Pár měsíců před covidovou apokalypsou oslovil někdejší kytarista a zpěvák King Crimson Adrian Belew mistra zakladatele Roberta Frippa k možnému koncertnímu reunionu triády alb z počátku 80. let Discipline (1981), Beat (1982) a Three of a Perfect Pair (1984). Požehnání dostal. Fripp se nerad vrací. Ani tehdejší bubeník Bill Bruford nehodlal brouzdat řekou s odplynulou vodou. Jediný z bývalých spoluválečníků té doby, těch alb, kterými dali řádně na prdel všem novovlnařům, na projekt kývl stále mladý, takřka osmdesátiletý basácký génius Tony Levin. Pak už si při poslechu jen říkáte: šmarjá, ten Belew snad od propuštění z King Crimson musel celé dny měsíce roky třicet let doma jen dřít, trénovat, zkoušet nové barvy… a bubeník tady hraje až variačněji než Bruford! Nikoli, tvrdě rockové virtuózní kytarové party jede Steve Vai a vpravdě hudebně-rozeklaně i hustě dusné/dusavé rytmy bubnuje jeden z nejchytřejších současných bicáků světa Danny Carey (Tool).
Ani náhodou tu nejsou předkládány jakési crimsonské covery. Kapela ty kusy využívá na prazákladech a překlápí je do takřka nových útvarů. V The Sheltering Sky Vai, Carey, Levin i Belew jedou velmi uvolněnou freerockovou variaci. Při nářezu Sleepless mi skákaly rybky z akvária! Tony Levin jako by nepřijímal fyzikální zákony živého tvora v prolnutí s neživou matérií, rozuměj baskytarou, stejně tak zbytek bandu. Co tu tropí Carey na bicí, je sluchem nepolapitelné. Jak všechno změní v ikonické Matte Kudasai, v níž bubnuje šolíchavě jazzově až skoro pod hranicí slyšitelnosti, pak hned roztříští v následné Elephant Talk. Nářez. Klouzavá i beglajtová Belewova kytara funkuje, Steve Vai řeže a kvílí stoprstová mikrosóla, Levin basou hutní, až hanba. Three of a Perfect Pair šlape líp než na onom víc než čtyřicet let starém albu. Danny Carey si do ní vymyslel protiryrmy, čímž stvořil neurózu vyššího kalibru. Improvizacemi propojené Indiscipline a Red rozjařených muzikantů zavrcholí totální divočinou Thela Hun Ginjeet.

Netuším, kde viděl Tomáš Liška Zlatou rosu (Golden Dew), nebo zda jde o narážku na levnou značku whisky (na hudbě nic levného není, natož aby měla ocas!), ale ze stejnojmenné úvodní písně dýchne nálada nostalgicky a romanticky středomořská. Paprsky si hrají na vlnkách Marmarského moře stejně jako v Kotorském zálivu, cikády cvrkají, větřík voní po šalvěji a rozmarýnu. Není na tom nic kýčovitého, jen čirá krása. Zkrátka, Liška a jeho stálá nadnárodní sestava se drží obvyklých inspirací, aniž by se ovšem opakovali. Hudbu navíc zpestřuje řada mimořádných hostů, třeba íránský hráč na bezpražcovou elektrickou kytaru Mahan Mirarab, turecký, taktéž „bezpražcový“ virtuos (tentokrát je míněn oud, ale pro přesnost, brnkne i na čtvrttónově opražcovaný saz) Tuncay Gören, řecká hráčka na citero-cimbál kanonaki (nebo chcete-li qanun) Sofia Labropoulou nebo španělský klarinetista Oscar Antolí.
Ještě jedna věc je ovšem jinak, opět k dobru věci. Už před časem se kapelník v rozhovorech zmiňoval, že by se rád posunul i k písňové tvorbě. Ne, ještě tak zcela neučinil, ale udělal první a moc povedený krok. Povznášející titulní píseň Holy Grail otextovala a nezaměnitelným hlasem čirosti křišťálu zpívá Katka García. Netřeba dodávat, že námořní trasy mezi středomořím a Galicií, Asturií, Bretaní a Irskem fungují odpradávna. A když už jsme u těch vodních cest. Pravděpodobně tušíme, kam míří Afroine, i když větry a mořské proudy jsou lákavě nejisté a mohou plavce dovést za nečekaným tajemstvím.
Mimochodem, album je výtečně, neb živě nahráno. Včetně ponechaných pokynů jako toho k repetici „ještě jednou“ v živelném, latinsky rytmicky zapeklitém, peprném, ale naštěstí vůbec ne umělohmotném kousku Chilli con silicon.
Název alba Svatý grál vysvětluje autor jednoduše: „V mém hudebním světě je to putování za něčím, co nelze úplně uchopit, ale co mi stojí za to hledat.“ Opravdu nádherné hledání. Radost připojit se.

Představuji si, že z klubu odešlo publikum, i muzikanti, a ve zšeřelém koutku si k brnkajícímu basistovi přinesl židli kytarista a začali si pro sebe hrát. Dva muzikanti uspěvší před přísnými měřítky a představami kapelníka Milese Davise: Dave Holland (n. 1946), jeho basista v letech 1968 až 72 a kytarista John Scofield (n. 1951) v dekádě následné – 1983 až 85. Neboli každý v jiné stylové etapě Milesovy hudby. Nejen u Davise, ale následně s vlastními kapelami patří oba k tomu nejzajímavějšímu na soudobé jazzové scéně. Jak už název alba napovídá, napsali krásné melodie zrcadlící lidovou tradici americké hudby. Podělil se autorsky v poměru 5:4 – ve prospěch kapelníka dua Scofielda, u něhož náklonnost k hudbě country&western music je v slyšitelná, dokonce i v bluesově laděných skladbách (slyš CD Country for Old Men). Ideu i náladu celé nahrávky ustanoví hned úvodní akord Scofieldovy skladby s příznačným názvem Icons at the Fair. A pak už následuje jedno zpěvné téma za druhým. Scofieldova kytara zní převážně poloakusticky, občas střízlivě elektricky s gibsonovskou barvou (Mine Are Blues). Rovněž tóny basisty Hollanda vycházejí čistě z těla kontrabasu. Některé skladby znějí jako převzatá melodie písně z časů swingových muzikálů (Memorette). Trochu vybočí Holland se svou poctou geniálnímu basistovi Rayi Brownovi (1926–2002) Mr. B., probíhající v ukázkovém swingovém běhu a s bopově rozjařenou kytarovou improvizací. Lehce „rockově“ šlape další Hollandův titul Not for Nothin´. Nejdelším – osmiminutovým – titulem je Scofieldovo Easy for You, zamyšlené baladické vyprávění kytary. Další milostné téma You I Love je od Hollanda, spíše než milostně působí rozradostněně, zvláště sólo autora. Tan je také autorem epilogu – titulní skladby alba Memories of Home, pomalou baladou v hudebním duchu country hudby, patřičně melancholickou, zpěvnou, objímající nás svou atmosférou. Hudba pro otevřená srdce.