Před čtyřmi lety vydala zpěvačka a herečka Monika Načeva album Zdivočelí koně, podle kterého pojmenovala i celý projekt, kde poprvé zpívala zhudebněnou poezii undergroundových básníků. Pokračuje v tom i na aktuální nahrávce Jdem temným dnem, která znovu vyšla na značce Polí5. Je temná, mnohem více zvukově experimentující, a oproti té předcházející ještě o stupeň nevšednější a hudebně rozmáchlejší.

Od minulého desky se ti průběžně zcela personálně proměnila kapela. Co se tím pro tebe změnilo?
Já jsem naopak dál pokračovala ve vyhledávání básní v tom samém rybníku. Někteří autoři zůstávají stejní, a našla jsem i další, kteří mi do toho konceptu dobře zapadli. Ta změna ale způsobila, že jsem si původně myslela, že budeme dál pokračovat jako Zdivočelí koně, ale pak, jak se začali měnit muzikanti, jsem se rozhodla se vrátit k jen „Načeva“ jako názvu kapely. Ne, že bych ale tu obměnu muzikantů měla v plánu, došlo k ní zcela přirozeně. A tím se i ta hudba posunula trochu někam jinam.

Podle čeho si hudebníky, se kterými chceš spolupracovat, vybíráš?
Mám to podobné jako s výběrem veršů. Hodně v tom zafunguje intuice a já cítím, že to je ten správný člověk, a pak také – jako na básně – se hodně ptám lidí, kterým věřím. Třeba na Vojtěcha Procházku jsem přišla přes Tomáše Vtípila, kterého jsem v souvislosti s tímhle albem oslovila jako prvního, že bych to ráda dělala s ním, jako se spoluproducentem. A on mi Vojtěcha doporučil. A Tomáše Vtípila jsem zas kdysi poznala přes Pavla Zajíčka. Tomáš tehdy byl důležitou postavou DG 307 a já jsem s nimi tehdy udělala takový společný projekt Prolínání. U Tomáše je skvělé to, že nejenže je takový multižánrový, ale má svoje osobité vidění a slyšení hudby, které mi hodně vyhovuje, je absolutně otevřený k experimentu! Mám hodně ráda jeho nápady, líbí se mi i jako aranžér, i jeho schopnost vystavět skladbu. Ctí a cítí tu hudební cestu, která vychází nebo je ovlivněná dědictvím českého undergroundu. Což jsem tam chtěla, v souvislosti s tou poezií, mít.

Jak si ty básně vyhledáváš? Je to intuitivní rychlý proces, nebo to naopak trvá dlouho a hodně toho přečteš, než tě něco zaujme?

Může to být tak i tak. Vždy se hodně otevřu poezii, když je jasné, že se bude připravovat další projekt. V tom období pak více čtu, obrážím knihkupectví, chodím hodně do knihovny… Taky se ptám lidí okolo sebe a nechávám si autory doporučovat. A když něco najdu, hned si to poznačím a pak se k tomu zpětně vracím. Každá báseň má svůj čas, kdy to do sebe zapadne.

Nově tam máš třeba poezii Milana Kocha, dnes už nesmrtelně zvěčněného Mejlou Hlavsou a Egonem Bondym ve skladbě Magické noci. Jak jsi ho objevila?
Právě tak jsem na něj přišla (smích). Přes Magické noci. Zkoumala jsem, kdo to vlastně ten Koch, kterýho „z toho vezme ďas“, byl, a zjistila, že toho sice nenapsal mnoho, ale že mě to hodně oslovuje. Aktuálně vyšla souhrnná sbírka jeho básní, ale stejně se setkávám s tím, že ho málokdo zná. Je to hodně super, že to vyšlo, protože já jsem ty jeho věci hodně těžko sháněla. Bohužel toho moc nestihl. Egon Bondy, jehož tvorba je na téhle desce nejzastoupenější, a i se podle jeho básně jmenuje, o něm psal moc hezky. Zjevně ho měl hodně rád a oceňoval jeho opravdovost a čistotu jeho básní.

Ačkoli s vámi na koncerty jako stabilní zvukař jezdí Michal Šťastný, zvaný Amák, jeden z nejlépe hodnocených současných producentů, překvapivě jste nenahrávali v jeho skvěle vybaveném a plně profesionálním studiu, ale právě doma u Tomáše Vtípila. Proč?
Chtěli jsme ve studiu nejen nahrávat, ale i přímo tam tvořit a dávat těm skladbám finální podobu. Nahrávat jako součást určitého kolektivního soustředění. Což znamená, že jsme na to potřebovali hodně času. A to vše nám Tomáš Vtípil ve svém studiu „dinn is not noise“ poskytl. Průběžně jsme tu desku tvořili dva roky a ve finále, najednou a pohromadě, jsme tam byli asi tři týdny. Protože jsem ale chtěla, aby ta deska zněla co nejvíc jako živé koncerty, měla jejich atmosféru, a protože s Amákem ráda dělám a hodně si ho vážím, a dokud on bude chtít, nebudu dělat s nikým jiným, tak jsem ho požádala o druhý mix a závěrečný master. Amák se totiž zvuku nebojí a zároveň k němu nepřistupuje jen řemeslně, ale i umělecky.

Jak celý ten plán a koncepci vnímali ostatní?
Vždy hned na počátku, když s někým začnu spolupracovat, každého upozorním na to, že jsem šéf, že od začátku do konce každého projektu mám v hlavě nějakou základní a důležitou myšlenku, a tu chci dotáhnout a předat lidem. Takže musí počítat s tím, že budu mít poslední slovo (smích). Proto, když mi například nabídl Tomáš Vtípil ty super podmínky, vůbec nebylo co řešit. Mohli jsme tam experimentovat nejen s hudbou, ale třeba i s nevšedními způsoby, jak který nástroj nazvučit, měli jsme i ruchové mikrofony, které jen snímaly prostor… To mi naprosto vyhovovalo, vždycky jsem měla ráda špinavější zvuk a lidi, co se nesnaží o dokonalost, ale o živočišnost a přirozenost. Protože nejvíc je pro mě v hudbě živý koncert. Myslím, že „mé trio“ je spokojené, je to znát na koncertech, že nás to spolu baví!

Kromě nástrojů je na albu zachyceno nejen hodně ruchů, ale i nejrůznějších samplů a místy až industriálních ploch. V tom jsi také měla konečné rozhodnutí ty, anebo jsi Tomášovi Vtípilovi dala volnou ruku a finální podobu určoval on?

Určitě Tomáš. U prvního mixu jsme byli ještě s basistou Michalem a různě jsme mu předkládali další nápady, a hlavně jsme se spolu rovnou shodli na výsledku. Tomáš navíc na album nahrál celou řadu dalších nástrojů – elektroniku, dechy a další ruchy, co tam jsou. Například jeho vyrobený seashell horn, taková „trubka“ z velké mušle – ten zvuk byl úžasný. U Amáka ve studiu jsme pak spolu udělali zvuk nahraného čistého zpěvu, všechny efekty a pobavili se o druhém mixu. Já u všeho prostě chci být! (smích)

Co na to všechno říkal klávesista Vojtěch Procházka, který je klasicky vzdělaný muzikant a excelentní jazzman?

Myslím a doufám, že ho to naplňuje a baví a že je i pro něj Tomáš hodně inspirativní. On s ním, stejně jako já, občas koncertně vystupuje. A když jsi skvělý hráč, tak pak různé experimenty vycházejí skvěle a jsou o něčem! Myslím, že jsme se s Vojtěchem dobře sehráli…

Hned několik dalších kapel má nejen Vojtěch, ale i bubeník Zdeněk „Regál“ Jurčík, a oba jsou tak časově hodně vytížení. Je těžké to časově kloubit?
Občas to těžké je! Proto jsme se také domluvili s Pavlem „Koudyšem“ Koudelkou z Dunaje, že bude náš druhý bubeník. Je taková doba, abychom se uživili, děláme více projektů! Doba, kdy i já měla jenom Načevu, je pryč. Už jsem se s tím ale smířila. Teď beru tu naši kapelu jako klenot a moc si toho vážím, že se mnou zrovna tito hudebníci jsou!

Po dlouhých letech máš teď regulérní kapelu, která je ale vlastně poměrně tradiční. Po elektronice a spolupráci s DJs se ti už nestýská?
Ta spolupráce je stále otevřená. Stejně jako se s kapelou občas vracíme ke starším skladbám a znovu je vytáhneme na světlo, stejně tak zhruba jednou za rok vystoupím znovu s DJ Five. Pořád o sobě víme, máme se rádi, nějakým způsobem to stále žije. Dovedu si i představit, že mu k těm starším skladbám z alba Mami vyberu i něco z té nové desky, on si k tomu udělá nějaké zvuky a vymyslí scratche, a zahrajeme to. Scratching mám pořád ráda – i když mám pocit, že u nás se to bohužel moc nechytlo – a pořád si to užívám.

Vystupuji občas i v různých jiných kombinacích muzikantů. Například už několik let s Tomášem Vtípilem, kdy je to postaveno hlavně na improvizaci a na interpretaci různých mých starších skladeb, nebo vystupujeme v triu s basistou Michalem Kovalem, s kterým se znám už z Nebe je rudý a také hrával i s Tomášem v DG307. Tomášův elektronický svět je pro mě hodně zajímavý. Stejně tak kytarový svět Michala Pavlíčka, s kterým jsme se už za ta dlouhá léta sehráli v jeden organismus, jenž se pořád proměňuje na našich vystoupeních. Obměna našeho dua je také s Bořkovec Quartetem. Ráda vystupuju i na vernisážích nebo literárně pojatých akcích. I akusticky nebo à capella. Všechno je to pro mě vždy příjemná změna.

Kolik z těch skladeb z alba a v jaké podobě zazní na koncertech?

Desku budeme hrát celou, protože tak i ve studiu vznikala – jako koncert. Takže žádné vyloženě studiové skladby tam nejsou. Ale budeme ji pochopitelně hrát bez té ve studiu přidané elektroniky.

Tím, jak ty skladby koncertním provedením budou žít svým životem, tak doufám se budou pořád měnit…

Polí5 jsi s vydáním oslovila ty, anebo přišla naopak nabídka od vydavatelství?
S Josefem Jindrákem z Polí5 jsem spolupracovala už na Zdivočelých koních, kdy mne oslovil on. A tak jsme se dohodli, že jedeme dál. Opět to vydáváme spolu napůl. Máme už takový zavedený způsob, že se o vše dělíme. Josef mi s tím pomáhá hlavně organizačně, postará se mimo jiné o všechny kancelářské práce, které já neumím, ale vždy si naopak chci chránit tu producentskou část až do finální podoby. Rozumíme si. A nevím, jestli by mi to jinde takhle hladce prošlo.

Dnes je hodně probíraná otázka financování. Měli jste crowdfunding nebo nějakého donátora?
V minulosti jsem dvakrát se Zdivočelými koňmi využila portál Donio, a byla to skvělá zkušenost. Myslím, že to dělají lépe než jiní. V covidové době jsme dělali přes ně stream, protože tehdy ještě nemohlo být pohromadě tolik lidí, a my to měli jako křest alba. Takže vlastně lidé namísto vstupného na koncert zaplatili ten stream. Peníze jsme pak použili jako součást vydání vinylu. Pak ještě když jsme dělali s Justinem Lavashem album Milostné slabiky, tak jsme zkusili tehdy ještě celkem nový HitHit, kde si mohli fanoušci desku předplatit. Ale u tohohle alba se mi do toho nějak nechtělo. Nerada věci opakuji a taky myslím, že už těch žádostí je dnes nějak moc. Tak jsem se rozhodla jít tradiční cestou a s pomocí Anny Mašátové jsem oslovila Ministerstvo kultury a OSA – a u obou to vyšlo, a jistou částí to podpořili. Myslím, že je to tak správné, stát by měl podporovat „mimopopulární“ kulturu.

Album podobně jako několik jeho předchůdců má obal od současného českého výtvarníka, kterým je tentokrát Siegfried Herz.  Proč právě on?
Stejně jako ty předchozí mi ho doporučil kurátor Otto M. Urban. Poprvé to myslím bylo s deskou The Sick Rose, kde obal dělal na jeho radu Ivan Pinkava. Pak to byli Josef Bolf a Jiří Petrbok. Máme od té doby spolu takovou přátelskou dohodu, že mi vždy někoho vybere. Já mu nejdříve pošlu nějaké demosnímky, aby nasál tu náladu, a on pak někoho zvolí.  Siegfrieda Herze myslím přímo objevil a dělal mu později i velkou výstavu v DOXu. A nyní ho požádal, aby udělal můj portrét. Mysleli jsme, že namaluje jen jeden titulní obraz, ale on jich udělal hned několik, a namaloval i takové krajinky, které jsme použili v bookletu k jednotlivým básním. Nakonec vznikla i limitovaná číslovaná edice 120 kusů, kde je autorem podepsaná reprodukce jeho obrazu, která v těch ostatních běžných kopiích není.

Zaujalo mě, že ta malba vyhlíží na první pohled trochu zastřeně, jakoby v mlze nebo za sklem – ale když je album pak vystavené mezi ostatními vizuály jiných alb, ten obal z nich doslova vystupuje a působí velmi výrazně. Jak se ti vlastně ten portrét líbil?
Mě to zaujalo taky (smích). Navíc jsem zjistila, že má na něj hodně vliv světlo – když se nasvítí směrem seshora, najednou působí zlatě a taky trochu, jako by byl namalovaný na plechu. Baví mě to, ta technika je skvělá a jsem i ráda, že se ji grafikovi Kryštofovi Doležalovi podařilo přenést na ten obal.

Neuvažovali jste o tom, nějak výtvarně pojmout i podobu koncertů?
Začali jsme spolupracovat s mladou vizuální umělkyní Lindou Hojdyšovou, která nám připravila pro křest v Akropoli a další koncerty speciální projekci. Připravujeme i něco s nasvícením spolu se Zbyňkem Oudysem a Marií Neumannovou, která mi už delší dobu pomáhá s koncerty, je to vše u zrodu. Důležité je, aby tam byla zachována ta intimita. Já jsem za svoji dráhu zažila spolupráci hned s několika VJs, ale v poslední době mi připadne hodně důležitá neokázalost a přirozenost, aby to podpořilo hudbu a nešlo to proti ní. V poslední době mě třeba i baví více vidět na posluchače pod pódiem, aby nic nebránilo naší komunikaci. Nejlepší je určité pološero, kdy diváci nejsou úplně ve tmě a my jako kapela zas nejsme úplně pod tlakem světel. Abychom byli na stejné světelné úrovni – to mě baví.

Čemu se věnuješ, když zrovna někde nezpíváš?

Hraju v dětském divadle Minor. Dobře mi to vyrovnává finanční kondici. Je to opravdu skvělé divadlo pro dětské publikum, které, jak jsem zjistila, mám hodně ráda! Jsem tam už asi čtrnáct let, máme výbornou hereckou partu, zajímavé tituly. Hodně se obměňují režiséři i herci, je tam přátelská atmosféra, kterou myslím diváci vždy ocení.

V čem všem tě tam návštěvníci můžou vidět?

V současné době v Záhadě hlavolamu, kde jsem Velký Vont, což je fakt důležitá role, pak jsem zlá královna v Sněhurka is not dead, a pak v pohádce Malá mořská víla – tam hraju královnu moří a čarodějnici. Uvidíme, co bude dál. Minor je velice oblíbené divadlo, takže pořád jede!

V minulosti ses objevila i v pár docela dobrých filmech jako byla Zvířata ve městě, Díky, za každé nové ráno nebo Mazaný Filip. Pak dlouho nic nebylo, ale k mému překvapení jsem tě najednou asi před dvěma lety uviděl ve skvělém filmu Chyby. Jak to máš s filmovým hraním dnes?
Kdysi jsem toužila hrát ve filmech, a samozřejmě jen v těch dobrých, ale nikdo mě neobjevil, což nechápu! Teď už s tím moc nepočítám a taky jsem byla překvapená, když mi zavolal režisér Jan Prušinovský s filmem Chyby. Bylo to super, film se mi moc líbil, takže jsem ráda, že jsem součástí. A pak jsem si ještě zahrála malou roličku ve filmu Citlivý člověk, na motivy stejnojmenné knihy Jáchyma Topola. Jsem k hraní ve filmu otevřená, a pokud budu cítit, že tohle chci, a nebudou na mně vyžadovat nějaké herecké zkoušky před kamerou, tak beru!

Už léta se ví, že žiješ mimo Prahu. Doma trávíš den jak?
Doma mi vyhovuje ten život na vesnici. Bydlíme u lesa, máme zahradu… Takže když jsem doma sama, hrozně si užívám, že nemusím ani mluvit, chodím na procházky do přírody – mám to pořád moc ráda. Potom, co jsem se už kdysi odstěhovala z města, úplně se mi změnil životní režim a koloběh. Budím se a často vstávám se svítáním, a naopak spát chodím brzy. A ty zvuky – ptáci, šumění větru, různá praskání – to všechno mě hodně ovlivňuje – a myslím, že úplně jinak, než kdybych žila ve městě. Je to pro mě velmi inspirativní.

Baví tě i takové ty vesnické nezbytnosti? Pěstuješ zeleninu? Máte domácí zvířectvo? Spousta lidí utíká z města právě kvůli tomu…

Já odešla kvůli kráse. Potřebuji ji vidět, být v ní… A taky kvůli možnosti ticha. Odstěhovali jsme se z města ještě s malými dětmi, a ty už vyrůstaly v domečku. Zeleninu pěstujeme, o to se stará můj muž. Ze zvířat nám zatím stačí samostatné kočky.

V souvislosti s tou poezií: Máš nějakou potřebu nebo chuť lidi nějak ovlivňovat? Otevírat jim nové obzory a ukazovat jim cestu? Třeba ta popularizace poezie asi dnes není úplně trendem, ale zase skoro všichni, kteří ji čtou a mají rádi, přiznávají, že se k ní dostali obvykle jinde než ve škole…

Popularizaci básní mám, a vzniká tak nějak až na druhé koleji. Není to můj primární úmysl. Ten je zpívat jenom to, za čím si stoprocentně stojím a považuji to za nadprůměrné a neobyčejné. Něco, co je nadčasové, a nejde jen o nějakou textovou výplň nebo nějaký popis. Potřebuju a mám ráda, aby ten text pořád žil, to je pro mě důležité. A to, že to má i tu nadhodnotu, že to může oslovit i jiné, je samozřejmě jen díky kvalitě a síle těch básní. Důvod, že zpívat je má smysl. Už když jsem kdysi oslovila poprvé Jáchyma Topola, tak jsem si tím vybrala cestu a to, že budu zpívat zhudebněné básně. Sama jsem samozřejmě také zkoušela psát texty a myslím, že se mi některé i povedly, ale vždy to byly jen pocity a pracovat s poezií mě baví mnohem víc. Také když mohu komunikovat s dědici těch básníků, vždy se ptám na svolení, abych mohla zasahovat do jejich struktury a rozsahu, takže občas třeba mám jeden text ze dvou básní. Což už mi v minulosti povoloval i Jáchym Topol. Ale samozřejmě se mi stává, že se pak s lidmi bavím po koncertě a oni se mne ptají, jak jsem na toho autora přišla, kde se to dá najít a že je to zaujalo, i když to neznali. Taky mi nabízejí, jestli mi můžou poslat svoje básně.

A můžou?
Samozřejmě mě to vždycky těší. Jen k tomu nerada říkám nějaké svoje názory nebo komentáře. Nejsem žádný literární kritik. A už vůbec ne nějaká „Vševěda“. Musí se prostě ozvat moje intuice.

________

Na novém albu zpěvačku Moniku Načevu doprovázejí na bicí nástroje Zdeněk „Regál“ Jurčík (Letní kapela, Kafka band, Lvmen, Tomáš Palucha, Kovadlina…), na klávesy Vojtěch Procházka (Vojtěch Procházka Trio, Vertigo, Raga Bansal, Freetown Quartet, Mikoo, Sisa Feher, Talaqpo) a na basovou kytaru Michal Koval (Masomlejn, Dg 307, s Načevou nahrál už album Nebe je rudý). Mezi zhudebněnými autory tentokrát vévodí Egon Bondy, vedle něj to pak jsou i texty Šárky Smazalové, Vladimíry Čerepkové, Ivana Blatného, Jana Hanče, Pavla Zajíčka, Milana Kocha a Věry Jirousové.

Brněnská čtveřice Květy je už považována za jistotu domácí alternativní scény, jim samotným prý je ale už podobné nálepkování těsné. V listopadu Květy vydaly a v prosinci pokřtily své už desáté album, nazvané stroze 41 minut, a o pozadí jeho vzniku, současné konstelaci v kapele i o svých autorských inspiracích vyprávěl nepřekvapivě zpěvák a kytarista Martin Kyšperský.

Skladby o všednodenních věcech a název podle stopáže – dá se vaše nové album definovat jako „oslava obyčejnosti“?
Proč ne? Civilní témata mě baví moc, baví mě i to, co jsme chtěli říct obalem – tedy že žijeme ve městě, že tvoříme ve městě, že by asi bylo divné se věnovat například přírodní lyrice, když většinu času trávíme „někde mezi barákama“…  Asi je to tak v pořádku.

Kde tě poslední dobou nejčastěji napadají témata a zárodky nových písniček?

Při chůzi. V době covidu jsem si hodně zvykl chodit po městě pěšky, nebydlím daleko od centra, ale i tak je to tak půl hodiny chůze, a když to nezabiju tím, že si pustím do uší hudbu, tak tím, jak jdu, probíhá nějaký rytmus, a u toho mě napadají různé fráze, slogany nebo i sled akordů.

Co se musí stát, abys podobný nápad dotáhl do podoby písničky?
Musí být tak výrazný a smysluplný, že když si ho přečtu po delší době, tak se za něj nestydím. A dostatečně nosný, abych se to pokusil dotvořit. Aby mi to i s odstupem „hrálo v hlavě“.  Další síto, kterým pak propadávají nápady, nastane na zkouškách. Kluci jsou dost ostražití, někdy mi do toho hodí vidle. Zpětně to je většinou dobře. A když si to musím obhájit, tak si aspoň sám řeknu, co je na tom dobrý.

Kam si ty nápady zaznamenáváš? Máš nějaký zápisník?
Do mobilu. Jednou za čas pak dělám inventuru, a pak to všechno třídím na „úplné blbosti“ a „trochu nadějnější blbosti“.

A co když tě zrovna nic nenapadá? Upřímně – tak na mě působí třeba název alba 41 minut. Že vás prostě zrovna nic lepšího nenapadlo.
Chtěl jsem, abychom se posunuli od toho surrealismu, ve kterém jsme se poslední dobou nacházeli, a aby ten název nic nepodsouval. Aby tam nebyl žádný pocit a žádná emoce, abych nemusel nikomu vysvětlovat: „Proč zrovna Bílé včely…?“ „Proč Miláček slunce…?“ „Proč název Starý Kortykoid…?“ Nechtěl jsem dávat klíč. Ať si to každý prozkoumá sám. A zároveň jsme si u toho uvědomili ten rozměr času. Tím, jak je většině kapely už čtyřicet plus, tak je pro nás čas velká deviza. Pustit si dnes jakoukoli desku a pustit si ji soustředěně třeba čtyřikrát pětkrát… to začíná být docela luxus. Ale nás opravdu zajímá deska jako celek. Je to deník za určitou dobu. Z toho nemáš číst jen samostatný stránky.   

Není to jen rozdíl generačního přístupu? Že ti starší jsou zvyklí na celá alba, zatímco ti mladší dávají přednost singlům?

Na jedné straně je doba singlů, ale zároveň my pořád vydáváme desky. A na koncerty chodí mladý lidi a taky si kupují elpíčka. Vždycky je po nějaké době vyprodáme. Ačkoliv teď zrovna za mnou přišla jedna krásná holka pro gramodesku, a když jsem se ptal, jak se jmenuje, že jí tam napíšu věnování, říkala, že to kupuje pro tátu. No ale to je taky hezký.

Ty jsi poměrně známý tím, že na svém facebookovém profilu ventiluješ své sny. Jsou na novém albu nějaké písničky, které sny iniciovaly?
Čím jsem starší, tím víc se snažím to nějak pročišťovat, a být víc transparentní. Některé texty jsou plné narážek, co asi člověk zvenku nerozklíčuje, ale jiné jsou tak srozumitelné, že to už ani víc nejde. Je tam třeba písnička, jak jsem se úplně poprvé zhulil trávou, a byl to jeden z nejhezčích večerů v mém životě. Tak silný, že jsem o tom musel podat reportáž. Nebo je tam písnička o tom, jak jsem randil s jednou holkou, akorát že v roce 2007. A skladba o paní pracující v kanceláři. Zpětně si zkouším představit, jakej byl asi její den. Neviděl jsem ji dvacet let.

Není to jen projev melancholie a nostalgie?
Ano, některý ty písničky jsou pěkně teskný. Ale to byly vždycky. To já v sobě prostě mám. A ty věci se mi nechce zrovna teď moc křičet, spíš prostě vyprávět. My chtěli udělat několik písniček, které jsou měkkoučké, sametové, pocitově hebké, nebyla u toho potřeba dávat tam nějaké divné zvuky či nezvyklé nástroje. A říkali jsme si u toho, jak je to super, a jaká je to úleva to vůbec neřešit. Úleva v tom být opravdu svobodný a sám sobě prvním posluchačem. Před pár deskami bych říkal: Hele, tam není nic experimentálního, vždyť to je jednoduše obyčejná píseň – je to dobře?? Na koncertech lidi nejvíc paří na rychlý punkový věci. Trošku je pak jedno, co tam třískáš. Ale najednou jsme zjistili i to, že když zahraješ jemnou písničku fakt pořádně, má to podobnej účinek vzájemnýho přenosu štěstí.

Znamená to, že slovo „alternativa“ je pro vás už minulost? A že bylo pro vás svazující?

Co ten pojem dnes ještě znamená? My jsme rozhodně rocková kapela. Feelingem a tím, na čem jsme vyrostli. Jenže… Udělali jsme tolik různých věcí, zkusili si totální bordel, minimalismus, čistej folk, kytarovky, elektroniku, country… Je to fakt neskutečný dobrodružství. Do jakýho šuplíku to kdo dá, to je fuk.

Jak moc ti do písniček zasahují ostatní?
To, jak to nakonec vyzní, je práce celého kolektivu. Často tu písničku přinesu v nějaké zcela syrové podobě, třeba jen kytara a zpěv, přičemž ta kytara se z toho následně úplně vyhodí. To, co tam ostatní „dodělají“ a jak na mě působí, to je naprosto stěžejní. Je to důvod, proč vůbec mít kapelu. Nejsem diktátor, co nosí všechnu muziku v notách, a ostatní jsou tu jen od toho, že ji co nejpřesnějším způsobem zahrají. Naopak jsem vždy natěšenej na ten posun.

Aktuální sestava existuje dva roky. Jak jste vlastně tehdy na Jiřího Habartu, který tehdy posílil sestavu, přišli?
Před pár lety od nás tehdy odešel Kuba Kočička, který hrál na bicí. A Aleš Pilgr, který v Květech hrál předtím dvacet let na bubny a v téhle přechodné verzi mastil kontrabas, dostal chuť se k těm bicím vrátit. Takže jsme potřebovali hlavně basistu. A našli jsme rovnou nejlepšího!

Jako basista jsi ale začínal a s jinými interprety hrál i ty a třeba u Muchy tě na basu vystřídal a několik let s ní i hrál váš další člen Ondřej Kyas… Proč tedy vůbec další člověk?
Ondra by nepochybně zahrál cokoli, ale pro nás je lepší v tom, jak střídá klávesy a kytaru, protože to vytváří neskutečný množství barev. Často hraje na dvoje klávesy a kytaru naráz, prostě chobotnice v akci. A Jura Habarta, kterého jsme znali z Ghost Of You, je schopen tak chytrých a nápaditých basových linek, že mu do toho téměř nikdy nekecáme. To je strašná úleva! Občas se celá kapela dohaduje, všichni mají svůj part a stojí nad posledním nebožákem a společně mu radí. Tak to se teď neděje. A já nedokážu hrát na basu a u toho pořádně zpívat, to by byla katastrofa.

Ghost Of You se ale nyní po několika letech probudili a mají taky novou desku. Jak to bude dál?
Myslím, že ta nová deska Ghost of You je hodně Jurovo dítě, říkal mi to. A taky hraje ještě s asi dvěma dalšími kapelami, které naštěstí tak často nekoncertují. Ale hodně toho máme všichni, takže spíš věcně hledáme společné termíny, a teprve kdyby to začalo už hodně skřípat, tak bychom to museli začít řešit.

Vašemu současnému basistovi jste na novém albu svěřili i roli producenta. Což taky – v konfrontaci s tím, kolik jsi ty sám už produkoval alb – může leckoho překvapit. K tomu došlo jak?

Jednak rozumí zvuku, dokáže nahrávku smíchat tak, že ví o všech technických parametrech. Na to já si už musím brát k sobě ještě dalšího zvukaře. Tuhle desku nám smíchal Jura sám a jen pár detailů na zpěvu a virblech ladil Ondra Ježek, co ten mix celý nakonec zmasteroval. No a pak je ještě důležitý, že poslouchá novou hudbu, že žije víc v přítomnosti. Já trčím někde v roce 1972, zvukově řeším spíš to, jak zní starej živák Milese Davise než to, co vyšlo v roce 2024. Takže jo, potřebujeme prostě Juru, protože je z tohohle století.

Navzdory čerstvému albu se mi zdá, že už nyní nehrajete tak často. To je tím, že ta kapela existuje tak dlouho?
Lehoučce se zvedla cena, čímž odpadla některá místa, jiná zase zavraždil covid a ubylo klubů. Ale paradoxně na nás teď chodí víc lidí a většina koncertů je čirý štěstí. My zkoušeli udělat turné třeba od úterý do neděle, jenže na menších městech nejde hrát jindy než v pátek a sobotu. Přijedeme téměř kamkoliv, kde nás chtějí a mají jen trošku peněz.

Bavíte se v kapele někdy o budoucnosti? Kde se třeba vidíte za pět let?
Mám pocit, že svět je teď v nějaké špatné konstelaci. Demokracie se sype, Svět si vybírá do čela lidi, co jsou jen populisti, a jde to prostě k šípku. Takže jsem trošku smutnej. Ale tím spíš bych asi chtěl hrát, co nejdéle to půjde. I když samozřejmě netuším, co všechno se může stát. Třeba mě to přestane bavit. Nebo ohluchnu. Anebo odejde Aleš – a to už si vůbec nedovedu představit, že bych hrál bez něj. Ale pokud to jenom trošku půjde, chci strávit s touhle kapelou celý zbytek života.

Lábek je plzeňský písničkář, což je hodně nepřesné. Naživo sice člověk může slyšet v publiku překvapené poznámky typu „To je nějaký Kryl nebo co?“, ale stejně tak vidět diváky tančit na něj jako na punkovou kapelu. Jeho koncerty vynikají expresivním projevem a zvukem kytary, elektronicky obohaceným smyčkami.

Je pravda, že hraješ na kytaru nalezenou u popelnic?

To je pravda. Tu kytaru jsem nenašel já, ale kamarád, když šel v noci po Plzni z hospody a u nějaké večerky u kontejneru stála opřená i s futrálem. On to vyhodnotil tak, že ji nikdo nechce, i když já si tím nejsem dodnes jistý. Několik let ležela u něj doma, protože na nic nehraje. Pak mi ji dal.

Hrál jsi už předtím, než ses pustil do sólové dráhy?

Od nějakých patnácti, na gymplu jsme měli s kámošema v Karlových Varech punkovou kapelu Velkochov laboratorních zvířat. Byla to taková jako že sranda, ale tři roky jsme hráli, v letech 1998–2001, než všichni zmizeli na vysoký školy. Trošku mi chybělo, když to skončilo.

Tam jsi i skládal?

Jo, s kamarádem jsme se dělili o to, kdo vymyslí písničky, ale frontman byl kamarád, taky Ondřej, a já se trochu schovával za něj. Pak jsem hrál nějakou dobu se švagrem, který má v Praze balkánsko-akordeonovou kapelu Kadé chim, taky na kytaru, pak to zase nějak vyšumělo, potom jsem začal po nějakých peripetiích hrát sám.

V jakém to bylo životním období?

Jsem z Varů, pak jsem strávil dva roky v Praze, kde jsem vždycky studoval semestr nějakou školu, než mě vyhodili. Posunul jsem se potom za svou tehdejší partnerkou do Plzně a tam jsem na nějaký čas zakotvil. Nakonec jsem vystudoval knižní kulturu na vznikající Fakultě umění a designu, sázel jsem knížky, a přes to jsem se dostal ke grafice, tím jsem se na volné noze živil. Pak jsem začal učit. Nebylo to období, kdy bych na tom byl osobně zrovna dobře. Tak jsem začal hrát.

Proč sólo?

Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych měl hrát sám. Vždycky mi vyhovovalo schovávat se za kapelu. Jenže jsme se odstěhovali s tehdejší partnerkou na vesnici, měli jsme prvního syna, pak se to nějak rozsypalo, a já byl pořád tam. Úplně sociální člověk nejsem, takže pro mě bylo hodně těžké sehnat kapelu. Nakonec jsem si to skládal v podkroví do šuplíku.

Pak jsi s tím za někým šel?

Když se švagr rozváděl, tak jsem ty věci hrál u kamaráda, když jsme tam byli na jakémsi podpůrném terapeutickém sezení a seděli u táboráku. Tam jsem dostal první zpětnou vazbu. A byla pozitivní. Právě, že překvapivě pozitivní.

Už s krabičkami?

Ne, začal jsem jen

ZeMe je lotyšské hudební duo, jež tvoří Laima Jansone a Uldis Zirulis vystupující pod pseudonymem DJ Monsta. Ona hraje na starý lotyšský nástroj kokles, on je producentem elektronické hudby. Jejich skladby vznikají jako směs lidové hudby a živě hrané elektroniky, používají také nahrávky předmětů, jako jsou meče nebo tkalcovské stavy. V roce 2023 duo vystoupilo v rámci prestižního WOMEXu ve španělské Galicii.

Laimo, jak jste se dostala ke svému nástroji?

Laima: Kokle, dříve zvaný kokles, není jen tradiční strunný nástroj, ale také symbol našeho osvobození a symbol lotyšské mytologie. Je to tedy zdánlivě jen pár strun, ale skrývá se v nich velká symbolika. Zvuk tohoto nástroje se mi líbil už v době mého dospívání. Nejprve jsem zkoušela různě experimentovat s jeho zvukem, abych na něj dokázala hrát sólově nebo tradičním způsobem. Později na to navázaly různé hudební spolupráce, vylepšovala jsem nástroj elektronikou, zkoušela jsem různé hudební styly. A potom se ke mně připojil DJ Monsta.

Jaké jsou vaše hudební kořeny, Uldisi?

Uldis: Začínal jsem jako DJ. Nejprve jsem hrál čistě elektronickou hudbu, ale postupně jsem začal spolupracovat s dalšími umělci – od jazzu až po hip hop, funk a další žánry. Jednou jsem se účastnil koncertu, na kterém se propojovala improvizace s lidovou hudbou. Nálada lidových písní mě tehdy nadchla, a tak jsem se začal o folklor více zajímat.

Jak došlo k tomu, že právě vy dva spolupracujete a tvoříte jednu kapelu?

Laima: Je to už dlouho, co jsme začali spolupracovat. Vzpomínám si, že jsme se poprvé setkali na jedné akci, na které se hrála elektronická hudba a kde jsme měli vystoupit společně. Hodně jsme si to užili. Líbily se nám reakce lidí, ne úplně nejmladších, pro které by možná čistý folklor nebyl až tak zajímavý, ale tuhle tyhle rytmickou hudbu si opravdu užívali. Zjistili jsme, že je to dobrá kombinace. 

Je ve vašich skladbách důležitější akustická, nebo elektronická složka?

Uldis: Myslím, že pro nás je nejdůležitější vést v rámci hudby dialog. To je hlavní způsob naší spolupráce. Elektronická ani folklorní složka by neměla přehlušit tu druhou. měl by to být opravdu rozumný rozhovor.

Laima: Pro mne je především důležité, že Monsta jako producent elektronické hudby dokáže opravdu ocenit folklorní materiál. Pracujeme také s archivními záznamy, se starými nahrávkami, a většina zvuků, které na našich koncertech slyšíte, je nahrána na akustické nástroje. Nejsou to tedy ledajaké samply. Většina z nich vzniká přímo pro naše skladby a my k jejich přípravě přistupujeme s velkou pečlivostí. 

Znamená to tedy, že nové skladby vymýšlíte společně?

Uldis: Vznik nové hudby je tvůrčí proces a my nemáme žádný konkrétní postup, který bychom vždy používali. Někdy přijde Laima s prvotním nápadem, jindy vymyslím něco já, ukážu to Laimě, a pak už pracujeme společně. Například se nám stane, že máme skladbu téměř dokončenou, ale pořád cítíme, že jí ještě něco chybí. Máme například skladbu s názvem Vēvers, což znamená Tkadlec, a potřebovali jsme ji něčím doplnit…

Laima: Šli jsme tedy na místo, kde pracovali opravdoví tkalci, nahráli jsme si skutečný zvuk tkaní, a bylo to přesně to, co jsme do písně potřebovali. Opět to tedy není jen tak něco náhodného, ale skutečný zvuk, který se do té písně hodí. 

Jak to pak funguje na koncertech? Co je naživo a co třeba pouštíte ze záznamu?

Uldis: Kokle je vždy hrána živě a naživo si také nahráváme zvukové smyčky. Opět s pomocí kokle a také perkusí. Další zvuky sice máme předtočené, ale vznikají také „naživo“. Máme například skladbu, ve které jsme chtěli evokovat válku, a tak jsme použili zvuk meče. Rytmický doprovod tedy tvoří zvuk meče, což nedokážu zahrát přímo na koncertě, a proto jsme si tento zvuk předtočili.

Laima: Jsou to tedy předtočené zvuky, ale původně zahrané naživo. Je to podobné, jako když člověk hraje na syntezátor, ale má v něm předtočené zvuky různých nástrojů.

Když člověk dá do vyhledavače jméno vašeho dua, tedy ZeMe, objeví se leccos, ale váš projekt rozhodně není první volbou. Proč jste se rozhodli právě pro tento název? 

Laima: Název našeho dua je pro nás důležitý. Bylo náročné najít jméno, které by nás oba propojilo. Kapelu jsme vlastně založili v Japonsku a neinspirujeme se pouze lotyšskou hudbou, ale hudbou mnoha různých zemí. Velkou inspirací je pak pro nás také mytologie. Slovo ZeMe reprezentuje Matku Zemi, a to je pro nás velmi důležité. Mimochodem i moje jméno souvisí s mytologií. Jmenovala se tak totiž jedna lotyšská bohyně.