Kytarista Blur Graham Coxon a bývalá členka Pipettes Rose Elinor Dougall nejsou standardním hudebním párem, ale možná i díky tomu je jejich spolupráce jako The Waeve o to zajímavější. V loňském roce vpadli na scénu bezejmennou prvotinou, která se nakonec probojovala na konci roku do seznamu sta nejlepších desek roku 2023. Není divu, že úspěchem povzbuzené duo kuje železo, dokud je žhavé. Zatímco debut byl obezřetným lovcem z volné přírody, novinka je suverénním dravcem z hlučného města, kterého jen tak něco nevyruší. Naopak osvětlen neony metropole si jde suverénně za svým úlovkem. V případě The Waeve tuto změnu charakterizují hlučnější elektrické kytary, zrychlený tep většiny skladeb první poloviny a ještě zásadnější zapojení kláves a elektroniky, které například Moth To The Flame dá až novovlnně synthpopový nádech. V řadě skladeb se jasně projeví, že materiál vychází z rukou jednoho z hybných mozků britpopových velikánů. Pomalejší I Belong To s výrazným vstupem violoncella a následným kaleidoskopem dalších instrumentů, nebo naopak rockově hlučnější Broken Boys, by mohly být z fleku součástí jakékoliv novější desky Blur. Výbornou protiváhou adrenalinem napumpované první poloviny kolekce, je naopak k akustice přimknutá druhá část City Lights, kde jsou vznešené Song For Eliza a Girl Of The Endless Night částečně postaveny na lince mandolíny a smyčcích a hned v následující, pomalu se rozvíjející Druantia, dominuje táhlý zpěv obou protagonistů, nekonečné varhanní kolečko a zhušťující se šlehy saxofonové sekce. To vše navíc v druhé polovině podpoří vpravdě masivní orchestrální aranžmá. Pro Coxona typicky tekuté, melodické vedení písní, nepředvídatelná a nekonvenční aranžmá, a především Grahamova schopnost propojit různé styly a tóny do funkčního celku, povyšuje i druhou řadovou desku The Waeve nad písničkářský standard. Navíc v Rose Elinor Dougall se zdá, že našel hudebního partnera, který ho vede novými směry – a do nových výšin.

Trio Urban Heat z amerického Texasu je na nezávislé scéně zajímavým zjevením. Kapela vydala před dvěma roky zajímavý debut Wellness, který zaujal vydavatelství Artoffact Records. Ten s trojicí ihned navázal spolupráci. Nejenže jim vydal debut v rozšířené podobě v celosvětové distribuci, ale spolu se skupinou začal zásobovat posluchače novými singly. Ty už měly na rozdíl od zajímavého, ale přeci jen lehce zaměnitelného obsahu debutu, výraznější melodickou stavbu, a dobře podtrhly netradiční mix vlivů v hudbě Američanů. I když kapela vychází z postpunku, svou hudbu primárně tvoří na elektronické nástroje. Výrazným prvkem Urban Heat je baryton afroamerického zpěváka Jonathana Horstmanna, trio lehce přimyká k dnes poněkud stagnujícím She Wants Revenge. Jenže tady výčet vlivů nekončí. Kapela je navíc na nové desce odkrývá postupně. Tak se chytlavé skladby, které často trojice doplňuje o linky elektrické kytary a baskytary, odhalují soulové (Take It to Your Grave) i funkové sklony (Sanitizer), osmdesátkové synthpopové vlivy promíchané v You’ve Got That Edge s powerpopovým švihem nebo čisté gothicrockové nálady (Blindfolds and Magic Bullets nebo Seven Safe Places). V necelých třech minutách Right Time of Night předvedou Urban Heat mix elektroclashového přímočarého rukopisu kombinovaného s něžnou urban pasáží a závěrečným, industriálním přitlačením na pilu. Ani baladická Say The Words není střelbou do vlastní nohy. Všechny tyto veletoče ale provádějí Američané tak nějak přirozeně, takže výsledkem nejsou složité avantgardní konstrukce, ale naopak k tanci svádějící jednohubky. Trojice se po vydání chystá spolu s postpunkovými postsovětskými hvězdami Molchat Doma na rozsáhlé evropské turné, které trio zavede 22. listopadu do velkého sálu pražské Lucerny. Nová deska slibuje poměrně silný zážitek.

Druhému albu brněnské kapely Tempus, která pro sebe vymyslela docela výstižnou škatulku „fantasy world music“, by se dala vytknout jistá naivita textů někde mezi dark fantasy a zromantizovanými vizemi minulosti. Ale to prostě patří ke zvolenému žánru, a proti gustu žádný dišputát, např. abstraktní poezie by tu asi moc nefungovala, že. Ne každému také musí sedět hra na středověk, s prvky současného dark folku, špetkou „keltských“ inspirací i lehkými doteky gothic rocku. Když už jsme u možných vlivů, na mysl přijdou i tací Dead Can Dance, ostatně je tu i repertoárové pojítko. Úprava zlidovělé melodie středověkého toskánského tance saltarella, u DCD pojmenovaná prostě Saltarello, u Tempus Ohnivý tanec. Ovšem tuhle skladbičku hrál kdekdo. Drobným nedostatkem je, že u úprav tradičních kusů (řazených vedle čistě autorského repertoáru) chybí v bookletu zdroje, tedy uvedení původní skladby.

Jenže na druhé straně, slyšitelné nadšenectví členů kapely je odzbrojující. A to nikoliv nadšenectví amatérské, ale spojené s profesionalitou muzikantského provedení (ostatně skupina už funguje druhou dekádu) i nahrávky (produkce zkušený Broněk Šmid). A když už „fantasy image“ i s kostýmy, tak dotažená. Nejzajímavější je ovšem využití replik historických nástrojů v aranžmá. Sound do značné míry určují šalmaje, renesanční kornamusy nebo niněry Davida Zimy. Příjemně zní cistra v podání Lukáše Mayera či hostujícího Pavla Bílého. Vše se přirozeně podařilo skloubit s folkrockovou rytmikou, „moderními“ houslemi (Michaela Šmolíková) a místy až „tullovskou“ příčnou flétnou (hostující Hana Osifová). Ale především, zpěvačka i hráčka na šalmaj a flétny Linda Miklová alias Linda Ravenna, výborně zvládá roli frontwoman. Totiž na první dobrou zaujmout ponorem do role.

Máte-li rádi tenhle druh romantiky, přistoupíte-li na hru, a nebude-li vám připadat úsměvná, není těžké se nechat Bludičkou zatáhnout třeba… ne do bažiny, ale na koncert.

Deset let jsme museli počkat, až si k sobě Rafael Anton Irisarri a Benoît Pioulard najdou cestu, aby připravili jako Orcas pokračovaní něžné dvojice desek vydaných v letech 2012 a 2014. Když se kapela po delší odmlce znovu sejde, je to obvykle kompliment, když řeknete, že zní, jako by nezestárla ani o den. V případě Orcas se však zdá, že od posledního spojení obou protagonistů uplynulo značné množství času – ovšem tím nejlepším možným způsobem. Deset let po albu Yearling získali muzikanti hromadu zkušeností – ať už v životě nebo v hudební rovině. V roce 2012 jsem jejich tvorbu popisoval jako tichý přímočarý folk obalený do hlukového zábalu plného click’n’cut ornamentů, pomalých klávesových či vazbou držených tónů a field recordings, v jejichž lapání si oba umělci tehdy libovali. Nová deska nabízí mnohem méně zamlženou nahrávku. Je si mnohem jistější v songwritingu, a tak nám nové album nabízí dream pop, ve kterém hrají poměrně významnou roli i bicí hostujícího Simona Scotta z shoegaze legend Slowdive. Další výraznou posilou týmu je vynikající producent James Brown, (Arctic Monkeys, Kevin Shields, Nine Inch Nails), který celou kolekci zbavil předchozí indie špíny, a nechal všechny nahrávky vzdušně průhledné. Akustická kytara byla, až na výjimky vyměněna za elektrifikovou sestřičku, a i vokál Pioularda získal na jistotě a pevnosti. Načasování reunionu Orcas dokonale zapadá do dreampopové a shoegaze renesance, která nastartovala v době, kdy duo projekt ukončilo první etapu svého fungování. Při poslechu tak můžeme vzpomenout na The Sundays nebo submisivnější polohu Durutti Column, z novější tvorby můžeme vzpomenout na snivou tvorbu M83, Maps nebo dreampop domácích Republic Of Two. Až závěrečná skladba Umbra nechá svou ambientní podobou vzpomenout na tvorbu, kterou se Orcas prezentovali v minulé dekádě. Nostalgická vzpomínka a uzavření pomyslného kruhu.

Osobnost letkyně a feministky Amelie Earhart fascinovala už řadu umělců všech žánrů. Z muzikantů namátkou Iaina Matthewse, jenž v roce 1972 s kapelou Plainsong natočil „téměř koncepční“ album In Search of Amelia Earhart. Filmově, literárně, výtvarně i hudebně mnohokrát probraný osud letkyně a její zmizení v červenci 1937 kdesi nad Pacifikem nyní zpracovala i Laurie Anderson. Zvládla to s osobitostí sobě vlastní. Za pomoci palubních deníků letkyně, telegramů, které posílala manželovi, a „svých představ, o čem tak žena letící kolem zeměkoule může přemýšlet“. A samozřejmě hudby, včetně rozmáchlé orchestrace.

Laurie Anderson objasnila i to, jaká emoce ji k sugestivnímu, empatickému zpracování tématu přivedla: „Trávím spoustu času osamocena v nahrávacím studiu, obklopena spoustou ovládacích panelů, a cítím se, jako kdybych dělala něco, co se odněkud někam pohybuje. Tudíž jsem pro Amelii měla pochopení.“

Sama ale ve studiu nezůstala, s vybroušením instrumentace pomohla newyorská elita avantgardistů jako Marc Ribot či Tony Scherr a Kenny Wollesen ze Sexmob, autorčiných doprovazečů z posledního turné. Mimochodem, orchestrální party nahrála Filharmonie Brno, řízená Dennisem Russellem Daviesem.

Jak je jejím zvykem, Laurie Anderson střídá vyprávění, samply, náladotvorné zvukové plochy i písně. Pásmo je formálně rozčleněno do 22 kratičkých tracků či motivů, ale nepůsobí to nijak rušivě, protože části či spíš „částice“ suity prolínají a navazují a příběh neztrácí spád. Řadu pěveckých partů pak zpívá on/ona/ono Anohni – míněno bez jakéhokoliv znevažování. I v tom, komu Anderson svěřila roli, je pokračování aktivismu Amelie Earhart za rovnost všech lidských bytostí, bez předsudků.

V impozantním pásmu je vše, co byste si představovali. Včetně velebného, vznešeného dojmu osamělého letu nedozírným prostorem nad oceánem. I strachu z pádu. Je to emotivní, poslouchejte na vlastní nebezpečí, ale krásné.

V ideálním multikulturním prostředí se takové příjemné věci občas stávají. Potkali se v Bostonu v rámci edukativního programu Berklee Global Jazz Institute ─ palestinský violoncellista Naseem Alatrash, kyperský perkusista George Lentis a americký pianista Chase Morrin. Mimochodem žák Danilla Péreze. Zjistili, že jim to spolu perfektně hraje. A jazz se v jejich podání přirozeně propojuje s melodikou takzvaného blízkého orientu. Byť pianista přiznal, že „najít společný sound byla vážně výzva, protože vycházíme z odlišných kořenů“. Založili Ize Trio. V názvu nic složitého nehledejte, Ize se čte jako Eyes, tedy oči. A muzika tak nadchla basistu z nejvytíženějších, samotného Johna Patitucciho, že si udělal čas i na natáčení debutu Ize Tria.

Školní setkání pod poněkud agitačním mottem „improvizuj, humanizuj, harmonizuj, empatizuj“ popsal Morrin s nadšením: „Hned první den jsem zjistil, že tohle je transformativní zkušenost. Atmosféra a témata, která jsme diskutovali, se drasticky lišila od všeho, co jsem kdy v rámci jazzové výuky zažil. Otevřelo mi to oči (hle, Ize, pozn. aut.) jak spolupracovat kreativním, multikulturním a objevitelským způsobem. Jak přemýšlet o humanitární práci a aktivismu prostřednictvím hudby. Změnilo mi to život.“ Žádný z hudebníků Ize Tria přitom nebyl začátečníkem, všichni měli už za sebou řadu natáčení, spoluprací a také pedagogických zkušeností. „Jo, všichni jsme učitelé, to ale neznamená, že se nemůžeme dál vzdělávat, že?

Hudba potvrzuje, že se Morrinovým velkým slovům dá věřit. K nejsilnějším momentům alba patří suita Resurrecting The Amber Sky, kde se ke kapele přidají ještě vokalistky Farayi Malek a Heiraza. Ovšem nabité nápady a pozitivní energií (ono „pozitivní“ mi přitom bývá sluníčkářsky podezřelé, což ovšem v tomto případě neplatí) je album od začátku do konce. Vážně umí „učit vzdělané“ a „otevírat oči“, alespoň těm vstřícně naladěným.

Umění nedělat nic nerovná se nicnedělání à la Oblomov. Skladatelka, zpěvačka a performerka z Haagu vytvořila (nejen) hudební manifest, který se souborem Ensemble Klang představila na lednovém festivalu Musical Utopias v prostorách haagského Korza. Na jedenácti skladbách od dvou do jedenácti minut předkládá-navrhuje-nabízí-vyvolává možnou verzi jiného způsobu myšlení a života. Dodatek feministický manifest je snad více z pohledu a vhledu ženy než opravdově militantně feministický. Mnoho starých kultur spojuje kočičí povahu se ženskostí. Jsou zdrženlivé, tajemné, mazané, i ze své zdánlivé lenosti ale v blesku seknou drápem.

Skladby plynou bez pauz, přelévají, pásmují, dávkují novotvary od opery přes avantmuzikál po elektropop(?). První How to Not Know je dusavě rytmickou mizanfonií se špíčky disharmonických dechů a zpěvaččiným čistým, jakoby průsvitným hlasem, že když zazní policejní sirény, leknete se důrazu: „Teď je rozhodující nepanikařit!“ Nejdelší The Way of the Cat je esencí celého manifestu. Cesta kočky je rozvážná, pomalá, klikatá, přesto neklidná – když Stephanie polodeklamuje a v mžiku rázně vypěje. Kočky milují klid, ale vědí, kdy se vrhnout. To pak exploduje, křičí, ječí! Shock je totální (nejen) hlasový šok. Stephanie naříká, pláče, zajíká se, že vás to fyzicky bolí. Žitá autopsie! Crashtest pak prací s hlasem z mistrovských nížin k velevýšinám připomene Kate Bush, marně krocenou saxy Erika-Jana de Witha a Michiela van Dijka i trombónu Antona van Houtena. The Body Knows je právě o tom, že mozek-duše je v děsu běsu, ale tělo ví, jak reagovat. Vrcholem je Recalibration. Tu rozezní se rohy a vokály úpí, pláčou, vyjí v kvílení i pekelnickém bušení kotlů (kytary Pete Harden, klávesy Saskia Lankhoorn, perkuse Joey Marijs). Tahle věc zdůrazňuje, že pandemonium se někdy musí prostě vydržet. Nezbývá než rázně přijmout bolest, nepohodlí a nevědomost. Nestydět se za nevědomost.