Dag Rosenqvist: Tvåhundra ord för ensamhet

Během dvaceti let od debutového alba svého prvotního sólového projektu Jasper TX I’l Be Long Gone Before My Light Reaches You v roce 2005 vydal švédský zvukový umělec Dag Rosenqvist cirka 30 dlouhotonážních nahrávek i EP v široké škále různých stylo/nestylo více či méně podivínských výplodů. Spolusousloví stylo/nestylo je namístě. Vytvořil a nahrál score k hororu Toad Road (2012), mysterióze Midnight Special (2016), dramatu z ultraortodoxního prostředí v jidiš Menashe (2017), tanečním představením ve Švédsku nebo k baletnímu dílu choreografa Paola Mangioly pro Královskou operu v Londýně. Rosenqvist vždy pro své skladby užíval široké škály akustických a elektrických nástrojů, čímž dokázal stvořit vlastní hudební krajinu. Prvky dronu, improvizace, noise a lo-fi estetiky jsou filtrovány skrze zkreslenou, přesto harmonicky melodickou citlivost, což vede k něčemu velmi niternému.

Název alba Dvě stě slov pro samotu je zároveň slovní i významovou hříčkou na mytické rčení Inuitů, kteří mají dvě stě slov pro sníh – což je ovšem variační výraz i pro osobní ozdravnou meditaci nebo absolutní bílou = očištění. V jádru je to album o osamělosti jako základní součásti lidského údělu. Na rozdíl od loňského vychvalovaného Geographers of Solitude, kde sem tam vyjede až do řezavě tříštivých elementů, je Tvåhundra ord för ensamhet jakýmsi cvičením ve zdrženlivosti. Filmovou řečí lze hudbu připodobnit způsobem, že výchozím bodem byla reflexe o tom, jak pracovat s elementárními vztahy, tj. mezi popředím a pozadím, postavou a záběrem, mezi zvukem a jeho absencí. Možná povaha této reflexe inspirovala výsledek, který se při každém poslechu jeví jako poměrně abstraktní. Dílo by se však dalo vnímat i jako dokument zkoumání možných postav, hlasů, jevů, a dokonce i způsobů naslouchání: Jak přemýšlíme o někom/o něčem skrze stopy, které po sobě zanechal, nebo očekávání jeho příchodu, nebo možná ještě lépe: můžeme naslouchat světu jen skrze zvěsti o něm.

DOROTA NVOTOVÁ: Lazy

UNI se recenzím EP zrovna často nevěnuje, neb tenhle krátký formát dnes slouží spíše jako „rozšíření singlu“, propagační materiál k albu. Jenže tentokrát jde o něco úplně jiného. O ucelené monotematické dílo, navíc ve svojí stručnosti emočně i umělecky mimořádně silné a autorkou prožité dílo. Samotná Nvotová EP označuje jako „zprávu o stavu země“. Jasně, z úvodní písně Slovenská ľudová tieseň a klipu k ní se stal tzv. virální hit. Ovšem ne proto, že by šlo o podbízivou singlovou popůvku, ale protože prostě mluví posluchačům z duše. „Ľudová tieseň“ je jistě vtipná slovní hříčka, jenže z veršů jako „nad Tatrou sa blýska, nad nami sa stmieva“ zatrne. A klip s historickými záběry přidá i další chmurný podtext či druhý plán: připomene typické zneužití folkloru propagandou totalitních a autoritářských režimů.

Dvě balady z pěti ale působí ještě závažněji. Requiem za krajinu zní, jako kdyby země už zemřela, kdo mohl, odešel a Dorota Nvotová k tomu zpívá poslední modlitbu. Ale tak to není, jde spíš o prosbu o naději, ono ‚dělejte něco, dokud ještě je nějaký čas‘. A možná nejzásadnější skladbou je žalozpěv Balada o Jánovi a Martině. Duet s Jurajem Benetinem (Korben Dallas), jehož text napsal režisér a libretista Nikita Slovák (jinak je EP Dorotino autorské). Jak je vidět, tuhle děsivou, vlastně důsledně nepotrestanou vraždu novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové je třeba co nejsugestivněji připomínat. Neboť na její pozadí spousta lidí na Slovensku asi zapomněla, když neovlivnila jejich volbu.

Umění versus zneužitá státní moc a chytrá manipulace s velkou částí spoluobčanů, to je – možná – nerovný boj. Ale opravdový umělec nesmí mlčet, když země nejen leží ladem (což je, pokud vím, původní význam slova lazy, byť později přenesený na roztroušené horské osady), ale je spíše morálně plundrována. Nvotová patří k těm, kdo jsou slyšet, už jenom kvůli hořké kráse, jakou do písní vetkla.

VLADIMÍR MIŠÍK & BLUE SHADOWS ETC

Producent Petr Ostrouchov v informačním e-mailu označil živé album 24/11/2019, sestřih záznamu „jediného koncertu Vladimíra Mišíka s Blue Shadows“ a zároveň křest alba Jednou tě potkám, konaný v Arše onoho do názvu vetknutého data, za „takový bonus k trilogii“. Ale jde určitě o víc. Koncertní titul obstojí sám o sobě. Jako nový a svěží aranžérský pohled na klasické písně včetně Já a dým ještě z časů Flamenga. Jako vítané zakonzervování onoho večera velmi dobré Mišíkovy pěvecké formy, rok před covidovým závěrem jeho pódiové činnosti. Nebo prostě jen jako kolekce výtečných písniček, odehraná s gustem a ve slyšitelně příjemné atmosféře.

Na albu v poměru 6:3 převládají Mišíkovy trvalky nad (také výtečným!) křtěným repertoárem. Což je také zajímavé, protože aranžmá nových kusů z Jednou tě potkám odráží ta studiová, zatímco evergreeny jsou pojaty příjemně a přiměřeně jinak, než máme naposloucháno. Ne natolik jinak, aby nerespektovaly jedinečný charakter a původní náladu písní, ale dostatečně odlišně, aby bavily právě nezažitými jinakostmi. Příklady? Krátká sólka a vyhrávky pedálové steelkytary Josefa Štěpánka a správně „à la honky tonk“ máznutého piana Martina Brunnera ještě pestřeji vybarví původní country inspirace (dnes bychom řekli „americana“) Jednohubek. Dvacet deka duše zní nyní víc „roots“ a nadčasověji než původní kytarovka. A když se přidá vedle hostů z Etc… (jak muzikantů, kteří v té době ještě s Mišíkem pravidelně vystupovali, tak i bývalého zásadního člena Olina Nejezchleby) také dechová sekce (Jakub Doležal a spol.), má zpěvák za zády sound slušného mini-bigbandu. Což odpichu muziky jenom svědčí. Všichni muzikanti, ač si užijí hvězdné chvilky, přitom ukázkově skromně „hrají na legendu“.

Krom toho všeho, když už Vladimír Mišík bohužel nekoncertuje a nemůžeme zajít někam do klubu, je prostě fajn mít co nejvíc autentických připomínek, že nad Špejcharem pořád svítá.

QUINIE: Forefowk, Mind Me

Je asi určitě něco jiného, když před vesničany, od kterých chcete, aby vám zazpívali, slezete z koně, než kdybyste vylezli z auta, zvlášť pokud se to týká skotských romských travellers. Josie Vallely, která si říká Quinie, se za nimi v sedle vydala do řídce osídleného hrabství Argyll, plného ostrovů a jezer, takže kůň pro ni byla dobrá volba, i když mu občas při překonávání brodů musela jít příkladem. K většinové společnosti podezíravé komunity se jí otevřely dveře a zpěvačce se dostalo nádherných písní, které by jinak na věky věků zůstaly u táborových ohňů. Abyste rozuměli: jak skotští, tak angličtí Romové žijí dodnes na cestách a nemají stálý domov, takže na ně v Anglii a Skotsku usazení lidé nahlížejí skrz prsty. Jejich hudbu totiž silně ovlivnil kočovný způsob života, a diskriminace z toho plynoucí. Neradi se o ni dělí, protože nestojí o to, aby si z jejich trápení lidé z měst udělali živnost, a také Quinie bylo prý zpočátku nepříjemné písně o cizím trápení zpívat. Skotští travellers ji ale přesvědčili, že jedině tak se dostanou do širšího povědomí a s nimi problémy, kterým po staletí čelí. Skotský název alba Forefowk, Mind Me lze proto volně přeložit jako „pamatujme na lidi, kteří přišli před námi“.

Quinie se ponořila také do skotské tradiční hudby, pravdou ale je, že se k výletu odhodlala hlavně z lásky k uctívané travellers zpěvačce Lizzie Higgins, jejíž písně až do její smrti v roce 1993 silně ovlivňovala skotská dudácká hudba. Proto od Quinie slyšíme také specifické styly ze skotské vysočiny: nejstarší dudáckou hudbu pibroch a canntaireachd, ve skotské gaelštině zpívané dudácké melodie představující metodu výuky na velké skotské dudy. Na albu přetavenou v uchvacující skladbu Col My Love, ve které se do drone dudáka Harryho Górského-Browna vplétá robustní zpěvaččin hlas ve stylu sean-nós.

À cappella skladby střídají ty s doprovodem a velmi „nefolkové“ vyznění jim dodávají viola, kontrabas a buzuki v rukách muzikantů ze skotské experimentální scény. Mimořádné album.

Buddy Guy: Ain’t Done With The Blues

Ve svých 89 letech Buddy Guy, jeden z posledních žijících velikánů, kteří formovali chicagské elektrické blues a inspirovali generace kytarových hrdinů od Jimiho Hendrixe po Erica Claptona, vydal nové studiové album. Protože Guy vyhlásil odchod z náročné koncertní dráhy, má studiová nahrávka s jubilejním pořadovým číslem dvacet váhu definitivního prohlášení a testamentu.

Klíčovým architektem moderního zvuku je Guyův dlouholetý producent, bubeník a primární autor skladeb Tom Hambridge. Jeho práce je obdivuhodná, daří se mu nastavit zvuk dravý a čistý, díky čemuž zdůrazňuje Guyův nezmenšený atak. I ve vysokém věku je Guyův hlas sebejistý a jeho kytara si udržuje svůj nezaměnitelný rukopis.

Hambridge zásobuje Guye na míru šitým materiálem (většinu z osmnácti skladeb napsal s Richardem Flemingem a Garym Nicholsonem). Puristé možná ohrnují nad některými Hambridgeovými tituly na posledních deskách nos s upozorněním, že jde o mírně komerční úlitby, ale musíme mít na zřeteli, že Buddy Guy nepředstavuje žádný bluesový underground, je to naopak jedna z mála hvězd, která dokázala daleko překročit žánrové zařazení směrem k mainstreamu.

Nejdůležitější rozměr alba tkví v porovnání s Guyovými živými vystoupeními. Zatímco na scéně (jak jsme viděli i dvakrát v Praze) se Guy často uchyloval ke spektáklu, až k jakési bluesové estrádě, studio mu umožňuje klid a svobodu, kdy se nemusí podřizovat představám publika o tom, jak se má správný bluesman chovat.

Na albu samozřejmě nechybějí slavní hosté z řad následovníků, jak je u bluesových legend zvykem. Tentokrát jsou jimi kytarové hvězdy Joe Walsh, Peter Frampton, Joe Bonamassa, a zejména mladý adept na trůn bluesového krále Christone „Kingfish“ Ingram. Když se k nim přidají vokály The Blind Boys of Alabama, stává se z alba přehlídka poct jednomu z největších.

Ain’t Done With The Blues je živou demonstrací toho, že Guyovo blues stále žije. A těm, kteří jsou ochotni naslouchat, má pořád co říct.

ÅRABROT: Rite of Dionysus

Norští experimentalisté Årabrot se po loňském albu Of Darkness and Light vracejí se sesterským vydáním Rite of Dionysus, které vyšlo z téže nahrávací relace a doplňuje temnou mozaiku jejich tvorby. Obě desky působí jako dvě poloviny jednoho celku – jedno plátno, jeden pohled hluboko do stínu i světla současně. Ve středu tohoto živoucího organismu stojí manželé Kjetil Nernes a Karin Park, jejichž životní i umělecký život se od poloviny dekády propojuje nejen po hudební, ale i partnerské stránce – žijí a tvoří v odsvěceném kostele, kde si zřídili nahrávací studio a vzniká zde jejich vlastní „náboženství rock’n’rollu“. Právě toto spojení místa, intimního prostoru a osobního vztahu dodává albu uvěřitelnost. Album otevírá hypnotická, postupně gradující I Become Light, která ale nedojde k explozivnímu vyvrcholení – atmosférický úvod, který slibuje, že projekt tentokrát nebude tak hlučná rocková párty, ale půjde, podobně jako jemnější album v diskografii projektu – Norwegian Gothic z roku 2021 – více do hloubky. A když už si Kjetil vzpomene na hřmotné kytary, nechá je spíše trmácet se v pomalých nebo středních tempech než válcovat vše před sebou. Na rockový svět se tu zkrátka nahlíží z netradičních úhlů, a to i v položce Rock’n’Roll Star, kde dívčí vokály v refrénu dodávají skladbě ironický podtón. Středu alba vévodí morriconeovské nálady v The Devil’s Hut a klipová Pedestal nás kvůli využití handpanu zanese až někam do baladického území Einstürzende Neubauten. Intimitu na dřeň zprostředkovává Mother plná nekašírovaného hlubokého smutku a následná skladba Death Sings His Slow Song obklopuje posluchače caveovským podtónem. Závěr alba libující si v pomalém tepu nečekaně přechází do elektronicko-tanečního modu, kdy závěrečná položka Of Darkness and Light převzatá ze předchozího sesterského alba přenáší Årabrot na domácí, temně popové hřiště Karin Park. Odvážná tečka, která album uzavírá v síle i kontrastu významů.

Fiesta Alba: Pyrotechnic Babel

Elasticita dubu se zrychleným drum’n’bassovým pohonem, zpěv jako opravdový zpěv i jako sekaný rap či mix z rádiové deklamace, čistě řezané riffy i mezisólíčka mathrocku s rytmografií minimalismu 20. století, vsuvky poválečného britského jazzu, elekronika i tímto přidaní trubači, všudepřítomná hýbavost afrických ritů – a přesto nikde nezní coby splácanina výše popsaného čili slyšeného. S každým posunem lze vnímat konverzaci mezi kontinenty, ideologiemi a hudebními epochami. Tahle italská kapela se na debutu nebojí rozporů. Ač skáče z jednohlasé melodiky do polyrytmického chaosu s překřikujícími se a klouzavě variačními úkroky až v kakofonii.

Hudba vyhřezlá z mnoha vlivů a stylů je ve skutečnosti mnohem složitější. Otisk afrických rytmů a temp se zdá být jasnou bází i v hypno modernistních skladbách jako je Je suis le Wango, kde jsou vokály zpívány/míseny v mnoha jazycích – od Anglie přes Francii, střední Evropu, Itálii, Afriku, něco z Asie po Japonsko. Stejně tak mikronáznaky hudebních kultur řečených lokalit. Babylonské zmatení jazyků se ale ani náhodou nekoná. Muzika šlape i ve zdánlivě netoliko nadupaných kusech (úvodní No Gods No Masters nebo Collective Hypnosis) ve spodním proudu zdvojenými kytarami, sekvencery, perkusními šelesty à la to nejlepší z Talking Heads. Ostrostí = mohutností při stejně nervním podkladu Waku Waku může připomenout King Crimson z období alba Discipline, což v síle stvrdí hned následnou Post Math. Vlastně je to muzikantsky a instrumentačně těžké album s rytmickými zmatky, žádná písničková libovost, ona výše zmíněná neustálá nejen perkusivní nervnost se spodními proudy minimalistických vyhrávek kytar, nikoli v prvním plánu, svistotu samplů, dusající i klouzavé basy, přesto se neubráníte tanečnímu kyvu. Kde se jiné kapely ztrácejí v rovném 4/4 taktu, Fiesta Alba pálí ohňostroj rytmických posunů, disonantních kytar, hlasů, zvuků a abstraktních písňových struktur až k alchymii děsivě zábavného šílenství.

Longital: Krajina beží dolu vlastným brehom

První dojem? Smíření, klid až „buddhistický“. Ovšem tohle slovo nepoužívám v nějakém věroučném významu, jen z nedostatku výstižnějšího příměru. Možná je k vystižení nálady alba lepší ocitovat pár veršů vznášejících se v poklidném akustickém toku písně Ináč: „Zmier sa s tým / že to už nikdy neuvidíš / na tomto svete / kde neustále niečo zaniká… V každej chvíli sa lúčiť / a zapĺňať minulosť / súčastnými dejmi. / Tam kde ťa čaká budúcnosť / vidíš len veľké biele plátno…“ V uřvané, egoistické, rozklížené době se Longital noří do ještě větší intimity a rozjímání než kdy dříve, což má logiku. Je to dobré, pokud si chce člověk uchovat vnitřní rovnováhu. Vše plyne, vše odplyne, záleží jen na tom, co vstřebáme a pošleme dál. Ale písně nejsou bezkonfliktní a ehm sluníčkářské. Vždyť ke klidu se lze dobrat jen překonáváním nevyhnutelných konfliktů a omylů (slyš Stinať hlavy, Zápas).

Shina napsala snad nejpoetičtější ze svých poetických textů a hudba, při jejíž tvorbě si Longital tentokrát zase vystačili jen ve dvou, jim odpovídá. Využitá elektronika tu zní zvláště jemně a paradoxně „živě“. Barvu zvuku do značné míry určují, samozřejmě vedle Shinina příjemně sugestivního altu a trochy syntezátorových mlh (baskytaru tentokrát využívá minimálně, častěji hraje na klávesy), nástroje jako lap steel kytara nebo dávná čínská citera guqin, na které hraje Daniel Salontay s dokonalým pochopením jemných nuancí, chvění, rezonancí. Koncepce aranžmá? Naprostá průzračnost, kdy méně znamená více. Longital si prostě stále běží vlastní cestou směrem k čiré kráse.

Nejlepším závěrem recenze je, když lze místo něj napsat úvod něčeho dalšího hezkého. Slovensko-české klubové turné k albu, pojmenované vyzývavě podle písně Přijď za mnou, dorazí 19. listopadu i do pražského Kaštanu. Protáhnout se má do následujícího roku, kdy Longital oslaví…  ano, čas neuvěřitelně letí, 25 let plné a přínosné existence.

GILAD ATZMON, DANIEL BULATKIN…: Praying For More Songs To Come

Gilad Atzmon European 4tet už odehrál dvě turné, ostatně překřížila i Česko. Byla by škoda nezvěčnit sehranost kapely na desce. Kvartet tvoří samí „staří známí“. Izraelský, v UK usazený hvězdný saxofonista (vážně hvězdný, vždyť byl členem The Blockheads Iana Duryho a jako sideman si zahrál s Pink Floyd, Robbiem Williamsem, Sinéad O’Connor i samotným Sirem Paulem z rodu Beatlů) do něj přizval pianistu Daniela Bulatkina, působícího momentálně mezi Českem a Nizozemím. A basistu Tarase Voloshchuka s bubeníkem Dušanem Černákem, jinak mj. rytmiku Limba. Bulatkin a Voloshchuk navíc přispěli i autorsky. Zkrátka vůbec tu nejde o model „leader a příležitostné křoví“, ale o skutečně tvůrčí sestavu.

Nepřekvapí, že nahrávka zní docela „coltraneovsky“, vždyť Coltrane vždy patřil k Atzmonovým oblíbencům. Jak o tom svědčí nejen nedávné Atzmonovo album Spirit Of Trane. Míněna je tu především kontemplativní tvář pozdější Traneovy tvorby, což dokládá nejen úvodní The First Day Of The Year, se saxofonem meditujícím nad hypnoticky repetitivní basovou figurou. Improvizace v Early Blues jsou také trochu „Supreme“. Nikoliv plagiátorsky, ale důvěryhodně pocitově. Stejně tak nepřekvapí odlehčené cupitání po orientálních stupnicích (titulní skladba Praying For More Songs To Come a částečně i v baladě Autumn In Bagdad, byť ta už zároveň míří i směrem k americkému jazzovému sentimentu). Zase zdaleka nejde o kopírku Coltraneovy záliby v indické hudbě, ale o přirozenou součást saxofonistových blízkovýchodních genů.

Konstatování, že něco „nepřekvapí“, přitom neznamená nic negativního. Pouze milý fakt, že na desce nic nepřekvapí nepříjemně. Vytříbený, starosvětsky akustický sound v takto mistrovském provedení, kde vedle saxofonisty exceluje i uvolněně frázující Bulatkin, nemůže urazit. Ani jediný standard na albu, balada My Old Flame, nezní jako vycpávka, ale coby konejšivě povědomý předěl alba.

BRIGHDE CHAIMBEUL: Sunwise

Sledování koncertu Brìghde Chaimbeul se u mnohých liší jen v detailech a stejně nakonec všichni skočí u otázky: jak je sakra možné, že jsem právě hodinu poslouchal někoho hrát na dudy? Něco se se mnou stalo? No právě, nejspíš ano, protože v tom spočívá vyznění hudby nestojící na instrumentálním mistrovství, ale na postupném uvádění posluchače do rozpoložení, kdy ji přestane vnímat jako dudáckou podívanou a nechá se unést do atmosférické krajiny, ve které neexistují hranice mezi tradicí, ambientem, minimalismem a dronem. Brìghde Chaimbeul v ní přitom není za průvodce, sdělující, co slyšíte nebo byste měli slyšet. Pouze vás do ní jen pozve a zbytek, tedy co si v ní počnete, nechá na vás. Na malé skotské dudy small pipes nehraje úplně ve shodě s tradicemi ostrova Skye, odkud pochází, a nestaví na melodiích, ale na zvukových plochách. Používá odlišné techniky, vlastní ladění, a sice vychází ze zvukové podstaty nástroje, tedy drone, pracuje s ním ale daleko cíleněji. Vlastně by se dalo říct, že hučivý drone proměnila ve středobod své hudby a dokáže jím naplnit prostor na způsob chrámových varhan. Album nám má prý dát představu, jak se Brìghde Chaimbeul cítí v zimě a okolo chodí ježibaba Cailleach Bheur. Dobré vědět, i tak vám dojde, že ho na rozkvetlé louce rozhodně nenatáčela, a navíc ve zvukově naprosto nekompromisní devítiminutové skladbě Dùsgadh / Waking slyšíme asi její nejzlověstnější drone. Sguabag / The Sweeperek za účasti tří Irů – Johna McSherryho, Francise McIlduffa a Jamieho Murphyho – je naprostý dudácký nářez, a když v polovině Chailleach začne po vzoru tradičních pracovních písní Brìghde zpívat, „rytmus“ docílený se saxofonistou Colinem Stetsonem ještě zintenzivní; nicméně vlastně nádherně, zato v She Went Astray nabere na takové vokální rychlosti, že máte strach o její jazyk. Jedná se o nejexperimentálnější album mladé hráčky a skladatelky. S hosty – zazpívá si na něm také otec s bratrem – se však dostavuje pocit, že paradoxně vlastně nejpřístupnější.

Další články
sinekfilmizle.com