Čteme-li zvláště první část básně Kvílení, uvozenou legendárním veršem „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace, zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci,“ možná si říkáme, jak je to hezky napsané, zároveň nás ale může napadnout, nakolik jsou všechny tyto postavy, jejichž osudy Ginsberg zaplňuje první zpěv básně, autentické a nakolik se jedná o básníkovu rozjitřenou fantazii.

Odpověď není snadná, ovšem v roce 1986 vydal Ginsberg na připomenutí 30. výročí vydání své nejznámější básně, ve spolupráci s Barry Milesem, jubilejní edici Kvílení. Inspirovali se pamětním vydáním Eliotovy Pusté země, jež nabídlo původní rukopis včetně všech vskutku nemilosrdných škrtů, které v básni provedl svému příteli Ezra Pound, ovšem Ginsberg s Milesem šli ještě dál. Svazek, s dlouhým názvem Howl. 1986 critical edition edited by Barry Miles, Original Draft Facsimile, Transcript & Variant Versions, Fully Annotated by Author, with Contemporaneous Correspondence, Account of First Public Reading, Legal Skirmishes, Precursor Texts & Bibliography (Kvílení. Kritická edice z roku 1986, editovaná Barry Milesem, faksimile původního rukopisu, přepis & odchylné verze, plně anotované autorem, s dobovou korespondencí, zprávou o prvním veřejném čtení, legálních bojích, předcházejících textech & bibliografií), jak vidíme, zvláště pak pro poučené a zvídavé čtenáře, nabízí k potěše opravdu mnoho. I proto se k tomuto pozoruhodnému svazku-dokumentu ještě vrátíme. Co se tedy z něj dá vyčíst?

Tak třeba, byť se Ginsberg hlásil ke Kerouacově maximě „nikdy nic neopravuj“, a sám s oblibou citoval svého duchovního učitele Chögyama Trungpu Rinpoche, který mu jednou řekl „First Thought, Best Thought“ čili první myšlenka je nejlepší, zpřístupněné rukopisy oba pány usvědčují z toho, že se svých přikázání zcela nedrželi. A zvláště v případě Kvílení je to docela zajímavé a poučné, máme totiž možnost nahlédnout básníkovi takříkajíc pod prsty. A díky opravdu obsáhlým anotacím (což není v Ginsbergově případě nic neobvyklého, také kompletní vydání svých básní doprovodil bohatými vysvětlivkami) si tak můžeme zodpovědět i onu otázku z úvodu. Ostatně anglické znění básně má 127 strof a čítá 3 218 slov, anotovat bylo tedy skutečně co.

Takže jak to s onou autenticitou je? Odpověď je možná matoucí, dává totiž za pravdu oběma možnostem, tedy jak reálným předobrazům, tak poetické inspiraci. Abychom to vysvětlili: Ginsberg prozrazuje své skutečné inspirace, ovšem při pohedu do básně zároveň vidíme, jak mistrně s nimi dokázal naložit – tak, že pokud bychom je neznali, bylo by v podstatě nemožné cokoliv dešifrovat. Můžete namítnout, že podobné rentgenování básnického textu je čímsi nepatřičným a podobá se vysvlékání donaha, pravdou ale je, že výsledný dojem z básně to nikterak neumenšuje, možná spíše naopak. A rozhodně to nijak neruší, zároveň se leckdy můžeme docela poučit!

Dylan Tomas i Korán

Takže podívejme se na některé verše Kvílení a na to, jak je jejich autor objasňuje, pro lepší přehlednost vynecháváme anglický originál, pro ideální porozumění vřele doporučujeme vzít si k ruce Zábranův překlad. Hned v úvodu čteme charakteristiku „vztekle shánějící dávku drogy“ – míněn je Herbert Huncke, celoživotní narkoman, zlodějíček a také autor velice zajímavých próz, mimochodem právě od něj pochází výraz „beat“, který Kerouac použil někdy v roce 1948 pro charakteristiku a označení své „zbité generace“, Hunckeho najdeme i v dalších Ginsbergových básních, ale také v Burroughsově Feťákovi, zde jako Hermana, narazíme na něj v Kerouacově románu Na cestě (Elmer Hassel), jako Huck vystupuje ve Vizích Codyho a Knize snů a jako Junky v Městu a velkoměstu. Huncke, jak vysvětluje Ginsberg, „koncem 40. let křižoval v nepravidelných hodinách oblasti Harlemu a Times Square a sháněl drogy“.

Ještě v téže strofě stojí „hvězdným dynamem ve strojovně noci“ – Ginsberg prozrazuje inspiraci tvorbou velšského básníka Dylana Thomase, a tím, jak „ve verších ,Síla, jež zelenou zápalnou šňůrou pohání květinu / pohání můj zelený věkʻ míchal přírodu a stroje.“ Verš „kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v / nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad / vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu“ odkazuje na „Billa Kecka, Antona Rosenberga a další, kteří se počátkem 50. let často scházeli v baru San Remo a žili na Lower East Side – právě jejich okruh byl předobrazem fiktivních pasáží v Kerouacově románu Podzemníci, napsaném v roce 1953. Jazz, o němž je řeč, se vztahuje k bopu Charlieho Parkera, jak jej v těch letech hrával na jam sessions v loftech na Bowery.“

Verš „spatřili mohamedánské anděly, / jak se potácejí prozřelí po střechách činžáků“ byl inspirován Kerouacovým vyprávěním o zážitku dalšího básníka Philipa Lamantii při četbě Koránu – mimochodem, Lamantia se účastnil legendárního čtení v 6 Gallery, ještě o něm bude řeč. Lamantia jej později Ginsbergovi v dopise popsal takto: „Na jaře 1953, to mi bylo pětadvacet, jsem si jednou na gauči četl korán. Náhle jsem byl znehybněn mocnou silou, která šla zcela mimo mou vůli a způsobila, že jsem byl jako v kómatu – a mé vědomí se náhle smrštilo do jediného bodu na temeni hlavy, jímž jsem byl ,vysánʻ mimo ten pokoj, prostor a čas, do jiného stavu povědomí, které bylo mimo jakýkoliv stav, který jsem kdy předtím nebo potom zažil…“ a ještě popisuje všeliké „halucinace“, spíše však projevy jakéhosi satori. Závěrem tohoto tripu, kdy projevoval přání zůstat v tomto zázraku navždy, se mu zjevila „laskavá vousatá tvář“, jež mu klidně odpověděla: „Vrátit se můžeš, ovšem až dokončíš své dílo.“

Děkan bez koulí

Verše „měli halucinace o / Arkansasu a tragédii Blakeova světla mezi válečnými vědátory, / které vyloučili z akademií pro bláznovství & publikaci obscénní ódy na oknech lebky“ odkazuje na Ginsbergovy „cynické spolužáky z Kolumbijské univerzity“, a také na vědecké pracovníky univerzity, kteří „v době autorova studia, v letech 1944–1948, pomáhali v tajnosti rozbíjet atom pro vojenské účely. Následné financování univerzitního výzkumu vojensko-industriálním komplexem posléze dominovalo“. A „publikace obscénní ódy…“ je inspirována zážitkem, kdy na protest proti liknavosti uklízečky, o níž předpokládal, že je antisemitka a jež mu na koleji nemyla okna, na zaprášené sklo namaloval pirátský emblém, ovšem zkřížené hnáty byly spíše penisy s krásně vyvedenými žaludy. Pod tento výtvor pak připsal „Butler has no balls“ a „Fuck the Jews“, což doprovodil svastikou. Butler byl děkan, který buďto neměl koule, nebo odvahu, a možná obojí. Uklízečka ovšem nelenila, milého drzého studentíka práskla, a byl z toho velký průšvih.

Verš „kteří křehli zimou v neholených pokojích ve spodním prádle,

V roce 1977 vydal Petr Skarlant útlou novelu Věk slasti. Vzpomíná v ní na rok 1965, přičemž nás ani tak nezajímá příběh nešťastné lásky, jako spíše autentické postavy knihy: Václav Hrabě a Allen Ginsberg. Zatímco Hrabě, s nímž Skarlanta zjevně pojilo přátelství, vystupuje pod svým jménem či jako Václav, Ginsberg je, jistě vzhledem k normalizační cenzuře, skryt pod jménem Američan. Zde pár pamětnických úryvků, mějme však stále na paměti rok jejich vydání…

/12. března, pátek/ „Kdyby se Američan na Národní třídě neobjevil, Hrabě by zůstal naživu.“ „Poslechněte, to je ale odvážné, co tvrdíte! Můžete dokázat, že… máte pravdu?“ „Budete se divit, něco o tom vím,“ redaktor z kulturní rubriky si postrčil klobouk k pravému uchu. […] „Helejte, já si nemyslím, že šlo o úmysl. Ten hipster ho jenom utahal. Rozebíral podstatu zenbuddhismu, vykládal o Indii bráhmanů, učil své ovečky pekelně se soustředit. Rozpravy Velkého mága končívaly ve vinárně Globus nebo v Balkán-grilu, trvaly do svítání, než otevřeli ten pajzl poblíž Uhelných skladů, nebo šli na nábřeží do hospody U Kalendů,“ vysvětloval mi starostlivý muž, jako bych o flámech nic nevěděl. „Všichni si ve vinárně vlezli pod stůl, Američan recitoval a zpíval, žádné chlastačky nebyly, to mám zjištěno. Skoro nic se nepilo! Jenom ta obrovská psychická zátěž. Víte, kolik nocí ten chlapec nespal? Byl příšerně utahaný. Viděl jsem Hraběte v osudný čtvrtek večer. Dokonce jsme spolu mluvili, zaskočil jsem si kolem šesté do bufetu ve Spálené na ovárek. Hrabě stál u jídelního stolu a srkal gulášovou polévku. Nevím, co dělal, když jsme se rozloučili, možná seděl vedle v Bidýlku. Nejspíš šel domů na Malou Stranu přepisovat načisto objednaný interview s Američanem pro Mladý svět. Mluvil se mnou o tom.“

Pak Skarlant píše o Hrabětově smrti, plynových hořácích a podobně, a loučí se s redaktorovým konstatováním: „Američan vyvedl Hraběte z míry. Básník byl nepozorný a usnul, proto umřel!“

[…]

„Vzpomínám,“ pokračuje Skarlantova novela, „jak plynulo naše poslední dopoledne. Kolem jednácté jsme zavedli Velkého mága do kavárny v prvním patře hotelu Tatran. Byla plná jiskřivého světla. […] Američan si přál, aby mohl poznat dancing-hall Juliš, někdo mu o podniku vyprávěl. […] To jiskřivé namodralé světlo se stále vznášelo nad stoly a dopadalo na tvář Američana, Václava, dívky z katedry angličtiny a bledého mladíka, kterého jsem neznal.

Velký mág se rozhlédl a řekl, třebaže v poloprázdné kavárně si drtilo ruce jen několik starších nelegitimních dvojic: ,Lidé v pražských pivnicích si nenamlouvají odpovědnost za osud světa. Vypadají, že nemají žádné starosti. Strhává je rozkošná žvanivost. Evropa má v sobě moudrost, jaká chybí Americe. Je jedno židovské přísloví.

Teprve nyní z uměle osvětlené herny vzadu do kavárny vstoupil číšník… Američan muže nikdy v životě neviděl.

,Chtěl bych se tě zeptat, jak se cítíš, bratře?ʻ řekl mu.

Angličtinářka s velkou pusou vrchního upozorňovala: ,Víte, že s vámi mluví největší a nejpokrokovější básník ze Spojených států? Představitel neakademické poezie?ʻ Vrchní zbystřil a snažil se pochopit situaci. Bylo mu jedno, čím se host proslavil, jen by nerad zažil, kdyby si z něho společnost utahovala. Znejistěl.

,Pověz mi, bratře, kolik jsi v životě pomiloval žen nebo mužů? Zajímá mě číslo,ʻ vyptával se něžně Velký mág a upíral na vrchního velké laskavé oči.

Když se číšník dozvěděl otázku česky, byl zmaten ještě víc, začal si popotahovat rukávy oblýskaného smokingu. ,Přinesu, co budete chtít,ʻ tvrdil.

Začali jsme mluvit jeden přes druhého; může básník ovlivnit chod společnosti, má se starat, co se děje v parlamentě? Kde začíná jeho aktivita a kde končí. Američan se opět zadíval na mladíčka s tetovanými prsty u vedlejšího stolku, který kouřil doutník, a řekl: ,Žádný skutečný básník se nepohybuje mimo střed světa. Hledá ten střed. Proto jsem jel do Havany, proto se vracím do Prahy z Moskvy. Básníkovi, jak ho chápu já, jde o způsob, jak by vyjádřil své vědomí a podvědomí. Chce najít pravou totožnost. Hledám zatím odpověď na jedinou otázku: Kdo jsem?ʻ

Řekli jsme, to nás zajímá, souhlasíme. Kdo jsem. Ale to je jenom východisko. ,Člověk je taky součástí společnosti, která ho obklopuje,ʻ řekl Václav. ,My něčemu fandíme, svoboda bez sociální spravedlnosti nemá cenu, mně se například líbí Castro, chci, aby vystupoval v mé básni, píšu o něm, jsem připravený o něčem mluvit a o něčem mlčet, náš svět, kde žijem, nenabízí zoufalství. Ani únik. Nenabízí propast…ʻ ,Bylo by pro mě těžké být umělcem tam, kde umění předpisuje program,ʻ přerušil Václava Američan. ,Nám nikdo program nepředpisuje, ty doby minuly; kdo chtěl, nepsal, co ho nevzrušovalo; ostatně velkým malířům v minulosti program nevadil, celá renesance vznikla na objednávku.ʻ Četli jsme nesouhlas v očích našeho hosta. Blondýnka hledala slova pro naše myšlenky, aby je zpřesňovala a opsala. Zmlkli jsme. Potom Václav řekl: ,I vy jste se stal součástí Ameriky, jaká vás obklopovala v padesátých letech. To byly Státy McCarthyho, výborů pro neamerickou činnost, programově jste se od téhle Ameriky odvrátil, když jste začal v San Franciscu v roce padesát pět psát verše.ʻ Vašek chvíli zaváhal, díval se na krk dívce a na mne, když řekl první dva verše:

,Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy…ʻ

Američan si pod stolem vyzul tenisky, chodil v teniskách v rozmoklém sněhu únorové Prahy. ,Jste blázni, vidíte vládnout tendenci, kde nevládne, bylo mi devětadvacet a nezaměstnanost mi poskytla potřebný volný čas. Chtěl jsem psát bez obav všechno, co je ve mně, verše, které bych nemohl ukázat nikomu, jen několika nejbližším, rozhodl jsem se, že otevřu své soukromí, že nic nezamlčím, shrnu celý svůj život. Inspiraci jsem měl v saxofonových chórech, chtěl jsem být neohrabaný a svůj jako chůze Charlieho Chaplina…ʻ

,Co jste napsal, chápeme taky tak, že protestujete proti tomu, co jste musel žít jako Američan, jako ten, kdo se narodil ve Spojených státech,ʻ přidala se angličtinářka.

Vrchní držel tác se sklenicemi nad našimi hlavami a skláněl se ke stolku.

,Kolik je ti let, bratře?ʻ přešel Velký mág k vyptávání.

,Třicet,ʻ odpověděl podivnému hostu vrchní.

,To je dobrý věk. To je nejlepší věk na velkou lásku. Člověk ví, co chce, jak a od koho. Když máte odvahu všechno dát, hodně dostanete.ʻ Číšník mnoho nechápal, ale cítil se polichocen a vypadal ještě změkleji. ,Staří lidé jsou hloupí pokrytci,ʻ pokračoval Američan; pod stolem si nohama pohrával s mokrými špinavými teniskami, modré ponožky šly dobře k jeho blue-jeans, ale v místech palců svítily stříbrné nehty z proklubaných děr. Moje a Václavovy zánovní polobotky z telecího boxu sousedily s teniskami, připadaly mi jako prohřešek, který nám poezie neodpustí, jako strašlivé znamení, že jsme zburžoazněli. Byla to pečeť: nikdy nebudeme prokletí básníci. Kopali jsme se a smutně zahřívali kávou.

,V San Franciscu na Greenwich Village jsem byl nucený rozdávat rady. Podvodníčkům, pozérům, všem těm klukům a holkám z vysoce postavených rodin Ameriky, kteří si hráli na beatniky. Někteří se naučili i psát. Říkával jsem jim: Vnímejte svět vizuálně, nevnímejte svět abstraktně…ʻ

[…]

Velký mág si natáhl tenisky a zvedli jsme se. Už v prvním poschodí si ohrnul límec kožené bundy. Kůže té bundy na zádech byla natržena jakoby dýkou. Bylo to pošetilé. Ale pošetilost umělců je nevinná jako hra dětí na lupiče. Věděli jsme, že tento muž ve svých devětadvaceti letech podstoupil strašlivé zkušenosti. Byl ztělesněním upřímnosti, která děsí, protože nechápe smysl konvencí. V odvaze, s jakou rozpoutal obraznost, byl pro nás skutečným a velkým dědicem Rimbauda.“

Vybavíte si ještě vůbec, kdy jste se poprvé střetl s cenzurou?
To bylo už na FAMU. V roce 1965 jsem točil experimentální film o mladé básnířce, která se stala účastnicí zločinu a usiluje se z toho vyzpovídat poezií. Potřeboval jsem nějakého básníka, jenž by ve filmu představoval jejího oponenta, jinou filozofii. Nabídl jsem tu roli Allenu Ginsbergovi, který tady zrovna byl na majálesu. Souhlasil s tím, že ve filmu hraje rád. Na schvalovačku hotového filmu se ale dostavili dva páni od tajné policie, a že Ginsberga musím vystřihnout. Bránil jsem se, že je to skvělý básník. ,Copak my nemáme skvělé básníky? Řekněte si jakéhokoliv našeho básníka a budete ho mít. Tak který se vám líbí?ʻ naléhali. ,Hrubín se mi líbí,ʻ řekl jsem. Za pár dní jsem scény přetáčel s Františkem Hrubínem, který dostal odkudsi shůry příkaz účinkovat v mém prvém středometrážním filmu.

Jaký byl František Hrubín herec?
Prosil mě, abych jim vysvětlil, že neumí hrát. Oni na něm trvali. Ten skvělý člověk se musel komunistů hrozně bát, že jim kývl. Do filmu se nehodil, byl křečovitý. Nešlo to.

Jak na vás působil Allen Ginsberg?
Ginsberg chodil po Praze, cinkal na malinké činely, zpíval o Bohu, který teprve přijde a bude mít porozumění pro všechny církve. Vlastně mě přivedl k myšlence, která se pak mnohokrát objevila v mých filmech a asi nejvíce v Nejasné zprávě o konci světa. Že nejhorší zlo a surovosti přináší náboženský rasismus. Jako honorář si Ginsberg vyžádal trampské boty. Koupil jsem mu je, na pravou namaloval bílou barvou „Ginsbergovi“ a na levou „Jakubisko“. Měl je na nohou, když ho pak hnali ze Sovětského svazu.

Jak vůbec student FAMU získal Ginsberga, beatnickou hvězdu?
Lehko. On se tehdy stal v Praze králem majálesu, i když titul mu pak na nátlak tajných policistů sebrali. Říkám mu anglicky: Zahrajete si ve filmu? A on: Klidně. Pozval jsem ho do svého režisérského příbytku na ping-pong a vyklepl ho 21:8. On se divil: Jak to? V blázinci v San Francisku jsem všechny porážel.

(nepublikovaný úryvek z dlouhého rozhovoru, který jsem dělal s Jurajem Jakubiskem v roce 2008 u příležitosti jeho tehdy ještě nehotového jánošíkovského filmu. Film, který Jakubisko zmiňuje, půlhodinový Déšť, skutečně pojednává o básnířce, jíž je Vladimíra Čerepková, která v něm i hraje sama sebe. Oficiální text o filmu uvádí: „Středometrážní experimentální film Juraje Jakubiska. Mladá básnířka Vladimíra přednáší své verše v divadle poezie Viola. Společnost kolem divadla, zabývající se literaturou, a tím také i dívčinými básněmi, ji snobsky nekriticky vychvaluje…“ Budiž, nicméně jak víme, Ginsberga ze Sovětského svazu tehdy nehnali, spořádaně a v klidu odjel vlakem – ovšem hnali jej z Prahy, a to svinským krokem…).

Ginsbergovi se věnoval i literární a umělecký magazín Divoké víno, který vycházel bez oficiálního povolení od roku 1964. Jeho vydavatel Ludvík Hess na Allena Ginsberga vzpomíná takto: „Prostřední dvoustrana DV 2/65 přináší rozhovor Václava Hraběte, Emila Machálka a Ludvíka Hesse s americkým básníkem Allenem Ginsbergem. Moje největší životní setkání! Allen Ginsberg vystupoval nejen ve Viole, ale recitoval, hrál a zpíval i ve sklepě našeho Klubu poezie v Krejčího ulici a dovedli jsme jej i na setkání v libeňském divadle SKN. Do Prahy přiletěl z Havany 19. února 1965. Vyprávěl nám, že na Kubě jej vyhostili, protože dělal milostné návrhy ministrovi Castrovy vlády. Líbil se mu. V Praze se mu líbili kluci i holky a do postele s ním chtěli všichni. Z básníků kolem Divokého vína si oblíbil nejvíc Jana Samohela a Pavla Berana. Se mnou bohužel nic neměl, ale nakreslil mi alespoň obrázek. Řekl nám: ,Po dlouhý čas jsem byl jen homosexuální, ale pak jsem zase vstoupil do svého těla a pocítil, jak jsou ženy něžné.ʻ Ve sklepě Klubu poezie nám zpíval nekonečnou píseň s jednoduchým, stále se opakujícím textem: ,Hariom na móši vá, hariom na móši vá…ʻ Rytmus udával malými činelami. V libeňském divadle byl při setkání s Ginsbergem i Ladislav Landa. Všichni chtěli něco od Ginsberga podepsat, Láďa mu předložil k podpisu Komunistický manifest. Ginsberg přeškrtal jména Marxe a Engelse a podepsal se jako autor. Ve Viole se kdosi odvážil dát mu podepsat svůj klobouk. Ginsberg si na něj místo podpisu sednul a hlasitě se uprdnul…“

V roce 2010 jsem pro potřeby obsáhlé studie o návštěvě Allena Ginsberga Prahy v roce 1965 a všem, co se kolem toho sběhlo, kterou jsem psal pro americký akademický sborník, mluvil i s Miroslavem Kováříkem, recitátorem, který stál (nejen) za „objevem“ Václava Hraběte. Již nevím proč, ale zřejmě mi začal diktafon běžet uprostřed věty, takže: onou neznámou nápadnicí je básnířka Vladimíra Čerepková (vřele doporučujeme její mimořádně vydařený životopis od Alice Horáčkové Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale). Dodávám, že jsem se tehdy pana Navrátila ptal a Kováříkovu vzpomínku nepotvrdil.

…ona ho totiž balila.

Hrabě Allena recitoval…

Já ho měl dřív, než vyšel! Všechno jsem měl v průklepu, co dal do Odeonu, kde to pak zarazili. A za normalizace se dal Ginsberg recitovat pouze podvodem. Byl zakázaný, protože když je někdo vyhoštěn, tak jeho díla podléhají tomu vyhoštění také.

Dělali jsme v našem divadle několik beatnických pořadů.

V 70. letech pak byla Wichita Vortex Sutra a tu vysílala Vltava, recitoval ji Bořivoj Navrátil a já se toho chytil a od té doby jsem začal Ginsberga recitovat. Jezdil jsem tehdy po školách, protože mi nic jiného nezbývalo, a s odvoláním na státní rozhlas jsem Allena recitoval. Tato báseň mě zachránila, opsal jsem si, kdy to bylo vysílané, a tím jsem se bránil, že to bylo proti válce ve Vietnamu, kritika Ameriky a podobně. Tímhle se dali oblbnout. V podstatě jsem pak toho Ginsberga recitoval bez problémů.

Jak na něj lidé reagovali?

Tahle americká plejáda, nejen Ginsberg, ale také Corso, Diane DiPrima, celý pořad Zábranových překladů To bolí být zavražděná. Taková ta věcnost beatnické poezie u nás hodně rezonovala s Josefem Kainarem nebo Skupinou 42, s jejich poezií všedního dne. Civilismus americké reality byl v podstatě tady přenositelný, a my, kteří jsme byli z té kolejové země, pořád jsem říkal, že severní Čechy jsou železniční země, tak jsme to tam takhle dali. Ono to mělo něco v sobě, a pak také díky genialitě Zábranových překladů.

Nosili ti svoje věci – bylo Allenových klonů hodně?

Káčko. Křístek… Zuzana Trojanová, Hoře z nerozumu, to je Ginsberg v sukních.

A jak je to s omílaným tvrzením Hrabě = beatnik?

To je sporné.

A co Ladislav Landa?

Obávám se, že vůbec Zábranovy překlady neznal. To byl mladý kluk, a když umřel, tak ještě moc toho nebylo. Jeho nejbeatničtější báseň je Zpěv sirén v Ústí nad Orlicí. Tam je to znát.

Kdo tedy nejvíc?

Hrabě je asi nejblíž, protože ho cituje. On netušil, že Ginsberg do Prahy přijede, ale v podstatě ho přivolal. Viola byla beatnicky laděná do té doby, než se to tady stalo, než Hrabě umřel a Allena vyhostili.

Jak jste vyhoštění vnímali?
O to víc jsme ho recitovali – sice ne přímo, tak aspoň oklikou. Recitovali jsme o to víc Corsa, Ferlinghettiho, Dianu DiPrimu. A nejrecitovanější Ginsbergovou básní u nás byl, to je epochální, Kádiš. Ten četl Osterman. Z Kvílení jsem dělal úryvky, celou ale dělám Slunečnicovou sútru, Samooobsluhu v Kalifornii… Byli jsme zaskočeni tím, že jsme ho mohli dělat legálně jen pár měsíců, v roce 1965, a pak až po té dlouhé době.

V Sešitech vyšlo v roce 1969 celé…

Nebyla tehdy cenzura.

Zvláštní, že zrovna u nás rezonoval.

A kde jinde? U nás hodně, pak v Itálii, díky jeho překladatelce Fernandě Pivano.

Myslet si, že autoři nemají své „kuchařky“, by bylo příliš zjednodušující – snad každý by vám vysypal řadu přikázání, jimiž se řídí. Vzpomeňme rady Charlese Bukowského, jak se stát dobrým básníkem: musíte hodně chlastat, píchat a chodit na box… Allen Ginsberg to měl zjevně jinak, jak můžeme soudit jak z jeho rozhovorů či esejí, tak z brožurky Mind Writing Slogans (Slogany pro psaní mysli), vydané v roce 1994 Naropa Institute jako víceméně bibliofilie u příležitosti konference The Beats and Other Rebel Angels. Svazeček je to krásný, jak čteme v tiráži, „každá stránka byla ručně vložena do tlamy deskového lisu“, papír i grafická úprava radost pohledět. A co se v něm skrývá? Osmdesát čtyři výpisků z četby či citací, všechny zajímavé, proč se tedy nepodělit!

Definice, předmluva

„Chögyam Trungpa poznamenal, že ,psaní je psaní mysliʻ, odtud název. Základ, cesta a uskutečnění jsou obecné stupně tibetského stylu výuky dharmy, často zhuštěné do hesel k výuce mysli, jak je tomu tradicí v myšlení Východu.

Základ zde znamená stav mysli: pokud jde o čtení našich vlastních myslí, všichni jsme amatéry, je to však vše, s čím musíme pracovat, s proměnlivostí vědomí, objevením se chaosu, naším vlastním zmatením, nekonzistencí, uvědomováním si, duševním rozpoložením & mentální informací.

Cesta: jak používat, řadit & vybírat aspekty mysli, jak pracovat s běžnou myslí & jak ji přijímat? Můžeme psát pouze to, co známe & učit to samé, jaké triky & techniky soustředění jsou prakticky použitelné?

Uskutečnění: co očekávat, na co cílit, jaký výsledek? Upřímnost: odhalit sebe sama sobě samým, odhalit sebe sama jiným, vyřešit úzkost zmatení & zbavit sebe sama i druhé trápení.

Dvě desítky let zkušeností výuky poetiky na Naropa Institute, půl desítky let na Brooklyn College a občasné dílny v Zenovém centru & víkendy v Shambale byly z mnoha zdropjů, jež jsem považoval za užitečné, svařeny na krátká motta, abych tak mohl vést sám sebe i druhé v zážitku a zkušenosti ,psaní mysliʻ.“

                                                              Allen Ginsberg

                                                                   19. 2. 94

                                            I. Základ

          (Stav aneb Primární percepce)

1. „První myšlenka, nejlepší myšlenka.“

           – Chögyam Trungpa, Rinpoče

2. „Zaujmi přátelský postoj ke svým myšlenkám.“

           – Chögyam Trungpa, Rinpoče

3. „Mysl musí být uvolněná.“

           – John Adams

4. „Jeden vjem musí vést okamžitě a rovnou k druhému.“

           – Charles Olson, Projektivní verš

5. „Mé psaní je obrazem pohybující se mysli.“

           – Philip Whalen

6. „Překvap mysl.“

            – A. G.

7. „Ta stará tůňka! Co chvíli / pod žabičkou / do ticha žbluňká!“

                        – Bašó

8. „Magické je naprostou potěchou (uznáním) v náhodě.“

          – Chögyam Trungpa, Rinpoče

9. „Protiřečím si? Velice dobře, tedy protiřečím si. (Jsem obsáhlý, mám v sobě mnohost.)“

            – Walt Whitman

10. „… jaká že schopnost utvářela Muže či Ženu, kteří něčeho dosáhli, zvláště pak v literatuře? … negativní schopnost, tedy to, když je člověk schopen bytí v neurčitostech, mystériích, pochybách, aniž by se nějak podrážděně snažil přijít k nějakému faktu & rozumu.“

              – John Keats

11. „Forma není nikdy víc než rozšířením obsahu.“

              – Robert Creeley

12. „Forma se drží funkce.“

              – Frank Lloyd Wright

13. „Běžná mysl zahrnuje věčná vnímání.“

                – A. G.

14. „Nic není lepšího pro to být Věčný,

        ani bílý tak, jako běl, jež umírá na den.“

                 – Louis Zukofsky

15. „Všímej si, čeho si všímáš.“

                        – A. G.

16. „Přistihni se při přemýšlení.“

                        – A. G.

17. „Pozoruj, co je živé.“

                        – A. G.

18. „Živost znamená sebevýběr.“

                        – A. G.

Jednou z málo známých – a bohužel pouze dočasných – Ginsbergových aktivit je cvičení taj-či. Věnoval se mu v 80. letech, nikde však o něm není zmínka, biografové je nejspíš z nevědomosti opomíjejí a nebýt jedné jediné básně, nevěděli bychom to ani my. Nicméně, podařilo se nám zjistit další podrobnosti, zde jsou.

Takže mistrem, který našeho poetu do vznešeného učení taj-či zasvětil, byl

Bataan Faigao, který byl žákem čínského mistra Cheng Man-chinga (1902–1975). Ten v roce 1964 přesídlil z Tchaj-wanu do New Yorku, kde učil svému umění – a nejen Číňany! – až do svého návratu na Tchaj-wan v roce 1975. V češtině máme jeho knihu Tchaj-ťi čchüan: Zjednodušená metoda cvičení pro zdraví a sebeobranu (2005). Vedle Faigaoa učil také Wolfe Lowenthala (jeho knihy Nic vám netajím: Profesor Čeng Man-čching a jeho tchaj-ťi čchüan a Brána k zázrakům: Tao a tchaj-ti-čchüan profesora Čeng Man-čchinga vyšly česky v roce 2005, resp. 2010). Vedle nepřímého vlivu na Ginsberga přes svého žáka měl však i přímý vliv, to když na jeho přání vznikla pobočka jeho školy na Naropa Institute, v budhistické škole založené v roce 1974 v kansaském Boulderu, přičemž Allen Ginsberg společně s Anne Waldman vedli „poetickou katedru“ Jack Kerouac School of Disembodied Poetics, přičemž jedním z vyučujících byl právě Lowenthal. A abychom to ještě více zamotali, dodejme, že právě on figuruje v románu Eda Sanderse Shards of God (Střepy boží, 1970), o němž jsme psali v našem seriálu Fug You!. Lowenthal totiž při policejním masakru v srpnu 1968, kdy chicagská policie a členové Národní gardy brutálně zmlátili tisíce mírumilovných mladých lidí (i o tom jsme psali), byl přítomen, coby „kapitán polních manévrů karatistických jednotek yippies“ trénoval podle Sandersova prozaického podání demonstranty v boji s fízly.

Ale zpět k básni (vyšla ve sbírce White Shroud; Poems 1980-1985), již můžeme najít i na Youtube, společně s Ginsbergovým cvičením – upřímně řečeno, byť se snaží, docela šumluje, a není to zkrátka ono. Nemluvě o tom, že při cvičení by měl mít člověk ideálně vyprázdněnou hlavu, rozhodně ale nemyslet na zástěry, účty za elektřinu, nákupy či se jinak rozptylovat. Báseň je to ale moc hezká.

Mimochodem, taj-či nějakou dobu zkoušel David Bowie, byla to tak trochu móda, ovšem velkým milovníkem taj-či byl Lou Reed, také on o tom nikde moc nemluvil, věnoval se mu možná třicet let a údajně zemřel právě při cvičení sestavy. Ještě předtím ale nahrál své poslední album, výtečné ambientní Hudson River Wind Meditations (2007), dedikované jeho Mistrovi. Přiblížit tuto stránku velkého mračouna by jistě bylo zajímavé, tak možná někdy.

V mé kuchyni v New Yorku

(In My Kitchen In New York)

Ohnout kolena, přenést váhu –

Picassův modrý autoportrét hlavy smrti

       přichycený na dveře ledničky –

Tohle je jediné místo v bytě

       kde je dost prostoru, abych mohl cvičit taj-či –

Natáhnout pravou nohu & zvednout – říkám si,

       jestli bych neměl odsunout nádobu na odpadky –

Zvednout ruce & dát je zpátky

      k ramenům – Vyprané ručníky a pyžama

      visí na šňůře v chodbě –

Stlačit dolů & chytit vrabce za ocas –

      Ty papírové krabice se sáčky z nákupů

      blokují zavřené dveře –

Otočit se k severu – Všechno to nádobí bych měl pověsit

      nad sporák –

Pojímám svět správně? – Na tom

  hopijském obrázku na zdi je

déšť & blesk –

Zase se otočit zpátky – dveřmi, Bože,

      místo, kde je moje kancelář, bordel

      fotek & nezodpovězených dopisů –

Levou k boku – Díky bože, Arthur Rimbaud mě

      sleduje z místa nad výlevkou –

Jednoduchý bič – piáno je v pokoji, fajn,

      Steven & Maria se příští týden budou konečně

      stěhovat do nového bytu! Jeho kalhoty tu

      ale stále jsou & Julius je v posteli –

Tohle gesto je opakem toho, jaké dělá svatý František

     v Extázi od Belliniho – já mám mít

     ruce dole –

Raději bych se měl soustředit na to, co dělám –

     váhu v pupku, pohyb z boků –

Ne, tohle byl jednoduchý bič – tahle zástěra

     visí na severní stěně zdi už rok

     od té doby jsem ji neměl na sobě

Akorát si do ní utírám ruce – Jeřáb

     rozpřahuje svá křídla – zaplatil jsem

     účet za elektřinu?

Brnknutí na loutnu – mám dost dolarů,

    abych je tu nechal na činži,

    až budu v Číně?

Oprášení kolena – tohle bylo dobré

     chalva, drcená sezamová semínka

     už týden v ledničce –

Stáhnout se & zatlačit – Měl bych

     si pořídit loft nebo obrovský obývák –

Spekulanti s pozemky vykoupili na Manhattanu

     každičký centimetr půdy,

     začalo to už s indiány –

Zkřížit ruce – Měl bych napsat dopis do Times,

     jak je to neetické.

Zklidnit se, ruce pustit ke kolenům

     narovnat se – Jak mi asi

     pracují játra? Dneska večer

     asi dobře, minulý týden jsem přestal

     kouřit. Napadá mě, jestli

     neodpálí atomovku? Snad ne.

                                   Manhattan, půlnoc, 5. září 1984

Allen Ginsberg až obsedantně sbíral po celý život vše, co se nějak týkalo jeho života a tvorby. Vzhledem k tomu, že nebylo fyzicky možno skladovat vše v bytě, všechny své archivy měl deponované v Butlerově knihovně newyorské Kolumbijské univerzity a odrážely celý jeho život – Bill Morgan, který je katalogizoval, pracoval s téměř sto třiceti tisíci položkami. Každá dostala vlastní kartičku a katalogizační číslo, což mimochodem mimořádně navýšilo monetární cenu celé sbírky, jež obsahuje všechno možné: rukopisy, korespondenci, deníky, plakáty, vstupenky, fotografie i mimořádně cenný soubor negativů, nezapomínejme, že Ginsberg byl vášnivý fotoamatér a zachycoval sebe i své přátele již od konce 40. let, takže téměř sto procent snímků, které z dějin beat generation máme, máme právě díky němu a jeho posedlosti archivováním. Ginsbergova kancelář vznesla v 90. letech dotaz, zda Kolumbijská univerzita stojí o zakoupení tohoto archivu – odpovědí bylo mlčení, a jak se říkalo, pánové prý doufali, že Ginsberg coby Newyorčan univerzitě své archívy tak jako tak odkáže, a ta ušetří.

Do hry ovšem vstoupila kalifornská Standfordova univerzita a projevila o archiv zájem. Jak vzpomíná Ginsbergův sekretář Bob Rosenthal, všichni toužili po tom, dostat sbírky z Kolumbijské, kde ležely ladem, hlavně ale v neklimatizovaných prostorách, docházelo tak k jejich poškozování, položky, jako deníky či negativy se ztrácely, byly rozkrádány. Naopak Stanford měl klimatizované prostory, automatizované regály, zaručil, že sbírka nebude trhaná, a tak Ginsberg kývl. Nabídka byla vskutku královská, jeden milion dolarů, a byla to mimochodem první takováto suma, vlastně precedens na trhu s literárními pozůstalostmi. Ovšem než začneme slintat závistí, dodejme, že z této hezké sumičky si berňák vzal polovinu, dvě stovky byl zasloužený honorář Billa Morgana za otrockou práci, a Ginsbergovi tak zbyla tři kila. A za ta si koupil loft, celé patro v budově na 13. východní ulici. Allen nebyl nejmladší, chtěl byt s výtahem, s výhledem okny na tři strany, a přesně to nabízený loft sliboval. Zábavné je, že předtím v tomto loftu bydlel a měl ateliér Claes Oldenburg se svou ženou Patty a že celá budova patřila malíři Larry Riversovi, s nímž se Ginsberg samozřejmě dlouhá léta dobře znal. Architekt celý, opravdu velký prostor (již ani nedokážu říct, jak velký) rozdělil na obytnou a pracovní část, oddělené obytnou kuchyní, koupelnou a záchodem (kde visely mimo jiné Burroughsovy koláže), Ginsberg tak měl dostatek soukromí a práce kanceláře jej nerušila. A vyjet výtahem přímo do předsíně bylo také skvělé… Bohužel si nové bydlení příliš neužil, když jsem tam byl v prosinci 1996, ještě za Allenova života, vše ještě bylo v krabicích, sloužily pouze kuchyně, příslušenství Allenova postel, a také velký gauč, na němž jsem spal.

Ještě k prodeji: z nepochopitelných důvodů otiskly The New York Times hned tři kritické články a nařkly básníka z hamižnosti, přičemž hamižná byla Kolumbijská. Ale budiž. Další věcí pak bylo ono rozkrádání: kradlo se v knihovně, deníky a vzácná první vydání s dedikacemi kradli Allenovi návštěvníci u něj doma, bohužel i jeho přátelé. A když Gregory Corso v básni Columbia U Poesy Reading z roku 1975 v souvislosti s Ginsbergovým oloupením píše, že „… The New York Times mu dali [Ginsbergovi] 400 dolarů / za báseň, kterou napsal o tom, jak jej oloupili o 60 dolarů / Ó blažená fortuno! na jeho život / žádný zloděj není“, Bob Rosenthal ve svých vzpomínkách věcně připomíná, tím největším zlodějem že byl právě Gregory Corso. A zmiňuje, že vedle knih a rukopisů Corso svému kamarádovi Allenovi ukradl také vlastní výbor poezie Mindfield (1989), což by tak nevadilo, dá se kdykoliv koupit – ovšem tento exemplář byl opatřen Ginsbergovými hojnými poznámkami, připravil se tak Corso o vzácné komentáře ke své vlastní poezii. Asi mu to bylo v tu chvíli jedno, heroin zvítězil…