My Bloody Valentine

S Kevinem Shieldsem, předním tvůrcem a mluvčím kapely My Bloody Valentine nejen o posledním únorovém EP Tremolo.

Postavení nezávislých
V současné době i průměrná indie kapela může předpokládat,že prodá několik set tisíc desek po celém světě. Před pouhými pěti lety bylo takových 10 000 ks považováno za velmi slušný prodej a 20 000 znamenalo, že už máte velký úspěch. Naše poslední deska se prodávala třikrát víc než ta předchozí. Nyní jsme na úrovni „odcházejících“, slábnoucích kapel mainstreamu, víme už leccos o trhu, což je perfektní. Takže všechno do sebe dobře zapadá.
Jsme teď spokojení v této pozici, v níž jsme, kdy můžu přijít do studia a když se „nic nestane“, když nejsem dostatečně inspirován, neudělat nic. Nemusím točit jen proto, že je to třeba, že je zaplacenej čas a studio. Může se stát, že tam sedím deset hodin a „nic se nestane“, žádný nápad nepřijde. No a co? Vypadá-li to takhle čtrnáct dní, pak je 6 000 liber v tahu.

A nikdo kvůli tomu netřeští?
Jo, ale vždyť jsou to jenom peníze. Ale k čemu je, když čas a peníze jsou dominantními faktory tvorby hudby? My nepíšeme muziku „dopředu“, natáčíme ji jen tehdy, když máme inspiraci.

Hudba a drogy
Hudba, která se připodobňuje drogám, je hudba, která je relativně prostá. Zábavné je, že ty „drogové kapely“, kapely, které baští tuny těchhle věcí, jsou obvykle obyčejné, přízemní typy. Happy Mondays jsou tak zajímaví proto, že jsou opravdu výjimeční v tom, že polykají obrovské množství těchhle věcí a přece se jim daří dát se do kupy a dělat velkou hudbu.

Hudba a poselství
Je naivní myslet si, že když hraju s kapelou a otevřu si hubu, že to musí někoho zajímat, že to musí pro někoho něco znamenat! Blbost! Tenhle názor však dnes frčí. Ale když se ohlédnete nazpět, zjistíte, že velké kapely si „nikdy neotvíraly hubu“, prostě dělaly hudbu. Jen hlupáci dělali protesty a la Billy Bragg. Ne že by bylo něco špatného na tom říct, co si myslím, ale to jaksi patří k soundu hudby. Nikdy nás třeba nenapadlo použít v nějaké písni slova jako „Margaret Thatcherová“. To by tu píseň jaksi zašpinilo.

Postvalentinovské kapely typu Ride, Slowdive?
Jsou fajn. Nemám nic proti žádné z těchhle kapel. Sami jsme na tom bývali podobně. Celé tři roky nás vinili z toho, že vykrádáme Mary Chain. V menší míře se to o nás říká i teď. A asi to nikdy nepřestane, protože jsme nikdy nepopírali, že Mary Chain máme rádi. Na Čas jsme podle jiných kritiků byli „odnoží“ Sonic Youth. A tak víme, jaké to je a nebereme to tak vážně. Myslím, že kapely jako Slowdive a další jsou námi inspirované, a není fér tvrdit, že nás kopírují.

EP Tremolo
Tahle deska pořádně zpanikařila plno lidí u Creation. Byla to z jejich strany vyloženě šoková reakce. Týden nic neříkali. Jako by chtěli říct: „Nechali jste nás čekat šest měsíců a pak si přijdete s TÍMHLE?“ Počkejte, až uslyšíte nové album. Tam jsou věci, které jsou ještě lepší.

Vybráno a „upraveno“ z Melody Marker.

The Shamen

Až hanebně mám rád taneční muziku. Samozřejmě, že nikoliv tu bezduchou a fádní v podání výkalů typu Sabriny, Black Box Či Kylie Minogue, ale naopak takovou, ve které umělec dokáže skloubit žádoucí taneční jednoduchost s vlastní osobitostí a citem pro vkus. I Dance music může být alternativní, nepodbízivá a občas i v lecčems objevná a nemusí vždy jít jen o drsnou formu Electronic Body Music. Stačí připomenout tvorbu Prince, 808 State, KLF, Soul II Soul… a v neposlední řadě The Shamen, jejichž prozatím nejnovější LP En-Tact považuji za to nejlepší, co loňská a letošní taneční scéna vyprodukovala. Právě tato deska dokazuje, že lze s úspěchem skloubit spotřební účelnost nasměrovanou na taneční parket s intelektuálním nadhledem nepostrádajícím muzikantský cit i v té nadvládě syntezátorové a samplingové technologie. En-Tact se již téměř deset měsíců drží v žebříčku „indieʼs“, a to převážně v první desítce. Desku si pochvaluje kritika, dokonce i ta naše, pověstná zdrženlivostí a až zapšklostí ke všemu, co může nést nálepku „pop“. V Melodii průměr 3,4 (nejvíce Fiala **** a 1/2), v Rock a Popu 3,2 hvězdičky (nejštědřejší byl veterán naší kritiky Jiří černý – **** !!!), to už je na v podstatě diskotékovou desku co říct.
The Shamen, to je především Colin Angus, rodák ze skotského přístavního města Aberdeenu, známého i díky četným fotbalovým úspěchům nedávných let. Před založením své první kapely Alone Again Or pracoval jako ošetřovatel ve cvokámě a možná i to se podepsalo na jeho dalším hudebním vývoji. Začal tíhnout k elektronické neopsychedelii, k futuristickým kompozicím v tanečním rytmu a snil o halucinogenních stavech posluchačů při jeho elektronických rituálech donekonečna se opakujících motivů. V roce 1985 vznikla první sestava The Shamen. Tvořili ji vedle Colina ještě Pete Stephenson a bratři Keith a Derek McKenziové. První vystoupení absolvovali nejen v Aberdeenu, ale i v Glasgowě. Z honorářů si pořídili pořádnou aparaturu a také založili vlastní gramofonovou značku Moksha. Ještě než podepsali One Littte Indián, vydávali si na ní své desky ve vlastním nákladu. I takto, téměř utajeni před světem, však záhy získali pověst jednoho z nejkontroverznějších souborů ve Skotsku. První singly Young till Yesterday, Christopher Mayhew Says, Knature Of A Girl i debutové LP Drop byly náboženskými organizacemi, bulvárním tiskem a vůbec všelijakými mravními spolky společně odsuzovány pro rouhání se Bohu, textovou pornografii, navádění k užívání narkotik a celkový špatný vliv na mládež. Dostali se na tzv. černou listinu, rozhlasové stanice jim poskytovaly minimální prostor. Dokonce i jeden tamní pivovar odstoupil od společné smlouvy na reklamní klip a raději uhradil ztrátovné ve výši miliónu liber, než aby si něco s The Shamen začínal. Svým způsobem to znamenalo pro kapelu reklamu, alespoň se o ní psalo. Všem kontroverzím však ještě nebyl konec. Korunu všemu nasadili Shamen svým britským turné, které provokativně nazvali Jesus Is a Lie (Ježíš je lež) a také dalším singlem Jesus Loves America (Ježíš miluje Ameriku). Palba kritiky zhoustla, došlo i na veřejné protesty a výhrůžky. Tlak na kapelu byl tak mohutný, že se v podstatě rozpadla. Jediný, kdo to nevzdal, byl duchovní otec The Shamen Colin Angus. Přibral k sobě někdejšího spolupracovníka z blázince Willa Sinnotta, muziku více ztechnologizoval, koncertně upravil pro dva a brzy „nové“ The Shamen, již natrvalo usazené v Londýně, prezentoval albem In Gorbachev We Trust (Věříme v Gorbačova). Oproti prvnímu albu se The Shamen vydali jiným směrem. Psychedelický sound počátků více zrytmizovali, začali využívat sampling a neváhali sáhnout i po prvcích hip hopu a acid house. Všech deset skladeb, snad vyjma skvostné melancholicky zasněné balady Adam Strange, vynořující se ze sugestivní hluboké změti jakýchsi šachetních větráků a umělých plic, je určeno do klubových diskoték. Ovšem žádné pozlátkově líbezné tóny se nekonají! Shamen si libují v tom, že jsou obtížněji stravitelní, vyžívají se v syrovém elektronickém zvuku, mnohdy jdou až na dřeň. Asi tak jako když jezdíte šroubovákem po rezavém plechu a druhou rukou držíte ocelovou tyč a mlátíte s ní kolem sebe. Tento „taneční industriál“ má na LP In Gorbachev We Trust své vrcholy v hitově ambiciózní Synergy, dále v chytlavé Jesus Loves America, v níž jsou použity smyčky s diktátorskými projevy amerických kazatelů, v acidové hopsandě Transcendental, kde producentsky vypomohl i sám velký Chris Westbrook, zvaný Bam-Bam a konečně v titulní skladbě, na níž se nejvíce vyřádil ten, kdo přelaďoval rozhlasové stanice. Třetí velká deska Shamen Phorward z konce roku 1989 je o něco slabší, a tak zřejmě i proto ji vydali pouze na vlastní značce a v menším nákladu. V zásadě nepřináší nic nového, snad jen mírný odklon od hlukových zahalení předešlých nahrávek k pročištěnějšímu zvuku. Jde o účelovou muziku, kterou už vůbec nelze poslouchat nečinně. Nicméně alespoň naznačila, jakým směrem by se mohla tvorba „Šamanů“ dále vyvíjet. LP En-Tact, o němž již byla řeč, zastihuje Colina a Willa na zřejmém vrcholu jejich možností. Singlové taháky Progen a Hyperreal se vyznačují ukázkově rapovým, respektive soulovým zpěvem (hostující zpěvačka Plavka) na houseovém podkladu, pozadu nezůstává exoticky laděná Omega Amigo a vlastně i další skladby. Téměř se dá říci, že co píseň, to potencionální žebříčkový hit. Polodeklamované vokály obou protagonistů The Shamen nádherně souzní, jsou zpestřovány rapem a nechybí jim jistá erotičnost. Aranže skladeb jsou citlivě vyvážené, občas orientálně laděné, dbá se tu na pestrou zvukomalbu. Napětí a tajemnost souměrně vzrůstají s gradací, vzácně využívaná kytara se vždy ozve v pravém okamžiku a dodá vám novou energii, to pro případ, že už jste „technologicky unaveni“. Dunivé basy vám vibrují hrudí, polknou vás do sebe a zahltí vodopádem všemožně laděných rytmů. Takřka nelze zůstat v nehybném stavu, nedotčen tím elektronickým rituálním obřadem, který vás může uvést až do stavu beztíže. Skvostná deska.
Co bude s The Shamen dál, toť otázka. Původně byli čtyři, později dva a nyní už zbyl pouze osamocený Colin Angus. Zatímco ostatní odešli z kapely dobrovolně, v případě Willa Sinnotta zaúřadovala smrt. Za nevyzněných okolností utonul počátkem června na Kanárských ostrovech. Colin Angus zůstal opět sám. Že to ani podruhé nevzdal, o tom svědčí pohled na nejnovější singlové žebříčky. Hitovku Progen vydal opětovně, a to rovnou v její devatenácté (!!!) remixové verzi.

Čtyři ruce dvacet piv aneb Koncert pro Míšu

Všude pobíhaly spousty dětí, na pivo téměř žádná fronta, a když ano, předbíhajícím se to tolerovalo. Armáda známých tváří, chuchvalce vlasů a vousů. Hradecké podzemí má mejdan. Muzikantům se netleskalo. Nevadilo jim to. Mikuláš Chadima s Bandem, začínající a tudíž opomíjený. Samo o sobě to ale bylo studené jako psí čumák. Chvíli česky, víc německy. On sám se snažil, kolegové pouze hráli. Na pivko ale zůstal. Piráti. Piráti 44. Dost se od nich očekávalo. Pan Hamaďák, v současné době student pražské lidové konzervatoře, obor scénáristika a textařství, je znám coby prazvláštní osůbka. Staré Piráty většina lidí považuje dodnes za velice zvláštní vyznavače humoru a rapu. Hradečtí Beastie Boys. Přibyl kuličkovský Roman Vrána (navíc i host na další Chadimové desce), jehož bicí nelze přeslechnout. Spolu s Ivanem Zálišem a Petrem Khunem vůbec nedělali Hamaďákovi pouhé křoví. Tento byrneovsko-šůchovským stylem se hýbající sólák a zpěvák hnal kapelu na bigbítovém koni, tu punkovém, tu nezvykle tvrdém, s pěknými kytarovými riffy a dřevním zvukem kláves. Hlas jako zvon nemá, ale dohání to výrazem, frázováním a přímočarostí. Prostě se s tím nepáře. Jeho zpěv působí dost adekvátně k textům. Spíš ironickým zamyšlením, častěji až na kost oholeným sdělením, bez nějaké větší zašifrovanosti, místy šestadvacetileté mentorujícím. Jako celek to drží všechno sympaticky pohromadě a pánbůh zaplaf za podobně upřímné bigbíty. Má to Švih a chytře je to všechno taženo bez kličkování přímo do branky. Do některých pasáží kláves, které se vlní nad tvrdým spodkem a lahodnou beglajtovou kytarou, se nelze než zamilovat. Už tady, při povídání u piva, Petr Khun, klávesák, něco naznačoval. Únava, nutnost chvilkového osvobození od dlouholetého kapelníka Hamaďáka a vlastní plány. Takže Piráti 44 už jenom ve třech. Prý přitvrdí, klávesy přibudou kapelníkovi, ale k výraznějším zásahům do aranžmá nedojde. Díky získaným penězům by chtěli co nejdříve natočit kvalitní demo a někomu či někam je nabídnout. Nabízet mají co. Slávek Hamaďák navíc hodlá brzy začít pracovat na svém dalším projektu, což má být jednoduchý, monotónní až etnicky založený základ bicích souprav s nově vytvořenými texty příběhy, spíš pocity a výkřiky momentální nálady. Kdo ví? Věřte ale tomu, že mimořádné schopnosti tohoto chlapíka budou pokaždé znamenat záruku solidnosti, netrapnosti a nepozérství.
O názoru nemluvě. A potom, motá se u toho Vrána. Chválit ho nebudu, známe se až moc dobře, ale ještě o tomto šikovném bubeníkovi uslyšíte.
Zbývá Oboroh, kostelecká kapela s deskou, tradicí a slávou. Do hlučícího popirátského času nahrnula svá poselství, až to hladilo. Nádherný zpěv i barevnost nástrojového parku. Škoda, myslím si, že to nebyl zrovna šťastný tah, šoupnout je na konec. Chadima i Piráti už skončili, fronta na chmelový mok se prodlužovala a s tím i nutnost lidem u stolů sdělovat navýsost zajímavé skutečnosti. Jak ale někde na ně natrefíte, nechte se zlákat. Nekecám.
Na závěr vás mohu jen upozornit, že jsem vydržel až do konce a poté s rodinami Vránů a dalších přátel, kteří zakoupili baterii lahví, zamířil k nádraží poslouchat Beatles. Autobus o půl osmé ráno jsem stihl. Na víc se mě neptejte.

Normální muzika pro normální lidi o normálních věcech

Díky okolnostem minulých let vzniklo u nás určité vakuum. V médiích nesmyslné blábolení středního proudu, ve sklepích a občas i v kulturácích „ta druhá“ muzika (rock alternative apod.). Vzájemná nevraživost, pro nás charakteristická nejen v oblasti hudby, je ve světě ojedinělá. Hudební proudy a vůbec všechny druhy umění se ve světě navzájem ovlivňují, obohacují se o nové vyjadřovací prostředky, vzájemně se prolínají. Zatímco venku hudebním průmyslem hýbe skvělý pop, u nás toto slovo získalo pejorativní nádech. Slovům se však pomalu vrací původní význam a také zde se konečně začíná hrát dobrý pop. K výborným kapelám tohoto typu u nás patří Mercedes. Živelné, nápadité bicí, dravé kytarové beglajty, funkční, chvílemi poněkud přeslazené klávesy. Co vás ale usadí, je zpěv. Melancholický, drsně lahodný. Nosné melodie a velký hlasový rozsah bez patosu a bez křečí znamenají jednoznačně pro tuto skupinu podstatnou devizu. Mercedes hraje ve složení: Karel Kochánek – kytara, zpěv, Martin Holeček – zpěv, akustická kytara, Václav Podstawka – klávesy, Miloš Vaculík – basová kytara, Jan Chromovský – bicí.

Existujete už dost dlouho, a ačkoliv jste za tu dobu samozřejmě změnili styl, udržuješ si nadále svůj charakteristický zvuk kytary i způsob hraní beglajtů. Slyším v nich kytarové kapely sedmdesátých let. Je to záměr?
K.K.: Hraju tak, jak mě to napadne a kromě toho na mém kombu stejně jinej zvuk vyladit nejde. Zvykl jsem si na něj a neměnil bych.

Kdy jste vznikli? Řekněte mi, jak jste se prokousávali až k dnešní podobě.
K.K.: Já už nevím. Asi v roce 1986.
M.H.: Ale až do té doby, než jsem přišel já, chyběl v kapele někdo, kdo by Kochánka poslal s depresema do… A dalo hodně práce Karla přesvědčit, že i durovej akord je akord.

Přesto, že je vaše hudba dravá a má odpich, čiší z ní pohoda a klídek. Kdo dělá muziku?
M.H.: My dva s Karlem.
K.K.: Já si něco vymyslím.
M.H.: …pak se o to pohádáme.
K.K.: …a buď z toho něco vyleze, nebo ne. Každopádně to ale je teprve polotovar.
M.H.: …do kterýho potom kdekdo kecá.

Jak, kdekdo?
K.K.: Zbytek kapely.
M.H.: S ním se totiž pohádáme ještě jednou…
K.K.: …ale výsledky stojí za to.

Pro jaké publikum hrajete?
M.H.: Nemáme vypočteno publikum, kterému bychom se přizpůsobovali. Hudba se musí líbit nám. Zkrátka hrajeme normální muziku pro normální lidi o normálních věcech.

Co posloucháte?
M.H.: To je ale blbá otázka. Radši se zeptej, co neposloucáme, toho bude míň.

Co tedy neposloucháte?
M.H.: Mistříňanku a ještě Debustroly, Kryptory, Terminátory, Krabatory a vůbec všechny „ory“.

K.K.: A taky Elektronic Body Music.
M.H.: …a Věru Martinovou, to je po-fuk. A vůbec prudiče s problémama, který si mají vyřešit doma.

Které naše kapely považujete za dobré?
M.H.: Napiš tam Šustra, ať se neurazí (Tichá dohoda – pozn. D.J.), Jižní pól, Toyen, dobrá je taky Lucie a Slávek Janda. A kdyby si Topol naladil klavír a nezpíval tak falešně, byl by taky skvělej.
K.K.: Pod to se teda nepodepisuju. V poslední době jsem viděl Ecstasy Of St. Theresa a ti Anglii okopírovali nejlíp. To je nejangličtější česká kapela.
M.H.: Ještě mě berou Tři sestry a Wanastovi vjecy.

Tváříš se ukrutně, máš ještě chuť si povídat?
M.H.: Samozřejmě, já hrozně rád dělám rozhovory. Strašně mě baví, že se všichni ptaj na to samý a já můžu odpovídat pokaždý něco jinýho.

Fajn, to je bezva. Tak mi ještě pověz, kde hrajete?
M.H.: Nejradši hraju ve zkušebně, protože je tam alespoň dobrý zvuk. Na koncertech to je zoufalství.

Proč nemáte vlastního zvukaře?
K.K.: To je otázka peněz.

Plány, přání, nejbližší budoucnost?
M.H.: Chtěli bychom vydat desku – kdo by nechtěl.
K.K.: Já mám ještě jedno – abych na tý muzice neprodělával. Abychom se jí mohli třeba i živit.

Vidíš to reálně?
M.H.: Ne.

Proč?
K.K.: Nemáme člověka, kterej by dokázal prodat to, co děláme.
M.H.: A taky každej máme svou fůru starostí.

Proč tedy hrajete?
K.K.: Protože nás to baví. A k tý nejbližší budoucnosti: 2. listopadu hrajeme v Lucerně s Olympikem.

Odpovídali Karel Kochánek a Martin Holeček, foto Luboš Vlk

Dybbuk se Zuby nehty…

„Dobrý den, mohl bych s vámi mluvit? Je to ve vašem zájmu.“ Tímto způsobem oslovuje neznámý muž vrásčitého vzhledu na ulicích náhodné chodce. Je to natolik překvapivé, že každý se zpravidla zarazí a s hrůzou očekává, co se bude dít. „Chtěl jsem vám říci, že zřejmě nemáte po večerech co dělat, nudíte se a trpíte nespavostí.“ Po této šokující větě se už reakce rozdvojují. Jedni se nafouknou a po chvíli zase vyfouknou, druzí se též nafouknou a chtějí buď zmizet a setřást svého protivníka či začít být sami nepříjemní. K tomu už ovšem nejsou připuštěni, poněvadž následuje blesková informace, nečekaný slovní direkt: „Znám lék na veškeré vaše bolístky. Právě totiž vyšla deska dívčí skupiny Dybbuk!“
Už jste se s oním pánem setkali? Asi ne. Není divu, vyhledává totiž převážně osoby starší, společensko-diplomatického vzhledu, u nichž se dá předpokládat, že jak Dybbuk, tak ani něco podobného neznají. Ale kdo je vlastně podobný této kapele, která existuje už od roku 1981? Nejprve vystupovaly pod názvem Plyn („Pusťte si plyn, plyn pustí vás“), později se přejmenovaly na Dybbuk („Óóó, dybbuk je zlý duch“) a nyní působí jako Zuby nehty. Pavla Slabá, Hana Řepová, Marka Míková, Kateřina Jirčíková (Nejepsová), Eva Trnková a čerstvě Alice Kalousková (donedávna v Už jsme doma) se společně snaží navázat na tradici legendárního, až kultovního Dybbuku, ovšem výhradně s novým repertoárem. Taktéž by se již rády konečně zbavily věčného srovnávání s Panikou. Svého času tím byl zahuben i zlý duch Dybbuk a tato zkušenost už jim jednou stačila.
Pavla Slabá: „Hrajeme pouze naše vlastní písničky, které vyjadřujou nás, naše životy. Milujeme je. Rády se spolu vídáme a to hraní je naše seberealizace. Jsme osudově spřízněny. Muzikou se neživíme a ani nechceme živit, není to pro nás to hlavní.“ Přestože už mají osm dětí, plánují malé turné, a to od 12. do 17. prosince. Jinak vystupují sporadicky, důvody jsou zřejmé. Ty doby, kdy hrály s Dybbukem až deset koncertů měsíčně, jsou nenávratně pryč. Zachovaly se jim alespoň vzpomínky a jedna z nich má podobu velké desky obsahující devatenáct písniček z let 1981 až 87. Spolu s EP, které před lety vyšlo u Pantonu v rámci série Rock debut a s připravovanou knížkou textů, je to to jediné „hmatatelné“, co po Dybbuku zůstalo. Mohlo by se zdát, že to není zase tak málo, ale…
Pavla Slabá: „S Dybbukem jsme měly spoustu skladeb, zhruba přes padesát. Proto byl pro nás výběr na tuhle desku dost krutej. Všechny ty písničky máme rády, všechny jsou něčím pozoruhodné, každá pro nás něco znamená.“ Kde se v těch holkách vzal tak velký tvůrčí potenciál? Po několikerém obehrání LP a EP jsem se sám ujistil, že všech 24 kousků představuje hodnotné a svéprávné střípky pozoruhodné mozaiky celé éry Dybbuku. Ani o jedné skladbě se nedá říci, že by byla zbytečná.
Pavla Slabá: „Hodně dělalo to, že všechny jsme měly nápady a zpracovávaly jsme je společně. Nikdy pro nás nebyla zásadní dokonalost, která je typická pro muže. Vždycky pro nás bylo důležitější zhudebnit dobrou myšlenku, než jenom dokonale zahrát nějakou blbost. Ale hlavně nás vždycky štvalo, když se někde psalo ,dívčí skupinaʻ. Všiml sis snad někdy, že by se psalo ,klučičí skupinaʻ?“
Mohlo by se zdát, že jsou to všechno feministky, které si programové kluky mezi sebe nepustí. I když „na každém šprochu pravdy trochu“, jak říká jedno moudré přísloví. Se Zuby nehty zpočátku zkoušelo pár kluků, ale …ovšem …jelikož …no …protože… Pavla Slabá: „Ze začátku jsme Zuby nehty byly já a Marka a pak tam byl její manžel Tomáš a dále Honza Lorenc a Michal Pokorný, tedy převaha mužů. Postupně jsme je ale nahradily, a to proto, že neměli žádnej tvůrčí potenciál, hráli jenom naše písně. Raději jsme je nahradily tvůrčími ženami.“ LP Desku „Ale čert to vem“ vydal Dybbuku Punc. Natáčely ji čtrnáct dní a producentsky i manažersky jim pomáhal Mirek Wanek z Už jsme doma. Nebývá u nás častým zvykem, aby sama kapela byla se zvukem spokojená. „Dybbučky“ jsou ovšem nadmíru a ten-to fakt připisují právě Wankovi. Vžil se prý do producentské role s takovým odhodláním, že dal do nahrávky celou svou duši. Ostatně Zuby nehty jsou s Už jsme doma a tak trochu i se Třemi sestrami velice spřízněny. U jedněch zkoušejí ve zkušebně a s druhými si je pletou…
Pavla Slabá: „Jednou jsme já, Marka a Eva šly ze zkušebny na oběd na Kovárnu a měly jsme tam s sebou i nástroje, takže bylo poznat, že jsme muzikantky. Po chvíli tam k nám přišli nějaký mladý kluci, a že prej jestli nejsme ty Tři sestry.“

UNI v Londýně, část 3. – rastamani a další

Tradičním centrem přistěhovalců z karibské oblasti je západní Londýn. Proto také One Love Concert, pořádaný především na počest 98. výročí narození samotného Rase Tafariho neboli etiopského císaře Haile Selassie, se nemohl konat jinde, než na West London Sport Stadium – to už je takový okraj Londýna, že když z něj vyjdete, ocitnete se někde na louce. Slovo „především“ v minulé větě znamená, že koncert byl samozřejmě věnován i letošnímu nebožtíku č. 2 (hned za Morrisonem), králi reggae Bobu Marleymu. Během desetihodinového maratónu se tady v neděli 21. 7. představilo patnáct jmen, z nichž řada ve světě reggae skutečně hodně znamená: Earl 16, Ras Michael, Bob Andy, Junior Reid, Freddie McGregor, Gregory Isaacs, Culture, Israel Vibration aj. Z méně známých mě zaujala zpěvačka, která si říká Sha Sha. Ale vrcholem byli postmarleyovští Wailers na závěr. V životě jsem netušil, že uslyším všechny Marleyho pecky „live“ v tak věrném a přitom šťavnatě rockovém podání, žádná jamajská polka. Stadión plápolal červeno-žluto-zeleně, všude se vznášela oblaka čpavého dýmu z ganji a koncentrace i délka dreadlocků v přítomném čtyřicetitisícovém davu dosáhla jinde nevídaného maxima. Odevšad na vás koukal triumvirát Haile Selassie – Bob Marley – Marcus Garvey, doplněný dalšími černými hrdiny: Kingem, Malcolmem X, Bikem a Mandelou. Prodávala se všemožná západoindická jídla a pochutiny (na rozdíl od normálního bigbítu, kde dostanete maximálně tak pivo a hamburger), stánky byly přecpány T-shirts, plackami, revoluční levičáckou literaturou a jinými pitominami.
Vůbec je divné, že rastamanům a černým přistěhovalcům obecně nevadí tzv. africký socialismus, díky němuž vzal za své i třeba sám Haile Selassie. Ve svých „black culture shops“ s chutí prodávají knížky Fidela Castra nebo Angely Davisové, propagují sympatie k palestinským teroristům a černý rasismus – hesla „First woman – black woman“ a „Before any other culture there was black culture“ mně neznějí o nic liběji, než třeba „White power“. Všechno to silně připomíná „boj“ Slováků proti českému kolonialismu. Nudný a únavný je fakt, že v západních společnostech se menšiny neustále staví do role utiskovaných a ponižovaných, neustále za něco bojují – a český turista se jen diví: „Co se jim kruci vlasně děje?“ Týká se to třeba i homosexuálů, jejichž festivalu Pride 91 (údajně největšího v dějinách Velké Británie) jsem se také zúčastnil. Mezi cca 50 000 homosexuály a lesbičkami v oválu jiholondýnského Kennington Park překvapivě nechyběla militantní agresivita ve směru ke společnosti. Nechyběli tu také profesionální bojovníci za práva všeho a všech – od komunistů po Socialistickou dělnickou stranu – pilně distribuující své rozvratnické brožurky. Když se mně jeden z těchto zoufalců pokusil neúspěšně prodat časopis „Marxism 91“, udělal mně alespoň malé ideologické školení – byl docela dobře obeznámen s poměry ve střední Evropě. Dozvěděl jsem se tedy, že po smetení komunistů (kteří ostatně žádnými pravými komunisty nebyli, pouze znetvořili toto jinak dokonalé učení) nás čeká ještě druhá revoluce, která zatočí s prohnilým, ze Západu k nám importovaným kapitalismem. A pak se budeme teprve mít dobře. Odcházel jsem zbrocen studeným potem, brumlaje si něco o nezničitelné lidské blbosti. V duchu jsem se omlouval Margaret Thatcherové za všechny ty tupce, kteří ji ve svých textech nesčíslněkrát popravili či jinak zdeptali. Všem bych přál dvouletou povinnou stáž v husákovsko-jakešovském Československu.
Z těchto všech důvodů jsem si s uleh-čením přečetl článek černošského novináře Chenjerai Hove v nezávislém časopisu Index on censorship. Tvrdě tam zkritizoval systém strana-vláda, který právě teď vládne v Marleym oslavovaném (!) Zimbabwe. Snad to všem těm pseudorevolucionářům taky jednou dojde a nebudou k tomu potřebovat celých čtyřicet let.
Ale jinak – One Love Concert byl skvělej a na tom gay festivalu Pride 91 byla spousta hezkejch ženskejch (až na to, že to byli chlapi).

UNI v Londýně 2 – filmy

Nebožtíkem č. 1 v letním (i jarním) Londýně byl bezkonkurenčně Jim Morrison. Dvacet let, uplynuvších začátkem července od jeho tragické smrti, vyvolalo nebývalou vlnu konjunktury Doors, projevující se hudební záplavou reedicí i nově koncipovaných výběrů greatest hits, biografické literatury (nejméně 7–8 věcí), Morrisonových básnických sbírek, plakátů, triček, placek apod., všechno o 10–20 % dražší než zbytek. Dokonce i v „seriózních“ knihkupectvích, kde jinak o knížky s rockovou tematikou nezakopnete ani náhodou, vždy jeden dva morrisonovské tituly byly k mání. A pak je tu samozřejmě film Olivera Stonea Doors, který měl premiéru v dubnu a všechno to řádně přikrmil, ne-li rovnou odstartoval. Čerpá v maximální míře z asi nejlepšího doorsovského živočichopisu No one gets alive out from here od Dannyho Sugermana, který se Stone pokusil doplnit vlastní diskutabilní verzí rádobypsychologizujícího pozadí, odvozeného z jedné příhody Morrisonova dětství. Film vyvolává nejednoznačné reakce, od znechucených úšklebků „další americká sračka“, až po uznalé mručení „to je ono, takhle to přesně bylo“. Je fakt, že řada osvědčených klišé i průhledných nevěrohodných scének měla posloužit lepší prodejnosti nebo přitáhnout do kina poněkud tupější publikum. Na druhé straně především výborně zvládnuté davové scény na koncertech mohou dnešním teenagerům zprostředkovat kouzlo Morrisonovy nezvladatelné osobnosti i autentickou atmosféru 2. poloviny šedesátých let. Představitel hlavní role Val Kilmer střídá silná místa se slabšími, ostatní tři Doors (Kyle McLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon) mu v rozporu se skutečností pouze sekundují. K nejtrapnějším pasážím, kdy hanba člověka přímo fackuje, patří seznámení Jima s Andy Warholem a Nico, kteří ve filmu působí jako karikatury sebe sama, nebo patetické a hysterické výstupy Jimovy věčné lásky Pamely (Meg Ryan). Týden potom jsem zhlédl legendární dílo z roku 1968 Performance s Mickem Jaggerem a Edwardem Foxem, které si i v Británii nějaký ten čas poleželo v trezoru. Celý pan Stone vedle něj vypadal jako autor comicsových seriálů. Atmosférou se jedná o jakéhosi anglického křížence Easy Rider a Midnight Cowboy a především – to není o 60. letech, to jsou 60. léta.
Šedesátá léta zkrátka zase jedou – a co je nejlepší, v původním vydání, ne ve zpotvořených a účelových verzích všelijakých epigonů a mersey soundů. Tak mimo Doors se třeba skvěle prodával třídeskový sampler Children Of The Revolution obsahující Free, Jefferson Airplane, Marca Bolana a další protagonisty té doby. Comeback slaví také Jimi Hendrix. Virtuozitu a nedostižnou genialitu tohoto muzikanta jsem si připomněl ve filmovém klubu Scala Cinema, kde jsem strávil sobotní odpoledne s hendrixovskou trilogií – životopisný A Film About Jimi Hendrix a dva koncertní záznamy Jimi Hendrix At The Isle Of Wight (1970) a Jimi plays Monterey (1967) představovaly skvělé zhodnocení čtyř liber za lístek. Scala Cinema letos oslavila deset let trvání. Je to skutečně excelentní filmový klub, kde si můžete dát nohy na sedadlo před vámi a dopitou plechovku od piva pak hodit pod něj. Za jednotné vstupné lze každé odpoledne zhlédnout kolekci několika (!) filmů i s reprízami v různých cyklech, ať autorských, nebo tematických. V noci zase běží nonstop promítání oddechovek (Aliens, Predátor apod.).
Film Dandy režiséra Petera Sempela nesl v programu Scaly nálepku industriálního gothpunkového Německa, resp. Berlina, ale odehrává se i v Indii, Egyptě, nebo v Londýně. Údajně je inspirován putováním Voltairova Candida, ve skutečnosti je to pěkné zmatená a neorganizovaná pakárna, nepostrádající ovšem tajemství a magii nevyřčeného. Hlavním putujícím je Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten a kolega Nicka Cavea – ten je postavou č. 2. Ve filmu se také objeví švýcarský multimilionář Dieter Meier z Yello a dvě bývalé východoevropské emigrantky Nina Hagen a Lene Lovich či japonští průkopníci alternativy Kazuo Ohno a Sogho Ishii.
Hudba koresponduje s obsazením: Bad Seeds, Birthday Party, Einstürzende Neubauten, Yello apod. Předfilmem, na který jsem se velmi těšil, měl být neubautenovský Halbermensch, nakonec zůstalo u narcisistního a nepovedeného filmu Kennetha Angera Lucifer Rising.
Další filmový klub, nesoucí honosný název National Film Theatre a dramaturgicky silně připomínající naše bývalé Ponrepo, se nachází v kulturním komplexu South Bank Centre. Velká část běžné londýnské sítě kin patří firmě Cannon. V průměru se koná 1–2 premiéry týdně, ovšem, 90 % filmů pochází z Hollywoodu a 90 % z nich podle toho taky vypadá.

Jedenácté dítě Jany Koubkové

Vokalíza 1991, 7. září, Žofín
„Should I stay or should I go…“ – tato otázka mě společně s Clash napadala na letošní Vokalíze poměrně často. Již před deseti lety proběhlo první takové setkání jazz-blues-rockových zpěváků a během uplynulé dekády jednotlivé ročníky přehlídky upozornily na řadu vynikajících osobností – Helenou Arnetovou počínaje a třeba dívčí punkovou skupinou Plyn (později Dybbuk, dnes Zuby nehty) konče. Zatímco v minulosti se Vokalíza potýkala s problémy cenzurními a schvalovacími, dnes musí překonávat překážky finanční, ale i dramaturgické. Letmý pohled na program letošní 11. Vokalízy, která se vrátila z Lucerny se vší skromností zpátky na Žofín, naznačoval, že budeme asi svědky instrumentálně vynikajících vystoupení, ale že tu chybí atraktivní jména, jež by přitáhla diváky. A opravdu zájem diváků velký nebyl.
Hrálo se na třech místech (střídala se Zahradní restaurace s Malým sálem a večer už jen plesový Velký sál) a tak se na Slovanském ostrově bluesovalo (Pohromadě na přehradě, ASPM), jazzovak) (Naima s nadějnou Ivetou Kováčovou) a dokonce i swingovalo (skupina Swings). Takže téměř žádná nová jména, žádné překvapení, nic zvláštního, co by nějak zvlášť upoutalo. Vedle docela zajímavé fúze zemitého bigbítu s moravským folklórem skupiny Dobrohošf tak potěšil především zvukově barevný rock-pop-soul České Annie Lennox – a tedy temperamentní Marcely Březinové, kterou doprovázel Yandim Band. Marcela v krátkých šortkách nejen skvěle zpívala (napůl anglicky), ale přitom jak pobíhala po pódiu se i potvrdilo, že v Rock & Popu nelhala – rozhodně má větší prsa než zpěvačka Eurythmics.
Absolutním vrcholem – byl opět nikterak překvapujícím – pro mne bylo třičtvrtěhodinové vystoupení zpívajícího poslance Vladimíra Mišíka a jeho Etc. Písničky jsou to dnes již klasické, ale zároveň nadčasové (sarkastické Dědečkovo 20 deka duše či Wünschova generační zpověcf Špejchar blues). Písním nechybí šlapající tempo a odpich, ale ani půvabné kytarové melodie. A až vás naše holka vystřídá, nezapomeňte jí jako poslední sbohem pustit Kdo přijde po mně.
Jan Spálený z ASPM označil Vokalízu za „dítě“ Jany Koubkové, která sestavovala dramaturgii a celou přehlídku uváděla. Ale nad dalším osudem, ale i smyslem Vokalízy visí asi nejeden otazník…

Dan McCafferty

Nazaratehstalgia

Dan McCafferty

V dávné hardrockové minulosti byly v oblibě výrazy jako Heepsteria nebo Purpiemania. Náladu na koncertě Nazareth dne 7. 9. 91 ve Sportovní hale v Praze, pořádanou agenturou Musicvars, bych v tomto stylu jednoznačně označil jako Nazarethstalgia. Pokud bych měl srovnávat koncerty všech těchto tří hardrockových legend, které se v průběhu minulých let u nás objevily, měl tento jednu nespornou přednost v osobě zpěváka. V tomto ohledu byli Bernie Shaw jako frontman UH a Joe Lynn Turner jako frontman DP zklamáním. Zato charakteristicky chraplavý hlas Dana McCaffertyho k soundu kapely neodmyslitelně patří a dokáže skutečně evokovat tu atmosféru poloviny sedmdesátých let, kdy se ještě Nazareth vyhřívali na výsluní světové rockové scény. Kapela sama je v podstatě jakousi živou konzervou, je to zastavený čas, jenž vrací pamětníky do jejich teenagerských let a těm mladším přibližuje, jak to tehdy vlastně bylo. A je tak možná něčím, co by se dalo přirovnat k show Buffalo Billa, ovšem v mnohem upřímnější poloze. Nazareth se nesnaží o nové průboje, o objevování nepoznaných poloh, jsou to staří rockʼnʼrolloví harcovníci, které baví jezdit po světě a hrát lidem pro radost. Už dávno se vzdali boje o stěžejní pozice v gramofonovém průmyslu a jejich nové desky procházejí takřka bez povšimnutí. Stejně jako řada dalších našli nová odbytiště v rockovém třetím světě, tedy i v bývalém východním bloku. Sami tvrdí, že mladší fanoušci od nich stěží mohou přebírat jejich image, že to však dokáže čas.
Na druhou stranu mi hned úvodní skladba koncertu jasně ukázala, že na jejich hudební styl jednoznačně navazovaly kapely, které jsou dodnes na prvních místech světových žebříčků – konkrétně třeba AC/DC. Navíc skladby, jež v průběhu večera zazněly – zejména Razamanaz, Whisky Drinkin Woman a Love Hurts – patří ke klasickým rockovým evergreenům. Mělkost textů potom tvoří kompaktní součást té nostalgické éry a nějaké hluboké filozofování by skupině rozhodně neprospělo. Oproti párplům a především uriášům byl jejich projev mnohem méně okázalý a přirozenější. Mohu říct, že jsem očekával značnou vyčpělost a nudu, ale možná právě proto se dostavil zcela opačný pocit. Členové kapely, jejichž fotografie, která proběhla před koncertem v tisku a značně mě vyděsila, byli najednou na tiskovce docela sympatičtí pánové a vtipkovali na témata typu, že zpívat s opilými slovenskými rockery do tří do rána v baru je strašně úmorné, že za svoji nejlepší desku považují tu nejnovější ale že ji ještě nikdo neslyšel a oni sami, že ji slyšeli teprve předchozího večera (v říjnu už by měla být na světě), že deska Excercises je jejich nejhorší, přičemž matce jednoho se líbí nejvíc, zatímco matka druhého ji vyhodila a tak dále a tak dále.
Zkrátka a dobře. Slovenská kapela Roxana, která jim dělala předskokana, zcela propadla právě pro to, co se u Nazareth nedostavilo – pro vyčpělost (byť na ni ještě nemají věk) a pro jakési mutantní epigonství hardrocku bez šťávy a bez náboje. A nepřičítal bych to jen špatnému zvuku. Oproti tomu rockové balady, bluesové nálady i rockové šlapárny Nazareth zafungovaly. Bylo to zkrátka close enough for rockʼnʼroll. Snad jsem si jako příznivec Einstürzende Neubauten, Laibach, Rain Tree Crow a podobných formací měl odplivnout, ale zkrátka jsem té Nazarethstalgii propadl.
Prosté: Rockʼnʼroll lives on love hurts.

Foto: Tomáš Turek

Ectasy Of St. Theresa

…jsou průvanem do naší zatuchlé klubové scény. Svěží dech jejich písniček probouzí z letargie a polospánku a vymaňuje ze zajetí českého undergroundu a alternativy, do kterého jsme se uchýlili před bolševickou bestií. Bestie sice ještě nechcípla, ale věčně s obdivem civět do tváří Čertů, Hlavsů a Topolů, těchto zbožněných mučedníků, to po mně nechtějte. Nová doba si žádá nové tváře, nové objevy, čerstvou krev do oběhu… a Ecstasy Of St. Theresa jsou tím vším. Jsou větrem, neřku-li fujavicí, která protáhne komíny zanesené sazemi.
Irna Libowitz – zpěv, Jan Muchov – kytara, Jan Gregar – basa a Petr Wegner – bicí. Právě se vrátili ze společného výletu za Sonic Youth (30. 8. 91 Norimberk) a připravují se na koncertní křest své EP desky, který proběhne 16. září v Horizontu (tedy po uzávěrce tohoto čísla). Bude to jejich v pořadí třináctý koncert a není bez zajímavosti, že třetinu z těch dosavadních absolvovali za hranicemi. Mezi šestnáctým a jedenadvacátým srpnem je postupně slyšeli v Rotterdamu, Londýně, Leicesteru a Derby. Ještě než tam ale odjeli, natočili doma pod vlastní značkou a ve vlastní produkci a režii osmnáctiminutové EP a pojmenovali jej – Pigment. Obsahuje čtyři nahrávky – Whatʼs, Square Wave, Whoʼs, Honeyrain, v nichž se slučuje garážová syrovost Sonic Youth s éterickou ladností My Bioody Valentine, nevyjímaje vliv kapel typu Pale Saints či Ride. Rychlé, chvílemi až zběsilé tempo bicích, nenápadná, ale o to účelnější basa a kytarový hřmot tu kontrastují s příjemně melodickým a zasněně vzletným vokálem celkem půvabné zpěvačky. Ecstasy Of St. Theresa jsou kytarovou kapelou, která si více potrpí na barvu zvuku, a tím i náladu nahrávek, než na nějaké překotné exhibiční sólování. Na jejich 12palcovém EP hrají důležitou roli kytarové stěny vytvářené studiovým vrstvením Honzy Muchova (chvílemi až čtyřnásobným). Tato záměrná zvuková změť a neučesanost bude zřejmě v budoucnu pro tuto kapelu typická. Své prvé EP s čarovně krásným obalem vydali na andělsky bílém vynilu prozatímním nákladu – 1000 výlisků. Plánují listopadové promoční turné, mají skvostný hodinový repertoár, zkoušejí téměř každý den a v pozadí stojí René Breila se svou agenturou Mrs. Levi B. Vzhledem k jeho schopnostem nemám o (navíc značně ambiciózní) Ecstasy Of St. Theresa žádné obavy. Budoucnost je jim nakloněna.