V čem všem měl ruce Josef Škvorecký

Nedávno mi starší syn položil poněkud záludnou otázku, jestli si umím představit, že ještě za padesát let bude někdo číst Kunderu nebo Škvoreckého, když jsou to autoři tak spjatí s určitou dobou. To přirozeně nemohu vědět, ale vyjma studentů české literatury, společenské historie a pak podivínských zájemců o dávné časy možná nikdo. Vždyť už je moc nečte ani současná mladá generace. Tak mi to aspoň připadá.

Je to úděl mnoha spisovatelů svého času důležitých i široce oblíbených, postupně však zapomínaných. Obzvlášť prozaiků. Aspoň u nás. Životnost díla poetů se zdá o něco trvanlivější. Kupříkladu meziválečné básníky, jako jsou Nezval, Seifert a pár dalších, pořád objevují nové generace. Zatímco z romanopisců nebo povídkářů téže éry je čtenářskou stálicí tak akorát Karel Čapek. O Jaroslavu Haškovi nemluvě, především Švejk je speciální případ. I v tom, že ho do značné míry vždycky v podstatě ignorovaly ženy. A pokud jde o největší prozaické hvězdy vyšlé v 60. letech, pak Kundera možná skutečně počne vyblédat. V podstatě zázračný Hrabal ovšem asi ne hned. A u Josefa Škvoreckého, od jehož narození uplyne 27. září sto let, je to, řekl bych, tak půl na půl.

Na tváři lehký žal

A je klidně možné, že nejdéle přežije Tankový prapor, který jeho tvůrce jistě nepodceňoval. Ale zároveň řadil podle dělení svého oblíbence a přítele Grahama Greenea do přihrádky „entertainments“ čili lehčích a humorných kusů spíše než mezi „novels“, tedy knih takříkajíc vážných. Přičemž ovšem Škvorecký vlastně vysloveně vážných próz moc nenapsal. A když, tak rozsahem útlejších. Legendu Emöke, Bassaxofon nebo povídkový Sedmiramenný svícen. Což ale vůbec neznamená, že se důležitých a závažných věcí netýkaly ty, ve kterých je spousta humoru. I když zároveň leckdy na jazyku drhnoucího, jak výmluvně dokládá titul souboru jím samým uspořádaných povídek Hořkej svět. Výmluvněji to snad nešlo. Náchodský rodák jako by cosi nasál od podobně velkého staršího autora ze sousedního Rychnova nad Kněžnou Karla Poláčka. Stále satiricky, zároveň ale skoro zděšeně popisující poměry a charaktery v nedokončené pentalogii Okresní město.

      

Ani Antonín mu nebyl

Uchamžiky

Dnes se pokouším navázat na sloupek z minula. Pokud vás minul, zde krátké shrnutí. V minulém dílu jste viděli: Počátky mého terénního nahrávání, vzpomínku na první kazetový diktafon, který tak vrzal, že nahrával hlavně sám sebe, a vyznání legendárnímu modelu Sony TCM-359V, na který jsem v letech 1996 až 2000 pořídil spoustu nezapomenutelných nahrávek, a jehož využití jsem nedávno objevil u různých plus mínus současných tvůrců.

Dnes o digitální éře. Ta u mě začala v roce 2000. Pořídil jsem si svůj první počítač, mobil a do třetice: minidisc Sony MZ-R37! Koupil jsem ho od někoho z druhé ruky, ale já už jsem ho z ruky nedal. I když jsem přišel o některé skvělé funkce TCM-359V (zrychlování / zpomalování poslechu nebo možnost náslechu při přetáčení; kombinací obojího se dalo docela zábavným způsobem s kazetou „scratchovat“), bylo těžké odolat novému médiu. Malinké, roztomilé, s japonskou precizností provedené, krásně nablýskané distíčky v různých barevných variantách pojaly až 80 minut záznamu. Přístroj měl menší rozměry a hlavně externí stereo mikrofónek. Takže jsem mohl mít minidisc schovaný v ledvince a mikrofon třeba na tričku, v ruce nebo na stolku. I když MD používal vyšší komprimaci než CD, kvalita zvukových nahrávek byla pořád o dost vyšší a průzračnější než u kazetových diktafonů (i když jejich šum byl zároveň um). Zkrátka jiné médium, jiné přednosti, jiné slabiny, ale stejně zábavné na zachytávání zvuků na cestách, povídání kamarádů, jamování kapely nebo smlouvání na egyptském trhu. Sloužil mi spolehlivě až do roku 2006. A pak byl najednou s mým lovením zvuků konec.

Zapříčinily ho asi digitální foťáky, které umí natáčet i video. Říkal jsem si, že když mě něco po zvukové stránce zaujme, mohu natočit video a pak použít jen audio stopu. Ale moc jsem to nedělal. Obraz je holt dominantní vjem, a čím víc se člověk dívá, tím míň poslouchá.

V poslední době se mi ale začalo po nahrávání oproštěném od obrazu trochu stýskat. A stejně tak i po nějakém přístroji, který by byl určen jen na to. Zatoužil jsem po nějakém pěkném, kvalitním a dobře ovladatelném přístroji, který by šel ve šlépějích TCM-359V a MZ-R37. A zjistil jsem, že nabídka je poměrně široká. Možná ze zvyku nebo z loajality jsem nakonec zakotvil opět u Sony. (Nepřispívají mi ale ani korunu! Jen jen. Ba ne, to byl jen vtípek). Nadchly mě jejich přenosné rekordéry PCM-D10 a PCM-A10. Větší a menší. Mám teď (staro)novou zálibu a radost z opětovného zvukolovu! Jak si nahrávky a média povedou, zjistím asi až s odstupem času. Až za pár uchamžiků.

Postila

Nejednou jsem varoval před londýnskou Oxford Street, kde se jednou skumulovalo tolik osob, že se vzájemně nadzdvihovaly. Mně samému se to osobně přihodilo. Pozdvižen jsem spatřil, jak za kordonem policajtů a před výlohou toho nejluxusnějšího krámu poněkud opozdilá sufražetka – volební právo ženy už dávno měly – sbírá dlaždici, rozmáchne se – a jaká byla výloha. Atentátnice pak do přidušeného ticha zvolala: „Volební právo pro ženy!“ Pozdvižený dav se rázem rozpadl na cucky.

Post illa verba dodávám, že je, to právo, mají mít, a to znovu a znovu. Ne snad jako v Rusku, ale řekněme jak v Prusku. Osobně – vše činím osobně – jsem kdysi seděl za píseň o vrazích Rusech, i když v dané písni je zmínka o vrazích Prusech. Ta zmínka mohla být, tvrdí lid, záminkou pro z vazby vynětí. Sudí se však neptal: „Hej, souzený, jak je ti?“

Když v kopané prostrčíš míč skrze nohy soka a dále si s „míčkem Flíčkem“ nerušeně tokáš, jsou to jesle. Pak se ale i pod sudím houpá, ač na štulce zvenčí není skoupá, sesle.

Jednou jedna známá

– teď už vězí předěl mezi náma –

zrýmovala sesle

s Nestlé

Jako pannu

z Orleanu

měl ji za svou

z nouze wrestler⁕

Měla živit kulturu,

vyšla ale na túru

zhola jinou.

Provázenou

nevázanou

svého muže

posunčinou.

⁕ Ani teď mu nemohu – doma, nedoma; bohu nebohu – přijít na jméno.

Ad hot

Z obrovsky silného hudebního pokolení, které se během 60. let postupně etablovalo na svébytné scéně označované jako Música popular brasileira neboli MPB, je zpěvák a skladatel Milton Nascimento u nás známý asi hlavně albem Waynea Shortera Native Dancer (1975). Nascimentovi bude v říjnu dvaaosmdesát, a i když se zdálo, že už bude jenom odpočívat, znovu jsou ho plné nejen jazzové magazíny a příslušné webové stránky, neboť v srpnu vyšlo album s víc než o polovinu mladší americkou basistkou (tedy pokud jde o nástroj, hlasově je sopranistka) Esperanzou Spaldingovou, proslavenou pěti Grammy pro album Radio Music Society (2012). První cenu akademiků ale získala už jako Nejlepší nová umělkyně za předcházející Chamber Music Society (2010), kde v songu Apple Blossom hostuje právě Nascimento. A Spaldingová zase intenzivně pracovala se Shorterem v posledním období jeho života, dokonce napsala libreto k jeho opeře Iphigenia (2021), a v prvém provedení zpívala titulní roli. O úžasném Miltonovi spolu museli mnohokrát debatovat.

Takže má opěvovaná dvougenerační deska Milton + esperanza (ona už nějaký čas píše i začáteční písmeno svého příjmení minuskou) hluboké a logické kořeny. Impuls k ní ovšem vyšel od Nascimenta, když se obrátil na Esperanzu se žádostí o produkování alba. Myšleného coby rozlučkové. Ale nakonec vzniklo zcela společné dílko obsahující několik jeho klasických písní (např. Cais nebo Outubro), i novinky Spaldingové. A jelikož příslušníci MPB bezmezně milovali The Beatles, dojde i na zábavně provedenou seržantovskou finálovku A Day In The Life. Průzračně instrumentovaná, v zásadě komorní muzika s dominantními hlasy protagonistů (ona ho má samozřejmě stále andělský, jemu, kdysi vyhlášenému falzetovému vokalistovi, věkem přirozeně přešel do takřka barytonu), se natáčela v Riu, takže hráči jsou především tamní. A plně chápající, že Esperanza pojala Nascimentovu tvorbu po svém a včlenila do ní občas citlivě i elektroniku. Vydání alba doprovází video na stránkách NPR (National Public Radio), v řadě živých vystoupení pod titulem Tiny Desk. Tentokrát ovšem bez publika a z Miltonova domu. Ryzí krása. Byť prchavá, protože jen o něco málo přes dvacetiminutová. A jako na albu je i tady verze, ovšem zpívaná, skladby When You Dream, pocházející ze Shorterova LP Atlantis (1974). Vznášející se Wayneův duch u toho přece nemohl chybět!    

Al Di Meola nás provede elektrickými lety

První koncert podzimního běhu festivalu JazzFestBrno bude rovnou patřit k těm nejhvězdnějším. 17. září v brněnském Sono Centru zahraje jeden z největších jazzových kytaristů všech dob Al Di Meola. Hráč s udivující technikou, ale také průkopník některých druhů jazzových fúzí, stejně jako velký maestro klasických hráčských stylů.

Na začátku sedmdesátých let studoval prestižní bostonskou Berklee a už v roce 1974 nastoupil do klíčové kapely svého života, Coreova Return To Forever a vzápětí poté sólově debutoval albem Land of the Midnight Sun. Al Di Meola je významný jednak svou fenomenální hráčskou technikou jak na elektrickou, tak akustickou kytaru, jednak skladatelským stylem, ve kterém se mu podařilo na svoji dobu unikátně spojit jazzovou podstatu s hudebními prvky Středomoří a Latinské Ameriky, a vytvořit tak naprosto svébytný hudební jazyk – v tomto smyslu vykonal v kytarovém jazzu podobné dílo jako Carlos Santana v kytarovém rocku, a není náhoda, že oba kolegové v roce 1980 absolvovali společné turné.

Připomeňme, že kromě více než tří desítek sólových alb jsou velmi podstatné a populární také nahrávky, ve kterých je Di Meola partnerem dalším kolegům. Jednoznačně nejčastěji citovaným albem tohoto ranku je Friday Night in San Francisco (1980), kde v dechberoucím akustickém triu Ala Di Meoly s Johnem McLaughlinem a Pacem de Lucíou vznikla patrně vůbec nejslavnější akustická kytarová nahrávka všech dob. Mezi dalšími hudebníky, s nimiž Di Meola navázal rovnocenné partnerství, pak byli například kytaristé Larry Coryell, Biréli Lagréne, basista Stanley Clarke, houslista Jean-Luc Ponty, pianistka Aziza Mustafa Zadeh anebo původem český klávesista a skladatel Jan Hammer, s nímž Di Meola pracoval na zapojení elektroniky do jazzové hudby.

red

Magor v září září

Vydavatelství Guerilla Records pořádá 21. září od 17 hodin v divadle Archa+ akci Magor 80, ze které vyplývá, že se budou slavit nedožité kulaté narozeniny jedné z hlavních postav českého undergroundu Ivana Martina Jirouse.

Minifestival zahájí skupina Bílé světlo, původem z rodného Jirousova Humpolce, následně v malém sále zahraje Karel Vepřek ukázky ze zcela nového CD Písně ze dvora krále Magora. Jak název napovídá, jedná se o zhudebněnou Jirousovu poezii a CD bude hned na místě pokřtěno.

Mezitím se na velkém pódiu postupně zformuje folkově-básnická sekce. Zahájí Petr Hruška, po něm Vlasta Třešňák, Jan Štolba a Pavel Tylšar uvedou kompozici Vskoč mi v prdel buditeli a závěr bude patřit triu Vokatá, Kaiser, Skalák.

Následovat bude v malém sále „beatnické vytí“ Vratislava Brabence s Pal Post Unit a poté ve velkém sále akce vyvrcholí třemi rockovými bloky: bezprostředně po sobě vystoupí Umělá hmota s Dinem Vopálkou, skupina Svatopluk se zrockovanými songy Sváti Karáska a projekt PPU Egon Bondy Tour 2024 na jejich vůbec posledním pražském koncertě.

Akce bude obohacena také projekcí filmů Jana Ságla a ve foyer bude výstava fotografií Abbé Libánského.

Koncentrovaná provokace. Britský umělec Jake Chapman ovládl Telegraph Gallery

Co zbude na Zemi bez lidí? Jeden z nejkontroverznějších britských umělců současnosti Jake Chapman vystavuje v olomoucké Telegraph Gallery zbytky zaniklé civilizace. Do Česka se tak vrací po jedenácti letech, tentokrát se sólovou výstavou Flotsam & Jetsam. Téměř 50 děl, včetně dýmícího trabantu, sžíravých maleb a primitivních totemů, bude v olomoucké Telegraph Gallery k vidění do 21. listopadu 2024. O víkendu 7. a 8. září se bude navíc konat exkluzivní pop-up instalace Chapman Brothers.

 

Anglické výrazy flotsam a jetsam označují předměty plovoucí po vodní hladině či vyplavené na břeh. Zatímco flotsam jsou trosky, které moře vyplavilo po ztroskotání lodi, jetsam označuje předměty, které posádka záměrně vyhodila přes palubu, aby se v nouzi zbavila části nákladu. V širším smyslu může jetsam také odkazovat na jakékoliv zbytečné nebo nepotřebné věci, které byly odloženy nebo vyřazeny. A právě pocity tísně a kulturní vyprázdněnosti jsou ústředními prvky nové výstavy světoznámého britského umělce Jakea Chapmana v olomoucké Telegraph Gallery. Kurátorem je Mark Sanders.

 

Jake Chapman zpracovává téma budoucnosti bez lidí. Co by na Zemi našel mimozemský antropolog? Jen poházené sutiny. „Podobné představy hrají důležitou roli ve tvorbě Jakea Chapmana, který se v posledních desetiletích nikdy nezdráhal stále znovu klást výzvy našemu pohodlnému způsobu vnímání. V této nejnovější sérii svých děl umělec odkazuje na akceleracionistickou teorii budoucnosti. Akceleracionismus předvídá, že evoluční logika pozdního kapitalismu a integrace technologie s kapitálem nás nakonec dovedou k zániku. Přijde doba nadvlády alternativní inteligence,“ vysvětluje kurátor výstavy Mark Sanders.

 

Centrální prostor galerie zaujímá trabant, jehož motor startuje pokaždé, když někdo přijde do galerie. Uvnitř se odehrává malé melodrama. Dvě figuríny páchají sebevraždu, donekonečna, navždy a stále znovu. Ozdoben kvantovými diagramy, stojí tento symbol socialistického konzumu mezi přetvořenými plakáty z května roku 1968, bannery se smajlíky, jógou inspirovanými malbami, dřevořezbami novodobých božstev nebo totemovými maskami. Tomu všemu přihlíží zohavený sněhulák.

 

„Jsou totemické v klamavém smyslu. Jsou pokryty mušličkami kauri, hippie korálky, bezlepkovými těstovinami, různými dřevěnými lžícemi. Lžíce je přitom nejvšednější lidský předmět, jaký kdy byl vymyšlen. Vyřezávání dřeva je pravděpodobně ta nejmasochističtější činnost, které bych se mohl věnovat, ale autentičnost je tu rozdílem mezi pestřenkou a vosou. Tyto sochy jsou pestřenky. Napodobují vosy. Můžete je považovat za upřímné a poctivé, ale jsou bezvýznamné a bez žihadel. Nebo snad ne?“ míní britský umělec Jake Chapman.

 

Od 90. let minulého století tvořil tandem se svým bratrem Dinosem Chapmanem. Oba jsou podepsáni pod řadou ikonických a provokativních děl, která boří společenské normy. Vytvořili například velké sklolaminátové figuríny deformovaných dětí, parafráze děl Franciska Goyi a Williama Hogartha, série „vylepšených“ akvarelů Adolfa Hitlera nebo velkolepou instalaci Peklo ze zmrzačených figurek vojáčků, které anglický kritik umění Brian Sewell označil za první významné umělecké dílo jednadvacátého století. Od roku 2020 se bratři vydali každý svou autorskou cestou. Už v roce 2013 měli bratři úspěšnou přehlídku v pražské Galerii Rudolfinum. Tehdejší kurátor výstavy Otto Urban bude tentokrát vést komentovanou prohlídku v olomoucké Telegraph Gallery.


Exkluzivní doprovodný program

Exkluzivní součástí doprovodného programu bude pop-up instalace Chapman Brothers v Loftu budovy Telegraph. Bratři Jake a Dinos Chapmanovi vystaví o víkendu 7. a 8. září několik společných děl (v sobotu od 14 do 19 hodin, v neděli od 14 do 18 hodin). Pop-up výstava je určena těm, kdo chtějí proniknout pod povrch zdánlivě šokujících výjevů.

 

Více informací o galerii najdete na:

webu: https://www.telegraph.cz/galerie

Instagramu: https://www.instagram.com/telegraph.cz/

Facebooku: https://www.facebook.com/telegraph.cz

 

Telegraph Gallery v Olomouci je otevřena od úterý do čtvrtka vždy  9:00 – 19:00, v pátek 9:00 – 21:00, o víkendu 10:00 – 18:00.

Vstupné na výstavu činí 50 Kč. Členové věrnostního programu TLG CLUB mají prohlídku výstavy zdarma a mohou čerpat i další výhody.

Festival krátkých filmů Bohemia Film Awards uvede světové snímky v pražské Lucerně

Druhý ročník mezinárodního festivalu krátkých filmů Bohemia Film Awards (BOFA) proběhne 21. září 2024 v pražské Lucerně. Festival představí krátké filmy z 16 zemí, které budou soutěžit o ceny v osmi kategoriích. Po promítání budou moci diváci hlasovat pro svého favorita v kategorii Audience Award.

„Festival BOFA oslavuje bohémství a umělce s nekonvenčním přístupem k filmové tvorbě. Klíčovým parametrem pro vítězství je proto originalita v dané kategorii. Naším hlavním cílem je podporovat filmaře, kteří se nebojí jít proti proudu a experimentovat,” uvedli organizátoři festivalu Lukáš Jalovecký a Bedirhan Akcan.

Během slavnostního večera proběhne promítání nejúspěšnějších filmů letošního ročníku. Návštěvníci zhlédnou norský snímek z prostředí nudistické komunity Camping in Paradise režiséra Eirika Tveitena, který byl nominován na Oscara, americký film Villa Mink režiséra Darrona Carswella, který zkoumá pokřivení mužské identity a odkaz divokého Západu, experimentální film 01 německého režiséra Daniila Denisova nebo emotivní španělský snímek The Bathtub, za který režisér Sergi Marti Maltas získal řadu ocenění na mezinárodních festivalech.

Předsedou poroty je režisér Juraj Janiš, který v minulém roce natočil úspěšný krátký film Oči plné písku a v současné době pracuje na celovečerním filmu The Rookie. „Vytvořit dobrý krátký film je těžší, než si většina lidí uvědomuje. Filmaři často začnou natáčet příliš brzy, aniž by si našli čas na vyladění scénáře. Letošní ročník ale přinesl několik skutečných skvostů. Chtěl bych vyjádřit velkou poklonu všem oceněným filmařům,” říká Juraj Janiš.

Dalšími členy poroty jsou herečka Zuzana Částková známá díky hlavní roli ve filmu Elektra režisérky Darii Kashcheevy, který v loňském roce získal cenu za nejlepší krátký film na festivalu v Torontu. Dále filmy hodnotili režisér Andrew Horne nebo Stanislav Callas známý z filmu Jojo Rabbit a Netflix seriálu Vikings: Valhalla.

Druhý ročník Bohemia film awards se uskuteční 21. září v Lucerně a vstupenky jsou již nyní v prodeji na https://goout.net/cs/bohemia-film-awards-2024/szqjajx/

 

IDU slavnostně uvede nejnovější číslo Divadelní revue a její novou podobu

Před prázdninami vyšlo první číslo Divadelní revue s názvem Na kraj a dál, do hlubin a hloub. Odborné periodikum vydávané Institutem umění – Divadelním ústavem (IDU) prošlo proměnou, která je demonstrována i novou vizuální podobou: časopis principiálně směřuje k větší otevřenosti, mezioborovosti a je plně dostupný online (včetně archivu). 17. září proběhne slavnostní uvedení prvního letošního čísla a zazní přednáška doc. Martina Jemelky o divadle slezských spiritistů.

Počínaje 35. ročníkem přešel časopis Divadelní revue do režimu Open Access a otevřel se mezioborovému přístupu. Čísla jsou stavěna tematicky; zvolené téma je nahlédnuto z perspektivy teatrologie, ale i jiných vědních oborů. Otevřenost revue zastává rovněž k rozličným metodologickým přístupům. Časopis zůstává odborným recenzovaným periodikem (zařazeným do databáze SCOPUS), vychází dvakrát ročně a je nadále vydáváný v Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Každé číslo má nově svého odpovědného editora. Časopis má novou redakční radu a novou vizuální podobu. Všechna dosavadní i další čísla budou zpřístupněna na novém webu.

35. ročník, číslo 1/2024 s názvem Na kraj a dál, do hlubin a hloub se dotýká tématu okrajů, periférií, hlubin a niterností; fenomény zdánlivě marginální, skryté, zasuté a vzdálené jsou postaveny do středu pozornosti. S využitím konceptů performativity a naratologie odkrývají příspěvky Matouše Jalušky a Martina Šorma další významy středověkých textů o Štilfridovi a o Apolónovi. Analýzou performativity středověku pokračuje i příspěvek Elišky Kubartové, který přibírá do hry nástroje literární fenomenologie a kognitivní teatrologie, s jejichž pomocí vysvětluje mimetické mechanismy středověké smyslové zbožnosti. Marginální a skryté učinila předmětem svého výzkumu Kateřina Vršecká, která píše o scénických poznámkách středověkých chrámových her. Fascinaci světem středověkého textu prozrazuje s příznačnou skromností v rozhovoru Jarmila Veltruská. Okraji ve smyslu geografickém, ale též z hlediska výzkumného zájmu, kánonu, společenské stratifikace apod. se zabývají studie Martina Jemelky o divadle slezských spiritistů a Agáty Kravčíkové o dělnickém divadle na Ostravsku. Na jinou kulturní periférii zavádí čtenáře příspěvek Petry Ježkové o motivacích, každodennosti a frustracích přistěhovalců do Ameriky na přelomu 19. a 20. století. A ještě dál zve stať Karolíny Stehlíkové o performativních aktivitách realizovaných na vědeckých výpravách do Arktidy a Antarktidy v průběhu 19. století a počátkem století 20. Podobně jako u českých přistěhovalců do Spojených států i zde pomáhalo divadlo a další performativní aktivity překonávat mentální i fyzické obtíže a udržet morálku. V rubrice Desiderata, přinášející texty reportážního charakteru věnované plánům a očekáváním a jejich konfrontaci se skutečností, pak Stehlíkové zveřejňuje deník z vlastní polární výpravy. Jitka Ludvová dokumentuje s pomocí pramenů z kanceláře prezidenta Masaryka neutěšenou situaci některých německých scén působících v Československu a divadelní konsekvence národnostních třenic, jimiž se nový stát nemohl vyhnout. Ondřej Šrámek v panoramatické sondě k divadlu Lužických Srbů ukazuje, že také pro tento malý národ divadlo mělo a stále má podstatnou roli v boji za udržení národní identity. Recenze nových publikací, Ex libris a výběr z nových knižních titulů koncipoval Otto Drexler rovněž s ohledem na téma čísla. Spolu s Ditou Lánskou uzavírají sešit zprávou z Teatrologické společnosti.

„V předkládaném čísle reflektujeme skutečnost, že zkrátka existuje ještě jiný druh přitažlivosti, kdy na rozdíl od gravitace platí: čím dále, tím více. Vydejte se s námi proto ohledávat vzdálené, jiné, skryté, zasuté – v čase, v místě, ve vrstvách vnímání, ve společnosti, v zájmu badatelů…“ komentuje číslo editorka a šéfredaktorka Petra Ježková.

Do konce roku vyjde číslo 2/24 Ztělesnit svět scénografií  (eds. Věra Velemanová – Šárka Havlíčková-Kysová). V příštím roce Jitka Pavlišová chystá číslo 1/25 Body-based arts a Josefina Formanová 2/25 Opakování a jedinečnost v umění a kritice. Na obě čísla jsou v tuto chvíli na webu revue zveřejněny výzvy.

Slavnostní uvedení prvního letošního čísla Na kráj a dál, do hlubin a hloub proběhne 17. září v 17:00 v prostorách kavárny Husovka na adrese Husova 242/9, Praha 1. Číslo představí šéfredaktorka časopisu Petra Ježková. Součástí bude rovněž přednáška Martina Jemelky, ve které představí divadlo slezských spiritistů.

Tištěný časopis je dostupný na našem e-knihkupectví Prospero. Online je časopis k přečtení na webu Divadelní revue.

 

Jaká je role vody v našem životě? Výstava propojuje umění a vědu

Můžeme prostřednictvím vody usilovat o vzájemné porozumění a napojení? A jak na vodu nově nahlížet, aby to posílilo náš vztah k životnímu prostředí a péči o něj? Výstava v pražské Galerii Display se zabývá vztahem k vodě a tím, co nám může přinést. Akce potrvá do 29. září 2024, vstup je zdarma.

Kolektivní výstava Vodní těl(es)a představí tři díla založená na uměleckém výzkumu, jež vznikla v rámci celoročního workshopu Inspiration Forum Lab propojující vědu s uměním. Tutorkami projektu jsou výzkumnice a vizuální umělkyně Lenka Hámošová a umělkyně Barbora Kleinhamplová. Projekt Inspiration Forum Lab založilo Inspirační fórum, diskusní platforma Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

„V době ekologické krize je přehodnocení našeho vztahu k vodě nezbytností. Proto Inspiration Forum Lab vytváří prostor, ve kterém je možné vystoupit mimo své disciplíny a společně objevovat nové způsoby syntézy poznání, a také sdílení. Díla, která v rámci letošního ročníku labu vznikla, nám ukazují, že prostřednictvím vody můžeme usilovat o vzájemné porozumění a napojení, i o dialog napříč časem,“ říká manažerka projektu Iveta Černá.

Projekt svedl dohromady osobnosti z umění a vědy – od oceánografie, přes strojové učení, po geografii – které během celého roku zkoumaly roli vody v našem životě. Navzdory různým přístupům a úhlům pohledu, výstava vybízí k tomu, abychom k vodě přistupovali nejen jako k látce s fyzickou podstatou, ale jako k prostředku pro navázání spojení, uchování paměti a utváření významů.

Slyšet plankton promlouvat

Anthea Oestreicher, Vít Růžička a Weroniky Zalewska ve svém projektu Proč se dno hýbe? nahlíží na oceánské systémy prostřednictvím echolokace, mikroskopie a umělé inteligence. Ve vzájemném dialogu tří různých disciplín zkoumají možnosti našeho poznání planktonu.

Anthea Oestreicher je interdisciplinární výzkumnice působící v oblasti grafického designu a biodesignu. Při své práci se zaměřuje na provázanosti s více než lidskými entitami.

Vít Růžička je doktorandem na Oxfordu, kde zkoumá možnosti umělé inteligence v souvislosti s klimatickou změnou. Svou uměleckou tvorbu v oblasti umělé inteligence pravidelně vystavuje a jeho experimentální film vytvořený pomocí AI získal na MFDF Ji.hlava zvláštní uznání.

Weronika Zalewska je umělkyně, výzkumnice a autorka žijící ve Varšavě, její práce byly vystaveny v Muzeu moderního umění ve Varšavě a na Bienále performativního umění ve Vilniusu.

 

Na hranici slyšitelného v deltě Dunaje

Kosmas Phan Dinh, Mae Lubetkin a Michal Mitro v Ambientní trmologii přesměrovávají pozornost od zvuku k vibracím a noří se do obojživelného světa rumunské delty Dunaje, kterou tato skupina navštívila v rámci svého uměleckého výzkumu.

Kosmas Phan Dinh čerpá z různých disciplín a hledá citlivost a kontaktní zóny pomocí vodních a dalšími ne/lidských rytmů – z okrajů, sotva vnímatelného a zaslechnutého.

Mae Lubetkin se zabývá oceány. Jejich na praxi založený výzkum sleduje estetické a politické vazby mezi více než lidskými vodními světy a jejich technologickými prostředníky.

Michal Mitro je umělec a výzkumník pracující napříč obory a s různými médii. Vypráví příběhy a zprostředkovává zážitky pomocí sochařských prostředí, zvuku, světla a elektřiny.

Vzpomínky a vodní rituály v nás

Michał Dawid, Mirjami Lantto Klein a Isabel Val Sánchez se svým Cechem hydromancie zkoumají sémiotické procesy vody v návaznosti na dávnou techniku hydromancie. Rozehrávají zvukové rituály a do popředí přináší feministickou a mytickou citlivost.

Michał Dawid zkouší různé způsoby existence vytvářením dočasných seskupení společně s živými a neživými entitami.

Mirjami Lantto Klein je geografka a výzkumnice v oblasti kreativních geohumanitních věd, která zkoumá materiálově-semiotické procesy v různých vodních říších.

Isabel Val Sánchez je umělkyně a organizátorka kulturních projektů pracující napříč médii. Zkoumá nostalgii, zármutek a propojení mezi minulostí a přítomností skrze vztahové aspekty vody.

Vernisáž proběhla ve čtvrtek 5. září v 18 hodin v Galerii Display (Dittrichova 9/337, Praha 2) za účasti umělectva a tutorky programu Lenky Hámošové. Výstava potrvá do 29. září 2024, vstup je zdarma.

Inspiration Forum Lab pořádají Inspirační fórum ji.hlavského festivalu, Kersnikova Institute, Sensorium ve spolupráci s Display – Asociací pro výzkum a kolektivní praxi.

Projekt je spolufinancován Evropskou unií, Ministerstvem kultury České republiky a Státním fondem kultury České republiky.

 

 

Les Percussion de Strasbourg, Antonio Sanchez či Arthur Hnatek. Letošní program festivalu Music is se zaměřuje na rozmanitý svět bicích.

Mezinárodní hudební festival Music is nabídne na podzim koncerty klasické, elektronické i jazzové hudby. Společnou linkou letošního ročníku je fascinující svět bicích. Festival otevře špičkový francouzský soubor Les Percussions de Strasbourg ve čtvrtek 10. října v multifunkčním sále DOX+. V rámci oslav Roku české hudby soubor představí „Osm invencí“ a „Osm ricercarů“ Miloslava Kabeláče a v české premiéře také skladbu „Fishbones“ Ondřeje Adámka. Zahajovacímu koncertu bude předcházet festivalový prolog, který se také koná v rámci oslav a na kterém zazní „Šest mužských sborů“ Miloslava Kabeláče v podání německého mužského sboru ffortissibros 23. září v kostele Panny Marie Sněžné na Jungmanově náměstí.

Dále festival nabídne promítání a koncert Oscary oceněného filmu „Birdman“ s brilantním jazzovým bubeníkem Antoniem Sanchezem v kině Bio Oko. Neobvyklá kombinace vibrafonu a klavíru Štěpána a Niny Honových zazní na zámku v Nelahozevsi a elektronický projekt SWIMS Arthura Hnatka si budou diváci moci vychutnat v Divadle X10.

Více informací je k dispozici na www.musicis.cz. Předprodej vstupenek v síti GoOut.

 

„Nakonec jsem se rozhodl pro třetí cestu: napsat hudbu – opakuji hudbu – pro bicí nástroje.“ Těmito slovy komentoval skladatel Miloslav Kabeláč svůj přístup ke kompozici Osmi invencí pro bicí nástroje z roku 1962 věnovaných ansámblu Les Percussion de Strasbourg.

 

Letošní ročník festivalu Music is přivítá špičkový ansámbl v Praze po dlouhých 37 letech. Kabeláčových „Osm invencí“ i novějších „Osm ricercarů“ zaznějí na koncertě 10. října v multifunkčním sále DOX+ společně se skladbami Iannise Xenakise a Ondřeje Adámka. Mezinárodní soubor nabídne širokou škálu toho, co všechno může hudba v podání bicích a perkusivních nástrojů znamenat v 21. století.

 

Pohledy na to, co hudba ještě je a co už spíše není, se od 60. let minulého století značně posunuly a rozšířily i mimo svět bicích nástrojů. Právě rozmanitost hudebního vyjadřování je jedním z pilířů dramaturgie multižánrového festivalu Music is, který se rovným dílem soustředí na současnou klasickou hudbu, alternativu i moderní jazz.

 

Koncert Les Percussion de Strasbourg tak doplní vokální koncert mužského sboru ffortissibros a mladého varhaníka Sebastiana Heindla. Umělci přednesou 23. září v kostele Panny Marie Sněžné Kabeláčovy vokální a varhanní skladby, jako zajímavý protějšek k jeho dílům pro perkuse.

 

Do tenat improvizovaného jazzu i hollywoodské marnivosti nás zavede mexický bubeník a skladatel Antonio Sanchez při promítání oscarového filmu Birdman 15. října. Unikátní filmová studie stárnoucího herce, který v 90. letech slavil úspěchy v roli maskovaného superhrdiny a teď se cítí patetický a nicotný, by bez znepokojivého zurčení Sanchezových bicích nebyla tím, čím je. Speciální promítání v pražském Bio Oko tak nabídne jedinečnou šanci užít si slavný film s živě improvizovaným setem v podání tvůrce soundtracku, který je jinak znám jako člen jazzové formace Pat Metheny Group.

 

Festival uzavře vystoupení 20. října v Divadle X10 jazzový bubeník a DJ Arthur Hnatek. Pokud zrovna švýcarský hudebník nehraje s trumpetistou Erikem Truffazem či pianistou Tigranem Hamasyanem, věnuje se tvorbě elektronických mixů, beatů a samplů. V Praze představí svůj projekt SWIMS, ve kterém kombinuje performance na bicí i na modulární syntetizátory. Při živém setu tak v reálném čase dekonstruuje vlastní tracky a mixy, aby se vzápětí pustil do víru rytmických smyček, polyrytmů a virtuózních breaků u klasické bicí soupravy.

 

Music is 2024 – program

 

ffortissibros a Sebastian Heindl

23.9.2024 | kostel Panny Marie Sněžné | 19.30

 

Německý mužský sbor ffortissibros a varhaník Sebastian Heindl vystoupí 23. září v pražském kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí.

V rámci festivalu Music is zazní v české premiéře Šest mužských sborů od Miloslava Kabeláče na verše Jiřího Wolkera. Kabeláč na těchto sborech pracoval v letech 1939–1942. O výběru textů řekl: „Texty jsem vybral tak, aby zachytily průběh událostí a osudů našeho národa v oněch pohnutých dobách.“ Sbory, v nichž se v některých vypjatých pasážích dělí hudba do jedenáctihlasu, bude dirigovat Benedikt Kantert, mladý německý umělec, který své dirigentské schopnosti zdokonaluje jako student vysokých hudebních škol v Drážďanech a Stockholmu.

Vokální díla doplní varhanní skladby, jejichž interpretace se ujme Sebastian Heindl, který sbírá jednu varhanní cenu za druhou (například Longwood Garden Organ Competition v USA). V roce 2020, ve svých 23 letech, vystoupil na prknech Berlínské filharmonie v rámci komorního koncertu, který byl v době striktních pandemických opatření streamován v rámci oslavované berlínské Digitální koncertní síně. Kromě toho také sám komponuje a improvizuje.

 

 

Les Percussions de Strasbourg
10. 10. 2024 | DOX+ | 19:30 (zahajovací koncert) 

 

Letošní ročník festivalu Music is otevře špičkový francouzský soubor Les Percussions de Strasbourg v Praze po dlouhých 37 letech. Na festivalu představí „Osm invencí“ a „Osm ricercarů“ Miloslava Kabeláče. Obě skladby vznikly na objednávku souboru. „Osm invencí„ napsal Kabeláč v roce 1962 a je to jedno z jeho nejproslulejších děl. Po mimořádném úspěchu cyklu složil na žádost souboru další cyklus „Osm ricercarů“. Kabeláčových „Osm invencí“ i novějších „Osm ricercarů“ zazní na koncertě 10. října v multifunkčním sále DOX+ společně se skladbami Iannise Xenakise a Ondřeje Adámka. Mezinárodní soubor nabídne širokou škálu toho, co všechno může hudba v podání bicích a perkusivních nástrojů znamenat v 21. století.

Soubor Les Percussions de Strasbourg byl založený v roce 1962 a díky svému výjimečnému repertoáru se řadí mezi nejvýznamnější hudební uskupení. Vedle nových děl napsaných na objednávku provádí také mistrovská díla 20. a 21. století.

 

Antonio Sanchez
15. 10. 2024 | Bio Oko | 19.30

 

Unikátní filmový a hudební zážitek, který spojuje Oscary ověnčený film Birdman s brilantním jazzovým bubeníkem Antoniem Sanchezem, zažijete v rámci festivalu Music is 15. září v Bio Oko.

Antonio Sanchez, který je známým členem jazzové formace Pat Metheny Trio, vytvořil oslavovaný soundtrack v úzké spolupráci s režisérem Alejandrem Gonzálesem Iñárrituem. Ve filmu sledujeme hollywoodského stárnoucího herce (Michael Keaton), jak se snaží přesvědčit diváky i sám sebe, že jeho kariéra neskončila před třiceti lety, zatímco jeho frustraci, strach a zmatek zdůrazňují vtahující vstupy Sancheze.

Během následujících let si Sanchezův soundtrack vydobyl ikonický status mezi filmovými i hudebními fanoušky. Hudebník se tak v tomto roce, 10 let od vzniku filmu, rozhodl o uspořádání několika speciálních promítání, při kterých se o provedení spletitých a poutavých sól postará osobně na jevišti.

 

Nina Hon a Štěpán Hon

17.10.2024 | Zámek Nelahozeves | 19.30

 

Program Niny a Štěpána Honových 17.října na zámku v Nelahozevsi představí jedinečnou barevnost spojení klavíru a vibrafonu.

 

 

 

Nina a Štěpán Honovi nedostatek repertoáru řeší dvěma cestami, úpravami stávajícího repertoáru, jako je to v případě Bachovy Toccaty e moll či skladbách Oliviera Messiaena a Arvo Pärta. Druhá cesta spočívá v oslovování současných skladatelek a skladatelů – v případě vystoupení na festivalu Music is jde o premiéru skladby Darji Kukal Moiseevy. Program jejich festivalového debutového koncertu doplní ještě jedna z dětských písní Chicka Corey, který barevné možnosti dua vibrafonu a klavíru moc dobře znal ze své více než  čtyřicet let trvající spolupráce s vibrafonistou Gary Burtonem.

 

Prostor, dynamika, lineárnost, spiritualita nebo všednost, to všechno mladým interpretům přichází na mysl, když přemýšlí nad hlavními tématy koncertu. Požehnanou všednost dětských písní doplňuje Bach či Pärtovy Fratres, a nabízejí tak rozmanitou cestu bohatým a neoposlouchaným světem souzvuků klavíru a vibrafonu.

 

Arthur Hnatek

20.10. | Divadlo X10 | 19:30 | 19.30

 

Švýcarský bubeník a skladatel Arthur Hnatek je známý díky své spolupráci s francouzským trumpetistou Erikem Truffazem nebo arménským klavíristou Tigranem Hamasyanem. Svět akustického jazzu jeho kreativnímu apetitu tak úplně nestačil a dnes je také vyhledávaný DJ a na svém kontě má několik elektronických alb a tracků.

Jedním z těchto projektů je SWIMS, se kterým se 20. října představí v pražském Divadle X10. Jde o živý set, ve kterém Hnatek prezentuje obě strany své kreativní osobnosti: skrze modulátory a samplery opracovává a variuje tracky ze stejnojmenného alba SWIMS, zároveň se pouští do víru rytmických smyček, polyrytmů a virtuózních breaků u klasické soupravy bicích nástrojů.

Další články
sinekfilmizle.com