MIREK KEMEL: Mordyjé!

Porovnávání muziky je krajně vachrlatá činnost, závislá nejen na vkusu, co člověk, to názor, ale i na momentální náladě. Ukáže teprve čas. Ale s dostatečným odstupem, s dojmem ze živého provedení písní na pražském křtu, s kompletní kapelou včetně většiny albových hostů a po tzv. „zralé úvaze“, tohle je zatím nejlepší Kemelovo album. Protože svižnější, přičemž nejde (zdaleka jen) o tempa písní, ale spíše o výraz, nápřah. O odhození jisté, ani dříve nepříliš velké a pointám písní nepřekážející, ale přesto – interpretační těžkopádnosti. Což je nejen zásluhou sevřeně a „dopředu“ hrající kapely a konkrétně rytmiky. Ale také nějak více soustředěného písničkáře. Texty jsou méně povídavé a přitom stejně poetické a obsažné, přičemž vůbec nezáleží, zda jde o písně zcela nové a ty s delší historií. Úmyslně tentokrát žádné verše necituji, byť by doložily výtečnou práci s poetickou zkratkou, a texty jsou zde logicky tím nejdůležitějším. Vytržení z kontextu by písním uškodilo, poslechněte si je celé. Nebo snad jedna malá výjimka. Aforismus, který funguje sám o sobě: „K čertu s nadějí, kterou nepustíš si k tělu“ (Barmanka Marie). A jak brilantně vystihl Kemel třeba génia loci v písni Žižkov mohu díky bydlišti osobně podepsat.

Aranžérskou sevřenost a spád alba dokonce „nekazí“ ani spousta hostů. Dělají, to, co mají, obohatí sound, ale neční. Trubka Oskara Töröka se náladotvorně šikla zvláště v písni Divnej Brouk. Kytarista Josef Štěpánek je ostatně nevtíravým dotvářením prostoru uměřenými vyhrávkami a (ne)sóly proslulý. Příkladně funkčně a decentně vstupuje do hry i Michal Nejtek. A duet Má milá s Marií Puttnerovou, s jejím darem dotknout se hlasem posluchače někde opravdu hluboko, patří v dobrém smyslu k nejchytlavějším a nejdojemnějším písním alba.

Slovo Mordyjé zaznamenalo v toku času významový posun. Vedle nepěkného zaklení se proměnilo také ve výraz údivu, včetně toho nadšeného. Mordyjé, to jsou ale dobré písničky.

ASIAN DUB FOUNDATION: 94​-​Now: Collaborations

Existují už třicet let a jezdí k nám tak často, že si už jen málokdo uvědomí, koho má před sebou a do jaké míry svým inovátorským militantním zvukem přispěli k revoluci v londýnském asijském undergroundu a ovlivnili spoustu následovníků. Nenapodobitelnou a charakteristickou fúzí bhangry s bubnem dhol, dubu, punku, rapu, jungle, funky, hardcore elektroniky a extrémně nesmířlivého politického radikalismu ostře kontrastovali s blažeností popmusic. Jako hladová šelma šli po krku politikům, pravicovým nacionalistům, rasistům a stoupencům Brexitu. Jejich divoké koncerty vešly do dějin, podobně jako většina alb; především Community Music (2000) s hostujícím básníkem Benjaminem Zephaniahem. A jsme u toho: až tolik jsme si na tak velká umělecká jména po boku ADF zvykli, že jsme to začali brát za samozřejmost, a teď když to vidíme na albu černé na bílém, jde z toho hlava kolem. A to mezi nimi chybí Ana Tijoux, Rage Against the Machine nebo Radiohead, takže snad příště.

Kompilaci otevírá Iggy Pop s No Fun, nechybí protirasistický trhák Free Satpal Ram! podpořený Primal Scream, Toulouse se Zebdou nebo Broken Britain s Chowermanen a nešlo opominout ani Taa Dem s nasamplovaným Nusratem Fatehem Alim Khanem. Za zmínku však stojí hlavně dvě proslulé skladby: 1000 Mirrors a Comin‘ Over Here. V té první, tak jak to uměla jen ona, naříká Sinéad O’Connor nad osudem Zoory Shah, ženy odsouzené za vraždu manžela, který ji sexuálně a lidsky zneužíval. Produkce se v roce 2003 ujal Adrian Sherwood a backig vocal patří vynikající zpěvačce Sonie Mehta.

S druhou se ADF 1. ledna 2020, v den odchodu země z EU, ocitli na vrcholu britského singlového žebříčku, o což požádali fanoušky, ke kterým se přidali další Britové znechucení Brexitem. Spojili se v ní s jeho odpůrcem, komikem Stewartem Lee, deklamujícím text o „fuckin language“, Polácích, co všechno opravují a Pákistáncích vymýšlejících národní kuchyni oslovovaných Anglosasy „comin‘ over here.

Peter Evans: Extra

Trumpetista Peter Evans (1981) z líhně amerických avantgardistů byl hvězdou letošního festivalu Jazz Goes To Town. V roce 2023 mu věnoval Zorn plochu celého CD svých Bagatelle k sólové interpretaci (Vol. 14). Evans na své dráze nikdy nevybočil z příslušnosti k hudební avantgardě, soudobé i jazzové, podstatou jeho projevu je ryzí improvizace. K bicím zde usedl Jim Black, působící s jazzovou avantgardou od půlky 90. let, na Evansově hudbě má se svou rockovou mechaničností a cílenou vznětlivostí významný podíl. Na pozici kontrabasisty přišel nově Petter Eldh, v Berlíně působící ceněný švédský muzikant a skladatel. Na albu Extra je osm Evansových titulů; nejedná se tedy o kolektivní improvizaci. Evans přináší náměty, nečekaně se znatelnou a příjemnou melodií vylupující se z témbrových ploch, neztrácí se ani v přívalu zvuků a Blackových strojových rytmů. Evans hraje na trubku, pikolo trubku, křídlovku, usedne i k piánu. Úsporně a účelně využívá své elektronické krabičky, zrovna tak Eldh syntetizér a Black elektroniku. Úvodní Freaks nás doslova válcuje strhující rytmikou, virtuózním během kontrabasu s Blackovou podporou. Nad tím zní kontrastně jiskřivá improvizace Evansovy pikolo trubky. V obdobném duchu se odehrává děj i následující In See – Evans hraje na trubku, místy zní jako vyzývavá fanfára; závěr skladeb obvykle tvoří coby zvukový doplněk elektronika. V Boom se ještě stroj rytmiky nemění a Evansova hra si s rytmikou nezadá – přesto místy opět jeho improvizaci prozáří čitelný zpěvný námět. Rytmická a náladová změna přichází až s baladickou skladbou Nova, v níž Evans krátké pasáže předehraje na klavír. Movement 56 nám představí jeho sólistickou hudbu s výrazným příspěvkem elektroniky. Ryze „nejjazzovější“ je poklidný Underwood. Celá druhá půlka alba, včetně Fully Born a The Lighthouse je pestrá, trio nás neustále zahrnuje zajímavými zvukovými nápady. Evansova koncepce je osobitým příspěvkem soudobé hudbě.  

LADĚ: Děti

Od předchozího alba Lešť (2015) dělí Děti dlouhá pauza, ale pravidla tvorby Ladě zůstávají naštěstí stabilní. Zemitost nade vše. Sugestivní zpěvo-recitace a skutečně osobité básně Michaela Kubesy, neváhající posluchače držet v poetickém napětí. A kdyby snad náhodou vypnul pozornost, tak ho lehce slovně „šoknout“ nebo rovnou důrazněji literárně profackovat. Brilantně syrová, krásně nestandardně (ne)bluesová kytara Petra Uviry, využívajícího k zajímavému pomršení zvuku kromě krabiček třeba i, aspoň tuším, paličku. Akurátní rytmika Jiří Pater (baskytara), Patrik Benek (bicí nástroje) a Vít Halška (perkuse), která onu zemitost táhne ještě hlouběji, aniž by přitom měla těžký zadek. Ale nositelem opravdové výjimečnosti jsou pořád především Kubesovy verše, byť muzika je působivá a promyšleně zaranžovaná. Slyšme třeba prolínačku odlišných rytmů ve skladbě Ň. Podladěnou baskytaru podporující dramatičnost skladby Zbabělci. Nebo jakoby z jiného světa znějící, ale text dokreslující cimbál hostujícího Jury Wajdy v písni O Moravě. Když jsme u hostů, tři texty včetně O Moravě napsal a zazpíval si v nich Jura Bosák (Expedice Apalucha). Troškou do mlýna ironie přispěla Vladivojna La Chia v písni Ctirad. Proměna interpretů přitom vůbec nenabourá celistvost alba.

Ale bacha, nenechejme se splést názvem, dětská deska tohle fakt není. Přestože téma „děti“ většinu písní propojuje, včetně Bosákovy Škvírou – reflexe porodu. A hrdiny hned první skladby alba Bartoloměj jsou Mach a Šebestová. Jenže v poněkud smyslné, někdo by řekl nemravné konverzaci.

Nebo vlastně je deska i pro děti? Tabu nefungují, možná jim to právě pusťte. Jen ať drobotina od útlého věku ví, do čeho leze. Odtud i motto alba: „Jako děti si zaděláte na hezký život, nebo velký problém. Nemůžete to nijak ovlivnit… Možná… Pak…“ Nebo sugestivní zamyšlení na téma, k čemu ten život nakonec vede: „Co má kurva celý ten život znamenat? / Haló haló / Chcete žít šťastně / stiskněte jedničku / bojíte se smrti a umírání / stiskněte dvojku… hledáte pravdu? / těžko věřit, ale stiskněte 497,“ (Život).

V poznámce k albu Michael Kubesa uvádí, jak ho „trápí, že texty bývají posluchači označeny jako málo srozumitelné“ – a tak je doplnil „návody k použití“. Třeba k písni Pervitin, s verši „stigmata rozeseta po bílém předloktí / neuměli se trefit, Ha Nocri, co? No jo, božích synů tu máme plnou prdel, nejen tebe… těžko vás všechny ukřižovat / necháme to na vás“, návod uvádí: „Narození a úzkost z konce. Chceme radost, sáhneme po čemkoliv, aby byla. To ‚cokoliv‘ zhusta radost pokroutí, změní v opak. Ubližujeme milovaným i sobě, jsme prázdní, tudíž nebezpeční. Skončit to pak bývá úlevné.“ No, leckdo by možná řekl, že to bez návodu bylo lepší…

Na desce jménem Děti samozřejmě nesmí chybět dětské hlásky a poučná říkanka. Svoje dcerky zapojil na závěr Jiří Pater a je to, milé děti, síla. Nečekejte happy end. Nebo je to sakra happy end? Kapela Ladě každopádně vydala další výbornou desku.

Wandervogel

Divadelník „na volné noze“ Jan Mocek často představuje – především na alternativních scénách – provokativní projekty, zatím poslední z nich, Wandervogel, je inspirován osudem sudetoněmeckého politika Heinze Ruthy (1897–1937). Blízký spolupracovník Konráda Henleina se jako mladík zúčastnil první světové války, později stál u zrodu spolku Wandervogel, sdružujícího a „spartánsky“ vychovávajícího mladé chlapce. Mužné přátelství, ve sdružení pěstované, mělo nepochybně homoerotický charakter, Rutha byl později obviněn z tehdy trestné homosexuality a uvězněn. Hájil se tím, že vztahy ve spolku nejsou homosexuální, ale homosociální, ve vězeňské cele se potom oběsil. O jeho případu pojednává kniha britského historika Marka Cornwalla Čertova zeď, dostupná v češtině, a ta Jana Mocka inspirovala.

Inscenace, jistě pečlivě připravená, připomíná do jisté míry „work in progress“. Švýcarský herec Philipp Schenker, žijící a působící již delší dobu v Čechách, se bosý a v černé teplákové soupravě po příchodu diváků do sálu domlouvá se čtyřmi mladíky a upravuje jim jejich zálesácké odění (košile, krátké kalhoty, terénní obuv). Kostrbatou češtinou se přivítá s diváky a naznačí, že všichni sehrají příběh Heinze Ruthy. Křestními jmény také představí mezinárodní sestavu mladých performerů. Jde o dva Čechy (Václav Němec, Matěj Šumbera), Slováka (Tomáš Janypka) a Rusa (Arsenij Michajlov). Zprvu je prezentováno nesmělé seznamování uvnitř skupiny, Rutha-Schenker chlapce stimuluje k pokusům o uměleckou aktivitu, dojde na hodně primitivní předvedení naivního čtyřverší i začátečnickou skladbičku pro lacinou kytaru. Ruthovy vzpomínkové zážitky z první světové války pak evokují zvukové i světelné (stroboskopické) efekty. Vedoucí vyzývá své svěřence k formulování názorů na různá témata, herci jsou tu sami za sebe a jeví se, že jde o momenty improvizované. Na přetřes přijde válka na Ukrajině a na Schenkerův dotaz, jak by se dotyční zachovali v případě napadení naší země, jeden z mladíků odpovídá, že rodiče by mu v takové eventualitě radili odjet za sourozencem do dalekého zahraničí, on by však cítil jako svou povinnost postavit se útočníkovi na odpor, ruský mládenec říká, že kvůli svému pobytu zde a neochotě podřídit se válečné doktríně je v zemi svého původu považován za zrádce, tady pak pro změnu za potenciálního agresora. Pozvolna se přechází k nácviku tělesných, ba bojových dovedností. Borci se svlékají do černých trenýrek a nacvičují, vždy dva proti sobě, střet, zprvu se bázlivě vyhýbají přímému ataku, později se osmělí a prudce do sebe narážejí hrudníky. Nakonec jsou trenérem vyzváni, aby šli do hromadného tělesného konfliktu, dojde k pohybově propracované a vlastně velmi esteticky úhledné rvačce, všichni čtyři jsou na zemi, jejich těla se proplétají, Schenker onu hromadu poleje vodou, mladíci se mokrého spodního prádla postupně zbavují a zbytek inscenace, tedy dobrou polovinu, odehrají zcela nazí. Nahota na jevišti, především v rámci pohybového divadla, není dnes už nic nového či šokujícího, ve spojení s prezentací „mluvených“ monologů či dialogů jde ovšem o jakousi obnaženost na druhou. Představitelé tuto variantu „kostýmu“ zvládají zcela přirozeně, nejsou stydliví, ani vyzývaví. Na později vyslovený dotaz, jaké oběti by byli schopni, rozřežou namísto verbalizované odpovědi spojenými silami pilkou kytaru a poté ji rozdupou. Politický rozměr kauzy, podpora Hitlerovy agresivní ideologie sudetoněmeckou mládeží, ilustruje nácvik aktivistického projevu, kdy šéf spolku opravuje hereckou stránku prezentace, vyzývá k větší údernosti, stručnosti i nutnému zjednodušování.  A pak dojde na již avizované téma zakázané sexuality. Mladíci čtou ukázky z Platonova dialogu Faidros, speciálně ty pasáže týkající se erotické náklonnosti mezi staršími a mladšími muži, je připomenut také pověstný Platonův filozofický příměr – jeskyně (svými smysly vnímáme jenom stíny skutečného). Jeden z tlumočníků klasikových myšlenek pak uvažuje o tom, jakou povahu vlastně měl jeho platonický vztah k příteli, zda byl, či nebyl manipulátorský. Rutha – Schenker vzápětí začne hovořit o tom, že byl obžalován ze sexuálních kontaktů se svými „svěřenci“, mladíci se ze středu jeviště uchylují do postranních prostorů a prezentují svědecké výpovědi, které obžalovanému přitěžují. Jejich oznámení svědčí – sexuologickou terminologií řečeno – o mutuální masturbaci mezi Ruthou a některými členy spolku, vyslýchaný měl být v roli svůdce. Poté kvarteto obžalovaného obklopí přenosnými stromky, které po celou dobu inscenace tvořily scénografickou výzdobu prostorného jeviště, Rutha odchází za černou plentu a reflektory pohasnou. Po opětovném rozsvícení Philipp Schenker konstatuje, že obžalovaný v cele spáchal sebevraždu a že šlo v podstatě jistě o dobrého člověka. Je rád, že se s námi mohl o tento ne příliš známý příběh podělit. Přeje publiku vše dobré a poté se s nahými kolegy děkuje a klaní.

Znepokojivá inscenace se sice do jisté míry drobí na jednotlivé epizody, výpovědní sílu ovšem nepostrádá, i když výrazně akcentovaná tělesnost trochu ubírá na případné politické naléhavosti. Jevištní dílo bylo zařazeno do off programu Festivalu divadel německého jazyka.

Marc Chagall

Marc Chagall se ve vídeňské Albertině dočkal více než důstojné prezentace, jež zároveň nabízí jiný pohled na dílo věhlasného mistra. Přiznejme si, většina z nás má Marca Chagalla (1887–1985) zafixovaného coby autora obrazů plných absurdně fantazijních scenérií, kdy houslisté hrají na střechách, povětřím létají domácí zvířata, absentují zákony perspektivy. Vše je to lechtivě divné, vábivé.

Ovšem myslet si, že Chagallův štětec vedlo, podobně jako surrealisty, nevědomí, je zavádějící – naopak řada jeho výroků svědčí o racionálním podkladu a zdůvodnění všech těch krásných vymknutin. A namaloval-li například na obraze Narozeniny (1923) sebe a milovanou Bellu, jak se nad ní vznáší a líbá ji, přičemž má navzdory anatomii zcela vyvrácený krk, chtěl tím pouze zdůraznit hloubku citu – až „z toho“ létal. Však také básník a umělecký kritik André Salmon ve své chagallovské monografii z roku 1928 píše, že Chagall čerpal z intuice, předstírání a fantazie, aby osvětlil jiné světy, zároveň nikdy nezakrýval svou „nechuť k intelektualismu a pohrdání realismem“.

Velkým tématem byla Chagallova hluboká víra, ostatně vyrůstal ve Vitebsku, v silně chasidském prostředí. Přitom biblické motivy se u něj neomezovaly na „nějaké ilustrování biblických příběhů, ale na odkrytí jejích univerzálně platného obsahu“, čteme ve výpravném katalogu. Není tedy divu, že ústředním motivem je pro Chagalla ukřižování, zároveň je propojuje s utrpením Židů, kříž tak stojí ve štetlu a Kristus má hlavu či bedra zakryta židovským modlitebním šálem. A jak sám říká, hledal v těchto obrazech, v propojování symbolů vysvětlení jak svého, tak židovského údělu.

Rád také maloval cirkusové výjevy, ovšem po svém. „Vždy jsem vnímal klauny, akrobaty a herce jako tragické bytosti, které mě upomínaly na postavy na náboženských obrazech. Když nyní maluji ukřižování, vnímám stejné pocity jako při malování lidí od cirkusu.“ Cirkusy jej fascinovaly již od raného dětství a vynořují se v nich staré fantaskní motivy z Vitebska, v cirkusovém životě se zrcadlí touha po svobodě a snaha uniknout realitě.

Možná bychom mohli hledat – a nacházet – podobnosti s Chagallovými ruskými současníky, s Malevičem, Chlebnikovem, Kručonychem, ani ne tak formální, ale spíš obecné: vystoupení za hranice normálna, logiky, racionálna, tedy, jak čteme v eseji Johna E. Bowlta, „odtržení se od současného statu quo a rozčarování nad ním, nemluvě o odporu proti diktátu zdravého rozumu“.

Marc Chagall prožil téměř celý tvůrčí a dlouhý život ve Francii, našel si zde přátele mezi literáty i výtvarníky, přátelil se s Guillaumem Apollinairem, Maxem Jacobem, Blaisem Cendrarsem, Robertem Delaunayem a mnohými dalšími, ale nejen to, nechával na sebe jejich umění působit.

O tom všem pojednává vídeňská výstava, a na více než stovce překrásných olejů můžeme vstoupit do umělcova světa, v němž je možné skutečně vše. A již jsme to naznačili úvodem, dodejme tedy, že vedle všech těch notoricky známých obrazů je ve Vídni k vidění i velká řada daleko méně známých děl, avšak neméně významných.

Prague Sounds

Tradiční netradičnost dramaturgie zůstala nejsilnější devizou Prague Sounds / ex-Strun podzimu i letos. Který jiný festival může zastřešit jazz, ansámbl soudobé hudby, world music fúzující s evropskou klasikou, rockovou vzpomínku na folkového písničkáře, alternativní hip hop a experimentální elektroniku, a nebude to chutnat jako onen slavný dort upečený pohádkovými domestikovanými šelmičkami? Nabídka různorodých chutí a „sounds“ opět fungovala jako obzory rozšiřující celek pro žánry nehrotící posluchače, a zároveň coby lákavý výběr jednotlivostí pro ty vyhraněné.

TRADICE, EXPERIMENT, TRADICE

Úvod letošních Prague Sounds 3. listopadu v Lucerně jednoduše nemohl zklamat. Branford Marsalis Quartet představuje vítanou sázku na jistotu. Takhle má vypadat vrcholný akustický straight-ahead jazz, hraný v plné síle špičkovými a zároveň na sebe „navázanými“, hladce a nápaditě komunikujícími muzikanty.

Z předvedeného Marsalisova repertoáru si navíc snadno vybrali vrcholný zážitek i posluchači dosti odlišného vkusu – protože pro každého mohlo jít o jiný kus, jinou pasáž, jinou improvizaci, všechny svého druhu výtečné. Za mě skladba Nilaste v závěru hlavního bloku koncertu před přídavky. Protože se tu hvězdné kvarteto odvážilo největších experimentů, hříček s dynamikou, s trochou temnoty. Pianista Joey Calderazzo rozvíjel harmonii vážně nečekaným způsobem, pohrával si i s disonancí. Autor kompozice, kontrabasista Eric Revis žongloval mezi sóly, groovy a zvláštními melodiemi jako eskamotér. Bubeník Justin Faulkner přesně vycítil, kdy má vytvářet jemné rytmické vlnění, kdy zase cupovat bicí soupravu a freneticky pohánět ostatní k ještě většímu hráčskému nasazení, než by se zdálo možné. O kapelníkově příkladném citu pro cokoliv a schopnosti chytat nápadité motivy přímo pánubohu zpod oken nemluvě.

Zrovna tak ale mohl být pro jiného posluchače vrcholem některý z vlastně konzervativních, „easy listening“, ovšem špičkově podaných kusů. Třeba vzletně swingující, v gazelím stylu svižný a odlehčený dávný standard Ain’t No Sweet Man Worth The Salt Of My Tears od meziválečného hitmakera Freda Fishera. Nebo velejemná balada Blossom na téma převzaté od Keithe Jarretta, kde Maestro Branford jako kdyby vložil do hřejivého tónu sopránového saxofonu kus srdce. Rozhodně to tak znělo, i když takhle jistě dokáže hrát každý večer s rutinou profíka.

Navíc ale koncert působil jako ohromná zábava i pro muzikanty, nepoznamenaná ničím profesorským. Což ostatně předznamenal už legrační začátek koncertu, kdy se Calderazzo přihnal na scénu s kratičkým zpožděním. Faulkner se po jakémsi komentáři onoho pozdního příchodu smíchy zbořil do bicí soupravy a pianista pak, aniž by šidil hru v bopově odvázaném vlastním kuse The Mighty Sword, na tajňačku dokuřoval jakéhosi špačka skrytého v dlani. Možná důvod opoždění i řehotu? Brilantní sólo Calderazza tak rozehřálo, že po něm ze sebe musel strhnout sako.

Nadchly i známé chytlavé přídavky, oba z Ellingtonova odkazu. Důstojně zklidněné blues Mood Indigo, a naopak rozverně hybný kus It Don’t Mean a Thing If It Ain’t Got That Swing. Nemohlo to končit jinak než ovacemi vestoje.

Vyklidněný & hrozivá

Festival Prague Sounds je už od strunně-podzimních časů chvalně znám tím, že k artificiálním žánrům přidává i ty, které prý patří do oné tzv. lehké kategorie, jenže svou tvůrčí poctivostí do artistní škatulky vlastně patří. Ač je tam žádná učebnice neřadí. Hned následujícího dne po jazzu tudíž v La Fabrice mohl klidně program přeskočit k alternativnímu hip hopu i k elektronice s poezií.

Rapper billy woods (malá písmena ve jménech si přeje, stejně jako nezobrazovat tvář ani na fotografiích z koncertu) nabídl kultivovaný a přemýšlivý set. Nic vypjatého. Přestože verše mají i sociální podtext, nechybí v nich humor. Beaty a harmonické podklady, kterými se sám doprovází, navíc neznějí prvoplánově. Typicky v nich byl slyšet přirozený odkaz na mnohem hlubší kořeny tzv. černé hudby, až k těm bluesovým a jazzovým. Což vlastně k hip hopu patří. Publikum se sice sešlo jiné než na Marsalisovi (byť i proto, jak mi bylo řečeno, že někteří z „včerejších“ diváků jenom nedávali letošní až přílišnou nahuštěnost koncertů do relativně krátkého intervalu), ale zjevně stejně vnímavé a znalé věci: „My people don’t sleep,“ zařadil woods uznale do svého veršování.

Moor Mother nabídla sólovým setem pochopitelně zvukově úplně jinou podobu svojí tvorby než letos na Colours Of Ostrava, kde vystoupila s freejazzovou sestavou Irreversible Entanglements. I když i v Ostravě využívala perkuse a živou manipulaci s elektronikou. Ale vlastně šlo o podobu stejně psychedelicky vtahující a naléhavou. Ačkoliv Moor Mother bývá řazena k alternativnímu hip hopu, o hip hop vlastně nešlo. Nepoužívala typické rytmy a beaty, ani typicky „rapperskou“ kadenci slov. V podstatě ke svým deklamovaným veršům vytvořila podklad spadající někam do experimentální elektroniky, pomocí sampleru a perkusí, včetně zvuku rámového bubínku proháněného zvukovým procesorem. To vše ve spektru od ambientu po noiseové stavby a jejich demolice sonickou detonací. S jasnou převahou noise nad tiššími momenty.

Také hlas si Moor Mother elektronicky upravovala. S oblibou ho například posílala oktavérem do basových, jakoby mužských poloh. Trik, který ráda používá i vypravěčka Laurie Anderson, akorát Moor Mother nevypráví, spíš chroptí a křičí. Působivého účinku dosahovala jak vršením asociací, tak sugestivním opakováním jednotlivých frází, třeba „černá kočka přes moji cestu“ (x-krát), „popel k popelu, prach k prachu“… Tady z hrozivého poselství až mrazilo v zádech.

Svůj set Moor Mother utnula ve zrychleném modu, částečně asi kvůli technickým problémům, částečně kvůli opožděnému příjezdu a policejní hodině. Ale nic nechybělo, maximální intenzity bylo dosaženo.

Festival Prague Sounds nabídl ještě jedno hiphopové vystoupení, ale českou premiéru McKinleyho Dixona 8. listopadu v La Fabrice jsem bohužel nestihl.

ŠAMAN A BAROKO

Následujícího večera 5. listopadu se festivalové dění opět přesunulo do Lucerny a jihoafrický violoncellista a zpěvák Abel Selaocoe potvrdil, že patří do kategorie unikát. Jak co do jedinečného hlasu, tak žánrově, respektive velkorysým ignorováním hry na žánrové škatulky.

Stejně jako na albu Where Is Home propojil Selaocoe i pro pódiový projekt, jen v o něco omezenějším počtu hudebníků, svoje trio s baskytaristou Alanem Kearym a perkusistou Sidikim Dembelém (původem z Pobřeží slonoviny, mimochodem zajímavá osobnost, nedávno vydal další výbornou sólovou desku Siniensigui) se členkami Manchester Collective, houslistkami Rakhi a Simmy Singhovými a violistkou Ruth Gibson. A zároveň přetavil dohromady tradiční hudbu jihoafrických Xhosů včetně tamního „šamanského“ hrdelního zpěvu (na který nemají patent jenom středoasijští kočovníci), vlastní představu o současné world music a teskné balady s africkou melodikou, klasickou evropskou koncertní hudbu i volnou improvizaci poučenou novým jazzem. S gustem, sympatickou odvahou i nevážností pomíchal kontinenty a epochy. Propletl odlišné tradice, pojetí rytmu a harmonie. Spojeným ansámblům pak nedělalo problém přepnout v mžiku z jazzem poučené free pasáže a soudobých inspirací do velebného úryvku z Purcellovy Královny víl.

Takto napsáno – baroko plus world music plus free impro v jediné souvislé hudební ploše – to vypadá, že musel vzniknout totální muzak. Nesourodá splácanina nepadnoucích elementů. Ale kdepak, pěkné, a hlavně nečekaně soudržné to bylo. Žánry a přístupy se prolnuly stejně přirozeně jako principál Abel slučuje živočišnou energii a emotivnost se sofistikovanou virtuozitou. Hřejivá souhra smyčců si bezstarostně pokecala s divokým Dembelého sólem na talkig drum. I když to zní jako fráze, hudba je holt vážně jen jedna, stejně jako lidstvo.

Nejlepší na tom všem ale bylo nekašírované nasazení. Selaocoe hrál intonačně brilantně, sytým tónem a přitom zároveň s takovou vervou, až žíně ze smyčce lítaly. Je s podivem, že mu v závěru koncertu nějaké zbyly. Sedět nikdy nevydržel moc dlouho. Zvláště při zpěvu ho jeho vlastní energie často zvedala na nohy. Jistě v tom byl i kus divadla, viz přehrávané obličeje vrhané do publika i kukuče na spoluhráče. Ale divadla spontánního, bez na efekt vypočítaných póz. Ostatní muzikanti se také s chutí odvázali. Nakonec i publikum poslušně vyskočilo ze židlí, rozezpívané starým (nejen) africkým mustrem zvolání – odpověď.

BRATRŮM Z KRVE KAINOVY

Vzpomínkový koncert 12. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina byl sice inspirován dvojím Krylovým (1944–1994) kulatým výročím, jenže zároveň potvrdil, jak jsou mrazivé protestsongy z totalitních dob stále aktuální. A jsou aktuální nejen o malý kousek směrem na východ, kam se zase s brutalitou sobě vlastní tlačí „bratři z krve Kainovy“ (Tak vás tu máme aka Bratři), ale i tady. Jak se tak člověk kouká na volební preference. Však si David Koller krátce, leč trefně rýpl nejen do udavače Míry, ale i do agenta Bureše. Což bylo zcela namístě nejen vzhledem k povaze Krylovy tvorby.

Co se samotné hudby týče, je fajn, že jsou písně udržovány živé. Jakkoliv je autorův projev nepřenositelný. A oba „federální“ interpreti, Richard Müller i David Koller, byli vybráni dobře i proto, že mají morální právo Krylovy protest songy zpívat.

Nelze se sice vylhat z faktu, že Müller v první polovině večera zpíval, kulantně řečeno, intonačně poněkud volně. A poletováním v tempu připravil výtečné kapele (mj. s kontrabasistou Martinem Gašparem) horké chvilky. V pochodovém rytmu písně Lásko! by zpěvák rozhodil i nadrilovaný šik na vojenské přehlídce, což u tak zasloužilého profesionála trochu překvapilo. Nepomůže ani konstatování, že samotnému Krylovi také o žádnou muzikantskou preciznost nešlo a vzhledem k obsahu nebyla forma nijak zásadní ani pro posluchače. Nicméně co do výrazu a projevu byl Müller uvěřitelný, zasvěcený a navíc pokorný. A nejen v písni Strejček Strach a teta Obava vypravěčsky přesvědčivý. Aranžmá v duchu dejme tomu „slovenské americany“ se také povedla, oživená vstupy saxofonu Mateje Nováka. Celé představení, doprovázené navíc dobře zvolenými vizuály, prostě potěšilo, a lze ho bez uzardění chválit. A soudě podle reakcí, publikum nadchlo.

David Koller udělal z Krylových písní prostě bigbít. Bigbít často s hammondkami (Martin Kroupa je alternoval s klavírem), zkreslenou kytarou (Michal Pelant) a důraznou rytmikou. Tedy až na výjimky, Pietu si střihl na úvod svého setu sám s akustickou kytarou, Od Čadce k Dunaju s pianem. A Anděla zapěl nad španělkou spolu s Müllerem a publikem jako chorálem. V Rudolfinu fungoval skvěle jak bigbít, tak táborák. Pěvecky pojal Koller písně zároveň po svém i po „krylovsku“. Frázoval je tak, jak jsou Krylovi posluchači zvyklí, přitom zároveň razantně a rytmicky akurátně. Nedošlo na žádnou pražštinu nebo spíš „prâžâčtinu“ (přiznám, moje očekávání zahrnovalo jednu zbytečnou obavu). Ze zmíněných Bratrů zatrnulo, jak se od mementa čeká.

KATARZIINA NELEHKÁ VOLBA

Katarzia v roli kurátorky a moderátorky večera příznačně nazvaného Katarzia’s Choice představila 13. listopadu v La Fabrice trojici hudebnic (respektive dvě zpěvačky a jedno smíšené duo), které považuje za zásadní, cituji z programu, „mladé ženské autorky“. Jejich největší síla, tedy u Niky a Lash, ale tkvěla spíše v interpretaci, byť bez osobního prožitku vloženého do písní by to nešlo.

Johanela (Johanna Vrabcová, dříve si říkala Johni) působila směle a nesměle zároveň, což jen přidalo na důvěryhodnosti písním třeba „o tom, jak jsem se odnaučila stydět za to, co cítím“. A jestli bylo v písničkách něco „mladicky naivního“, tak jedině v tom nejlepším významu odzbrojující upřímnosti bez přemoudřelého filozofování. Johanela také umí zajímavě pracovat s hlasem. Jistější je v anglických textech, ale zajímavější v českých, byť si ještě hledá způsob, jak je hladce a srozumitelně frázovat v hudbě slyšitelně ovlivněné právě současnými anglofonními písničkářkami. Sama s kytarou zněla originálněji než ze svých studiových indie popových nahrávek s kapelou, a osekání aranžmá nijak nepřekáželo až hitové chytlavosti písniček.

Nika (Veronika Boráková) je dávno hotová profesionálka. Hlasově jistá, suverénně obohacují technicky brilantní zpěv i prací se samplerem a harmonizerem. Určitě má naposloucháno hodně vokálního jazzového mainstreamu a pravděpodobně i písničkářky od Joni Mitchell po Norah Jones, Katie Melua či Melody Gardot. Kapela v obsazení elektrické piano, baskytara a bicí ji „učebnicově“ jistila. Stejně učebnicově jako Nika zpívala. Což je zároveň klad i důvod k poněkud neférové výtce. Protože dnes už je opravdu těžké najít opravdu originální sound a výraz. Tedy pokud chcete dělat hudbu posluchačsky vstřícnou a nepřepadnout do těžké avantgardy.

Ničiny písně jsou také sympaticky přímočaře textově sdělné. Například prozření vyzpívané v jedné z nejzajímavějších skladeb I Deserve To Be Calm, totiž že dobrat se vnitřního klidu vyžaduje projít si bolestí, je možná hodně obecné a mnohokrát popsané. Jenže právě proto může mluvit z duše. Stejně jako téma přetvářky v Masquerade nebo ještě závažnější Abuser (pokud jsem dobře chytil název jedné z nových písní). A mluví z duše jistě nejen vrstevníkům, tenhle de facto tradicionalistický, chytlavý jazzový pop je nadgenerační. Největším a nezpochybnitelným kladem vystoupení byl ale zřejmý fakt, že Nice se to takhle prostě líbí, takhle hudbu cítí, a tudíž je autentická. Jako jistá póza, v kontrastu se zralostí pěveckého projevu a hudby, působilo jenom stylizovaně „holčičkovské“, jakoby předstíraně stydlivé průvodní slovo. Ale to je prkotina.

Stejná do jisté míry neférová (ne)výtka z (ne)originality a konzervativnosti jako v případě Niky platila i pro slovenské duo Lash & Grey. Tvoří ho zpěvačka Kristína Mihaľová (možná pamatujete i odjinud, v době studií na pražské Ježkárně hrávala v kvartetu s Jiřím Levíčkem) a kytarista Jakub Šedivý. V rámci Prague Sounds ovšem vystoupili Lash & Grey v sestavě doplněné kompletní rytmikou. Jejich profesionalitu i šarm už potvrdila řada mezinárodních úspěchů. Jen stejně jako Moravanka Nika také mohli pocházet odkudkoliv na planetě. Kosmopolitní směska (ovšem výtečná směska) pop-jazzu, soulu či latiny vyzněla méně „obvykle“ pouze v jediné slovensky zpívané písni. To kvůli odlišnému frázování a přízvukům. Právem sebevědomé a na mezinárodní úrovni hrající kapele ona „světovost“ ale pochopitelně neubírá na cti. Naopak pevnost v kramflecích (mluvíme-li o Lash, mimochodem pekelně vysokých), suverenita a dotaženost projevu zpěvačky i kytaristy zaslouží obdiv.

Navíc je z muziky Lash & Grey cítit nejenom radostný ponor a dobře zvládnutá technika, ale také vývoj. Když duo hrálo na plácku vedle Jazz Docku v rámci United Islands Of Prague 2021 ještě pod hlavičkou Kristin Lash a Jacob Grey, působilo už také po muzikantské stránce zdatně. Navíc s jistým pelem sympatické civilnosti, který nyní zmizel za stylizací. Nicméně od tehdejší poplatnosti „standardním“ formám se vítaně posunulo. Třeba k současnému pojetí soulu.

Pro celý večer určitě platilo, že Katarzia vybrala jednu z dobrých cest jak kurátorské večery (letošní novinka festivalu, s ambicí pokračovat i v příštích ročnících) odstartovat. Byť jistě šlo o dilema. Volit muzikantskou brilanci a vytříbenou interpretaci? Nebo raději více experimentující či na originální výpovědi soustředěné interpretky, jak bychom od osobité písničkářky asi čekali? „Něco čekat“ je však chybou recenzenta, lepší je nechat se překvapit a přesvědčit.

ÚSTA

Už když si ansámbl Roomful Of Teeth vetkl do názvu dětskou hádanku (místnost plná zubů, co to je?), bylo zřejmé, že vedle interpretační serióznosti a náročnosti nebude v hudbě chybět ani hravost. Nechyběla ani 15. listopadu v industriálně strohých, působivých prostorách Divadla X10. Zvláště v rozsáhlé úvodní kompozici Partita for 8 Voices zkomponované souboru na míru skladatelkou Caroline Shaw. Pěvecké okteto tu může předvést, co vše s hlasy dokáže. Do „tradičněji“ pojatého vícehlasu jsou vkomponovány zvláštní glissanda, motivy pro extrémní pěvecké techniky, kníknutí a výkřiky, vstupy hrdelního zpěvu či alikvotního zpěvu, sámijského (či laponského, řečeno nekorektně, ale známěji) joiku nebo alpského jódlování. Takový pěvecký kaleidoskop. Ovšem nešlo tu jen o pustou exhibici. Na to vložila Caroline Shaw do skladby s jasnou vnitřní logikou a návazností také dostatek provázaných nosných motivů a nezvyklých harmonií. I efektní fórky, jako když sbor na zvednutí ruky okamžitě utne doslova v půlce noty, a na další gesto zase spustí, fungovaly náladotvorně. Všechny zvukové fasety dávaly smysl, složily sérii měnlivých obrazů a působivě exotických asociací. Vesměs velmi libozvučných, nutno dodat. Takový fascinující průlet nad planetou hlasů, hýřící bohatstvím inspirací.

Ani druhá polovina koncertu nebyla co do pěveckých technik konvenční, nabídla ovšem více konzistentní, kratší kusy. V působivé části Bits Torn From Words: IV ze (celkem šestivěté) skladby objednané u Petera S. Shina si sbor pohrál s interferencemi tónů, změnami dynamiky či šeptáním. V serialistické On Scholastic Wave Behaviour zase pomohl v ponoru do fantazie slovní návod k poslechu: „Tahle skladba vznikla díky spolupráci skladatelky Leilehuy Lanzilotti a geoložky Rónadh Cox (zaměřuje se na zkoumání sedimentace a geomorfologii pobřežních zón, pozn. aut.), proto v ní můžeme slyšet zvuk oceánských vln modelujících strukturu útesů, ale také chobotnici plazící se pískem nebo ozvěny dětských her na pláži…“ Pak už stačilo zavřít oči. Podobně jako při Vesper Sparrow, kterou vlastně složil, byť prostřednictvím notiček Missy Mazzoli, v názvu jmenovaný nenápadný, vrabci podobný americký stěhovavý opeřenec (strnádka Pooecetes gramineus z čeledi Passerellidae, pokud to někoho zajímá). Velebná představa, a nevadí, že čas ptačího zpěvu je ještě daleko.

Mimochodem, v Math, the one which is sweet od portorické skladatelky Angélicy Negrón vystoupili Room Of Tooth z pravidla využívat pouze hlasy, byť zesílené a často upravené digitálními hally a dalšími efekty. Zapojili také syntezátorové samply a ambientní plochy.

Pravděpodobně pro mnohé, soudě dle bouřlivých ovací a vytleskaných přídavků, jak odezpívaných bez mikrofonu, tak opět amplifikovaně s digitálními ozvěnami a dozvuky, vůbec nejsilnější zážitek letošních Prague Sounds. Pro mě určitě.

MŮŽU JEŠTĚ PŘIDAT?

Je-li dojem z prvního koncertu umělce euforický, návštěva druhého vystoupení onen dojem obvykle nepřekoná. Člověk prostě ví, co čekat, a je čím dál náročnější. Jenže Nubya Garcia hrála 16. listopadu v Lucerna Music Baru stejně brilantně i freneticky a budila stejné nadšení jako blahé paměti na JazzFestBrno 2021 v Sonu. Je sice škoda, že s Nubyí nejezdí na turné její jinak dvorní klávesista Joe Armon-Jones. Nebyl ani v Brně (tehdy doplnil kvarteto Al MacSween), ani nyní v Praze, kde si James Beckwith vypomáhal notami a odezíral gesta. Ale hrál dobře, jistě a s potřebným odpichem. A dvojka Daniel Casimir a Sam Jones, to je vážně koncert. Se saxofonistkou jsou sžití, reagují na sebemenší změnu dynamiky hry. Snad i na sebemenší pohození dlouhatánskými cůpky. Umějí svými groovy opravdu zhypnotizovat. Jones hraje zdánlivě „rovně“, ve službách drajvu a tanečnosti, ale co se děje „uvnitř“ tepu bicích je radost vnímat. Stejně tak Casimir umí být v elastických basových linkách disciplinovaný, ale když dostal od kapelnice pokyn, aby se utrhl ze řetězu, tak to on se zase utrhl. V sólovém vstupu s chutí vyběhl i z dosahu hmatníku kontrabasu, z nástroje vytáhl pomocí prstem levé ruky podložené struny nebo umělým flažoletem potřebně vysoký tón.

Samotná Nubya Garcia neokouzluje jen tónem svého tenoru a nasazením, to už je dnes spíš nutná podmínka. Už v Brně budila nadšení fantazií, s jakou dokáže táhnout sólo po x-y-z chorusů a nedojdou jí nápady, jak ho ještě vygradovat, když už zdánlivě není kam. Ona totiž uchvacuje hlavně jakýmsi charismatem nad tím vším. Vědomím, že o něco jde, že se Nubya zařadila k hráčům s poselstvím, dejme tomu sociálním, protestním. Ale i poselstvím radosti prožívání, pomíjivého kouzla chvíle.

Garcia se soustředila na repertoár nového alba Odyssey. Postupně rozvíjela témata Dawn, Solstice, Clarity, We Walk In Gold či titulní kus. V na dřeň oproštěných koncertních aranžmá jsou skladby (na desce opatřené třeba smyčci a vstupy řady hostů) jinak působivé, stavějí na odiv jiné odstíny, ale stejně silné. Sebevědomou hrdost na nový titul přenesla Nubya i do výzvy divákům, ať jí na kartičku napíší vzkaz, co jako na album říkají. Možná jde o marketingový trik, ale vyznělo to sympaticky pokorně.

Zvláštní situace nastala před přídavkem, kdy se rozparáděná Nubya trochu zarazila a optala s pohledem do zákulisí, zda ještě může jednu zahrát. Paradoxním důvodem byl následný program v LMB, jakási dýza, a před ním úklid, výměna publika… Ne, že by šlo pro jásající osazenstvo klubu o vyloženě ledovou sprchu, ne, že by byl koncert nějak krátký nebo ošizený. Ale že se saxofonistka zarazila v ajfru a chvíli nadšení, kdy by evidentně ještě ráda přidávala i opakovaně, byla prostě trochu škoda. Pochopitelné je omezení délky setu na akcích s více účinkujícími a daným časovým harmonogramem, ale v klubu? Povolený nášup, dub/reggae Triumphance, byl nicméně – promiňte levně efektní závěr, jenže bylo to tak – opravdu triumfální.

PTÁČEK TISÍCE HLASŮ V RUDOLFINU

Požádat Tigrana Hamasyana, aby 20. listopadu uzavřel letošní Prague Sounds sólovým klavírním recitálem v Rudolfinu, byl od pořadatelů další dobrý nápad. Tigran už u nás sice sólově vystoupil, nicméně „silové“ triové koncerty (Praha 2021, Brno 2023) jsou v živější paměti a bez podpory záměrně rockově hutné rytmiky hraje pianista pochopitelně jinak. Ne, že by rezignoval na razantní pasáže, občas ho prožitek zvedal ze sedačky. Zbylo ovšem dost prostoru na pasáže rozvolněné a vyloženě meditativní, na drobnokresbu, zjemnělé filigránské improvizace bez omezení rytmickým rámcem.

Nedávno Hamasyan dokončil ambiciózní a na vydanou tvůrčí energii jistě náročné dílo, jedenapůlhodinovou epickou suitu The Bird Of Thousand Voices (Pták tisíce hlasů), ke které ve spolupráci s nizozemským filmařem a vizuálním umělcem Rubenem van Leerem vznikla také online hra. Inspiraci našel v arménské domovině. Vedle charakteristické melodiky v pohádce o hrdinovi hledajícím bájného ptáčka ztraceného v zásvětních říších, který svým zpěvem dokáže probudit lidstvo a vnést do našeho světa toleranci a harmonii. Není tudíž divu, že i v Rudolfinu se Tigranovi honily hlavou motivy ze suity, třeba dramatická pasáž Prophecy Of A Sacrifice s autorovým pohvizdováním a prozpěvováním.

Mimochodem, hvízdání a zpěv patří k Tigranovým vyjadřovacím prostředkům zcela typicky, využívá ho ostatně i v triu. Jasně, řada jazzových pianistů si i během hry včetně tichých sólových recitálů „jarrettovsky“ prozpěvuje hlavní melodii. Jenže spíš mimoděk a hlas proznívá nezáměrně z pozadí, díky nazvučení nástroje. A může působit i dost rušivě. Ne tak Tigran, který vědomě využíval i zpěvový mikrofon a skladby koloroval kultivovaným vokálem.

Hlavní blok koncertu byl sice relativně krátký, hodinový. Ale o to víc přídavků opakovanými ovacemi vestoje vyhecovaný Tigran dopřál sobě i publiku. V tvůrčí umanutosti byl navíc tak zarputile přesvědčivý, že kdyby to bylo jen na něm, on toho bájného opeřence do našeho momentálně věru neharmonického světa přiláká. Krásně symbolická tečka za dalším vydařeným ročníkem festivalu.

Tomáš S. Polívka

Když punk, tak po svém

fejeton

Spojuje něco Grega Graffina, Raye Cappa a Kathleen Hannu? Minimálně fakt, že tihle dva punkeři a jedna punkerka vydali v posledních měsících svůj memoár. Graffin: Punk Paradox, Cappo: From Punk to Monk – a Hanna: Rebel Girl: My Life as a Feminist Punk. V češtině je k mání zatím jenom Graffin. Ostatně je vývojově první na řadě. Takže pro začátek je to v pořádku.

Bad Religion je letos šestačtyřicet. Po syrovém startu se na přelomu osmdesátek a devadesátek propracovali k punk rocku s výraznou melodickou linkou. Ráchali se pár let v hlavním proudu, ale hodně rychle z něj zas vylezli na alternativní břeh. Není divu: v textech to byly u Bad Religion vždycky závažné věci, co se probíraly, málem poezie. Paradox? Je jich víc: Graffin je punk, ale taky vysokoškolský učitel přírodních věd; ostatně v jednom songu zpívá, že je „materialista, naprostý realista“. A potom – Graffin svoje paměti vydal u Hachette, jednoho z největších a nejvlivnějších nakladatelských podniků na světě. Jenže Francie, kde je tenhle nakladatel doma, má globálně o tradici a pevné postavení knihy v kultuře asi největší zájem – takže paradox na druhou? Možná je to úplně v pořádku.

Paradoxy i pořádky se táhnou taky s Rayem Cappem. Odkud kam říká titul jeho memoáru: z punkera se stal mnichem. Už v pozdních osmdesátkách se vydal cestou Haré Kršna, hnutí, co vyrostlo z Bhagavadgíty. Někdo je bere jako sektu, jiný jako možnost sebekultivace. Ta cesta je sice ritualizovaná, stereotypizovaná, ale s vnějškovou, politizovanou agresivitou křesťanství nebo islámu nemá vůbec nic společného. Cappo dneska učí jógu – a na koncertech točí pořád dokolečka staré kusy, co kdysi poskládal s Youth of Today a se Shelter. Textově je to volání po autenticitě, radikálním vnitřním obratu: k sobě čelem – k šílenství moderního světa, rozežraného válkami a konzumem, zády. Eskapismus? Ani ne, spíš lekce, jak přežít svůj život aspoň s chvilkovým pocitem, že to není jedna velká marnost.

A Kathleen Hanna, rebelka, co do punku namíchala feminismus? Její Bikini Kill a Le Tigre jsou s Graffinem a Cappem na jedné lodi. I tyhle kapely mají v jádru, v základě vztek – a neodbytnou potřebu měnit věci k lepšímu. Hanna se rozhodla, že bude rebelkou, že spustí revoltu proti patriarchální dominanci, proti jednorozměrnému čtení světa, za citlivost a rovnost. V textech ale jela spíš agitku než poezii, třeba v ikonickém songu „Rebelka“, kde jde hrdinka městem, vlní boky, sází slova i polibky – a „je královnou mého světa“; zpěvačka si ji „chce vzít domů“ a „vyzkoušet si tvé šaty“. Jenže na koncertech to bylo jinak: kotel prudké, obrodné energie. Otázkou je, do jaké míry z tohohle gesta vyrostla dnešní hyperkorektní hysterie, ta celosvětová vlna zuřivých škrtačů a přepisovačů, co se valí kulturou, společností, politikou.

Každopádně ani u Hanny, ani u Cappa, ani u Graffina není punk mrtvý. Každý žije – po svém.

Mejdan s Mercury Records: 80 let v prvních partech hudebního průmyslu

K článku o vydavatelství Mercury Records by bylo lepší přiložit mapu. Label už od začátku výrazným způsobem zasahoval do mnoha žánrů. Navíc se kvůli fungování v rámci velkých vydavatelských kolosů měnila jeho funkce i důležitost. Každopádně vydavatelství honosící se ikonickým kosočtvercovým logem přežilo do dnešních dnů, a tak je čas vyrazit na oslavu na druhý břeh Atlantského oceánu.

U vzniku Mercury Records nestály tři sudičky, ale rovnou čtyři mladí, ale poměrně ostřílení manažeři hudebního dění, pocházející z Chicaga. Irving Green byl synem protřelého byznysmena Ala Greena, který od roku 1944 vedl, vedle jiných podnikatelských aktivit, i vydavatelství National Records. Během 2. světové války se Irving stal úspěšným manažerem několika afroamerických umělců. Mezi jinými i Sarah Vaughan, Dinah Washington a The Platters. Druhým zakládajícím členem byl Berle Adams, který ve svých 28 letech už okusil místo hudebního manažera, prodejce jukeboxů, pojišťováka i správce autorských práv. Třetím do party byl hudební agent Arthur Talmadge a čtvrtým Ray Greenberg, který ale brzy aktivity Mercury Records opustil.

Vydavatelství se díky zkušenosti otců zakladatelů stalo výrazným hráčem na hudební scéně, kterému brzy začalo být domácí město malé. Pánové vedle vydávání postavili hned dvě továrny na výrobu gramofonových desek (jednu v Chicagu, druhou v St. Louis) a do první vydavatelské ligy se dostali poměrně neotřelým způsobem – místo investování do rozhlasové reklamy, která tehdy byla brána za nepostradatelnou, pokud bylo potřeba uvést mladé umělce na veřejnosti, Mercury Records začalo rozšiřovat své nahrávky skrze jukeboxy. Ušetřilo tak výrazný obnos peněz a dostalo své nahrávky mezi aktivnější sortu obyvatel. Dalším marketingovým tahem bylo angažování Eddieho Gaedela, Američana s trpasličím vzrůstem, který se nejvíce proslavil účastí v nejvyšší americké basketbalové lize. Ten ztvárnil tzv. „Mercury Mana“, doplněného okřídleným kloboukem, k propagaci nahrávek Mercury.

Padesátá léta Mercury Records přála. Společnost vydávala

Popdivnosti: Acoustic Needles

Pražskou kapelu Acoustic Needles, kombinující jazz, funk a hip-hop, založili tři hráči na bicí – Jakub Eben, Michael Nosek a Lukáš Mandlík. Jako první pokus vydat svou tvorbu nahrála kapela první EP s názvem Cycling. Po tomto albu následovali ještě dvě EP: Memory a 5.4. Po poslední zmíněné desce Nosek a Mandlík kapelu opustili. V té době se již formovalo její nové složení. Kromě Ebena, který hraje v Acoustic Needles na klávesy, ho tvoří zpěvačky Emma Vyskočilová a Zaira, kytarista Lukáš Velemínský, baskytarista Jan Neruda a hráč na bicí Vojtěch Záhora.

Jste kapela založená třemi bubeníky. To mi přijde unikátní. Jak k tomu došlo?

JE: Úplný začátek sahá do roku 2019. S kamarádem Lukášem Mandlíkem jsme tehdy chodili na hudební gymnázium. Na bicí jsme se oba učili u profesora Michaela Noska. Spřátelili jsme se a bavilo nás společně vymýšlet různé věci. Jednoho dne jsme se odvážili pana profesora oslovit, jestli by s námi nechtěl spolupracovat. Ovšem původní idea byla, že budeme nástroje střídat, protože všichni jsme byli multiinstrumentalisti. Ale nakonec chtěl náš profesor zůstat u bicích, takže na nás zbyl klavír a baskytara, což byly nástroje, kterým jsme se taky věnovali. Tak vzniklo jádro kapely a pak přišel covid, což byl sice pro kulturní akce konec, ale pro nás to bylo požehnání, protože náš profesor byl strašně vytížený. Kvůli covidu měl čas a my mohli natočit desku (první EP). Přizvali jsme další hosty jako Zairu nebo Prokopa Korba a desku jsme natočili jako takový první pokus.

Je to úleva, že už vám váš profesor nesedí za zády? Cítíte se nyní uvolněněji?
JE: My jsme k němu chodili na bicí, takže když jsme hráli na klavír a na basu, moc nám do toho nemluvil. V tomto směru jsme měli volnost a bylo to v klidu. On tam byl i velký věkový rozdíl. Bylo mu pětatřicet let a nám bylo kolem dvaceti. Nicméně v nové sestavě je baskytarista Jan Neruda, který je také ostřílený profík a je i podobná věková kategorie, takže v tomhle směru jsme si moc nepomohli. (smích)

Kdo je tvůrčím motorem kapely?
JE: Autorem většiny skladeb jsem já, ale musím také určitě zmínit spoluzakladatele Lukáše Mandlíka. Motorem toho našeho tvoření byla právě spolupráce na prvních kompozicích. Nové skladby píšu hlavně já, ale v poslední době se snažím spolupracovat s dalšími členy kapely. Hodně se snažíme myslet na kontrasty. Model, kdy jazzmani hrají v klubu dvě hodiny bluesovou dvanáctku nebo hrají velmi dlouhá sóla, obdivujeme, ale hrát dlouho nás nebaví. Teď jsme udělali třeba nějaké hiphopovější a popovější písničky. Myslíme si, že to je přístupná muzika, i když často na třináct nebo jedenáct dob. Takže zahrát to je pro nás někdy peklo, i když to tak složitě nezní. Někdy tedy hrajeme jednodušší věci, někdy zabrousíme do jiného stylu, aby se posluchač během koncertu nenudil. Nejčastější pozitivní zpětná vazba je, že mají lidi pocit, že se v naší hudbě stále něco děje. To bychom byli rádi.

To, že jste rozkročení mezi třemi styly, vnímáte jako přednost, protože oslovíte víc lidí, nebo také jako handicap, protože nikam pořádně nepatříte?
Z: Já to beru jako přednost. Myslím, že je fajn, když kapela dokáže zaujmout více styly.
EV: Byla by škoda se škatulkovat jenom do jedné kategorie. Náš přístup nám dává mnohem širší možnosti, jak se projevit a třeba i nějak hudebně hledat. Vnímám, že se sound kapely vyvíjí a strašně se mi to líbí, a jsem na nás pyšná.
JE: Je to takový crossover různých žánrů. U sebe vnímám i vliv vážné muziky. Studoval jsem klasický klavír a dědeček byl klasický skladatel, tak to má třeba taky nějaký vliv. (smích)

Tatínek je…?

JE: …je David Eben, se strejdy má kapelu Bratři Ebenové. Lidi někdy říkají, že i naše skladby jsou „ebenovské“. (smích)
Z: S tím ses nám nepochlubil! (smích)

Jak vznikla spolupráce s Prokopem Korbem alias badfocusem?
JE: Já znám Prokopa osobně už hodně dlouho. Potkali jsme se před deseti lety na jazzových kurzech v Praze. Tam jsme spolu jamovali a na jamování jsme se scházeli i později. Přizval jsem ho na naši první desku, protože mě vždycky bavilo, jak hraje. Tam s námi hrál na kytaru a shodou okolností se v tu dobu hodně zajímal o mix, takže nakonec smíchal všechny naše desky. Myslím, že se nám postaral o sound engineering tím nejlepším způsobem. Navíc když s námi hrál, mohli jsme párkrát zkoušet u Kapitána Dema, protože Prokop u něho pracoval ve studiu. To byl taky zážitek. (smích)

Považujete nějakou českou kapelu za hudebně spřízněnou?

Další články
sinekfilmizle.com