TIP: Náměstí hrdinů: František Šístek

František Šístek je přirozený vypravěč, který dokáže využít výhody žánru, totiž povídky. Přiznaně autobiografické texty dovedně pracují se změnou vypravěčské linie, tudíž s překvapením čtenáře. Povídky mají obvykle několik témat, která se vyjevují postupně. Mívají historický kontext – prožitky ze socialistických osmdesátých let, z podnikatelských devadesátých… a patří k nim rozplétání rodinných kořenů, příhod a tajemství. Místně se pohybují mezi pohraničím (včetně bodře děsivého strážce hranice) s příběhy emigrantů i stopami po odsunu, Slovenskem s jednou stopou rodinné minulosti či exotickou cizinou, kam vypravěč v devadesátých letech náhle může.

Autor se obvykle soustředí na nějaký detail, který vyjeví nečekanou roli. Nevinný kornout cukrovinek, nošený dětmi v pohraničí do školy, se v sešněrovaném socialistickém kontextu stane problémem. Sebevražda vězně viděná z kanceláře soudu, kde pracuje otec vypravěče, ilustruje tabu režimu.

Předlistopadová a polistopadová doba se prolíná také ve výrazném příběhu s jasně identifikovatelným hlavním hrdinou (protože těch, jimž se povedlo uprchnout z osvětimského koncentračního tábora, nebylo mnoho). I tady je původní drama zasazeno do rodinného příběhu vypravěče, jehož rodiče se s někdejším vězněm spřátelí. Svérázy přeživšího naznačují jeho traumata. Možná by bývalo stálo za to pojmenovat ho pravým jménem (jiné postavy pod skutečnými jmény vystupují). Náměstí hrdinů je samozřejmě ironický titul, jenže skutečný příběh uprchlíka přesahuje žánr rodinného vyprávění.

Výrazným doplňkem je doslov Patrika Linharta, který popisuje balkanistickou, básnickou a textařskou dráhu Františka Šístka. Za pozornost stojí také výrazné linoryty Jiřího Jandy, spolupracovníka Kulturního magazínu Uni.

Fragopolis

Nakladatelství Větrné mlýny vydalo tuto knihu v rámci projektu Second city. Jedna autorka a tři autoři se vydali do jiných než hlavních měst v Německu, Slovinsku, Slovensku a Polsku: do Göttingenu, Mariboru, Prešova a Vratislavi. Strávili tam měsíc. Každý z nich pojal svůj text jinak: někdo jako příběh s prvky magického realismu, v němž důležitou roli hrají mouchy. Někdo jako dialog mezi dvěma jazyky. Někdo jako procházku s místní historičkou.
Ivan Motýl skutečně vyportrétoval město – Prešov, kdysi Fragopolis čili Jahodové město, dle maďarštiny a latiny. A použil na své plátno olejové barvy, vodovky, tužky i uhly, včetně špíny z dlažby, obrazně řečeno. V každém případě vlastní prsty. Jinak: upadl do reportérského vytržení. Pořídil během měsíce nějakých čtyři sta rozhovorů a více než patnáct set fotek.
Mluvil s místními od archeologa, svářeče, historika, encyklopedistku, opilce přes průvodkyni, zedníky, děvčata před domem, duchovního až po sběrače odpadu. Navštívil romskou osadu, kam se místní bojí, vyzbrojen fotografickou knihou s fotkami starými skoro sto let. Na místním hřbitově našel raně středověký střep. Neustále prolínal detailní s obecným, nedůležité s principiálním, směšné se smrtelně vážným. V přímém kontaktu i ve výsledném textu.
Jako pronikavá metoda se ukázalo ptát se obyvatel ulic pojmenovaných podle spisovatelů, jestli něco od daného autora četli. Výsledek zhruba potvrzuje ty nejhorší obavy lidí od cechu – a zároveň staví mosty, protože autor se nenechal zastrašit odmítáním ani výhrůžkami (doslova). Dává všem slovo, někdy výsledek nemá hlavu ani patu – ale způsob uvažování to ukazuje.
Československo, střední Evropa, válka na Ukrajině, holocaust, národovectví, populismus, nejrůznější způsoby chápání historie vlídně sousedí s postřehy o cenách, jídle a pití. Vzniká vlnící se mozaika, živá tapisérie. Prešov je po návštěvě I. Motýla bezpochyby zpátky na svém místě – ve vesmíru. Tam, odkud se nikdy nevypařil, ale většina lidí o tom neví.
I. Motýl předvedl dokonalý literární žurnalismus – osobní, vášnivý, zaujatý. Ale pozor. S městem Prešovem ani nepolemizuje, ani jím nepohrdá, ani ho neodsuzuje. Prostřednictvím špičkového reportérského výkonu skládá obraz, jaký Prešov doopravdy je. Včetně jeho obyvatel. I pozorovatele. A možná i čtenáře.

Říkali mi Gojele

Je to objev, přátelé, je to objev. Už jenom ten název. Pokud se nějaká kniha vztahuje k období druhé světové války, z hlediska nakladatelského i autorského je nejlepší, když má v titulu nějaký obecně známý, zvučný pojem. Právě proto má tolik knih v titulu slovo „Osvětim“, doplněné nějakým dalším slovem, které naznačuje osobní zkušenost. Třeba: Zubař z Osvětimi. Dobré, ne? Druhá možnost je vložit tam jméno nacistického zločince. Co třeba takové Mengeleho děti? Ne, lepší bude: Mengeleho dítě. A ještě lepší: Byl jsem Mengeleho dítě. Kdežto když se kniha jmenuje Říkali mi Gojele?
Myslím, že jenom určitý segment čtenářů s jistým druhem zájmu zbystří. Nepůjde nakonec o góje, tedy o židovské označení Nežida? Ale proč tak složitě?
Kromě titulu je tady další záhada. Karl von Wetzky (1935–2001) je původně československý spisovatel Karel Vrchovecký z Opavy, který za svého zdejšího pobytu vydával leda literaturu faktu. Což mohlo souviset s jeho sudetoněmeckými kořeny, jedním z mnoha kádrových škraloupů v socialistické společnosti. Živil se i jako výpravčí či horník, než se stal novinovým redaktorem. Spolupracoval s rozhlasem a televizí, byl vedoucím kina. Říkali mi Gojele je jeho zřejmě nejlepší kniha, vydaná roku 1994 už v Německu, kam se v roce 1978 vystěhoval (věnoval se tam žánru sci-fi). Ovšem o jeho životě se podařilo zjistit jen hrst faktů, přes úsilí českého vydavatele. Německé nakladatelství, které knihu vydalo, už neexistuje a jeho archiv se nezachoval. Nepodařilo se nalézt ani příbuzné autora.
Tudíž klíčová otázka, kořenící kouzlo této knihy, zůstává nezodpovězená. Je to autobiografie – anebo ne? Zatímco v minulosti autoři a nakladatelé sázeli na autobiografičnost – vyfabulované Nabarvené ptáče Jerzyho Kosińského neslo zprvu podtitul „podle skutečných událostí“, dnes táhne autofikce. Říkali mi Gojele nenaplňuje ani jedno ani druhé, naštěstí. Jeho dějiště, městečko toho jména, které mu dal autor, neexistuje. A skutečně existovala obec, kde se po druhé světové válce shromažďovali židovští přeživší přes přesídlením do Palestiny? (Vyprávění působí naprosto autentickým dojmem.)
V každém případě, právě v takové obci se ocitne vypravěč příběhu, kluk se svou mámou. A je to doba, v níž původ definuje – takže jde o sudetské Němce. Jak se ocitli v židovském městečku ponechám k rozluštění a pobavení čtenářům, protože nechci prozrazovat. Hoch má samozřejmě vštípené všechny antisemitské stereotypy, lépe řečeno má je pod kůží. Automaticky se mu vybavují v těch nejméně vhodných situacích. Dochází ke kulturním srážkám, ale nikoli válkám. A autor vede čtenáře krok za krokem, jedná se o humornou hru s tragickými skutečnostmi, o osudovou grotesku. Obyvatelé městečka se snaží obnovit svou integritu a důstojnost a zároveň dohnat všechno zameškané, především vztahy. Milostné zápletky líčí von Wetzky v nejlepší tradici židovského folklóru namíchaného se zdařilým realismem. Příběh se přitom neustále pohybuje na hraně – je to ještě možné? Kniha v něčem trochu připomíná film Králíček Jojo, ovšem na čtenáře čeká bonus v podobě podstatně větší autenticity, hry hrané více navážno.
V třetí čtvrtině knihy se konec války v pohraničním městečku prolne s prakticky válečnými prožitky z Prahy srpna 1968. Dokonalé popisy zvuků a pachů, které vydává obrněná technika, zřejmě v obou případech pocházejí z první ruky… a závěrečná část románu se odehrává již v Německu, kde se dospělý vypravěč pokouší rozplést předivo vzpomínek. Skutečně zažil na konci války to, co si vybavuje? Paměť je nespolehlivá i neúprosná. Jedna tragická příhoda německo-židovského neporozumění se odehraje, když si vypravěč už jako vysokoškolský student najde židovskou přítelkyni. Pomyslné nezhojené rány se znovu otevřou. V dramatickém finále se vypravěč ovšem dozví z dalších válečných tajemství – kdo byl Tančící gój, kterému internovaní Židé za války otročili, a on je zároveň zneužíval a chránil. Řešení je překvapivé a vypovídá o složitosti spravedlivého trestu pro válečné zločince, i o absurdní potřebě humoru.
Román staví oblouk pětapadesáti let, který sklene napínavě, vtipně a dojemně. Kromě příběhů, jak je všechno „na draka“, přináší také líčení lidských proměn. Nemusíme zůstat uvězněni ve svém původu, vzdělání a přesvědčení. Ty meze a hranice jdou překonat, naznačuje Gojele. Nedobrovolné prohlédnutí, překvapivá proměna – tak by se asi dalo popsat kouzlo, kterým Von Wetzky očaroval své hrdiny.
Kniha se uzavírá slovníčkem v jidiš a doslovem, v němž autor líčí, jak mu kdosi telefonicky vyhrožoval za prznění tohoto jazyka v této knize. Ta konverzace skončila vtipem. Von Wetzky nicméně přiznává, že neovládá v dostatečné míře ani hebrejštinu ani jidiš. A že použil jidiš tak, aby bylo srozumitelné pro neznalého čtenáře – „jako koření“. „Je to román, ne autobiografie,“ říká autor v závěru, ale nedostatek informací neumožňuje zjistit, jak to vlastně myslel. Románu to na kvalitě nijak neubírá.

Rozhovor s básníkem a kardiochirurgem Radovanem Jursou

Některé vaše básně v próze mají formu operačních protokolů – jak vznikají?

Když napíšu báseň, poslední dobou mám potřebu se u ní ještě zdržet, nechat ji v sobě

ještě doznít – takže o ní napíšu esej. Pak se objevilo to, že mám potřebu psát

medicínské nebo spíše chirurgické básně. Jsou ale témata, která nejsem schopen

napsat básnickým jazykem, ale také se jich nechci vzdát. Tak mi nezbývá nic jiného než napsat esej, něco jako mikropovídku…

Jaké jsou ty texty tematicky?

Fantastická věc je krevní oběh uvnitř miminka, které je v břichu matky. To je tak složité a tak nádherné; pro mě je to úžasná polyfonie nebo symfonie, ale když to chci popsat, tak to nedokážu napsat jako báseň. To bych nezvládl. Tak jsem napsal báseň o těhotné ženě, jak jde městem, a doprovodný text o tom, jak krev běhá jako šílená různými zkratkami, které po porodu zaniknou. Mám hromadu operačních protokolů a člověk si říká: Je tohle literatura?

Je, nebo není?

Paralely tady jsou. Když je

Mejdan s Bumbum Satori: 15 let agentury, která se stala labelem

Co znamená název „Bumbum Satori“?

Je to spíš efemérní sousloví, chtěl jsem, aby dobře znělo a mělo rytmus. Mám blízko k východní filozofii a zen buddhismu (nejsem praktikující) a „Bumbum“ mi znělo rytmicky i lehce dada. Není za tím žádný velký příběh (smích).

Jaké byly a jsou priority Bumbum Satori? Booking, management nebo label?

Bumbum Satori vzniklo primárně jako agentura pro zastupování kapel, booking a pomoc s managementem. Vydávání hudby bylo dlouho jen součástí té práce – buď jsme pro kapely vyjednávali vydání u jiných labelů, nebo jsme jim pomáhali vydávat desky sami od výroby přes smlouvy až po distribuci, včetně digitální. Během covidu jsem si udělal pořádek v back katalogu a zjistil jsem, že mám na svém hrbu vydání už zhruba sedmdesát titulů – v tu chvíli už mi dávalo smysl začít mluvit o labelu oficiálně.

Jaká deska vyšla péčí Bumbum Satori jako první?

Akorát řešíme nový web labelu, aby šla historie dohledat chronologicky. Neřeknu ti to tedy přesně, ale za první považuju album Ventolina Totem nebo

Z přízemí: Ima Teva

Pokud se začnete probírat tuzemskou elektronickou scénou, dříve či později může překvapit, jak málo jejích tvůrců se věnuje reálnému experimentování a řekněme alternativnějšímu pohledu na věc. V drtivé převaze vůči nim jsou totiž ti, kteří se zaměřují na pop anebo některou z forem taneční hudby. Aby bylo jasno – vůbec nic proti tomu, každý ať si tvoří, jak uzná za vhodné, jen je prostě dobré připomenout, že i v modernějších formách hudby zůstávají experimenty na okraji zájmu. U Petry Juráčkové, tvořící pod uměleckým nickem Ima Teva, to není jiné.
Překvapit spíš může, že u kořenů její tvorby nestáli třeba Kraftwerk nebo Brian Eno, ale… rocková ikona. „Asi ve čtrnácti jsem slyšela vyzvánění mobilu od Nirvany a od tý doby jsem chtěla být něco jako Kurt Cobain,“ směje se Petra. „Nosila jsem vytahaný trika po tátovi a děravý kalhoty. Začala jsem se učit na kytaru zpěvníkový písničky a u toho jsem vypadala jak ten Cobain. Nakonec z toho byla středoškolská holčičí kapela, která se rozpadla, když jsme šly na vejšky. Pochopila jsem, že ze mě Cobain nikdy nebude, a zanevřela na hudbu. Vrátila jsem se k ní až o mnoho let později, když jsem chtěla jednomu klukovi, co mě nechtěl, dát důvod, aby mě chtěl. Tak vznikla Ima Teva, a z hecu se stala posedlost.“
Na počátku roku 2017 se tak objevilo první minialbum Dance the magic circle round. Temné hudební kompozice s prolínáním zvuku piana s melancholickými elektronickými plochami i samply, s neobyčejně oduševnělým projevem, atmosféricky rozmáchlé, ale zároveň nijak zbytečně pompézní, nezůstaly mimo pozornost těch, kteří se zaměřují na nová jména. Mladá olomoucká intelektuálka do nahrávky vložila vše, co ji tehdy obklopovalo: „Název Ima Teva vznikl z hebrejského označení pro matku přírodu. Studovala jsem krátce hebrejštinu a tohle jediné mi z toho zbylo.“
Projekt se rychle etabloval, o čemž svědčí i to, že už v následujícím roce se Ima Teva podílela mj. na hudbě k absolventském dokumentu Iluze režisérky Kateřiny Turečkové, zachycujícímu pocity po stáži v orbánovském Maďarsku. Následoval přerod v duo a koncertní i tvůrčí spolupráce s klavíristkou a vokalistkou Ivou Procházkovou. Ani s ní se ale nevytratily určitý minimalismus, niterný projev a ambientní plochy. Důležité bylo i setkání s Tomášem Tkáčem, kytaristou Pris a Něco Něco. „Tomáš mi dal největší školu. Dělali jsme spolu dvě desky a vše, co vím, vím od něj. Oslovil mě, abychom udělali desku, takže si vlastně ,vybral‘ on mě. Je to můj nejdůležitější mentor.“
Spolu s ním jako producentem vzniklo album Chant, nakonec vydané na konci roku 2019. Provází ho deklarový návrat k přírodě, obdiv k její kráse i síle a využití historických nápěvů. Navzdory jiným výrazovým prostředkům tu Ima Teva nezapře poetickou příbuznost třeba s táborskými Kalle, a zřejmé jsou i nitky k trip hopu. „Jistota jsou třeba Massive Attack, tam vždy najdu, co potřebuji,“ přiznává Petra inspirace. Album Chant ji dostalo do většího povědomí, ale i ji na čas zastavil covid a jeho lockdowny. Ty ji prý donutily vrátit se k vlastním kořenům, a další album už opět bylo sólové.
Nejzásadnější změnou byl ovšem přechod od angličtiny k češtině. Deska V kruhu vyšla v červnu 2021 a skoro žádná reakce se neobešla bez poukazování na osobní charakter a sílu autorské zpovědi. V kontrastu k ambientním začátkům tu také zagresivněly beaty a v kombinaci s odosobnělými deklamacemi došlo na přirovnávání k WWW Neurobeat. „Deska V kruhu veselá není, prostě to nešlo. Nechci mít nálepku autoterapeutické hudby, ale byla jsem v tak depresivním období a zrovna jsem začala dělat na desce, tak to přirozeně šlo ven. Na tu desku. Nejhorší je, když ty depky zalepíte prací, že když skončí ta práce, tak cítíte fakt drtivé prázdno,“ vzpomíná Petra na neradostné období. Na pódiu ji pak začal doprovázet David Pomahač. „Davida jsem jednou viděla na koncertě a říkala jsem si, že to je přesně ten čaroděj, co se hodí k tomu moodu, co je na desce V kruhu, tak jsme spolu začali jezdit koncerty. Přejal ty kytarové party, co jsou na desce, něco přidal, a ty koncerty to fakt nakoplo. A hlavně mě Dopravní podnik David P. na koncerty i vozí…“ Album opět přineslo řadu pozitivních recenzí a ohlasů, častěji se také objevovala po boku slavnějších kolegů. „Hudba pro mě byla jednu dobu fakt motor. Přizpůsobila jsem tomu celý život, přes práci až po město, ve kterém jsem žila. Vzrušující cesta, kdy jsem potkávala nové lidi a učila se nové věci. Potřebovala jsem hudbu, abych se vrtala v emocích a léčila si bolest. Ale od vydaní desky se toho hodně změnilo. Spustil se mi tinnitus, takže jsem hodně opatrná, jaké zvuky si k sobě pustím. Potkala jsem svého životního partnera a narodilo se mi dítě. To je tak velká emoční a časová nálož, že už nemám moc čas přemýšlet nad tím, co pro mě hudba v současné chvíli znamená.“
I koncerty tak přirozeně odsunula stranou mateřská pauza: „Úplně mě to vyplo. Přestěhovali jsme se z Prahy do Tábora a nemáme tu hlídací babičky a partner chodí z práce večer, takže jsem s dcerou furt. Ale jak začne být ,hlídatelná‘, bude to lepší. Myslela jsem, jak budu trpět, že nehraju, a ono ne. Opět se mi potvrdilo, že jde skutečně o to, uspokojit si svoje tvůrčí potřeby jakkoli, a proto jsem začala po nocích šít, a děsně mě to baví. A super na tom je, že se u toho ta hudba dá poslouchat…“
Za určitý návrat do hudebního dění lze považovat nový singl V Hoodu, vydaný v listopadu 2025. Producentsky se na něm tentokrát podílel Filip Míšek aka Dikolson, který přinesl i trochu jiný zvuk. „Album V Kruhu byla osobní zpověď, Chant přejaté anglické tradicionály. Teď mám v hlavě zase jiný koncept. Singl V hoodu je čiročiré voyeurství, kdy chci už jen pozorovat a mluvit o úchylkách druhých, a hlavně ne těch svých. Jinak mě v textech obecně baví latentní humor, absurdní situace a popis všedních věcí, které druhým nestojí za zmínku. Třeba to, že Lukáš usnul, když zrovna vykrádal chatky, a našli ho tam policajti, jak drží v náručí pytel s rádiem, jak zpívají Květy. To je fenomenální.“
Kdybych tak měl specifikovat, co je na proměnlivém a neustálém hledání, tak jak ho Ima Teva zaznamenává na svých nahrávkách, posluchačsky nejzajímavější, určitě by to byla právě snaha nezůstávat na místě a ochota vyvíjet se. Možná je to i tím, že Petra studovala a později i učila historii umění: „Má to vliv na celý můj život a na hudbu určitě taky. Tenhle obor odemkne toho vnitřního filozofa ve vás, a to třeba pomáhá při psaní textů. Ale u mě to není jen o teorii umění, já neustále něco tvořím, hudbu, obrazy, teď aktuálně to šití. Shrnula bych to pod pojem kreativita. Jsem závislá na tvorbě, to mi dává vnitřní klid a dobrý pocit ze sebe samé.“

YNNERSPEAKER: Keine Distanz

Dvojice, která si zvykla tvořit „na dálku“, natočila desku o tom, že vzdálenost je iluze. Jan Loges a Markus Wiese žijí stovky kilometrů od sebe, ale jejich společná dvojice Ynnerspeaker zní sevřeněji než leckterá kapela z jedné zkušebny. Debut už od prvních momentů naznačí, že nejde o další dekorativní ambient: místo zvukové tapety přichází tělesný chlad i teplo, hutné vrstvy syntezátorů a elektronických beatů, do nichž se nenápadně vřezávají kytarové textury i nenápadné vokální příspěvky. Slogan z promo materiálů – „smyslný pohled na šedou oblohu“ – není marketingovou vějičkou, ale přesným popisem: hudba projektu se rozestírá jako nízká oblačnost, která se neustále proměňuje, jednou tě sevře, podruhé nechá zhluboka vydechnout. Ynnerspeaker je vlastně metodou stejně jako výsledkem: písně vznikaly digitálním ping-pongem, trpělivým skládáním vrstev, intuicí a improvizací. Díky tomu není obsah desky uzavřený ve skleníku – některé kusy (Scamillus, Silberelektrisch) mají přímočarý puls, jinde se duo pouští do tichých mikro dramat, kde hraje prim barva a prostor (třeba temně elegantní Bleiglas). Když se v Nesseln nechá unést až beatlesovskou mantrou a hned ji rozbije surrealistickým obrazem, pochopíte, že žádný motiv tu není nedotknutelný, všechno může být znovu přeskládáno do nové podoby. Deska nepotřebuje hluk ani teatrální gesta. Její síla je ve zdrženlivosti, v tom, jak nechá znít švy mezi kytarovým dotekem a elektronikou, mezi melancholií a jemným vzepětím. V téhle „šedé“ paletě je překvapivě dost světla: detaily zvuků, jemné přesuny akcentů, drobná zakolísání tempa vytvářejí proud, který neklouže po povrchu, ale tiše proniká dovnitř. Keine Distanz tak naplňuje své jméno: ruší vzdálenosti mezi žánry (kraut, ambient, elektronika), mezi prostorem a poslechem, mezi dvěma přáteli. Debut dvojice sice nepřichází s fanfárami, ale o to vytrvaleji se vrývá do paměti.

Nekrmit: Hladům vlčím

Sdružení Nekrmit je kolektivní záležitost. Karel Pazdera: kytara, zpěv; Viktor Beneš: harmoniky, zpěv; Jan Mikulička: baskytara; Tomáš Hartl: cajon. Ve skutečnosti jde ovšem o projekt písničkáře, frontmana Karla Pazdery, postavený na textech spisovatele Štěpána Kučery (a Julia Benka a Viktora Beneše). Nutno říci, že texty – hravé i přemýšlivé, zábavné i jímavé, dodávají albu zvláštní kvalitu. Hudebně se kapela definuje jako „hard blues folk“, ve skutečnosti jde o různorodou směs folku s jazzem zahuštěnou zamlženou foukačkou. Karel Pazdera se zkušeností roků veřejného hraní ve všednodenním prostoru klubů a hospod, koncertů i večírků, interpretuje písně s uvěřitelností, jako by právě zpíval jenom pro vás. Chlápek s kytarou, kterého doprovázejí kámoši… A teď ty texty. Prakticky všechny vznikly přímo pro Karla Pazderu, který je zhudebnil. Vyznačují se zdánlivou snadností, plavným spádem, který čeří trefné rýmy a svěží přirovnání. Některé by v podstatě obstály u popové kapely, jiné by se neztratily mezi kainarovkami, a jeden spolu s hudbou ční nad ostatní záležitosti. V písni Otto Popper nechávají Nekrmit promlouvat spisovatele Otu Pavla a vzpomínat ho na jeho bratry, kteří se prolínají s kapry unikajícími pod hladinou. Text syntetizuje rodinou historii Popperových, již Pavel proslavil ve svých povídkách. Kučera posiluje rozměr bratrského vztahu, v povídkách přítomný jen kdesi v pozadí. Přimícháno je téma Pavlova psychiatrického onemocnění, to všechno ve zcela přirozeném, byť překvapivém souznění. Zní to jako nejlepší čeští písničkáři, i když autor recenze nezastírá, že je tématem osobně zasažen. Metafora střídá metaforu, příběh osudových vzdáleností, příběh z doby historického útlaku, který z nás udělá ze všech ryby… Štěpán Kučera svým způsobem rehabilituje literaturu, protože v jeho pojetí dokáže být zrovna tak zábavná jako (hudební) pop, přemýšlivá jako folk a literárně empatická.

BlaŽÍkovÁ, KabÁtkovÁ, Kugel & RomanovskÁ, TichÝ, HrubÝ: Je to zahrada, která má jméno

Rovnou dvě respektované sopranistky a zároveň harfenistky Hana Blažíková a Barbora Kabátková (není to málo, Antone Pavloviči?), známý německý jazzový bubeník Klaus Kugel (spolupráce Tomasz Stańko, Vijay Iyer, Bobo Stenson etc.) a oblíbené improvizační trio. Tak to vypadá na free masakr. Ovšem když se na sebe muzikanti napojí, a navíc mají společnou historii, ostatně trio Romanovská, Tichý, Hrubý už na albech zaznamenalo přechozí setkání s Blažíkovou i Kugelem, společná improvizace funguje, jako kdyby šlo o zažité mustry. Navíc album se natáčelo dva dny v inspirativním prostředí klasicistního zámku Dobrohoř, bylo z čeho vybírat.
Improvizované pasáže se hladce prolínají s klasickými kompozicemi, což už si trio s Blažíkovou v minulosti vyzkoušelo. Tentokrát zpěvačky zapustily do zvukového dobrodružství madrigal Lavandose le mane eʼl volto bello ze severoitalského hudebního rukopisu Codex Rossi ze 14. století a Soudce všeho světa, Bože z Komenského Kancionálu. Obé patřičně sonicky oživeno. Zkrátka příměr k zahradě z titulu alba sedí. Leccos je tu záměrně ponecháno volnému růstu mimo záhony, leccos lehce zastřiženo či pěstováno v řádcích, ale přesto živelně rašící, kvetoucí a zrající. Pohled na bující zahradu pak může být příjemný jak ctitelům free divočiny, tak milovníkům pravidelnosti a řádu.
Po ukončení činnosti labelu Hevhetia, věčná škoda, se improvizační entita Romanovská, Tichý, Hrubý rozhodla pokračovat pod vlastní značkou. Její název, odkazující na jistou delikátní pochutinu, jejíž příprava vyžaduje citlivé vyvážení ingrediencí (třeba vzhledem ke kyselosti či sladkosti momentální úrody jablek), také leccos napoví.
Mimořádná sestava oslaví vydání alba křestním turné (8. 1. Broumov, 9. 1. Pardubice, Divadlo 29, 10. 1. Dobrohoř, 11. 1. Havlíčkův Brod a 12. 1. Praha, Fortna) a je z principu jasné, že se nikde nic nebude přesně opakovat.

SANAM: Sametou Sawtan

Letní vyprodaný koncert ve Vile Štvanice se postupně změnil v hypnotický obřad. Zpěvačka Sandy Chamoun zůstala v jeho středu jako médium – mezi naléhavostí a vytržením. Kolem ní se valila krajina zvuku: odsekávané elektrické kytary a arabská loutna buzuq se prolínaly s krautrockově úspornou elektronikou a razantními bicími, které hudbu poháněly vpřed jako úprk i modlitbu zároveň. Libanonská skupina Sanam tu potvrdila, že je jedním z nejpozoruhodnějších hlasů nové bejrútské scény. Jejich druhé album Sametou Sawtan navíc dokáže tuto sílu zachytit i mimo koncertní situaci. Jeho vznik můžeme datovat do loňského roku, kdy skupina pendlovala mezi bejrútským studiem Tunefork a středověkým domem Beit Faris u Byblu, aby nakonec zakotvila v pařížském La Frette Studios. Šestice – zpěvačka Sandy Chamoun, kytaristé Anthony Sahyoun a Marwan Tohme, basista Antonio Hajj, bubeník Pascal Semerdjian a hráčka na buzuk Farah Kaddour – zůstává věrná kolektivní improvizaci, kterou podpořil i producent Radwan Ghazi Moumneh z projektu Jerusalem In My Heart. Jejich hudba osciluje mezi křehkostí a výbuchem, mezi rituálem a punkovou energií, aniž by ztratila vnitřní logiku a rytmický tah. Sametou Sawtan – v překladu „Slyšel jsem hlas“ – navazuje na debut Aykathani Malakon, ale působí sevřeněji a vrstevnatěji. V jeho středu stojí téma odcizení, vnitřní odtažitost, ale i snaha o překonání rozkladu, který prostupuje současným Libanonem. Skladby čerpající z letitého díla Omara Chajjáma, egyptských lidových písní, básnických současníků (např. Paul Shaoul) i Chamouniných vlastních textů se pohybují mezi extází a úzkostí, mezi tradicí a experimentem. Zpěv, často využívající efektu autotunu, se střídá s eruptivní instrumentací a vytváří zvláštní, až spirituální napětí – jako by hudba zápasila sama se sebou o prostor pro naději. Sametou Sawtan dokazuje, že současná experimentální hudba Středomoří může obstát vedle západních avantgardních tradic – a někdy je i překonává svou opravdovostí.

Další články
sinekfilmizle.com