Připravit profil fotografa Boba Krčila (1952–1992) znamenalo pro Jana Doušu setkat se s řadou pamětníků a podniknout mnoho cest. Krčil žil od roku 1969 v emigraci, v trvalém provizoriu, s minimálními životními náklady a maximální svobodou. Jeho fotografie i život jsou výrazem osobní volby dovedené do důsledků. Nonkonformní příběh a neukotvený archiv si vyžádaly přibližně deset let příprav.
Připomíná kniha, kterou jste uspořádal, Boba Krčila jako fotografa, nebo spíše jako dobrodruha, světoběžníka, svobodomyslného člověka?
Nebyl jsem si jistý, jak se kniha povede. Když teď ale vidím titulky v novinách, že Bob Krčil je díky ní definitivně zařazen do českého kulturního kánonu, je to přesně to, co jsem si vytyčil za cíl. Bob Krčil byl úplně jiný typ fotografa a lidský typ, než jsou třeba Josef Koudelka a různé další fotografické hvězdy, zároveň to byla výjimečná, komplexní osobnost. Zpracovat jeho život a dílo pro mě představovalo obrovskou výzvu. Chtěl jsem z něj udělat v dobrém slova smyslu hrdinu, ale v mnoha ohledech to nebylo snadné, protože hrdinou vlastně není, což je z knihy myslím zřejmé.
Bob Krčil – Bez názvu. New York, USA, 1981.
Krčilova nezištnost a ochota pouštět se do projektů, jako byl samizdatový sborník Sebráno v New Yorku z r.1987 (zachycující českou emigraci), byly ale mimořádné…
To je pravda. Zároveň nikdy nebyl součástí žádných oficiálních struktur, žádných fotoagentur. Nikdy cíleně nesměřoval ke kariéře a řada jeho největších projektů vznikla – myslím to dobře – tak trochu omylem. V mnoha ohledech se mu některé věci v životě nepovedly. Proto znamenalo takovou výzvu vyselektovat z těžce roztříštěného materiálu to, co dává smysl. A sestavit příběh, který by byl jednak pravdivý (aby s ním i on teoreticky souhlasil a měl z něj radost), a zároveň aby to byla literatura faktu, vědecky relevantní věc. I proto je ta kniha udělaná tak, jak je udělaná: Snažil jsem se, aby byla uživatelsky příjemná a vědecky podložená. Proto mi ji také trvalo tak dlouho vydat, pro řadu nakladatelů představovala možná něco, s čím se dosud nesetkali, nezapadala do žádné škatulky v edičním plánu.
O jakou knihu tedy jde?
Pohybuje se na pomezí biografie a umělecké monografie. Většinou takové projekty vznikají v rámci nějaké instituce a řeší je tým lidí. Někdo má na starosti chronologii, někdo seznam zdrojů… v mém případě je to projekt jednoho nadšence, co se kvůli tomu stal téměř šílencem a udělal to celé sám. Vlastnoručně jsem z původních negativů klasickou chemickou cestou zvětšoval fotografie, což byl jeden z impulsů, proč mě celý projekt tolik zajímal: práci ve fotolaboratoři miluju a hodně mě baví.
Bob Krčil – Bazar, pár tisíc let později. Herát, Afghánistán, 1978.
Co bylo tedy důležitější, text nebo Krčilovy fotografie?
Text je pro mě jedním z pilířů projektu, ale stejnou hodnotu představuje to, že se nazvětšovaly fotografie z archivů, vybraly a dohledaly věci, které veřejnosti vůbec nebyly známé.
Jak dlouho příprava té knihy trvala? Začal jste už doslovem ke Krčilovu Sebráno v New Yorku, které spolu s druhým, nedokončeným dílem vydal Torst jako autentický reprint v roce 2017, ne?
Ano, dá se říct, že už tehdy jsem na tom pracoval. Začal jsem se tím projektem zabývat už v době, kdy jsem byl ještě student na FAMU, zhruba před deseti lety.
Zatímco projekty Kittchen a Zvíře jménem podzim momentálně spí, jejich iniciátor, textař, zpěvák, kytarista a stále respektovanější výtvarník Jakub König v říjnu vydal už druhé sólové album, nazvané Astronauti. Jeho písničky napsal v nezvykle krátkém období mezi říjnem 2024 a lednem 2025, a sama nahrávka tentokrát vznikala úplně jinak než předchozí debut Hvězdy. Sám autor aktuální materiál označuje za „osobní pozdrav všem, kteří bojují s nejistotou“ a také za připomínku, že „i uprostřed chaosu lze nacházet drobné okamžiky radosti“.
Chtěl jsi být jako dítě někdy astronautem?
Jojo, chtěl. Vzpomínám si, jak stojím před celou třídou, někdy tak ve třetí nebo čtvrté, a mám za úkol předvést pantomimou svoje budoucí povolání. Tak chvilku předvádím kosmonauta, tahám za páky, protahuju se ve stavu beztíže úzkou kosmickou lodí. A pak mě učitelka pošle sednout s tím, že „vzpěrač není žádné povolání“. Strašně jsem se styděl. A samozřejmě v té době se tomu u nás neříkalo astronaut, ale kosmonaut.
Mělo to nějaké pokračování? Já jsem třeba v tom věku začal hodně číst sci-fi a malovat si plánky vesmírných stanic….
On kosmonautem chtěl být asi skoro každý kluk. Já to taky řešil čtením. Nejdřív jsem samozřejmě začal sjíždět verneovky a pak vlastně všechno, co šlo v knihovně v dobách reálného socialismu sehnat. Logicky to probouzelo moji fantazii a postupně mě to nějak nasměrovalo do podmnožiny třídních podivínů, co si do sešitů malují vesmír a kosmické lodě. Spolužák Kája mi zcela vážně tvrdil, že si doma tajně staví raketu. Nechal si nosit různý součástky nebo zásoby… než se ukázalo, že si to samozřejmě celé vymyslel.
Být takhle náchylný ke snění mě později přivedlo i k mnoha srážkám s realitou, kdy mi nejdřív došlo, že astronaut ze mě asi nebude, stejně jako ze mě nebude ani Tarzan a leccos jiného. Začal jsem si uvědomovat, že ten v dětství zdánlivě široký svět možností ve skutečnosti bude mnohem užší, a zase tolik toho asi v životě nezažiju.
Zůstala ti z těch dob nějaká oblíbená knížka, která tě nepřestala bavit?
Dodnes mám rád Philipa K. Dicka a některé jeho knihy, které zůstaly ve stínu těch známějších, slavnějších a „větších“. Jeho románový svět je mi hodně blízký tím, že hrdinové jsou většinou outsideři, neúspěšní detektivové, feťáci nebo nějak zvláštně životem postižení. Strašně zajímavé postavy. Takže mám rád romány, jako jsou Muž z Vysokého zámku nebo Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě. A když jsem pak byl starší, tak jsem začal ještě víc směřovat ke komiksům a postapokalyptické literatuře. V tom jsem dodnes doslova pažravý a mám rád skoro všechno.
Směřuji k tomu, že Astronauti se jmenují nejen tvoje zatím poslední album, ale i tvoje obrazy z poslední doby, jako by byly hodně inspirované vesmírnou vizualitou. Je to cílené a úmyslně plánované?
Spíš je to nějaký můj „podklad“ nebo zázemí, ze kterého, jak jsem si uvědomil, vycházím. Co se mě stále drží v podvědomí. Je to i snaha o nějaké zasazení té naší současné reality do vesmíru, který nás obklopuje. Stačí si uvědomit, jak často nás potkávají nejrůznější symboly, jako jsou Měsíc, hvězdy, Slunce nebo Mléčná dráha. A všechno to jsou zároveň dost poetické obrazy, ale i každodenní a obyčejná večerní realita. Když se podobné obrazy a pohledy na planety s prstenci či zářící měsíce vynořující se zpoza horizontu objeví v nějakém tom sci-fi, je to vždy ohromující scenérie. Ale pohled na ten náš Měsíc, jaký je třeba v létě úplně běžný, bereme jako úplně obyčejnou věc. Prostě normál.
A mně docvaklo, že sice žijeme usazení v naší všednodenní přítomnosti – já poslední dobou žiju vším tím voděním do školky, vyzvedáváním a krmením mládeže… a do toho balancováním praktického života a času stráveného uměleckou tvorbou – ale zároveň jsme celou dobu součástí toho obrovského a neprozkoumatelného vesmíru. Toho nekonečna. A v něčem je vlastně uklidňující, že se všemi těmi našimi rozsáhlými znalostmi, vědomostmi a objevy jsme pořád na břehu obrovského neznámého moře, na hranici území, o kterém toho víme hrozně málo.
A i možná proto se pořád spíš jen probíjíme tím náročným terénem naší planety a současně začínáme čelit opravdu velkým krizím, které vycházejí hlavně z toho, že je nás tady opravdu hodně. Což se bude už jen zhoršovat. A zároveň ještě tak sto let zpátky ani nejbohatší lidé nežili v takovém luxusu, v jakém dnes žijeme my.
PHOTO (C) WWW.VOJTECHVLK.COM
S novou deskou jsem si uvědomil, že jsi typ umělce, který pořád začíná něco nového a úplně od začátku – ať už to byl Kittchen po letech s Obří broskví, početná kapela Zvíře jménem podzim po období, kdy jsi hrál často sám, pak album s Petrem Ostrouchovem, a teď zase jen sám za sebe – ovšem s kapelou za zády. Bereš ty nové etapy jako výzvy? A odkud bereš tu energii, kterou k tomu potřebuješ?
Ono to tak může působit, ale já to ze své perspektivy vnímám jinak. Například s Obří broskví jsme hráli šestnáct let, což je docela dlouhá doba. A na konci toho období jsem byl naprosto připravený z toho světa hudby odejít, protože jsem se cítil jako zcela neúspěšný, a ta kapela, o které mnozí dlouho mluvili jako o „nadějné“, prostě nezafungovala a očekávání nenaplnila. A měl jsem pocit, že s tím nemůžu nic udělat.
Ale uvědomil jsem si, že to nechci vzdát. Že je to pro mě důležité a že moje potřeba dělat hudbu, kapelu, asi přežije. Načež následovalo období seznamování se s počítačem a experimentování s loopy a samply. Vznikl Kittchen, a když se ke mně přidal Tomáš Neuwerth, celé to začalo fungovat. A já jsem mohl zúročit i ty zkušenosti ze šestnácti let s Broskví. A došlo mi, co se všechno může stát, když se odvážím pohlídnout někam dál bez připouštění si všech svých nejistot.
A právě z toho nadšení pak vzniklo i Zvíře, vymyšlené jako jednorázová odbočka, která vůbec nebude časově náročná, když vlastně půjde jen o pár podzimních koncertů. Jenže Zvíře jménem Podzim začalo být celkem populární a na určitou dobu nám všem sebralo všechen čas a prostor pro vlastní tvorbu.
Když jsem se pak vrátil ke Kittchenovi, během Covidu jsme dokončili album Puls, které úplně zaplulo a zmizelo v záplavě všech těch nových vzrušujících postcovidových věcí a kapel a projektů. Najednou jsem se ocitl v podobné situaci jako po té Broskvi, v určité krizi. A z ní vyplynulo, že bych měl udělat něco pod svým jménem. Za sebe. Pod jménem, pod kterým už jsem v té době maloval a prodával obrazy. A psal a maloval knížky.
Ve skutečnosti to byl v určitém směru krok zpátky, opustit zavedenou značku. Bylo mi jasné, že budu jezdit hrát i na místa, kde je už Kittchen určitý pojem, zatímco jméno Jakub König tam nezná vůbec nikdo. A mnoho lidí to i bralo jako nějakou zcela novou, nadbytečnou věc. Já to pořád vnímám jako správné rozhodnutí, důležitý krok k vlastní autoritě. K důvěře ve vlastní instinkt. Vnímám, že jsem zakončil své učňovské období a dovzdělal se, a teď už konečně můžu začít dělat tu svoji věc.
A kdyby to přišlo, i k tomu Zvířeti a Kittchenovi se mi bude lépe vracet z ukotvené a pevné platformy.
To je hezké, že o tom mluvíš, protože se mi zdálo, že vůbec není jasné, jestli už Kittchen není uzavřená kapitola.
„Kam se chystáš?“ „Ven s kamarádem.“ „Nikam, doma budeš. Jde se cvičit.“ Kytarista Pavel Šmíd to nemá v Dakaru se Cheikhem Lô vůbec lehké. Snad právě z toho důvodu sehrál na novém zpěvákově albu Maame důležitou roli. Z českého pohledu pak navíc není vůbec od věci pomýšlet na událost. Do skladeb západoafrické ikony drobným dílem totiž přispěli také Tomáš Liška a Petr Smékal.
Oproti Youssou NʼDourovi a Baaba Maalovi, se kterými tvoří svatou senegalskou hudební trojici, se zpěvák a multiinstrumentalista Cheikh Lô vždy držel stranou. Nikdy nezískal ani nominaci na Grammy, za to se může pyšnit oceněním Womex Awards. Pokud si svou tvorbou nebyl jistý, klidně se na deset let odmlčel. Nejsou mu vlastní afropop s přemírou elektroniky ani rytmické bouře. S medovým hlasem se naprosto nenapodobitelně prozpívává daleko jemnějším předivem kubánské hudby, konžské rumby, mbalaxu, afrobeatu a vlivy z Karibiku nebo Brazílie.
Massamba Lo
Podobně jako Youssou NʼDour zůstává oddaně svázaný s vírou senegalského bratrstva mouridů, ale zatímco dakarský soused vzývá učení Amadoua Bamby, Cheikh Lô odjakživa straní jeho odnoži: hnutí Baye Fall. „Hudba je pro mě posvátná, dokonce bych řekl, že pro mě představuje druh náboženství,“ tvrdí Cheikh Lô a název nového alba pak sice můžeme přeložit jako předek, on však měl na mysli spíš svého duchovního vůdce, kterým pro něho byl až do své smrti v roce 2014 Maame Masamba Ndiaye. Věnoval mu oslavnou skladbu Maame, ale jinak se, a tentokrát o dost důsledněji, vyjadřuje k aktuálnímu dění v západní Africe, autoritářským vůdcům a nebezpečnému příklonu k Rusku a Číně. Vzývá nezávislou a soběstačnou Afriku, a s tím spojenou mentální dekolonizaci.
V Senegalu je vnímán málem za Boha jako světově proslulý hudebník, pro svou víru je považován ale také za léčitele, a vydat se s Cheikhem Lô na ulici, počítejte s tím, že ho lidé budou objímat a žádat o požehnání.
Ale o tomhle všem jste se mohli za ta léta dočíst v UNI, stačí zalistovat staršími čísly (7/06, 8/18, 10/19). Od roku 2018 má Cheikh Lô k České republice pak velmi ojedinělý vztah, ústící v blízké přátelství s Pavlem Šmídem, jehož kytarová zručnost a podíl na albu Maame nadšeným zahraničním recenzentům v žádném případě neušla. Natož Cheikhův povel ve skladbě Carte d’identité: „Pavel, come on.“
Napadlo by tě někdy, že budeš u Cheikha Lô v Dakaru málem jako doma, staneš se členem jeho kapely a natočíš s ním návratové album, které se okamžitě dostane pod světový drobnohled, okamžitě vystřelí na vrchol žebříčku Transglobal World Music Chart? A pak se v Senegalu zúčastníš oslavných a narozeninových koncertů?
„Sam se neučil od těch, kdo se sami učili od jiných.Porušil tak začarovaný kruh rutinních folkařů, šel přímo ke zdroji. Pokud proniknete dotábořišť kočovných komunit zvaných travellers a dostanete se k originálu, výsledkem je zcela jiný způsob zpěvu,“ píše americký producent Joe Boyd, který pracoval s Bobem Dylanem i Pink Floyd. Skotští „travellers“ nejsou vždy Romové, ale převzali jejich životní styl. O vzájemné spřízněnosti obou komunit existuje řada teorií, společným rysem je hudební nadání i to, že travellers lokální styly rozvíjeli, obohacovali a přebírali roli kulturních kronikářů.
Předtím, než se stal zpěvákem, byl Sam Lee odborníkem ve velmi odlišné disciplíně, a sice v umění přežít v divočině. Jednou se dokonce účastnil expedice, v níž doprovázel světoznámou kapacitu v daném oboru a televizní osobnost Raye Mearse. Změnu svého povolání komentoval slovy: „Existuje v civilizované Evropě ještě nějaká divočina? Podle mě ano, takovou divočinou je například tábor romských kočovníků.“ A právě z tohoto prostředí ve Skotsku čerpal Sam Lee inspiraci. V létě 2025 vystupoval na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde vznikl následující rozhovor.
Foto: Barka Fabiánová
Měl jste privilegium studovat s jedním z posledních nomádských písničkářů, jimž se na britských ostrovech říká travellers. Byl tedy váš guru Stanley Robertson (1940–2009) tím doopravdy posledním, anebo ta tradice běží dál?
Nejprve si ujasněme tu rutinní frázi. Co znamená „ten doopravdy poslední“?
To se často říká o černošských bluesmanech. Muddy Waters, John Lee Hooker, Taj Mahal.
Stanley byl jedním z nejstarších, ale ne úplně poslední. V té „travellers“ komunitě je pořád pár lidí, ve Skotsku možná dva, kteří si ty příběhy pamatují a vyprávějí. Ale jak říkáte, zpěváci jako byl Stanley už nežijí. Třeba poslední zpěvačka jeho generace zemřela před pár lety. Na druhou stranu se to ale také celé posunulo, transformovalo.
Pokud tedy nastal posun o jednu generaci, nemáte vy třeba nějaké studenty?
Nenazval bych je studenty, spíš mezi námi probíhá určitá výměna. „Žáka“ v klasickém smyslu zatím nemám, nejsem ještě dost starý, abych byl nějaký „guru“.
Pokud bych třeba já měl dceru písničkářku a chtěla, abyste ji učil, co musí udělat?
V téhle chvíli mám problém. Protože jsem zároveň vystupující umělec a také článek v řetězci, který tradici přenáší. Nemám žádný volný čas. Ale také mám dceru a zpívám jí písničky. Možná, že už teď toho umí víc, než jí vůbec dochází, a než dochází mně. Věřím, že to celé bude mít dlouhé pokračování.
Když tedy zrovna nenatáčíte či nekoncertujete, jak vypadá váš typický den?
Mám rozjetou řadu projektů. Můj záběr má jednu prioritu. Raději se ponořím na míli hluboko a šíři limituji na jeden palec, než abych se rozlil na jednu míli do šíře a měl ponor jednoho palce. Třeba ten projekt se zpěvem slavíků, a jak to souvisí s naší lidskou muzikálností. Napsal jsem o tom knížku, The Nightingale: Notes on a Songbird, tady v Náměšti se prodávala po koncertě. To je téma, které se dál vyvíjí a zabere šíleně času.
Vraťme se ke Stanleymu. Když vás přijal jako studenta, bylo to podobné jako v indické tradici? Jednou mi to popisoval Zakir Hussain z Shakti. Že „guru“ vás
Klez Brandar z Bretaně je světoběžník, fotograf, skejťák a muzikant, který se před deseti lety usadil v Praze. Je autorem cyklu dokumentárních portrétů Bydlíte tady na Žižkově? a spoluautorem dvou knih vytvořených s básníkem Marko Luthem.
Kdy jste přišel do Prahy a proč jste se tady usadil?
Jsem tady od roku 2015. Těch důvodů bylo víc – na jedné straně jsem hledal práci, na druhé jsem se rozešel s holkou. A třetím důvodem byl můj kamarád, který tady žil a napsal mi: Můj spolubydlící pracuje v jedné firmě, kde shánějí lidi. Tak proč ne? Znamenalo to pro mě velkou změnu, protože předtím jsem žil v Argentině, trochu v Brazílii, trochu ve Španělsku, rok v Itálii, samozřejmě ve Francii a na Novém Zélandu. Ve střední Evropě nikdy. Jsem spíš latinský typ… Hledal jsem ale nový život.
Podobal se ten zdejší v něčem tomu předchozímu?
Snad v tom, že jsem z Bretaně – a ve Francii jsme region. Češi si užili své s Rusy a Němci, Bretaň byla kolonií v rámci Francie, s odlišným jazykem. Vy jste nebyli kolonií, ale taky vám chtěli rozkazovat druzí a víte, jaké to je.
Klez Brandar, Portraits
Při příchodu do České republiky jste už fotografoval a dělal hudbu?
S focením jsem začínal, když mi bylo třináct nebo čtrnáct. Zároveň jsem skejtoval a kupoval si francouzský skejťácký časopis Sugar, kde byly vynikající fotky – nezachycovaly jen skejtování, ale taky třeba detaily z architektury kolem skejťáků… Ten časopis vycházel sedmadvacet let a zanikl v minulém roce. Ale to nebyla má jediná inspirace, hltal jsem také hudební fanziny, kde se psalo o malých koncertech pořádaných někde v baru… A o něco později, když mi bylo patnáct nebo šestnáct, jsem uviděl psychologizující portréty celebrit i neznámých lidí od amerického fotografa Richarda Avedona a snímky Američanky Diane Arbus, která fotografovala lidi na ulicích, v práci, u nich doma – v jejich prostředí.
Fotíte ještě dnes analogově. Jak jste začínal?
Analogově, samozřejmě. Digitální fotka ještě neexistovala. Narodil jsem se v roce 1984, a když se začala prosazovat digitální fotka, někdy v letech 2005–6, vnímal jsem to jako úpadek, protože fotografování sice bylo najednou jednoduché, ale ty fotky zpočátku nebyly hezké. Stejně jako u kinematografie – mezi filmy z padesátých, šedesátých, sedmdesátých let a těmi z devadesátých let je rozdíl. Teď už je to jiné, protože do digitální fotky se dá dokopírovat analogový styl. S nástupem digitálu jsem přestal fotit a znovu začal někdy před třinácti lety. Předtím, než jsem přijel sem. Vystavoval jsem ve Francii, v Argentině…
Byly ty snímky tematicky podobné jako fotky z vašich knih nebo z cyklu ze Žižkova?
Trochu ano, ale byly to digitální snímky. V Rennes v Bretani jsem fotil sérii lidí, které jsem náhodně potkal u výstupu z metra. Je tam tedy jedna jediná linka, která má jen patnáct stanic… ale bylo to pro mě zajímavé, protože metro je něco jako nádraží – máte tam před sebou celý svět. Podivné figurky, zároveň lidi ze všech společenských vrstev. Možná ne všechny, ale tvoří dobré spektrum.
Kdy jste začal fotit cyklus portrétů lidí z pražského Žižkova?
Na Žižkově jsem začal bydlet třetí rok, co jsem tady. Už předtím mě to tam táhlo. Cítil jsem, že je tam něco zvláštního. Pražáci mě před Žižkovem varovali, že je to tam nebezpečné, žijí tam jenom cikáni a podobné věci… ale já těm varováním nevěřil. Když jsem to srovnal s Argentinou, s Brazílií, nic zvláštního se tam nedělo. V Paříži jsou některé čtvrtě, kde se opravdu nechcete ocitnout. Proti tomu Žižkov ve čtyři ráno… pravda, byla místa, jako pivní zahrada na Ohradě nebo nonstop na Lipanské, kde se vyskytovali zajímaví noční ptáčci. Ale nebylo to jako v Brazílii, v Neapoli nebo v Paříži. Nebo v Nantes, na Place du commerce nebo na nádraží, těm místům se člověk v noci radši vyhne. Bydlel jsem na Žižkově a po roce jsem začal s tím projektem. Proč? Miluji dokumentární fotografii, jako jsou fotky Libuše Jarcovjákové nebo snímky Raymonda Depardona, což byl válečný fotograf, cestovatel… Když mi bylo patnáct šestnáct, chtěl jsem být fotožurnalista. Miloval jsem časopis Reportérů bez hranic. Byly tam krásné fotky, směs novinařiny a umění. Téma bylo novinářské, ale kompozice fotek dokonalá, dost kvalitní pro umělecké galerie a zároveň pro stánky s novinami. Ten časopis byl pro mě drahý, jedno číslo stálo jako útrata za sobotní večer – kebab a dvě piva – ale kupoval jsem si ho, protože ty fotky byly krásné.
Jak vás při fotografování brali lidi na Žižkově, zvlášť když jste zprvu česky nemluvil?
Pro mě byl Žižkov zajímavý, protože zprvu to tam vypadalo tak, jak si představuju snovou společnost – tedy že nemáte jenom lidi, kteří jsou nejvýš, a pak ty, kteří nemají peníze. Na Žižkově byla směs všeho. Teď už se to mění, přibývají moderní budovy, například díky velkému projektu na nákladovém nádraží, ale tehdy se tam žilo jako na malé vesnici. Místní se v tom prostoru pohybovali jako štamgasti ve své hospodě. Osmdesátiletí důchodci se mísili s lidmi, kteří si mohli koupit velký byt s terasou. Lidi bez zubů s lidmi, kteří v super autě sjíždějí do garáže. Zajímavý byl ten kontrast, ta dichotomie, ten paradox.
A pro mě to taky znamenalo způsob, jak se zapojit do české společnosti a začít mluvit česky. Já nejsem člověk, který by používal Duolingo, nebo se učil jazyk z knih, já musím mít příležitost mluvit s lidmi.
Kolika jazyky mluvíte?
Šesti a půl jazyky. A čeština je ta půlka. Mluvím francouzsky, italsky, portugalsky, španělsky, bretonsky, anglicky a 0,5 česky. Na Žižkově jsem ze začátku mluvil tak 0,1. Vždycky jsem začal: Dobrý den nebo Ahoj, já jsem radši neformální, a nezáleží na věku, ale na osobnosti – můžu tykat někomu, komu je šedesát, stejně jako vykat někomu, komu je dvacet. Říkal jsem: Dobrý den… já… foto…. Žižkov… portrét… vy? Bylo to jako z filmu z Divokého západu. A já jsem indián. A jdu mluvit s kovbojem. Česky. Bylo to jako měřit teplotu společnosti teploměrem. Dostával jsem všechny druhy odpovědí: Co?? – Ne. – Běž do prdele. – Proč? – A všechny druhy přízvuků: ukrajinský, vietnamský… nikdy mě nikdo fyzicky nenapadl. Ale slovně jo. Bylo to jako studená sprcha.
Fedor Gál (1945 v Terezíně). Prognostik, sociolog, revolucionář, předseda Veřejnosti proti násilí, nakladatel, novinář. Po tři roky vystupoval se „sociálně kritickou“ slovensko-maďarskou kapelou Drť (též na festivalu Alternativa). Z té byl pro názorové rozpory týkající se Blízkého východu vyloučen.
Sešli jsme se v žižkovské vinotéce, kde ve výloze visí plakátek s vaší tváří – budete tady zanedlouho vystupovat. Co je to za projekt?
Schází se tady skvělá parta lidí, částí té komunity jsou muzikanti, kteří mají paralelně kapely a přednášejí na konzervatoři a na uměleckých školách, jsme kámoši. Poslední tři roky jsem spolupracoval s kapelou Drť, což je punkrocková kapela.
Jak by se dalo popsat, jak jste s nimi vystupoval? Byl to rap, nebo slam?
Oni hráli a já jsem mluvil. Nejsem žádný raper, prostě jsem deklamoval. Šlo o to, aby nastala nějaká emocionální a intelektuální rezonance, jinak by to nešlo. Zdá se mi, že je to žánr, který má smysl. Když dojde k synergii hudby, slova a myšlenky, oslovíte větší publikum, než kdyby se použilo jenom slovo nebo jenom hudba. Teď jsem se vrátil z Bratislavy, kde jsem byl hostem party lidí, kteří se pohybují kolem Michala Kaščáka, což je člen kapely Bez ladu a skladu a spiritus agens festivalu Pohoda, a nedaleko Bratislavy jsme udělali to samé: Já jsem mluvil, oni hráli…
A je to improvizace.
Naprostá. Letos jsem byl na Pohodě s Mirkem Vodrážkou a s naší poslední knihou Kvetiny slasti: O politike a obscénnosti (2025, spoluautoři Lucia L. Fišerová a Miroslav Zelinský). Probíhalo to podobně. Mirek hrál, měl tam kamarádku operní zpěvačku Helenu Zaoralovou, přednesla jeho skladbu Smrt tyranům…, zase to bylo spojení slovo–hudba. Začátkem prosince 2025 bude koncert Hudba a slovo ve Vinotéce pod Žižkovem. Hraní ve vinotéce vymyslel hobojista Pavel Tylšar, což je skvělý kluk, já jsem s tím jen souhlasil. Provázet nás budou Tomáš Mach (housle) a Tomáš Pecka (kytara).
Jak vaše vystoupení zařadit žánrově?
Zatímco Drť je punkrock, Mišo Kaščák je něco jiného, Mirek Vodrážka je něco úplně jiného, tak tady budu mít houslistu, hobojistu a kytaristu. Lidi vždycky spojí dohromady tři věci: vztah, téma a vůle to dělat. Zatím máme všichni vůli. I když tu jsme měli i s Drtí a dopadlo to jinak…
Když jsem se pokoušel najít spojnici ve vaší velice rozsáhlé a dlouhodobé činnosti ve vědě, kultuře a v politice, vyšel mi z toho
Vojt Pokornej and The Hambls se zformovali v létě 2024, kdy alternativní písničkář Vojt usoudil, že je čas jeho kytaru i naživo obalit dalšími sonickými vrstvami, které jeho hudbu odnesou dál od folkového k plnějšímu art-rockovému zvuku. V průběhu vystoupení vám neustále fluktuující kapela zahraje různorodé skladby o těžko pojmenovatelných pocitech, o hranicích mezi městem a přírodou i o hudbě samotné. Psychedelie, jazz, grunge, folk… všechny tyto vlivy se dají postřehnout, když vám hrají Hambls.
Čítárna Unijazz, Praha 3, Husitská 22, 8. 1. 2026
V cyklu Archeologie české jazzové moderny 1948–1969 si poslechneme ukázky vlastní tvorby Studia 5 (Pálka, Voborník, Hulan) z období 1959–61. V Kaleidoskopu zahraje mezinárodní trio pianisty a altsaxofonisty Jiřího Levíčka a kvarteto saxofonisty Branforda Marsalise z letos vydaných alb, kvarteto trumpetisty Avishaie Cohena, připomeneme si kytarové duo George Bensona s Luizem Bonfá, také avantgardně laděné okteto altsaxofonisty Marka Pospiesalszkého s adaptací hudby soudobého skladatele Tadeusze Bairda. Poslechový pořad uvádí někdejší významný aktivista Jazzové sekce, zakládající člen Unijazzu, jeden z nejdéle přispívajících autorů kulturního magazínu UNI, hudební publicista a spisovatel Vladimír Kouřil.
Nezdolatelnou energii vykazuje už dlouhá léta divadelní uskupení Kašpar, nabízí svoje inscenace také o prázdninách (i v mimopražských destinacích). Letos – pro intelektuálněji zaměřené návštěvníky hlavního města ze zahraničí – nasadil v režii Šimona Dominika anglickou verzi Havlovy hry Ztížená možnost soustředění (přeložil Štěpán Šimek, působící jako vysokoškolský pedagog v americkém Portlandu), na podzim pak uvedl v premiéře její originální českou podobu.
Důmyslně vystavěná skládanka s retrospektivními přeskoky ve fabuli představuje vědeckého pracovníka Humla (Ondřej Novotný), který (ne)řeší dilema vztahu se dvěma ženami, manželkou Vlastou (Tereza Slámová) a milenkou Renatou (Kateřina Zapletalová). Obě o existenci trojúhelníku vědí a naléhají na nerozhodného zbabělce, aby vztah s tou druhou ukončil. On se permanentně vykrucuje, že konkurentce musel při posledním setkání sice dát verbálně přednost, ale „uvnitř jsem si myslel svoje“. Neurotický intelektuál nachází zalíbení také ve své sekretářce Blance (Johana Koubová), které diktuje – se špatně potlačovanými projevy erotické náklonnosti – prázdnými frázemi dunící „společenskovědní“ text. Ještě ke všemu do jeho domácnosti dorazí výzkumnický tým v čele s doktorkou sociologie Balcárkovou (Diana Toniková). Huml byl náhodně vybrán jako objekt přísně vědeckého zkoumání, objektivitu má zaručit „umělá inteligence“ Puzuk, technicky ovšem nedokonalá a vykazující komické projevy svého problematického fungování. Jde o těžkopádný kulovitý přístroj, který se snadno přehřeje, zasekne a podobně. S partou, pokoušející se provést sociologické šetření, dorazí i „kolega vedoucí“ (Jakub Špalek), ve své prezentaci absolutní mimoň. Ve hře funguje oblíbený prvek evropské komedie, výskyt několika dveří, jejichž používáním se děj dynamizuje, Václav Havel ho později naordinoval i pro hru Largo desolato, kde ostatně hlavní hrdina kromě jiných problémů také „tápe“ mezi třemi ženami.
Šimonu Dominikovi se podařilo vytvořit dynamickou podívanou, při níž se mi coby pamětníkovi vybavovaly momenty jak z první inscenace Divadla Na zábradlí z roku 1968 v režii Václava Hudečka, tak z té pozdější (1997 tamtéž nastudoval Andrej Krob). Ve vzpomínkách někdy utkví pikantně překvapivé podrobnosti na úkor hlavního dějového řetězce, tak mi naskočily i dvě svou stylizovaností výrazné role z té úplně první produkce. Suverénně nuancovaný výkon Diany Tonikové jako bizarní vědkyně Balcárkové evokoval kreaci Heleny Lehké v téže roli, která pro mě, tehdy nezkušeného studenta, byla ikonickým dámským ztělesněním „absurdního divadla“. A vichřičně duchem nepřítomný vedoucí Jakuba Špalka, který v téměř němé roli pronese „důležitou“ informaci, že pojede na ryby (a tím nechá výzkumnický tým „na holičkách“), připomněl artistní kreaci Jana Přeučila, který, pokud si dobře vzpomínám, obohatil postavu ještě výraznou manipulací jazyka za zavřenými ústy. Co se hlavní role týče, vybavila se mi kreace Jiřího Ornesta z oné pozdější inscenace, Ondřej Novák představuje úplně jiný typ herce, charakteristika figury je subtilnější a také méně „osudová“, jeho Huml se ze všech nesnází nejspíš nějak otřepe. Pochvalu si zaslouží protagonistova řečová kultura.
Všechny herecké výkony Dominikovy inscenace se vyznačují solidností, občas mi připadlo, že autorova hra nemá především v tzv. společenskovědních tirádách už takovou komickou razanci, jakou měla v době svého vzniku. Doba totiž generuje mnohem více blábolů, až nad máločím vrtíme hlavou.
Často se diskutuje o tom, jak správně Havla hrát. Ideální je patrně přístup Andreje Kroba, v jehož inscenacích se situace drobnokresebně nevyhrávají, jde tam o civilní prezentaci textu, většina inscenátorů však protagonisty tímto způsobem ani nehodlá kočírovat. Dominikova inscenace představuje jakýsi kompromis mezi věcností a divadelní šťavnatostí, funguje a je příjemné ji sledovat. Odpustil bych si ovšem nadbytečný hudební background z tvůrčí dílny Petra Maláska, který svou atmosférotvorností břit Havlových dialogů zbytečně lyrizuje.
V Ostravě se v říjnu napodruhé podařilo inscenovat operu Philipa Glasse Proces podle stejnojmenného románu Franze Kafky. Poprvé tomu zabránil covid, podruhé to už vyšlo, jenomže komorní opera nemohla být uvedena v divadle Antonína Dvořáka, které má dobrou akustiku, ale v kostele sv. Václava s dlouhým dozvukem. Zvukově to ale nevadilo a volba místa se nakonec ukázala docela šťastná – kostel dal bezútěšnému příběhu další rozměr, protože vrcholná scéna se známým příběhem o dveřníkovi se odehrává v chrámu Páně, kde ho Josefu K. vypráví kaplan. Pak už jen přichází rozsudek. Ostravská inscenace v režii Jiřího Nekvasila je silná a nedostatky jsou jen drobné.
V Procesu se Glass vrátil k tvorbě pražského německy píšícího rodáka, což nebylo překvapivé, protože se často vracel k dílům téhož autora, jak to ukázala cocteauovská trilogie, z níž jsme mohli před dvěma dekádami vidět v Národním divadle Krásku a zvíře. Glass už v roce 2000 složil operu na motivy Kafkovy povídky V kárném táboře. O čtrnáct let mladší Proces z roku 2014 je jednou z posledních oper Philipa Glasse, takže nelze očekávat klasické repetitivní struktury s půltóny, které ho proslavily. Proces je plný převážně rovných rytmů, motivy se opakují, ale melodie jsou přece jen košatější, a umocňuje to pestré aranžmá s výraznými rolemi hoboje, klarinetu střídaného s basklarinetem a hlavně basového trombonu.
Puristé, jak už jsem od některých slyšel, dají přednost starší tvorbě, nekompromisnějšímu Glassovi, který se ještě tolik nepřiblížil mainstreamu, jenomže Glass se vyvíjí, a ani cocteauovská trilogie není tak radikální jako Einstein na pláži. Narativní díla navíc vyžadují jiný přístup a je nutno podotknout, že Glass a hlavně libretista Christopher Hampton svou úlohu zvládli na výtečnou. Převést mnohovrstevnatý román do dvouhodinové komorní opery, aniž by se z něj vytratilo něco podstatného, je mimořádně náročné. Libreto je opravdu košaté.
Nastudování francouzského dirigenta Bruna Ferrandise bylo velmi citlivé.Hudební doprovod byl přehledný, rytmus jasný a s výjimkou prvních deseti minut, kdy se doprovod pod hlasy ztrácel, byl poměr obou hudebních složek vyrovnaný. Krásně do sebe zapadaly. Dojem umocnily výkony pěvců v druhé alternaci, kterou jsem viděl, zejména Jiřího Hájka v roli Josefa K. Dobré byly i Anna Nitrová v dvojroli Paní Grubachové a Pradleny i Američanka Bree Nichols v roli Slečny Bürstnerové a Leni nebo Josef Škarka jako kněz, který dobře pracoval s dynamikou hlasu.
Režijní pojetí bylo uměřené, sice nepřinášelo nějaké výrazné ozvláštnění, ale ctilo příběh a závěr s knězem byl dotažený. Možná mohla být méně zdůrazňována komičnost, pobíhající šestičlenný sbor s velkými mašlemi působil, jako by byly na pódiu bonbonky. Trochu také vadilo, jak v úvodu a na začátku druhé části při pobíhání všichni dupali, až se hudba ztrácela. V komorním obsazení hudba přece jen tolik nebouřila, jako s velkým orchestrem, a dupání ji přehlušilo. Možná se na scéně příliš často opakoval obrázek Kafky na různých spisech. Působilo to až návodně a svítící kříž vypadal jak z amerického kostela. Na druhou stranu zase chápu, že bylo potřeba, aby byl vidět. Nemusel jsem však na chvíli zavírat oči, což se mi dost často stává, když režisér nectí ducha díla. Opera Národního divadla moravskoslezského potvrdila své kvality. Umí vybírat zajímavé tituly, nebojí se velkých výzev, zvládá je, a ještě dokáže přitáhnout publikum.
