Bluesrocková zpěvačka, kytaristka a písničkářka Ally Venable (*1999, Kilgore, Texas) nadchla v roce 2022 publikum Blues Alive jako už velmi zralá a sebevědomá hudebnice. Měla totiž dost času sbírat zkušenosti, vždyť první desku, EP Wise Man, vydala už jako čtrnáctiletá. Název alba No Glass Shoes (2016) pak potvrdil, že nehodlá být žádnou submisivní Popelkou. Oslovuje převážně mladé publikum a přesvědčivě bourá mýtus o blues jako hudbě pro „pokročilé“, ovšem dokáže nadchnout i „pamětníky“. V pražské kavárně a baru Zasekávák představí svoje žensky razantní pojetí texaského bluesrocku 22. října 2025.

Vaše poslední album se jmenuje mnohoznačně Money & Power. Text titulní písně má jasný feministický kontext, ale není název myšlen také jako symbol povrchnosti a bezohlednosti touhy po „bohatství a moci“?

Každý si text může interpretovat volně. Ale já to myslela primárně opravdu z toho ženského pohledu. Jsem žena, a je pro mě důležité stát si pevně za svým ženstvím a mluvit o tom. A inspirovat také ostatní ženy, aby byly vždy silné a dělaly to, po čem touží. Pro mladé ženy je důležité vidět někoho jako já, jak si dělá na pódiu, co chce, což může povzbudit jejich sebevědomí a odhodlání naplňovat jejich ambice.

V jednom rozhovoru jste připomněla, že blues vždy bylo také protestní muzikou. Jaká témata vás v textech zajímají?

Pro autora je důležité psát o tom, co se ho v životě osobně dotýká nebo co ho znepokojuje. Měl by být hlasem komunity, jejíž hlas možná tak daleko nedosáhne, a inspirovat ke spojení lidí prostřednictvím muziky.

Píseň Heal Me (Uzdravuj mě) jste myslela obecně, jako potřebu léčby hudbou v nejistých dobách, nebo je osobní?

Myslím, že když dokážete vzdorovat tváří tvář vlastnímu blues, už to samo o sobě je součástí uzdravování sebe sama. Kdykoliv jsem se postavila problémům čelem, vyšla jsem na druhé straně jako lepší a silnější verze sebe samotné.

Poslední album je mnohem pestřejší než ta předchozí. Je zde chytlavá power balada Do You Cry, funky Stopper Back Papa, rytmus ska v Legends. I když pořád platí, že „blues je váš nejlepší přítel“, jak zpíváte na albu Real Gone, znamená to, že se zajímáte o rozšíření žánrového záběru?

Blues vždy zůstane součástí mého hraní, ať už budu dělat cokoliv. Ale myslím, že je důležité zahrnovat do hudby další vlivy, protože jedině tak se žánr může vyvíjet a přilákat k blues další posluchače. I pro samotného umělce je zásadní vyjadřovat různé ideje a nápady a nebýt omezován očekáváním okolí, nezůstat zavřený v jedné krabičce.

Pozvat na desku Shemekii Copeland a „Kingfish“ Ingrama jako hosty byl váš nápad, nebo výsledek vydavatelských snah? Jaké to bylo zahrát si s nimi?

Šlo čistě o můj nápad, protože oba jsou mými dobrými přáteli, setkáváme se už dlouho. I proto nám šla spolupráce ve studiu tak hladce. Jsem nadšená tím, jak nakopli skladby, ve kterých hrají!

Začala jste hrát bluesrock ve velmi útlém věku. Nesetkala jste se také s těmi pitomými poznámkami, že blues může procítit jen osoba zralá, s životními zkušenostmi? Přitom se mi dobře vybavuje, jak silné „blues“ může mít třeba středoškolák.

Přesně tak. V každém věku, jak jde život, má přece člověk silné emoční zkušenosti. A je naopak chvályhodné, když mladí lidé využijí muziku, včetně blues, k vyjádření svých emocí a pomohou svým vrstevníkům dělat to samé.

Na vašich raných deskách a EP se některé písně 

V rodném listu má Radka Tesařová, v uměleckém světě je známá jako Radu Tesaro Kirby. Skamarádily jsme se prozaicky, přes děti. Až potom jsem Radku poznala jako klavíristku, cestovatelku pobývající od Kanady po Afriku, malířku, a navzdory několika desítkám výstav i prodejní úspěšnosti skromnou umělkyni neustále pochybující a hledající vlastní výtvarný výraz. 

Zatímco Kanada v ní naplno otevřela touhu věnovat se malování na profesní úrovni, dlouhý pobyt v Africe trvale ovlivnil její tvorbu, a to nejen tematicky, ale především co se týče barevné dynamiky.

Radka nabírá na špachtli světlo, krajinu, slunce, lidi a zvířata a pokládá na plátno expresivitu přítomného okamžiku, ať už se jedná o africkou přírodu ležící hluboko pod rovníkem, nebo o jihočeský podzim. Jak sama říká, malířství je pro ni hlavní volbou v jejím uměleckém hledačství.

Jsi z umělecké rodiny. Tvůj otec byl skladatel a pedagog na konzervatoři Jaroslava Ježka, tvůj bratr je novinář a spisovatel, ty rodinnou uměleckou mozaiku doplňuješ o výtvarné umění. Ovlivnilo tě toto rodinné prostředí, a jestli ano, jakým způsobem? Nebo ses vydala vlastní cestou, třeba i rodinné inklinaci k umění navzdory?

Rodinné prostředí mě určitě ovlivnilo v mnoha směrech. V tom uměleckém asi nejvíce hudba, která mě doprovázela i na mých cestách a dodnes je mou součástí.

Na druhou stranu, když máte v rodině silnou uměleckou a zároveň vůči vám i kritickou osobnost, trochu to člověka spíše brzdí, alespoň u nás to tak bylo. Proto jsme se do umění ani já ani mí sourozenci nechtěli pouštět, mysleli jsme si, že nemáme dostatek talentu. Ale genetika je další věc, a nakonec stejně promluvila. Taťka byl mužem mnoha talentů, měl smysl pro estetiku i módu, dokonce mě přesvědčoval, abych dělala módní návrhářství. On byl vždy elegantní, ale to byla i maminka.

Troufnu si tvrdit, že by taťka byl dobrým návrhářem nebo spisovatelem, byl velmi vtipný, dokázal bavit společnost a možná by ho bavilo i herectví. Nakonec se věnoval hudbě a vyučoval hře na klasickou kytaru. V tomto ohledu na mě měl samozřejmě velký vliv a vím, jak je důležité, zda vám rodina podá pomocnou ruku a pomůže upevnit sebevíru. Také vás ale může od dalších kroků odradit.

Já jsem zcela jistě to umělecké hledačství podědila, dodnes mě láká hodně uměleckých směrů. Ale myslím, že pevným bodem pro mě byla hudba, která mi otevřela dveře k malbě. Mám hudbu a výtvarnou činnost tak těsně propojenou, že se spíš prolínají navzájem.

Mám dva bratry a jak je znám, vím, že i oni jsou stejně „postiženi“. Mají v sobě mnoho talentů a jsem si jistá, že ne všechny v sobě dokážou odhalit a naplno využít. Někdy je třeba si prostě vybrat.

Vyprávěla jsi, že jsi jako velmi mladá courala Evropou, vydělávala sis hraním na elektrické piano a také jsi někdy dělávala výmalbu hospod. Jaké to bylo, jak dlouho to trvalo a směřovala jsi už tehdy vědomě k tomu, že se chceš věnovat malbě? 

Po návratu z Německa, kde jsem byla v roce 1997 jako au-pair, jsem se chvíli plácala po brigádách a taťkovi se zdálo, že se jen flákám. Já zase měla pocit, že nejsem doma vítaná, a těsně před Vánocemi jsem odjela stopem s elektrickým pianem na osm baterek zpět do Německa. Neměla jsem plán, neměla jsem cíl, jen jsem si myslela, že budu hrát na ulici a vydělám si trochu peněz. Ale seznámila jsem se s německým hippíkem Richardem Fürstem a přijala jsem jeho nabídku přijet za ním do Episburgu. Richard byl bluesman, chtěl si otevřít blues bar. Byl to půlrok naplněný skvělými zážitky.

Opravovala a řídila jsem Richardova retro auta, měl takový hippie vozový park, třeba VW minibus, mercedes, terénní Ladu, k tomu přívěs pro koně, v kterém jsme převáželi pianino. On neměl řidičák a od rána býval pod vlivem, v té době snídal láhev whisky. Přesto byl v pohodě, nikdy se neprojevoval jako opilec, a vše měl navzdory svým návykům skvěle zorganizované. Já se vedle něho naučila hudebně i jinak improvizovat, vyjížděli jsme do Mnichova a jiných větších měst, kde jsme si díky jeho velkému šoumenství vydělávali docela slušné peníze na ulici. A také jsme pracovali na otevření bluesového klubu, přijíždělo za námi i pár mých přátel z Čech.

Osekávali jsme omítky, brousili schody a dřevěné podlahy, já jsem malovala na bar a na stěny jazzové motivy a portréty jazzmanů. Tam jsem se také setkala s jedním cestovatelem a filozofem v jedné osobě, který mi řekl, že mám talent a že bych se měla věnovat malování. Tehdy mě ale zajímalo cestování a líbil se mi způsob života, který jsem vedla, a nijak jsem si nelámala hlavu s tím, čím se jednou budu živit.

Co bylo potom?