ZDENĚK LIŠKA: Music To Films By František Vláčil / Archives Vol. 2

Petr Ostrouchov, sám uznávaný autor filmové muziky, dal poprvé průchod lásce ke scénické hudbě skladatele Zdeňka Lišky (1922–1983) koncertním provedením soundtracku k dramatu Markéta Lazarová v roce 2015 v podobě devadesátiminutového oratoria, sestaveného z autorova rukopisu. A následně živou nahrávkou z vystoupení. Nezůstalo ovšem jen u nového uchopení jednoho stěžejního Liškova díla. Loni Ostrouchov zahájil vydavatelský projekt Zdeněk Liška Archives zpřístupňující na vinylu nahrávky, které se zachovaly na magnetofonových páscích ve skladatelově pozůstalosti. Na prvním LP řady vyšel záznam hudby ke třem krátkým animovaným filmům Jana Švankmajera. Ostrouchov tehdy výtečně vystihl specifika Liškovy tvorby: „Jeho hudba byla úžasná v tom, že nešel jako ostatní filmoví skladatelé po podtrhávání nálad ve filmu a nedojil ve své hudbě z diváků city, ale šel po rytmu filmu.“

Citát „z minula“ není samoúčelný: Ve druhém pokračování série, tentokrát zaměřeném na Liškovu práci pro režiséra Františka Vláčila, konkrétně hudbu k filmům Dým bramborové natě (1976) a Pověst o stříbrné jedli (1973), je to totiž trošku jinak. Tentokrát vedle až meditativního rytmu pohyblivých obrázků na určité „podtrhávání“ a „dojení citů“ došlo. Ovšem v tom nejlepším smyslu slova a naprosto opodstatněně. Ono totiž nejde o pouhé brnkání na city diváka, ale jak opět trefně v bookletu vystihuje kurátor Ostrouchov, o vykreslení niterných hnutí postav: „Oproti předchozím spíše historickým látkám přichází s náměty, které jsou položené do současnosti a soustředí se na vnitřní svět a psychologický stav hrdinů. To je v jeho tvorbě něco nového. A současně je Liškova hudba proti předchozím společným projektům komornější, nemá ambice vytvářet nové významové roviny, ctí dramatické a obrazové pojetí filmu a směřuje ke kontemplaci.“

V případě takhle lety prověřené hudby, navíc po ocitování charakteristiky páně kurátorově, není co „recenzovat“. Snad se hodí jen upozornit na neprvoplánovou a nebanální tklivost komplikovaných symfonických harmonií pro Dým…, v partituře pro FISYO (dirigent Štěpán Koníček). Při poslechu vůbec není třeba dohledávat, o čem zrovna MUDr. Meluzin při konkrétní hudební pasáži asi rozjímal (i když se to detailním znalcům filmu možná vybaví, propojení hudby s obrazem je příkladné), protože hudba plnohodnotně funguje i samostatně. Což platí i pro Pověst… (nahrávka opět FISYO, dirigent František Belfín, navíc Kühnův smíšený sbor), gradující od chorálního „tajemna“ k dramatickému finále. Netřeba také připomínat, jak Liškova tvorba jako by mimoděk drží krok s výboji světové soudobé hudby a přitom zůstává osobitá. Slovo kontemplace také sedí. Dokonalý posluchačský zážitek.

Škoda jen, že se ve skladatelově archivu nedochovaly další původní nahrávky hudby k Vláčilovým dílům Ďáblova past (1961) či Údolí včel (1967). Ale třeba je časem nějaká AI vypreparuje z filmů.

Tomáš S. Polívka

foto Martin Špelda

Nepřítel lidu

Ibsenova hra Nepřítel lidu z roku 1882 evokuje ekologickou-politickou disputaci a jeví se v kontextu současného stavu světa, který charakterizuje také „environmentální žal“, jako klasikův nejaktuálnější text. Však je také hojně inscenován i u nás, připomenu kupříkladu Národní divadlo, Divadlo Na Vinohradech, Národní divadlo moravskoslezské a do Ostravy se titul nově vrací k avantgardněji profilovaným „Bezručům“. Tématem díla je spor dvou bratrů, který má ovšem celospolečenský dosah, šéflékař lázeňského města Tomáš Stockmann se svými výzkumy dopracuje k poznání (a referenční laboratoř mu to potvrdí), že léčivá voda, která z bezvýznamné obce učinila věhlasnou lázeňskou lokalitu, a to dokonce s lékařskou fakultou, je kontaminovaná, a chce s touto zdrcující pravdou seznámit občany. Zabránit v tom mu ovšem hodlá Petr Stockmann, zdejší starosta, jemuž jde především o „politické body“. Blíží se také volby a on usiluje o znovuzvolení. Konflikt vrcholí při veřejné přednášce, v níž se bratři střetnou. Hra rezonuje pochopitelně nejenom u nás, je upravována i aktualizována. Ostermeierova inscenace z berlínské Schaubühne vyzývala dokonce vehementně – a podle ohlasů úspěšně – publikum k diskusi, což se do jisté míry i přes jazykovou bariéru podařilo při hostování na mezinárodním festivalu v Plzni před deseti lety.

Režisér ostravské inscenace Jan Holec převedl Fröhlichův překlad klasického kusu do zcela současného jazyka, výrazná úprava se týká i některých zvratů ve fabuli a také redukce postav. Scénografie Jána Tereby vymezuje jeviště na horní a dolní část, oddělené pro chůzi ne zrovna pohodlným dřevěným schodištěm, ale i pohyb na něm přispívá k dynamice jevištního díla. Postavy obou bratrů brilantně ztvárňují Lukáš Melník (za svou pravdu důsledně bojující doktor Tomáš) a Marián Chalány (bezskrupulózní a rutinovaný politik Petr). Kontrast mezi nimi nenápadně podtrhují i kostýmy, starosta je ve společenském obleku, doplněném amerikánskou baseballovou čepicí, doktor nosí široké narezlé kalhoty a tričko s krátkým rukávem. Inscenaci ovšem naplňují ještě další vztahy. Při manželovi, hodlajícím urputně bojovat za svou pravdu, a který je dokonce skoro potěšený, když obdrží ověření správnosti svého výzkumu esemeskou, stojí jeho sympatická manželka Kateřina (Magdaléna Holcová). Starostova dcera Petra (Monika Tomková) se na fakultě účastní práce akademického senátu a otec na ni vyvíjí nátlak, aby přečetla (jím sepsané) prohlášení studentů distancující se od doktora, Petra se však zachová charakterněji než její partner Billing (Vít Hofmann). Ten sice na počátku aféry srdnatě hovoří o tom, že je zapotřebí dosáhnout generační výměny a všechny nekompetentní dinosaury odstranit (a nemyslí tím zrovna svého oblíbeného pedagoga, Tomáš totiž také na lékařské fakultě vyučuje), když ho však Petr „korupčně“ zpracuje, mladík má totiž šéflékaře po skandálu ve funkci nahradit, otočí o sto osmdesát stupňů. Jako další důležitá postava vystupuje novinář Hovstad (Jáchym Kučera), jehož politická přelétavost v dané kauze silně podmiňuje očekávání toho, co bude pro čtenáře listu, do něhož píše a fotografuje, atraktivní, ba senzační. A nesmíme zapomenout na Tomášovu tchyni Mortenovou (Kateřina Krejčí), která reprezentuje poněkud unavený pragmatismus a ještě před aférou skoupila všechny lázeňské akcie, čehož hodlá Petr proti Tomášovi využít, a pokusí se ho touto okolností vydírat. Prezentace všech rolí je v provedení ostravských herců přirozená a uvěřitelná, vynikají ovšem reprezentanti konfliktu, Chalányho starosta neustále „ve formě“, výmluvný a hbitý, kteroužto fasetu jeho politické úspěšnosti dokonce charakterizuje fyzická kondice. Dolní prostor dějiště poslouží jako fitko, v němž se „mladí“ (Billing s Petrou a Hovstad) občas protahují, Petr ovšem po odložení saka k průběžným replikám přidává kliky či shyby. Melnikův Tomáš (u Ibsena je postava jednoznačně sympatičtější než jeho sourozenec-soupeř) se v zásadní přednášce, zprvu upřímně niterné, rozohní natolik, že po tezi „většina nikdy nemá pravdu“ začne publiku, rozuměj také nám, spílat, jeho projev se fanaticky zakalí a nelze si nepřipomenout označení ekoterorista. Nejednoznačnou, málo prosvětlenou atmosféru špičkové inscenace dokreslují fantaskní výjevy, jako kupříkladu hned v úvodu počínání záhadných chlapíků v protivirových kombinézách, vypouštějících z hadice jakýsi snad dezinfekční dým, či rvoucí se dámy v obludně nafouknutých umělohmotných kostýmech, jejichž počínání připomíná bojový sport sumo. Připomeňme i v popředí scény nenápadně pracující 3D tiskárnu, v níž vyrobený kamínek (?) použije Tomáš ve ztišeném finále ke křesání ohně snad jako návrat ke kořenům civilizace, která už pohříchu „dospěla“. Nervní průběh jevištního dění podtrhuje výrazná, až hororově přízračná hudební stopa z tvůrčí dílny Ivana Achera.

Letní filmová škola Uherské Hradiště, 26.–31. července 2025

V obvyklém týdnu na samém konci července se v Uherském Hradišti konala týdenní Letní filmová škola, tak akorát velký festival v tak akorát velkém městě, kam z Prahy za hodinku nedojedete… a to je dobře. Návštěvy na skok se tu nenosí, kolonka V.I.P. chybí. „Filmovka“ otevírá náruč pro všechny, kteří chtějí otevřít oči.

Bez červených koberců
Atmosféra je nakažlivá, skupinky batůžkářů se přesouvají od kina Hvězda směr Masarykovo náměstí a po dalších úsečkách. Zatímco na karlovarské kolonádě potkáte nejnovější módní trendy, tady jsou lidi primárně kvůli filmům, které běží od osmi ráno do dvou v noci. Všude se dá dojít pěšky, spíše než červený koberec je symbolem LFŠ zelená tráva ve Smetanových sadech, kde den co den ve shodě polehávají dredaři, důchodci i mimina.

51. ročník si letos jako téma vybral současný africký festivalový film či třicetileté výročí dánského manifestu Dogma 95 (syrové natáčení bez technických vymožeností vůkol), mezi hosty se objevili třeba režisér Jan Svěrák, distingovaný rakouský chirurg lidských duší Ulrich Seidl, švédský pankáč Lukas Moodysson nebo Mahamat-Saleh Haroun z afrického z Čadu, z něhož sympatická hrdost na mateřskou zemi vysloveně čišela.

Neherci v hlavních rolích
LFŠ zahájil v sobotu 26. 7. celovečerní debut režisérky Zuzany Kirchnerové Karavan, díky němuž měla v květnu soutěžní přehlídka v Cannes české zastoupení, naposledy se totéž povedlo Švankmajerově Lekci Faust v roce 1994.
Zatímco poetická roadmovie v hlavní roli s Annou Geislerovou (též osobně přítomnou) líčí příběh unavené matky a jejího pubescentního, handicapovaného syna někdy až opatrně, další uherskohradišťská předpremiéra Nahoře nebe, dole já jde v tomtéž vztahu na dřeň. Režisérka Katarína Gramatová se do vesničky uprostřed Slovenska s názvem Utekáč na nějakou dobu přestěhovala, nasála ji do pórů a na opravdovosti snímku je to znát. Bezstarostný život vesnických kluků kontrastuje se zneužíváním bezelstných důchodců matkou jednoho z nich. „Fenomén profitování ze zranitelnosti starých lidí s těžkými osudy jsem chtěla podat ruku v ruce s krásnou krajinou, v níž se odehrává. Sama si ráda věci idealizuju, a to je další téma – idealizace matky,“ řekla režisérka na besedě po promítání. Stejně jako v případě loňského triumfálního Mordu Adama Martince dostávají prostor neherci, Gramatová nechala hlavní role klukům z vesnice, sama si je tam našla.

Lina, Tim, Ahmet a Ulrich
Šedou eminencí italského filmu, doma přehlíženou, ve světě uznávanou, je Lina Wertmüller, první žena nominovaná za režii na Oscara. Její díla s léty zrají, za všechny jmenujme svébytnou fresku s rozverným názvem Hříčky osudu uprostřed modrého srpnového moře. Jiskření mezi užvaněnou, nesnesitelnou buržoazní paničkou a obhroublým, vousatým námořníkem, sympatizantem komunistů, nabývá na síle, když spolu ti dva ztroskotají na pustém ostrově.

Sekce Ikona představila multižánrového Tima Burtona se slabostí pro outsidery a všemožné podivíny, z nichž dělá diváky milované postavy. Vedle klasik typu Střihoruký Edward se v Hradišti dostalo i na Eda Wooda, kde jeden z Burtonových dvorních herců Johny Depp fenomenálně zpodobňuje „nejhoršího režiséra všech dob“.

Další kapitola programu Východní přísliby dostála svému názvu. DJ Ahmet je konečně snímek, který přibližuje muslimskou komunitu jako lidi se smyslem pro humor, lásku, přátelství. Jak kdyby se Svěrákovi i s Obecnou školou přenesli do hor v severní Makedonii.
Z panelového sídliště v Litvě (takového, jaké známe od nás) naopak čerpá půvabná Šiauliaiská kronika. Nechce se až věřit roku výroby 2024, estetika a „vůně“ devadesátek je zpodobněna dokonale.

„Snažím se svou tvorbou říkat něco o nás a realitě kolem nás. Je na divákovi, jak si s tím poradí,“ řekl pro místní Filmové listy další host LFŠ, režisér Ulrich Seidl. Aktuální třiapůlhodinové Zlé hry: Rimini Sparta mají tak pomalý start a šedivou atmosféru, že si v kombinaci s ospalým počasím a dopoledním časem projekce ve Slováckém divadle (má nejpříjemnější sedačky z místních sálů) někteří i chrupli. A proč ne, i od toho jsou na světě filmy.

Jiří Suchý s cimbálovkou a dravé mládí
Kolorit LFŠ, to jsou také dvě večerní, volně přístupná letní kina a všudypřítomné cimbálové muziky. S tou nejvěhlasnější primáše Petra Mičky si přišel spontánně zapět i jeden z hostů festivalu Jiří Suchý. „Šarmantní jako vždy. Ve třiadevadesáti si stoupnout mezi diváky, zpívat, trpělivě se fotit, každému podepsat… pro mě velká inspirace,“ glosovala to dlouholetá ředitelka festivalu Radana Korená. Před lety na trávníku jen o kousek dál čutal s merunou režisér Emir Kusturica. Tahle setkání dělají Filmovku Filmovkou.
Kouzlo mají i zastavení u cimbálovek mladých kluků z okolních vesnic, bez krojů, časových mantinelů, prostě do noci a kde se zrovna zachce. Jak vidno, publikum v Hradišti nestárne s festivalem, v sálech, ulicích a vlastně i v teamu Letní filmové školy je k vidění stále více mladých tváří. „Reagovali jsme novou sekcí FRSH a vtažením studentů filmu do dramaturgie. S větším zapojením nastupující generace počítáme i v dalších letech s cílem dostat k nám ještě blíž aktuální trendy.“

Oáza normality
Hojně navštěvované jsou odborné debaty a lekce filmu ve Smetanových sadech, kde za tím účelem stojí několik volně přístupných stanů; probíhají přímé přenosy Českého rozhlasu, rozhovory (třeba se Zuzanou Kronerovou) autorská čtení (Miroslav Hlaučo, Kristina Hamplová…) či moderované diskuse. Hodně silná byla ta s podtitulem Jak se fotí válka, Lenka Klicperová a Vojtěch Dárvík Máca bolestně připomněli, že o pouhých tisíc kilometrů východněji pravděpodobně v tu samou chvíli umírají lidé pod palbou.

V uspěchaném eruptivním světě je LFŠ oázou normality. Větší město by jí neslušelo, je podmanivá taková, jaká je. Každý si najde svoje, filmový intelektuál i konzument běžné televizní produkce. Ten první se pravděpodobně bude méně mačkat, což ale neplatí o „půlnočních delikatesách“; zvrácenosti, horory a podobné pochoutky před spaním mají v Hradišti tradici a hojnou účast.

Velkolepá, ale rodinná
Celková návštěvnost se v posledních letech drží na hladině kolem pěti tisíc akreditovaných, což je na sedmidenní festival se sedmi sály a dvěma letními kiny v pětadvacetitisícovém městě někde mezi „tak akorát“ a „už skoro hodně“. Vloni se pořadatelům podařilo zavést systém, který předem odhadne, kdo ve frontě už nemá šanci dostat se do kina, v místě zlomu je instalována velká žlutá zmrzlina; vizuální symbol LFŠ se ovšem letos pro některé stával nenáviděným. „Měli jsme asi ještě důrazněji připomenout návštěvníkům systémy front, zejména pak, že není možné někomu držet místo. Občas tak letos docházelo k frustracím při posouvání žluté zmrzliny. Čeká nás detailní analýza, pak uvidíme, jak systém upravíme,“ říká paní ředitelka.

Letní filmová škola je po padesáti ročnících velkolepá, ale pořád něčím rodinná. Na semaforu u kina Mír téměř vždy potkáte někoho známého. Ať už je to spolužák, ministr kultury, váš sourozenec nebo Petr Čtvrtníček mířící se sklenicí domácích utopenců v rukou na předpremiéru snímku Pod parou, který LFŠ s vročením 2025 slavnostně ukončil.

Tolstoys, foto t.s.polivka

COLOUR MEETING

Setkání euforie s nostalgií. Čím lepší to bylo, tím obtížněji šlo vytěsnit fakt, že 22. ročník historii festivalu Colour Meeting uzavřel. Ale možná i proto si onu svátečnost všichni, muzikanti, publikum a přes pracovní vytížení i pořadatelé včetně principála celého barevného cirku Dušana Svíby, zjevně intenzivně užili. Když už naposled, tak jako kdyby to bylo… ehm, naposled. Zlatých hřebů do pomyslné rakve si festival zatloukl hned několik.

KRÁSNÁ DOBA POST-ŽÁNROVÁ

Colour Meeting věren koncepci zapsané do názvu neřešil žánry, řešil „jen“ kvalitu, přesvědčivost a opravdovost muziky. Multižánrové festivaly už jsou sice dávno běžné, ovšem spíše platí, že si na nich „každý najde to svoje“. V případě Setkání barev to bylo jinak. Pestrost bavila, strhla a pohltila viditelně každého z diváků, na vkus nehledě. Na navazujících scénách pohodlně všichni stihli vše. Nadšeně přijali finské houslové duo Teho., industriální elektroniku WWW, básnická dobrodružství „zvlčelého“ Jana Žambocha, ethihojazz-rock Ukandanz, neveselá poselství Lucie Piussi nebo hlučný uličnický rock’n’roll Daniela Romana. Ale popořadě.

Vybrat k zahájení a navození atmosféry festivalu DVA byl dobrý dramaturgický nápad. Oba DVA jsou rozverní a hraví. Doslova „k tanci i poslechu“. Ovšem bez ironie, jakou by mohl častý reklamní slogan tancovačkových seskupení evokovat. Taneček na „hudbu z neexistující dance party“ je to vkusný a hříčkami s „neexistujícími jazyky“ i „evergreeny neexistujících kapel“ baví i ty notoricky netančící a soustředěné.

Lucia Piussi na pokojíčkovém pódiíčku intimnější scény v šapitó žertovala, že bez kapely Živé kvety jezdí pouze z nouze, neb spoluhráči už „jsou staří a mají své zájmy“. A že se odhodlala k sólovým koncertům jenom kvůli tomu, že objevila „moderní držák na foukací harmoniky, ve kterém jdou foukačky různého ladění snadno a rychle měnit“. Ale ne, nebylo to z nouze. Luciiny výpovědi řežou hodně hluboko. A, omluvte to rouhání, možná v průzračném písničkářském podání vyznějí ještě působivěji, než tomu bylo s ikonickou kapelou slovenské alternativy za zády. Důkaz? Třeba mrazivý příběh o hrdosti navzdory děsivě všednímu, všeobklopujícímu strachu, potupení a bolesti Netreba sa báť. V sólovém podání nic neodvádí pozornost od poselství textu, od souznění v pocitech: Od „treba se nebáť!“, zpívaného s naprostou přesvědčivostí v hlase. Publikum nechtělo pustit Luciu Piussi z pódia.

Slyšet slovensko-německé Tolstoys z nahrávky a živě jsou dvě diametrálně odlišné věci. Jinými slovy, kapele se ještě nepodařilo zavřít energii a hlavně „vibe“ koncertně předváděné muziky do konzervy. Ale nic ve zlém, ono je to totiž asi málem nereálné. Vždyť nejsilněji z pódia vyzněly hypnotické psychedelické pasáže, neúprosně gradované do vyšších a vyšších obrátek, až k nefalšované frenezii. Dlouhé plochy by na studiovém záznamu asi nevyzněly, navíc by chyběl neoddělitelný vizuální dojem, kdy nad „tribálním“ (jinak to popsat nelze) dusotem rytmiky křepčí frontwoman Ela Tolstova s vozembouchem jako s nějakou pohanskou modlou. A brilantní kytaristka Pauline Grabe rozvíjí halucinogenní improvizace s poťouchlostí plížící se šelmy, jisté si převahou nad kořistí. Jasně, je to show, ale zdaleka ne jenom show, vše je podloženo dokonalou sehraností a společným tlakem. A navíc jistotou, že kapelu to vše ohromně baví a naplňuje a hraje stejně nadoraz na „komorním“ Colour Meetingu jako nedávno během životní šance na festivalu Glastonbury.

Publikum měli Tolstoys právem omotané kolem prstu. Například: Zatímco jiné kapely se spokojí s rozezpíváním posluchačů, Tolstoys je sborově rozbzučeli ve shodě s názvem posledního alba The Buzz. Totiž naladili na „rušivou“ frekvenci brumu, prolínajícího do PA snad z přebuzených jednocívkových snímačů kytary. Neboli proměnili „noční můru zvukařů“ v klad, v působivý, „žádoucí“ podklad, nosnou vlnu, sborově bzučený refrén. Ale to byl jen jediný detail z precizně zvládnutého, výtečného setu.

Po přesunu do blízkého kostela sv. Jakuba se britské duo Sunda Arc postaralo o zklidnění tepu plochami ambientní elektroniky, klávesových drón, decentních rytmických smyček a lahodně melodicky improvizujícího saxofonu. Ale jen proto, aby tím klidem mezi bouřemi připravilo prostor pro další klimatické nadělení.

A zlaté hřeby přibývají. Fúze ethiojazzu, charakteristických amharských rytmů a melodických motivů s blues-až-hardrockovou zemitou agresivitou, jakou si vytvořili Ukandanz, by vlastně vůbec neměla fungovat. Přitom, světě div se, výsledek vůbec nezněl těžkopádně. Africká lehkonohost a jazzová rozevlátost se s tou těžkotonážní hutností nějak záhadně pěkně vyvážily. Etiopský zpěvák Asnake Guebreyes přitom zůstával autentický, ale stejně tak jeho francouzští spoluhráči. Tančící diváci měli na samém začátku chvilku honičku, jak se s polyrytmikou, nečekanými stopkami, změnami dynamiky od erupcí po tišiny a se zapeklitě složitě proměnlivým metrem skladeb vyrovnat. Ale vážně jen chvilku. Pak už je ten proud popadl a nepustil. Mimochodem, saxofonista Lionel Martin nedostal přezdívku „Madsax“ náhodou. Na unisonech s pianem, riffech a precizně vystavěných sólech ovšem nebylo nic bláznivého – krom těžko pochopitelné přesnosti při takovém hektickém nasazení.

Ukandanz by vystačili s etiopským repertoárem. Nicméně všichni čekali a dočkali se, až basista a kapelník Damien Cluzel lámanou angličtinou ohlásí „jedinou výjimku, píseň z repertoáru evropského“. Tedy hodně svéráznou cover-verzi War Pigs od Black Sabbath, přeloženou do amharštiny, do které se Guebreys opřel jedákem až k ochraptění. Skladba se přitom v pohodě obešla bez kytary. O všechny riffy se s odpovídající drtivostí postaral saxofon s hammondkovým rejstříkem kláves, zatímco bubeník a baskytarista drželi v podstatě původní aranžmá. Ostatně „najazzlé“ synkopování bylo vlastní i jistému Billovi Wardovi. Ne, kapela nevzpomněla na před třemi dny zvěčnělého Ozzyho, nic tak levného, byť Mr. Osbourne musel mít tam někde za oponou světa v tu chvíli neskutečnou radost. Jako důvod k přebírce zdůraznil Cluzel obsah textu, dnes zase extrémně aktuální, až mrazí. Celý set končí momentem, kdy Cluzel drhne strunami baskytary zuřivě o odposlech (zvukový výstup si snadno představíte), což docela pěkně dokresluje žánrový obrázek.

Zdálo by se, že Teho. to po takovém nátřesku nebudou mít lehké. Nebo že v komorním prostředí šapitó zase atmosféru zklidní. Kdepak. Těžko uvěřit, že se dá na dvoje housle zahrát takhle náporový šraml. Byť za pomoci „mechanického stomp boxu“ (to jako v původním smyslu slova, ozvučnice ku hlasitému dupání do rytmu) a „digitálních stomp boxů“ (to jako efektových krabiček včetně oktavéru, přidávajícího k houslím unisono basovou linku). Slovo „šraml“ je však třeba upřesnit na „virtuózní a sofistikovaný šraml“. Hudba neměla společného s taneční šumařinou nic krom toho, že byla nakažlivě hybná a hraná s ohromným odpichem. V případě respektovaných finských hráčů šlo navíc o virtuozitu na entou. Čelist padla třeba z toho, jak pánové dokážou zahrát dvě paralelní glissanda tak přesně, že se ani na mikrosekundu harmonicky „nerozjedou“. Nebo z třepotavých spršek tónů a trylků, které ani na okamžik neztratily tvar. To vše kořeněno průpovídkami ve stylu „tenhle motiv vznikl ke kuchařskému videu mého kamaráda… a teď si představte chuť oné severofinské speciality“.

Stejně dobrým dramaturgickým nápadem jako zahájit pátek s DVA bylo ukončit den s WWW. Dokonalý knock-out, míněno opět v kladném smyslu slova. Nic méně intenzivního než industriální elektronika a mnohovrstvé, drásavé textové šlehy by po předchozích zážitcích popůlnoční pozornost neudrželo.

OBČASNÉ MRHOLENÍ POŽÁR NEUHASÍ

Sobotní zamračenost se sem tam kapkou se týkala jen oblohy, nikoliv nálady ve festivalovém areálu. Zahajovala Nika, které tím víc sluší, čím méně je éterická a víc civilní. Důvěrné a důvěryhodné vyprávění za pošmourného dne sedlo zpěvačce i kapele.

Cermaque v duu s jeho písním velmi prospívající violistkou a zpěvačkou Julií Goetzovou vnesl do odpoledne nervní poetický neklid. Jistě, pro někoho mohou být Čermákovy litanie urputně umanuté, ale pro jiného je jejich expresivita a angažovanost potřebná a chvályhodná. Podepisuji to druhé. Včetně vyprovokovaného bezprostředního pódiového poslání dezolátů do háje, duchovní podpory Ukrajiny ve spontánním apelu i emotivní písni Pelmeně, a výzvě nepodléhat populismům všeho druhu. Duo přitom v pohodě ustálo i velké pódium, byť podobné hudbě obvykle svědčívá spíše komornější prostředí.

V komorním šapitó bylo jako doma makedonské duo Dobrila & Dorian. Takové milé uhranutí koloraturami vokálu v mikrotonálních orientálních a balkánských intervalech nad převážně minimalistickým oudem, opředeným trochou elektronických mlh. Zpěvačka Dobrila Grašeska si nezadá s pěveckou vznešeností, elegancí a filigránskou přesností takové Márty Sebestyén, ale to je jen příměr na první dobrou, samozřejmě je osobitá a zpívá odlišný repertoár.

Na Poly Noir & The Holy Spirit Smugglers je výtečná jak parodická nadsázka směrem k módní gotické country, za vyprávění těch pohnutejch příběhů by se nestyděl, ehm, ani T. Texas Taylor, tak i hudební stylovost věru neparodovaná. Zvláště když sound dobarvuje rezofonka Jana Fice. Další výhodou kapely je, že tuhle svatou samohonku můžete propašovat na jakýkoliv festival (snad s výjimkou Pražského jara) a udělá dobře v žaludku.

S návratem do šapitó čekal posluchače i návrat na Balkán, tentokrát s performerkou, violistkou a zpěvačkou Jelenou Popržan ze srbské Vojvodiny. Podobnost s Ivou Bittovou čistě náhodná, okouzlení podobné, uchopení různorodých zdrojů od folkloru rodného regionu přes jazzovou avantgardu až po šantán stejně svébytné a inspirované.

Jana Vébrová je s Dunajem dokonale kočičí a Dunaj s Janou Vébrovou stále valivější, dravější a víc břeh(dech)beroucí. Sehraný a jednolitý byl ovšem, pokud chceme srovnávat, už relativně nedávný křest alba Mňau v pražské Akropoli. Sevřenější, kratší open-air set vyzněl odlišně, leč stejně zdařile. Tahle sestava Dunaje si prostě slyšitelně sedla už od začátku. A čím déle vydrží, tím lépe. V tzv. „zahraniční konkurenci“ obstála jako hlavatka podunajská, což není žádná malá ryba v rodném proudu.

Ke zmíněným zlatým hřebům do festivalové rakvičky dle očekávání patřilo i vystoupení Tima Eriksena v kostele sv. Michala. Eriksen se rozhodl dát hodinové sólové vystoupení bez nazvučení (!) z plných plic. Tttýýý voe. S první písní bez doprovodu se nadechl… a pak už jen kývl prstem směrem k uchu a „dirigoval“ si diváky v dlouhém, průběžném chorálu. Každý okamžitě pochopil, že má zpívat doprovod a jaký má držet tón. Timův hlas nad tím působivým bordunem publika levitoval někde u klenby chrámu. Zase to krásné mrazení v zádech. Souznění absolutní. Pak Eriksen prostřídal kytaru, banjo, skřipky i pastýřskou flétnu. Písně duchovní z tradice sacred harp i z pokladnice gospelů (originálně si přefrázoval The Wayfaring Stranger), ale i ty světsky rozpustilé jako Jolly Tinker ze svého písňového divadelně-laterna-magického cyklu Pumpkintown. Korpus banja využil i jako ozvučnici a zapěl do ní alikvotním vokálem jako rodilý nomád z mongolských stepí. Mimochodem, i na banjo lze hrát smyčcem, a výsledek zní dost působivě.

Tim před závěrem přihodil i jednu bosenskou lidovku, co zná z časů kapely Babe i Žabe. Tenhle balkánský idiom prý znamená něco jako „míchat jablka a hrušky“, „my o koze a on o voze“ nebo „plácat páté přes deváté“, což dokonale sedělo i nesedělo. Protože Eriksen podává hudbu z nejpestřejších zdrojů soudržně a jedinečně, jako on samotný a nikdo jiný.

Proč s těmi zlatými hřeby šetřit, když je to naposledy, že. Tuarežský rocker Bombino vlastně hraje se svojí dlouhá léta neměnnou kapelou pořád podobně. Paměť možná klame, ale docela přesně se mi z ní vynořila i dramaturgie koncertu v pražské Akropoli před více než deseti lety. Bombino opět využil i fungující trik postupného zrychlování tempa celou kapelou až k závratnému finále. Ale proč by dělal přemety a změny, když takhle jeho hudba vyzní nejlépe. Hypnotický puls, třepotání kytarových vyhrávek, naléhavé sdělení, i když nerozumíte řeči textů. Tohle se neoposlouchá.

Jak úžasně pracuje Jan Žamboch se slovem už jsem se v UNI obdivně rozplýval v recenzi alba Indigem, netřeba se opakovat, vše totiž beze zbytku platí i s odstupem času. Prostor využiji k dalším pajánům. Tentokrát jak pěkně funguje Wolf Lost In The Poem jako pódiové duo s bubeníkem Pavlem Koudelkou (který si po skvěle odvedené šichtě s Dunajem dal další směnu). Zdálo by se, že Žambochovo procítěné vypravěčství a jemné odstiňování poetických významů i různých vrstev sdělení nad akustickou kytarou, jen s decentními loopy a samply, musí bicí souprava „umlátit“. Ani náhodou. Koudyš je mistr volného prostoru a nebývale citlivý hráč, jenž umí jak valit, tak pokorně podtrhávat a zdůrazňovat sdělení písničkáře. Přítomnost druhé osoby na scéně navíc dala Janu Žambochovi příležitost decentně a krátce odlehčit často neveselé, emočně vypjaté vyznění textů. To když Koudyš během Žambochova přelaďování kytary dokázal, že „bubeníci umí také mluvit“. Písničkář zase kvůli okamžitému nápadu utrousil, že zatímco Dunaj má projekt Mňau, on s Koudyšem zase Haúúú. Blbůstka, jenže milá. A ne, působivost veršů to neshodilo ani náhodou.

Bouchnutí dveřmi na rozloučenou? Kanadští cca glampunkoví (ale škatulkujme s rezervou) Daniel Romano’s Outfit měli outfit věru potrhlý. Když se začali muzikanti odpoledne hemžit mezi diváky areálem festivalu, bylo zřejmé, že půjde o účinkující. Jen mi nešlo do hlavy, jak sem zabloudili ze 70. let. Taky mě napadlo, jestli někde v okolí nahraje na tancovačce revival Sweet či Smokie a muzikanti si neodskočili na čumendo. Tohle přirovnání by ovšem, co se hudby týče, byla křivda. Romano a spol. brali inspiraci spíš z amerického proto-punku a garage rocku, navíc křísnutého „modernějším“ vagabundským street rock’n’rollem. Písničky špikovali chytlavými refrény, ale hrnuli je s nekompromisní hrubostí. Přitom nepunkově precizně, včetně brilantně sezpívaných vícehlasů. Dokonale odbrzděné definitivní finále (to jako vážně?) festivalu.

Vážně škoda přeškoda, že se barvy v Poličce potkaly naposledy. Nezbývá než zopakovat, že šlo o dokonalou katarzi v plné síle. Velkolepé sbohem a naplnění osobního archivu hezkých vzpomínek. Příjemné prolnutí kvalitní dramaturgie, pořadatelské vstřícnosti, vnímavých diváků, pohodové atmosféry a kouzla místa, jaké se podaří málokdy a málokde. Zase ta euforie s nostalgií v neoddělitelném amalgamu. No ale však si barvy zase nějaké místo na sraz naleznou. Ono jim to nedá.

ALEXANDR KOBRINSKIJ: DANIIL CHARMS

„Po přestěhování do Leningradu začal Charms uskutečňovat své představy o avantgardním chování. N. Zegždová podle N. Koljubakinové vyprávěla, že ve věku devatenácti let (roku 1924, hned po absolvování školy) ,chodili s přáteli v noci po Něvském prospektu v převleku za futuristy, v cylindrech a s opěradly od gauče v podpaží, lezli na lucerny atp.‘. Další jeho spolužačka N. V. Solovjovová-Durdinová vzpomínala, jak ho na uvedené hlavní třídě města viděla ,v nepředstavitelném oděvu s velkou umělou květinou, připevněnou vzadu na roztodivné blůze‘. Ta ,roztodivná blůza‘ upomíná na slavnou žlutou blůzu Majakovského, kterého měl Charms velice rád. V jisté době se stala svébytným symbolem ruského futurismu.“

Velké části několika generací, usmýkaných plačtivými učitelkami ruského jazyka, které sháněly recitátory do městského kola Puškinova památníku, byla „velká ruská literatura“ tak protivná, že odmítala číst i to podstatné z ní. Od Turgeněva po Tolstého, od Gorkého po Fadějeva nebo Šolochova. Četli jsme zato Andrejeva, Babela, Bunina, Platonova, někteří i Rozanova, Merežkovského, Remizova, Sologuba. Maloučko Majakovského, Jesenina, Bloka, Jevtušenka či Vozněsenského, mnohem víc Chlebnikova, Vysockého či Okudžavu. A někde za nimi už vykukoval ten, který po listopadu 1989 vyhrává ruskou básnickou hitparádu v Česku: Daniil Ivanovič Juvačev, známější pod uměleckým jménem Daniil Charms (1905–1942). Desítka jeho knih vyšla (i ve více vydáních) v několika českých nakladatelstvích, v různých variantách a souborech. V české Wikipedii je označen za „surrealistického spisovatele“, ale to by bylo příliš jednoduché – může být tvůrce žijící v dystopické variantě surrealismu surrealistou? Co myslíte, děti?

Charms byl u nás několikrát vydán i před listopadem 1989, jeho knížky pro děti prošly cenzurou, i když jejich autor patřil k té velké skupině ruských autorů, kteří byli zatčeni (on poprvé 1931) a poté popraveni nebo zemřeli nějakým jiným způsobem (tehdy ještě ruská okna fungovala) – konkrétně Charms z neznámých důvodů na psychiatrickém oddělení leningradského vězení. Čím některé z nás tenhle chlapík tak přitahuje? Groteska, alogismy, nonsens, absurdita. Vždy proti proudu, bez ohledu na následky. Shoda se socialistickým realismem se zde limitně blíží nule. To vše je k mání v knize Alexandra Kobrinského (originál 2008). Biografie uvádí všechny charmsovské mýty na pravou míru, díky překladateli Brunu Solaříkovi i pomocí nových překladů.

Po přečtení mám najednou pocit, jak nám tu zoufale chybí nějaký text o české literární subverzi, o jejím srovnání s tou ruskou, která je pro nás stále méně pochopitelná vzhledem k tomu, co se v Rusku nyní děje; o tom, zda je opravdu klasická ruská literatura pro většinu Rusů zdrojem potěšení, zda nejde jen o ubezpečovací tapetu, aby se mohlo lépe usínat. Jak mohli všichni ti „šílení“ ruští umělci (v Charmsově případě členové uskupení Činari nebo skupiny Oberiu) – umělci bez zapnutých bezpečnostních pásů, existující ve všech obdobích novodobé historie Ruska, jež kromě několika měsíců po únoru 1917 nikdy nezažilo skutečnou demokracii – fungovat a přežívat? Je to jako pěstovat obrovskou (a přitom jedlou) kedlubnu v zákopech. „Z procházky tuhle přišel jsem, / Proboha – strnu výkřikem: / Já byl pryč celé čtyři dni! / Co na to řeknou příbuzní.“

Literatura: Tip

KONRAD PAUL LIESSMANN: VŠUDE SAMÁ LEŽ A JINÉ PRAVDY

Academia, Praha 2025, překlad Petr Dvořáček

Trváme-li na tom, že jsme gramotní, pak bychom měli být schopni definovat obecné termíny, jako svoboda, demokracie, pravda. Nejde o to, že „umíme“ písmenka, ale je třeba jim rozumět. Jenže narazíme. Třeba s pravdou. Myslíme si, že víme, co to znamená, bohužel – jak snadné je zvrátit tuto představu. Rakouský literární vědec a filozof Liessmann (1953) v knize Teorie nevzdělanosti popsal celkem jasně rozdíl mezi sférou politiky & ekonomie a „akademie“: v té první se lže, jen to sviští, v té druhé je zcela zásadní nelhat. Autor ve své nové knize shrnul do několika tematických kapitol desítky sloupků a esejí z let 2016–2022, které publikoval v různých novinách a časopisech. Čtenář tak nezabředne v textu, může si vybrat z mnoha pohledů a variant podle svého gusta a schopností. Například: „Pokud se z ideologických nebo morálních důvodů suspenduje koncept vědecké racionality, je to mnohem vážnější a také nebezpečnější než tlachání toho nebo onoho kandidáta ve volbách“ („Zranitelná fakta“). Tohle bychom měli mít na paměti, nejen před volbami. Neustále!

KAMIL BERDYCH: V SRDCÍCH ZIMA NELÍTOSTNÁ. SEBRANÉ DÍLO

Spolek Fiducia, Ostrava 2024, editor Michal Jareš

„Cítím jenom, kterak bije / bez rytmu a harmonie. / Cítím jenom, kterak bije / ze zvyku. // Často se tak vzpurně vlní / že si nejsme pohodlní… / Proto se tak často vlní / k výkřiku!“ („Srdce tuláka“). Ke komu by se dali přirovnat anarchističtí autoři z přelomu 19. a 20. století? Je jim bližší Egon Bondy z první poloviny 60. let nebo Milan Koch z přelomu 60. a 70. let? Je představa o absolutní individuální svobodě v časové linearitě shodná nebo to závisí na ekonomických a politických podmínkách, na rozvoji poznání všeho druhu? A je dnes vlastně zřetelná hranice mezi anarchistickou tvorbou a dekadencí? Do elitní skupiny anarchistických buřičů, od stále čteného Gellnera přes Dyka, Šrámka či Tomana, po rudou ideologií umanutého S. K. Neumanna, se Kamil Berdych (1885–1914) nedostal, za jeho života mu vyšla jen sbírka Z melodií bastarda (1907). Knihvazač, horník a kulisák, zemřel na spisovatelskou nemoc – tuberkulózu. Editor Michal Jareš (a ostatní berdychovci) se přičinili o připomenutí zapomenutého básníka (včetně fragmentů próz), a to v nevídaně (graficky i tiskařsky) kvalitním vydání. „Och! Kdoví jak sladce chutná / olověné živobytí…“ („Bory“).

ELISABETH YOUNGOVÁ-BRUEHLOVÁ: HANNAH ARENDTOVÁ. Z LÁSKY K SVĚTU

Malvern, Praha 2025, překlad David Sanetrník

Biografie jedné z nejdůležitějších intelektuálek 20. století, kterou napsala její jediná doktorandka a později přítelkyně. Od sedmi let žila v Kantově Královci (Königsberg, dnes Kaliningrad). Studovala u Martina Heideggera (byl nějakou dobu jejím milencem), Edmunda Husserla a Karla Jasperse (s tím se přátelila do jeho smrti). V Paříži, kam jako Židovka emigrovala, poznala Waltera Benjamina a Raymonda Arona. Další emigrací se dostala do New Yorku, jako první žena na světě získala plnou profesuru na Princetonu. Proslavily ji knihy Původ totalitarismu (1951) a Eichmann v Jeruzalémě (1963). Obě témata jsou dnes stejně důležitá jako tehdy, v době velkého sofistikovaného útoku na slovo možná ještě důležitější. „Morálka se týká jednotlivce v jeho jedinečnosti. […] Jinými slovy, nemůžu udělat jisté věci, protože kdybych je udělal, nemohl bych žít sám se sebou.“ Součástí knihy je i dvacítka autorčiných básní v českém překladu Radka Malého.

fejeton

NOUZOVÉ SIGNÁLY

Jedeme s dětmi z chalupy na výlet do Rožmitálu pod Třemšínem. Trochu potěmkinovská vesnice. Parádní náměstí, ale pár kroků dál zoufale zchátralý zámek – se zanedbanou zahradou. Okna zatlučená, na bráně zámek. Vyváží to ale hravě širé jezero o kousek níž. Pak se vracíme obloukem na náměstí. Je tam hospoda – a naproti knihovna. A v ní burza knih. Obrovská místnost s lavicemi a židlemi, knihy všude. Ve dvou třech vrstvách. Ptáme se, kolik co stojí. Co dáte, odpovídá paní u kasy. Kromě ní je v baráku pusto prázdno.

Spousta těch knižních věcí je šunt, to se ví, hlavně ideový, ale taky estetický – ale spousta taky ne. Dětem nabereme náruč pohádek, třeba Bylo jednou jedno loutkové divadlo od Eduarda Petišky; to je jízda – cestou zpátky čtu z té knihy nejmladšímu synovi, a ten je obratem v limbu! Na burze jsou ale i další knihy: raritní svazky Nezvalových spisů, poválečné vydání Hald od A. M. Tilschové – román na hraně hororu, kde hrůzu nahánějí už jen krvavě kouřící komíny na obálce. A dál Kliment (Setkání před odjezdem), Včelička (Policejní hodina), Poláček (Hlavní přelíčení), Weiss (Dům o tisíci patrech), Sloboda (Rozum). Bereme ale nejen domácí, taky hosty: Radiguet (Anděl s ďáblem v těle), Traven (Generál přichází z džungle), Tolstoj (Paprsky inženýra Garina), Polevoj (Příběh opravdového člověka). Knihovna aktivního chalupáře snad praskne nadšením ve švech!

Nakonec nejstarší syn objeví skvost: tříkilovou knihu o sedmi stovkách stránek – Jak si poradit skoro se vším. Surreální konstelace v závěrečném rejstříku (táhne se ve čtyřech sloupcích přes patnáct stran) – stejně jako v obsazích jednotlivých hesel. Pod písmenem „K“ nalistuji, co je potřeba: „Knihovna na míru.“ Už mám všecko připravené k akci, jenže pak se to stane: Nepočítal jsem při sběru dřeva s tím, že „neohoblovaná prkna, nabízená ve standardních rozměrech 225×25 mm, mají ve skutečnosti po ohoblování profil 221×21 mm“! Naštěstí v té příručce si vědí rady opravdu se vším: pod písmenem „N“ jsou v těsném sousedství k mání „nervozita“, „nevolnost“, „nespavost“ – i „nouzové signály“. Zaplaťpámbů za vesnické burzy knih!

 

KAŽDÝ ČÍŇAN PÁCHNE PIŽMEM

Osmého srpna to bylo šedesát let, co umřela Olga Fastrová. Znáte? Ta dáma stojí za připomínku, a jistě nejenom proto, že se po jejím životě a díle svého času dost brutálním způsobem vozil autor stokrát známější doma i ve světě – Jaroslav Hašek.

Olgu Fastrovou, rozenou Cikhartovou (1876–1965) berou zdejší dějiny jako první novinářku, co dělala svůj džob profesionálně. Nemohla jinak. Když se oženila s Ottou Fastrem (1898), musela ukončit svou dvouletou kariéru učitelky na obecních školách (učitelky musely být tehdy ze zákona svobodné). Když pak v roce 1907 předčasně umřeli její manžel i matka (otec zemřel už v roce 1892), nemohla jinak tuplem. Aby zaopatřila své tři dcery, hojně překládala populární tituly, hlavně z francouzštiny, od roku 1910 pak pracovala na plný úvazek v redakci deníku Národní politika. Ten list měl ovšem profil národně i politicky umírněný, cílil jasně na středoproudou masu. V Československu byl až do druhé války vůbec nejprodávanějším deníkem; náklad měl přes týden kolem sta tisíc výtisků, v neděli pak skoro čtyřnásobný. Fastrová pracovala v redakci dlouhých sedmadvacet let; psala hlavně o módě, propagovala ženská témata, sice vervně, s nadšením, ale vždycky lidově, „selským rozumem“. To z ní udělalo hvězdu meziválečné československé žurnalistiky, ale taky snadný terč. Strefovali se do něj mnozí. Nejostřeji a opakovaně asi Hašek.

Důvod byl nasnadě: pro radikálního levičáka a bohéma, který pěstoval bouřlivé sympatie jak k anarchismu, tak ke komunismu, byla novinářka esencí toho nejodpudivějšího konzervativismu a maloměšťáctví, usedlosti a pasivity. Fastrovou si hravě dobíral ještě před válkou, když psal Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona. Po válce pak přitvrdil. Svědčí o tom fejeton „Kronštadt“, publikovaný v Rudém právu 20. března 1921. Hašek tady píše, jak se po svém návratu z Ruska, na konci roku 1920, potkal s novinářkou v pražské kavárně U Zlaté husy. Prý mu položila podivnou otázku: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici živí se masem Číňanů?“ Hašek jí domněnku vyvrátil „delikátní způsobem“, když prohlásil, že „každý Číňan, bez rozdílu stáří a pohlaví, páchne pižmem. Jako nikdo nejí maso krysy pižmové, ondatry, tak i vařit si nebo péci Číňana vzbuzuje hnus pro pronikavý pižmový zápach“. Fastrová ovšem odmítla ze svých pozic ustoupit: „Prohlásila, že starý Holeček to vážně tvrdil v Národních listech.“ Tak jí to Hašek spočítal citovaným fejetonem.

Očekával reakci. Jenže žádná se nekonala. To Haška zřejmě namíchlo, takže rozjel další kolo. V Rudém právu ze 17. května 1922 otiskl rovnou fiktivní nekrolog „Za Olgou Fastrovou“. Krutě ironický obrázek uzavřel odstavcem: „Krátce před svou smrtí vyjádřila prosbu, aby byla zpopelněna a její prach vysypán ze Žofínského mostu do Vltavy. I v těchto posledních slovech jeví se ona nezdolná energie, kterou vynikala ve své neúnavné práci na kulturním obrození české ženy. Čest její památce!“ Jenže v téhle kauze platí možná víc než kdy jindy, že kdo s čím zachází, tím také schází. Necelých osm měsíců nato Hašek umřel. Vysmívaná Fastrová ho přežila o dvaačtyřicet let. Tedy víc než celý Haškův život…

Mejdan s Cherrytree Records: 20 let odvážných objevů, nečekaných spoluprací a hitů

Nenajdeme ho na Wikipedii, přesto poměrně výrazně zasáhlo do podoby posledních dvaceti let populární hudby. Americké vydavatelství Cherrytree Records oslavilo jubileum dvaceti let fungování benefičními koncerty v Los Angeles, plnými velkých jmen, a i současnými kroky nadále potvrzuje, že po dvou dekádách má čich na talenty i schopnost nabízet posluchačům novou vzrušující muziku.

Když Martin Kierszenbaum, syn argentinských rodičů, v roce 2005 zakládal The Cherrytree Music Company, nebyl v hudebním světě žádným nováčkem. Hudbu studoval už od dětství, prošel univerzitami v Michiganu a Los Angeles, hrál v hiphopovém duu Maroon a kariéru dělníka hudebního průmyslu odstartoval v marketingovém a PR oddělení vydavatelství Warner Bros., následně A&M Records. Rychle se vypracoval až na pozici šéfa mezinárodního marketingu molochu Interscope Records, kde pomáhal uvést do světa jména jako t.A.T.u., Nelly Furtado či Black Eyed Peas. Už tehdy proslul instinktem pro netradiční způsoby propagace – třeba když ruské duo t.A.T.u. proslavil v Japonsku skrze intenzivní kampaň v karaoke barech, což následně vedlo k milionovým prodejům dvojice. Jako producent a skladatel se také výrazným způsobem podepsal pod úspěchem debutové desky Lady Gaga. Tento cit pro spojování hudby a trhu napříč žánry i hranicemi si přenesl i do vlastní značky Cherrytree (do angličtiny převedené, původně německé příjmení Kierszenbaum), kterou uvedl na trh v roce 2005.

The Cherrytree Music Company, jehož zásadní součástí je vydavatelství Cherrytree records, od počátku stálo na principu nalézání talentů mimo hlavní proud a nabízení jim tvůrčího prostoru. Samotný příběh Cherrytree začal skromně. Úplně prvním vydaným titulem labelu bylo album Let It Die kanadské zpěvačky Feist, tehdy ještě vzdálené mainstreamové slávě. Už tímto prvním krokem Kierszenbaum naznačil, že jeho cesta povede skrze nová, neokoukaná jména, která dokážou zaujmout svou osobitostí, nikoli konformitou. Následovala spolupráce se švédskou zpěvačkou Robyn, která díky hitu With Every Heartbeat pronikla do širšího povědomí, a s mladou Lady Gaga, jejíž debut The Fame změnil tvář popu i tanečních parketů po celém světě. Postupně se k nim přidali temně rocková partička pro teenagery Tokio Hotel, americké elektropopové kvarteto Far East Movement, hybná dvojice LMFAO, britští kytarovkáři bez kytary Keane, anglická zpěvačka a skladatelka Ellie Goulding, francouzský retropopový vokální objev La Roux, ostrovní taneční duo Disclosure, skotští indie rockeři The Fratellis či už zmínění t.A.T.u. Skladby z katalogu labelu se objevily v kampaních Applu, během ostře sledovaného Super Bowlu i v hollywoodských filmech. Po dvaceti letech fungování vydavatelství se značka může ohlédnout za víc než padesáti miliony prodanými alby, pěti singly na prvním místě americké hitparády Billboard Hot 100 a za katalogem, který zásadně formoval podobu popu, elektroniky i alternativní scény začátku 21. století.

Charakteristickým znakem Cherrytree

KáVa

Popdivnosti: KáVa

Plzeňské art-popové duo KáVa založily před třemi roky kytaristka Eva Samková (Her Nature) a cellistka Karolína Korecká (Crimson Fields, Zakkiss Trio, Search and Destroy). Svou melancholickou hudbu vyznačující se křehkými vokály a rafinovanými aranžemi KáVa nejdříve představila na společných koncertech s personálně spřízněnými kapelami. Během loňského roku postupně vznikal ve vlastní produkci jejich první singl a videoklip Darkest Paradise. Na jaře letošního roku kapela vyrazila spolu se šumperskými post-rockovými ELBE na miniturné zahrnující Plzeň, Prahu a Brno.

Prezentujete se jako „veselý holky hrající smutnou muziku“. Kde se ve veselých holkách bere nutkání hrát smutné věci?

ES: Život je veselý, ale i smutný a my se snažíme být optimistické a vnímat život pozitivně. Jsme skutečně veselé, ale smutek v sobě taky máme.

KK: I melancholie je součástí života. Možná je to nějaká forma ventilu – ty ošklivé věci se vyventilují v hudbě.

V doprovodném textu k Darkest Paradise píšete, že i v těch nejtemnějších chvílích existuje naděje. V čem vidíte její zdroj?

ES: Může to být leccos. Já osobně vidím všechno docela pozitivně, i když jsem depkař. Je to zvláštní, ale je to tak. I když se děje něco nepříjemného, tak si vnitřně myslím, že se to zlepší.

KK: Ono to je zobecnění. Je lepší se na věci dívat z pozitivního hlediska. Když se na něco díváš s tím, že to třeba dobře dopadne, už to samo o sobě hodně změní. Pokud si budu říkat, že se mi něco nedaří, a točit se v tom, tak se to fakt nebude dařit.

ES: Já se v tom smutečku chvíli porochním, ale stejně si myslím, že to bude dobré. I kdyby mi někdo řekl, že mám před sebou poslední tři hodiny života, doufala bych, že se to nějak obrátí.

Váš první singl vznikal zhruba rok. Jaká je jeho historie?
ES: Já jsem DIY člověk, který

To nejautentičtější chicagské blues zahraje John Primer

V úterý 30. září se na jednom pódiu pražského Jazz Docku sejdou dva mistři: chicagská kytarová legenda John Primer a britský harmonikový virtuos Giles Robson. Toto exkluzivní duo je vzácnou příležitostí zažít zblízka světovou úroveň tradičního blues. Společně oslavují chicagskou bluesovou tradici, čerpají z Primerova bohatého repertoáru a z jejich oceňovaného alba Ten Chicago Blues Classics, které dobývá světové bluesové žebříčky a sbírá nadšené recenze.

John Primer je zosobněním pravého blues – živý odkaz zlaté éry. Svůj um piloval po boku legend jako James Cotton a Junior Wells, hrál s Williem Dixonem, stal se posledním kytaristou Muddyho Waterse a vedl slavné Magic Slim & The Teardrops. Dnes je považován za nejautentičtějšího představitele chicagského blues na světových pódiích.

Harmonikář Giles Robson je jediným britským bluesmanem, který vydal desku u kultovního chicagského labelu Alligator Records a získal Blues Music Award v Memphisu – po boku velikánů jako Eric Clapton nebo Peter Green. Chválen Mickem Jaggerem a obdivován Billym Branchem, Giles Robson vnáší do každého tónu oheň, cit a pravou bluesovou vášeň.

Další články
sinekfilmizle.com