Festival Rock for People oslavil třicáté narozeniny

Letošní ročník Rock for People toho očekávaně přinesl opravdu mnoho. Pět dní nabitých hudbou a horkem dalo zabrat, ale i přes ty horší věci to přece stálo za to.

 

Jako první letošní koncert jsem navštívila kapelu Poly Noir & The Holy Spirit Smugglers na Solar Stage. Dá se rozhodně říct, že prezentace Polyho, jinak frontmana brněnské metalové Insanie, i jeho kapely na pódiu je velmi temná, jak značí už popis v harmonogramu. Podle odezvy publika bylo znát, že zahráli ty nejlepší písně a že setlist hrál do noty všem zúčastněným.

V pozdějších odpoledních hodinách to už rozjela zpěvačka Poppy na Tesco Stage. Na první pohled nenápadná a něžná slečna ze sebe vydávala neuvěřitelné zvuky a chytlavé melodie, které by zaujaly jak milovníky popu, tak metalu.

Po jejím výkonu následovalo vystoupení Grandsona na hlavní KB Stagi. Zazněla samozřejmě i jedna z jeho nejznámějších písní Blood // Water, nebo jedna z roku 2025 s názvem Brainrot. Za zmínku zde stojí také jeho cover na píseň Masters of War od Grandsonova oblíbeného interpreta Boba Dylana. Píseň si poupravil do svého stylu tak, aby zapadla k jeho tvorbě a myslím, že odvedl skvělou práci. Během svého vystoupení komentoval stinné stránky dnešní doby, mluvil o válce na Ukrajině, o Palestině, o nenávisti k Trumpovi, a fanoušky vyzýval k rebelii skrz hudbu.

Po něm už se hlavní stage začala připravovat na headlinera prvního dne – Avenged Sevenfold. Jejich vystoupení bylo doprovázeno projekcemi na obrazovkách, úpravami obličejů všelijakými efekty a pro lidi, kteří mohli vidět pouze obrazovku to musel být velký, až znepokojivý zážitek (včetně mě). Na jejich setlistu samozřejmě nemohly chybět písně Afterlife, Hail to the King, nebo A Little Piece of Heaven.

Středeční večer završila irská hip-hopová skupina Kneecap na stagi Evropy 2. Skupina je známá svým propalestinským aktivismem a již před vystoupením řada fanoušků skandovala „Free Palestine“. Objevily se i palestinské a irské vlajky.

Plamenný zážitek

Druhý den pro mě odstartoval koncert známé české kapely Vypsaná Fixa. Lepší start jsme si nemohli přát. I přes úmorné horko jsme si zatančili, zazpívali a koncert si znamenitě užili. Poté jsme se podívali do future fest zóny, kde bylo možné za plnění úkolů dostat opalovací krém, nebo si vyrobit tričko a další věci.

Ve večerních hodinách už nás na Tesco Stagi čekal koncert Lorna Shore, deathcorové kapely z New Jersey. Aktivita publika byla neuvěřitelná, provázená moshpity a circlepity v průběhu celého vystoupení, od začátku až do konce. Stejně tak, jako na koncertu hlavní kapely druhého dne – Slipknot. Jejich slíbená ohnivá show rozpálila fanoušky od hlavy až patě. Po tomto plamenném zážitku jsme to šli rozjet na party producenta, kytaristy, zpěváka, dj a skladatele Sullivana Kinga. Spojením dubstepu a rocku si vytváří prostor jak na elektronické, tak na alternativní a rockové scéně. Po vyčerpání tancem a zpěvem všech známých písní, které tento „Král“ dokázal propojit, jsme se vydali do kempu, kde u některých stanů party pokračuje až do ranních hodin.

Sex Pistols stačili od stanu

Třetí den jsme započali vystoupením kapely našich slovenských punk-rockových bratrů Horkýže Slíže z Nitry, kteří oslavili již 33 let na scéně. Jejich hity Silný refrén, nebo Mám v p… na lehátku roztančily široké publikum.

Poté jsme pokračovali na Solar Stage na koncert převážně ženské skupiny BraAgas. BraAgas hrají hlavně tradiční písně z různých koutů světa, doplňují je etnickými nástroji a dokonalými harmoniemi svých hlasů. Z jejich vystoupení mi až naskočila husí kůže a i při pohledu na ostatní diváky bylo znát že mají co dělat, aby jim neukápla slza.

Po krátké pauze u stanů už nadešel čas na dlouho očekávaný koncert Ewy Farne. Říkala, že se trošku bála, aby od rockerů nedostala vynadáno, ale všichni jí prokazovali pouze vlnu podpory, dokonce se rozjel moshpit a pár lidí crowdsurfovalo.

Večer jsme se těšili na koncert kapely Skillet, která se na Rock for People vrátila po třech letech. Od začátku do konce probíhaly moshpity a circlepity, fanoušci byli nezastavitelní, pořád na nás mířili crowdsurfeři a všichni si koncert užívali. Zaslechla jsem i stížnosti toho, že Skillet nebyli na hlavním pódiu, ale na Tesco Stagi. Lidí tam bylo moc a prostoru málo, ale i přes to byl koncert a výkon kapely nezapomenutelný.

Na hlavní KB Stagi ale hned po Skilletech šli na řadu velice očekávaní Sex Pistols s Frankem Carterem. Osobně nejsem velkým fanouškem Sex Pistols a za celý den už mi vyčerpání přerůstalo přes hlavu, takže jsem je poslouchala od stanu, ale ohlasy sklízeli hlasité.

Nervózní zpěvačka se odvázala
V sobotu jsme se probouzeli s Davidem Kollerem a Pražskou filharmonií. Zazněly jak hity kapely Lucie, tak jeho sólové kariéry. Těšila jsem se na vystoupení zpěvačky Sigrid, protože jsem ji znala ze spolupráce s kapelou Bring Me The Horizon, ale jakmile jsem její vystoupení zaslechla z kempu, vůbec mě nezaujalo.

Velkým mínusem tohoto dne byla podle nemalého množství lidí pouze čtvrthodinová pauza mezi vystoupením Motionless in White na Tesco Stage a Linkin Park na hlavní. Hodně lidí odcházelo z MIW dřív, aby měli dobrá místa a pauza jednoduše byla příliš krátká. Koncert Motionless in White byl jako vždy fenomenální a moshpity byly nezastavitelné.

Po skončení jsme se přesunuli na již zmíněné Linkin Park s novou zpěvačkou Emily Armstrong. Byla na ní pochopitelně ze začátku znát velká nervozita, ale během koncertu se odvázala a v druhé polovině už lítala po pódiu a užívala si svoji show. Fanoušci i podporovali a drželi cedule s podpůrnými nápisy. Mimo těch si také všimla jedné, na které stálo (v angličtině) „Emily, prosím, ostříhej mi vlasy.“ Emily text přečetla nahlas do mikrofonu a vyzvala fanouška, aby přišel ke stagi. On jí podal strojek a nechal si oholit část hlavy. Kapela poté následovala s – dle jejích slov – příhodnou písní Bleed It Out. Tento čin rychle obletěl sociální sítě a další různá média. Emily koncert odzpívala perfektně a poradila si i se staršími songy kapely, které původně nazpíval Chester Bennington.

Později ten večer měla vystoupit britská zpěvačka RØRY, ale kvůli technickým potížím měla přibližně 40 minut zpoždění. Fanoušci byli vytrvalí, na její příchod vyčkávali a vzájemně se bavili zpěvem známých českých písní. Všichni jsme se přidávali a užívali si propojenou atmosféru publika. Po vyřešení problému s omluvou nastoupila a předvedla energický set svých nejlepších skladeb, který za čekání opravdu stál.

foto: Petr Klapper
foto: Petr Klapper

Generační obměna

Tímto dnem pro některé účastníky festival skončil, ale zdaleka ne pro všechny.

S nedělí nadešel Narozeninový den festivalu, jehož zlatým hřebem byla legendární kapela Guns N’ Roses. Už v dopoledních hodinách se sjížděli lidé z různých koutů světa, nejčastěji jsem slýchala španělštinu a němčinu. Mimo to byla také znát lehká generační proměna a přišlo mi, že jsme s přáteli snižovali věkový průměr. Den už koncerty nebyl tak naplněný, ale na energii to neubíralo. Užili jsme si vystoupení švédské rockové kapely Self Deception, amerických Signs of the Swarm nebo také česko-slovenské skupiny IONS.

Před osmou hodinou už přišli na hlavní stage Guns N’ Roses. Očekávala jsem, že na jejich koncert dorazí mnohem víc lidí, ale například v porovnání s Linkin Park byla účast snad poloviční. Zvládla jsem bez obtíží projít až ke stanu se zvukovou technikou. Většina lidí seděla v trávě a zdálo se, že hudbu vnímali tak napůl, což jsem usoudila z často vedených konverzací. Čím blíž jsem byla ke stagi, hustota lidí rostla, ale publikum nebylo zdaleka tak aktivní, jako předešlé dny. Nejhlasitější potlesk sklízel kytarista Slash, zazněly známé písně jako November Rain, Sweet Child O‘ Mine nebo Welcome To The Jungle.

Letošní ročník byl doprovázen každodenním ohňostrojem, rozmanitými stánky s občerstvením, second handem a novinkou byl Tesco obchod, který se nacházel v zadní části areálu poblíž Tesco stage. V obchodu jsme si mohli zakoupit produkty za klasické, nezvýšené ceny, hygienu, čerstvé ovoce a zeleninu nebo pečivo. Jedinou nevýhodou byla platba kartou, protože ne každý počítal s tím, že si bude muset brát do areálu peněženku, ale zvládnout se to dalo.

Třicátý ročník festivalu Rock for People byl opravdu nabitý hromadou kapel, které jsem si přidala do svého playlistu, počasí vyšlo krásně a už nezbývá než se těšit na příští rok.

Smečka: Jorge Casanovas

Španělské dokudrama Smečka, které na základě přepisu soudního procesu a výslechových protokolů zkomponoval katalánský dramatik Jorge Casanovas (ani věta mimo protokoly prý navíc nezazní) se týká procesu s pěti mladíky z roku 2016. Ti během červencových slavností, spjatých též s býčími zápasy, znásilnili v Pamploně osmnáctiletou dívku. Hra byla jako scénické čtení uvedena v listopadu loňského roku v Činoherním klubu, nyní se objevuje jako inscenace v prostorách Archy+. Text nastudovala režisérka a choreografka Adéla Stodolová, v obecném povědomí známá především svými produkcemi na Letní scéně Muzea Kampa (kvartet inscenací o úctyhodných osobnostech Mládková-Werich-Kubišová-Forman).

V sevřeném prostoru malého sálu Archy+ se začíná se židlemi a mikrofony v těsné blízkosti publika, na kterých budou pachatelé i postižená vypovídat o tom, co se osudné noci přihodilo. Na plátně vidíme v klasickém černobílém filmovém záběru býka (po stranách hlediště jsou umístěny i televizní obrazovky), ten se ovšem při zvýšené dynamice dění bude barevně proměňovat, dojde i na detaily, třeba jenom zježenou srst. Vizuální doplňky na zmíněných obrazovkách se občas s děním na ústředním plátně rozcházejí, objeví se třeba i srnka, snad symbol nevinnosti dívky, která padne do osidel zpovykaných mladíků. Ti se na jeviště vřítí v dynamické choreografii, jejich temperamentní projev před promítaným býkem naznačuje jak probublávající maskulinitu, tak atmosféru pověstné španělské kratochvíle, která není pro citlivější povahy. Mladíci Adam Královič, Kristián Laštovka (syn režisérky), Matěj Pour, Tomáš Sedláček a Štěpán Tuček jsou většinou čerstvými absolventy hereckých učilišť, k profesní dokonalosti mají především v mluvním projevu ještě daleko, testosteron však nepostrádají a pro zpodobení nesolidních mladých mužů jsou jednoznačně způsobilí. Vyprávění (u výslechů) začíná popisem setkání dívky s prvním mladíkem, ostatní se později nenápadně jeden po druhém připojují. Ona (citlivě ztvárněná Klárou Tilcerovou) sedí na lavičce, od kamaráda, s nímž přijela na slavnosti, se na čas odpojila a náhle dochází ke kontaktu s neznámým klukem, zprvu ve vší nevinnosti, i když s lehce erotickým podtextem. Aktéři poněkud zbytečně z lavičky umístěné na jevišti přebíhají k výslechovým židlím s mikrofonem a zase nazpět (situace se tak protočí několikrát). I když se sestava mladíků rozroste na pět, ještě se nic zlého neděje, do dívčina tušení se ovšem postupně vkrádá stín znepokojení. Ve vzdálenější části dějiště, tedy když herci nesedí na oněch židlích před mikrofony, začínají pak kolem ní zlověstně kroužit. To už ve výpovědi dochází k tomu, co se stalo, střídají se popisy události jak od poškozené, tak od členů smečky, ona sděluje, že i když k opakovanému násilnému sexu došlo, nezmohla se zcela konsternovaná na odpor a měla zavřené oči, oni to komentují věcně, cyničtěji. Evokace trestného činu se ve výpovědích rozchází, ne ale nijak frapantně, mladí muži argumentují tím, že se nebránila, tedy nejspíš souhlasila. Jsme vlastně coby přísedící u výslechů i u pozdějšího soudu ušetřeni „technických“ podrobností sexuální agrese, na jevišti ani náznakem – k prospěchu věci – ztvárněny nejsou. Soud jako takový pak v divadelním provedení znamená především změnu kostýmů, z násilníků se nasazením konvenčních obleků stávají soudce, žalobce, obhájce, svoje dotazy formulují dost neurvale a s profesionální dotěrností, nejsilnějším momentem inscenace pak je, když kolem trochu zakřiknuté dívky začnou opět výhružně kroužit, připomíná to scénu před znásilněním, navíc interpretovanou týmiž aktéry. Avšak i oběť se později převlékne do „dospělého“ a oficiálního oděvu, v právnické funkci klade pak doplňující otázky obžalovaným, a navzdory jejich zlehčování události zazní finálový verdikt, že jsou odsouzeni každý na devět let. Projednáváno bylo také to, že poškozené ukradli mobil a ona se poté, co byla znásilněna, nemohla nikomu dovolat, celou sexuální eskapádu jeden z nich komentoval cynickou esemeskou kamarádovi, jiný si všechno na chytrý telefon natáčel.

Výkony aktérů lze klasifikovat jako nadějné, prozatím menší profesionální zkušenost byla příčinou toho, že při především pohybově vyčerpávajícím výkonu (inscenace bez přestávky) se u některých s přibývajícími minutami drolila zprvu solidní dikce. Inscenace se jako potřebné memento řadí do současné zvýšené frekvence diskusí i soudních kauz spjatých se sexuálním násilím. Že se netýká jen horkých jižních lokalit, je skoro zbytečné dodávat.

Palác (volného) času

Palác (volného) času je tematická výstava sestavená z děl sedmnácti současných českých a slovenských umělců v barokním zámku Troja. Zámek nechal postavit jako své letní sídlo u Vltavy hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka. Se svou rodinou, přáteli a významnými hosty v něm trávil volný čas, naplněný večírky, koncerty, tancem, hostinami (po loveckých zábavách) anebo lenošením. Kurátorky Karla Hlaváčková a Veronika Janoušek Čechová nám pomáhají užívat si kulturu a zároveň přemýšlet o tom, jak odlišně trávíme svůj volný čas my.

Obrazy Terezy Zichové dávají do souvislosti časová období. Barokní okázalost připomínají vodníci, možná hraběcí sluhové. Jeden je oblečený v kabátci se vzorem žab, druhý má kabát zdobený klikatými čarami, a povídají si pod obrazem prostopášné ženštiny se šokující bílou kšticí, která má u obličeje modré plazy a šklebí se na ně. Na druhém díle elegán s oranžovými vlasy rozpráví s okřídlenou polonahou ženou. I její vlasy jsou zářivě oranžové, nohy má opeřené a místo chodidel má pařáty.

Sekce s historickými panely od Zbyňka Baladrána (Vlys, 2022) připodobňuje roli pracovníků (organizované lidské pracovní síly) ve starověkých civilizacích, řízených vůdci postavenými naroveň bohům, k roli zaměstnanců v korporátech. A protože se starověké kultury rozpadly, možná zpochybňuje i roli válečných finančníků (počítajících ekonomickou hodnotu) – nejprve ve vztahu k produktivitě a následně naprosté destruktivnosti.

V pokoji pro proletariát je instalován nábytek z české komunistické éry a na skříňce s poličkou plnou knih stojí televizor. Kvůli zelené pohovce si můžeme před televizi jednoduše sednout a odpočinout si při sledování Ztraceného případu Romana Štětiny (2014), video montáže ze seriálu Columbo. Montáž využívá záběry od prvních do posledních dílů seriálu a ukazuje scény, které nikam nevedou. Columbo jen dělá svou práci jako popletený detektiv, který shromažďuje stopy, řeší zločiny, dnem i nocí pilně pracuje a v průběhu času stárne. Mísí se tu sestříhané mezihry s Columbem, psychologicky matoucí přechody a snové sekvence ve stylu Alenky v říši divů, bez dialogu a s příležitostnou doprovodnou hudbou. Ručně vyšívané koláže Evy Volfové ve stejné místnosti zobrazují domácí práce: mytí nádobí, žehlení, věšení prádla nebo stírání podlahy.   

Rukodělnou tvorbu coby volnočasovou terapeutickou činnost reflektují ručně barvené textilie, použité jako zástěny, od Julie Gryboś a Barbory Zentkové (Teabags on Eyelids II, 2022), i dokonalá keramika a díla naaranžovaná jako na oltáři. Je tu keramická váza, jedlé nádoby nebo perleťové stříbřité medailonky ovlivněné barokem, ale v halucinogenní pokřivené nebo tající podobě, která je v protikladu k ornamentální uhlazenosti samotného zámku. Díla vystavují jako barokní zátiší Johana Hnízdilová, Františka Malasková, Anna-Marie Berdychová a Nicolas Prokop.

Najdeme tu i dvě související videa od Petera Kolárčika: Šedá myška (2020) ukazuje umělcova otce, který na Slovensku staví neobvyklý zahradní domek, inspirovaný Řeckem. Peter mu pomáhá a ptá se ho na práci a koníčky. Peterův otec pokračuje v rodinné tradici, je elektrikář stejně jako jeho táta a stejně jako jeho děda. Chodí do práce, protože musí vydělávat peníze pro rodinu, ne proto, že by ho to bavilo. Ale taková práce mu umožňuje mít od půl třetí odpoledne volno na koníčky (vysněné projekty). V jednu chvíli, když Kolárčik fotografuje zahradní projekt, zavolá z okna matka: „A ty i pracuješ, nebo jenom fotíš?“ Později Kolárčik na videu nazvaném Robota (2024) odpovídá písní, v níž se ptá, jaká práce čeká na absolventa umělecké školy ve věku umělé inteligence. Co bude dělat? Půjde do práce. „Roboti si kreslí obrázky, aby umělci mohli chodit do práce,“ zpívá. Ale měl by vědět, že pro umělce není „práce“ dřina, ale hravý život. Toto poznání zkoumá i uskupení ping pong ping, které vybízí ke hře (na pingpongovém stole), ale bez soutěžení.

Tono Stano

Letos v březnu měl pětašedesátiny, takže výstava, co mu běží v Galerii hlavního města, je jasně jubilejní, bilanční. Je to retrospektiva všeho, co za skoro půlstoletí ve fotografii zvládnul. Odkud vyšel, kam došel. Z čeho vyrostl, jaké specifikum pro sebe postupně našel, jak ho zkultivoval, dotáhnul k dokonalosti. V jaké tvůrčí nice se zabydlel. Kde je umělecky doma.

Hlavně možnosti

Tono Stano. Rodák ze Zlatých Moravců, od osmdesátého do šestaosmdesátého roku student na pražské FAMU. Společně s Peterem Župnikem, Kamilem Vargou, Mirem Švolíkem, Vasilem Stankem, Rudem Prekopem nebo Jánem Pavlíkem reprezentant takzvané nové vlny (česko)slovenské fotografie, která vzala do kola postupy a prvky výtvarné postmoderny. Navenek koncept, experiment, hra; stylizace, inscenace, aranžmá – uvnitř pak erotika, komika a taky jistá míra podvratnosti, pokud jde o kánon, a nejen fotografický, ale obecně umělecký, kulturní, potažmo společenský. Vcelku docela osvěživé víry a proudy, které ukázaly, že fotografie jako médium má na sklonku normalizační totality nejenom východiska, ale i výhledy – nejen meze, ale hlavně možnosti.

Stano začínal dokumentárně, na hraně fotoreportáže. Pak začal realitu před objektivem stylizovat, upravovat, pašovat do ní cizorodé prvky podle svého gusta. To všecko hlavně v exteriéru, ve městě, v otevřené krajině. Zajímal se o kazy a trhliny, rozkopanou ulici, divočinu staveniště jaderné elektrárny. Když našel jako hlavní téma člověka, stáhnul se do interiéru. Jistě i proto, že začal pracovat s nahotou, primárně ženskou. Takže potřeboval intimitu, soukromí. – Ke krajině se ale po dekádách vrátil, na výstavě jsou mimo jiné k vidění záběry obřích, geometricky střižených objektů, rozházených na louce nebo po řídkém lese; jako by právě přistály po dlouhé cestě vesmírem. Lidský prvek je tady minimálně, dominují zářivě bílé objekty; cizí proti domácímu, umělé versus přírodní.

Nejdřív krása, pak erotika

Tělo ale u Tona Stana rychle zvítězilo. Akty jsou v jeho díle středobodem, těžištěm. Kolem nich se točí vše ostatní. Vlastně všecky ty další věci – od portrétní tvorby až po plakáty nebo výjimečně koncipovaný časopis Raut z kraje devadesátek – působí na výstavě dvojím dojmem: buď jako odlesky, doplňky, druhořadá stafáž, anebo jako zárodečná matérie, obrazný humus, z nějž vyrostlo to hlavní.

Stano pracuje s tělem jako s objektem. A pracuje s ním velmi poučeně. Jako by si chtěl nejdřív odbýt všecky kanonizované věci, projít všecky možné linky, které se od těch snímků rozbíhají. Rezonancí, ať bližších, nebo vzdálenějších, jsou patrné desítky. Od avantgardistů napojených hlavně na surrealismus, jako Man Ray nebo Edward Weston, od fotografů reklamy a módy, jako Helmut Newton, přes lehce aberovanou sexualitu, které dává průchod ve svém díle třeba Nobuyoshi Araki, až po klasiky československého fotografického aktu od Františka Drtikola přes Miloslava Stibora po kýčaře typu Tarase Kuščynského. Stano si z nich ale nebere inspiraci, spíš se vůči nim vymezuje. Ovšem citlivě, jemně, vlastně s úctou a díky.

Ta objektivizace těla připomíná ve výsledku sochařské umění. Stanovy fotografie jsou výrazně výtvarné, inscenované, nejčastěji mramorově bílé maso na černém pozadí. Je to tělesnost, jejíž sexualita je potlačená ve prospěch estetické ladnosti tvaru, povrchu, kompozice. Ty fotografie jsou nejdřív krásné, pak erotické. Jejich senzibilita je chladná, daleko distancovanější než například u Františka Drtikola. Jistě i proto, že Drtikolova vizuální skladba je dynamická, roztančená, skoro akční, jakkoli pracuje s geometrickým členěním prostoru. Stano je monolitický, mlčenlivě trvá. Ustálil se, vizuálně zjednodušil, obsahově minimalizoval. Jeho nejslavnější fotky se obratem zavrtají do vizuální paměti jako rozložené akordy minimalistů v hudbě.

Vše pod kontrolou

Stano je fotograf-sochař, ale taky fotograf-malíř, fotograf-divadelník, fotograf-performer. Jako náležitě mapuje dějiny fotografického aktu, orientuje se taky v možnostech různých uměleckých druhů, sleduje metody, nástroje, úhly pohledu. A znovu i v téhle probírce možností je v jádru vitalita, tlumená vášeň obrodného, nikoli ničivého typu. Stano buduje. Je slastný, nikoli strastný. Jeho práce vyvolávají pozitivní dojem – na rozdíl třeba od zmíněného Arakiho, anebo ještě spíš Hanse Bellmera, morbidního dekonstruktéra ženského těla, pracovníka ve službách temné stránky libida, respektive mortida sadovského typu.

A ještě něco vyneslo Stanovy práce na vrchol tuzemské fotografie po roce 1989. Preciznost, totální dokonalost provedení. Zatímco eroticky motivované koláže Karla Teiga, kde hraje prim ženské ňadro, ukazují všechnu nedokonalost a špínu mechanické práce s předlohou, veškerou nerovnost střihu nebo zvlnění podkladového materiálu – Stano má vše pod kontrolou. Je chirurgem fotografie. Mistrem vyvážené a dokonale nasvícené kompozice, ale taky čistého a ladně vykrouženého tělesného materiálu, s nímž pracuje. I tyhle postupy a vstupy módně-reklamní fotografie ale drží na uzdě. Pořád je to ve výsledku umění. S veškerým významovým potenciálem toho slova: Stano umí (řemeslně), jeho dílo je krásné (estetické) – a výrazově nezaměnitelné (čili umělecké). Asi jako v poezii posledních dekád Ivan Martin Jirous anebo v próze Alena Mornštajnová.

Bobřík odvahy

Dějiny československého aktu formovala, a ještě spíš deformovala doba. Různě intenzivní projevy totality s sebou nesly různou míru prudérnosti, štvaní proti nahotě jako braku, pornografii, dekadentnímu pseudoumění, co rozkládá jak rodinu, tak školu čili základy státu. V poslední dekádě tahle hysterie znovu sílí. Veřejnoprávní rozhlas měl před sedmi lety problém s Hollinghurstovým „penisem nad koulemi“. Kladenské divadlo Lampion pak muselo před pár měsíci stáhnout hru o tom, jak přicházejí děti na svět. Výstava Tona Stana v Galerii hlavního města Prahy má tedy ještě jednu důležitost. Je zkouškou. Takovým bobříkem odvahy. Sebereflexe a dospělosti zdejší společnosti. Díky i za tuhle fazetu.

The Ex

Nizozemské The Ex jsme mohli v Praze vidět v řadě podob, třeba s etiopským saxofonistou Getachevem Mekuriou. Květnové vystoupení v Paláci Akropolis k nové desce If Your Mirror Breaks představovalo návrat k písňovým punkrockovým kořenům. Přesně takové je album, které skupina přehrála celé. Ani naživo v sále se od skladeb The Ex neodrazili k improvizacím. To neznamená, že by písně neměly složitou stavbu, negradovaly nebo postrádaly energii.

Tou skupina sršela, současně však dbala na zachování složité struktury proplétajících se kytarových linek, které dávaly vzpomenout na Beefheartovu skladbu Dali’s Car, kde taky šel jeden motiv proti druhému. Tři kytary dokázaly vytvořit agresivní plochu, jak je Terrie Hessels, Andy Moor a Arnold De Boer divoce drhli. Mnohdy však v takovéto ploše začal jeden z kytaristů hrát motiv, který šel opět proti doprovodu jak zvukově, tak rytmicky. Složitě se proplétající kytarové motivy se The Ex dařilo hrát i naživo v plné energii, k čemuž přispívaly bicí Katheriny Bornefeldové, držící písně pohromadě.

Naživo kapela působila ještě drzeji než na desce, k čemuž přispíval jak nabroušený zvuk kytar, tak důraz bicích. Jen napůl křičený zpěv De Boera byl méně vypíchnutý, i tak ale zněl jako vyvolavač, což bylo patrné jak v úvodní písni, tak v The Loss nebo In The Rain.

Koncert ukázal, jak vznikaly některé podivně zkreslené zvuky. Terrie Hessels mlátil do strun nejen paličkou, ale hned v úvodním Beat Beat Drum blánou od bubnu. Inspirace nakřáplým zvukem konžských Konono No. 1 byla zřejmá, i když ti používají jiné nástroje.

Zklidnění přineslo The Wheel, kde se k mikrofonu postavila Bornefeldová. Rytmus vytvářela jen chrastěním, což zvuk zjemnilo. Odpovídalo to náladě písně, protože její zpěv je méně ukřičený, místy skoro vypravěčsky folkový.

Když kapela přehrála desku, odešla do zákulisí. Dvakrát se ale vrátila a ukázala se v jiné, nám známější podobě, s divoce gradujícími pasážemi noisově pojatých kytar. Na koncert je asi toto pojetí vhodnější, protože kapele umožňuje úplně naplno bez nějaké kontroly vytrysknout energii. Sledovat proplétající se rytmy kytar však bylo neméně zajímavé.

Daniel Herskedal Trio

Už během sólových recitálů v roce 2023 u nás originální – skutečně hodný toho výrazu – hudebník a skladatel Daniel Herskedal naživo předvedl, jak lze proměnit tubu a basovou trubku v nástroje výsostně sólové a vznešeně melodické. A jak povznášející melodie i sofistikované kaskády tónů v gradujících sólech s nimi dokáže zkomponovat a zahrát. Vše platilo (viz recenze z UNI 8/2023) i pro vystoupení v triu s pianistou Eyolfem Dalem, jenž u nás už hrál sólově v rámci Mezinárodního festivalu jazzového piana, a perkusistou s věru atypickou sestavou bubnů včetně djembe i „neobvyklých“ předmětů Helgem Andreasem Norbakkenem, jehož si možná vybavujete z koncertů s Mari Boine. Ovšem navíc kromě samozřejmého přínosu muzikantské komunikace, plnosti aranžmá a pestrosti soundu přibyl ještě jeden nečekaný, příjemný aspekt. Nadsázka. Místy až legrace. Ti tři se prostě dobře bavili a nakažlivou radost, která si přitom vůbec nepřekážela s hloubavostí a vážností repertoáru, přenesli i na diváky.

Jistě, nové album Movements Of Air je zcela seriózní. Jeho tématem je slovy samotného autora „hledání naděje, rovnováhy mezi dobrem a zlem, mírem a válkou, usilování o lepší budoucnost“. A melodie úvodních čtyř skladeb koncertu, nápovědně pojmenovaných The Olive Branch (Olivová snítka), Change (Změna), Peace River Crossing (Překročení řeky míru) a The White Flag (Bílý prapor), mají sílu dojmout a rozechvět. Dotknout se duše, řečeno možná pateticky, ale výstižně. Angažovaná témata ostatně volil Herskedal často i v minulosti, během koncertu došlo i na stále smutněji aktuální skladbu The Mediterranean Passage In The Age Of Refugees (Středomořská plavba v čase uprchlíků) z alba Voyage (2019). Což ovšem neznamenalo, že kusy s vážným obsahem přednášelo trio zasmušilých tragédů. Kdepak. Nenápadné špičkování a žertování, třeba výměna Daleových ksichtů s Norbakkenem při vzájemné koordinaci, kdy pianista vypomáhal perkusistovi s rytmem ťukáním do dřevěné krabičky položené v korpusu klavíru, nebo neustálé Norbakkenovo zhutňování rytmu „na hubu“ (dobře slyšitelné v prvních řadách), se ovšem nikdy neproměnilo v pocit zlehčování obsahu, natož parodie. O citlivosti i dobrém vkusu ostatně všichni členové tria přesvědčili dávno.

Před skladbou Monsoon Coming, pocházející z prvního společného alba s Dalem a Norbakkenem Slow Eastboud Train, se Herskedal mírně dojal: „Tohle turné je věnováno nejen novému albu Movements Of Air, ale také desátému výročí.“ Načež mu Norbakken skočil do řeči: „Desátému výročí našeho tria, ne tvých desátých narozenin.“ Tubista se nenechal rozhodit a pokračoval: „Kdysi jsem snil, že s touhle sestavou natočím jedno album a odehrajeme k němu pár vystoupení. Život je ovšem někdy divný i v tom dobrém smyslu slova. A hele, jsme spolu dekádu, natočili jsme společně pět alb a odehráli stovky koncertů.“ Ještě než skladba začala, dostal sólový prostor Eyolf v klavírní improvizaci. Zajímavě si hrál s harmoniemi a nezvyklými motivy a zároveň, věren rozverné letoře, kontrastující s klišé o „skandinávské melancholii“, nešetřil „humornými“ hudebními pasážemi, grimasami a dalšími nonverbálními vtípky. Div že si v jednom momentě nedal nohu za krk. Žádný patos nehrozil, snivosti a teskné mlžnosti hudby navzdory.

Helge dostal příležitost k bubenickému sólu před další zcela seriózní skladbou Mountain Of Companions (myšlenkovou koncepcí při komponování tu byla možnost či nemožnost soužití lidí různých kultur). A opět. Ne, že by perkusista vyloženě šaškoval, projev nesrážel vážnost repertoáru. Hrál ovšem s takovým nadhledem, radostí a vynalézavostí, že to působilo úsměvně a „freejazzově“ uvolněně. Zároveň vynikly jemné nuance při tvorbě soundu a barevnost Norbakkenovy hry. Ke slovu se výrazněji dostaly všechny serepetičky, jako třeba cinkátky ověšený návlek na stehno. Nebo staré disky z kol automobilu na stojanech původně pro činely. Dobře se bavili nejen diváci, ale i kolegu bedlivě sledující spoluhráči.

Deset let existence tria připomněla na závěr koncertu, před přídavky, i další kompozice z prvotiny tria – Crosswind Landing. Autor prozradil, že ji věnoval malým leteckým společnostem, operujícím mezi desítkami letišťátek na norském severu a zajišťujícím v zimě mnohdy jediné spojení mezi městy, a pilotům létajícím v extrémně obtížných podmínkách. „No, má se zhoršovat počasí, nás čeká to skandinávské, tak to berte jako takovou přípravu,“ utrousil otužilý Nor Herskedal. Měl pravdu. Večer vystoupení byl mimořádně vlahý, dobrá příprava na nepříjemně kontrastně studenou frontu následujícího rána. Skladba začala (oproti původní studiové verzi, kde tato pasáž chybí) něčím mezi skučícím severákem, basovým duněním tibetských trub v promrzlém kaňonu hluboko v horách a životním výkonem mongolského mistra alikvotního zpěvu. To když Herskedal spustil pomocí techniky cirkulárního dýchání neuvěřitelně dlouhou kolísavou drónu na tubu. Když se pak rozjel dramatický basový riff a v improvizacích se rozohnili Dale a Norbakken, nastala pěkně divoká chvilka. Ale samozřejmě, přistání ve zrádném bočním vichru (crosswind) neskončilo žádným karambolem, ale dokonale hladkou souhrou.

PS. Při ohlašování koncertu se pořadatel Petr Pylypov svěřil publiku se svým nápadem iniciovat spolupráci Daniela Herskedala s jeho krajanem Nilsem Petterem Molværem. A tak za rok jim uspořádat společný koncert v Praze. Nápad padl u muzikantů a jejich managementů na úrodnou půdu, a na realizaci se prý už pracuje.

Iné hudobné diskurzy: Július Fujak

Zachytit Fujakovu košatou uměleckou osobnost v knižním rozsahu je zcela v řádu věci. A hudebnímu publicistovi, estetikovi, pedagogovi a také bubeníkovi-konzervatoristovi Ľubomíru Pavelkovi se podařilo napsat a z Fujakových textových materiálů sestavit pochopitelně nikoliv vyčerpávající (to nejde), ale svrchovaně informovaný, pestrý a k dobru věci zhutněný portrét osobitého hudebníka, skladatele, teoretika umění, sémiotika, vysokoškolského pedagoga, organizátora kulturního dění, publicisty atd. atd.

Úvod knihy tvoří užitečná Pavelkova stať na pomezí kritické biografie, přehledu nejdůležitější tvorby a úvah nad Fujakovým dílem, které autor nazývá „kaleidoskopickým“. Což je příměr vážně přesný. Ač může pouhý soupis umělcových činností působit krajně různorodě, hodíme-li jednotlivá různobarevná a různotvará „sklíčka“ skladeb soudobé hudby, poťouchlých písní ve spektru „od dechovky po Zappu“ (jak Pavelka popsal repertoár alternativně rockové kapely Teória Odrazu), kabaretu, elektroniky, improvizace, divadelně-hudebních performancí, happeningů či teoretických pojednání do krasohledu, vytvoří konzistentní obrázek. Byť nikoliv snadno dešifrovatelný obrázek, a to je dobře.

Do druhé části knihy shrnul Pavelka sedm vybraných rozhovorů z let 2006 až 2024 třeba z časopisu Hudobný život či Jazzport. Což byl vzhledem k autentičnosti a bezprostřednosti odpovědí, sebe-charakteristik, vyjádření se k…, vysvětlení, či naopak ironických až mlžně mystifikujících vyjádření (viz zábavná diskuse „Mne“ je úplne jedno, kto som z periodika Rozum – Rozhovory a rozmýšľanie o literatúre) výborný a knihu oživující nápad: „Odkdy píšete poezii?“ „Poezii? Tak tu nepíšu, a když už, tak jen v duchu známého Magrittova výtvarného gestotextu Toto není dýmka…“

Samotný editor pak pořídil poslední a nejnovější z rozhovorů, což mu umožnilo usoustavnit „příběh“ a doplnit fakta zatím nevyřčená/nenapsaná.

Největší část svazku pak po zásluze patří Fujakovým esejům a úvahám. Třeba o teorii tzv. kulturní periferie (Ambivalentnosť periférnosti) nebo o americkém skladateli, publicistovi a aktivistovi Bobu Ostertagovi (Sfejsbukovaný antropocén v dobe plastovej). Zbylo místo i na vtípek – nebo chcete-li hluboký literární odkaz na legendární Cageovu (ne)kompozici 4’33. Ano, Fujak jí vysekl poklonu čistě bílými stránkami 4 a pol strany textu ticha Johnovi Cageovi (1 strana = 1 minúta). V bibliografické poznámce Pavelka uvádí, že jak rozhovory, tak eseje pro potřeby knihy krátil, pochopitelně s Fujakovou autorizací. Nesrovnával jsem texty s těmi původními z různých sborníků Fujakovy domovské Univerzity Konštantína Filosofa či publikovanými v periodiku Vlna, ale zestručnění není nijak poznat a jistě bylo k dobru věci.

Velkoryse pojal editor fotodokumentaci s řadou historických snímků, včetně záběru klanu Fujakovců z roku 1908, Fujaka jako žáčka ZŠ Žatec, sedícího v nenáviděně povinném pionýrském kroji při představení za pianinem, a také Teórie Odrazu řádící na pódiu. Pitoresknost se tu potkává se seriózností, což také dobře vystihuje povahu Fujakovy tvorby v její žánrové rozmáchlosti. Nemůže chybět ani podrobně zpracovaná diskografie a soupis hudebních a multimediálních děl. Ovšem zásadní je především „externí“ digitální součást knihy, hudební kompilace, dostupná přes QR kód nebo „kliknutelná“ na bandcampu vydavatelství Hevhetia. Kolekce ale funguje i sama o sobě. Takový „Fujak v kostce“, ve čtyřiceti názorně vybraných kusech, rozdělených do čtyř žánrově soudržnějších částí: Skladby (zjednodušeně charakterizované kompozice soudobé hudby, včetně spolupráce s Marianem Vargou), Ex-peri-menty (opět dejme tomu artificiální diskurz, ovšem zahrnující i volnou hudbu, odkazy k jazzu nebo třeba sestřih ze site-specific zvukového happeningu Síla sila), Alternativy (od svébytného post-punku Teórie Odrazu až k ukázkám z recentních projektů, jako je abstraktní kabaret transVAXitions!) a Piesně (nadžánrové akustické trio Ne:bo:daj, spolupráce se Zuzanou Homolovou, s Janou Lewitovou a Vladimírem Mertou při improvizaci na němého filmového Jánošíka z roku 1921 atd.)

Zkrátka ve svazku najdete vše, řečeno s Woody Alienem (abychom využili umělcovy vlastní slovní hříčky z názvu kompozice), co jste kdy chtěli vědět o Fujakovi, ale báli jste se zeptat.

Záchod, džíny, hostie: Jan Lukavec

Literární publicista, kritik a kulturolog Jan Lukavec se ve své knize zabývá celou řadou zdánlivě obyčejných předmětů naší každodennosti. Zasazuje je do kulturního rámce, který mnohdy započíná antikou a obsahuje řadu perspektiv: praktickou, duchovní, symbolickou, módní… Snad nejlépe příklad. Na smutném osudu kvalitních sýrů v Rusku (jsou stále nedostupnější) dokazuje, proč se jim v této zemi nikdy nedařilo. Na základě ozdrojovaných citátů uvádí, že ruský zemědělec nikdy nebyl tak produktivní, bohatý a úspěšný, aby si mohl nechat dovolit zrát kvalitní sýr. Společenské poměry mu nedovolovaly ani spolehnout se na to, že mu sýr vrchnost jakéhokoli typu prostě nezabaví. Ze stejného důvodu je proto v zemi tak populární tvaroh (produkt na pomezí sýru), který je zkrátka vůči útlaku daleko méně citlivý. Tento pregnantní potravinářsko-politický výklad obsahuje i informaci, že zrající sýry západního typu jsou v Rusku ztotožňovány s plesnivějícím, dekadentním Západem.

Pozoruhodný je popis oblouku, který produkty v lidských dějinách často opíší. Tak se džíny vracejí ke své původní roli praktického pracovního oděvu – ovšem dnes v městském prostředí. Poté, co si prošly rolí společenského symbolu plného významů (leckdy protikladných). Svoboda, kterou v nich pociťoval zlatokop, možná byla odlišná od svobody hippies a ta zase od svobody těch, kteří si v džínách na západní svobodu hráli ve východním bloku, ta zase od svobody dnešního občana…, anebo ne? Dle knihy jsou džíny pracovním šatstvem, které se výjimečně zbavilo příslušnosti k mužskému či ženskému šatníku. – Oblouk vznikl i u chápání coca-coly, již dnes mnozí požívají jako lék na uklidnění žaludku, a právě roli léku zastávala v době svého vzniku, uvádí Lukavec.

Kniha představuje rejstřík historických postřehů v nečekaných souvislostech. Kromě oblouku v chápání věcí zachycuje i jejich polidšťování. Tedy to, jak motorista, cyklista případně strojvůdce splývají se svým strojem a přisuzují mu lidské vlastnosti. Naopak, stroj vyvolává odezvu v lidském chování: Lukavec důvtipně pojednává politické, sociologické a literární chápání strojů jako nástrojů zkázy i prosperity, lidského zotročení i osvobození. Právě lidský rozměr předmětů je vlastně Lukavcovým tématem, ať už je to lidskost praktická, náboženská, filozofická či magická. Anebo intuitivní. Věci nejsou zdaleka jenom tím, čím se zdají být.

Tipy: Letecká válka: W. G. Sebald

Když v Evropě probíhá válka vyznačující se plošným bombardováním jak vojenských, tak civilních cílů – je možná na čase sáhnout po knize někoho, kdo o věci něco věděl. Německý literární vědec a spisovatel W. G. Sebald (1944–2001) přesídlil koncem 60. let do Británie, protože se nedokázal smířit s německým alibismem ve vztahu k druhé světové válce. V curyšské přednášce Letecká válka zkoumá, jak se v německé poválečné literatuře projevila zásadní dramata: plošné bombardování německých měst Spojenci. A jak je pro něj typické, kombinuje data, postřehy, odkazy a závěry s literárním přístupem.

Jenže přestože Sebald dokumentuje množství svržených bomb a počet obětí, literární ztvárnění nenachází. Pro Británii živořící počátkem 40. let na okraji nacistické expanze bylo plošné bombardování zřejmě jediným nástrojem, jak ovlivnit logiku války. (Bez známek, že by bombardování německé obyvatelstvo demoralizovalo.) Sebald popisuje monstróznost ohnivých sloupů, které tavily vše neživé a živé. A naráží na to, že němečtí spisovatelé takovému obrovskému společnému prožitku nevěnovali pozornost. Přeživší byli často po monstrózním zážitku zvláštně otupělí. A spisovatelé, konstatuje Sebald, se po válce věnovali hlavně tomu, co se dělo s nimi samotnými.

Což výstižně konstatuje na eseji o německém spisovateli Alfredu Anderschovi, který s odstupem důvtipně maskoval své postoje v době nacistického režimu, například účelový rozvod se židovskou manželkou. Až úsměvné je pozorování, jak Andersch ve svých novinářských textech přejímal někdejší nacistický slovník a frazeologii – jenom teď vybízel stejným způsobem k vybudování demokracie… Sebald konstatuje, že Němci si po válce kolektivně zvolili cestu zapomnění. Jakou roli v tom sehrál pocit provinění, to přímo neříká.

Současní ukrajinští spisovatelé se popisu války věnují s nasazením. Jakpak to bude asi u těch ruských? Dočkáme se po válce textů, které budou dokládat, že se v Rusku našli lidé, kteří nepodlehli propagandě? Anebo dojde k dalšímu kolektivnímu zapomnění? V případě ruského vítězství bychom se ruské literatury k tématu jistě dočkali. Podobala by se té nacistické a sovětské.

Recenze: Chlapci a vrazi: Hermann Ungar

Dvě povídky boskovického rodáka Hermanna Ungara (1893–1929) z jeho prvotiny Chlapci a vrazi (1920) přinášejí čtenáři mnohé potěšení. Jde o „jednoduchou prózu v jasných, ostrých větách“, jak konstatuje v doslovu Ungarova vnučka Vicky Unwin, ale to je jen polovina svébytného kouzla. Jednoduše přístupným jazykem totiž Ungar snová příběhy, se kterými se nelze jednoduše vyrovnat. A navíc hlavní hrdinové obou povídek si sami nevědí rady se svým místem ve světě, se svým osudem, sami se sebou. Tím více, že sáhnou po radikálních životních krocích – krádeži, obchodu s lidmi, vraždě.

V doslovu Jaroslava Bránského, překladatele knihy, se připomínají Dostojevskij i Freud. Když ale čteme příběh bezprizorného chlapce, obyvatele (boskovického) chudobince, kterého nouze a deziluze zavede do Ameriky, napadne nás samozřejmě příběh jiného emigranta do Nového světa. No ano. I Amerika Franze Kafky nabízí podobné východisko neutěšených rodinných vztahů, chudoby a převratného životního kroku. Jenže svou tíhu si člověk odveze i do Ameriky. Ungar Kafku nekopíruje, jde spíše o paralelní příběh, o ztvárnění něčeho, co zřejmě viselo ve vzduchu. V obou případech se jedná o plastický popis nesnesitelnosti středoevropského života a o jeho konfrontaci s americkým životem, který nemůže být odlišnější, ale přináší jiné osudové nástrahy. Ungarův hrdina uspěje dramaticky více než Kafkův, stane se bohatým obchodníkem… ale v průběhu svého dramatického života pozbyl klíče k vlastní osobnosti, takže happy end čekat nelze.

Titul Ungarovy prvotiny je výmluvný a přesný: hrdiny obou příběhů jsou chlapci – a vrazi. Jen v tom druhém se vraždí napřímo. Znovu jde o popis nesnesitelně tísnivých maloměstských kulis, které můžou pobídnout k absurdnímu činu. „A nepociťoval jsem odpor proti holiči z téhož důvodu, kvůli kterému byl mým nepřítelem on, protože každý z nás poznával sebe sama v tom druhém?“ V pokřiveném prostředí se křiví povahy, jak Ungar popisuje u zážitků z vojenského prostředí: „Je sice pravda, že všude vládla atmosféra disciplíny, ale když na mně spočinulo oko nadřízeného, jako by se mě zmocnila – trýznivě a zároveň blaživě – velká rozkoš z poslušného plnění rozkazu.“

Kniha je vybavena doslovem Ungarovy vnučky, překvapivě nabízejícím pátrání po Ungarově osudu i po vlastních kořenech. Židovské dědictví se vzhledem k holocaustu stalo v její rodině zjevně něčím tíživým, s čímž si mohla poradit až třetí generace. Doslov překladatele Bránského provazuje Ungarovy příběhy s boskovickou topografií. O důvod navíc, proč by kniha mohla být zajímavá pro návštěvníky boskovického festivalu. Boskovické židovské město se tu vynořuje v detailu, který dnešní návštěvník jenom tuší. A ještě je to další důvod navštívit Literární čajovnu Hermana Ungara, která stála u zrodu tohoto nakladatelského počinu.

Další články
sinekfilmizle.com