Dybbuk se Zuby nehty…

„Dobrý den, mohl bych s vámi mluvit? Je to ve vašem zájmu.“ Tímto způsobem oslovuje neznámý muž vrásčitého vzhledu na ulicích náhodné chodce. Je to natolik překvapivé, že každý se zpravidla zarazí a s hrůzou očekává, co se bude dít. „Chtěl jsem vám říci, že zřejmě nemáte po večerech co dělat, nudíte se a trpíte nespavostí.“ Po této šokující větě se už reakce rozdvojují. Jedni se nafouknou a po chvíli zase vyfouknou, druzí se též nafouknou a chtějí buď zmizet a setřást svého protivníka či začít být sami nepříjemní. K tomu už ovšem nejsou připuštěni, poněvadž následuje blesková informace, nečekaný slovní direkt: „Znám lék na veškeré vaše bolístky. Právě totiž vyšla deska dívčí skupiny Dybbuk!“
Už jste se s oním pánem setkali? Asi ne. Není divu, vyhledává totiž převážně osoby starší, společensko-diplomatického vzhledu, u nichž se dá předpokládat, že jak Dybbuk, tak ani něco podobného neznají. Ale kdo je vlastně podobný této kapele, která existuje už od roku 1981? Nejprve vystupovaly pod názvem Plyn („Pusťte si plyn, plyn pustí vás“), později se přejmenovaly na Dybbuk („Óóó, dybbuk je zlý duch“) a nyní působí jako Zuby nehty. Pavla Slabá, Hana Řepová, Marka Míková, Kateřina Jirčíková (Nejepsová), Eva Trnková a čerstvě Alice Kalousková (donedávna v Už jsme doma) se společně snaží navázat na tradici legendárního, až kultovního Dybbuku, ovšem výhradně s novým repertoárem. Taktéž by se již rády konečně zbavily věčného srovnávání s Panikou. Svého času tím byl zahuben i zlý duch Dybbuk a tato zkušenost už jim jednou stačila.
Pavla Slabá: „Hrajeme pouze naše vlastní písničky, které vyjadřujou nás, naše životy. Milujeme je. Rády se spolu vídáme a to hraní je naše seberealizace. Jsme osudově spřízněny. Muzikou se neživíme a ani nechceme živit, není to pro nás to hlavní.“ Přestože už mají osm dětí, plánují malé turné, a to od 12. do 17. prosince. Jinak vystupují sporadicky, důvody jsou zřejmé. Ty doby, kdy hrály s Dybbukem až deset koncertů měsíčně, jsou nenávratně pryč. Zachovaly se jim alespoň vzpomínky a jedna z nich má podobu velké desky obsahující devatenáct písniček z let 1981 až 87. Spolu s EP, které před lety vyšlo u Pantonu v rámci série Rock debut a s připravovanou knížkou textů, je to to jediné „hmatatelné“, co po Dybbuku zůstalo. Mohlo by se zdát, že to není zase tak málo, ale…
Pavla Slabá: „S Dybbukem jsme měly spoustu skladeb, zhruba přes padesát. Proto byl pro nás výběr na tuhle desku dost krutej. Všechny ty písničky máme rády, všechny jsou něčím pozoruhodné, každá pro nás něco znamená.“ Kde se v těch holkách vzal tak velký tvůrčí potenciál? Po několikerém obehrání LP a EP jsem se sám ujistil, že všech 24 kousků představuje hodnotné a svéprávné střípky pozoruhodné mozaiky celé éry Dybbuku. Ani o jedné skladbě se nedá říci, že by byla zbytečná.
Pavla Slabá: „Hodně dělalo to, že všechny jsme měly nápady a zpracovávaly jsme je společně. Nikdy pro nás nebyla zásadní dokonalost, která je typická pro muže. Vždycky pro nás bylo důležitější zhudebnit dobrou myšlenku, než jenom dokonale zahrát nějakou blbost. Ale hlavně nás vždycky štvalo, když se někde psalo ,dívčí skupinaʻ. Všiml sis snad někdy, že by se psalo ,klučičí skupinaʻ?“
Mohlo by se zdát, že jsou to všechno feministky, které si programové kluky mezi sebe nepustí. I když „na každém šprochu pravdy trochu“, jak říká jedno moudré přísloví. Se Zuby nehty zpočátku zkoušelo pár kluků, ale …ovšem …jelikož …no …protože… Pavla Slabá: „Ze začátku jsme Zuby nehty byly já a Marka a pak tam byl její manžel Tomáš a dále Honza Lorenc a Michal Pokorný, tedy převaha mužů. Postupně jsme je ale nahradily, a to proto, že neměli žádnej tvůrčí potenciál, hráli jenom naše písně. Raději jsme je nahradily tvůrčími ženami.“ LP Desku „Ale čert to vem“ vydal Dybbuku Punc. Natáčely ji čtrnáct dní a producentsky i manažersky jim pomáhal Mirek Wanek z Už jsme doma. Nebývá u nás častým zvykem, aby sama kapela byla se zvukem spokojená. „Dybbučky“ jsou ovšem nadmíru a ten-to fakt připisují právě Wankovi. Vžil se prý do producentské role s takovým odhodláním, že dal do nahrávky celou svou duši. Ostatně Zuby nehty jsou s Už jsme doma a tak trochu i se Třemi sestrami velice spřízněny. U jedněch zkoušejí ve zkušebně a s druhými si je pletou…
Pavla Slabá: „Jednou jsme já, Marka a Eva šly ze zkušebny na oběd na Kovárnu a měly jsme tam s sebou i nástroje, takže bylo poznat, že jsme muzikantky. Po chvíli tam k nám přišli nějaký mladý kluci, a že prej jestli nejsme ty Tři sestry.“

UNI v Londýně, část 3. – rastamani a další

Tradičním centrem přistěhovalců z karibské oblasti je západní Londýn. Proto také One Love Concert, pořádaný především na počest 98. výročí narození samotného Rase Tafariho neboli etiopského císaře Haile Selassie, se nemohl konat jinde, než na West London Sport Stadium – to už je takový okraj Londýna, že když z něj vyjdete, ocitnete se někde na louce. Slovo „především“ v minulé větě znamená, že koncert byl samozřejmě věnován i letošnímu nebožtíku č. 2 (hned za Morrisonem), králi reggae Bobu Marleymu. Během desetihodinového maratónu se tady v neděli 21. 7. představilo patnáct jmen, z nichž řada ve světě reggae skutečně hodně znamená: Earl 16, Ras Michael, Bob Andy, Junior Reid, Freddie McGregor, Gregory Isaacs, Culture, Israel Vibration aj. Z méně známých mě zaujala zpěvačka, která si říká Sha Sha. Ale vrcholem byli postmarleyovští Wailers na závěr. V životě jsem netušil, že uslyším všechny Marleyho pecky „live“ v tak věrném a přitom šťavnatě rockovém podání, žádná jamajská polka. Stadión plápolal červeno-žluto-zeleně, všude se vznášela oblaka čpavého dýmu z ganji a koncentrace i délka dreadlocků v přítomném čtyřicetitisícovém davu dosáhla jinde nevídaného maxima. Odevšad na vás koukal triumvirát Haile Selassie – Bob Marley – Marcus Garvey, doplněný dalšími černými hrdiny: Kingem, Malcolmem X, Bikem a Mandelou. Prodávala se všemožná západoindická jídla a pochutiny (na rozdíl od normálního bigbítu, kde dostanete maximálně tak pivo a hamburger), stánky byly přecpány T-shirts, plackami, revoluční levičáckou literaturou a jinými pitominami.
Vůbec je divné, že rastamanům a černým přistěhovalcům obecně nevadí tzv. africký socialismus, díky němuž vzal za své i třeba sám Haile Selassie. Ve svých „black culture shops“ s chutí prodávají knížky Fidela Castra nebo Angely Davisové, propagují sympatie k palestinským teroristům a černý rasismus – hesla „First woman – black woman“ a „Before any other culture there was black culture“ mně neznějí o nic liběji, než třeba „White power“. Všechno to silně připomíná „boj“ Slováků proti českému kolonialismu. Nudný a únavný je fakt, že v západních společnostech se menšiny neustále staví do role utiskovaných a ponižovaných, neustále za něco bojují – a český turista se jen diví: „Co se jim kruci vlasně děje?“ Týká se to třeba i homosexuálů, jejichž festivalu Pride 91 (údajně největšího v dějinách Velké Británie) jsem se také zúčastnil. Mezi cca 50 000 homosexuály a lesbičkami v oválu jiholondýnského Kennington Park překvapivě nechyběla militantní agresivita ve směru ke společnosti. Nechyběli tu také profesionální bojovníci za práva všeho a všech – od komunistů po Socialistickou dělnickou stranu – pilně distribuující své rozvratnické brožurky. Když se mně jeden z těchto zoufalců pokusil neúspěšně prodat časopis „Marxism 91“, udělal mně alespoň malé ideologické školení – byl docela dobře obeznámen s poměry ve střední Evropě. Dozvěděl jsem se tedy, že po smetení komunistů (kteří ostatně žádnými pravými komunisty nebyli, pouze znetvořili toto jinak dokonalé učení) nás čeká ještě druhá revoluce, která zatočí s prohnilým, ze Západu k nám importovaným kapitalismem. A pak se budeme teprve mít dobře. Odcházel jsem zbrocen studeným potem, brumlaje si něco o nezničitelné lidské blbosti. V duchu jsem se omlouval Margaret Thatcherové za všechny ty tupce, kteří ji ve svých textech nesčíslněkrát popravili či jinak zdeptali. Všem bych přál dvouletou povinnou stáž v husákovsko-jakešovském Československu.
Z těchto všech důvodů jsem si s uleh-čením přečetl článek černošského novináře Chenjerai Hove v nezávislém časopisu Index on censorship. Tvrdě tam zkritizoval systém strana-vláda, který právě teď vládne v Marleym oslavovaném (!) Zimbabwe. Snad to všem těm pseudorevolucionářům taky jednou dojde a nebudou k tomu potřebovat celých čtyřicet let.
Ale jinak – One Love Concert byl skvělej a na tom gay festivalu Pride 91 byla spousta hezkejch ženskejch (až na to, že to byli chlapi).

UNI v Londýně 2 – filmy

Nebožtíkem č. 1 v letním (i jarním) Londýně byl bezkonkurenčně Jim Morrison. Dvacet let, uplynuvších začátkem července od jeho tragické smrti, vyvolalo nebývalou vlnu konjunktury Doors, projevující se hudební záplavou reedicí i nově koncipovaných výběrů greatest hits, biografické literatury (nejméně 7–8 věcí), Morrisonových básnických sbírek, plakátů, triček, placek apod., všechno o 10–20 % dražší než zbytek. Dokonce i v „seriózních“ knihkupectvích, kde jinak o knížky s rockovou tematikou nezakopnete ani náhodou, vždy jeden dva morrisonovské tituly byly k mání. A pak je tu samozřejmě film Olivera Stonea Doors, který měl premiéru v dubnu a všechno to řádně přikrmil, ne-li rovnou odstartoval. Čerpá v maximální míře z asi nejlepšího doorsovského živočichopisu No one gets alive out from here od Dannyho Sugermana, který se Stone pokusil doplnit vlastní diskutabilní verzí rádobypsychologizujícího pozadí, odvozeného z jedné příhody Morrisonova dětství. Film vyvolává nejednoznačné reakce, od znechucených úšklebků „další americká sračka“, až po uznalé mručení „to je ono, takhle to přesně bylo“. Je fakt, že řada osvědčených klišé i průhledných nevěrohodných scének měla posloužit lepší prodejnosti nebo přitáhnout do kina poněkud tupější publikum. Na druhé straně především výborně zvládnuté davové scény na koncertech mohou dnešním teenagerům zprostředkovat kouzlo Morrisonovy nezvladatelné osobnosti i autentickou atmosféru 2. poloviny šedesátých let. Představitel hlavní role Val Kilmer střídá silná místa se slabšími, ostatní tři Doors (Kyle McLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon) mu v rozporu se skutečností pouze sekundují. K nejtrapnějším pasážím, kdy hanba člověka přímo fackuje, patří seznámení Jima s Andy Warholem a Nico, kteří ve filmu působí jako karikatury sebe sama, nebo patetické a hysterické výstupy Jimovy věčné lásky Pamely (Meg Ryan). Týden potom jsem zhlédl legendární dílo z roku 1968 Performance s Mickem Jaggerem a Edwardem Foxem, které si i v Británii nějaký ten čas poleželo v trezoru. Celý pan Stone vedle něj vypadal jako autor comicsových seriálů. Atmosférou se jedná o jakéhosi anglického křížence Easy Rider a Midnight Cowboy a především – to není o 60. letech, to jsou 60. léta.
Šedesátá léta zkrátka zase jedou – a co je nejlepší, v původním vydání, ne ve zpotvořených a účelových verzích všelijakých epigonů a mersey soundů. Tak mimo Doors se třeba skvěle prodával třídeskový sampler Children Of The Revolution obsahující Free, Jefferson Airplane, Marca Bolana a další protagonisty té doby. Comeback slaví také Jimi Hendrix. Virtuozitu a nedostižnou genialitu tohoto muzikanta jsem si připomněl ve filmovém klubu Scala Cinema, kde jsem strávil sobotní odpoledne s hendrixovskou trilogií – životopisný A Film About Jimi Hendrix a dva koncertní záznamy Jimi Hendrix At The Isle Of Wight (1970) a Jimi plays Monterey (1967) představovaly skvělé zhodnocení čtyř liber za lístek. Scala Cinema letos oslavila deset let trvání. Je to skutečně excelentní filmový klub, kde si můžete dát nohy na sedadlo před vámi a dopitou plechovku od piva pak hodit pod něj. Za jednotné vstupné lze každé odpoledne zhlédnout kolekci několika (!) filmů i s reprízami v různých cyklech, ať autorských, nebo tematických. V noci zase běží nonstop promítání oddechovek (Aliens, Predátor apod.).
Film Dandy režiséra Petera Sempela nesl v programu Scaly nálepku industriálního gothpunkového Německa, resp. Berlina, ale odehrává se i v Indii, Egyptě, nebo v Londýně. Údajně je inspirován putováním Voltairova Candida, ve skutečnosti je to pěkné zmatená a neorganizovaná pakárna, nepostrádající ovšem tajemství a magii nevyřčeného. Hlavním putujícím je Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten a kolega Nicka Cavea – ten je postavou č. 2. Ve filmu se také objeví švýcarský multimilionář Dieter Meier z Yello a dvě bývalé východoevropské emigrantky Nina Hagen a Lene Lovich či japonští průkopníci alternativy Kazuo Ohno a Sogho Ishii.
Hudba koresponduje s obsazením: Bad Seeds, Birthday Party, Einstürzende Neubauten, Yello apod. Předfilmem, na který jsem se velmi těšil, měl být neubautenovský Halbermensch, nakonec zůstalo u narcisistního a nepovedeného filmu Kennetha Angera Lucifer Rising.
Další filmový klub, nesoucí honosný název National Film Theatre a dramaturgicky silně připomínající naše bývalé Ponrepo, se nachází v kulturním komplexu South Bank Centre. Velká část běžné londýnské sítě kin patří firmě Cannon. V průměru se koná 1–2 premiéry týdně, ovšem, 90 % filmů pochází z Hollywoodu a 90 % z nich podle toho taky vypadá.

Jedenácté dítě Jany Koubkové

Vokalíza 1991, 7. září, Žofín
„Should I stay or should I go…“ – tato otázka mě společně s Clash napadala na letošní Vokalíze poměrně často. Již před deseti lety proběhlo první takové setkání jazz-blues-rockových zpěváků a během uplynulé dekády jednotlivé ročníky přehlídky upozornily na řadu vynikajících osobností – Helenou Arnetovou počínaje a třeba dívčí punkovou skupinou Plyn (později Dybbuk, dnes Zuby nehty) konče. Zatímco v minulosti se Vokalíza potýkala s problémy cenzurními a schvalovacími, dnes musí překonávat překážky finanční, ale i dramaturgické. Letmý pohled na program letošní 11. Vokalízy, která se vrátila z Lucerny se vší skromností zpátky na Žofín, naznačoval, že budeme asi svědky instrumentálně vynikajících vystoupení, ale že tu chybí atraktivní jména, jež by přitáhla diváky. A opravdu zájem diváků velký nebyl.
Hrálo se na třech místech (střídala se Zahradní restaurace s Malým sálem a večer už jen plesový Velký sál) a tak se na Slovanském ostrově bluesovalo (Pohromadě na přehradě, ASPM), jazzovak) (Naima s nadějnou Ivetou Kováčovou) a dokonce i swingovalo (skupina Swings). Takže téměř žádná nová jména, žádné překvapení, nic zvláštního, co by nějak zvlášť upoutalo. Vedle docela zajímavé fúze zemitého bigbítu s moravským folklórem skupiny Dobrohošf tak potěšil především zvukově barevný rock-pop-soul České Annie Lennox – a tedy temperamentní Marcely Březinové, kterou doprovázel Yandim Band. Marcela v krátkých šortkách nejen skvěle zpívala (napůl anglicky), ale přitom jak pobíhala po pódiu se i potvrdilo, že v Rock & Popu nelhala – rozhodně má větší prsa než zpěvačka Eurythmics.
Absolutním vrcholem – byl opět nikterak překvapujícím – pro mne bylo třičtvrtěhodinové vystoupení zpívajícího poslance Vladimíra Mišíka a jeho Etc. Písničky jsou to dnes již klasické, ale zároveň nadčasové (sarkastické Dědečkovo 20 deka duše či Wünschova generační zpověcf Špejchar blues). Písním nechybí šlapající tempo a odpich, ale ani půvabné kytarové melodie. A až vás naše holka vystřídá, nezapomeňte jí jako poslední sbohem pustit Kdo přijde po mně.
Jan Spálený z ASPM označil Vokalízu za „dítě“ Jany Koubkové, která sestavovala dramaturgii a celou přehlídku uváděla. Ale nad dalším osudem, ale i smyslem Vokalízy visí asi nejeden otazník…

Dan McCafferty

Nazaratehstalgia

Dan McCafferty

V dávné hardrockové minulosti byly v oblibě výrazy jako Heepsteria nebo Purpiemania. Náladu na koncertě Nazareth dne 7. 9. 91 ve Sportovní hale v Praze, pořádanou agenturou Musicvars, bych v tomto stylu jednoznačně označil jako Nazarethstalgia. Pokud bych měl srovnávat koncerty všech těchto tří hardrockových legend, které se v průběhu minulých let u nás objevily, měl tento jednu nespornou přednost v osobě zpěváka. V tomto ohledu byli Bernie Shaw jako frontman UH a Joe Lynn Turner jako frontman DP zklamáním. Zato charakteristicky chraplavý hlas Dana McCaffertyho k soundu kapely neodmyslitelně patří a dokáže skutečně evokovat tu atmosféru poloviny sedmdesátých let, kdy se ještě Nazareth vyhřívali na výsluní světové rockové scény. Kapela sama je v podstatě jakousi živou konzervou, je to zastavený čas, jenž vrací pamětníky do jejich teenagerských let a těm mladším přibližuje, jak to tehdy vlastně bylo. A je tak možná něčím, co by se dalo přirovnat k show Buffalo Billa, ovšem v mnohem upřímnější poloze. Nazareth se nesnaží o nové průboje, o objevování nepoznaných poloh, jsou to staří rockʼnʼrolloví harcovníci, které baví jezdit po světě a hrát lidem pro radost. Už dávno se vzdali boje o stěžejní pozice v gramofonovém průmyslu a jejich nové desky procházejí takřka bez povšimnutí. Stejně jako řada dalších našli nová odbytiště v rockovém třetím světě, tedy i v bývalém východním bloku. Sami tvrdí, že mladší fanoušci od nich stěží mohou přebírat jejich image, že to však dokáže čas.
Na druhou stranu mi hned úvodní skladba koncertu jasně ukázala, že na jejich hudební styl jednoznačně navazovaly kapely, které jsou dodnes na prvních místech světových žebříčků – konkrétně třeba AC/DC. Navíc skladby, jež v průběhu večera zazněly – zejména Razamanaz, Whisky Drinkin Woman a Love Hurts – patří ke klasickým rockovým evergreenům. Mělkost textů potom tvoří kompaktní součást té nostalgické éry a nějaké hluboké filozofování by skupině rozhodně neprospělo. Oproti párplům a především uriášům byl jejich projev mnohem méně okázalý a přirozenější. Mohu říct, že jsem očekával značnou vyčpělost a nudu, ale možná právě proto se dostavil zcela opačný pocit. Členové kapely, jejichž fotografie, která proběhla před koncertem v tisku a značně mě vyděsila, byli najednou na tiskovce docela sympatičtí pánové a vtipkovali na témata typu, že zpívat s opilými slovenskými rockery do tří do rána v baru je strašně úmorné, že za svoji nejlepší desku považují tu nejnovější ale že ji ještě nikdo neslyšel a oni sami, že ji slyšeli teprve předchozího večera (v říjnu už by měla být na světě), že deska Excercises je jejich nejhorší, přičemž matce jednoho se líbí nejvíc, zatímco matka druhého ji vyhodila a tak dále a tak dále.
Zkrátka a dobře. Slovenská kapela Roxana, která jim dělala předskokana, zcela propadla právě pro to, co se u Nazareth nedostavilo – pro vyčpělost (byť na ni ještě nemají věk) a pro jakési mutantní epigonství hardrocku bez šťávy a bez náboje. A nepřičítal bych to jen špatnému zvuku. Oproti tomu rockové balady, bluesové nálady i rockové šlapárny Nazareth zafungovaly. Bylo to zkrátka close enough for rockʼnʼroll. Snad jsem si jako příznivec Einstürzende Neubauten, Laibach, Rain Tree Crow a podobných formací měl odplivnout, ale zkrátka jsem té Nazarethstalgii propadl.
Prosté: Rockʼnʼroll lives on love hurts.

Foto: Tomáš Turek

Ectasy Of St. Theresa

…jsou průvanem do naší zatuchlé klubové scény. Svěží dech jejich písniček probouzí z letargie a polospánku a vymaňuje ze zajetí českého undergroundu a alternativy, do kterého jsme se uchýlili před bolševickou bestií. Bestie sice ještě nechcípla, ale věčně s obdivem civět do tváří Čertů, Hlavsů a Topolů, těchto zbožněných mučedníků, to po mně nechtějte. Nová doba si žádá nové tváře, nové objevy, čerstvou krev do oběhu… a Ecstasy Of St. Theresa jsou tím vším. Jsou větrem, neřku-li fujavicí, která protáhne komíny zanesené sazemi.
Irna Libowitz – zpěv, Jan Muchov – kytara, Jan Gregar – basa a Petr Wegner – bicí. Právě se vrátili ze společného výletu za Sonic Youth (30. 8. 91 Norimberk) a připravují se na koncertní křest své EP desky, který proběhne 16. září v Horizontu (tedy po uzávěrce tohoto čísla). Bude to jejich v pořadí třináctý koncert a není bez zajímavosti, že třetinu z těch dosavadních absolvovali za hranicemi. Mezi šestnáctým a jedenadvacátým srpnem je postupně slyšeli v Rotterdamu, Londýně, Leicesteru a Derby. Ještě než tam ale odjeli, natočili doma pod vlastní značkou a ve vlastní produkci a režii osmnáctiminutové EP a pojmenovali jej – Pigment. Obsahuje čtyři nahrávky – Whatʼs, Square Wave, Whoʼs, Honeyrain, v nichž se slučuje garážová syrovost Sonic Youth s éterickou ladností My Bioody Valentine, nevyjímaje vliv kapel typu Pale Saints či Ride. Rychlé, chvílemi až zběsilé tempo bicích, nenápadná, ale o to účelnější basa a kytarový hřmot tu kontrastují s příjemně melodickým a zasněně vzletným vokálem celkem půvabné zpěvačky. Ecstasy Of St. Theresa jsou kytarovou kapelou, která si více potrpí na barvu zvuku, a tím i náladu nahrávek, než na nějaké překotné exhibiční sólování. Na jejich 12palcovém EP hrají důležitou roli kytarové stěny vytvářené studiovým vrstvením Honzy Muchova (chvílemi až čtyřnásobným). Tato záměrná zvuková změť a neučesanost bude zřejmě v budoucnu pro tuto kapelu typická. Své prvé EP s čarovně krásným obalem vydali na andělsky bílém vynilu prozatímním nákladu – 1000 výlisků. Plánují listopadové promoční turné, mají skvostný hodinový repertoár, zkoušejí téměř každý den a v pozadí stojí René Breila se svou agenturou Mrs. Levi B. Vzhledem k jeho schopnostem nemám o (navíc značně ambiciózní) Ecstasy Of St. Theresa žádné obavy. Budoucnost je jim nakloněna.

The Breeders – Písně o potratech, špatném sexu a špatné televizi

Chci, aby mezi Pixies a Breeders probíhal závod hlava-nehlava, dokud jedna z těchto kapel neovládne svět…
Kim Deal

Do společnosti 4AD se ve 2. polovině 80. let se hřmotem z amerického Bostonu přiřítil hudební protipól pastelově snové tvorby kapel typu Dead Can Dance či This Mortal Coil. Nejprve to byla smíšená skupina Throwing Muses a po ní dnešní hvězdy 4AD Pixies. Logickým vyústěním jejich spříznění hudebního i lidského se v roce 1990 stala skupina The Breeders. Kapelu tvoří tři dívky – černovlasá kytaristka, zpěvačka a autorka většiny skladeb Kim Deal (Pixies), blonďatá kytaristka Tanya Donnelly (Throwing Muses) a basistka – jinak doktorka filozofie – Josephine Wiggs (ex-Perfect Disaster). Kdo se skrývá pod neznámým jménem Shannon (Brit) Doughton, je trochu záhada. Faktem zůstává, že na fotografiích, kde se většinou trojice dívek tváří drsně jako gangsterky z Chicaga, budeme postavu bubeníka marně hledat.
Zvuk The Breeders je syrový, hrubý, kostrbatý, nečesaný a hlučný. Zkrátka je na něm znát, že pochází z hodně „špinavé“ garáže, v níž kdysi rachotil punk. Projekt se zrodil jednou na noční diskotéce v Bostonu, kde se po společném turné svorně opíjely Kim a Tanya a přitom je napadlo natočit disco album. Začaly na něm pracovat, ale brzy jim došlo, že by to bylo pošetilé a směšné. Rozhodly se spolu vytvořit něco pořádného. Basistku Jo znala Kim dobře z Londýna, 19letého bubeníka přivedl producent a prorok amerického hardcore Steve Albini.
„Kolekce dráždivých, provokativních rockových skladeb, které alternují mezi děsivými, nervózně vypjatými a okouzleně praštěnými písněmi.“ Tak označil Option půlhodinové LP Pod, jež The Breeders natočili zcela spontánně během 14 dnů ve skotském Edinburghs Kritiky byly nadšené a deska se v létě 1990 usadila na čele nezávislých hitparád. Ne se všemi kritikami však holky souhlasily – rázně odmítly tvrzení, že se jedná o post-feministický soubor (Tanya: „Těch 14 dní jsme nemusely dumat o tom, že jsme ženské!“) i označení The Breeders za „indie superskupinu“ (Kim na adresu novinářů: „Jděte do prdele, to je přece blbost!“). Pod (outěžek = být těhotná) je napůl lyrické, napůl surrealistické dílko plné schizofrenních, proměnlivých nálad hraničících místy se stavy krajní úzkosti. Na albu vyniká abstraktní vyprávěčský talent Kim. Za všemi neurčitými, podivnými slovy, jež sděluje nevzrušeným, holčičím hlasem, je ovšem nějaký skutečný příběh, bizarnější a fantasknější než nejbujnější představy. Znavené Glorious je o sexuálních špatnostech v ložnici, Limehouse pojednává o problémech Sherlocka Holmese s opiem, poklidnější Fortunately Gone: „vypráví o dívce, jež zemřela, v nebi se stala andělem a bdí nad tím, jehož na zemi tolik milovala.“ Pozornost upoutá i zpunkovělá verze beatlovské Happiness Is A Warm Gun, stejně jako Only In 3ʼs, jež pojednává o domácnosti ve třech, či jemné porno v hutné Opened. Klíčovou skladbou je skvěle vystavěné a víceznačné Hellbound, jež hřmí kytarami a „není o sexu, ale o důsledku sexu“. Je o potraceném plodu, který žije dál nesmrtelným, vnitřním životem. Vzdechy v Oh! podmalované akustickou kytarou a roztomile skřípějícími housličkami (Carrie Bradley) spíš než zpěv připomenou akustický projev orgasmu, ale vynikající „hmyzí píseň“ je přitom zpovědí rozmačkané štěnice (Kim: „Já jen doufám, že nikdo nezašlápne mě.“). Melody Maker skvěle vystihl, že Kim je „jako sladká malá holčička od ‚Poltergeista‘ s čerstvou voňavou pokožkou, jablíčkovými líčky a rozpletenými vlasy, která se usmívá, ovšem přitom jí z koutků úst tryská krev“. A tak působí i nápadité album The Breeders.

Ride

Mark: „Je tady mezi kapelami docela velká konkurence, ale je tu také vzájemný respekt. Je to ale teď lepší než kdykoliv předtím. Možnosti jsou obrovské, když jsou na žebříčcích lidi jako Valentines.“
Též si myslím, že My Bloody Valentine jsou jedním z duchovních mluvčí celé té báječné britské indieʼs scény. Jejich význam pro přelom osmdesátých a devadesátých let bude širšími masmédii doceněn, zřejmě ale až po jejich smrti (rozuměj umělecké). Asi tak jako v případě Sex Pistols či Joy Division. Ze srdce věřím, že jednou budou uctívanou modlou nových muzikantských generací. Obdobně by se mohlo vést i Ride, mladším kolegům vzpomínané kapely u společnosti Creation (připočtěme ještě Primal Scream a o téhle firmě můžeme mluvit jedině se zatajeným dechem).
Lawrence: „Úspěch v minulosti vždy znamenal kompromis, znamenalo to být něčím, čím nejste. Ale náš úspěch, pokud se tomu tak dá říkat, je zcela bez kompromisů. Stejně tak jako u Valentines…“
Ride se dali dohromady koncem roku 1988 v Oxfordu a od té doby hrají v nezměněné čtveřici (ještě Andy a Stephan) hudbu vstřebávající do sebe poslední tři dekády. V jejich retro psychedelickém soundu jsou stopy po Mersey beatu, punku a garážovém rocku. Cítím je jako vhodnou výplň mezi energickým nasazením Wedding Present a vokální zpěvností Mega City Four. Že nejde o nic originálního, objevného? Proč taky. Ostatně sami to komentují: „Vybíráme si z hudby různých časů, všechno to dáváme dohromady a pak z toho uděláme desku“. Zas tak jednoduché to samozřejmě není. Bez talentu by se v těžké konkurenci, o které mluví, těžko prosadili. A že Ride talent mají, o tom nejlépe svědčí jejich písničky obsažené na čtyřech EP deskách – Ride (1/90), Play (4/90), Fall (10/90) a Today Forever (3/91) a prvém LP – Nowhere, které se mezi tyto čtyřpísňové celky natlačilo v prosinci loňského roku. Mimochodem, všem těmto kolekcím se podařilo vystoupit až na vrchol indie Top a to už něco znamená. Z prvého, zřejmě nejlepšího EP, vyznačujícího se oproti dalším jejich projektům větší syrovostí a drásavostí soundu, si nejvíce cením písní Chelsea Girl a Close My Eyes, z těch dalších z roku 1990 pak zejména Like a Daydream, Perfect Time a Taste. Právě tato posledně jmenovaná skladba byla jako jediná zařazena na LP Nowhere a to svědčí o bohaté pokladnici nápadů, jimiž Ride disponují. Vzácně vyrovnané album má své vrcholy, respektive svou kostru ve skladbách Seagull, In A Different Place, Polar Bear, Taste a titulní Nowhere. Oproti počátkům Ride je zvuk již decentně učesanější, pročištěný a více snový. Punková hrubost je zde citlivě nahrazena ladností a průzračností, na jejímž vrcholu září křehký projev zpěváka Marka Gardenera. Ďábelská tempa a vrstvené kytarové stěny se střídají s baladickými polohami a všemu vévodí okouzlující vzletné harmonické vokály jako vystřižené z učebnice zlatých šedesátých let. To vše je rámováno zpětnými vazbami a vůbec všelijakými kytarovými pazvuky, šlechtěnou to specialitou Ride.
Mark: „Politika je v životě kapely důležitá věc, ale my nezkoušíme říkat lidem, koho by měli volit anebo co by měli dělat, a taky neděláme rozruch kolem neplacení daně z hlavy a tak. My je neplatíme, a o co jde?“
Ride patří do vlny nových britských kapel, pro něž je příznačná určitá záměrná bezstarostnost. Nedělají si hlavu s ničím a jejich filozofie spočívá v tom, že prostě hrají tak, jak chtějí, nenechají se nikým ovlivňovat a sami nikoho neovlivňují. Jejich texty jsou plné povznesení se nad monotónní každodenní realitu a je v nich plno odkazů na životní nadhled a smíření se se skutečným stavem věcí.
Zatím nejnovějším výtvorem Ride je EP Today Forever.
Mark: „Je to takové prostřední EP. Příští deska bude jasnější. Tohle je jako bychom si hráli na schovávanou sami se sebou. Poprvé jsme šli do studia bez jediné napsané písně, pouze s nápady.“ Today Forever tvoří skladby Unfamiliar, Sennen, Beneath a Today. Aranžmá jsou ještě zasněnější, zvuk ještě líbivější. Malebné baladické postupy zatlačují někdejší rychlé jízdy do pozadí. Možná je to na škodu, možná ne, ale to rozřeší až budoucnost…
Steve: „Musíš si ale dát bacha, protože vždycky tu je nebezpečí, že se pokusíš proměnit do toho, co o tobě napsali.“

Krása zoufalství This Mortal Coil

„…when we have shuffled off this morta! coil.“
„…až se smrtelného těla zbudem.“
W. Shakespeare: Hamlet (111,1)
Od chvíle, kdy Joy Division natočili své skvostné rekviem za všechny zamilované Love Will Tear Us Apart (Od sebe nás oddělí láska), těžko nalezneme smutnější, ale také nádhernější skladby o lásce, než jsou písně příležitostného projektu šéfa 4AD Ivo Watts-Russella This MortalCoil. Tajemný název (volně přeloženo: Toto pozemské trápení) je vyňatý z proslulého Hamletova monologu. Zlí jazykové tvrdí, že když TMC neexistovali, tak je bylo nutné vymyslet, ale Ivo zdůrazňuje, že to „není skupina, ale jen amalgamace nápadů a spoluprací“. Je ovšem pravda, že TMC vytvořili jednotící rámec celé firmy. Jednak se na projektu podílela většina kapel, působících u této značky, a jednak TMC dokonale vykreslili image 4AD – záhadné až spiritisticky laděné ztvárnění Vnitřních světů a existencionalistické výlety do nejneproniknutelnějších míst lidských srdcí, které nekončí dobře. Důležité přitom je, že všechny umělce, ač je jinak forma jejich výpovědí značně odlišná, spojuje víra, že „hudba může být velmi důležitá v jistých momentech vašeho života.“ Všechno začalo v Americe na koncertě Modern English, kdy Ivo uslyšel Sixteen Days a Gathering Dust – dvě starší písničky spojené do jednoho celku. Pro Iva to byl jeden z nejdůležitějších momentů života. Členové skupiny skladby sice na desku nahrát nechtěli, ale Ivo je nakonec přesvědčil a jeho neurčitý sen dostal konkrétní podobu. Obě písně se objevily na stejnojmenném maxisinglu v roce 1983. Společně s Modern English jej natočili i členové Cocteau Twins, jejichž barevně zaostřené kytarové koláže a zvukomalebný hlas Elizabeth Frazer daly devítiminutové skladbě nezapomenutelnou podobu. Na B straně upoutala Liz nazpívaná píseň Song To The Siren od Ivova milovaného amerického písničkáře Tima Buckleye, jež předznamenala první dlouhohrající desku TMC nazvanou ItʼII End In Tears (Skončí to slzami, 1984). Ivo do studia pozval Členy Dead Can Dance, Cocteau Twins, Rema-Rema, The Wolfgang Press, Modern English, Colourbox aX-mal Deutschland, ale kromě nich také např. multiinstrumentalistu Martina McCarricka, Gordona Sharpa (zpěvák Cynditalk) a nebo Howarda Devota z bývalých Buzzcocks resp. Magazine. Hudebníci přišli s vlastními nápady, ale kromě nich nahráli rovněž překvapivé nové verze starších skladeb Ivových oblíbených autorů, např. posmutnělé Kangaroo a Holocaust od Alexe Chiltona a nebo nejnádhernější píseň alba Another Day (Roy Harper), kterou fantasticky zazpívala jen za doprovodu violy, houslí a čela Liz Frazer. Zní tu jak rozkvetlá růže zmírající v klášterní zahradě. Eklektické album vytváří neobyčejně kompaktní celek, přestože stylový vějíř je velice pestrý – vedle akustických skladeb (A Single Wish) se objevují náznaky balkánského folklóru Dead Can Dance včetně hlasu kněžky Lisy Gerrard (rozbouřené Dreams Made Flesh), ale i skladby ryze elektronické (horrorové syntezátorové sci-fi Fyt), Či vysloveně kytarové (vzácně hravé Not Mé). Ivo tak dokonale – v jednotě s bolestným názvem alba – vytvořil něco, co označil jako „krásu zoufalství1“, a to v podmínkách, kdy se jednotlivé skladby alba natáčely zcela izolovaně a nikdo z interpretů neměl tušení, jaký bude výsledek. Ten lze charakterizovat prostě – zářivý klenot v katalogu 4AD. 0 dva roky později vyšlo EP Come Here My Love (od Vana Morrisona), po němž následovalo dvojalbum Filigree And Shadow (Filigrán a stín, 1986). Pro TMC příznačné křehké propojení akustických nástrojů – smyčce, saxofon, piano – s prostředky vyloženě rockovými (nemilosrdný elektronický rytmus, magické klávesové plochy, bolestně vypjatá kytarová sóla a mimohudební výplně – např. zvuk vrtulníku), společně se sugestivním zpěvem evokuje hudbu rajské zahrady nad jícnem marnosti a beznaděje (Strenght Of Strings, I Want To Live, The Jeweller). Solipsistická dramatizace vnitřního života a introspekce na této 74 minutové truchlivé suitě, kde jednotlivé skladby volně přecházejí do sebe, tak nabrala až mírně masochistické ladění. I proto se snesly na desku značné kritiky – album bylo označováno za snobské a kýčovité. Každopádně díky zbytečně dlouhé minutáži byla řada výtečných nápadů poněkud rozmělněna. Na dvojalbu nalezneme znovu převzaté skladby (od Talking Heads, Wire, Judy Collins, Tima Buckleye…), neboť Ivo považuje za fascinující oživit písničky zapomenutých autorů raných 70. nebo pozdních 60. let a natočit je s lidmi, kteří se ve studiu nikdy nepotkali. Na desce neslyšíme již hlasy Lisy Gerrard ani Liz Frazer, neboť jejich účast na debutu TMC posunula desku příliš k tvorbě jejich mateřských skupin. Prostor tak dostali méně známí Louise a Deidre Rutkowski, Dominie Appleton, Alison Limerick a další. Po spoluúčasti na kompilaci 4AD Lonely Is An Eyersone (snově strašidelné Acid, Bitter And Shadow) se TMC ohlásili až v květnu letošního roku dalším dvojalbem Blood (Krev, 1991), jež koncepčně, hudebně a částečně i personálně navazuje na předchozí dvoudeskový komplet. Titul znovu útočí na nejčistší city posluchačů svojí mystickou „krásou zoufalství“ (Ivo: „…nejsilnější pocity mám z hudby, která vychází ze zoufalství“). V některých skladbách dominují vznešené smyčce a nádherné, křišťálově průzračné ženské hlasy, jež místy připomínají andělské zvonění (objevem je zranitelný vokál výtečné Caroline Crawley). Nejlepším skladbám nechybí půvab (Mr. Somewhere), dramatický romantismus (The Lacemaker), ani napětí s nádechem esoterismu (I Come And Stay At Every Dooř), ale lze mít opět výhrady k celkové délce a zejména k obsahu druhé části 2LP. Největším překvapením je asi žalozpěv You And Your Sister dvou drsných žen z 4AD Kim Deal (Pixies) a Tanyi Donnelly (Throwing Muses), které tady spolu cukrují jako dvě hrdličky (uvězněné ovšem v kleci). Blood je podle Melody Makeru „fontánou zpustošených emocí a ztracených lásek, která naplňuje smut- kem až po okraj“ – Love In Vain… Hudba vznášející se nad hrobem Ofélie. A zároveň tečka za činností TMC. Na otázku, co by Ivo chtěl říci jako epitaf, duchovní otec TMC se smíchem odpovídá: „Nic – Blood, to je epitaf sám v sobě.“

Adieu, Franku Zappo

My, Mothers, slibujeme, že pomůžeme jakémukoliv publiku, s kterým se dostaneme do kontaktu, při rychlém a spořádaném návratu k realistickým hodnotám…
Vidím to živě. Strahov narvaný k prasknutí. Všude dlouhovlasatí rozjetí mládežníci, pódium plné Mothers a na tribuně Jakeš a spol., hermeticky uzavření ochrankou a naslouchající Zappovým textům. Nádhera. Nakonec to šlo i bez Franka Zappy a jeho Mothers of Invention, ale jemu samotnému to nedalo a přijel si to hned ze začátku zkontrolovat. Spokojený věru byl. Dával to často najevo, už jen tím, že se poprvé v životě setkal se svým Fan clubem, nechal na sebe sahat a odpovídal na pozdravy z davu: „Čau Franku…“, dokonce občas zazpíval a zahrál a po celou dobu reagoval z šedesáti procent na přiblblé otázky. Například loňská i letošní tiskovka byla mistrovstvím světa v nudě a vykulené zbytečnosti. Když se Činovníci Society Pages (organizace sdružující fan kluby Franka Zappy z celého světa) dozvěděli, co všechno Zappa u nás prováděl, asi je omejvali. Abychom se ale domluvili – podvakrát to byla událost prvního řádu a všechny ty zbytečnosti a vyvalenosti z naší strany je obyčejná daň minulosti, holt asi je toho na nás moc. Potřetí, kdoví? V něčem jsme mu ale asi dost píchli. Nepochybujte o tom, že současný pokus kandidovat na úřad amerického prezidenta, z jeho strany sice dost neočekávaný a snad i naivní, nemá kořeny nikde jinde než na Pražském hradě nebo v bytě Michaela Kocába.
Po loňském politicko-prestižně dolarovém faux pas se už nečekalo, že by se k nám ještě někdy vrátil. Alespoň ne touto formou. I Michael Kocáb zpočátku do jednoho pytle hozený, přiznal, že Zappa fotografující se při prezidentově oslavném newyorském večírku v USA před popelnicemi, z lásky k nám hodně ubral. Co si řekli, to si řekli. Velký Frank Zappa, milovaný podzemníky i normálníky, se přijíždí rozloučit s tím posledním Ivanem, co nám tu zbyl a zůstává tu čtyři dny.
Vrcholem návštěvy se stává zcela určitě jeho účast na slavném koncertě Adieu CA ve Sportovní hale společně s Pražským výběrem a jeho hosty, jemuž měli dominovat i Alexandrovci, Či sem tam nějaký Paul McCartney nebo Phil Collins. Už v Americe si po telefonu vymínil, že zpívat nebude, po přemlouvání svolil přivést s sebou kytaru. Art Production K, mající v osobě paní Magdalény Kocábové jeho pobyt pod režijním dohledem, mu za to zaplatili letenku.
Instrukce na hraní alba Freak Out: Za prvé si ho koupíte. Za druhé ho nenecháte na zadním sedadle auta, aby se rozteklo, za třetí vytáhnete desku Č. 2 jako první a přehrajete si poslední stranu nejdřív… Zhasnete světla a sednete si před svým stereo s hlavou před reproduktury a vytočíte hlasitost až na doraz. Za čtvrté. Nahrávka trvá 12 minut a 37 vteřin. Jestliže do osmi minut vás začne bolet hlava, spalte to album a dejte pozor, ať nevdechnete kouř z doprovodných textů. Schovejte si popel, protože je užitečný na odstranění bradavic a plísně na nohou. Za páté, jestli přežijete těch 12 minut a 37 vteřin, pokračujte…
No vidíte, i u nás se našla síla lidí, kteří to vydrželi nejen oněch 12 minut a 37 vteřin, jedou v tom zappologismu dodnes. Jistě si pamatujete na loňský triumfální Zappův přílet a davy lidí na letišti. Věřte tomu, že i pro něho to byl obrovský zážitek a já osobně věřím tomu, že i jeden z důvodů opětovné návštěvy a slevení z naštvanosti. Bohužel celá ta letošní návštěva moc slavně nezačala.
Zappa je vážně nemocný a veškeré povídání o tomto problému budiž tabu. Normální Člověk to pochopí. Normální, viďte, návštěvníci tiskovek?! Už dlouhou dobu zavřený ve svém studiu pouze chrlí upravené záznamy z předešlých turné, např. Broadway The Hard Way rozprostírá na sérii dvojalb You Can’t Do That On Stage Anymore vol. 1-4 nebo The Best Band You Never Heard In Your Life a nahrává hudbu spadající do oblasti moderní vážné tvorby. Naposledy hrál v Janově v roce 1988 a na turné s bigbítem nepomýšlí, na veřejnost vyleze jenom se svou novou muzikou coby dirigent symfonického orchestru. Hodně se šetří, tedy jestli se dá té kupě winstonek a kafí denně říkat odpočinek, a zajímá se o lidové léčitelství. Rozbujelá reklama, provázející onu loňskou návštěvu, tudíž nebyla na místě. Málokdo z Art Production K by dal ruku do ohně, že Zappa skutečně vstoupí na naši půdu. Dělalo se jakoby nic a čekalo se. Naplánovaný přílet na pondělí ráno se pozdě v noci z neděle na pondělí rozplynul jako pára, když z Ameriky volá Zappův manažer do Prahy, že když sebou nehoděj, zmeškaj ho na letišti, kam zhruba za půl hodiny přiletí zváštním letadlem z Frankfurtu, protože v Orly je stávka a Zappa se snažil dostat se sem včas.
Rozčarování z prázdnotou zející letištní haly, hlavně pro přítomnost Gail, před kterou se chtěl „vytáhnout“, se vylepšilo informací, že je očekáván až zítra ráno. To, že tu budou lidi čekat. „No, když tu budou oni, to tu musím být i já“, dí Zappa. Už jistě tušíte, jak to dopadlo. I přes rozhlasové vysílání a zmínky v tisku pouhopouhých 18 lidí. Slovy osmnáct. V tom jsou započteni i zástupci všeho hudebního tisku a dvanáct příznivců Fan clubu v čele s dnes už blízkým Zappovým přítelem Právošem Tomkem. S ním se také hned, ještě na přechodu při vystupování z auta vítá s coby starým známým a přijímá vysvětlení okolního liduprázdna.
Loňské tři tisícovky nikde. Gail se usmívala a Frank v černých brýlích a teplákové soupravě nedal nic znát. Prý ho to hodně vzalo, hlavně kvůli Gail. Ujímá se ho paní Magda a šupem na tiskovku a příprava na koncert. Ach, ty tiskovky (mimochodem, jediné setkání s tuzemskými novináři, pak už jen rakouský Rudy Dolezal a CBS a samozřejmě Právo Tomek), naučit jsme se něco mohli, navíc při tak významné příležitosti. Dvě tři zajímavé otázky, ostatní nuda. Snažil se i Michael Kocáb, ale moc to nešlo. Zappa odpovídal jako vždy trpělivě, ale viditelně se nudil.
Večerní koncert. Vlastně superkoncert Pražského výběru a přátel se stává jakousi tečkou za dlouhodobou prací Kocába-politika. Událost jako hrom. Když jste se ale rozhlídli kolem (nejen v Praze), lidi si těch výfukovýcvh plynů za auťáky okupantiků ani skoro nevšímali.
Do Sportovní haly sice přišly tisíce lidí, bylo zcela plno, ale ta předvídaná triumfálnost, ten zemi otvírající pocit, se nedostavil, nebo u malého procenta. Prostě koncert Výběru a snad i Zappy. To první se sice zdařilo, ale kdyby ‚ Zappa k lidem jenom promluvil, snad by vše dopadlo lip. Předvádějící se Výběr, nereagující na Zappovy snahy ztlumovat a uklidňovat. Bubeníci obcházení samotným Michaelem. Pavlíčkův pocit, že se Zappou odrovná všechny lidi v hale super soubojem kytaristů. A naproti tomu autoritativnost Zappy, který je zvyklý být za všech okolností na jevišti pánem, patrně vedla k předčasnému vytažení šňůry ze zesilovače a úprku do šatny. Ani Gail, ani Michael to nevyřešili. Vrátit se nehodlal, i když tak trochu cítil, že to přehnal. Nevěděl ale, jak to řešit. Smůla. Maďaři na to šli o pár dní později při podobné příležitosti jinak, snad se i u nás poučili. Na Zappu čekala „poslouchající a nepředvádějící se“ kapela, pro niž byl Zappa šéfem a koukejme, jde to. Hraje se téměř 12 minut a ještě navrch přídaveček 8 minut. Žádné reggae ladění.
Tohle všechno ale lidi v hale netušili, koncert jel dál a někdo si možná něco pomyslel o nafoukanosti světové hvězdy, právo na to měl. Při show u fontány za pomoci nafukovací „Marfuši“ a vrtulníku se už Frank tvářil normálka a usmíval se na celé kolo. Mně osobně se ta vzpoura líbila, zasloužili jsme si to. Ještě tak utéct z TV studia, hlavně z toho loňského, v přímém přenosu!
Nu což, slávy přes to bylo až až a vlastně se nic nestalo. Lidi viděli živého Franka Zappu a pořádného bigbítu se jim také dostalo. Zappa sice přijel hlavně kvůli Michaelovi Kocábovi a tomu poslednímu vojáčkovi, ale coby obchodník a začínající politik tu měl spousty další práce, veřejnosti už neznámé a ryze soukromé.
V úterý jedná s panem Mikloškem a jinými politiky, ve středu pak zajímavě vysvětluje v televizním Kontaktu, jak si představuje svoji prezidentskou kampaň, dostatečně času po oba dva dny věnuje i Tomkovým zappologům a ve středu večer pak v Kolodějích povečeří a podumá s Jiřím Bártou, jemuž v Americe už uvedl tři filmy a spolupráci s ním chce rozvinout, o čemž spolu už debatovali dopoledne v hotelu Forum, kde Zappa bydlel. S Petrem Oslzlým a jinými hosty oficiální večeře na počest pana Zappy a jeho ženy Gail.
Utahaný jako kotě potom ve čtvrtek na pražské Ruzyni posedává kousek dál od lidí sám na židličce a odpočinkově kouká do prázdna. Má toho dost. Rozloučit se nepřišel mimo jeho přátel opět žádný dav lidí. Už na to asi nečekal. Poučil se a snad i pochopil, co že je to za stát, to Československo. Od přátel vím, že porozuměl asi jen dvaceti procentům toho, co tu vyvádíme. Je takhle vyfocený. Smutný obrázek.
Jestliže Franka Zappu u nás znovu uvidíme, tak asi jen jako profesionálního hudebníka s muzikou, s níž se chce představit na frankfurtském festivalu příští rok. Jedná se o muziku vážnou, podzemnfci. Kontakty, které nadále bude udržovat s našinci, mají základ v přátelství. Naši politici a obchodníci (až na výjimky) ho prý zklamali.
Na letištní ploše se otočil a zamával. Nedělá to. Myslete si o tom, co chcete…
Hej, kámo, kdypak ses naposledy šprajcnul normě? Nejde to risknout? Je toho moc v sázce na starý Alma Mater? Není kam jinam jít? Seš nekvalifikovanej pro domovnický zařazení! Bacha! Už jsou tady zas. Je to ta banda chlápků, kteří žijou v tom starým fóru: Seš to Ty a dvě miliardy tvejch nejbližších přátel stojících v hovnech až po brady a pějících NEDĚLEJTE VLNY.
Ukázka z knihy The Real Frank Zappa Book

Další články
sinekfilmizle.com