V posledním desetiletí se ve Spojených státech usazený Brit Daniel Davies stal chváleným skladatelem atmosférické instrumentální hudby plné syntezátorů – a to skrze spojení s ikonickým režisérem a v poslední době i ceněným skladatelem Johnem Carpenterem. Spolu s Johnem, který je jeho kmotr, a Johnovým synem Codym vytvořili produktivní trio, které pracovalo na režisérových soundtraccích, ale i na sérii alb Lost Themes primárně určených pro hudební fanoušky. Málokdo si skrz tuto výraznou činnost pamatuje Danielův předchozí hudební život. Ten byl primárně zasvěcen rocku. Davies koncertoval po celém světě se stonerrockovými kapelami Karma To Burn a Year Long Disaster. Se svým novým sólovým albem Ghost of the Heart se Davies vrací ke kytarám a rockovému zvuku. Ten pak doplňuje o elektronické a soundtrackové nápady, kterým se primárně věnoval poslední dekádu. Album, které autor natočil v loňském roce s producentem a baskytaristou Johnem Spikerem a také bubeníkem Mattem Flynnem, je žánrově široce rozkročeno. Najdeme na něm proto glamrockový útok Into You, hardrockovou hrubou práci Presence On The Hill nebo Still The Servant, jak z učebnice Led Zeppelin, tak i industriálně rockovou titulní vypalovačku. Na druhém pólu se Daniel nezříká nashromážděných soundtrackových a elektronických znalostí, které jsou hybatelem např. It Take A Lot nebo závěrečné Those Eyes. Davies se nebojí ani progresivně rockových bludišť à la King Crimson (viz Big Crush). Sám autor se pak kromě instrumentálních dovedností pochlubil i poměrně suverénními vokálními výkony, ke kterým si napsal i veškeré texty. Daniel Davies se už před drahnou dobou zbavil nálepky protekčního dítěte (je synem Davea Daviese z The Kinks), na své nové desce navíc umně propojil dva světy, ve kterých byl doposavad nejvíce namočen.

Nenápadnou postavu elektronika Michaela Belletze poprvé registrujeme na hudební scéně v druhé polovině devadesátých let jako polovinu experimentálně tanečního dua Mnemonic. Po dekádě především studiové práce přidal k dosavadní spolupráci se Sebastianem Schulz ještě čistě sólové snažení zahrnuté pod značku Architrav. Ta byla od začátku koncipována rytmicky umírněnějším, primárně dark ambientním směrem. Po návratové desce Panophobie z roku 2021, která poprvé projekt propojila se stylotvornou značkou Ant-Zen, se Michael letos vrací s pokračováním, které rozvádí industriálně pastorální atmosféru do masivnější a komplexnější podoby. Tématem alba je pomíjivost existence. Autor v jedenácti skladbách, do kterých pouze výjimečně zapojí svůj vokál, sleduje oblouk života od rozvíjejícího se květu k nevyhnutelnému úpadku. Není divu, že Belletz si na vykreslení této introspektivní odysey bere k ruce temné syntezátorové rejstříky, mnohem více ale ve své hudbě využívá různé druhy hluků a samplů všeho druhu. Od rytmických, industriálních skřípotů až po úryvky smíšených pěveckých sborů nebo symfonických těles. Ty pak pohání kupředu mátoživá rytmika, tu sestavená ze samplů, tu čistě syntetická, na několika místech ale odehrána na akustické instrumenty. Křehkost života a paradoxní krásu rozkladu má podobu pomalého fugálního pochodu, dlouhých filmových záběrů krajiny čekající na přicházející dešťovou/větrnou smršť. Na rozdíl od řady kolegů, především bývalé stáje Cold Meat Industry, ale i novějšího pokračovatele Cyclic Law, není Welk funerálně bezútěšnou výpovědí. Pomíjivé stíny a záhadné černé díry se proplétají nejednoznačnou zvukovou kulisou jistého nadechnutí. Všudypřítomný melancholický podtón tu a tam až překvapivě melodické kolekce ale ke konci přeci jen přiznává, že vše, co vznikne, musí jednoho dne podlehnout nevyhnutelnému cyklu zániku.

Francouzské trio Muddy Gurdy si můžete pamatovat z Blues Alive 2022. Stálo na souhře charismatické zpěvačky a kytaristky Tii Gouttebel a hráče na niněru Gillese Chabenata, avšak neméně důležitý byl „třetí vzadu“, bubeník Marco Glomeau. V rozhovoru pro festivalový zpravodaj Tia líčila, jak po albech nahraných v Mississippi a ve střední Francii plánuje kapela natáčet další desku v Louisianě. Bohužel na jaře 2023 Glomeau ve svých 62 letech zemřel, a nejen natáčení desky, ale další existence jedinečné kapely byla ohrožena. Nakonec se však zbylí dva členové rozhodli v díle pokračovat s novým bubeníkem Fabricem Bonym a do kolébky jazzu a blues se vypravili. Natáčeli v šestičlenném týmu, sedmý (a podle něj se deska jmenuje) byl duch Marca Glomeaua. Album prý vzniklo za jeden týden. Na řadě zajímavých míst. Ve školní třídě s padesáti zpívajícími dětmi, na lodi, v místním klubu mezi štamgasty, na soukromé zahradě…

I když byla pro členy kapely smrt kolegy (a v případě zpěvačky i životního partnera) velkou ranou, album rozhodně nezačíná smutně. Otevírá je známá, a přitom nově zpracovaná Jambalaya Hanka Williamse, následovaná skočnou I Got Loaded a svižným gospelem Juré in the Morning, ve kterém repetitivní hra niněry koresponduje s opakujícím se textovým sloganem. Rytmicky – až rozjuchaně – naváže Morning Comes, jedna ze tří autorských písní na albu, a až s pátou Plain Gold Ring se dostaví zadumaná nálada. Ovšem i v ní zpěvačka naplno projevuje své emoce. Že se dá s bluesovou náladou spojit i francouzský text, dokládá další autorská píseň, Un pas vers toi, ta s dětským sborem. Dobře dopadla – opět i díky niněře – také úprava Louisiana Blues Muddyho Waterse. A přes osobně laděnou Laisser mon coeur, věnovanou zesnulému partnerovi, se Tia prozpívá k závěrečné repríze Plain Gold Ring. Píseň sice končí tiše a do ztracena, ale je z ní jasné, že hudba Muddy Gurdy, navzdory melancholickému závěru alba, je stále velmi živá.

Švýcar Bo Wiget vystudoval klasickou hru na violoncello, ale brzy se začal zajímat o rock, jazz, improvizaci (vystupoval mj. s Ivou Bittovou), scénickou hudbu a komponování. Je to pravý hudební eklektik, ve hře na violoncello pojí všemožné umělecké vlivy. Skládá a nahrává pro rozhlas, divadlo i různá tělesa, mj. berlínskou Sing-Akademii, chlapecký sbor Staats- und Domchor Berlin nebo orchestr Lautten Compagney. Diář s koncerty má plný k prasknutí. Navíc ještě točí filmy a skládá hudbu k videoartu.

Na tomto sólovém počinu často cello užívá jako drnkací nástroj skoro s kytarovým zvukem, viz třeba píseň Süferlin. Ve Wie gar nichts šponuje zpěv až do eunušských výšek jak z přelomu gotiky a renesance. To the Quing je pak hrdelně kdesi na dálném východě při duálním užití violoncella jako bicího nástroje i údery do strun melodického. Der Schmetterling, und die Rose (Motýl a růže) pak z deklamovaného textu přepíná v ptačí (motýlí?) cvrlikavý popěvek posunem hlasu à la Robert Wyatt nebo David Thomas. Landing Moons je instrumentálka s modulárně kluzkým tématem a Barenbusch s bezeslovnými nápěvky do violové polohy přeladěného cella. Ve Vissa Lull zpívá mně neznámý text ve švédštině s velmi seversky táhlými smyky po strunách. A Last Throsh´s Yodel je skladbou ryze v intencích musica nova, ovšem s nefalšovaným alpským jódlováním, v čemž poněkud pozměněně pokračuje u následné Schattenhalb Passacaglia, zde pro změnu po barokním způsobu, což není divu, neb se podílel na skvělé novotvarné jazzové verzi Vivaldiho New Vivaldi (Sony 2022). An die Dämmerungsgöttin (K bohyni soumraku) je už hrubě experimentální pokus akustické granulární syntézy, co jen violloncello unese, aby se při setkání se soumrakem a v západu slunce takřka libě/milosrdně zklinil. V závěrečné Das Schwannenlied zkouší všemožné témbry zpěvu (i hlasu), čistě i mimotonálně falešně, nad podezřele vrzajícím nástrojem, k vrcholu písně překouzleným v drnkací element.

Trio je snad odnepaměti nejoblíběnější muzikantskou sestavou a zároveň přísně prověřující variantou, jak se buď svou „standardností“ znemožnit, anebo nás posluchače s grácií poslat do kolen. Anders Koppel, druhdy slavný rocker přerodivší se v posledních čtyřiceti letech v komponistu nadžánrových orchestrálních skladeb (viz recenze Mulberry Street Symphony v Uni 12/2022), se tu drží jen zdánlivě podkresového plnidla s instrumentem Hammond B3. Jeho syn Benjamin je na nahrávce se svým mistrovským alt saxofonem, snad i sem tam prohozeným za tenorsax, co do slyšné výraznosti vůdčím elementem. Američan Brian Blade pak může být kapitolou na půl zdejšího magazínu. Bubeník, co strávil a zažil přes dvacet let v kapele Waynea Shortera, jen o pár roků míň držel rytmickou sekci kapely Joni Mitchell, Chicka Corey, Herbieho Hancocka i stěžejní studiové výplody Daniela Lanoise etc. Čili by to s vypsanou sestavou snad mohlo navádět k oné výše zmíněné standardnosti. Tak to ale prrr, pošle vás to do kolen.

Tihle chlapi, tohle trio, jedou totiž v rozměru/rozměrech na albu až nehorázně rozpřaženě. Puerto Rican Rumble hned coby otvírák je dynamicky našlapaná záležitost, až tanečně(!), kolem jednoho nahozeného tématu, které však uniká, mizí, znovu vzlíná s nahazovanými groovy tu hammondkami, tu bicím ústrojem Briana Bladea. Úplně vám zprvu unikne, že pod tou hlavní melodií Benjaminovy altky frčí několik spontánních sólových partů varhan a bicích. If You Forget Me je baladná balada s půleným primem Benovy altky a Andersových varhan. Modernistně čerpají z hluboké historie hudby. Nejdelší (13 a půl minuty) Bazaar Revisited je toho dokladem – od dechu středověkých pastorálií přes swingující bigbandovou plnost po zapeklitou futuristní expresi. Pak rázným gestem vtrhnuvší hip-raper Al Agami do groovy nadupané Time Again, aby nás hned následnou velekrásnou vznešeností na bachovském tématu Fall from Grace vrátili z tanečního víru ke vnímání hudby jakožto citu.