni č. 12/2025. Zazněl i „protokol“, v němž je kniha přirovnána k termoboxu, který uchovává orgán pro transplantaci. Tím orgánem je báseň, text. „Dovol mu vrůstat do těla,“ zní poslední maxima básně.

Publikum zasáhla báseň – příběh o ženě, která přichází do nemocnice na oslavu narozenin malé pacientky. Postupně se vyjeví, že dívenku zachránilo srdce transplantované z těla ženina zemřelého syna.

Básně Josefa Kučery (nejnovější sbírka Dům z papíru, Host 2025) nemají jednoznačnou lékařskou tematiku. I když…? Nepřináší dvojverší „Kočka prochází plotem/ dokonalost prolíná s nedokonalostí“ bezmála medicínskou preciznost? A zároveň kontrast živého s neživým, technického, s organickým? Anebo dvojverší „Musíš dojít až na konec dne,/ zhruba tam“ – nevyjadřuje podobný kontrast přesného a přibližného? A verš „Teprve sníh ukázal všechny stopy na polích“ kontrast zjevného a utajeného? Verš „o dravci, který v příhodnou dobu vypouští svou kořist“ zase metaforizuje nadřízenost a podřízenost, třeba.

Při diskusi se publikum zajímalo o to, jestli básníci můžou psát při výkonu své profese. Kardiochirurg ne – i když Jursova představa, jak píše krví pacienta na operační roušku, měla svou pádnost. Na sále u sebe nemá nic. Ortodontistovi přece jenom zůstane mobil k zaznamenání rychlé poznámky…

R. Jursa obohacuje svůj básnický slovník o medicínské výrazivo, J. Kučera nikoli. Možná oba spojuje přece jen něco profesionálního – zaměření na báseň (jako na pacienta), ne na sebe.

Rozhovor

Druhá emigrace spisovatele Stanislava Struhare

Nejdřív jste se jako spisovatel etabloval v Rakousku, kam jste emigroval z Československa v roce 1988. Musel jste přijmout novou identitu, nový jazyk…, teď se jako románový vypravěč odebíráte do Lisabonu. Co vás k tomu vede?

Spousta mých literárních prací se váže k novému domovu – Vídni – ale už dřív jsem psal v jiných evropských zemích, ve Francii, v Itálii, ve Španělsku, v Německu. Portugalsko byl pro mě nový objev. Když jsem poprvé, to už je asi šest let, uviděl Lisabon, tak jsem věděl, že tam budu psát. To město mě nadchlo nejen různorodostí architektury, rozdílné jako lidé různých národností a jazyků, kteří v tom městě žijí, pak to byly samozřejmě parky a zahrady plné exotických stromů a rostlin, a taky hlavně to světlo. Takové jsem do té doby nikdy neviděl. To čisté, intenzivní, celodenní světlo… pochopil jsem, proč se říká, že Lisabon je městem světla.

Co obyvatelé Lisabonu? Pro vaše vídeňské texty je typické, že se v nich setkávají lidé z různých zemí, kteří žijí jako přistěhovalci, emigranti… objevuje se tato tematika také ve vašem Lisabonu, konkrétně v románu Váha ticha (v českém překladu Volvox Globator, 2025)?

Ano, Lisabon má zrovna tak jako Vídeň dlouholetou tradici migrace, kdy například za druhé světové války Portugalsko udělovalo azyl rakouským uprchlíkům, kteří utíkali před fašismem. Obě země se vyznačují bohatou multikulturalitou, ale liší se od sebe právě skupinami migrantů. V Lisabonu převládají ti z afrických zemí, z Angoly, z Kapverd, tím dodávají městu jinou atmosféru, než má Vídeň. Svou hudbou, svou kulturou, kterou s sebou přinesli. Pro mě bylo právě tohle něco naprosto nového. Ačkoli žiji v multikulturním městě, tak tady mi připadalo, že Lisabon je ještě dál.

Vidíte tam nějaké podobnosti se svým příběhem, když jste se usazoval ve Vídni?

Musím se přiznat, že při psaní hodně stavím na vlastní zkušenosti z doby, kdy jsem s rodinou přišel do Vídně. Ne že bych se opakoval, ale tady můžu použít nové detaily. Lisabon mi nabízí velké možnosti, vzhledem k atmosféře města. Poznávám zase nový jazyk a novou kulturu.

Tip na knihu

Loutky

Ruth Františka Blažková

Pointa 2025

R. F. Blažková napsala svou publikovanou románovou prvotinu jako gymnazistka. U jejího debutu překvapí jeho promyšlenost a také téma.
Román Loutky střídá časové roviny a perspektivy. Hlavním tématem je druhá světová válka, ale ještě spíše rozvrácení společnosti, které přinesla. Časové roviny se střídají v architektonické konstrukci textu, stejně jako perspektivy postav. Ty jsou, jak se to autorka snaží vyjádřit i ve svých dalších textech, záměrně nejednoznačné.
Obvyklé rozdělení středoevropských aktérů svědků a obětí druhé světové války na Čechy, Židy a Němce R. F. Blažková rozkolísává. Splétá příběhy lidí, často dětí nebo teenagerů, s nevyjasněnou identitou (pro okolí). Za mírových časů nedůležitá skutečnost smíšené rodiny se v době rozvrácené či totalitní společnosti stává břemenem. A protože postavy románu jsou z velké části nedospělé, spojuje je to, že skutečnost vidí naprosto přesně – a zároveň ne docela. Text postihuje, jak prohlédají další a další vrstvy skutečnosti.
Román je napsaný střízlivým, civilním jazykem. Za pozornost stojí nepřítomnost autorského subjektu – o spisovatelce se nedozvídáme nic, jde jí skutečně jen o příběh jejích postav. V kontextu současné české prózy jde o povzbudivě neobvyklou záležitost. Kromě viny a neviny se román zabývá pomstou, která dopadá i na nevinné, jako v případě odsunu Němců, jenž zasáhl i některé oběti nacismu.
„Válka sice skončí, ale svět se z ní už nikdy nevzpamatuje,“ stojí v textu. I s ohledem na dnešní zahraničně-politickou situaci je třeba autorce přiznat schopnost pronikavého pohledu.

Recenze

Onde

Iva Jakimiv

Protimluv 2025

Básnířka Iva Jakimiv nezapře ve své sbírce profesi nakladatelské redaktorky. Už titul Onde zní přece knižně. Vyvolává přesný – a zároveň neurčitý pocit. „Onde“ je… tam, prostě někde jinde. Anebo ne? Verše v knize jsou blahodárně obsažnější. I. Jakimiv se v zásadě věnuje přesnému popisu reality. „Renkostruuje“ zdánlivě všední okamžiky. Ať už jde o obrazy spuštěné zážitkem ciziny, což může být Kypr stejně jako Neapol (některá „onde“ jsou pojmenovaná), nebo o setkání s významy cizích slov. Imaginaci tady omývá nový vjem.

Autorka se stejně citlivě dovede chopit osobnějších zážitků. Na počátku sbírky tematizuje vztahovou křehkost. Verše „Dokud mi nedáš jméno,/ nemůžeš mi ublížit.“ pojmenovávají znepokojivé možnosti jazyka. Násilí potenciálně skryté ve slovech. Pro autorku se „den stane otevřenou ránou“, v případě, že padne to slovo – které se v básni ale neobjeví.

Některé texty jsou zdánlivě záznamy všedních situací. Pozorování výjevů z ulice. „Robotická sekačka za kamenným plotem/ byla takřka neslyšná.“ „Únor je měsíc,/ kterým nelze projít bez zranění.“ Nejsou banální, protože autorka objevuje jejich skrytý význam. Pozorností křísí realitu. Vyvstávají v ní navíc postavy charakterizované jen symbolicky: nevěsta, pokušitel, stařec. Čtenář může uhadovat vztahy, které panují mezi nimi a autorkou, tušenou v básních.

Básnířka také pracuje se slovy z cizích jazyků. Trochu jako v redaktorské noční můře – nabízejí netušené významy, přeskupují hlásky. A přinášejí nové možnosti, což je vlastně pro tuto sbírku typické. V jedné pasáži čtenář vytuší, že zdejší „onde“ může mít nějaký význam i v jiných jazycích. A že to tentokrát bude možná italština. V ní to slovo dle slovníku může znamenat „odkud“ (jako zájmeno) i „aby, proto“ (jako spojka). Koncentrovaná sbírka I. Jakimiv spojuje tyto možnosti. Kouzlo zvyšují ilustrace J. Měřičky. Vypadají jako shluky čar, ale při bližším pohledu se začnou dít věci. „Cesta, kterou se prodere báseň/ nebývá schůdná pro člověka.“

Recenze

Sfumato

Alexej Fedjarov

překlad Jakub Šedivý

Maraton 2025

Vzhledem k imperiálním tradicím Ruska není bez zajímavosti uvědomit si, jak vlastně vypadá ruská společnost, která se hodlá vojensky exportovat do okolního světa. Může k tomu posloužit román autora, jenž poznal ruský stát tak říkajíc zvenčí i zevnitř. Jako člen elity i jako vězeň. Neobtěžuji vás s exkursem do stalinistického Ruska a jeho solženicinovsky-šalamovsky-marčenkovských spisovatelů – vězňů. Jedná se o aktualitu. A. Fedjarov (1976) pracoval jako vyšetřovatel, poté prokurátor. Pak si založil právní kancelář a skončil na několik let ve vězení, s vykonstruovaným obviněním. V Rusku obvyklý příběh, soudí autorka doslovu O. Pavlova. Po propuštění se začal věnovat obraně vězňů, např. prostřednictvím školení laiků, jak bránit uvězněné příbuzné.

Sfumato však není dokumentárně zaměřenou obhajobou, ale románovým vystižením společnosti. O. Pavlova pojmenovává žánr jako antiutopii, nikoli jako dystopii. Je ale zjevné, že román zapadá do úctyhodné ruskojazyčné tradice metaforických děl, která zobrazují realitu (jako Zamjatinovi My). Román se odehrává v blízké budoucnosti, kdy světové mocnosti uzavřely mír – Konvenci. V ruském pojetí vypadá tak, že režim vás stěhuje podle toho, jak jste loajální. Čím podezřelejší jste, tím dále od centra impéria vás pošlou. A jak se měří loajalita? K tomu odkazuje název románu: sfumato je malířská technika rozostřeného rozhraní mezi barevnými odstíny.

Čtenář snadno přilne k postavám příběhu, které oplývají povědomými rysy. Chybující, pochybující, každá s náloží minulosti, i když jde třeba o malého kluka (ten vleče minulost svých rodičů). Všichni ovšem podléhají rozhodnutí neviditelných článků bezpečnostního systému. Zničehonic jsou zatýkáni, zrychleně odsuzováni, popravováni či deportováni. Tím aktuálním prvkem je ovšem právě rozostření. Oběti netuší, proč jsou obětmi – jsou jimi ale evidentně. Stejně jako bezpečnostní síly mají moc, protože ji prostě mají. Oproti někdejším sovětským disidentům šermujícím perem Fedjarov předkládá nikoli bipolární, ani multipolární, ale… rozostřený obraz.

A co čtenář s českou zkušeností pohřeší, je ideologie. Už nejde o někdejší šíření proletářské spravedlnosti mezinárodně, o hypotetickou nadvládu většiny nad menšinou. Ideologie v románu chybí. Ruské impérium – dle jmen postav je jednoznačně ruské – spočívá samo v sobě. Už se nepotřebuje definovat. Někdejší totalitní slogany scházejí. Jen strach je stejný. Doufejme, že světové mocnosti tu Konvenci nakonec neuzavřou. A pokud ano, že budeme na správné straně hranice.

Poznámka: kniha vyšla rusky v r. 2019, ještě před invazí na Ukrajinu. Autor byl dle neověřených zpráv v roce 2024 zatčen a v roce 2025 podepsal kontrakt a odjel na frontu. Za jakých podmínek nevíme. Je snad živ a zdráv, ale nemůže komunikovat.

Tip na knihu

Včelí bodnutí

Paul Murray

přeložil Lukáš Novák

Akropolis 2025

Lze dnes ještě napsat román? Když se zdá, že všechny vypravěčské postupy byly použity mnohokrát. A co se týká zápletky – co vymyslet nového, pokud paralelně pracují profesionální týmy tvůrců televizních seriálů a filmů? A jak se spolehnout na to, že lidé zvyklí na klipovité vnímání budou text číst?

Irský spisovatel P. Murray (1975) dokazuje, že to lze. Vypráví přitom příběh z blíže neurčené současnosti, z irského maloměsta, kde „nemají dobré kafe“ a člověk si nemůže dát ani to, které je k mání, aniž by se s vámi nezačali prodavači bavit, co vaši rodiče. Takhle to aspoň vnímá teenagerka Cass. Její mladší bratr Pídžej má jiné problémy, protože se topí v počítačových hrách. Tatínek Dickie řeší potíže s podnikáním v autosalonu, maminka Imolda, která je z chudých poměrů, se pokouší rozfofrovat peníze, aby se ujistila, že jsou bohatí.

„Včelí bodnutí“ z titulu je dokonalá metafora – klíč k minulým dějům, které zůstávají utopeny v rodinné ne-paměti. A v nejméně vhodný okamžik se vynoří. Stále je přítomná tradiční rodinná otázka: Jak to vlastně bylo? Stalo se to tak? A stalo se to vůbec?

P. Murray používá naprosto současný a přitom barvitý, významově bohatý jazyk. Slouží ale jenom jako nástroj – odstíněný podle toho, o které postavě vypráví. To hlavní je děj, který čtenáře pohlcuje a nenechá ho odstoupit. Jde o efekt, známý z televizního a filmového světa. Nelze prozrazovat, tak snad jenom nastínění témat: dospívání, sexuální identita, dlouholeté partnerství, nevěra, podnikání, vydírání, nevěra, prepperství. Násilí? I na to dojde. Murray ale není senzační psavec, takže napětí textu spočívá v tom, co by se mohlo stát; co se už už stane… Čtenáři tají dech. Murray se obejde jak bez drastických popisů, tak bez bezvýchodnosti dávané na odiv. Jde to zkrátka i bez tohoto průmyslového využívání emocí (negativních, pozitivní tak nepřitáhnou).

Pro ilustraci krátký úryvek týkající se nevěry: „Faktem bylo, že počáteční vzrušení se časem vytratilo – rychleji, než by byl čekal. Možná je skutečně nakonec rodinný typ, napadlo ho. Možná to, co nakonec považoval za svoje „skutečné já“, ona cesta, po níž se vydal, nebylo nic než pozůstatek nerozvážného mládí. Sice spolu dál souložili, ale Dickieho se zmocňovala dosud neznámá obava, i během aktu. Zdálo se mu, že čím víc přiráží, tím hlouběji jako by se nořil do marasmatu, z nějž v určitou chvíli nedokáže vybřednout.“

Týká se úryvek muže nebo ženy? Došlo k nevěře s mužem nebo se ženou? Smysl je univerzální. Román se uzavírá takřka divadelně vypjatým závěrem, kdy se akce jednotlivých postav střídají stále rychleji, až…

Ano. P. Murrayovi (ostatně ověnčenému literárními cenami) se podařilo dosáhnout i efektů, které známe jak z divadelních tragédií, tak z komedií. Děje se to přímo před našima očima.

 

Literární rubriku připravil Marek Toman

Mejdan s Burning Shed: Čtvrtstoletí s výjimečnou budkou na progresivní hudbu

Na začátku šlo o skromný experiment: internetový obchod a malý label, který měl pomoci dostat k posluchačům hudbu stojící mimo hlavní proud. Dnes, po pětadvaceti letech, patří britský Burning Shed mezi nejrespektovanější specializované obchody a vydavatelství zaměřené na progresivní rock, experimentální elektroniku a artovou hudbu. Jeho příběh je přitom od začátku spojený s jednou osobností – britským hudebníkem Timem Bownessem.

Tim Bowness patří už od konce osmdesátých let k výrazným postavám britské progresivní a experimentální scény. Nejvíce se proslavil jako spoluzakladatel projektu No-Man, který vytvořil společně se Stevenem Wilsonem – pozdější hlavní tváří Porcupine Tree. Hudba No-Man se pohybovala na pomezí art popu, ambientu, elektroniky i progresivního rocku a postupně si vybudovala kultovní status mezi posluchači hledajícími hudbu mimo žánrové škatulky. Vedle toho Bowness rozvíjel také vlastní sólovou tvorbu a spolupracoval s řadou hudebníků z progresivní i ambientní scény.

Během těchto let ale získal i zkušenost s fungováním hudebního průmyslu. A ne vždy pozitivní. Některé projekty podle něj narážely na jednoduchý problém, byly příliš okrajové nebo experimentální na to, aby je tradiční vydavatelství považovala za ekonomicky smysluplné. Právě tato situace nakonec vedla k myšlence vytvořit vlastní distribuční platformu. Burning Shed vznikl v roce 2001 jako společný projekt Tima Bownesse, Petea Morgana a Petera Chilverse. Ten se postaral v době, kdy internetový prodej hudby teprve začínal, o technologické zázemí projektu. Ideovým a programovým tahounem ale po celou dobu zůstává Bowness. Původní idea byla jednoduchá – vydávat menší náklady experimentálních alb a prodávat je přímo posluchačům prostřednictvím internetu.

První tituly vycházely jako pálená CDčka (CD-R) na objednávku, často v pečlivě připravených limitovaných edicích. Zakladatelé sami balili zásilky a starali se o komunikaci se zákazníky. Ukázalo se, že podobný model má nečekaně velký potenciál. O některé tituly byl ihned po vydání velký zájem a z malého experimentu se postupně stal regulérní label a specializovaný obchod. Bowness později vzpomínal, že první edice se prodávaly ve stovkách a brzy i tisících kusů. To nebylo na takto specializovanou hudbu vůbec málo. Skromný podnikatelský plán britského minilabelu dostal v době krize hudebního průmyslu od fanoušků zelenou. Velkou výhodou Burning Shed byla rozsáhlá síť kontaktů, které Bowness a jeho spolupracovníci během let nasbírali.

Vydavatelství se přirozeně stalo distribučním centrem pro projekty spojené s progresivní scénou. Od kapely Porcupine Tree přes pokračující aktivity dvojice No-Man až po řadu ambientních, elektronických či experimentálních projektů. Postupně se katalog rozrostl o nosiče takových osobností, jakými jsou Robert Fripp a jeho King Crimson, Ian Anderson z Jethro Tull nebo Andy Partridge z XTC. Burning Shed se tak stal nejen vydavatelstvím, ale také archivem a distribuční platformou pro hudbu, která často stojí mimo mainstream, ale má velmi oddané publikum. Důležitý byl přitom i způsob fungování. Bowness v rozhovorech otevřeně mluví o zkušenostech s nevýhodnými smlouvami velkých labelů, a proto chtěl vytvořit model, který bude pro hudebníky transparentní a férový. Většina příjmů měla zůstat autorům a vydavatelství fungovalo spíše jako servisní platforma než klasické vydavatelství snažící se o maximalizaci zisku a postupné rozrůstání. Hudebník Dave Stewart z kapely Hatfield and the North dokonce jednou poznamenal, že během jediného týdne prodeje přes Burning Shed vydělal více než za celé období spolupráce s velkou nahrávací společností.

Dalším charakteristickým rysem Burning Shed je důraz na fyzické nosiče. Zatímco velká část hudebního průmyslu přešla v posledních letech výrazně na streaming, tento label dlouhodobě sází na opačný přístup. Vinylové reedice, luxusní boxy, surroundové mixy nebo limitované edice patří k jeho typickému katalogu. Podle Bownesse totiž fyzické album nabízí jiný způsob poslechu: posluchač vnímá pořadí skladeb, artwork i doprovodné texty a věnuje hudbě větší pozornost. „Když si album koupíte, posloucháte ho jinak,“ říká Bowness. „Streaming svádí k tomu skladby přeskakovat, zatímco fyzický nosič vás vede k tomu, abyste objevovali detaily.“ Právě tato filozofie vysvětluje i to, proč Burning Shed věnuje velkou péči reedici starších titulů. Často vznikají rozsáhlé boxy s remastery, bonusovým materiálem nebo novými mixy, které dávají starším nahrávkám nový kontext. Dohromady za čtvrtstoletí to dělá i s nízkonákladovými sériemi v začátcích fungování vydavatelství více než dvě sta titulů.

Z projektu, který na začátku fungoval téměř rodinným způsobem, se postupně stal respektovaný obchod s mezinárodní zákaznickou základnou, kde fanoušci najdou i nosiče spřátelených, na podobnou notu naladěných vydavatelství, jako jsou All Saints, Cherry Red, DiN, InsideOutMusic, Kscope, Rare Noise Recórds nebo Unsung Records. O řadě z nich jsme si v Mejdanu už povídali. Přesto si Burning Shed dodnes uchovává atmosféru specializovaného obchodu pro hudební nadšence. Možná právě proto přežil i dobu, kdy se hudba stále více přesouvala do digitálního prostoru. V době streamingu totiž nabízí něco jiného: pocit, že album není jen soubor dat, ale fyzický artefakt, který má svou váhu i příběh. Po pětadvaceti letech existence tak Burning Shed připomíná jednoduchou pravdu – někdy stačí propojit hudebníky s jejich publikem bez zbytečných prostředníků. A pokud se k tomu přidá nadšení pro hudbu samotnou, může z malého experimentu vyrůst instituce, která pomáhá udržovat kulturu poslechu alba i v digitální době.

Z přízemí: Black Tar Jesus

Když v únoru 2025 vyšlo čtvrté album Aftermath více proměnlivého projektu než stálé kapely Black Tar Jesus, věnovali mu pozornost jen zasvěcení posluchači sledující zákoutí alternativní scény, ale u většiny posluchačů prošlo zcela bez povšimnutí. O to překvapivější se pak mohla některým zdát jeho nominace v Cenách Vinyla na album roku. I navzdory tomu nezůstalo jen u ní, a publicisté sdružení v porotě této menšinové ceny ho nakonec v březnu 2026 za něj označili. Odvážné? Při znalosti pozoruhodné nahrávky spíš logické, byť mainstreamové hudbě a stále bující vlně mladistvých raperů trochu natruc.

Základní osobou, která se za nickem Black Tar Jesus skrývá, je kytarista Tomáš Kopáček. Původem pardubický solitér, aktivní ale i v mnoha ve své době velmi zajímavých, ale následně pak často zapomenutých kapelách a projektech. Mon Insomnie (který zmínil i všemi příznivci módních hudebních trendů milovaný Pitchfork), Tempelhof, India, The Czech Psychedelic Society Manifesto nebo později improvizované duo Latviri či sólové alter ego Peter Vitin po sobě zanechaly většinou jen šeptandu a vzpomínky těch, kteří měli možnost vidět jejich koncerty anebo si někam zaarchivovali jejich nahrávky, které – až na těch pár, které se objevily i na kazetách – z internetu jejich autor často zpětně smazal. „Je to uzavřený, nemám, co bych k tomu ještě řekl,“ nechal se kdysi slyšet v pořadu Špína na radiu Wave. Každopádně nikdy dopředu nebylo přesně jasné, zda bude u nějaké nové inkarnace na pódiu sám nebo se spoluhráči a překvapit mohla i žánrová rozkročenost. Od melancholického písničkářství s vlivy Tomášem oblíbeného Syda Barretta přes psychedelii, krautrock, bluesové ozvěny třeba Johna Lee Hookera až po meditativně a nepísničkové i minimalisticky zamyšlené kompozice po vzoru spřátelených Tomáš Palucha. Hledačství a neklid pak jako spojovací body.
Poprvé se sólově začal objevovat na pódiu už jako teenager, zhruba v roce 2005, pod značkou Black Tar Jesus pak debutoval šestiskladbovým EP v roce 2012. Na to si ještě nahrál všechny nástroje sám, o půl roku později ovšem vychází debutové album Whoʼs the Freak When Days Are Bleak, a zde už ho doprovází na baskytaru Michal Maliniak aka Maňa a na bicí Michal Babiš aka Bejbiš – tehdejší rytmika kapely Planety v jejich slezském období. Chvilku jim to vydrželo i koncertně, ale druhou desku Other, bleskurychle vydanou opět už za půl roku, si opět nahrál Tomáš Kopáček kompletně sám. Obě alba mimochodem vydala tehdy teprve růžky vystrkující a dnes už respektovaná a zavedená značka Stoned To Death. Poměrně brzy i začal vystupovat se zahraničními hudebníky, sám občas vyjel do Berlína či Rakouska, vždy tajemný, nikdy v dopředu jisté podobě. Pak se ovšem za jménem Black Tar Jesus zavřela voda, na jeho facebookovém profilu mezi lety 2014 a 2019 nenajdeme jediný zápis, a zdálo se, že i tato entita se změnila v zaprášenou minulost. Tomáš si psal hudbu „do šuplíku“, a i když z pódií úplně nezmizel, nic nenasvědčovalo návratu značky. Nakonec ale k reinkarnaci došlo – a překvapivě nikoli pod novou nálepkou, ale naopak znovu pod tou již zavedenou. Na jaře 2019 předskakují Black Tar Jesus americkým Screaming Females, v květnu pak na strahovské Sedmičce i japonské legendě Shonen Knife a s koncem léta nahrávají koncert v sérii Radio Wave Studio Session. Kapelu Tomáš Kopáček tentokrát tvoří ve dvojici s bubeníkem Ondřejem Bláhou a spolu nahrávají i třetí album Year Insane, o kterém se protagonista zmiňoval jako o činnosti, která mu „zachránila život“. V duchu svého názvu deska odráží autorovo komplikované životní období a reakce často mluvily o návaznosti na shoegaze kytarovku India, se kterou Kopáček hrál, když chvíli žil v Českých Budějovicích. „Dřívější nahrávky, to byly vlastně různé náhodné songy, které jsem nahrál, a pak to vydal, tentokrát byla práce na albu mnohem soustředěnější. Ale zároveň jsem se nesnažil o žádný koncept,“ prozradil před vydáním. Na albu se ovšem podílel tehdy ještě nepříliš zavedený producent Oliver Torr a krátce po tom, co deska Year Insane na jaře 2020 vyšla, se k duu na čas připojil jako baskytarista. Spolu s ním Black Tar Jesus zahráli třeba na táborském festivalu Transforma. „Skladby fungují jako náladové záznamy, odrážejí se v reálných situacích. Je to taková změť vzpomínek, která se vždycky jeví trochu růžovější, anebo jsou raději zasunuty kdesi vzadu v mysli?“ ptala se v recenzi Judita Císařová, aby nakonec konstatovala, že „jádrem zůstává však devadesátková indie tradice, propletená s psychedelií i atmosférou Connana Mockasina“. Kapela pilně koncertovala a pozvolna se z ní vytrácela dominance kytary. Plně je to znát ze singlu once again/some other way, který vyšel v únoru 2023 a opět ho produkoval Oliver Torr.
Kopáčkův přístup „pokud možno se neopakovat“, na domácí hudební scéně spíš výjimečný, vyústil v zatím poslední, Vinylou oceněné album Aftermath, a znamená opět další a znovu do značné míry odlišnou etapu. Nevznikalo v domácích podmínkách, ale v průběhu roku 2024 v respektovaném nahrávacím studiu Faust, a Kopáčkovým sparring partnerem se na něm stal z Khoiby či projektu Dikolson známý Filip Míšek. Přičemž v jedné skladbě si zahostovala i Amelie Siba. Album je temné, syrové a zní naprosto nekompromisně. Melancholické nápěvy, zastřené šumy a lkavé vokály tu podporují elektronické beaty a udržují ledovou atmosféru občas až zabrusující někam k elektronickému industriálu. Není divu, že ji sám autor považuje za určitý protipól jejímu předchůdci. Asi si netřeba dělat iluze, že by to album kvůli ocenění proniklo k většímu počtu posluchačů, než jsou ti, kteří by v minulosti Tomáše Kopáčka už dříve neznali. Ale pokud by se to stalo, vůbec by to nebylo špatné.

Jakub Zitko: Nechtěl jsem být učitel matematiky

Klávesista, skladatel a textař Jakub Zitko je jednou z výrazných tváří své muzikantské generace. Poprvé jsme jej výrazně zaznamenali s „minibigbandem“ NUO, posléze vstoupil do dodnes hrající kapely Muff, průběžně hostuje i v dalších kapelách. Dvě desítky let je ale také členem kapely Anety Langerové, kde se z pozice klávesisty vypracoval na zpěvaččinu „pravou ruku“, jejího producenta a spoluautora. Přestože má za sebou dlouhou muzikantskou dráhu, teprve vloni v prosinci vydal první sólové album. Jmenuje se Hyperboloid a je koncertní nahrávkou společného projektu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Začnu citací: „Hyperboloid je plocha druhého stupně neboli kvadratická plocha, která vznikne otáčením hyperboly kolem jedné z jejích os symetrie.“ To je myslím nejbizarnější začátek tiskové zprávy, jaký jsem kdy četl. A je to zpráva ke tvému albu. Zajímalo by mě tudíž, jestli jsi někdy měl sklony k matematice a geometrii.

Jo, vždycky mi šla dobře. Už na základce jsem chodil do třídy s rozšířenou výukou matematiky a fyziky, pak jsem v tom pokračoval na gymplu, a nakonec jsem šel i na vysokou školu – studoval jsem rok pedagogiku, kombinaci matematika a fyzika. Tam jsem ale vydržel jen rok. Když jsem pochopil, že chci dělat muziku, tak jsem odešel. Ale dotáhl jsem to tak daleko, že jsem dokázal spočítat i prostorové integrály nebo derivace, takže jsem v tom byl docela kovaný.

Nicméně jsem v té škole jednoho dne seděl a napadlo mě: „Co tady dělám? Nechci být učitel matiky, chci být muzikant.“ Takže jsem odešel a začal se věnovat hudbě. A ten Hyperboloid vlastně vznikl primárně tak, že jsem viděl fotku jednoho díla Milana Caise z Tata Bojs. Kdysi dělal obrovské projekce očí na věže temelínské elektrárny, což sice vypadalo hrozně strašidelně, ale mně se to moc líbilo. To byla inspirace pro titulní písničku, protože právě ta chladicí věž má tvar hyperboloidu.

Když jsem pak vymýšlel anotaci, dumal jsem nad tím a říkal si, že musím najít přesnou definici toho geometrického útvaru, aby to sedělo. Vyjely mi tam určité formulace, ze kterých jsem „vysosnul“ tu, kterou jsi citoval. Přišlo mi, že se na to dají krásně naroubovat i pocity nebo struktury, osy času a míst, a že to ve výsledku vychází i symbolicky. Tak jsem to tak pojal. Snad to nezní moc technicistně.

Nápad napsat tuhle písničku vznikl sám od sebe, nebo až ve chvíli, kdy přišla nabídka od SOČRu na společný projekt?

Byla to nabídka. Přesněji, nabídl mi to Tomáš Sýkora, který pomáhal s dramaturgií jejich koncertní série Nové horizonty. Já jsem v té době už měl připravených několik písniček pro svůj vlastní projekt. Chtěl jsem udělat něco, kde by bylo několik dechových nástrojů a zpěv – kombinaci písňové tvorby s instrumentální hudbou. Chystal jsem to už předtím, a když přišla tahle nabídka, napadlo mě, že bych to mohl skloubit a napsat ty věci přímo pro orchestr.

Obraz té věže s očima na mě navíc působil jako nějaké postapokalyptické monstrum, které na nás dohlíží – jako obraz určité diktatury. To mi přišlo zajímavé a na tom byla postavená ta první písnička.

Použil jsi tam i nějaké vyloženě staré nápady? Jak se dá vznik těch písniček časově vymezit?

Některé byly hodně staré, měl jsem je v hlavě třeba už několik let. Byly to vyloženě „šuplíkovky“.

A byly to celé písničky, nebo jenom nějaké motivy?

Většinou to byly motivy, nebo třeba samotný text a melodie, ale to rozvedení do instrumentální podoby jsem řešil až s tou konkrétní nabídkou. Něco tedy už existovalo a něco jsem dopisoval. Původně to nevypadalo, že jich bude tolik, myslel jsem, že budou třeba čtyři písničky a zbytek instrumentální věci. Postupem času mi to ale vykrystalizovalo do osmi zpívaných písniček.

Symfonické party jsi i sám aranžoval. Byla to pro tebe velká výzva, nebo jsi s tím už měl zkušenosti?

S orchestrem

Další články
sinekfilmizle.com