Do názvu norsko-slovenského projektu, realizovaného pod hlavičkou Konvergencie Chamber Music Festivalu, se propsalo téma stavění „hudobného mostu nad rozdeleným svetom“. Téma v umění dnes vlastně až profláklé, jenže zároveň chvályhodné. V případě muzikantské sestavy skutečných osobností navíc nejde o žádnou frázi, ale o souhru dokonale empatickou, ve které se prvky slovenského a severského folkloru na pracovní ploše soudobé hudby i jazzu prolínají překvapivě hladce. Třeba když se ve skladbě Most / Bro podle informace tvůrců propletou lidové písně Ej, čí to domčok a Liti Kjersti, nevíme, co je vlastně odkud. Tedy pokud odmyslíme slova. Odlišné melodie komunikují dokonale. Jako kdyby všechny hudební zdrojnice byly spojené celou sítí mostů odjakživa. A ony vlastně jsou, vždyť homo sapiens má společný kořínek, že.

Povahu hudby napoví už jména hudebníků. Jedním z hybatelů soundu je tu virtuos na hardangerské housle Nils Økland. Hudebník s diskografií u stylotvorného labelu ECM, mimochodem u nás známý i kvůli autorské spolupráci s HLASkontraBAS. Slovenským iniciátorem projektu pak je Jozef Lupták, violoncellista, skladatel a také umělecký šéf festivalu Konvergencie. Podmanivý norský hlas patří Åsne Valland Nordli (jasně, také se zápisem u ECM a záběrem od tradiční hudby po soudobou), slovenský pak Gabriele Kováčikové, která umí zpívat jak s temperamentní cimbálovkou, tak snivě a vzletně. Ovšem cele celé septeto tvoří výjimečné osobnosti. A k soudržnosti celku přispěl i producent z nejcitlivějších, Daniel Salontay (z Longital).

Celkový dojem? Snad něco jako „lehce teskný world minimalismus“, nicméně na album Spev jsou škatulky krátké. Role dvojhlasu a prolínání pěveckých linek odlišných „škol“ je tu důležitá. A zároveň název trochu mate, protože instrumentální rozměr kolekce skladeb je rovnocenný, byť jde často třeba jen o dróny a „atmosféry“. Tenhle most drží pevně, ale nejen to, je zároveň dokonale ladný.

Spolupráce trumpetisty Tomasze Stańka s triem o tři dekády mladší generací pianisty Wasilewského, s kontrabasistou Slawomirem Kurkiewiczem a bubeníkem Michalem Miskiewiczem, předcházela jeho přesunu na americkou scénu. Album September Night se zrodilo živě v září 2004, téměř rok od předchozí Suspended Night. Na albech jsou výhradně Stańkovy kompozice plus jedna společná – zde Kaetano. Wasilewského trio není jen nějakým Stańkovým „křovím“; jedná se o jedno z nejlepších trií na našem kontinentě, což prokázalo samo už před spoluprací s ním. Úvodní Hermento’s Mood je v lehkém dráždivém oparu brazilské hudby – má-li být tak trochu inspirován hudbou Hermeto Pascoala, brazilského instrumentalisty hrajícího také na Davisově Live-Evil, tak se do názvu skladby „n“ dostalo buď omylem, nebo záměrně. Následuje „modře“ laděná balada Song For Sarah, s krásným prologem Wasilewského piána (který má i jinak hlavní slovo ve skladbě), než se přidá Stańko s tóny téměř šeptanými – jeho jeden z typických znaků. V Euforii si úvod téměř bopově prozpěvuje Kurkiewiczova basa, skladba se vyznačuje rytmickou svěžestí, Stańkovou, i Wasilewského odvázaností a zřetelným tématem. Styl Tomasze Stańka, jak posluchače napadne při skladbě Elegant Piece, má leccos společného s hrou Charlese Lloyda – nechává nás napjatě pohroužené, s jasnou melodičností a šetřící agresivními tónovými ataky jako správně vloženými vykřičníky; prostě hudba plná muzikantské moudrosti a vnitřní spirituality. V Kaetano nám zahraje rozevláté melodické sólo Wasilewski, rytmicky má skladba latinský tep. Při baladické Celině si uvědomíme, nakolik je v hudbě tohoto kvarteta uveleben duch Krysztofa Komedy, což platí pro to nejzajímavější z celé polské moderní jazzové scény. Album končí až slavnostním prozpěvováním Stańkovy trubky, se svižným sólem piána a swingující rytmické podpory. Skvělá připomínka Tomasze Stańka, této jedinečné osobnosti evropského jazzu.

Zatímco polská nadžánrová kapela Los Agentos vyhlásila v roce 2023 období hibernace, její bubeník a klávesista Andrzej Serafin přichází s novým albem TXT. Na rozdíl od svých předchozích autorských alb tentokrát odložil vibrafon, lehce upozadil své oblíbené syntezátory a hodně vsadil na klasickou (tedy akustickou) bicí soupravu. Celkově má nahrávka blíže ke směsi mainstreamového jazzu a blues, což podtrhuje i sestava dalších muzikantů. Z Los Agentos si Serafin přizval kytaristu Staszka Grelu, důležitou roli hraje kontrabas (Wojtek Front) a klarinety (Szymon Józwiak). A v několika skladbách zpívá Bartek Przytuła, vítěz Blues Aperitivu z roku 2012.

Minimálně stejně důležité jako sestava je však téma alba. Název TXT pochopitelně odkazuje k textům. Zatímco tři ze šesti skladeb na albu jsou instrumentální, tři obsahují slova od slavných polských spisovatelů – Marka Hłaska (1934–1969), Bruna Schulze (1892–1942), Stefana Grabińského (1887–1936) a Stanisława Lema (1921–2006). Přitom dva poslední, z nichž jeden zemřel a druhý se narodil ve Lvově, dříve polském, dnes ukrajinském, sdílejí společně jednu desetiminutovou skladbu.

Album – zvláště právě ve zpívaných pasážích – rozvíjí bohatou tradici polského vokálního jazzu a elektroakustického blues a ukazuje, že polský jazyk obstojí i při zhudebnění nerýmovaného, prozaického textu. V instrumentálních skladbách na sebe úlohu sólového nástroje střídavě berou elektrická kytara, basklarinet a Serafinův klavír, případně elektrické klávesy. I tyto skladby pak zřejmě vycházejí z literární inspirace – viz název Cyrk robotów, zvolený pro instrumentální skladbu, která následuje hned po zhudebněném Stanisławu Lemovi.

Zajímavé je, že i když má nejkratší skladba na albu pět a půl minuty a nejdelší více než dvanáct minut, autorovi se podařilo kolekci sestavit tak, že máte pocit, že posloucháte docela obyčejnou – v tom nejlepším slova smyslu – písničkovou desku.

Každý prožívá úplněk jinak. Někoho tíží ve spánku noční můry, jiný trpí naopak nespavostí, vzácné případy se mohou vydat na náměsíčnou túru. A psovité šelmy mají ideálně nasvícenou scénu ke sborové vokalizaci. Majerovky ovšem nabízejí spíše romantiku jasné měsíční noci, kdy bledý přísvit odhaluje jindy neviděné krajiny. Ze šerosvitu tu na bdělého poutníka může vykouknout leccos, třeba stín předvěké Paní z vln nebo Perychta, snad odraz starogermánské bohyně Frijjō. Ale bez obav, noční krajina Majerovek patří spíše k těm útěšným než děsivým.

Ale věcně: MBT si metodou živě ve studiu, bez přidaných stop, natočily pro formát vinylového dvojalba výběr svých nejoblíbenějších (nikoliv nutně nejpopulárnějších, jeden provařený kousek byste hledali marně, viz rozhovor s aktéry) písní. Přínosné je slyšet nejen studiově nepřikrášlené, pódiové verze skladeb původně z „elektrických“ alb Ryba ryb (2000) a Pálava (2004). Posun totiž nastal i v interpretaci písní z prvních tří akustických desek.

Nové nahrávání vlastních starých kousků obvykle nedopadne dobře. Byť je třeba muzikantsky a zvukově kvalitnější, narazí minimálně na posluchačský sentiment. Lidé chtějí mít oblíbené písničky tak, jak si je zažili. V případě Úplňku to však neplatí, nahrávka totiž evokuje nejlepší zažité dojmy z koncertů. Písně zdobí energie, prožitek a přirozenost, daná léty zkušeností a nadhledem. Na první poslech vám mohou chybět tu bicí, onde sampl, ale na druhý zjistíte, že písnička bez nich funguje stejně dobře. Ne-li lépe a přesvědčivěji kvůli větší průzračnosti a dynamice. Bylo užitečné současný živý sound MBT zaznamenat, ač se kvarteto z „technických důvodů“ neodvážilo pustit do skutečně koncertního titulu.

Úplňková noc se dá trávit různě. Třeba rezignovat na pokusy o spánek a někam vyrazit. Album Úplněk Majerovky nemohou pokřtít jindy než za úplňkové noci. Stane se 18. října v brněnském klubu Leitnerka.

Před dvaceti lety založil saxofonista a basklarinetista Pavel Hrubý trio Limbo, v dalším roce rozšířené o trumpetistu, a první nahrávka vyšla samizdatově v roce 2006. Od té doby se kapela obměňovala, věrný zůstával kontrabasista Taras Vološčuk – s výjimkou elektro-akustického obsazení v roce 2010. Původního trumpetistu Františka Kučeru nahradil Oskar Török, bubeníkem je už čtrnáct let Dušan Černák. Za ten dlouhý čas se přiřadili Pavel Hrubý a Oskar Török (člen prestižního Vertigo Quintetu) k nejvýraznějším osobnostem našeho jazzu, s přesahy do avantgardních sfér. Silnou oporou je jim v Limbu výrazná rytmika Vološčuka s Černákem – ten se představuje také jako silná autorská posila kvarteta. Album otvírá razantně krátká kolektivní volná improvizace The Last Tone, jejíž „chaos“ však klame tělem – následující hudba je už o něčem jiném: přesně v duchu názvu alba, o „duši“ chaosu. Ostatně to odpovídá matematickým teoriím chaosu, který se tváří jako náhodné jevy, přitom nitro bývá parametricky definovatelné: platí to pro improvizaci free jazzu, odlišující se tak od artificiální aleatoriky (vrh kostkou). Hned v následující Public Safety Černák s Vološčukem představí rázný hypnotický model rytmu pro úvodní skvělé Törökovy improvizace. Že hudba Limba bude ve své vyzrálosti a vší pestrosti harmonická, melodická, místy až lyrická, stvrdí také následující (opět Černákova) skladba sólem sopránsaxofonu Pavla Hrubého v druhé půli skladby, intimně provázené jen kontrabasem. Do jakéhosi „mingusovského limbu“ nás přivádí zamyšlené Hrubého Sorrow Of The Ents, s hlasem basklarinetu. Nádhera! Kolektivní Mind nás přivádí do zvukové barevnosti hájemství témbrových impresí; opakem je zpěvně zamilované téma Vološčukova Song For Lucy, s až barokně znějící trubkou a podotýkáním basklarinetu. A tak lze s chválou každé skladby pokračovat až k závěrečnému vzrušujícímu, hudebně pestrému jedenáctiminutovému Carousselu tohoto velmi zdařilého alba.

Pokud máte pocit, že tvorba současné populární hudby je pouze předvídatelný, dobře spočítaný spotřební útok na běžného posluchače, pak doporučuji vyhledat si druhé album amerického skladatele a zpěváka J. Mamany. Jeho barokně nařasená, aranžérsky hebká hudba je všechno, jen ne spotřební zboží na jedno použití nebo muzak vhodný pro nerušivý zvukový podkres. Dnes již bývalý doktorand studií filozofie na University of Cambridge má naposlouchanou klasiku i významná alba historie populární hudby. Pokud u debutového alba citoval za zásadní inspiraci nesmrtelnou desku Highway 61 Revisited, pak Youngova „Ditch Trilogy“ se svou ponurou atmosférou beznaděje a špinavě černým humorem je duchovním předchůdcem letošního pokračovatele. Už první takty desky, v podobně tklivého houslového intra skladby Genius or Apostle, nemohly být stylovější. J. Mamana má styl, ví, v čem tkví síla dodnes uctívaných popových i rockových alb, a ze stejného materiálu připravuje svoje, oproti vzorům ještě vyšperkovanější opusy. Pokud o některých nahrávkách píšeme jako o barokním popu, u materiálu alba For Every Set of Eyes slovo barokní dvakrát podtrhneme. Autor, multiinstrumentalista, nechal svůj poprockový základ doplnit o party bicích, smyčcového kvarteta a dechových nástrojů, jako klarinetu nebo saxofonu. I téma rozchodu s milovanou osobou, kterému je album částečně věnováno, je potřeba odvyprávět s grácií. Naplno, se srdcem na dlani, ale přesto s jistým odstupem, který dává možnost i ty nejbolestivější valéry doplnit o ironii a humor (i když tu a tam černější povahy). Právě nedbalá, částečně podtržená elegance, se blíží podobně podané tvorbě chorobně elegantního dandyho Neila Hannona alias The Divine Comedy. Mám pocit, že oba pánové by si měli o čem popovídat. O filozofii, historii, hudbě, ale třeba i o dobrodružství partnerských vztahů. Pokud možno v altánu dobře spravovaného parku v blízkosti neogotického sídla. Ale to už možná trochu přeháním. Každopádně pop, který nám J. Mamana už na druhé desce předkládá, nezestárne. Ba naopak.

Esazlesa si dala vtipný název, odkazující snad k „provinčnímu původu“, ale nic provinčního na chebské čtveřici není. Sound někde mezi emo hardcorem a post-rockem je spíše kosmopolitní. Ostatně od roku 2009 fungující, byť v posledních několika letech na čas pauzírující kapela se při koncertování neomezovala na Českou kotlinu.

Výrazové prostředky zůstávají na druhém dlouhohrajícím titulu Dokud vím, co mám neměnné. Kontrasty dynamiky hlukových kytarových stěn a jemnějších pasáží, protipól polomluveného a polokřičeného vokálu. S důrazem na obsah. Esazlesa nejen upouštějí páru, vybíjejí napětí a nabízejí katarzi, ale snaží se důvody onoho upouštění poeticky vyjádřit. Tak, aby hardcorový výlev zůstal důvěryhodný i v podání „stárnoucích“ (ale pořád tedy dosti mladých) hudebníků. „Dělat emo po třicítce konečně dává smysl,“ nechal se slyšet zpěvák a kytarista Lukáš Bouška. Co by ne, vždyť i vyznavači slavného šedesátkového motta „nevěř nikomu nad třicet“ dávno pozměnili názor.

Nejen pod verše skladby Břímě se dá snadno podepsat, byť „majitele“ v textu zmíněné hlavy si musí dosadit každý sám, ať už z politického strašidelného zámku nebo vlastního všedního života: „Stojím po krk ve tvým bahně / jen mi přidej já to dám / naslouchám tvý chorý hlavě / táhneš nás dolů…“ A verš „zpovědi elit přes noc napadaly do sítí“ (Nihil) je také štěpný.

Vědět co mám (a kým jsem) je velký dar. Co vlastně Esazlesa „vědí, že mají“? Autentičnost a přesvědčivost projevu. Přestože Bouška dal upřímně k dobru vtipnou historku, jak název alba vlastně vznikl: „V písničce Nihil zpívám ‚dokud pít co mám‘. Skladbu už nějakou dobu hrajeme naživo. Náš bubeník Honza (Jan Hrivňák) jednou přišel s tím, že jak tam zpívám ‚dokud vím, co mám‘ je fakt skvělej a chytrej text. Společně jsme se tomu zasmáli…“ K těm nejhlubším pravdám holt občas člověk dojde omylem nebo náhodou, zkrátka kouzlem nechtěného.

K hudbě DVA vždy patřila potrhlá hravost, se kterou duo vypiplalo „folklor neexistujících národů“, „evergreeny neexistujících kapel“ nebo „hity neexistujících rádií“. Potrhlost, samozřejmě se závažnějším poselstvím, a bezuzdná hravost neopustila DVA ani v roce občanskoprávní plnoletosti, rozuměj 18 let od vzniku. A nezředila ji ani desetiletá pauza v činnosti dua, přerušovaná jen nějakou tou drobnou domácí prací na hudbě k počítačovým hrám. Comeback Piri Piri, což údajně v jazyce DVA znamená „úmorné vedro“, můžeme zaškatulkovat třeba jako „hudbu neexistující dance party na rozpáleném konci světa“.

Základem alba, natočeného s pomocí britského producenta Tima Brinkhursta (raveoví Soho, později Young Fathers), opravdu jsou nakažlivé taneční beaty. Ovšem nad nimi se v případě DVA pochopitelně děje mnohem více zajímavých věcí, než bývá v raveovém kraji zvykem. Nejen zpěvné až diskotékově „jakoby vlezlé“ melodické chytlavosti, ale i spousta aranžérských vtípků ve vokálech i dechových nástrojích (flétně, saxofonu, basklarinetu) Báry Ungerové i kytarách a starých analogových syntezátorech (Roland Jupiter 6 z první poloviny 80. let dodává nahrávce jakýsi neurčitě-retro charakter) Jana Kratochvíla.

No a texty, texty jsou opět zábavný dada mazec. I když, dada. Ony dávají smysl, tedy můžeme-li věřit jediné existující překladatelce z jazyka DVA Báře Ungerové. Ale asi můžeme, neb při pečlivě tvorbě vlastní řeči vychází z jazyků existujících. Tak vzniklo třeba ze španělského loco (blázen) ve „DVAštině“ lococo, – „mega magor“. Ostatně „překlady“ textů najdete v bookletu.

A co ono „závažnější poselství“, točící se, opentleno centrálním motivem posledního nekončícího tance, kolem tématu katastrofického globálního oteplení? Carpe diem, quam minimum credula postero? Kdepak, nejen užít dne a pasivně čekat, co přinese čas příští, ale přece jen se snažit o tu budoucnost dbát. Třeba i silami skromnými, ale bez malomyslnosti.

Kvinteto Conamara Chaos doprovodilo svůj debut několika stylově „chaotickými“ informacemi: Anord, přeloženo z irštiny, znamená chaos. A Conamara Chaos je označení chaotického terénu na povrchu jupiterova měsíce Europy, který změtí rozpraskaných ledových ker a bloků připomíná krajinu v irském regionu Connemara mezi hrabstvími Mayo a Galway. Na hudbě ovšem nic chaotického není. Naopak jde o pěkně uspořádanou, dle všech pravidel „správně“ hranou, akustickou, irskou „tradicionalistickou“ muziku. Ovšem většinou nikoliv vyloženě lidovou, ale autorskou, ohlasovou, popřípadě převzatou. Jako je píseň The Hill Of Thieves zpěvačky Cary Dillon z roku 2008 (napsala ji spolu se Samem Lakemanem). Byť třeba rebelský song Peadara Kearneyho Down By The Glenside z roku 1916 už zlidovělý je.

Conamara Chaos založili v roce 2017 ostřílení a v irských, potažmo bretonských žánrech kovaní muzikanti. Hlavním autorem původních jigů a reelů je flétnista Radvan Markus, ten, co hrával s Dún an Doras, jinak překladatel z irštiny. Ale zájmy má široké, Foxrock Set věnoval například liškám a jezevcům, kterým se v Irsku podařilo stát synantropními živočichy, a usídlili se ve městech. Houslistka Jana Markusová hrávala zase v Marw atd. Výraznou postavou je v kapele kontrabasistka a zpěvačka Svatava Hlávková Štěpánková, známá spíše z okruhu moderní country, ale jak je slyšet, se srdcem také irsky bijícím. Právě ona zkomponovala dojemný waltz Heartbreaking a křišťálovým hlasem zpívá výše zmíněné cover-verze. Mimochodem album produkoval a jako host si na něm zahrál Radek Hlávka, momentálně z Druhé trávy. Když mrkneme na příjmení, trochu (několika)rodinný podnik, což je pro sehranost jedině dobře.

Nejlepší je, že naprostá profesionalita tu neznamená akademičnost. Navzdory oné organizovanosti a hráčské čistotě neztratila temperament. Prožito někde v pubu, Conamara Chaos jistě dokáží vytvořit velepříjemný, roztančený, ehm, chaos.

Spoluhráči pianisty Ethana Iversona jsou basista Thomas Morgan a bubeník Kush Abadey, ve dvou titulech je zaskočili basista Simón Willson a bicista Vinnie Sperrazza. Jedenáct skladeb Iversona doplňují dva standardy. Sólovou Piano Sonatu věnoval virtuóznímu newyorskému pianistovi Yegoru Shevtsovovi, původem ze Lvova, jehož vyjádření „technicky přijatelné“ se stalo názvem alba, také titulní skladby. Úvodní kratičké a libozvučně naléhavé Conundrum Iverson inzeruje jako nepoužitou znělku TV-kvízu. Victory Is Assured (Alla Breve) nás roztančí v milé retro vzpomínce na styl klasického Kansas jump blues, který vládl klavírní hře swingového období 20.–40. let. V titulní skladbě si vychutnáme souhru celého tria – skladba je také odkazem k počátkům moderních klavírních trií, evokuje například melodickou přímočarost Errolla Garnera. Obdobně lze mluvit o skladbě Who Are You, Really?, kterouž to otázku vložil imaginárně do úst saxofonisty Dextera Gordona. The Chicago Style: Iversona inspirovala činnost skladatele moderní americké hudby Ralpha Shapeye (1921─2002), jeho modernistického přístupu k romantismu. Rytmicky důrazné je blues It´s Fine To Decline. The Way Things Are je verzí zpívané modlitby anonymních alkoholiků, původem ze 30. let, má patřičně spirituální neodbytnost. Instrumentální provedení soulové balady Kiling Me Softly With His Song Charles Foxe, píseň proslavená Robertou Flackovou, trio představuje coby skvělé samonosné téma i pro jazzovou improvizaci. Thelonious Monk by podobně jako já byl rozpačitý z provedení své slavné balady ´Round Midnight thereminem, ovládaným hostujícím skladatelem a specialistou hry na tento nástroj Robem Schwimmerem; duch skladby se vytratil. Piano Sonata (Allegro moderatto, Andante, Rondo) nás vrací na pomezí jazzové historie a moderní artificiální hudby meziválečných let, je vrcholem alba; obzvláště odvázané je Andante, v Rondu slyšíme i zřejmé „gershwinovské“ ozvěny.