Olomouc bude centrem středoevropské poezie. Přivítá unikátní básnickou přehlídku

Na začátku října se v Olomouci uskuteční jubilejní 10. ročník Ceny Václava Buriana – mezinárodního setkání básníků střední Evropy (CVB). Letos připomene výjimečné autorky a autory, kteří během uplynulé dekády toto prestižní ocenění získali. Básníci představí svou tvorbu ve svém rodném jazyce, publiku budou zároveň k dispozici umělecké překlady jejich básní do češtiny, polštiny, němčiny a maďarštiny. Všichni se tak mohou těšit na mimořádný literární zážitek při festivalu svého druhu, jenž už deset let patří na kulturní mapu střední Evropy a přispívá k porozumění v tomto členitém a kulturně rozmanitém regionu.

 

Výbor pro Cenu Václava Buriana pořádá básnickou přehlídku od roku 2016. Již osmým rokem se na ní významně podílí i Muzeum umění Olomouc, které ji začlenilo do své programové linie Středoevropského fóra. Odborná porota již devětkrát udělila Cenu za poezii, přičemž mezi nominovanými i následně oceněnými se v průběhu let objevily osobnosti s mimořádným talentem z Polska, Slovenska, Německa, Rakouska, Maďarska, Běloruska a České republiky. Básnická přehlídka je tak unikátní svou jazykovou pestrostí a kvalitním uměleckým překladem básní, které ve veřejném prostoru zaznívají mnohdy poprvé. Na rozdíl od dosavadních soutěžních ročníků je jubilejní 10. ročník nesoutěžní přehlídkou toho nejlepšího, co zde v předchozích letech zaznělo. Autoři navíc přivezou i svoji nejnovější tvorbu. I letos však budou mít diváci možnost vybrat nejoblíbenějšího interpreta, který bude oceněn diváckou cenou.

 

„Při autorských čteních Ceny Václava Buriana mají diváci a posluchači jedinečnou příležitost zažít a vnímat nejen obsahovou rovinu předkládané poezie, ale také její zvukovou či zvukomalebnou podobu, která je často překvapivá a mnohdy dokonce vzrušující, obzvláště vnímáme-li ji v jiném jazyce než mateřském,“ říká polská básnířka a programová ředitelka CVB Zofia Bałdyga a dodává, že „letošní ročník Ceny Václava Buriana nabídne velmi zajímavou sondu do změn, kterými střední Evropa za poslední dekádu prošla a jež v soudobé poezii významně rezonují.“

 

Výbor pro Cenu Václava Buriana i letos předá Ocenění za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu, které naplňuje poslání udržovat a rozvíjet odkaz významného olomouckého polonisty, publicisty a překladatele, jehož jméno Cena nese. Při této příležitosti také vyjde speciální almanach s výběrem básní již oceněných i těch, které představují aktuální tvorbu autorů a autorek.

 

Cena Václava Buriana se uskuteční 10.  a 11. října 2025 v CENTRALU Muzea umění Olomouc, který poskytne básnické přehlídce zázemí. Básně budou prezentovány v originálním jazyce osobně přímo autory a autorkami, k dispozici bude zároveň jejich český překlad. Vstup na oba cykly autorských čtení je volný.

 

Premiéra Moment in Time 420PEOPLE 8. září v La Fabrice

Oceňovaný soubor současného tance 420PEOPLE uvede 8., 9. a 10. září v holešovické La Fabrice svůj nejnovější počin s názvem Moment in Time. Inscenace v choreografii Sylvy Šafkové v interpretaci performerů Elišky Hulínské, Francescy Amy Amante, Filipa Staňka a Viktora Konvalinky odkazuje na relativitu času.

Čas považujeme za objektivní neměnnou a plynulou skutečnost, přesto neběží všem a všude stejně. Jde jednak o čistě subjektivní význam a percepci. Jsou to pouze určité okamžiky v životě jedince, které definují a mění jeho život a zbývající čas je ve vztahu k těmto momentům prakticky bezvýznamný. Je tu ale i fyzikální vlastnost času, kdy v extrémních podmínkách může vzniknout zásadní rozdíl mezi plynutím času pro odlišné pozorovatele. V blízkosti černých děr pak dochází k takové dilataci času, že pro vnějšího pozorovatele se čas úplně zastaví. Z tohoto pohledu pak lze tedy černé díry vnímat nejen jako místo, ale také jako okamžik v čase.

420PEOPLE založili choreografové Václav Kuneš a Nataša Novotná na přelomu roku 2007/2008 po návratu z proslulého souboru Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Od roku 2018 převzal vedení Václav Kuneš. Soubor během svého působení na současné taneční scéně získal řadu prestižních domácích i zahraničních ocenění a patří mezi nejkvalitnější nezávislé umělecké subjekty. Aktuálně 420PEOPLE s velkým úspěchem prezentovali choreografii WHERE v Českém pavilonu na EXPU 2025 v Ósace.

Autorka choreografie Moment in Time Sylva Šafková s 420PEOPLE spolupracuje dlouhodobě. Pro soubor vytvořila řadu choreografií, mimo jiné INspiraCe, HeArt of Noise, nominovanou na Cenu Divadelních novin 2024, a Why Things Go Wrong. Ta byla v roce 2024 zařazena mezi 20 nejúspěšnějších choreografií v rámci výběru Aerowaves a uvedena na České taneční platformě. V roce 2025 Sylva Šafková tuto choreografii přepracovala pro izraelský soubor Fresco Dance Company.

Online prodej vstupenek na Moment in Time zde:  https://www.lafabrika.cz/cs/program/moment-in-time-2025-09-08-19-30-00

 

 

Mediální servis: 2media.cz, s.r.o., Simona Andělová, simona@2media.cz, 775 112 857
www.2media.cz, www.facebook.com/2media.cz, www.instagram.com/2mediacz

Chce se mi blít a poté hned Krása. Anna Vaverková přichází s posledním singlem z nového alba, které vychází 19. září

Nové album Krása české zpěvačky, hudebnice, skladatelky a producentky, držitelky cen Anděl a Apollo Anny Vaverkové vychází již za měsíc 19. září na labelu Kabinet Records. Nyní na něj poutá poslední, třetí, singl nazvaný Chce se mi blít. Píseň se smyčcovými orchestracemi a pedal steel kytarou ukazuje další, novou, zvukovou tvář, kterou najdou posluchači na nové desce. Singl vznikl, stejně jako celé album, v nahrávacím studiu L.A. Recordings v Berlíně, kde Anna Vaverková se svým manželem, rovněž hudebníkem, bydlí. Chce se mi blít polemizuje o významu slova láska, vypráví o užívání si přítomného okamžiku s nejbližším životním partnerem. Na přiznaný patos nakonec odpoví – Chce se mi ze sebe blít. Singl doprovází lyric video s animacemi Rozálie Kolkové, které měly premiéru na konci května v českém pavilonu na EXPO v Ósace. Nové album bude obsahovat jedenáct skladeb, hlavním tématem se stane krása a její význam pro samotnou hudebnici. Písnička je k poslechu zde, lyric video pak k vidění zde.

„Text Chce se mi blít vychází opět z mých zápisků, je to vlastně komentář na vlastní patos a sentiment. Možná se název zdá být radikální, v mých očích ale dodává naprostou rovnováhu. Píseň je pro mě kolotočem úvah a emocí na téma láska a krása, a tak je tam zahrnuto více náhledů,” odpovídá Anna Vaverková na otázku, proč pro píseň zvolila relativně radikální název.

Singl poprvé představuje orchestrální zvuk, který je přítomen i v dalších skladbách. „Ukazuje nová hudební zákoutí. Řekla bych, že je v něm trochu amerikany, a to díky pedal steel kytaře od naprosto famózního Spencera Culluma. Když by si někdo řekl, proč ta kytara zní jako z Nashvillu, tak je to, protože je z Nashvillu,” vysvětluje Anna. Písnička tak představuje přerod mezi kapelním a orchestrálním zvukem, jde o přirozený most nebo pojítko.

Singl vznikl ze zápisků, kdy byla hudebnice plná knihy All About Love od americké spisovatelky Bell Hooks. „Vnitřně jsem si komentovala, jak vnímám aktuální dění ve společnosti. Občas mi přijde, že lidi jsou na sebe jenom čím dál hnusnější a agresivnější. Jakákoliv zmínka o lásce pak právě z téhle společnosti mi přijde naprosto povrchní a pokrytecká. Ještě v něm také popisuji svůj aktuální okamžik, kdy jsem prožívala lásku teď a tady. Tenhle prožitek v písni sdílím, pak svá slova ale okomentuji hláškou – chce se mi ze sebe blít. Možná protože mi není přirozené být zcela sentimentální, možná protože i já jsem součástí té společnosti,” říká Anna.

Na singlu, který je bohatý na nástrojové obsazení, se podílela řada hudebníků. Smyčcové orchestrace, housle a viola: Peter Mojzeš. Pedal steel guitar: Spencer Cullum. Bicí: Tobias Humble. Basová kytara: Emilio Amarú Ortecho. Kytary: Liam Blomqvist. Varhany: Anna Vaverková. Zbytek aranží a produkce: Anna Vaverková, Liam Blomqvist. Mix/master: Liam Blomqvist.

Nové album Krása, které vyjde 19. září, bude obsahovat jedenáct skladeb. „Deska bude jiná. Jinak jsem třeba přistupovala ke skládání. Vedla jsem si notýsek, kam jsem si zaznamenávala denní záznamy, co mě kde zaujalo, pozorovala jsem okolí, na které jsem reagovala. Celé album se zabývá tématem Krásy, co pro mě znamená. Skrz album ji hledám, i když třeba přes nějaký ne úplně hezký témata. Bude mít docela velké žánrové rozpětí, i když pořád půjde o indie pop – indie rock. Něco bude ale více alternativní, něco bude více orchestrální až scénický, něco bude zase více elektronický a taneční. A něco bude úplně holé, kde vynikne klasický písničkářství,” uzavírá Anna Vaverková.

Z nové desky Krása byly vydány již předchozí dva singly – Ostrov hoří (singl, klip) a Nanana (singl, klip).

Více informací o Anně Vaverkové a albu zde.

————————-

Anna Vaverková je hudebnice z Prahy, momentálně sídlící v Berlíně, kde zůstala po dokončení bakalářského studia v oboru Songwriting. V Berlíně koncertovala s kapelou – The Flavians, se kterými si zahrála třeba na festivalu Glastonbury, nebo předskakovala kapele Catfish and the Bottlemen. Během pandemie se Anna vrací textařsky k češtině a pod svým vlastním jménem vydává EP Roztomilá Holka, které hned rok na to sklidí nominace na ceny Anděl, Vinyla i Apollo. S následným debutovým albem Pozdravy z polepšovny dvě nominace promění a přináší domů sošky za ceny Anděl a Apollo. Se svými českými písněmi si Anna zahrála také na mezinárodních pódiích, třeba na festivalu SXSW 2024 (TX, USA), Reeperbahn 2024 (Hamburk), nebo v Londýně, Berlíně a Hanově. Letos v květnu Anna se svou kapelou představila sérii koncertů v rámci kulturního programu českého národního pavilonu na EXPO 2025 v japonské Ósace. Později v tomto roce vyjde druhé Annino dlouhohrající album pod názvem Krása.

 

WiFič VEN! spojí Dunaj, Sunnbrellu, Lenku Dusilovou a Lucii Výbornou s novým cirkusem, tancem i Žněmi designu

Osmý ročník WiFič VEN! promění už 29. a 30. srpna Bílovice u Uherského Hradiště v otevřenou scénu, která v českém kontextu nemá obdoby. Nabídne unikátní kombinaci hudby, nového cirkusu, tance, divadla, výstav a průmyslového designu, propojí žánry, generace i různé obory a vedle kvalitního kulturního programu otevře také aktuální společenská témata. V industriálním areálu firmy Egoé zahrají kapely Dunaj, Sunnbrella, Dukla, Modré hory nebo Cotatcha Orchestra. Už tradičně proběhnou rozhovory Lucie Výborné s hosty, mezi nimiž budou Václav Moravec, Kateřina Šedá či Martin C. Putna, a slavnostně se otevře industriální výstava Žně designu. Program doplní workshop Lenky Dusilové, představení Losers Cirque Company, taneční performance a zcela dospělý program pro děti.

Předprodej probíhá v síti Ticketportal.

Poznávat, objevovat, otevírat hlavy. O tom je WiFič VEN! A letos více než jindy. Pro osmý ročník pořadatelé posunuli dramaturgii ještě dál. „Oslovili jsme ty, kdo se nebojí pozvat vás do vlastního světa. Do své hlavy. My totiž děláme totéž. Zveme všechny k nám domů a ukazujeme, jak přemýšlíme, navrhujeme a pracujeme s prostorem,“ říká umělecký šéf akce David Zezula.

Hudba, kterou se vyplatí poslouchat

V hudebním programu organizátoři vsadili na muzikanty, kteří mají osobitý hudební projev a texty s obsahem. To je propojující linka slovenské hiphopové skupiny Modré hory a písničkářských projektů Alois Göbel a Člověk krve. Nechybí legendární formace Dunaj s Janou Vébrovou, hvězda domácí klubové scény Dukla ani slovenská indiepopová legenda Puding pani Elvisovej, která se na scénu vrací po devíti letech.

Mezi další výrazné položky dramaturgie patří Sunnbrella Davida Žbirky. Program ozvláštní šestnáctičlenný big band Cotatcha Orchestra, jehož kapelník Jiří Kotača letos získal už druhého Anděla, a také první česká virtuální pophvězda Nivva. Výjimečný bude i program The Exhumators – autorské písně Ivana Achera v podání Lenky Dusilové, Terezy Marečkové a Vandy Šípové. „Vybrali jsme výrazná jména, která mají vlastní publikum, svůj svět. A my je dostaneme k nám, na jedno místo. Baví nás sledovat, co z toho vzniká – pestrost, dialogy, nečekaná spojení,“ popisuje dramaturgyně Kristina Frascaová.

Rozhovory Lucie Výborné

Stejně silné zastoupení jako hudba mají i ostatní programové bloky. Stálicí veřejnoprávních médií a dnes už i WiFič VEN! je moderátorka Lucie Výborná, která je s akcí od prvního ročníku. Letos se mimo jiné ponoří do příběhů novináře Václava Moravce, sociální architektky Kateřiny Šedé, polského spisovatele Mariusze Szczygieła, horolezce a lékaře Matěje Bernáta, literárního historika, teologa Martina C. Putny a slovenského diplomata Rastislava Káčera.

„Osobnosti, které usednou k Lucii Výborné, vybíráme podle specifického klíče. Jde o lidi, kteří jsou známí díky své profesi nebo odbornosti. Zároveň ale mají další vrstvy, o kterých se nebojí hovořit. Dokážou inspirovat, pojmenovat podstatné věci a často i otevřít témata, o kterých se běžně nemluví,“ dodává dramaturg sekce rozhovorů Petr Vavrouška.

Nový cirkus a taneční performance

Nový cirkus a pohybové divadlo do Bílovic patří už několik let. Letos přijede například Losers Cirque Company. Tento divadelní spolek herců, akrobatů a mimů nabídne představení The Losers. O přímém kontaktu s divákem pak bude vystoupení The Urge v podání Move Ostrava. Se svým fyzickým divadlem, taneční performancí Já som placebo, dorazí slovenský tanečník Michal Heriban. Představí se také akrobatka Eliška Brtnická a s projektem Dark Horse pak přijede choreografka, taneční pedagožka a tanečnice Lenka Vágnerová.

Zahájení industriální výstavy Žně designu

Industriální výstava Žně designu spolu s kurátorovanou Stezkou designu představí v Bílovicích průřez historií i současností československého průmyslového designu. Návštěvníci se budou moci vydat na komentovanou prohlídku exponátů z let 1940–1980 – od traktorů, motocyklů a karavanů po ikonické nástroje, vybavení a městský mobiliář – a připomenout si slavná jména československé tvorby. Slavnostní vernisáž Žní designu, které potrvají až do konce roku 2025, proběhne právě v rámci WiFič VEN!. Výstava kromě současných trendů nabídne k vidění například oceněnou Tatru Force III (Red Dot Design Award), fragmenty nové pražské tramvaje, nemocniční lůžko Linet, modernizovanou lokomotivu, nový nákladní vagon, chytré veřejné osvětlení, několik lodí či ohýbaný nábytek. „Naší ambicí je vrátit na stůl téma průmyslového designu. Jeho potenciál je obrovský, ale stále zůstává pod čarou veřejného zájmu,“ říká kurátor výstavy Richard Vodička.

Součástí Žní designu bude i série rozhovorů s předními osobnostmi designu, architektury a veřejného prostoru. Lukáš Taneček (Tatra Trucks), Tomáš Chludil (Škoda Group), Eva Blažková (Studio Ječmen), Daniel Baroš (henkai architekti), Richard Loskot či Ladislav Škoda a Lenka Novotná (Plastia) ukážou, že design přesahuje estetiku – dotýká se udržitelnosti, inovací i kvality každodenního života.

WiFič VEN! na workshop

Návštěvníci se mohou přímo setkat s tvůrci, osvojit si nové dovednosti a vyzkoušet věci, ke kterým se běžně nedostanou. Lenka Dusilová na svém workshopu registrované účastníky vezme do zákulisí své tvorby – od práce s hlasem a efekty po hledání vlastního výrazu. Vanda Kavková otevře dětem svět fantazie, přírody a improvizace v pohybových dílnách. Pro kreativce budou připraveny i praktické dílny.

Děti? Dospělý program pro osmnáct mínus

Dětské návštěvníky berou organizátoři zcela vážně. Po oba dny mohou využít Výtvarnou polepšovnu a vyzkoušet si pocity tvůrce – například při pískování do skla, práci se dřevem, kůží nebo keramikou. O divadelní zážitky se postará Horácké divadlo Jihlava s inscenacemi Karkulka zasahuje a Datel a Slabihoudek. Ty nejmenší potěší pohádkou O Josefíně, včelce v jiné ze svých uměleckých poloh herečka a hudebnice Vanda Kavková. Na děti čeká i show Klaunů na volné noze, taneční workshop a dráha pro parkour. Na programu je rovněž akční soubojová hra Kenka bez technologií nebo freestyle fotbal s mistrem světa Honzou Weberem.

WiFič VEN! jako pozvánka do unikátních prostor

Prostory firmy Egoé jsou součástí výrobně-edukační platformy Pole designu. Konají se zde výstavy, koncerty i školení. Vrcholem celoročního dění je právě venkovní setkání WiFič VEN!, které celý areál už od roku 2018 proměňuje ve dvoudenní otevřenou scénu. Spolu s tím, jak se areál otevíral veřejnosti, zde postupně vznikl i kemp, moderní vzdělávací zázemí a výtvarný ateliér pro děti – Výtvarná polepšovna. Více na www.poledesignu.cz.

Předprodej probíhá v síti Ticketportal: https://www.ticketportal.cz/event/WIFIC-VEN-2025

Další informace: https://www.wificven.cz/,  https://www.facebook.com/wificven

 

 

RŮZNÍ & VILÉM SPILKA QUARTET: Skala

Expozice: Kamenná kolonie, někdejší brněnská dělnická kolonie postavená ve 20. letech minulého století v opuštěném pískovcovém lomu. Obyvateli zvaná Kamenka nebo Skala, jak se dozvíme z krátkého Intra, proneseného nejstarší obyvatelkou Drahomírou Kantorovou, jež na místě žije od odsunu Němců. Z nouzové kolonie se ovšem stala díky géniu loci „vesnice uprostřed města“ a početným umělcům a bohémům, kteří se tu začali cca od 60. let zabydlovat, svérázné centrum alternativní kultury. Což odráží i festival Kamenka Open. Ale to je jen špička ledovce. V Kamenné kolonii se muzicírovalo i jinak tvořilo pořád.

„Muzikanti hráli doma, na dvorcích, na palouku u ohně ‚na horní skale‘. Hrálo se a hraje u hodů i u jiných příležitostí,“ vysvětlil architekt a rezident Kamenky Radim Horák, proč ho napadlo iniciovat ke 100. výročí čtvrti právě natočení alba muzikantů spojených se čtvrtí.

Děj: Žánrově jde o hodně pestrou směsku. Namátkou. Náladu navodí komorní, klasicizující instrumentální jazz Rána v Kamence. Dílko skladatelky Niny Matouškové, absolventky JAMU, jež, jak jinak, od dětství v někdejší kolonii žila. Druhou stranu LP uvede stejná autorka meditací pro dvě flétny Small Church, věnovanou dvěma zesnulým obyvatelům Kamenky, Vítězslavu Drápalovi a Arnoštu Bourkovi, významným flétnistům se zkušenostmi ve světových symfonických orchestrech. Nechybí šanson Ač známe se Ivana Smýkala, s minulostí chrámového varhaníka, i člena kapely divadla Husa na provázku, jenž se do malebné čtvrti přistěhoval v 70. letech. Nebo výlet do Afriky Idamba (no jasně, Brno je sympaticky kosmopolitní štatl), na který zve beatboxer a mistr světa v loopingu Endru (Ondřej Havlík), jenž alespoň během studií na JAMU bydlel v Kamence v podnájmu. Kolekce zahrnuje blues Kamenka (taky vás napadla pocitová paralela se Špejchar blues?) Toma Jegra. A také fusion Kdyby od dalšího „Skalaka“ Milana Vidláka, někdejšího pianisty Orchestru Gustava Broma. Dámský sousedský sbor Šlajnerky zapěje folkloreček Ten vršeček i operetní kus, nejen mezi trampy, ale také v Kamence zlidovělé Děvčátko z kolonie. Jadrné finále? The Mamrds a hantec-metal-punkový opus Hody sa blíží. Přispěli i hosté odjinud: „V rámci tradice čižby v kolonii se podařilo pro zaranžování lidovky V širém poli studánečka lapit jednoho z nejlepších slavíků, Jiřího Slavíka.“

Katarze: Různorodou kolekci drží pohromadě nejen génius loci. V podstatné části skladeb sloužil coby doprovodný band Vilém Spilka Quartet. Funguje, když ne jako červená (přerušovaná) nit, tak alespoň jako zvukový tmel spojující různé kameny skalské mozaiky.

Skala je ovšem albem měsíce nejen díky hudbě a koncepci. Jde o artefakt v pravém smyslu slova. Součástí fyzického vydání na LP je téměř stostránkový „booklet“, obsahující mj. historické fotografie kolonie a jejích obyvatel. Album se tak mění také na plnohodnotnou obrazovou publikaci.

Závěr: Betelné šlehy, žádná levandula. Skala zjevně inspiruje.

ONDŘEJ KYAS: Nahrávání světa I. a II.

Brněnský multiinstrumentalista Ondřej Kyas je nejviditelnější jako člen kvarteta Květy, ale doprovází i další interprety, skládá moderní vážnou hudbu i hudbu pro divadlo a ve vší nenápadnosti si pro radost s tříletou pravidelností nahrává i svá žánrově stěží zařaditelná sólová alba. S letošním jarem vydaná dvojitá porce je už jeho čtvrtá – a zároveň hudebně nejpestřejší.

Úvod první desky ovšem „klame tělem“ – otevírají ji dvě příjemné, letně odlehčené písničky a až s tou třetí Stojíš v tramvaji, nastupuje zadumaný minimalismus, který je pak nejčastější spojnicí celé nahrávky. Vstřícné melodie a tradiční písničkářství se sice ještě občas na skok vrátí, ale zamyšlené a neveselé repetice jsou tu tentokrát tím určujícím. Jen občas se vše rozvine do sice komorně intimních, ale bohatě proaranžovaných skladeb. Ještě patrnější je to na druhém albu, jisté lahůdce pro příznivce Oldřicha Janoty. Hodně se tu experimentuje se zvukem, nechybí terénní samply, minimalismus skladeb protkávají nitky ambientních nálad. Často i začnou nějakým prostým motivem, třeba vzorově folkovou kytarou, ale vždy se to pak nějak zvrtne a zacyklí do temného kolovrátku, vzbuzujícího neklid a nervózní pocit, že je něco jinak, než by mělo být. Avantgardně pojaté hudební motivy pak skvěle podporují i texty, které si pohrávají se surreálnem i dadaistickými obrazy („Na nočním koncertě / tiskla se ke mně / zjevně jedovatá dívka / jejího koně / potkal jsem pak / u stánku na horký mramor…“), ale prozrazují i zcela konkrétní zážitky a místy připomínají i cosi na způsob deníkových záznamů ze všech stran útočících nápadů. Všudypřítomná melancholie písním pak dodává atmosféru art-filmových soundtracků – nic není dopovězeno a málokde jsou obrazy jasné a konkrétní. Na hitovost či výrazné slogany můžeme rovnou zapomenout. Ty skladby se jen pomalu dostávají pod kůži i do paměti, ale o to víc pak svou magií dokážou okouzlit.

SZYMON MIKA: Agma

Na předchozích albech se polský kytarista a skladatel prezentoval buď v instrumentálních combech nebo v duu s japonsko-polskou zpěvačkou Yumi Ito. Nyní jako kdyby sound vytvořený v předchozích komorních sestavách spojil. Přidal rytmiku, druhý sólový nástroj a hudbu nechal kolorovat průzračným, technicky i výrazově brilantním vokálem jihokorejské zpěvačky Song Yi Jeon (též Ambrose Akinmusire), se kterou se zná už od studií na Jazz Campusu v Basileji.

Jako druhý sólový nástroj ke svojí kytaře zvolil Mika trubku Oskara Töröka (např. z Vertiga, jistě netřeba představovat). Dominantní sice pochopitelně zůstává kapelníkova kytara, v typickém střídání jemného elektroakustického podkresu (nebo fingerstyle akustiky v Night Waltz) v harmoniích s nevtíravě mírně zkresleným tónem sól. Ovšem přebírání nápaditých témat trubkou a zpěvem prospělo vypíchnutí „kosmopolitně-melodického“ Mikova autorského rukopisu. S tím, že Oskarovi i Song Yi zůstává dostatek prostoru na vlastní invenci. Třeba když se nevázaně free vyřádí v „divokosti“ Wire Face, protipólu kultivovaně zklidněných kusů. Jinak ovšem atmosféra alba, navzdory názvu kompozice Rubato, zůstává převážně snivá a křehká.

K vrcholům desky určitě patří jediná otextovaná skladba, balada Cosmic Sand. Nejde ovšem naštěstí o žádnou zjednodušenou úlitbu ve smyslu „písnička rovná se chytlavý singl“, i tahle kompozice je neprvoplánově a košatě vystavěna. Díky práci se slovy navíc umožňuje zpěvačce ještě zajímavější výraz než v koloraturách či bezeslovných tématech.

Empatický kontrabasista Andrzej Święs a polyrytmický maďarský žonglér s darem citlivosti Péter Somos pak zaslouží o to větší uznání tím, jak záměrně méně nápadným pojetím rytmiky zároveň ustupují sólistům i nepopírají vlastní výjimečnost… No, trochu komplikovaně vyjádřeno, ale stačí se zaposlouchat a víte, co myslím.

Přání na závěr? Aby tohle nadnárodní kvinteto nezůstalo projektem jednoho alba a vyvíjelo se dál.

LOS QUEMADOS: Perfect Sphere

Netuším, co myslel autor titulní skladby Filip Spálený „Dokonalou koulí“ v názvu. Hudba pátého alba jeho kapely Los Quemados ale opravdu tvoří dokonalý, vyvážený, uhlazený zvukový tvar, lahodící uchu. Fajnšmekrovskou jazzovou easy listening. Bez hanlivého přídechu naznačujícího pouhou zvukovou kulisu, nic takového, ale prostě příjemný poslech pro každou vnímavou bytost.

Příměr k uzavření do jedné sféry taky nemá evokovat pocit omezení, ale přirozené shody v soundu, stylu, timingu, feelingu… Ať už napsal kompozici kterýkoliv ze členů kapely, ať už má sólový part, nebo hlavní melodii (a to včetně Spáleného baskytary, která se mění ve vůdčí melodický nástroj a nese téma mj. důstojně vzletné balady Procession, než předá prostor klenutí rozložených akordů klavíru), panuje tu vzorový soulad, hladké zapadání jednoho do druhého ve společném gravitačním poli. Pro Los Quemados pořád platí škatulka fusion, ale desku od desky mizí prvoplánové povědomí o původních zdrojích v jazzu, funku, latině či afrických inspiracích a převládá dojem amalgamu. Ne, že by od přechozí taktéž skvělé, celkovým dojmem možná trochu dramatičtější a „rockovější“ desky Duck Night (2019) došlo ke zvratu, jen ještě vzrostl dojem provázanosti.

Vzhledem k zakladateli a také lehce dominantnímu autorovi alba jsem napsal „kapela Filipa Spáleného“. Zrovna tak je ovšem důležitý vklad saxofonisty Jakuba Doležala. S jeho citem pro melodičnost a velmi přirozené, logické, a přesto originální rozvíjení sólových improvizací, „tradicionalistické“ opět v tom nejlepším smyslu slova. Po jedné skladbě přispěli i klávesista Jan Bálek a „nováček“ Petr Mikeš, jenž před pár lety vystřídal u bicích Ondřeje Pomajsla, a tohle je jeho první deska s kapelou. Osobité rukopisy přitom nevyčnívají, naopak obohacují společnou „oblast zájmu“ (což je také synonymum slova sphere). Taková krásná duhovka, radost v každém taktu a každé notě.

Savina Yannatou, Primavera En Salonico, Lamia Bedioui: Watersong

„Voda je požehnání i kletba. Médium křtu a spirituálního znovuzrození, smrtelná hrozba v elementární zuřivosti bouře. Prvním momentem inspirace, od kterého se odvíjel tento projekt, byla Shakespearova hra The Tempest a píseň ducha Ariela Full Fathom Five,“ vysvětluje Savina Yannatou. A slavné verše ve zhudebnění Roberta Johnsona (ne toho bluesmana, ale Shakespearova současníka, anglického komponisty) také zazpívá. Samotná Yannatou je ovšem také živel. Celková nálada Watersong spíše velebně konejší. Což ale neznamená, že fenomenální řecká zpěvačka občas (slyš Perperouna) nezabouří a nevyužije svoje vynálezy extrémních hlasových technik.

Pro „vodní písně“ sahala Yannatou typicky bezbřeze, kam ji vlny nesly. Upřesnění s Johnsonem nebylo samoúčelné, neb si klidně střihne i americký spirituál Wade In The Water. Samozřejmě vedle pro ni charakteristických úprav nápěvů řeckých, kyperských, korsických, italských, španělských, zkrátka středomořských – ale také irských. I to však bylo pro Savinu tentokrát omezení. Aby mohla zařadit do kolekce i písně v přesvědčivé arabštině, přizvala tuniskou zpěvačku Lamii Bedioui. A tak hladce propojila třeba Wade In The Water a Allah Musau (Bůh Mojžíšův), tradicionál pro změnu egyptský: „Spolupráce s Lamií byla ohromná radost. Nejen proto, že je úžasná. Jsem také schopna snadno improvizovat kolem jejího vokálu. Naše hlasy jsou odlišné, přesto se k sobě dokonale hodí.“

Jako ony písně všech světových vod. Jaká to nádhera poslouchat krásnou, úchvatnou, soudržnou, kosmopolitní hudební spolupráci a výpověď v dobách stále hlasitějšího vřeštění národovců („Tramtárii Tramtárijčanům!“), kterým nedochází, že jediná šance na zdárné přežití nejpočetnějšího druhu hominida je myslet na prospěch celého světa.

Jo, než jsem desku poprvé doposlechl, přihnala se z čistého nebe bouře. Vyčistila vzduch a zase přešla. To jsou safra „náhody“.

Koenjihyakkei: Live at Club Goodman

Magma na koksu! Bezmála dvě hodiny vysokooktanového expresivního avant jazzu, experimentálního bigbandového zappistického rocku i novotvarné rockové opery. Mottem této kapely, inspirované zeuhlem, vždy bylo „příliš mnoho není nikdy dost“, v kombinaci se „vše, co stojí za to, stojí za to udělat přehnaně“. Každá skladba je výbuchem energie s velmi malým oddechem pro ohromené posluchače. Neúnavný šéf kapely Tatsuya Yoshida freneticky žene své rekruty na steč s jasnou bojovou taktikou dát všem/všemu na frak. Vojevůdce mistrovsky ovládá bicí a zpívá, pak Kengo Sakamoto (basa, zpěv), Kei Koganemaru (kytara, zpěv), Taku Yabuki (klávesy), AH (zpěv) a Keiko Komori (soprán saxofon, klarinet).          

Když leckdo označuje koncepční progresivní alba za rockovou operu, zní mi to nabubřele, ale hudba, kterou najdeme na Live at Club Goodman od Koenjihyakkei, ospravedlňuje přívlastek rocková opera tisíckrát. Album, zachycující veškerou přehnanou dramatičnost jeviště vedle maximalistické komplexnosti jazz-prog rocku, šlápne na plyn hned v prvním taktu a už nepoleví, protančí se vlivy Východu i Západu, instrumentací všech století a kytarovými tóny všech žánrů rocku. Postavy rozmlouvají prostřednictvím intuitivního kódu improvizovaných sól, prokládaných party klasicky zpívaných vokálů, které překlenují propast mezi prog rockem a hudebním divadlem. Propracované, velkolepé zvukové krajiny se bezchybně přenášejí z autorovy představivosti do nahrávky a umožňují nahlédnout jeho podvědomí, kde různé pohnutky, touhy a osobnosti/bytosti bojují o nadvládu v dramatu jeho nitra. Live at Club Goodman obsahuje ohromující vystoupení vybraná z dosavadní kariéry Koenjihyakkei, se zastoupením ze všech pěti studiových alb. V tomto tokijském klubu vystoupili na společném koncertě v závěru letošního asijského turné Už jsme doma, cituji z kapelního blogu: „na pódiu a vlastně v celém klubu rozpoutali neuvěřitelné peklo“. Mimořádný dokument toho, co je možné.

Další články
sinekfilmizle.com