Všude pobíhaly spousty dětí, na pivo téměř žádná fronta, a když ano, předbíhajícím se to tolerovalo. Armáda známých tváří, chuchvalce vlasů a vousů. Hradecké podzemí má mejdan. Muzikantům se netleskalo. Nevadilo jim to. Mikuláš Chadima s Bandem, začínající a tudíž opomíjený. Samo o sobě to ale bylo studené jako psí čumák. Chvíli česky, víc německy. On sám se snažil, kolegové pouze hráli. Na pivko ale zůstal. Piráti. Piráti 44. Dost se od nich očekávalo. Pan Hamaďák, v současné době student pražské lidové konzervatoře, obor scénáristika a textařství, je znám coby prazvláštní osůbka. Staré Piráty většina lidí považuje dodnes za velice zvláštní vyznavače humoru a rapu. Hradečtí Beastie Boys. Přibyl kuličkovský Roman Vrána (navíc i host na další Chadimové desce), jehož bicí nelze přeslechnout. Spolu s Ivanem Zálišem a Petrem Khunem vůbec nedělali Hamaďákovi pouhé křoví. Tento byrneovsko-šůchovským stylem se hýbající sólák a zpěvák hnal kapelu na bigbítovém koni, tu punkovém, tu nezvykle tvrdém, s pěknými kytarovými riffy a dřevním zvukem kláves. Hlas jako zvon nemá, ale dohání to výrazem, frázováním a přímočarostí. Prostě se s tím nepáře. Jeho zpěv působí dost adekvátně k textům. Spíš ironickým zamyšlením, častěji až na kost oholeným sdělením, bez nějaké větší zašifrovanosti, místy šestadvacetileté mentorujícím. Jako celek to drží všechno sympaticky pohromadě a pánbůh zaplaf za podobně upřímné bigbíty. Má to Švih a chytře je to všechno taženo bez kličkování přímo do branky. Do některých pasáží kláves, které se vlní nad tvrdým spodkem a lahodnou beglajtovou kytarou, se nelze než zamilovat. Už tady, při povídání u piva, Petr Khun, klávesák, něco naznačoval. Únava, nutnost chvilkového osvobození od dlouholetého kapelníka Hamaďáka a vlastní plány. Takže Piráti 44 už jenom ve třech. Prý přitvrdí, klávesy přibudou kapelníkovi, ale k výraznějším zásahům do aranžmá nedojde. Díky získaným penězům by chtěli co nejdříve natočit kvalitní demo a někomu či někam je nabídnout. Nabízet mají co. Slávek Hamaďák navíc hodlá brzy začít pracovat na svém dalším projektu, což má být jednoduchý, monotónní až etnicky založený základ bicích souprav s nově vytvořenými texty příběhy, spíš pocity a výkřiky momentální nálady. Kdo ví? Věřte ale tomu, že mimořádné schopnosti tohoto chlapíka budou pokaždé znamenat záruku solidnosti, netrapnosti a nepozérství.
O názoru nemluvě. A potom, motá se u toho Vrána. Chválit ho nebudu, známe se až moc dobře, ale ještě o tomto šikovném bubeníkovi uslyšíte.
Zbývá Oboroh, kostelecká kapela s deskou, tradicí a slávou. Do hlučícího popirátského času nahrnula svá poselství, až to hladilo. Nádherný zpěv i barevnost nástrojového parku. Škoda, myslím si, že to nebyl zrovna šťastný tah, šoupnout je na konec. Chadima i Piráti už skončili, fronta na chmelový mok se prodlužovala a s tím i nutnost lidem u stolů sdělovat navýsost zajímavé skutečnosti. Jak ale někde na ně natrefíte, nechte se zlákat. Nekecám.
Na závěr vás mohu jen upozornit, že jsem vydržel až do konce a poté s rodinami Vránů a dalších přátel, kteří zakoupili baterii lahví, zamířil k nádraží poslouchat Beatles. Autobus o půl osmé ráno jsem stihl. Na víc se mě neptejte.
Normální muzika pro normální lidi o normálních věcech
Díky okolnostem minulých let vzniklo u nás určité vakuum. V médiích nesmyslné blábolení středního proudu, ve sklepích a občas i v kulturácích „ta druhá“ muzika (rock alternative apod.). Vzájemná nevraživost, pro nás charakteristická nejen v oblasti hudby, je ve světě ojedinělá. Hudební proudy a vůbec všechny druhy umění se ve světě navzájem ovlivňují, obohacují se o nové vyjadřovací prostředky, vzájemně se prolínají. Zatímco venku hudebním průmyslem hýbe skvělý pop, u nás toto slovo získalo pejorativní nádech. Slovům se však pomalu vrací původní význam a také zde se konečně začíná hrát dobrý pop. K výborným kapelám tohoto typu u nás patří Mercedes. Živelné, nápadité bicí, dravé kytarové beglajty, funkční, chvílemi poněkud přeslazené klávesy. Co vás ale usadí, je zpěv. Melancholický, drsně lahodný. Nosné melodie a velký hlasový rozsah bez patosu a bez křečí znamenají jednoznačně pro tuto skupinu podstatnou devizu. Mercedes hraje ve složení: Karel Kochánek – kytara, zpěv, Martin Holeček – zpěv, akustická kytara, Václav Podstawka – klávesy, Miloš Vaculík – basová kytara, Jan Chromovský – bicí.
Existujete už dost dlouho, a ačkoliv jste za tu dobu samozřejmě změnili styl, udržuješ si nadále svůj charakteristický zvuk kytary i způsob hraní beglajtů. Slyším v nich kytarové kapely sedmdesátých let. Je to záměr?
K.K.: Hraju tak, jak mě to napadne a kromě toho na mém kombu stejně jinej zvuk vyladit nejde. Zvykl jsem si na něj a neměnil bych.
Kdy jste vznikli? Řekněte mi, jak jste se prokousávali až k dnešní podobě.
K.K.: Já už nevím. Asi v roce 1986.
M.H.: Ale až do té doby, než jsem přišel já, chyběl v kapele někdo, kdo by Kochánka poslal s depresema do… A dalo hodně práce Karla přesvědčit, že i durovej akord je akord.
Přesto, že je vaše hudba dravá a má odpich, čiší z ní pohoda a klídek. Kdo dělá muziku?
M.H.: My dva s Karlem.
K.K.: Já si něco vymyslím.
M.H.: …pak se o to pohádáme.
K.K.: …a buď z toho něco vyleze, nebo ne. Každopádně to ale je teprve polotovar.
M.H.: …do kterýho potom kdekdo kecá.
Jak, kdekdo?
K.K.: Zbytek kapely.
M.H.: S ním se totiž pohádáme ještě jednou…
K.K.: …ale výsledky stojí za to.
Pro jaké publikum hrajete?
M.H.: Nemáme vypočteno publikum, kterému bychom se přizpůsobovali. Hudba se musí líbit nám. Zkrátka hrajeme normální muziku pro normální lidi o normálních věcech.
Co posloucháte?
M.H.: To je ale blbá otázka. Radši se zeptej, co neposloucáme, toho bude míň.
Co tedy neposloucháte?
M.H.: Mistříňanku a ještě Debustroly, Kryptory, Terminátory, Krabatory a vůbec všechny „ory“.
K.K.: A taky Elektronic Body Music.
M.H.: …a Věru Martinovou, to je po-fuk. A vůbec prudiče s problémama, který si mají vyřešit doma.
Které naše kapely považujete za dobré?
M.H.: Napiš tam Šustra, ať se neurazí (Tichá dohoda – pozn. D.J.), Jižní pól, Toyen, dobrá je taky Lucie a Slávek Janda. A kdyby si Topol naladil klavír a nezpíval tak falešně, byl by taky skvělej.
K.K.: Pod to se teda nepodepisuju. V poslední době jsem viděl Ecstasy Of St. Theresa a ti Anglii okopírovali nejlíp. To je nejangličtější česká kapela.
M.H.: Ještě mě berou Tři sestry a Wanastovi vjecy.
Tváříš se ukrutně, máš ještě chuť si povídat?
M.H.: Samozřejmě, já hrozně rád dělám rozhovory. Strašně mě baví, že se všichni ptaj na to samý a já můžu odpovídat pokaždý něco jinýho.
Fajn, to je bezva. Tak mi ještě pověz, kde hrajete?
M.H.: Nejradši hraju ve zkušebně, protože je tam alespoň dobrý zvuk. Na koncertech to je zoufalství.
Proč nemáte vlastního zvukaře?
K.K.: To je otázka peněz.
Plány, přání, nejbližší budoucnost?
M.H.: Chtěli bychom vydat desku – kdo by nechtěl.
K.K.: Já mám ještě jedno – abych na tý muzice neprodělával. Abychom se jí mohli třeba i živit.
Vidíš to reálně?
M.H.: Ne.
Proč?
K.K.: Nemáme člověka, kterej by dokázal prodat to, co děláme.
M.H.: A taky každej máme svou fůru starostí.
Proč tedy hrajete?
K.K.: Protože nás to baví. A k tý nejbližší budoucnosti: 2. listopadu hrajeme v Lucerně s Olympikem.
Odpovídali Karel Kochánek a Martin Holeček, foto Luboš Vlk
Dybbuk se Zuby nehty…
„Dobrý den, mohl bych s vámi mluvit? Je to ve vašem zájmu.“ Tímto způsobem oslovuje neznámý muž vrásčitého vzhledu na ulicích náhodné chodce. Je to natolik překvapivé, že každý se zpravidla zarazí a s hrůzou očekává, co se bude dít. „Chtěl jsem vám říci, že zřejmě nemáte po večerech co dělat, nudíte se a trpíte nespavostí.“ Po této šokující větě se už reakce rozdvojují. Jedni se nafouknou a po chvíli zase vyfouknou, druzí se též nafouknou a chtějí buď zmizet a setřást svého protivníka či začít být sami nepříjemní. K tomu už ovšem nejsou připuštěni, poněvadž následuje blesková informace, nečekaný slovní direkt: „Znám lék na veškeré vaše bolístky. Právě totiž vyšla deska dívčí skupiny Dybbuk!“
Už jste se s oním pánem setkali? Asi ne. Není divu, vyhledává totiž převážně osoby starší, společensko-diplomatického vzhledu, u nichž se dá předpokládat, že jak Dybbuk, tak ani něco podobného neznají. Ale kdo je vlastně podobný této kapele, která existuje už od roku 1981? Nejprve vystupovaly pod názvem Plyn („Pusťte si plyn, plyn pustí vás“), později se přejmenovaly na Dybbuk („Óóó, dybbuk je zlý duch“) a nyní působí jako Zuby nehty. Pavla Slabá, Hana Řepová, Marka Míková, Kateřina Jirčíková (Nejepsová), Eva Trnková a čerstvě Alice Kalousková (donedávna v Už jsme doma) se společně snaží navázat na tradici legendárního, až kultovního Dybbuku, ovšem výhradně s novým repertoárem. Taktéž by se již rády konečně zbavily věčného srovnávání s Panikou. Svého času tím byl zahuben i zlý duch Dybbuk a tato zkušenost už jim jednou stačila.
Pavla Slabá: „Hrajeme pouze naše vlastní písničky, které vyjadřujou nás, naše životy. Milujeme je. Rády se spolu vídáme a to hraní je naše seberealizace. Jsme osudově spřízněny. Muzikou se neživíme a ani nechceme živit, není to pro nás to hlavní.“ Přestože už mají osm dětí, plánují malé turné, a to od 12. do 17. prosince. Jinak vystupují sporadicky, důvody jsou zřejmé. Ty doby, kdy hrály s Dybbukem až deset koncertů měsíčně, jsou nenávratně pryč. Zachovaly se jim alespoň vzpomínky a jedna z nich má podobu velké desky obsahující devatenáct písniček z let 1981 až 87. Spolu s EP, které před lety vyšlo u Pantonu v rámci série Rock debut a s připravovanou knížkou textů, je to to jediné „hmatatelné“, co po Dybbuku zůstalo. Mohlo by se zdát, že to není zase tak málo, ale…
Pavla Slabá: „S Dybbukem jsme měly spoustu skladeb, zhruba přes padesát. Proto byl pro nás výběr na tuhle desku dost krutej. Všechny ty písničky máme rády, všechny jsou něčím pozoruhodné, každá pro nás něco znamená.“ Kde se v těch holkách vzal tak velký tvůrčí potenciál? Po několikerém obehrání LP a EP jsem se sám ujistil, že všech 24 kousků představuje hodnotné a svéprávné střípky pozoruhodné mozaiky celé éry Dybbuku. Ani o jedné skladbě se nedá říci, že by byla zbytečná.
Pavla Slabá: „Hodně dělalo to, že všechny jsme měly nápady a zpracovávaly jsme je společně. Nikdy pro nás nebyla zásadní dokonalost, která je typická pro muže. Vždycky pro nás bylo důležitější zhudebnit dobrou myšlenku, než jenom dokonale zahrát nějakou blbost. Ale hlavně nás vždycky štvalo, když se někde psalo ,dívčí skupinaʻ. Všiml sis snad někdy, že by se psalo ,klučičí skupinaʻ?“
Mohlo by se zdát, že jsou to všechno feministky, které si programové kluky mezi sebe nepustí. I když „na každém šprochu pravdy trochu“, jak říká jedno moudré přísloví. Se Zuby nehty zpočátku zkoušelo pár kluků, ale …ovšem …jelikož …no …protože… Pavla Slabá: „Ze začátku jsme Zuby nehty byly já a Marka a pak tam byl její manžel Tomáš a dále Honza Lorenc a Michal Pokorný, tedy převaha mužů. Postupně jsme je ale nahradily, a to proto, že neměli žádnej tvůrčí potenciál, hráli jenom naše písně. Raději jsme je nahradily tvůrčími ženami.“ LP Desku „Ale čert to vem“ vydal Dybbuku Punc. Natáčely ji čtrnáct dní a producentsky i manažersky jim pomáhal Mirek Wanek z Už jsme doma. Nebývá u nás častým zvykem, aby sama kapela byla se zvukem spokojená. „Dybbučky“ jsou ovšem nadmíru a ten-to fakt připisují právě Wankovi. Vžil se prý do producentské role s takovým odhodláním, že dal do nahrávky celou svou duši. Ostatně Zuby nehty jsou s Už jsme doma a tak trochu i se Třemi sestrami velice spřízněny. U jedněch zkoušejí ve zkušebně a s druhými si je pletou…
Pavla Slabá: „Jednou jsme já, Marka a Eva šly ze zkušebny na oběd na Kovárnu a měly jsme tam s sebou i nástroje, takže bylo poznat, že jsme muzikantky. Po chvíli tam k nám přišli nějaký mladý kluci, a že prej jestli nejsme ty Tři sestry.“
UNI v Londýně, část 3. – rastamani a další
Tradičním centrem přistěhovalců z karibské oblasti je západní Londýn. Proto také One Love Concert, pořádaný především na počest 98. výročí narození samotného Rase Tafariho neboli etiopského císaře Haile Selassie, se nemohl konat jinde, než na West London Sport Stadium – to už je takový okraj Londýna, že když z něj vyjdete, ocitnete se někde na louce. Slovo „především“ v minulé větě znamená, že koncert byl samozřejmě věnován i letošnímu nebožtíku č. 2 (hned za Morrisonem), králi reggae Bobu Marleymu. Během desetihodinového maratónu se tady v neděli 21. 7. představilo patnáct jmen, z nichž řada ve světě reggae skutečně hodně znamená: Earl 16, Ras Michael, Bob Andy, Junior Reid, Freddie McGregor, Gregory Isaacs, Culture, Israel Vibration aj. Z méně známých mě zaujala zpěvačka, která si říká Sha Sha. Ale vrcholem byli postmarleyovští Wailers na závěr. V životě jsem netušil, že uslyším všechny Marleyho pecky „live“ v tak věrném a přitom šťavnatě rockovém podání, žádná jamajská polka. Stadión plápolal červeno-žluto-zeleně, všude se vznášela oblaka čpavého dýmu z ganji a koncentrace i délka dreadlocků v přítomném čtyřicetitisícovém davu dosáhla jinde nevídaného maxima. Odevšad na vás koukal triumvirát Haile Selassie – Bob Marley – Marcus Garvey, doplněný dalšími černými hrdiny: Kingem, Malcolmem X, Bikem a Mandelou. Prodávala se všemožná západoindická jídla a pochutiny (na rozdíl od normálního bigbítu, kde dostanete maximálně tak pivo a hamburger), stánky byly přecpány T-shirts, plackami, revoluční levičáckou literaturou a jinými pitominami.
Vůbec je divné, že rastamanům a černým přistěhovalcům obecně nevadí tzv. africký socialismus, díky němuž vzal za své i třeba sám Haile Selassie. Ve svých „black culture shops“ s chutí prodávají knížky Fidela Castra nebo Angely Davisové, propagují sympatie k palestinským teroristům a černý rasismus – hesla „First woman – black woman“ a „Before any other culture there was black culture“ mně neznějí o nic liběji, než třeba „White power“. Všechno to silně připomíná „boj“ Slováků proti českému kolonialismu. Nudný a únavný je fakt, že v západních společnostech se menšiny neustále staví do role utiskovaných a ponižovaných, neustále za něco bojují – a český turista se jen diví: „Co se jim kruci vlasně děje?“ Týká se to třeba i homosexuálů, jejichž festivalu Pride 91 (údajně největšího v dějinách Velké Británie) jsem se také zúčastnil. Mezi cca 50 000 homosexuály a lesbičkami v oválu jiholondýnského Kennington Park překvapivě nechyběla militantní agresivita ve směru ke společnosti. Nechyběli tu také profesionální bojovníci za práva všeho a všech – od komunistů po Socialistickou dělnickou stranu – pilně distribuující své rozvratnické brožurky. Když se mně jeden z těchto zoufalců pokusil neúspěšně prodat časopis „Marxism 91“, udělal mně alespoň malé ideologické školení – byl docela dobře obeznámen s poměry ve střední Evropě. Dozvěděl jsem se tedy, že po smetení komunistů (kteří ostatně žádnými pravými komunisty nebyli, pouze znetvořili toto jinak dokonalé učení) nás čeká ještě druhá revoluce, která zatočí s prohnilým, ze Západu k nám importovaným kapitalismem. A pak se budeme teprve mít dobře. Odcházel jsem zbrocen studeným potem, brumlaje si něco o nezničitelné lidské blbosti. V duchu jsem se omlouval Margaret Thatcherové za všechny ty tupce, kteří ji ve svých textech nesčíslněkrát popravili či jinak zdeptali. Všem bych přál dvouletou povinnou stáž v husákovsko-jakešovském Československu.
Z těchto všech důvodů jsem si s uleh-čením přečetl článek černošského novináře Chenjerai Hove v nezávislém časopisu Index on censorship. Tvrdě tam zkritizoval systém strana-vláda, který právě teď vládne v Marleym oslavovaném (!) Zimbabwe. Snad to všem těm pseudorevolucionářům taky jednou dojde a nebudou k tomu potřebovat celých čtyřicet let.
Ale jinak – One Love Concert byl skvělej a na tom gay festivalu Pride 91 byla spousta hezkejch ženskejch (až na to, že to byli chlapi).
UNI v Londýně 2 – filmy
Nebožtíkem č. 1 v letním (i jarním) Londýně byl bezkonkurenčně Jim Morrison. Dvacet let, uplynuvších začátkem července od jeho tragické smrti, vyvolalo nebývalou vlnu konjunktury Doors, projevující se hudební záplavou reedicí i nově koncipovaných výběrů greatest hits, biografické literatury (nejméně 7–8 věcí), Morrisonových básnických sbírek, plakátů, triček, placek apod., všechno o 10–20 % dražší než zbytek. Dokonce i v „seriózních“ knihkupectvích, kde jinak o knížky s rockovou tematikou nezakopnete ani náhodou, vždy jeden dva morrisonovské tituly byly k mání. A pak je tu samozřejmě film Olivera Stonea Doors, který měl premiéru v dubnu a všechno to řádně přikrmil, ne-li rovnou odstartoval. Čerpá v maximální míře z asi nejlepšího doorsovského živočichopisu No one gets alive out from here od Dannyho Sugermana, který se Stone pokusil doplnit vlastní diskutabilní verzí rádobypsychologizujícího pozadí, odvozeného z jedné příhody Morrisonova dětství. Film vyvolává nejednoznačné reakce, od znechucených úšklebků „další americká sračka“, až po uznalé mručení „to je ono, takhle to přesně bylo“. Je fakt, že řada osvědčených klišé i průhledných nevěrohodných scének měla posloužit lepší prodejnosti nebo přitáhnout do kina poněkud tupější publikum. Na druhé straně především výborně zvládnuté davové scény na koncertech mohou dnešním teenagerům zprostředkovat kouzlo Morrisonovy nezvladatelné osobnosti i autentickou atmosféru 2. poloviny šedesátých let. Představitel hlavní role Val Kilmer střídá silná místa se slabšími, ostatní tři Doors (Kyle McLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon) mu v rozporu se skutečností pouze sekundují. K nejtrapnějším pasážím, kdy hanba člověka přímo fackuje, patří seznámení Jima s Andy Warholem a Nico, kteří ve filmu působí jako karikatury sebe sama, nebo patetické a hysterické výstupy Jimovy věčné lásky Pamely (Meg Ryan). Týden potom jsem zhlédl legendární dílo z roku 1968 Performance s Mickem Jaggerem a Edwardem Foxem, které si i v Británii nějaký ten čas poleželo v trezoru. Celý pan Stone vedle něj vypadal jako autor comicsových seriálů. Atmosférou se jedná o jakéhosi anglického křížence Easy Rider a Midnight Cowboy a především – to není o 60. letech, to jsou 60. léta.
Šedesátá léta zkrátka zase jedou – a co je nejlepší, v původním vydání, ne ve zpotvořených a účelových verzích všelijakých epigonů a mersey soundů. Tak mimo Doors se třeba skvěle prodával třídeskový sampler Children Of The Revolution obsahující Free, Jefferson Airplane, Marca Bolana a další protagonisty té doby. Comeback slaví také Jimi Hendrix. Virtuozitu a nedostižnou genialitu tohoto muzikanta jsem si připomněl ve filmovém klubu Scala Cinema, kde jsem strávil sobotní odpoledne s hendrixovskou trilogií – životopisný A Film About Jimi Hendrix a dva koncertní záznamy Jimi Hendrix At The Isle Of Wight (1970) a Jimi plays Monterey (1967) představovaly skvělé zhodnocení čtyř liber za lístek. Scala Cinema letos oslavila deset let trvání. Je to skutečně excelentní filmový klub, kde si můžete dát nohy na sedadlo před vámi a dopitou plechovku od piva pak hodit pod něj. Za jednotné vstupné lze každé odpoledne zhlédnout kolekci několika (!) filmů i s reprízami v různých cyklech, ať autorských, nebo tematických. V noci zase běží nonstop promítání oddechovek (Aliens, Predátor apod.).
Film Dandy režiséra Petera Sempela nesl v programu Scaly nálepku industriálního gothpunkového Německa, resp. Berlina, ale odehrává se i v Indii, Egyptě, nebo v Londýně. Údajně je inspirován putováním Voltairova Candida, ve skutečnosti je to pěkné zmatená a neorganizovaná pakárna, nepostrádající ovšem tajemství a magii nevyřčeného. Hlavním putujícím je Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten a kolega Nicka Cavea – ten je postavou č. 2. Ve filmu se také objeví švýcarský multimilionář Dieter Meier z Yello a dvě bývalé východoevropské emigrantky Nina Hagen a Lene Lovich či japonští průkopníci alternativy Kazuo Ohno a Sogho Ishii.
Hudba koresponduje s obsazením: Bad Seeds, Birthday Party, Einstürzende Neubauten, Yello apod. Předfilmem, na který jsem se velmi těšil, měl být neubautenovský Halbermensch, nakonec zůstalo u narcisistního a nepovedeného filmu Kennetha Angera Lucifer Rising.
Další filmový klub, nesoucí honosný název National Film Theatre a dramaturgicky silně připomínající naše bývalé Ponrepo, se nachází v kulturním komplexu South Bank Centre. Velká část běžné londýnské sítě kin patří firmě Cannon. V průměru se koná 1–2 premiéry týdně, ovšem, 90 % filmů pochází z Hollywoodu a 90 % z nich podle toho taky vypadá.
Jedenácté dítě Jany Koubkové
Vokalíza 1991, 7. září, Žofín
„Should I stay or should I go…“ – tato otázka mě společně s Clash napadala na letošní Vokalíze poměrně často. Již před deseti lety proběhlo první takové setkání jazz-blues-rockových zpěváků a během uplynulé dekády jednotlivé ročníky přehlídky upozornily na řadu vynikajících osobností – Helenou Arnetovou počínaje a třeba dívčí punkovou skupinou Plyn (později Dybbuk, dnes Zuby nehty) konče. Zatímco v minulosti se Vokalíza potýkala s problémy cenzurními a schvalovacími, dnes musí překonávat překážky finanční, ale i dramaturgické. Letmý pohled na program letošní 11. Vokalízy, která se vrátila z Lucerny se vší skromností zpátky na Žofín, naznačoval, že budeme asi svědky instrumentálně vynikajících vystoupení, ale že tu chybí atraktivní jména, jež by přitáhla diváky. A opravdu zájem diváků velký nebyl.
Hrálo se na třech místech (střídala se Zahradní restaurace s Malým sálem a večer už jen plesový Velký sál) a tak se na Slovanském ostrově bluesovalo (Pohromadě na přehradě, ASPM), jazzovak) (Naima s nadějnou Ivetou Kováčovou) a dokonce i swingovalo (skupina Swings). Takže téměř žádná nová jména, žádné překvapení, nic zvláštního, co by nějak zvlášť upoutalo. Vedle docela zajímavé fúze zemitého bigbítu s moravským folklórem skupiny Dobrohošf tak potěšil především zvukově barevný rock-pop-soul České Annie Lennox – a tedy temperamentní Marcely Březinové, kterou doprovázel Yandim Band. Marcela v krátkých šortkách nejen skvěle zpívala (napůl anglicky), ale přitom jak pobíhala po pódiu se i potvrdilo, že v Rock & Popu nelhala – rozhodně má větší prsa než zpěvačka Eurythmics.
Absolutním vrcholem – byl opět nikterak překvapujícím – pro mne bylo třičtvrtěhodinové vystoupení zpívajícího poslance Vladimíra Mišíka a jeho Etc. Písničky jsou to dnes již klasické, ale zároveň nadčasové (sarkastické Dědečkovo 20 deka duše či Wünschova generační zpověcf Špejchar blues). Písním nechybí šlapající tempo a odpich, ale ani půvabné kytarové melodie. A až vás naše holka vystřídá, nezapomeňte jí jako poslední sbohem pustit Kdo přijde po mně.
Jan Spálený z ASPM označil Vokalízu za „dítě“ Jany Koubkové, která sestavovala dramaturgii a celou přehlídku uváděla. Ale nad dalším osudem, ale i smyslem Vokalízy visí asi nejeden otazník…
Nazaratehstalgia
V dávné hardrockové minulosti byly v oblibě výrazy jako Heepsteria nebo Purpiemania. Náladu na koncertě Nazareth dne 7. 9. 91 ve Sportovní hale v Praze, pořádanou agenturou Musicvars, bych v tomto stylu jednoznačně označil jako Nazarethstalgia. Pokud bych měl srovnávat koncerty všech těchto tří hardrockových legend, které se v průběhu minulých let u nás objevily, měl tento jednu nespornou přednost v osobě zpěváka. V tomto ohledu byli Bernie Shaw jako frontman UH a Joe Lynn Turner jako frontman DP zklamáním. Zato charakteristicky chraplavý hlas Dana McCaffertyho k soundu kapely neodmyslitelně patří a dokáže skutečně evokovat tu atmosféru poloviny sedmdesátých let, kdy se ještě Nazareth vyhřívali na výsluní světové rockové scény. Kapela sama je v podstatě jakousi živou konzervou, je to zastavený čas, jenž vrací pamětníky do jejich teenagerských let a těm mladším přibližuje, jak to tehdy vlastně bylo. A je tak možná něčím, co by se dalo přirovnat k show Buffalo Billa, ovšem v mnohem upřímnější poloze. Nazareth se nesnaží o nové průboje, o objevování nepoznaných poloh, jsou to staří rockʼnʼrolloví harcovníci, které baví jezdit po světě a hrát lidem pro radost. Už dávno se vzdali boje o stěžejní pozice v gramofonovém průmyslu a jejich nové desky procházejí takřka bez povšimnutí. Stejně jako řada dalších našli nová odbytiště v rockovém třetím světě, tedy i v bývalém východním bloku. Sami tvrdí, že mladší fanoušci od nich stěží mohou přebírat jejich image, že to však dokáže čas.
Na druhou stranu mi hned úvodní skladba koncertu jasně ukázala, že na jejich hudební styl jednoznačně navazovaly kapely, které jsou dodnes na prvních místech světových žebříčků – konkrétně třeba AC/DC. Navíc skladby, jež v průběhu večera zazněly – zejména Razamanaz, Whisky Drinkin Woman a Love Hurts – patří ke klasickým rockovým evergreenům. Mělkost textů potom tvoří kompaktní součást té nostalgické éry a nějaké hluboké filozofování by skupině rozhodně neprospělo. Oproti párplům a především uriášům byl jejich projev mnohem méně okázalý a přirozenější. Mohu říct, že jsem očekával značnou vyčpělost a nudu, ale možná právě proto se dostavil zcela opačný pocit. Členové kapely, jejichž fotografie, která proběhla před koncertem v tisku a značně mě vyděsila, byli najednou na tiskovce docela sympatičtí pánové a vtipkovali na témata typu, že zpívat s opilými slovenskými rockery do tří do rána v baru je strašně úmorné, že za svoji nejlepší desku považují tu nejnovější ale že ji ještě nikdo neslyšel a oni sami, že ji slyšeli teprve předchozího večera (v říjnu už by měla být na světě), že deska Excercises je jejich nejhorší, přičemž matce jednoho se líbí nejvíc, zatímco matka druhého ji vyhodila a tak dále a tak dále.
Zkrátka a dobře. Slovenská kapela Roxana, která jim dělala předskokana, zcela propadla právě pro to, co se u Nazareth nedostavilo – pro vyčpělost (byť na ni ještě nemají věk) a pro jakési mutantní epigonství hardrocku bez šťávy a bez náboje. A nepřičítal bych to jen špatnému zvuku. Oproti tomu rockové balady, bluesové nálady i rockové šlapárny Nazareth zafungovaly. Bylo to zkrátka close enough for rockʼnʼroll. Snad jsem si jako příznivec Einstürzende Neubauten, Laibach, Rain Tree Crow a podobných formací měl odplivnout, ale zkrátka jsem té Nazarethstalgii propadl.
Prosté: Rockʼnʼroll lives on love hurts.
Foto: Tomáš Turek
Ectasy Of St. Theresa
…jsou průvanem do naší zatuchlé klubové scény. Svěží dech jejich písniček probouzí z letargie a polospánku a vymaňuje ze zajetí českého undergroundu a alternativy, do kterého jsme se uchýlili před bolševickou bestií. Bestie sice ještě nechcípla, ale věčně s obdivem civět do tváří Čertů, Hlavsů a Topolů, těchto zbožněných mučedníků, to po mně nechtějte. Nová doba si žádá nové tváře, nové objevy, čerstvou krev do oběhu… a Ecstasy Of St. Theresa jsou tím vším. Jsou větrem, neřku-li fujavicí, která protáhne komíny zanesené sazemi.
Irna Libowitz – zpěv, Jan Muchov – kytara, Jan Gregar – basa a Petr Wegner – bicí. Právě se vrátili ze společného výletu za Sonic Youth (30. 8. 91 Norimberk) a připravují se na koncertní křest své EP desky, který proběhne 16. září v Horizontu (tedy po uzávěrce tohoto čísla). Bude to jejich v pořadí třináctý koncert a není bez zajímavosti, že třetinu z těch dosavadních absolvovali za hranicemi. Mezi šestnáctým a jedenadvacátým srpnem je postupně slyšeli v Rotterdamu, Londýně, Leicesteru a Derby. Ještě než tam ale odjeli, natočili doma pod vlastní značkou a ve vlastní produkci a režii osmnáctiminutové EP a pojmenovali jej – Pigment. Obsahuje čtyři nahrávky – Whatʼs, Square Wave, Whoʼs, Honeyrain, v nichž se slučuje garážová syrovost Sonic Youth s éterickou ladností My Bioody Valentine, nevyjímaje vliv kapel typu Pale Saints či Ride. Rychlé, chvílemi až zběsilé tempo bicích, nenápadná, ale o to účelnější basa a kytarový hřmot tu kontrastují s příjemně melodickým a zasněně vzletným vokálem celkem půvabné zpěvačky. Ecstasy Of St. Theresa jsou kytarovou kapelou, která si více potrpí na barvu zvuku, a tím i náladu nahrávek, než na nějaké překotné exhibiční sólování. Na jejich 12palcovém EP hrají důležitou roli kytarové stěny vytvářené studiovým vrstvením Honzy Muchova (chvílemi až čtyřnásobným). Tato záměrná zvuková změť a neučesanost bude zřejmě v budoucnu pro tuto kapelu typická. Své prvé EP s čarovně krásným obalem vydali na andělsky bílém vynilu prozatímním nákladu – 1000 výlisků. Plánují listopadové promoční turné, mají skvostný hodinový repertoár, zkoušejí téměř každý den a v pozadí stojí René Breila se svou agenturou Mrs. Levi B. Vzhledem k jeho schopnostem nemám o (navíc značně ambiciózní) Ecstasy Of St. Theresa žádné obavy. Budoucnost je jim nakloněna.
The Breeders – Písně o potratech, špatném sexu a špatné televizi
Chci, aby mezi Pixies a Breeders probíhal závod hlava-nehlava, dokud jedna z těchto kapel neovládne svět…
Kim Deal
Do společnosti 4AD se ve 2. polovině 80. let se hřmotem z amerického Bostonu přiřítil hudební protipól pastelově snové tvorby kapel typu Dead Can Dance či This Mortal Coil. Nejprve to byla smíšená skupina Throwing Muses a po ní dnešní hvězdy 4AD Pixies. Logickým vyústěním jejich spříznění hudebního i lidského se v roce 1990 stala skupina The Breeders. Kapelu tvoří tři dívky – černovlasá kytaristka, zpěvačka a autorka většiny skladeb Kim Deal (Pixies), blonďatá kytaristka Tanya Donnelly (Throwing Muses) a basistka – jinak doktorka filozofie – Josephine Wiggs (ex-Perfect Disaster). Kdo se skrývá pod neznámým jménem Shannon (Brit) Doughton, je trochu záhada. Faktem zůstává, že na fotografiích, kde se většinou trojice dívek tváří drsně jako gangsterky z Chicaga, budeme postavu bubeníka marně hledat.
Zvuk The Breeders je syrový, hrubý, kostrbatý, nečesaný a hlučný. Zkrátka je na něm znát, že pochází z hodně „špinavé“ garáže, v níž kdysi rachotil punk. Projekt se zrodil jednou na noční diskotéce v Bostonu, kde se po společném turné svorně opíjely Kim a Tanya a přitom je napadlo natočit disco album. Začaly na něm pracovat, ale brzy jim došlo, že by to bylo pošetilé a směšné. Rozhodly se spolu vytvořit něco pořádného. Basistku Jo znala Kim dobře z Londýna, 19letého bubeníka přivedl producent a prorok amerického hardcore Steve Albini.
„Kolekce dráždivých, provokativních rockových skladeb, které alternují mezi děsivými, nervózně vypjatými a okouzleně praštěnými písněmi.“ Tak označil Option půlhodinové LP Pod, jež The Breeders natočili zcela spontánně během 14 dnů ve skotském Edinburghs Kritiky byly nadšené a deska se v létě 1990 usadila na čele nezávislých hitparád. Ne se všemi kritikami však holky souhlasily – rázně odmítly tvrzení, že se jedná o post-feministický soubor (Tanya: „Těch 14 dní jsme nemusely dumat o tom, že jsme ženské!“) i označení The Breeders za „indie superskupinu“ (Kim na adresu novinářů: „Jděte do prdele, to je přece blbost!“). Pod (outěžek = být těhotná) je napůl lyrické, napůl surrealistické dílko plné schizofrenních, proměnlivých nálad hraničících místy se stavy krajní úzkosti. Na albu vyniká abstraktní vyprávěčský talent Kim. Za všemi neurčitými, podivnými slovy, jež sděluje nevzrušeným, holčičím hlasem, je ovšem nějaký skutečný příběh, bizarnější a fantasknější než nejbujnější představy. Znavené Glorious je o sexuálních špatnostech v ložnici, Limehouse pojednává o problémech Sherlocka Holmese s opiem, poklidnější Fortunately Gone: „vypráví o dívce, jež zemřela, v nebi se stala andělem a bdí nad tím, jehož na zemi tolik milovala.“ Pozornost upoutá i zpunkovělá verze beatlovské Happiness Is A Warm Gun, stejně jako Only In 3ʼs, jež pojednává o domácnosti ve třech, či jemné porno v hutné Opened. Klíčovou skladbou je skvěle vystavěné a víceznačné Hellbound, jež hřmí kytarami a „není o sexu, ale o důsledku sexu“. Je o potraceném plodu, který žije dál nesmrtelným, vnitřním životem. Vzdechy v Oh! podmalované akustickou kytarou a roztomile skřípějícími housličkami (Carrie Bradley) spíš než zpěv připomenou akustický projev orgasmu, ale vynikající „hmyzí píseň“ je přitom zpovědí rozmačkané štěnice (Kim: „Já jen doufám, že nikdo nezašlápne mě.“). Melody Maker skvěle vystihl, že Kim je „jako sladká malá holčička od ‚Poltergeista‘ s čerstvou voňavou pokožkou, jablíčkovými líčky a rozpletenými vlasy, která se usmívá, ovšem přitom jí z koutků úst tryská krev“. A tak působí i nápadité album The Breeders.
Ride
Mark: „Je tady mezi kapelami docela velká konkurence, ale je tu také vzájemný respekt. Je to ale teď lepší než kdykoliv předtím. Možnosti jsou obrovské, když jsou na žebříčcích lidi jako Valentines.“
Též si myslím, že My Bloody Valentine jsou jedním z duchovních mluvčí celé té báječné britské indieʼs scény. Jejich význam pro přelom osmdesátých a devadesátých let bude širšími masmédii doceněn, zřejmě ale až po jejich smrti (rozuměj umělecké). Asi tak jako v případě Sex Pistols či Joy Division. Ze srdce věřím, že jednou budou uctívanou modlou nových muzikantských generací. Obdobně by se mohlo vést i Ride, mladším kolegům vzpomínané kapely u společnosti Creation (připočtěme ještě Primal Scream a o téhle firmě můžeme mluvit jedině se zatajeným dechem).
Lawrence: „Úspěch v minulosti vždy znamenal kompromis, znamenalo to být něčím, čím nejste. Ale náš úspěch, pokud se tomu tak dá říkat, je zcela bez kompromisů. Stejně tak jako u Valentines…“
Ride se dali dohromady koncem roku 1988 v Oxfordu a od té doby hrají v nezměněné čtveřici (ještě Andy a Stephan) hudbu vstřebávající do sebe poslední tři dekády. V jejich retro psychedelickém soundu jsou stopy po Mersey beatu, punku a garážovém rocku. Cítím je jako vhodnou výplň mezi energickým nasazením Wedding Present a vokální zpěvností Mega City Four. Že nejde o nic originálního, objevného? Proč taky. Ostatně sami to komentují: „Vybíráme si z hudby různých časů, všechno to dáváme dohromady a pak z toho uděláme desku“. Zas tak jednoduché to samozřejmě není. Bez talentu by se v těžké konkurenci, o které mluví, těžko prosadili. A že Ride talent mají, o tom nejlépe svědčí jejich písničky obsažené na čtyřech EP deskách – Ride (1/90), Play (4/90), Fall (10/90) a Today Forever (3/91) a prvém LP – Nowhere, které se mezi tyto čtyřpísňové celky natlačilo v prosinci loňského roku. Mimochodem, všem těmto kolekcím se podařilo vystoupit až na vrchol indie Top a to už něco znamená. Z prvého, zřejmě nejlepšího EP, vyznačujícího se oproti dalším jejich projektům větší syrovostí a drásavostí soundu, si nejvíce cením písní Chelsea Girl a Close My Eyes, z těch dalších z roku 1990 pak zejména Like a Daydream, Perfect Time a Taste. Právě tato posledně jmenovaná skladba byla jako jediná zařazena na LP Nowhere a to svědčí o bohaté pokladnici nápadů, jimiž Ride disponují. Vzácně vyrovnané album má své vrcholy, respektive svou kostru ve skladbách Seagull, In A Different Place, Polar Bear, Taste a titulní Nowhere. Oproti počátkům Ride je zvuk již decentně učesanější, pročištěný a více snový. Punková hrubost je zde citlivě nahrazena ladností a průzračností, na jejímž vrcholu září křehký projev zpěváka Marka Gardenera. Ďábelská tempa a vrstvené kytarové stěny se střídají s baladickými polohami a všemu vévodí okouzlující vzletné harmonické vokály jako vystřižené z učebnice zlatých šedesátých let. To vše je rámováno zpětnými vazbami a vůbec všelijakými kytarovými pazvuky, šlechtěnou to specialitou Ride.
Mark: „Politika je v životě kapely důležitá věc, ale my nezkoušíme říkat lidem, koho by měli volit anebo co by měli dělat, a taky neděláme rozruch kolem neplacení daně z hlavy a tak. My je neplatíme, a o co jde?“
Ride patří do vlny nových britských kapel, pro něž je příznačná určitá záměrná bezstarostnost. Nedělají si hlavu s ničím a jejich filozofie spočívá v tom, že prostě hrají tak, jak chtějí, nenechají se nikým ovlivňovat a sami nikoho neovlivňují. Jejich texty jsou plné povznesení se nad monotónní každodenní realitu a je v nich plno odkazů na životní nadhled a smíření se se skutečným stavem věcí.
Zatím nejnovějším výtvorem Ride je EP Today Forever.
Mark: „Je to takové prostřední EP. Příští deska bude jasnější. Tohle je jako bychom si hráli na schovávanou sami se sebou. Poprvé jsme šli do studia bez jediné napsané písně, pouze s nápady.“ Today Forever tvoří skladby Unfamiliar, Sennen, Beneath a Today. Aranžmá jsou ještě zasněnější, zvuk ještě líbivější. Malebné baladické postupy zatlačují někdejší rychlé jízdy do pozadí. Možná je to na škodu, možná ne, ale to rozřeší až budoucnost…
Steve: „Musíš si ale dát bacha, protože vždycky tu je nebezpečí, že se pokusíš proměnit do toho, co o tobě napsali.“