ELENA SETIÉN: Moonlit Reveries

Dva roky staré album Unfamiliar Minds zachytilo zpěvačku a skladatelku Elenu Setién zaseknutou v covidovém meziprostoru, využívající syntezátory, smyčce a spolupráci s producentem Xabierem Erikiziou. Po letech se, i texty v baskičtině, obrátila směrem ke své domovině. Na Moonlit Reveries se vrhla novým směrem. Odstranila řadu elektronických efektů a digitálních manipulací a vytvořila mnohem akustičtější a částečně více rytmicky orientovanou kolekci, která nezní tak potemněle a fatalisticky. Přesto si zachovává autorčiny občasné expresivní, energičtější a více zneklidňující výpady na všechny strany. K ruce pro tuto příležitost přibrala bubeníka a skladatele Glenna Kotche. Tomu poslala soubor s hrubými rytmickými vzorci, ke kterým Glenn přimíchal řadu svých perkusivních ornamentů (Surfacing, Hard Heart nebo Asking). Na albu ale najdeme ještě více skladeb, kde rytmický pulz mizí nebo hraje pouze okrajovou roli. Od skladeb vycházejících z odkazu Laurie Anderson se plynule přesouváme k latinské hudební siestě Halado Negra (Coloured Lizards, Losing Control nebo Mothers) a ještě niternějším náladám kytarového introverta F. S. Blumma (Strange, Moonlit Reveries nebo Morning Song). V tento moment Elena s chutí zapojuje do hry piano Fender Rhodes nebo flétnu. V Moonlit Reveries autorka prochází už objevenými zvukovými postupy svých čtyř doposavad vydaných alb a přidává k nim nově nalezenou rovnováhu reprezentovanou často níže posazeným vokálem hlavní protagonistky. Z impulzivního prohrabávání se vlastním zlatodolem se postupně zklidňujeme za doprovodu akustické kytary a drobných elektronických či klávesových vyhrávek postupně k zenovému tichu zpívaných kompozic, často se obracejících směrem do přírody. „Matky také potřebují růst/ stejně jako rostliny na břehu řeky,“ šeptá Setién v předposlední Mothers. Jako by pro ni komplikované covidové období bylo definitivně minulostí. Pozitivní tečka zajímavé kolekce.

– Asking

JOEL CHADABE: Emergence

Joel Chadabe (1938–2021) proslul jako průkopník vývoje interaktivních hudebních systémů, propojování soudobé hudby s elektronikou, úzkou spoluprací s vynálezcem Robertem Moogem. Pod dohledem Chadabeho syna Bena vydaná kolekce Emergence ale nemá vypíchnout konkrétní témata či období tvorby, o to už se postaraly tituly Chabade & Moog (2017), Electronic Sounds (2017) nebo Dynamic Systems (2020). Bere si jiný, neméně zajímavý úkol. Vyhmátnout vývoj kompozičního modelu, jak ho popisoval samotný Chadabe: „Když se mě lidé ptají, co jako skladatel dělám, vysvětluji, že nekomponuji ‚kusy‘, ale ‚aktivity‘. ‚Kus‘, bez ohledu na jeho obsah, je konstrukce se začátkem a koncem, existuje nezávisle na posluchačích a v rámci svých vlastních časových ohraničení. Zatímco ‚aktivita‘ se odehrává podle způsobu, jakými ji lidé právě interpretují; ‚aktivita‘ tudíž probíhá v živoucím čase, a umění se tím blíží životu.“

Album obsahuje nově nahrané „aktivity“, s výjimkou záznamů Conversation Piece (2017) a One World 2 (2020), neb ty jsou prakticky recentní, dokládající různé periody Chabadeho tvorby. Řazené téměř chronologicky dle doby vzniku. Album zahajují zcela akustická dílka z roku 1967 jako Diversions For Two Pianos či Prelude To Naples (pro flétnu, klarinet, klavír, cello a dirigenta), jejichž partitury byly původně publikovány v časopise Source: Music Of The Avant Garde. Vývoj ‚aktivit‘ pokračuje např. přes Street Scene (1968, pro magnetofonový pás, syntezátor, recitátora Ferlinghettiho básně The Long Street a anglický roh), Settings For Spirituals (1976, natočeno nově s věhlasnou mezzosopranistkou Jeanette Blakeney) či Rhythms For Computer & Percussion (1981) až po zmíněná nedávná díla. Zdánlivě tak jde o album nesourodé už kvůli aranžmá a rozdílné v roli elektroniky. O to lépe ovšem vynikne Chadabeho naplněná snaha dosáhnout stejného živoucího, měnlivého hudebního dobrodružství rozličnými prostředky.

AMELIA WHITE: Love I Swore

Amelia White se léta protloukala na bostonské a pak seattleské scéně, až se nakonec usadila v Nashvillu. Albový debut Shine publikovala už v roce 1996. Vysloužila si lichotivá přirovnání k písničkářkám jako Lucinda Williams a Aimee Mann nebo nálepku Tom Petty v sukních. Nic z toho pochopitelně nijak přesně nesedí, ale zároveň o lecčems vypovídá. Vydáváním kvalitních, specializovanou kritikou aplaudovaných desek, a přitom stálým setrváváním mimo větší pozornost si vysloužila řazení do vzmáhající se škatulky „alternative roots music“, která neznamená nic jiného, než že když už se americana dostala do hlavního proudu, musí ti „méně masově přístupní“ interpreti tvořit nějakou alternativu. Albem Rhythm Of The Rain (2019), a především (vyjma lockdownů) vražedným množstvím odehraných klubových koncertů se ale Amelia přece jen více zviditelnila, a stává se z ní paradoxně „nový objev“. Vlastním nákladem publikovala výtečnou, během covidu zkomponovanou desku Rocket Rearview (2022) o „izolaci, násilí, lásce v temných časech a nalezení sebe sama prostřednictvím bolesti“. A letošní titul Love I Swore je snad jejím nejlepším.

Ty písně jsou vlastně na první poslech jaksi normální. O profláklé romantice dálnic. O vztahu obětovanému muzice a životu věčně na turné: „Co se to stalo s domovem / s tím, se kterým jsem počítala / procházím prázdnými pokoji / je to jako když se znovu otevře nezhojená rána,“ zpívá Amelia v titulní písni. Ale na druhý poslech, uvěřitelnost a prožitost vlastně není vůbec „normální“. Prozrazuje dokonalou zralost vrcholného písničkářského řemesla. Vše tu nabízí empatii. Slova a hudba se přesně vyvažují. S výběrem písní, „cenzurou z venku“ a celkovým vyzněním alba sice vypomohla uznávaná nashvillská písničkářka Kim Richey, skvělá je i kapela, dobarvující kytarový retro-folkrockový sound s hammondkami i akordeonem lecčím nenápadně současným, ovšem výpověď a opravdovost zůstala Ameliina.

Martin Salajka, FOTO: Adéla Zlámalová

Festival Otevřené ateliéry Praha otevře dveře uměleckých ateliérů již počtvrté

Desítky pražských uměleckých ateliérů a rezidenčních domů otevřou své dveře veřejnosti již počtvrté. V termínu 14. 6. – 16. 6. se mohou zájemci zdarma podívat do zákulisí vzniku umělecké a designerské tvorby, či se seznámit osobně s autory v neformální atmosféře ateliérů. Tvorbu přiblíží také bohatý doprovodný program, včetně komentovaných prohlídek po ateliérech Prahy 9 a Prahy 10 nebo workshopy a přednášky. V letošním roce bude otevřena také celá řada nových lokalit.

 

Festival Otevřené ateliéry Praha se uskuteční letos již počtvrté a otevře přes sedmdesát uměleckých a designérských ateliérů po celé Praze. Ty mohou návštěvníci navštívit zdarma a podívat se tak do zákulisí současné umělecké tvorby, bez bariér a v neformální atmosféře. Zájemci se mohou osobně seznámit s umělci a umělkyněmi jednak ve velkých rezidenčních domech jako je Inkubátor Krenovka na pražském Žižkově, v industriálním areálu Art Lieben Contemporary za nádražím Libeň, ale nově také například v historické továrně Koh-i-noor Waldes ve Vršovicích nebo ateliérech Garage Gallery v Karlíně. Své dveře otevře poprvé také prostor bývalé pošty v Hybernské ulici na Praze 1, kde sídlí například Studio SKULL, fotografka Bet Orten, umělec Matěj Hájek z umělecké skupiny Ztohoven nebo malířka Anna Vopátková.

 

Festival Otevřené ateliéry Praha se snaží přiblížit současné umění veřejnosti, umožnit zájemcům nahlédnout do prostředí, kde umělecká díla vznikají a propojit autorky či autory s novým publikem. “V otevírání uměleckých ateliérů vidíme skvělou příležitost, jak představit současné umění veřejnosti v autentickém a živém prostředí místa, kde přímo vzniká.”, říká o festivalu jedna ze zakladatelek, kurátorka Petra Widžová. Festival dlouhodobě rozvíjí také doprovodný program – zejména komentované prohlídky po vybraných lokalitách a výtvarné workshopy, na které narazíte například v ateliéru Františka Bílka nebo bývalém ateliéru Zdeňka Němečka na Praze 8 (dnes Olgoj Chorchoj). Ateliéry významných zesnulých umělců zařazuje festival v letošním roce vůbec poprvé.

 

Právě osobní setkání s umělcem, ale i ateliéry samotné, které často dýchají jedinečným geniem loci, vytváří unikátní zážitky. Díky festivalu se návštěvníci dostanou do běžně nepřístupných prostor, soukromých ateliérů i kreativních komunit, které se mnohdy nacházejí v architektonicky významných lokalitách. Umělecké ateliéry se stále mění a každý rok některé místo zanikne a naopak se objeví nové. Díky festivalu tak můžeme sledovat příběhy budov, které díky dočasnému využití ožívají a zamýšlet se nad jejich významem pro kreativní život metropole.

 

Během festivalu otevřou své ateliéry například Martin Salajka, Kateřina Ondrušková, Inkubátor Krenovka, Bubahof, ateliéry v Post-A, Studio Bubec, Studio AB3, Kafkárna, Kristýna Šormová, Garage gallery a mnoho dalších.

 

Festival založily v roce 2021 kurátorky současného umění Petra Widžová a Josefína Nedvědová společně s managerkou Ivonou Lorencovou. Jejich cílem je propojit současné výtvarné umělce a designéry s veřejností neotřelým způsobem, představit zákulisí tvorby a vytvářet nové impulsy pro osobní setkání nebo poznávání vlastního sousedství.

 

Vstup na akci je zdarma. Více informací: www.otevreneatelierypraha.cz

 

Čtvrtý ročník Otevřených ateliérů Praha se bude konat 14. – 16. 6. 2024 po celé Praze, festival organizuje spolek Otevřené ateliéry Praha z.s.

 

 

 

WOLF LOST IN THE POEM: Indigem

Je radost, radost až k dojetí, slyšet tak chápavé a uvěřitelně rozjitřené okouzlení poezií. Odzbrojující, cituplnou reflexi básnického jazyka písničkářem milovaných básnířek, respektive jejich tvorby. Přitom řemeslně dokonalou reflexi a slovo řemeslo tu pochopitelně nemyslím jako nadávku na rutinu, ale naopak coby ocenění brilantního kumštu. Práce s tříbením a barvením slov a jejich rytmem, harmonií a melodií. S empatií středověkých malířů, jejich dobou taktéž vnímaných jako řemeslníků, „jen“ variujících dané téma. To vše platilo už pro titul Nepřipoutaný (2017), předchozí album Jana Žambocha alias vlčiska toulajícího se a inspirovaně větřícího básně. Akorát tenkrát se ťapkalo kolem výrazných literárních stop světových básnířek, jako Emily Dickinson, Marceline Desbordes-Valmore nebo Anny Barkovové. Zatímco na Indigem se Žamboch vyznává z obdivu a nechává ovlivnit… ne, to není přesné, spíš ho k ohlasům doslova „duchovně dokopaly“ verše domácích autorek, a většinou současných.

„Osudy českých básnířek, jejich krásný a mnohdy trnitý verše přikládaly do mýho vlčího ohně vždy, když skomíral, a jsem jim za to vděčný. Indigem jsou pro mne hojivý drásy a med,“ píše Žamboch o albu s dedikacemi Jitce Bret Srbové, Martě Veselé Jirousové, Olze Wawracz i Ludmile Maceškové (1898–1974, psala pod pseudonymem Jan Kameník), Simonettě Buonaccini (Ludmila Šebestová-Bučanová, 1893–1935) či Vladimíře Čerepkové (1946–2013). S jazykem i obsahem přitom pracuje Wolf Žamboch tak, aby netrčely generační rozdíly. Což je vlastně přirozené, mluví jak za básnířky, tak za sebe, tady a teď. Ženské poetické myšlení (pokud někdo z hlediska dnešní snad až přepálené genderové korektnosti myslí, že nic takového není, ať si to klidně myslí dál, ač těžko chápat, co by na tom mělo být špatného) mu sedí. Svým hrdinkám se snaží rozumět jako sám sobě, což z principu nejde (známe přece nedosažitelnou limitu gnótni sautón), ale o to hezčí je čenichat a hnát se za tím porozuměním. Vlk poetický (Canis lupus ssp. poeticus) tak činí ještě lépe než na Nepřipoutaném jistě i proto, že si už styl „ohlasové“ tvorby vytříbil, ale určitě proto, že je mu svět vybraných básnířek v prostoru, a převážně i čase blízký.

Gender přitom nebere Žamboch nijak vypjatě a důsledně. Skladbu NCHP tak mohl věnovat Jaroslavě Oválské, což je společný pseudonym Olgy Stehlíkové a Milana Ohniska, a Jiskry zároveň Haně Stince Lundiakové i Jáchymu Topolovi.

Slova jsou na prvním místě, ale hudba je nese, a Žamboch ji vycizeloval. S pomocí hostů i samplů dokreslujících atmosféru, jako je hlášení staničního rozhlasu ve skladbě Jiskry, vedené rytmem jedoucího vlaku. O decentní bicí se postaral Pavel Koudelka (Dunaj), vokály přidala Jana Vébrová, Gabriela Vermelho zase zahrála na housle a kvinton. Atd.

Krásné je tohle toulání i prodírání se po vlčích stezkách velebnými lesy i temnými a pichlavými houštinami slov. Posluchačům – stopařům poetična se jen tak neomrzí.

Zlatá lýra: Marián Amsler

Režisér Marián Amsler sepsal a v nitranském divadle nastudoval rozsáhlou, téměř tříhodinovou show, mapující dějiny československého hudebního festivalu Bratislavská lýra, který byl především ve svých počátcích hojně a se zájmem sledován (jak fanoušky, tak dohlížejícími orgány, které za minulého režimu podrobovaly veškerou kulturu nevybíravému tlaku). Amsler, úspěšný v poslední době hlavně v Čechách, se nevyhýbá velkým ani rozsáhlým tématům. V Praze lze teď navštívit jak jeho verzi Mefista podle Klause Manna (činohra ND v prostorách Státní opery), tak zpracování nesmírně populární tetralogie Elly Ferrante Geniální přítelkyně (na scéně Městských divadel pražských ABC). Obě směle vybudovaná jevištní panoramata s prodlouženou stopáží považuji – s drobnými výhradami – za umělecké úspěchy. O převyprávění dějin Bratislavské lýry to však tvrdit nemohu. Reprízu prezentovalo Divadlo Andreje Bagara v pražské Hybernii jako slavnostní představení ke dvacátému výročí vstupu Slovenska do EU.

Celá show je pojednána jako televizní přenos, z každé strany jeviště stojí kamery s patřičnou obsluhou. V první části, věnované „zlatým šedesátým“, přezpívali písně, které získaly v počátcích festivalu nějaké ocenění (zlatou, stříbrnou či bronzovou lyru) slovenští herci v plném, tří až čtyřminutovém rozsahu. Živý orchestr pod taktovkou Jána Cibuly (ten si stihne zahrát i roli Waldemara Matušky) hraje původní festivalové aranže, zazní Mám rozprávkový dom, Oh baby, baby, Don diri don, Rekviem, Cesta, Píseň o mé zemi. Ne dosti na tom, při připomenutí okupace z osmašedesátého se ozvou (opět v plném rozsahu, a nikoliv třeba z nahrávek v originále) Modlitba pro Martu i Krylův Bratříček. Čeho je moc, toho je příliš. Nitranští herci během většiny songů slušně intonují, což ovšem nestačí. Čestnou výjimku reprezentuje Andrej Remeník, herec velmi muzikální a s patřičnou pěveckou technikou, předvede docela elegantně Gottův Rozprávkový dom a později i Duchoňovou Zem pamätá. Poslech některých dalších songů se blíží tortuře, týkalo se to při pražské repríze hlavně Cesty, s níž Marta Kubišová vyhrála v roce 1968. Písně se střídají s groteskními výjevy, v nichž cenzoři zasahují proti textům, plakátům na festival a podobně, také jsou připomenuty osudy interpretů: Matuškova emigrace, zákaz, který postihl Martu Kubišovou, později také Duchoňův alkoholismus i fatální nehoda Mariky Gombitové. Dojde též na vynucené vrácení „lyry“ Karlem Černochem. U Matušky jsou „satiricky“ zobrazeny pomluvy o jeho skandálním soukromém životě, za zpěvu Don diri don se postupně svléká i je svlékán do spodního prádla. A Karola Duchoně (tedy Remeníka) musí ostatní na jeviště přinést, ten pak píseň suverénně „vystřihne“ a z ceny, kterou byla symbolicky jakási „minilyra“, se hodlá napít. Promítají se přednatočené scénky i skutečné archivní záběry s poměrně dlouhou prezentací Dubčekova úsměvu a také z pohřbu Jana Palacha. Během přestávky pak plochu divadelní opony přizdobí Husákův projev, vyjde to tak, že agresivně přisprostlý politikův atak běží i v prvních minutách druhé části, tehdejší „první muž“ ve státě se vyjadřuje také ke Gottovu krátkodobému pokusu o emigraci. Po přestávce znějí už v drtivé většině oceněné slovenské festivalovky, a protože jich je hodně, už ne naštěstí všechny v plné stopáži, přesto jde o nálož velmi únavnou, i když hercům repertoár více sedí. Songy, které při federálním klání prezentovali třeba Modus, Elán či Miro Žbirka, fungují během této podívané přirozeněji. Žbirkovu Atlantidu Juraj Ďuriš imituje téměř dokonale (mám na mysli i styl původního interpreta), jako nejlepší číslo celého večera (také choreograficky) se pak jeví Posledný valčík pre Európu Robo Grigorova v podání Mariána Viskupa. Pozadu pochopitelně nezůstává ani politický rozměr či komentář k oněm letům, v parodickém výstupu kontroluje pověstně pruderní náměstkyně televizního ředitele Balašová mravné oblečení těch, co v televizi vystupují, ano, opět dojde u některých na prezentaci spodního prádla. Při rozšupovačce Pár not, se kterou zvítězila v roce 1976 Jana Kocianová, se objevují na plátně už jaksi předem novinové protichartovní titulky včetně takového jako Kdo je profesor Patočka? Rozumím tomu, že režisér úmyslně propojuje zcela disparátní výjevy, žel ne vždy to vychází. Přiznám se, že jsem netrpělivě očekával ono historické bratislavské vystoupení Joan Baez, neboť jsem toužil po tom, aby opulentní představení směřovalo k nějakému finále. A opravdu, po nějaké době přichází dlouholetá opora nitranského souboru Eva Pavlíková coby Baez na jeviště, uvolněně si prozpěvuje Lennonovo Imagine, přistoupí k mikrofonu, pozdraví Chartu 77 a Václava Havla, představí Ivana Hoffmana. A dál, jak už i nám pamětníkům připomíná historie, dochází ke zpěvu Hoffmanovy protirežimní Nech mi nehovoria, zběsilá aktivita po celou dobu představení „škodícího“ soudruha vyvrcholí vypnutím mikrofonu, ozývá se jakýsi sílící hukot, vidíme na plátně boření zdí (nikoliv té berlínské) a do toho zní pověstný Havlův „vstupní“ projev: Naše země nevzkvétá. Konec inscenace. Historizující revue o festivalu se tedy uzavírá totálně nefestivalově.

Přes výhrady, které jsem tady prezentoval, musím ocenit desítku interpretů, kteří byli všichni téměř stále na jevišti, zpívali tak i onak, výborně se pohybovali. A jejich nasazení bylo nepřehlédnutelné. Zajímalo by mě, jak toto jevištní dílo funguje na Slovensku. Působí vlastně dost didakticky. Zaujme ještě ty mladší, kteří už onu bratislavskou slavnost u televizních obrazovek neabsolvovali? Pro nás pamětníky jde o vzpomínání poněkud těžkopádné.

KAFKAesque

Výstava Kafkaesque začíná a končí tmavou chodbou. Od vchodu vede dlouhý děsivý vstupní prostor, kde se na stěnách rozsvěcí a zhasínají bílé texty s citáty Franze Kafky; na opačném konci chodby je ohromující projekce O.E.U., kterou tvoří upravené scény z filmové adaptace Procesu Orsona Wellese. Dezorientace způsobená na samém začátku jen tím, že vejdeme dovnitř, je účinná a trvá dlouho.

Odtud se mohou návštěvníci volně procházet a nechat na sebe působit filmy, instalace, malby, kresby, fotografie, litografie, sochy i zvukové umění více než 30 světových umělců. Kurátoři výstavy, Otto M. Urban, Leoš Válka a Michaela Šilpochová, jejich díla shromáždili ve městě, kde se Kafka za Rakouska-Uherska v roce 1883 narodil. Výstava se koná u příležitosti stého výročí Kafkova úmrtí – zemřel 3. 6. 1924 ve věku 40 let.

Pozornost upoutají dvě černé kresby Josefa Bolfa – na jedné je na zdi nakreslený obrovský plačící chlapec, kterému slzy kanou na zem, zdánlivě až na betonovou podlahu. Celou výstavu provázejí podobně temné, děsivé či zlověstné scénáře zmatení, vzteku a žalu. Nejpříznačnější jsou litografie Davida Lynche, který o Kafkovi prohlásil, že je jediný umělec, u kterého cítí, že by mohl být jeho bratrem. Lynchův cyklus „Muž a stroj“ (2007–2010) tvoří absurdní scénáře, které staví lidské bytosti do nebezpečných či banálních situací, někdy doprovázených vtipnými poznámkami, jako např. „kam jdeš, ty pitomej idiote?“ Vypadají jako návrhy scén nebo snových sekvencí Lynchových filmů. Je třeba poznamenat, že ve třetí řadě seriálu Městečko Twin Peaks – Návrat se objevuje v různých scénách Kafkův portrét jako skutečný hold jednoho umělce druhému.

Z dalších surrealistických filmařů jsou na výstavě zastoupeni bratři Quayové nebo Jan Švankmajer s krátkým filmem z raného období i s nejnovějšími plastikami. Díla ze Švankmajerova cyklu Fraktury, hrůzyplné kresby a dvě instalace mučení od dvojice Jake & Dinos Chapman a tittoreliovský Kafkův portrét od Marka Thera vynikají zobrazením odvážného erotismu a sexuality v absurdním a skličujícím byrokratickém kontextu, který je v Kafkově světě vždy hojně zastoupen.

Volker März zasazuje Kafku do moderního politického chaosu naší doby v cyklu Kafka v Izraeli (2007–2013), kdy si představuje, že Kafka v roce 1924 nezemřel, ale žije dál až do současnosti jako zapálený kritik izraelské vlády a chová se přátelsky k Palestincům. Na fotografiích jako malá figurka nahý protestuje, nechává se zatknout, na střeše cvičí střelbu z pistole a leze po čtyřech podél zdi oddělující Židy a Araby.

Na konci výstavy je za černým závěsem skrytá malá místnost, kde se promítá krátký film od Josefa Bolfa Chodba (2010). Na filmu je patrný Lynchův vliv, a tedy i sepjetí s Kafkou, a pro výstavu funguje jako dokonalá dekompresní zóna zobrazující loutky chlapce a dívky. Ti jako porcelánové panenky tápou po červeném pokoji, který je temně melancholický a celkově fascinující.

Miroslav Černý: Tsagiglálal – vyprávění indiánů z náhorních plošin

Tsagiglálal je Ta, která všechno vidí. Mytická indiánská náčelnice, jež se proměnila ve skálu – v době, kdy ji Kojot varoval, že ženy už náčelnicemi nebudou. Tato úvodní historka dobře ilustruje přelévavou, nejednoznačnou povahu indiánských příběhů, které Miroslav Černý ve své knize shromáždil. Ten úvodní příběh lze pojmout jako genderovou anekdotu, vyprávění o pramáti lidstva nebo třeba o nadřazeném vědění zvířat, či spíše jejich duchů.

Amerikanista, etnolingvista a spisovatel Miroslav Černý se ve své knize věnuje příběhům indiánů z náhorních plošin, rozkládajících se na území amerických států Washington, Oregon, Montana, Idaho a v kanadské Britské Kolumbii. Vysvětluje, že se nedočkali takové známosti jako jiné kmeny, protože se jich neujali romanopisci ani filmaři. Žili také poněkud odlišně než mnohem známější Apačové, Komančové, Čejeni či Lakotové. Lovili především ryby, nikoli bizony, a stavěli si i jiné příbytky než týpí. Magickou číslicí byla v jejich představách pětka – proto kniha obsahuje po pěti příbězích od pěti kmenů.

Českého čtenáře možná na indiánských vyprávěních zaujme obrácená perspektiva. Sám mám ve velké oblibě úvodní větu „v době, kdy zvířata byla ještě lidmi“. Zcela vyvrací sdílený pocit, že zvířata zůstala na vývojové linii jaksi pozadu a lidé je předběhli. Ne, zvířata z nějakého důvodu lidských schopností pozbyla. Domyšleno do důsledků to vytváří daleko důkladnější základ pro solidaritu se živými tvory, než jsou romantické představy o „charakterních“ zvířatech podobných lidem. Možná to všechno bylo daleko složitější…

Dalším původním prvkem indiánské mytologie jsou představy o vzniku světa, kdy ho jeho tvůrci – zvířata či zvířecí duchové – vytvářeli hravě, soutěživě, s nečekanými výsledky i omyly. Čtenář může tušit, že to vystihuje spirály evoluce jaksi přesněji než čistě náboženské nebo čistě racionální představy. Do indiánských mýtů navíc vždy proniká realita zábavným způsobem. Černý ostatně říká v průvodních textech, že úkolem mýtů bylo poučit i pobavit (tedy to, nad čím si lámou hlavu evropští pedagogové po staletí).

Líbezná jsou také vyprávění o tom, jak zvířata – anebo zvířecí duchové – naučili lidi různé dovednosti. Například příběh o Sojce, která během vánice poučila lovce, jak postavit kožené týpí kolem kmene stromu. Každý, kdo má nějakou zkušenost se spaním venku, zvláště v zimě, najde v tom příběhu nečekaný ozvuk vlastních zkušeností a pocitů.

K příběhům indiánů, stejně jako dalších přírodních národů, patří i vztahovky. Ty tady zastupuje například příběh o dvojnásobné nevěře s nečekaným dějovým závěrem, který by dnes byl ozdobou leckterého televizního seriálu. Jen ta míra násilí je poněkud větší, než jsme tomu zvyklí v „civilizované“ společnosti, kde se ho dopouštíme spíše slovem než nožem.

Kontaktní bod s jinými mytologiemi představuje příběh o tom, jak lidé získali oheň. Ten průnik je tak výmluvný a těsný, že produktivně otřásá představou o nadřazenosti evropské civilizace nad těmi dalšími. (Jako by nestačily všechny ty dovedně vyprávěné indiánské příběhy o lidské povaze zvířat.)

V době pečlivě rozčleněné žánrové literatury znamenají indiánské mýty osvěžující mix podobenství, pohádky, anekdoty, etnografie a historie… M. Černý ostatně příběhy „dopovídá“ faktografickými informacemi.

Tsagiglálal v podobě skály naslouchá od své proměny příběhům vyprávěným u indiánských ohňů. A emocionálně se tyčí i nad touto knihou. „Tsagiglálal“ – doporučuji vyslovit její jméno nahlas, pro ten zvláštní, neobvyklý zvuk. Nečekaný zvuk hlásek vystřídá zvláštní harmonie. Podobný výsledek se může dostavit, když se na zvířata, která potkáte na cestě lesem, podíváte jinak. Možná byla kdysi lidmi. Jako tehdy, kdy „Kojot byl přítelem člověka“. – Pro knihu je charakteristické, že po tomto „lidském“ úvodu následuje příběh o fatální lásce Kojota – k hvězdě.

Alena Zemančíková: Nějaké ženy a jacísi muži

Bezpředsudečnost. To je asi hlavní rys autorského přístupu dramatičky, dramaturgyně, redaktorky a spisovatelky Aleny Zemančíkové v jejích prózách. Střídá v nich žánry – glosuje, portrétuje, píše črty, svého druhu i reportáže a povídky… A její disparátní texty spojuje jednak uvážlivý hlas vypravěčky, jednak hodnotové nastavení směřující spíše k pochopení než k odsudku.

Tematicky ty texty zřetelně zrcadlí autorčinu životní zkušenost z neprivilegovaných západních Čech z doby před sametovou revolucí, z doby dnes tak vzdálené, že se jeví jako nepředstavitelná. Stejně jako osudy lidí, kteří tíhli buď k umění, nebo alespoň k samostatnému životu, a vzhledem k politicky sešněrované společnosti se mohli projevovat leda amatérsky. V tomto ohledu jsou ty texty etnografickým dokumentem oné doby.

Ovšem i literárně stojí za pozornost – kvůli svébytné odvaze, s níž se autorka pouští do témat, která jsou jaksi ve stínu, ve škvírách mezi velkými příběhy. Jejími hrdinkami a hrdiny jsou ony ženy a oni muži z titulu, kterým se v životě spíše nevedlo, než vedlo. Alena Zemančíková je doprovází do zralého věku a vypisuje jejich příběhy jako přehlídku minulých iluzí, jež se nenaplnily. Stárnutí, tloustnutí, vybledávání vlasů i osobnosti jsou obecné téma. Nešlo by je zfilmovat či uvést v rozhlase, jak říká autorka. „Je to příběh, který se dá pouze napsat a vyprávět.“

Čteme například o osudu Čechoameričana, který za druhé světové války osvobozoval rodné Čechy včetně svých příbuzných, mimo jiné sestřenic. Tady by správně měl začít vyklenutý milostný příběh, jenž by mohl skončit buď emigrací jedné sestřenice spolu s osvoboditelem do Ameriky, anebo odloučením za železnou oponou; stýskáním, toužením, případně vězením. Ovšem Alena Zemančíková ví, že „Člověk nikdy není docela šťastný, a to nezáleží na něm“. Tudíž když obě sestry v devadesátých letech konečně mohou Ameriku navštívit, najdou osvoboditele, jak… ale nebudu prozrazovat. Snad jeden z trefných postřehů z textu, z dopisu osvoboditele coby staršího pána vládnoucího přibližnou češtinou: „Já nemám ten dojem, že sem tak starej, jen když chci chodit nebo si něco pamatovat.“

V jiném příběhu autorka líčí putování autobiografické hrdinky s mužem a dětmi v devadesátých letech po českém pohraničí, a to na voze s koněm. Opět by se mohlo schylovat ke svobodomyslné, romantické vztahovce on the road. Ovšem text přináší spíše jemný popis vzájemných vztahových rozepří, kde postarší kůň slouží jako metafora bezvýsledného úsilí a zotročení realitou.

Postavy próz Zemančíkové si vůbec často nemohou pomoci. Přes veškeré nasazení – a často jsou jejich příběhy zprvu plné energie, nadšení a úspěchů, se dostávají na hranici svých možností. Především vztahových. Rozhovor tří zralých žen o tom, jestli žít s mužem, samy nebo se ženou, je toho důkazem. „Už nevěřím, že existují muži, kteří by nechtěli ženu trápit nebo využívat.“ Ovšem síla A. Zemančíkové je v tom, že se v tomto bodě nezastaví, ani ho nerozvede do obžaloby druhého pohlaví. „Žádné takové kolem sebe nevidím,“ zní následující povzdech, který do jisté míry neutralizuje potenciální radikálnost soudu. – Co když ty tři prostě neměly dost štěstí? – Při domyšlení této možnosti čtenáře pravděpodobně lehce zamrazí, což je zřejmě přesně to, oč jde …

Půvabně nejednoznačné příběhy Aleny Zemančíkové ovšem mohou mít i pozitivní vyznění. Jako vyprávění o českém studentovi, který propadl polskému avantgardnímu divadlu 80. let 20. století Tadeusze Kantora a Jerzy Grotowského, s jejich divadly Cricot 2 a Teatr – Laboratorium (faktograficky více k těmto tvůrcům v rozhovoru s Ondřejem Hrabem v jednom z předchozích čísel UNI). Vlastně jde o popis, jak v mizerné době najít to své a zažívat čiré divácké i tvůrčí potěšení. V dnešní době přesycené možnostmi jde o téma tak odlehlé, že je možná nepochopitelné. I když snad je na ně právě ten pravý čas.

Viki Shock: Půlnoční rapsódie

„Plat jsem měl snový, takže jsem z něj neviděl ani korunu.“ Uvedený citát vystihuje paradoxní komičnost snáře Vikiho Shocka (spisovatel, kolážista, muzikant…). – Pokud se čtenář chopí knihy sestavené z něčích snů, snadno se může dostavit podezření: Nebude to příliš osobní? A tedy zaměřené výhradně na osobu autora? – Půlnoční rapsódie tyto pocity podložené zkušeností snadno rozežene. Jedná se o prozaické (i básnické) texty vyrovnané kvality, kde sice autor často vystupuje jako nedobrovolný hrdina vlastního snu, ale vlastně zůstává kdesi v pozadí.

Hlavní roli má totiž komika odbržděných představ, krátkých spojení, absurdních setkání a nepravděpodobných konců. Příběhy jsou obvykle rychle rozehrané – krátký úvod, a jde se na to. Nejpozději od třetí věty se pak příběh problematizuje, a tím napětí narůstá. A tak příběh či sen nazvaný Synovská láska (na zavádějící názvy je Shock vůbec expert) začíná takto: „Ocitl jsem se v jakémsi šantánu, kde se bujaře oslavovalo. Ke svému překvapení jsem tam potkal i rodiče, měli už hodně vypito.“ A nyní kýžená třetí věta: „Neměl jsem peníze na zaplacení, jen jakési nedokonalé padělky.“ Příběh dále v několika větách postihuje synovské pocity viny, které nevyhnutelně patří k běžnému rodinnému vztahu, a ve svobodě snu se jich zbavuje překvapivou akcí.

Logika příběhů je rozporuplná, dějové zvraty rychlé, ironie všudypřítomná. Zajímavý je naprosto vyrovnaný styl. Jde o jakýsi pseudoúřední zápis, kdy se starostlivě, jazykově a stylově správně kladou vedle sebe detaily, situace a příhody ve výbušných kombinacích. Zkráceně by šlo knihu přirovnat k jedné dlouhé, nekončící anekdotě, která funguje tím lépe, čím méně vtipu v ní je. Humor je zde přítomen jaksi nedopatřením, ba bezmála podvratně.

Zřetelně se tu navazuje na avantgardu, zvláště surrealismus, ale bez potřeby surrealistů hodnotit a klasifikovat.

Dle strohé závěrečné poznámky jde o sny jak okamžitě zapsané, tak z odstupu si vybavované. Tím můžeme dojít snadno k závěru, že jde především o literární texty. Vynikají sebevražednou snahou vrhat se po hlavě z věžáku racionality. Jsou neseny pevnou vírou, že člověk může létat – a podobným způsobem že lze i psát.

Hledáte-li odpočinek od rozvíjeného děje, postav, dramat a katarzí, zde se vám nabízí. Přesto ty jednotlivé texty mají své závěry a pointy, někdy hned několik. Namátkou kosmonautický text Nehoda končí takto: „Nakonec vidíme průběh nehody až do doby, kdy jsem v zatopeném lomu vyndal externí disk. Ze záznamu ale není možné jasně určit, co bylo její příčinou.“

Záznamy katastrof ovšem mohou začít i pointou svého druhu, z níž se vychází. Například v básni Záhada, která začíná takto: „Jakémusi muži/ stojícímu u jezera/ se zničehonic vznítil knír.“

Pokud trpíte představou, že žijete ve světě, kde se může stát všechno – tak zde se může stát opravdu všechno.

Další články
sinekfilmizle.com