Je známo, že festival Brutal Assault se koná v pevnosti Josefov v Jaroměři. A přesně to, dělá festival jedinečným. Mohutné zdi pevnosti dodávají festivalu přesně takovou atmosféru, jakou si zaslouží. Letos festival oslavil 28. ročník a line-up byl jako vždy nadupaný od první, do poslední vteřiny. Datum festivalu je sice psáno na 6. – 9. sprna, ale návštěvníci mohli dorazit už 5. srpna na tzv. Warm up, při němž byla otevřená pouze část festivalového areálu, koncerty probíhaly jen na Obscure Stage a program nebyl tak dlouhý, jako další dny. Na Warm upu se odehrálo osm koncertů a festival otevřela jihočeská kapela Marked As An Enemy, která na Brutal Assault vystupovala poprvé.
První oficiální den – a tentokrát, po rozehřátí už naplno – zahájila kapela z Prahy – Brutally Deceased.
Kdybych měla každý den popsat od začátku do konce, vznikl by z článku spíš text, podobající se knize, zmíním tedy svůj výběr toho nejlepšího, co jsem letos na Brutale zažila.
Ze středečního programu musím určitě vyzdvihnout vystoupení skupiny Oranssi Pazuzu. Finská kapela, hrající psychedelic black metal / krautrock / kosmische-metal, mě vtáhla do úplně jiného světa a sledovala jsem hudebníky na stagi s pusou dokořán. Jeden z nich, který vypadal, jako kdyby ho posedl démon, nebo jako kdyby se před koncertem posilnil něčím tvrdším (při pauzách šlo ovšem poznat, že to je jen jeho stage identita), střídal nástroje tak rychle, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Celý koncert stále zpracovávám a kapelu jsem si hned přidala do playlistů. Popsat samotnou jejich hudbu není jednoduché. Na první poslech se mi zdála neorganizovaná, ale zároveň dávající smysl. Složitě jsem hledala struktury, ale celý zážitek z živého koncertu mě vlastně rozptyloval od jakékoliv soustředěnosti a dlouho na něj nezapomenu. Ze středečního večera dále zmíním kultovní řeckou skupinu Rotting Christ, při jejímž koncertě publikum téměř zaplnilo prostory obou hlavních pódií. Atmosféra temného koncertu na místě, které je pro mě příjemným prostředím mě znovu odneslo kamsi na pomezí euforie a i když se tento zážitek slovy nedá přesně popsat, je to něco tak jedinečného, co jsem doposud cítila jen na Brutale. Myšlenka toho, že lidé, kteří se tváří zle a poslouchají, nebo dokonce zpívají texty písní o démonech, pekle a temnotě, jsou zároveň jedni z nejhodnějších, nejupřímnějších a nejstarostlivějších lidí, co jsem potkala a na koncertě vytvoří jednu komunitu, kam všichni zapadnou je až magická.
Druhý den nás čekalo velké dobrodružství – „voňavé“ vystoupení kapely Gutalax. Ne, že by to na koncertu bylo vyloženě něčím cítit, ale jak jsem slibovala už v úvodním článku o festivalu, vzduchem opravdu létaly toaleťáky, nafukovací matračky ve tvaru „toitoiek“, někteří fanoušci měli dokonce ochranné kombinézy a štětky na úklid záchoda. Na sociálních sítích festivalu se také řešilo, kolik lidí se do takové „toitoiky“ vejde – nakonec došli k číslu čtrnáct. Koncert skupiny Gojira jsem bohužel musela poslouchat z povzdálí, kvůli náhlé nevolnosti, (doteď nevím, jestli to na mě přece jen nepřišlo právě díky koncertu Gutalax, což by možná kapela dokonce ocenila), ale když jsem sledovala davy lidí, věděla jsem, že bych se k pódiu stejně neprotlačila.
Pátek byl pro mě a mé přátele ve znamení black metalu, už jen díky koncertu norských Mayhem. Mayhem jsou takzvaně opravdu „trve“ („true“ – písmem převzatým z latiny) a dle slov několika lidí z mého okolí jsou „Mayhem pro blackaře, jako Bible pro křesťany“. Ještě než se ale dostanu k jejich koncertu, ráda shrnu koncert Hentai Corporation. Pronikavý hlas a energické vystoupení frontmana nenechalo publikum klidné, mezi písněmi nadával fanouškům a při jedné z nich dokonce parodoval rychlobruslařku M. Sáblíkovou. Přesně tohle ale podle výrazů diváků bylo to, pro co si přišli.
S večerem se ovšem vrátila temnota s black metalem. Na koncert jsem dorazila při začátku. Všichni se na sebe tlačili, v procházení okolo davu byl naprostý chaos, lidi do sebe naráželi a snažili se procpat pryč. Po chvíli se dav zklidnil, okolo nás se utvořil prostor a my jsme si konečně mohli koncert užít naplno. Stáli jsme na okraji publika a myslím, že to bylo jedině dobře. Z prostoru blíže u stage totiž lidé odcházeli se slovy, že se tam nedá ani hnout. Možná díky tomu, jsme pak měli prostor my, v zadnějších řadách. Lidé okolo mě s posedlými výrazy rukama kleli okolo sebe a jejich těla propadala hudbě, jako samotnému vládci pekel. I přesto jsem ale věděla, že přesně tohle prostředí je jedno z nejbezpečnějších, ve kterém se mohu pohybovat, a to mě dovedlo na pohodlnou hranici, mezi světlem a tmou.
Po koncertě Mayhem jsme přešli na druhou hlavní stage na vystoupení kapely Dimmu Borgir. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale Mayhem jsem si osobně užila tak moc, že po něm už nic jiného nedávalo smysl a i přes to, že hudba Dimmu Borgir se mi líbila a chvilku dokázala udržet mé nadšení, vůbec se nevyrovnala tomu, co jsem zažila na předešlém koncertě. Probírala jsem to poté i s lidmi okolo a slýchala jsem podobné názory.
Po pátečním nabití jsem v sobotu ráno padala vyčerpáním a zároveň se snažila potlačit úzkost z nadcházejícího odjezdu domů. Sobota byla klidnější, navštívila jsem koncert King Woman, který jsem si vychutnala z posezení na dřevěných paletách podél zdi pevnosti a přesně to pro mě v tu chvíli bylo, co jsem potřebovala. Chvilka klidu a čistého, melodického zpěvu v dřívějších odpoledních hodinách mě nabila energií na další koncerty.
Později už jsem měla energie dostatek na show francouzského dua Moaan Exis na KAL stage. Jejich hudba spojuje industrial metal s elektronickými zvuky, což pro mě bylo novinkou a možná mě až překvapilo, jak moc dobře to zní. Show byla šílená, energická a nestačila jsem zírat na schopnosti bubeníka, který ani přes proudy potu neubíral na tempu.
Festival byl zakončen DJ setem Brut Raptor – rave / techno párty jsem, přiznávám se, na Brutale nečekala, ale moc se mi líbilo, jak si fanoušci s tričkem Mayhem dokázali užít i hudbu, která jde možná trošku mimo jejich preference.
Kromě kapel byla na festivalu samozřejmě spousta skvělého jídla, jehož ceny se sice nepohybovaly nejníž, ale na festival je to standard, tak proč si neudělat radost. Stánky nebyly pouze o jídle, ale také o špercích, merchi všech možných kapel, nebo CDček. Nechyběly ani stánky s možností udělat si tetování a samozřejmě nesmím vynechat širokou nabídku alkoholických i nealkoholických nápojů. Za ocenění také stojí tzv. vege ulička, která nabízí množství vegetariánských a veganských jídel a dostatek možností posezení, relaxu ve stínu a klidu. Schovat se dalo také do krytých prostor, kde byla možnost se na chvíli zchladit, nebo si projít výstavu s obrazy a tmavé uličky katakomb s konstrukcemi z kostí a lebek.
Festival Brutal Assault se pro mě po dvou návštěvách stal srdcovou záležitostí a můžu s jistotou říct, že ho budu navštěvovat ještě dlouho.
