Mejdan s Epitaph Records: 45 let v punkrockovém kvapíku

Je až s podivem, že jsme se v rámci Mejdanu doposavad nevěnovali jednomu z nejvlivnějších punkrockových vydavatelství, které kytarista Bad Religion Brett Gurewitz založil už v roce 1980. Bylo to právě toto vydavatelství, které stálo o více než dekádu později u fenomenálního úspěchu neopunkových kapel. Epitaph se rázem dostal do první indie ligy a zde se drží do dnešních dnů. Vzhůru do slunné Kalifornie!

Vznik Epitaph Records se překrývá s prvním koncertem kapely Bad Religion. Čtyř tehdy středoškolských studentů Grega Graffina, Jaye Bentleyho, Jaye Ziskrouta a Bretta Gurewitze, kteří v Santa Ana v Kalifornii zahřívali pódium pro tehdy mnohem zavedenější, dodnes fungující kolegy Social Distortion. První nosič nesoucí logo Epitaph Records, samozřejmě vlastní kapely, pak vyšel pár dnů po Novém roce 1981. EP bylo financováno půjčkou od Gurewitzova otce Richarda Gurewitze, který je na obalu uveden jako koproducent pod přezdívkou ‚Big Dick‘. Název labelu Brett a Greg převzali ze stejnojmenné protestní písně King Crimson, kterou najdeme na debutu slavné party kytaristy Roberta Frippa. Každopádně v prvních letech fungování se toho okolo Epitaph příliš zajímavého nedělo. Vedle singlů a alb Bad Religion tu a tam Brett vydal desku spřátelených spolků, kdy vedle podobně žánrově zaměřených The Vandals nebo Thelonious Monster zabrousil i do gotiky s Alien Sex Fiend nebo do country rocku jednorázovým spolkem Spaghetti Western. Zajímavé věci se začaly dít až na konci osmdesátých let, kdy se Gurewitz zbavil drogové závislosti a brzy začal pod Epitaph Records upisovat jednu zajímavější kapelu než druhou. Jmenovat můžeme dívčí představitelky riot grrrl hnutí L7, legendární punkrockery NOFX nebo Pennywise, začalo se dařit i samotným Bad Religion. To stále byl jen odvar úspěchu, který vydavatelství potkal o pár let později. V roce 1992 Epitaph zahajuje spolupráci s The Offspring, o rok později se pod křídla vydavatelství stěhují Rancid.

Popdivnosti: Black Holes

Rockovou kapelu Black Holes založili zpěvačka a kytaristka Kateřina Nikola a bubeník Martin Beneš. V roce 2019 natočila kapela své první, syrově znějící album No Silver Lining. O tři roky později následovala deska Time To Say Goodbye, na které kapela zpestřila svůj zvuk elektronickými samply. Albem si kapela vysloužila nominaci v soutěži Mattoni Music Talent. Kapela pokračovala v nahrávání melodických rockových skladeb, aby další z nich představila v roce 2024 na EP Back to Black. Nejbližší koncert Black Holes proběhne 9. října v pražském Café V lese 9. 10. 2025.

Singl Dare To Fly, který vaše EP uzavírá, je ve srovnání s vašimi staršími písničkami více introvertní a nostalgický. Je to náznak nového období vaší tvorby?
MB: Je trošku intimnější a míň rockový a je to podle mě jedna z nejlepších písní, které Káťa vymyslela. Jestli se nám i do budoucna budou dařit takovéhle popovější písničky, tak proč ne?
KN: To je něco, co budeme řešit v nové tvorbě. Jde o balancování mezi tím, kolik použít elektroniky, a tím pádem té jemné, nostalgické polohy, a kolik použít kytar, které více zařezávají.
MB: Když jsme začínali, bylo to hodně postavené na syrovém zvuku a postupně jsme si začali hrát se synťákama.

EP se jmenuje Back To Black. Název naznačuje návrat. Předtím vyšla deska Time To Say Good Bye, kde se loučíte s tím, co je špatné a s čím je dobré se rozžehnat. Jak to jde spolu dohromady?
KN: Naše první deska No Silver Lining je taková hodně surová a myslím si, že vznikla z prvotního nadšení a z takové té zuřivosti a nasranosti. Druhou deskou jsme se od toho nechtěli distancovat, ale postavit to trošku jinak. Zároveň jsou na druhé desce hodně osobní písničky. To nové EP všechno propojuje, riffy i ty synťáky.

Před covidem jste vyvíjeli snahu koncertovat v zahraničí. Obnovili jste toto úsilí a jste v něm úspěšní?
MB: Obnovili. Teď jsme měli několik koncertů v Německu a jeden v Rakousku. Odezva tam byla strašně dobrá, i když to nebyly ty největší kluby. Hráli jsme tam rádi, protože tam všechno dobře funguje. Ty koncerty považujeme za jedny z nejlepších, které jsme kdy odehráli. Lidi po koncertu přijdou, baví se s vámi a dávají najevo, že se jim hudba líbí, nebo si chtějí něco koupit. Češi jsou v tomhle trochu odtažitější nebo s tím mají trochu problémy nebo my to neumíme lidem dobře říct, ať klidně po koncertě přijdou prohodit pár slov. Nám to dělá hroznou radost a hrozně nás to nabíjí i do dalších koncertů. V zahraničí to fungovalo automaticky. I když jsme hráli na festivalu jako úplně první, tak to bylo super.
KN: Řekla bych, že Češi mají vysoké nároky.
MB: Ano, třeba proč jsme jenom dva a že bychom měli být tři. Když se to někomu nelíbilo v Německu, tak za námi nešel, aby nám nutil nějakou svoji vizi. Když někde hraju a koukám do těch lidí, mám třeba pocit, že je to vůbec nezajímá nebo že se jim to nelíbí. Ale pak se někde dočtu, že byli s koncertem spokojení.
KN: Před nějakou dobou jsme hráli v Crossu a jakmile jsme začali hrát nějaký riff, lidi začali pařit. Po koncertu jsme zjistili, že tam byla spousta cizinců. Byli to nějací erasmáci. Byla to úplně jiná energie. To byl také jeden z našich nejlepších koncertů.

S natáčením klipu Not Far Away je prý spojen jeden nevšední zážitek.
MB: Klip Not Far Away je zajímavý tím, že se natáčel v jedné z budov na Kolbence, které se o půl roku později zbouraly.  Teď už tam stojí nové. Natáčeli jsme přes noc. Rozléhalo se to po celém bloku, až na nás nějací lidé údajně zavolali policajty. My se to dozvěděli až ráno od vrátného, který z toho byl úplně špatný.
KN: Vtipné bylo, že se tam dalo dostat velkým nákladním výtahem, bylo to nějaké páté šesté nebo osmé patro. Jenže ten vrátný neměl k tomu výtahu správný klíč, takže ti policajti se k nám nedostali, a prý tam jezdili celou noc v autě dokola jako v gétéáčku a hledali, kudy se dostat dovnitř. Nakonec to vzdali a odjeli. Díky tomu jsme ten klip dotočili. My pak v sedm ráno tím výtahem sjeli dolů a vůbec jsme nevěděli, co se dělo.

Takže jen kvůli tomu vás nezatkli, a proto teď se mnou můžete dělat rozhovor?

Vítězství imaginace Milana Langera

V rozhovoru se členy umělecké skupiny Victory Nox Art Division Team (dále i ADT) Petrem Vyšohlídem a Jindřichem Maxem Pavlíčkem, kteří letos připravili sérií akcí pod názvem Akční transfery na různých místech v Hradci Králové při příležitosti výročí 800 let města, bude řeč o projektech, které vytvářel konceptuální umělec Milan Langer. Bylo to nejprve s Meat-House Chicago I.R.A. a MAO-SKATE, později i dalšími členy ADT. K rozhovoru jsme se setkali v hradecké Temporary Art Zone v objektu Galerie moderního umění v Hradci Králové. Na přání skupiny nebudou odpovědi personalizované, ale kolektivní. Zasvěcení se jistě dovtípí.

Podívejme se nejdříve trochu do historie. Letos jste jako Meat-House Chicago I.R.A. vydali v reedici svou první nahrávku Steak! z roku 1991. Jde o sběratelskou edici vinylů k 35. výročí založení brněnského vydavatelství Indies, což byl i jejich vůbec první počin. Byla to i vaše úplně první spolupráce s výtvarníkem Milanem Langerem? Co vše se dá na vinylu najít a jak nahrávka vznikala?

Původní nahrávka vznikla v roce 1991, kdy už Langer s Meat-House Chicago I.R.A. asi půl roku spolupracoval. Vytvořil tehdy celou koncepci kapely včetně názvu, textů i image na pódiu. Indies dali tomuto hudebnímu projektu šanci, a tak ve stejném roce vzniklo LP i CD. Indies u příležitosti letošního výročí plánovali nejprve vydat jiný vinyl, ale osud tomu chtěl a přišla možnost vydat právě Steak!. Bylo to dost hektické, ale díky Ondřejovi Ježkovi, který se chopil remasteringu, a Jindrovi Pavlíčkovi, který udělal redesign obalu, se podařilo z dochovaných originálních pásků, fotek a vizuálních podkladů ve velmi krátké době všechno zrestaurovat. Narazili jsme ale na problém s celkovou stopáží. Na původním vinylu bylo hodně tracků, a to mohlo ovlivnit lisování. Protože na CD byly skladby, které se na LP nevešly, přišel návrh udělat rovnou dvojalbum. Na něm by zase bylo skladeb moc málo. A tak Milana Páleše z Indies napadlo přidat na poslední stranu maxi singl Celtic Cellophane Boys, který u nich vyšel v roce 1993 pouze jako CD. Vše nakonec vyšlo letos v limitované edici 300 kusů vinylů a v naší dočasné artové zóně v Hradci proběhla symbolická iniciace. Takže Indies dík za přátelství.

Dalším zásadním projektem Milana Langera byl i performativní projekt MAO-SKATE, kde jste si mohli dosyta zaexperimentovat jak hudebně, tak textově či výtvarně. Šlo o jakési umělecké happeningy s připraveným scénářem. Jak se v zásadě personálně a koncepčně lišilo MAO do I.R.A.?

Projekt MAO-SKATE měl Milan více pod kontrolou a sám v něm aktivně působil. Meat-House Chicago I.R.A. byla klasická tříčlenná HC kapela (Petr Vyšohlíd – kytara, zpěv; Karel Cypro – basová kytara, zpěv; Libor Friedl – bicí nástroje), na jednom albu se přidal ještě Jarda Friedl na kytaru. I.R.A. v devadesátkách koncertovala poměrně často, zato MAO jen na výjimečných akcích, které připomínaly jakýsi rituál. Jednak proto, že kromě původní I.R.A. složení se v projektu MAO někdy sešlo až deset dalších performerů. Jmenovitě nejčastěji účinkoval Milan Langer – zpěv, Martin Krafka – zpěv, Petr Vyšohlíd – kytara, sampler, Mojmír Pukl – řev, sampler, Viktor Borovský – kytara, Karel Cypro – basová kytara, Libor Friedl – elektrické bicí nástroje, Kamil Kavka – hlas, Alan Jarkovský – hlas, a Zdeněk „Buca“ Petrák – gong. A je nutné jim za to velmi poděkovat. Původně hudební performance byly Langerem upraveny i po vizuální stránce. To byla jeho doména. Napsal pro MAO i všechny texty a vytvořil obal na první a zároveň poslední album, které vyšlo u Indies v roce 1992 pod názvem American Side / Asian Side.

S MAO SKATE připravujete hudební performanci v hradeckém Skateparku. Na co se můžou pamětníci těšit? Dojde i na legendární songy z American Side / Asian Side?

Performance, která se uskuteční 23. května, by měla připomenout dobu, kdy hardcore hudba a subkultura skejťáků spolu úzce souvisely. Akce bude navazovat na událost SKATE SOUND. Pořádají ji skejťáci, kteří se kolem nás tenkrát pohybovali. V inovovaném složení zahrajeme transformované skladby z původního alba. Během koncertu budou na ploše exhibovat skateoví jezdci.

Pod hlavičkou Victory Nox Art Division Team jste letos připravili i další performance a výstavy připomínající akce uskutečněné Milanem Langerem, který vznik skupiny kdysi inicioval. Jaké akce už proběhly a o co šlo?

Francouzské delikatesy: Kouzelný svátek – Musée des arts forains v Paris Bercy

Svět kolem nás je jako živý organismus v neustálé proměně. V pohybu je vše, i naše město. Každý den je jiné, při každém našem návratu odlišné. Poetika Prahy, Londýna i Paříže se dlouhou dobu ukrývala na rozhraní, na periferii. V místě, jak napsal Karel Čapek, „předměstské končiny s hubenými stromy a trochou kapusty, s nesličnými a hrubými věcmi nebo zas předměty chudými a něžnými“. Kontrast mezi vytříbeným a lidovým uměním, mezi centrem a okrajem, mezi vysokým a nízkým byl přitažlivý. Ne náhodou se bohémští umělci kdysi usadili na okraji, na Montmartru. Ne náhodou se dnes již z Montmartru živé soudobé umění přesunulo za hranice velké Paříže do čtvrtí Pantin či Romainville, o nichž bude určitě zmínka někdy v budoucnosti. Nyní chci však pozornost nasměrovat k jiné bývalé periferii, za posledních dvacet let absolutně proměněné a městem definitivně vstřebané a pohlcené.

Bercy zná každý, kdo do Paříže přijede autobusem. Konečná stanice Flixbusu nese jméno po stejnojmenné čtvrti ve 12. pařížském obvodu. Nacházel se zde velmi rušný obchodní přístav, zboží přivážené po Seině z jihu či Marně z východu se překládalo do nespočetných sklepů. Ještě před sto lety do Paříže proudil veškerý obchod s lihovinami a vínem právě přes sklady v Bercy. Pravidelné podlouhlé stavby na sebe těsně přiléhaly, v geometrických řadách z nich vystupovaly šikmé střechy, uličky byly osázeny stínícími platany a kaštany, aby slunce příliš nerozehřívalo veselé zboží. Postupný zánik původního koloritu nastal po druhé světové válce. K roku 1983 svou činnost většina provozovatelů ukončila, čtvrť ztichla, byla opuštěna a… revitalizována. Na počátku 21. století zde vznikl park a obchodní centrum Bercy Village.

Genia loci nahradila vyžadovaná „poly“ a „multi“ funkčnost. Vzpomínku na bývalou funkci místa byste hledali jen v náznacích. Stop není mnoho. Když vystoupíte na stanici metra Cour Saint-Émilion – název odkazuje na vinařskou oblast, odkud produkce před uskladněním pocházela – stanete uprostřed nové čtvrti. Nicméně naděje žije, neboť místo v sobě ukrývá jednu z nejpoetičnějších instalací celé Paříže. Pomyslnou, ale skutečnou perličku na dně. Dveře široce otevřené do světa fantazie. Muzeum pouťových umění.

Pouť byla symbolem periferie. Zavřít neopakovatelný zážitek, jenž přinášela, do muzea, se zdá být pošetilé. Naštěstí Musée des arts forains není paměťovou institucí ve vlastním slova smyslu, ale je sbírkou podivností a proměnlivých scénografií, návštěvních okruhů a firemních večírků, pouťovým festivalem či místem živé tradice. Fête foraine (pouť) má ve francouzské kultuře výrazně plnější sémantický význam. Není jen synonymem levné zábavy, cukrové vaty, tureckého medu, perníkových srdcí, tuctových prstýnků a neměnných retroatrakcí. Svět pouti se etabloval jako svébytné umění, periferní a pestře barevný výraz minulé moderní doby. Jean-Paul Favand, zakladatel a majitel muzea, dokonce s úspěchem inicioval zápis pouťových umění na seznam nehmotného kulturního dědictví Unesco. Umělecký výraz tak nezakonzervoval do podoby mrtvé tradice. Dnešní Francie je opravdovým centrem hnutí Nového cirkusu, velmi živá je místní scéna pouličního divadla. Dalším svědectvím o jejím specifickém místě je úspěch, který tu desetiletí slaví Divadlo bratří Formanů. Jejich instalace Obludárium či Imaginárium tvoří kulturní milníky. Před covidem se uvažovalo o tom, že v muzeu v Bercy ku příležitosti „Fête du Merveilleux“ (Svátku okouzlení) bude umístěna Loď tajemství Josefa Sodomky, výtvarníka z „formanovské partičky“. Z myšlenky nakonec bohužel sešlo.

Pouťové slavnosti noří svou

Fug You! XXX.: Prase prezidentem

Poslední pokračování jsme zakončili slovem „mír“. Ovšem obsah dnešního dílu bude zasvěcen všemu, jen ne míru. Bohužel. Ovšem nic překvapivého, uvědomíme-li si, že jsme v našem putování dorazili do roku 1968 – roku stále ještě plného nadějí na možnosti proměny společnosti, zároveň však houstly signály, možná že zůstane spíše jen u těch nadějí. A to nejen v Americe a západní Evropě, ale také u nás.

Ale dost chmur! Průvodcem nám bude opět Ed Sanders, ovšem tentokráte ne jako hudebník, ale jako básník-historik. Již jsme psali (v díle 21) o jeho objevu, jímž byla metoda investigativní poezie, netřeba tedy vysvětlovat, o co šlo. Jakožto bedekr nám poslouží především Sandersova kniha 1968, již vydal v roce 1997 (mimochodem, ve stejném nakladatelství Black Sparrow Press, jež bylo domovskou stájí Charlese Bukowského), pomůžeme si ale také dalšími jeho texty.

Sanders v eseji Investigativní poezie cituje svůj velký vzor Charlese Olsona: „Pokud muž či žena nežije / v myšlence, že on či ona / jsou historií, on či ona / nejsou schopni / být sami sebou“, a je zcela jisté, že právě tuto maximu měl na mysli, když dokumentoval události kalendářního roku 1968. A protože od zmiňovaného dílu uplynul téměř rok, dovolíme si některé pasáže připomenout. Takže, a to především, Sandersův obraz roku 1968 se stále častěji obrací k politice té doby. V celém textu popisuje důležité události, jako byl plán Martina Luthera Kinga na kampaň chudých ve Washingtonu, událost, které se dr. King nedožil. Sanders se věnuje i tvůrčímu zkoumání údajného vraha dr. Kinga, Jamese Earla Raye. Totéž později dělá i v případě údajného vraha Roberta Kennedyho, Sirhana Sirhana. Sanders také píše o My Lai. Sanders si na masakru v My Lai všiml dvou věcí. Zaprvé, k incidentu došlo ve stejný den ráno, kdy Robert Kennedy oznámil svou kandidaturu na prezidenta, a zadruhé, samotný incident byl „nití zla / která navždy vedla“ do labyrintu. Téměř u všech klíčových okamžiků amerických dějin roku 1968 byl Sanders přítomen.

A berme to spíše jako důkaz autorovy skromnosti, když na úplně první stránce knihy 1968 čteme: „Nebudu předstírat / že jsem byl nějakou velkou součástí / roku 1968 // prohrnul jsem se jím na svých malých misích / a na většině z nich dnes již moc nezáleží […] toto je ale rok 1968 / jehož tepy stále ještě pulsují / mou psyché.“ Protože, téměř u všech závažných událostí byl tak či onak přítomen, a jak si ukážeme, leckdy se na nich i aktivně podílel. A jak celý ten rok viděl? V roce 1997, při natáčení pro mnohokráte zmíněný dokument ČT, mi doslova řekl: „Byl to ale báječný rok – dělali jsme mejdany s Janis Joplin, s Jimim Hendrixem, byli jsme se Zappou, a jezdili jsme jako The Fugs. Hodně jsme si užili. Mluvím v té knize o nahrávání dvou alb, která jsme v šedesátém osmém vydali. Ale také o rock’n’rollu, atentátech, válce ve Vietnamu, nepokojích v Chicagu, zvolení Richarda Nixona, a ve Vietnamu se Spojeným státům vůbec nedařilo. Tehdy už bylo zřejmé, že Spojené státy, pokud tam nehodí atomovou bombu, ve Vietnamu nikdy ,nevyhrajíʻ, ale že tam prohrají. Kdyby se nerozhodli, že odtamtud odejdou, naše zem by stále ještě ve Vietnamu bojovala. Takže to byl, jak se říká, archetypální rok. Bylo v něm to nejlepší z Ameriky: smysl rock’n’rollu a svobody a poezie, divokých barev a be–in a love–in, kytar… a byly v něm špatné věci: atentáty, válka, napalm, tříštivé bomby, krveprolití, nepokoje, nespravedlnost, černochům upírali řádná práva, takže tam byly i zlé věci. Vše smíchané. Jako v polívce. Dobro i zlo.“

Fuckin’ in the streets

Potud lehké ohlédnutí a nyní již vzhůru doprostřed děje. Dostáváme se totiž k události, jež byla důležitá nejen pro kapelu The Fugs a její členy, ale pro celou tehdejší komunitu bouřící se a kriticky naladěné mládeže, jedno, zda pod vlajkou yippies, vyznavačů Orientu, halucinogenů, nevázaného sexu, odporu proti válce ve Vietnamu a tak dále, zkrátka pro všechny ty, kteří byli nespokojeni se stavem americké společnosti, a dávali to najevo. Předesíláme jen, že se nyní soustředíme na srpen, ano, na srpen 1968. Ovšem, na kalendáři nebude středa 21., ale dny následující. Samozřejmě narážíme na sjezd demokratické strany v Chicagu, který proběhl ve dnech 26. až 29. srpna 1968 a na vše, co se před ním, ale hlavně během něj zběhlo. A že toho nebylo málo a že to nebyla rozhodně žádná selanka, na to můžete vzít jed!

Možná tedy pár střízlivých faktů – ano, demokraté chtěli v Chicagu uspořádat svůj nominační sjezd, ovšem nebyli jediní, kdo si na Windy City dělal zálusk. Ale pěkně popořádku. Takže již zkraje roku, přesně 1. února, v Sandersově knize čteme: „Pomáhal jsem sepsat tiskovou zprávu / podepsanou Abbie Hoffmanem, Jerry Rubinem, Paulem Krassnerem a mnou // o zrození Yippie a Festivalu života // Arlo Guthrie, Country Joe & the Fish / The Fugs a Allen Ginsberg / byli zatím těmi ,největšími tahákyʻ / mysleli jsme ale také na to získat The Beatles, The Rolling Stones a Dylana // přišlo nám to jako úžasná koncepce – / Festival života! // A to ve městě, kde si L.B.J. / šel pro tu svou korunu / v chrámu zmaru smrti // bylo to naprosto přirozené a ve stylu Toma Painea / uspořádat šestidenní festival.“

O jakém Festivalu života zde Sanders mluví? Podle náznaků je jasné, že se nebude konat v mecce yippies, tedy v San Francisku, ale v Chicagu. Doba konání byla také jasná, festival se měl překrývat s konáním již zmíněného nominačního sjezdu demokratické strany. A ještě týž den, tedy 1. února, Sanders vysvětluje, jak to s tím festivalem má být: „Byl by zalit duchem Digger Free Store / – jídlo, hudba, tráva, všechno zdarma / a láska jen tak / to se mi líbilo / Plánovali jsme denně vydávané noviny / Noc, kdy by / 100 000 lidí spálilo své povolávací rozkazy / se slovy ,Nandejte to armáděʻ napsanými v plamenech // ,Požadujeme politiku Extáze!ʻ / hřměly naše letáky. / ,Povstaňte a opusťte ty Vlezlé otrapy!ʻ – i když, po třiceti letech mi přijde jako taktická chyba / oznámit, že 500 000 lidí se bude / milovat / v parcích Chicaga // protože většina Američanů / nechtěla, aby mladí lidé / píchali po ulicích.“

Pravda, po bitvě je každý generál, čtěme ale dál: „27. února N.Y. Post napsal:

,Timothy Leary předpovídá, že 100 000 tančících, radostných yippies se vyrojí po chicagských letištích, takže prezidentské letadlo nebude moci včas přistát, aby stihlo čas konání sjezdu.ʻ“ Přitom organizátoři nelenili, ovšem někdy to bylo dost na hraně, revoluční nadšení některých organizátorů bylo až kontraproduktivní, taktizovat se jim ale rozhodně nechtělo. Proč také, jak víme od Trockého, světová revoluce si nevybírá, a když se kácí les… Takže, jak píše s nadhledem Sanders, „Jerrymu Rubinovi jsme záhy začali přezdívat Rubin Krvavá lázeň, jednak totiž plánoval provést v Chicagu revoluci jako na Kubě, a v březnovém vydání významného newyorského undergroundového magazínu RAT (Rat Subterranean News) prohlásil, ,Demokraté budou nejspíš muset z hotelu na místo konání sjezdu letět vrtulníkem. Johnson bude nominován pod ochranou vojenských stráží, pod ochranou armádních bajonetů. A i kdyby Chicago nevzplanulo, masová paranoia a pocit viny vlády je přiměje k tomu, aby povolali tisíce ozbrojenců, a čím více jich bude, tím větší to bude divadlo.ʻ“

Nedá nám ovšem, abychom k revolucionáři Rubinovi – čímž jakkoli nechceme zlehčovat jeho zásluhy, v roce 1970 například vydal výtečnou knihu DO IT!: Scenarios of the Revolution, podílel se na mnoha akcích – jen pro úplnost nedodali, že v 70. letech shodil provokativně barvité kostýmy, v nichž chodil společně s Abbie Hoffmanem na vyšetřování Výboru pro neamerickou činnost, navlékl si kvádro s kravatou a stal se z něj burzovní makléř. Stále se však snažil, i přes finance, vzbuzovat zájem o sociální témata. „Vím, že mohu dnes v obleku s kravatou a prací na Wall Street přinášet víc užitku, než kdybych někde tancoval mimo zdi moci.“ Budiž, rozhodně však nechceme soudit, protože jak víme, i v našem disentu by se po listopadu našly zajímavé a smutně překvapivé obraty… Dejme tedy raději opět slovo Edu Sandersovi, který 6. března zaznamenává nadějné výsledky jednání: „V prvních několika týdnech Abbie Hoffman sestavil řadu prestižních výborů / aby naplánovali festival / jejich komplexnost na mě tehdy udělala velký dojem / Jako účinkující sehnali yippies Judy Collins, The Fugs, Arlo Guthrieho, Pete Seegera, Nitty Gritty Band, Richieho Havense, Country Joea, Dicka Gregoryho, Barbaru Dane, Phila Ochse, Jima a Jeana, ale stále ne Dylana, Beatles nebo Stones.“

Inu, to by byla opravdu jiná liga a jak víme, každá z těchto superhvězd měla svou vlastní agendu. Sanders uvádí i organizační strukturu, zkrátka, vše běželo jako po drátkách. Yippies zřídili různé výbory se skutečně impozantními a zcela relevantními jmény. Můžete se ostatně přesvědčit: výbor hudební (Judy Collins, Al Kooper, Joe McDonld, Bill Graham…), divadelní (Allen Kaprow, Jacques Levy, Peter Schumann…), umělecký (Diane di Prima, Carol Shber, Gerd Stern…), religiózní (Allen Ginsberg, Paul Krassner, Timothy Leary), novinářský, filmařský, herní a také sexuální (Tuli Kupferberg, Alan Marlowe). Jedno jméno lepší jak druhé!

Po chvilce nás ale Sanders vyvádí z omylu, že by to vše byla jen idylka, a my si můžeme s ním říct, že nějaký blb se vždy najde, a vzpomeneme si na všechny ty nadšené domácí poválečné komunisty v postpubertálním věku. Takže jak Sanders píše, „příslušník skupiny známé jako Motherfuckers / si stoupl a / obvinil mě z toho, že mám konto ve Švýcarsku // smál jsem se, protože jsem věděl, jak na hraně s Miriam žijeme / – a bránil se, jak nejlépe jsem uměl / ale na zavrčení ,Kašleš na utrpení lidí /a staráš se jenom o vlastní potěšeníʻ neexistuje odpověď.“ Tedy o jedné bychom věděli, pochybuji však, že by mu Ed jednu natáhl. Pouze možná trochu trpce konstatoval: „Spisovatel není nikdy dostatečně pravicový / pro pravici / a nikdy dostatečně levicový / pro levici / dostatečně čistý pro čisté / a dostatečně hladový pro / hlad srdce,“ a uvádí krásný příklad poblázněného revolucionáře, kdy někdy v 60. letech na shromáždění na Stanfordu nějaký student napadal socialistu Irvinga Howea (jednoho ze zakladatelů čtvrtletníku Dissent) za nedostatečný zápal pro revoluci. Howe se na něj letmo podíval a odpověděl: „Víte, co z vás bude? Zubař.“ Což jistě zabolelo víc než políček.

Zadky v očích

Uchamžiky

Někdy neodolám a koupím si jednu z těch výpravných reedic. Zvláště u svých srdcových alb. Prostě když je to „jedna z desek, na které jsem se zasek“. Člověk si pak často uvědomí, že to nejlepší na celé honosné reedici je, že si opět poslechne původní album. I když raritní bonusy také mají něco do sebe. To se mi potvrdilo, když jsem poslouchal novou verzi skvělé, ale trochu přehlížené desky Bryana Ferryho Mamouna, původně CD z roku 1994. Nyní také jako 2LP nebo 3CD. Potěší, že CD byla vyrobena v České republice.

Deska tenkrát trochu zapadla; v době doznívajícího grunge, vládnoucího britpopu a nastupující taneční scény nebyl asi pro vycizelovaný ambientní pop ideální čas. Ani mezi mými vrstevníky nebyl Ferry takovým pojmem, ale v kapele jsme byli velcí fanoušci a desku jsme vyhlíželi dychtivě! Byli jsme navnaděni o rok starším albem předělávek Taxi a zprávami o první spolupráci Bryana a Briana od dob Roxy Music. Poprvé jsme CD s koněm na obalu viděli u Ondřeje Ježka. Pustil prvních pár vteřin, uznale přikývl, řekl „To bude super!“, a desku zase vypnul. Na soustředěný poslech nebyl čas.

Bryan Ferry není typ tvůrce, který by s každou deskou překvapoval (pomineme-li jeho „bigbandové odbočky“). Má opačný přístup. Minimálně od Avalon, poslední řadovky s Roxy, neustále vybrušuje svůj nenapodobitelný styl. I když Mamouna nebylo hitové album, nemělo „velké“ silné refrény ani chytlavé slogany, zestárlo lépe než většina tehdejší produkce. Pilováním své formule se zde Ferry dotkl dokonalosti. I dneska na mě ta deska působí stejně magicky, jako když tenkrát Ondřej pustil těch prvních pár taktů. A samozřejmě, že tam jsou velmi silné melodie i krásné refrény. Navíc neuvěřitelně šlape, i když ne způsobem, že vás mlátí beatem po hlavě. Je to typ alba, kterému se říká grower, tedy vyrůstač. Opak chytlavých, ale za chvilku otravných hitovek.

Ferry na albu pracoval sedm let, takže je velmi zajímavé poslechnout si různé cestičky, které k němu vedly. Druhé CD obsahuje „ztracené“ album Horoscope, předchůdce Mamouny. To už skoro vyšlo, ale autor ho na poslední chvíli stáhnul, aby ho celé ještě předělal. Třetí disk přináší převážně instrumentální dema a skici písní, většinou z roku 1989, které na Mamouně dotáhl. Ale některé dodělal třeba až v roce 2014 na albu Avonmore! Bryan prostě ví, že dokonalost nejde uspěchat.

Ad hot

Loni v létě řekl Otakar Foltýn, dřív náčelník vojenské policie a teď koordinátor strategické komunikace Úřadu vlády (ať už to znamená, co chce), že kdo obdivuje Putinův režim, je buď nešťastný, zahořklý atd., nebo prostě svině. Což působilo jako samozřejmé konstatování. Akorát s nezvykle ostrým slovem od zástupce establishmentu. Proto se také na Foltýna mračili i ti, kdo to v zásadě vidí podobně. Ale třeba mají babičku podléhající zamaskované ruské propagandě na sociálních sítích, a je pro ni tedy Foltýnův výraz nespravedlivý. On ovšem sviněmi jistě myslel úplně jiné typy spoluobčanů. Hlasitě se pak pohoršovala opozice. Ačkoli její šéf Babiš např. podstatné jméno „zmrd“ – pardon – užívá běžně. Dokonce i pro ministra zahraničí. I když pravda, nikoli veřejně.

A kejhaly, mělo by se říct chrochtaly, ale to má přenesený význam docela jiný, ovšem svině samotné. Nedomýšlející, že se tak bezelstně k přiléhavému označení termínu hlásí. Pamatuju, jak kdysi ve vinárně Ladislav Smoljak zábavně vykládal o potížích Cimrmanů se schvalováním divadelních textů, a že se v jednom semináři mělo číst z obecní kroniky, snad liptákovské, přibližně toto: „Letos ubylo býků a koz, zato sviní je více“. A soudruzi, správně se coby svině identifikující, to okamžitě škrtli. „Někdy tam takovýhle špílce dáváme naschvál a čekáme, jestli se povolovači chytnou. Většinou to klapne,“ smál se cimrmanovský spolutvůrce.

Nad celou věcí mohl by se člověk rovněž spíš jenom pousmát. Akorát to trochu drhne, protože se zdá, jako by se tu svině nějak liptákovsky množily. Zvlášť letos, když se půjde k volbám. A pár tučných sviní, doposud kdesi stranou dole, není bez šance nejenom usadit se do poslaneckých lavic, ale za určité konstelace i do vládních křesel. Nebo jim být nebezpečně nablízku. Jmenovat netřeba, kdo domácí hemžení ještě před zahájením kampaně sleduje aspoň po očku, asi zaregistroval, jaké kreatury vystrkují čumáky z kanálů a šinou si to na některou z kandidátek. Leckdy jde o vyložené kolaboranty s nepřátelskou mocností. Byť jsou mezi nimi také jenom osoby přichystané říkat úplně cokoliv, aby se prodraly k lukrativnímu mandátu. Ale i ty jsou svině.

Mekons ve stopách Hanka Williamse

„Mekons jsou nejrevolučnější skupinou v dějinách rock’n’rollu,“ napsal slavný americký hudební kritik Lester Bangs. Ta nadsázka je tam jen malinká. Mekons jsou zvukoví dobrodruzi, punkrockoví fundamentalisté a dobrovolní vyvrhelové. Žánrově nezařaditelná skupina vznikla v roce 1977 v anglickém Leedsu. Zrodili se na vznikající britské punkové scéně a ze studentů umění bez hudebních schopností se stali plodnými a hlučnými odchovanci Hanka Williamse.

Mekons do Prahy 21. května přijedou ve složení: Jon Langford, Lu Edmonds, Tom Greenhalgh, Sally Timms, Steve Goulding, Susie Honeyman, Rico Bell a Dave Trumfio. Současná sestava vznikla v polovině 80. let a od té doby zůstala nezměněna. V té době její řady rozšířil mj. multiinstrumentalista Lu Edmonds, člen slavných Public Image Ltd. či u nás známého tria Les Triaboliques s Justinem Adamsem a Benem Mandelsonem. Charakteristickým prvkem kapely je překvapivé a inspirativní uchopení folkové a country hudby s příležitostnými výlety do světa výtvarného umění. Jejich ohromující produkce důsledně stírá hranice mezi vysokým a nízkým uměním a zahrnuje výstavy ve Velké Británii a USA, vyšinutý pirátský muzikál nahraný a inscenovaný s Kathy Ackerovou, uměleckou performanci s Vitem Acconcim a několik knih včetně jedinečného uměleckého katalogu/nedokončeného románu Mekons United. Dokumentární film o kapele s názvem Revenge of the Mekons se dočkal celostátního uvedení v roce 2015 u společnosti Music Box Films. Mekons pokračují v tvorbě odvážné, nepředvídatelné hudby a zároveň zůstávají věrní punkovému étosu.

Společně s Mekons v pražské Akropoli vystoupí známý výtvarník František Skála a zahraje své autorské písně v doprovodu přátel. Hudba plná radosti, rozkročená nad všemi žánry a styly, odvážné texty, plné slovních hříček, příběhů ze života, zvukomalebností a dobrých rad. Valčík, country, rock’n’roll, šanson, blues, ploužák i rap.

red

Howe Gelb v Praze

Kmotr alt-country & ikona pouštního rocku Howe Gelb 29. května poprvé zahraje v Praze. Arizonský hudebník, skladatel a producent je znám především jako zakladatel a frontman ansámblu Giant Sand. Jeho tvorba, ať už sólová, či v nejrůznějších spolupracích, se vyznačuje eklektickým a nestrojeným přístupem, s nímž kombinuje vlivy country, blues, southwestern psychedelie, jazzu, tex-mex, indie rocku i omamné atmosféry domovského Tucsonu, to vše s osobitým beatnickým přístupem k písničkářství. Během své kariéry spolupracoval s řadou zásadních jmen, jako jsou John Parish, PJ Harvey, M. Ward nebo Neco Case, a podílel se na vzniku několika desítek alb. V pražské MeetFactory, která bude dějištěm jeho prvního pražského koncertu (před pár lety jsme Gelba viděli jen na Colours of Ostrava), jej doprovodí multiinstrumentalista Lorenzo Corti, který hraje jako koncertní kytarista mimo jiné se znovuzrozenou londýnskou formací Cousteau. Koncert představí Gelbovy klasiky, adaptace skladeb Giant Sand i pár horkých novinek.

Keith Jarrett 80: Duše a tělo hudby

Vnímal jsem to nemile, když jsem se coby svědek jedinečného koncertu kvarteta saxofonisty a flétnisty Charlese Lloyda v sedmašedesátém v Lucerně dozvěděl, že se kvarteto rozchází. Kam se bude ubírat ten expresivní, virtuózní, divoký pianista Keith Jarrrett? Jak lze opustit vrchol a muset hledat a šplhat na jiný? Hvězdná dráha na scéně Lloydova kvarteta s Jarrettem byla přitom tak krátká! Kvarteto se vynořilo v roce 1966 a skončilo po dvou letech. Přitom hned v úvodním roce bylo nahráno šest alb! Vezmeme-li je podle datace vydání neboli zjevení se světu, úvodem bylo Dream Weaver (Atlantic 1966), s ročním posunem se vynořilo to nejproslulejší – Forest Flower (Atlantic 1967), jež kapelu přivedlo na ta největší auditoria, bok po boku avantgardní jazzové scéně, na níž právě fúzovaly styly jazzu a rocku. Nastalo hbité pokračování: Love In, Journey With In, Montraux Jazz Festival (Atlantic 1967), Charles Lloyd Quartet In The Soviet Union (Atlantic 1967, rec. 1966), Charles Lloyd Quartet In Europe, The Flowering (Atlantic 1971, rec. 1966) a Live…1966 (Hi Hut 2018, rec. 1966).

Vita de jazzman

Keith Jarrett se narodil 8. května 1945 na předměstí Alletownu v Pensylvánii. Jeho matka a babička byly slovinského původu, tátovy kořeny byly převážně německé. Od tří let sedával ke klavíru, záhy byl zapsán ke studiu dětského programu na místní hudební akademii. V patnácti už studoval kompozici a následoval přechod do Bostonu na pověstnou Berklee School of Music. V roce 1964, v devatenácti letech, přijel do New Yorku za jazzem – a jazz začal také hrát. Rychle se zabydloval v newyorských klubech, včetně Village Vanguard, až si ho všiml kapelník a bubeník Art Blakey a přizval ho na turné svých Jazz Messengers, kapely v jazzové historii pověstné objevováním vycházejících talentů americké jazzové scény. Následné působení u Charlese Lloyda v letech 1966–68 z Jarretta udělalo novou hvězdu jazzové scény.

Mezi únorem a prosincem roku 1970 se Jarrett podílel s kapelou Milese Davise na studiovém nahrávání významného 2LP Live-Evil, s proměnlivými sestavami, od sexteta po noneto, ale s týmiž muzikanty. Jarrett hraje ve většině skladeb na varhany nebo elektrické piano, v dalších společně s klávesistou Herbiem Hancockem, ve dvou skladbách dokonce v klávesovém elektrickém triu s Hancockem a Chickem Coreou (Selim, Tem Uz Talmez). V létě 1970 řádí Miles Davis ve Filmore West a v kapele vedle Chicka Corey je opět Jarrett hrající na varhany Fender.

Téhož léta je zaznamenán jejich britský koncert na festivalu Isle of Wight. K tomuto období se Miles Davis ve své biografii svěřuje: „Moje muzika se měnila tak rychle, jak jsem měnil muzikanty, ale stejně jsem pořád hledal takovou kombinaci, aby to znělo tak, jak jsem chtěl… Tohle všechno jsem chápal jako proces nahrávání muziky, prostě to natočit, když se mi to valí z hlavy.“ A Keith Jarrett byl celou dobu u toho s nepřeslechnutelnými příspěvky. Pak už Miles směřuje nekompromisně dál za svými vizemi, ale na albu Get Up Withit se ještě objevuje Jarrett ve skladbě Honky Tonk, nahrané ještě v květnu 1970 – ostatní skladby jsou už novějšího data. Totéž platí pro 2LP Directions, na němž je s Jarrettem zařazena skladba Konda, opět natočená už roku 1970. Nahrávky s Jarrettem se pak objevují na dlouhé řadě kompilací a bootlegů, zachycujících kompletně koncerty či studiová sessions z období Jarrettovy spolupráce s Davisem. Dokonce si zahraje na varhany v pěti titulech na pozdějším rozšířeném vydání proslulého alba Bitches Brew Live (2011), neboť v původní verzi z roku 1970 na něm neúčinkuje.

The Morning of the Star

Kdo by odolal nabídce hybatele jazzového vývoje Milese Davise ke spolupráci. Jarrettova spolupráce s jeho kapelou však nebyla dlouhotrvající. Jarretovi byla bližší akustická koncepce hry Charlese Lloyda vycházející z be bopu, hard bopu a free jazzu než aktuální směřování Davisovy hudby s narůstajícím vlivem elektrifikace zvuku, danou jeho novou barevností, důraznější rytmizací, a vše, jak Davis vyžadoval, měli pochopit a podpořit spoluhráči. Ještě v roce 1967, vprostřed hraní s Lloydem, proto sestavuje Jarrett komorní akustické trio s kontrabasistou Charliem Hadenem a bubeníkem Paulem Motianem. Světu se představí albem Life Between the Exit Signs (n. 1967, vyd. 1968), výhradně se skladbami Jarretta – jedinou výjimkou je jeden standard od Cole Portera. V roce 1971 pak vychází další album tria, jemuž vydavatelství Atlantis přisoudí vizionářský název The Morning of the Star.

Trio nahrává až do roku 1972, záznam Hamburg ’72 však vyjde až v roce 2014 (ECM); téhož data se trio rozšíří o saxofonistu Deweye Redmana, a tuto sestavu pojmenuje American Quartet. Vedle toho si v březnu 1968 střihne sólově „hippiesácké“ album Restoration Ruin (Atlantic 1968), folkrockově laděné, zpívané a jím samým multiinstrumentálně nahrané (na kytaru, harmoniku, klavír, sopránsaxofon, zobcovou flétnu, housle, baskytaru, bicí a perkuse). Jarrett spolu s vibrafonistou Garym Burtonem sestavili kvarteto k příležitostné nahrávce pod svými jmény v roce 1970 (Atlantic 1971). V následujících letech pokračuje Jarrett s nahráváním jak s triem, tak s American Quartetem.

Z New Yorku do Oslo

V roce 1971 Jarrettovi nabízí své služby Manfred Eicher z Mnichova se svou značkou ECM, který přivádí na jazzovou scénu vlastní vizi podoby současného jazzu, nový sound, a hledá k tomu interprety, mladé tváře. Na počátku sedmdesátých let se s Keithem Jarrettem netrhnou dveře studií ani koncertních sálů či klubů. Zájem projevují i další vydavatelské etikety. První dvě nahrávky American Quartetu vznikly ještě pro Atlantic (El Juico/The Judgement, rec. 1971/ ed. 1975, Birth, 1971/1972). Columbia si ke kvartetu přizvala ještě kytaristu Sama Browna a perkusistu Airta Moreiru (Expectation, 1972/1972). Impulse! kytaristu Danyho Johnsona (Fort Yawuh, 1973/1973), na Treasure Island (1974/1974) oba kytaristy – Browna i Johnsona. Nahrávání kvarteta pod touto hlavičkou však pokračuje i v době, kdy probíhá úvodní spolupráce s ECM. Jedná se o alba Back Hand a Death And The Flower s brazilským perkusistou Guilhermem Francem (Back Hand, Detah of the Flower, 1974) a kvartetní Byablue a Be-bop z roku 1976 (ed. 1977 a 1978), dále The Survivors’ Suite (1976) a Eyes of the Heart (1976) v čase už zrozeného European Quarteta.

V roce 1971 vzniká premiérové album dlouhodobé, lze říci celoživotní spolupráce Jarretta s Eicherovou značkou ECM: Jarrett, hrající na klavír, elektrické piano, varhany a flétnu, je zplodil se svým příštím spolukariérním bubeníkem Jackem De Johnettem, s nímž se znal už od Charlese Lloyda, album Ruta And Datiya. A nastává chvíle předvést Jarrettovu improvizační genialitu – sólovým albem Facing You.

Tváří k vám

Mari Boine: Dcera slunce

Sámové ze severu Evropy, podobně jako Tuaregové ze Sahary či Romové, jsou národem bez státu. Žijí na pomezí Norska, Finska, Švédska a Ruska, a podobně jako obě další zmíněná etnika dokázali většinovou společnost oslovit svojí hudbou. V případě Sámů se ovšem nejedná o vymezený styl s určitým typem melodií či nástrojů, ale specifickou práci s hlasem. Joik, to nejsou písně s textovým poselstvím, ale volná improvizace, jejímž cílem je bez použití slov popsat určitou věc, zvíře, člověka, jev, pocit. Tématem může být tedy cokoli.

Mari Boine byla první, kdo sámskou hudbu představil světovému publiku, a to prostřednictvím alba Gula Gula, které rok po původním norském vydání na své značce Real World uvedl do světové distribuce Peter Gabriel. Kuriózní je, že na rozdíl od umělců, kteří zpívají „čistý“ joik, dokáže Mari Boine vystihnout sámskou identitu písničkovým formátem. Ve svých začátcích dokonce zpívala jen norsky a anglicky. Titulní píseň o hlasech našich pramatek i otrávených řekách není pouhou reakcí na křivdy minulosti, ale i výzvou k vzájemnému respektu.

Sámové, někdy popisovaní jako „indiáni severu“, se od svých jižních sousedů liší nižším vzrůstem i kočovným životem, jejich tradiční obživou je chov sobů. Evropané jejich území kolonizovali od 17. století. Tehdy se také vžilo označení Laponci, považované Sámy za pejorativní. Jejich jazyk patří do ugrofinské rodiny, svému domovskému území říkají Sápmi. Mari Boine svůj život zasvětila vedle hudby boji za rovnoprávnost i respekt sámské kultury. Koloniální minulost dokumentovala například na bookletu alba Leahkastin fotografiemi s rasistickými tématy: „Laponci se dostavili k antropologickému sledování“, „Dobře živená Laponka“. Převzala je ze studie z 19. století, která označovala Sámy za méněcennou rasu. Na závěr zpěvačka zařadila svoji fotku z dětství s titulkem „Mari, jeden z drsnějších typů laponské dívky“ s popiskem „Foto: neznámý kněz“. Mari Boine vystoupí v Praze na Respect Festivalu v sobotu 14. června.

Jakou máte nejsladší vzpomínku z dětství?

Návštěvy u babičky. Společné výlety. Léto. Plavba krásnými dlouhými štíhlými loděmi na řece Anárjohka. Ta teče kousek nad polárním kruhem, u finské hranice, kde jsme žili. Na mém novém albu Alva jsem té řece věnovala jednu písničku.

A tu nejvíce hořkou?

Přísná pravidla mého otce, která omezovala veškerou zábavu. Žádná hudba, žádný tanec, žádný smích ani zábava. Měli jsme sice doma rádio, ale poslouchat jsme směli jen zprávy, počasí a nedělní mši. Pokud ale rodiče odešli večer pryč, na rádio jsme se vrhli a ladili hudbu. Stanice z Norska i z ciziny. Tehdy jsem třeba poprvé slyšela jazz.

Nemotivovala vás ta přísnost postavit se na odpor? Neřekla jste si, svojí hudbou i zpěvem chci udělat svět lepším?

K tomu došlo později, když jsem zjistila, že mám hudební vlohy. Tehdy jsem si umínila, že chci udělat svět lepším místem pro své lidi, tedy sámské krajany, kteří byli utlačováni. Hmotně i duchovně.

Když byli vaši předkové kolonizováni, jaké nástroje útlaku Norové používali?

Náboženství, konkrétně tedy křesťanství. S tím souvisela démonizace naší kultury. Tyhle metody mé předky připravily o sebevědomí a nahnaly jim strach. Byl to podobný proces jako s indiány v Americe.

Misionáři dokonce ničili hudební nástroje, protože prý sváděly k hříchu.

Pronikli všude. Báli se přírody. Všechno chtěli řídit, sebe i ostatní. Rozsévali strach, který posiloval jejich moc. Byl to stejný mechanismus, jaký dnes používají teroristi.

Co vám pomáhalo tenhle útlak překonávat?

Odolnost a vytrvalost. A paradoxně i ty křesťanské zpěvy, které nám sice byly vnuceny, ale my jsme do nich vkládali svůj způsob zpěvu, tedy joik.

V jiných kolonizovaných zemích, v Brazílii, na Kubě, vznikla mixem spirituality afrických otroků a křesťanství synkretická náboženství jako santeria či candomblé. K podobnému propojení s šamanstvím zřejmě došlo i na evropském Severu?

Ano, tomu náboženství se říká laestadianismus. Obsahuje prvky ze starých šamanských praktik, proto mělo u Sámů tak velkou odezvu. Ale byla to dvousečná zbraň. Někde podpořilo kulturní identitu, a dokonce iniciovalo revoltu proti kolonizátorům, jinde díky své přísné formě vytvářelo pocit viny, což jsem sama zažila v dětství.

Ty africké synkretické rituály přiváděly účastníky do transu, jak to probíhalo u vás?

Když jsem vyrůstala, na ta náboženská shromáždění jsem chodila. Na závěr se zpívalo tak dlouho, až lidé skutečně do transu upadli. Přesně jako v našich původních rituálech. Ale kdybych ty účastníky upozornila, že to je vliv šamanismu, rezolutně by to popřeli. Ti lidé chtěli být křesťany, ale díky své kulturní paměti převzali prvky, křesťany označované za pohanské. Jako dítě jsem to strašně milovala. Ale také vím, že u jiných tahle zkušenost vyvolávala hrůzu. Právě tahle dvojsmyslnost ovlivnila moji hudbu.

Nebyl to podobný zážitek, jako když posloucháte

Další články
sinekfilmizle.com