Letos osmdesátiletý (*25. března 1946) Peter Daltrey je poslední roky neunavitelně tvořivě plodivý. A co důležitější – sám ke svým písním soudný. Nic není zbytečný balast. Během posledních tří let je The Life and Times of Blue Larry and the Huguenot Kid čtvrtým plnohodnotným studiovým počinem, dokonce ve stopáži regulérního dvojalba. Budeme-li počítat i desky s jeho prvními kapelami Kaleidoscope (1967–1970) a Fairfield Parlour (1970), jde o osmadvacáté album. Je až proti přírodním zákonům, že s jeho věkem ani náhodou nevyměkl, nezvolnil, ale kreativitou safra udivuje. Kdybych měl osobně dát na váhy ty jeho poslední čtyři desky, tak tahle bezpochyby převáží, protože je písničkářsky i prostě hudebně mistrovská, neoposlouchatelná.

Na třinácti písních stírá fakta a fikci. Album je koncipováno jako písňový cyklus spojující dvě nepravděpodobné postavy: hugenotského řemeslníka z 18. století prchajícího před náboženským pronásledováním a směšného, neustále zadluženého podvodníčka Blue Larryho z dnešního LA, co si hraje na světáka a bydlí u maminky. Daltrey umožňuje oběma životům existovat vedle sebe, v textech brání plytkým paralelám, pojí je nenápadně náladou, hlasem i vzájemně skrývanou fascinací. První dva songy jsou zdánlivě ještě ozvuky folkrockového ražení, ovšem hned v třetí Dandelion Caress razantně změní instrumentaci i způsob zpěvu v kvapíkově hypnorytmizovanou záležitost s přidanými samply až k megaexpresivnímu rocku. Teda, pokud bychom si odmysleli jistý vnitřní element něhy, jímž je Daltrey vždy unikátní. Zpěv pokaždé jakoby nad tónem čili vypjatá emoce s troškou hrozby. Hudebně i v aranžích je album mnohem plnější, kapelnější než předchozí folkově komorní The Rhymer in the Long-Tongued Room (recenze viz UNI 3/2025). Třináctiminutové finále Blue Larry stvrzuje Daltreyho celoživotní progersky psychedelické kořeny i myšlení. A hlavně, jak sám říká: „Jsem vypravěč. Muž písní a příběhů.“

Ázerský saxofonista Rain Sultanov se s Joem Zawinulem seznámil v 90. letech a bylo z toho, jak on sám říká, celoživotní přátelství. Nápad oslovit po smrti svého mentora a inspirátora dva jeho spoluhráče z Joe Zawinul Syndicate, baskytaristu Linleyho Marthea a bubeníka Paca Séryho (měl z koho vybírat, hráčů se v Syndicate vystřídalo hodně), a odehrát řadu tributních koncertů, tak působil přirozeně. Jako klávesistu oslovil Sultanov svého krajana, Elchina Shirinova (později mj. člena tria Avishaie Cohena), jenž se slyšitelně cítí v Zawinulových kompozicích jako kamzík v Talyšských horách. Včetně elegantně „přírodní“ práce se syntezátory a ohýbáním tónů.

Nově vydaný, ale z archivu vytažený záznam koncertu pochází z Baku Jazz Festival 2018 a hezké je na něm i to, že nejde čistě jen o tributní album. Repertoár zahrnuje i Sultanovovy „trošku zawinulovské“ kompozice Crazy World a Last Moment. A také Miles In The Jungle, jejímž autorem je Paco Séry. Což dává albu částečně i autorský ráz. A zároveň nevybočuje z koncepce, protože Joe Zawinul Syndicate tuhle skladbu svého bubeníka občas hrával na koncertech. Díky rozšíření repertoáru může zaujmout deska i ty, kteří by jinak raději sáhli po Zawinulových originálech.

Jinak je příznačné, že si pánové vybrali pro festivalový set, a tím i pro album výhradně Zawinulovy kusy ještě z dob Weather Report, tedy ty nejslavnější a spolehlivě zabírající. Včetně Birdland nebo dedikace Zawinulovým rodičům I Will Never Forget You. Což není nic proti ničemu, ač by člověk od Syndicate čekal i něco pozdějšího „syndikátího“. Výsledkem je logicky fusion v retro střihu. Určitě žádná „nezbytná nahrávka“, ale ani zbytečná deska. Pojetí je muzikantsky naprosto zasvěcené, sóla osobitá a strhující, muzika má drive. Nechybí ani jistý „world music feel“, oživený geniem loci. Záznam stál za vydání, a nejen pro sentimentální staromilce.

Hudba podruhé obnovené frýdecko-místecké kapely Prouza je možná trochu v rozporu s názvem alba, ale vůbec to není špatně. Pátý řadový titul V téhle době zní prostě jako ohlasovka post-punku a zdejší klubové scény 80. a 90. let, tedy vzpomínka na „jinou dobu“, kdy se kapela stala v pravém smyslu kultovní. Je to v aranžmá kytar i bicích, ve frázování zpěvu, byť samotná nahrávka je samozřejmě kvalitnější, přehlednější a dynamičtější, než byly typicky poněkud zahlcené a ploché snímky počátku devadesátek. Ale ony retro dojmy lze cítit i v textech, ačkoliv tohle se nedá konstatovat nijak exaktně, a verše jistě mají soudobé inspirace, například reflexi typicky dnešního alibismu v písni Sedmikráska. Jen mi prostě evokují jazyk oné doby: „Půjdeme od sebe ať konečně je klid / nakonec máš mě tam kde chtěla si mě mít…“ (Bum!), „letěly letěly / letěly spolu / dvě černé labutě / někam k obzoru…“ (Černé labutě, Blaxwans). To vše platí, přestože z původní sestavy zbyli v pětici jen kytarista Vladimír Franek a baskytarista Bronislav Svoboda. I přesvědčivý zpěvák Tomáš Gavlas deklamuje ve stylu zesnulého Tomáše Hampela – aniž by pustě kopíroval, prostě to takhle k muzice sedne.

Gavlas vtipně komentoval dnešní multigenerační sestavu: „Točit desku s kapelou, která je starší než já sám, ale s klukama, kteří jsou o generaci mladší (čímž myslí kytaristu Radovana Typovského a bubeníka Alexe Buše, kteří se k Prouze přidali až po něm, pozn. aut.), byla velká zábava.“ A zase je spíše dobře než chyba, když už „muzikanti mladší než kapela“ hrají pod známou hlavičkou, tak ctí její charakteristické rysy. Čímž nemá být řečeno, že jde o pouhý rockový skanzen. Jen, že Prouza pokračuje v tvorbě rozpoznatelně a autenticky, což při tak velkých změnách sestavy rozhodně nebývá pravidlem. Nakonec je potřeba opravit úvod: V názvu alba vlastně žádný rozpor není. Prouza má svůj sound i V téhle době.

Projekt Puscifer, který Maynard James Keenan založil jako jakési experimentální hřiště vedle svých kapel Tool a A Perfect Circle, se během let proměnil v plnohodnotnou tvůrčí platformu na pomezí hudby, performance a absurdního divadla. Na albu Normal Isn’t, prvním po více než pěti letech, se Keenan spolu s producentem a kytaristou Matem Mitchellem a zpěvačkou Carinou Round vrací k hudebním kořenům, které formovaly jejich rané posluchačské zkušenosti. K prostoru, kde se potkává post-punková temnota s energií punku a slabostí pro gotickou extravaganci. Novinka oproti předchozím nahrávkám působí syrověji a bezprostředněji. Kapela se tentokrát vědomě zbavila „ochranných zábradlí“ studiové produkce a více prostoru dostaly kytary, které materiálu dodávají ostřejší hrany a větší naléhavost. Přesto zůstává zachována typická pusciferovská směs temné elektroniky, ironického nadhledu a jemně znepokojivých melodií, v nichž se Keenanův hlas přirozeně proplétá s emotivním projevem Cariny Round. Zajímavostí je i proměněný způsob práce: Keenan tentokrát připravoval první verze skladeb sám ve vlastním digitálním studiu a až poté je přinášel ostatním členům kapely. Výsledkem je větší spontánnost a otevřenost k nečekaným posunům. Jak sama Round s nadsázkou poznamenává, Puscifer vždy fungovali trochu jako „symbiotický blázinec“, kde se každá myšlenka může proměnit v něco úplně jiného. Album zároveň reflektuje atmosféru současnosti: podle Keenana je úkolem umělců pozorovat svět kolem sebe a reagovat na něj a právě pocit, že realita posledních let přestala působit normálně, se stal jedním z hlavních impulsů nové nahrávky. Normal Isn’t tak stojí na pomezí ironie a znepokojení. Jako temně zabarvený komentář k době, která sama připomíná surrealistickou performance. V době, kdy se posluchačům už delší dobu nedostává rockově industriálního nátlaku Nine Inch Nails, Puscifer toto uvolněné místo obstojně nahrazují.

Spojení americké vokalistky Julianny Barwick a harfistky Mary Lattimore působí zpětně téměř nevyhnutelně. Obě autorky se už léta pohybují v prostoru ambientní a komorní hudby, kde se tradiční nástroje setkávají s elektronikou a kde důležitější než melodie bývá samotná textura zvuku. První letmý náznak už přišel před více než pěti lety skrze hostování Mary na desce Julianny Healing Is A Miracle. Jejich společné album Tragic Magic pak vzniklo během krátké rezidence v pařížském Musée de la Musique, kde měly hudebnice k dispozici historické nástroje z tamní sbírky a během devíti dnů z improvizovaných sezení vytvořily základ celé nahrávky. Výsledkem je sedm skladeb, v nichž se Barwickin éterický hlas (tradičně vrstvený do sborových ploch pomocí smyček a reverbu) přirozeně prolíná s Lattimoreinou harfou. Už úvodní Perpetual Adoration naznačuje estetiku celé desky: pomalé, zvonivé tóny harfy vytvářejí téměř sakrální prostor, v němž se hlas mění spíš v další nástroj než v nositele textu. Hudba postupuje velmi pozvolna, v drobných posunech a proměnách, které připomínají spíše ambientní krajinu než klasickou písňovou strukturu. Nahrávka přitom není jen estetickým experimentem. Album vznikalo krátce po ničivých kalifornských požárech, které zasáhly prostředí, kde obě hudebnice žijí, a pocit ztráty i potřeby nového začátku se v hudbě odráží v podobě melancholických, ale zároveň uklidňujících ploch. Namísto dramatických gest volí Barwick a Lattimore spíše meditativní přístup: tragédie se tu proměňuje v tichou kontemplaci a hudba funguje jako prostor pro zklidnění i obnovu. Tragic Magic tak stojí na hranici ambientu, neoklasiky a komorní elektroniky. Na půli cesty mezi Enyou, Spehanem Micusem a Williamem Basinskim. Není to album, které by ohromovalo výraznými momenty. Jeho síla spočívá v soustředěné jednoduchosti a v mimořádné chemii dvou autorek. Když se jejich hudební světy protnou, vzniká něco třetího: zvuková krajina, která působí zároveň křehce, nadpozemsky a hřejivě lidsky.

Genderové téma v lidové hudbě Horňácka, o to si doba říkala. A nemyslím to nijak ironicky, album je přínosné. Koncepci si totiž autorka a režisérka projektu Judita Kučerová a s ní hudební režisér a primáš Horňácké cimbálové muziky Petr Galečka vyzobli z dosud nepublikovaných zápisů sběratele lidové hudby a muzikanta Martina Zemana (1854–1919) z Velké nad Veličkou. Zvláště pro nás z jiných regionů a lecčehos neznalých se tak otevírá nový písňový svět.

Fascinuje, jak detailně zachytily lidové písně odrazy „ženských zkušeností ve vesnickém prostředí minulých století, ženský životní cyklus od dětství až po zralý věk“, protože v dobách před-masmediálních se zcela přirozeně zpívalo o všem, co se dotýkalo těla i duše. Hudba a zpěv je přece citový komunikační kanál. Začíná se od kolébky, notoricky známými (verši halú, belú, koně v zelú) i těmi známými mimo region pramálo a značně chmurnými (umrela ně mamička, umrela ně sestrička / ej do ňa bude kolébat, dyž su ešče malučká). Netřeba zmiňovat, že podstatnou část repertoáru tvoří milostné písně, s ohromnou škálou nálad od usoužených přes smířené, poštívačné, rozpustilé, vyzývavé, vilné, mravoučné či ironické až po jednoduše radostné.

Hlavní podíl na albu má HCM Petra Galečky, ale epizodně přispěli i HCM Marka Potěšila a HCM Jožky Staši. Stejně tak dominantní zpěv členek Sborečku žen z Lipova doplňuje i mužský pěvecký pohled na věc a role (např. v sadě koseckých písní nebo finále „Katerinko, staň hore / ej, máš galánů na dvore“). Pro pestrost kolekce jen dobře.

Těším se, ať máme genderovou rovnováhu, na Sedmero podob horňáckého chlapce. A také třeba babky a dědka, abych nebyl obviněn z ageismu. A zase si odmyslete ironii, protože koncepční projekty, zpřístupňující méně známou lidovou tvorbu, jsou jednoznačně obohacující. A v sofistikované interpretaci HCM Petra Galečky a spol. jednoduše krásné.

K souhře s jeho nápaditostí, improvizační fantazií a dokonalou technikou potřebuje klávesista Craig Taborn spoluhráče vnímavé, totožně naladěné. V triu jsou takovými partnery violoncellistka Tomeka Reidová (*1977), muzikantka hudební avantgardy, americkými jazzovými novináři obdařená titulem Chicago Jazz Hero (2017), a bubeník Ches Smith je také součástí komunity jazzové avantgardy, po boku Johna Zorna, Tima Berna, Mary Halvorsonová a dalších. Aby hudba tria byla ještě zvukomalebnější než i tak neobvyklá sestava klavír-cello-bicí, Taborn ještě občas hraje na elektrické klávesy a elektroniku a Smith zase rozeznívá vibrafon, různé perkuse, citlivě elektroniku. Na disku je šest titulů, autor Taborn nesobecky zařadil také od pianistky Geri Allenové When Kabuya Dances a od bubeníka Paula Motiana Mumbo Jumbo. Prologem alba je zamyšlená, lyricky znějící a zvukomalebná skladba Coordinates For The Absent. Následuje proti předchozímu titulu kontrastní Feeding Maps To The Fire – dominuje zvuk violoncella; v půli převezme hru Smith a zdánlivě poklidný tón se zdramatizuje především po stránce rytmické, k závěru provázený „kolovrátkem“ Taborna na klávesách. Allenové When Kabuya Dances uvádí Taborn sólově poklidný motiv, než se skladba doslova roztančí; následuje pasáž hodná označení bebopová smršť tónů, než vše zklidní oblíbené ostinato piána. Motianovo Mumbo Jumbo je především duetem klavíru s violoncellem, v tiších pasážích dominuje zvuk vibrafonu. Titulní Dream Archive je doslova napínavou symfonií pro trio, plnou nápadů, využití elektroniky, měnící se nálady, střídání témbrů, až k free změti tónů ke konci – vše na ploše tuctu minut. Jen o málo kratší Enchant nás skutečně očaruje svou náladou, hrou violoncellistky a jemnocitem ostatních členů pro muzikální souznění. Tato hudba se hodně vzdaluje od současného mainstreamu, patří k avantgardě oživující dnešní jazz pro budoucnost, je opravdovým hudebním zážitkem.