Ale bez obav. Brilantní interpret té nejdřevnější roots music i aktuální písničkář zároveň nechce uvrhnout posluchače do deprese. To spíš dojmout, pohnout a nadchnout. V rozhovoru před plánovanými koncerty 26. července v rámci festivalu Colour Meeting v Poličce a rezidencí 27. až 29. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou se dočtete třeba o souvislosti mezi tvorbou a trilobity, jak se Nicole Kidman učila zpívat písně tradice Sacred Harp, jaké „dodací lhůty“ má Alison Krauss nebo že stačí relativně málo, a Tim Eriksen se přestěhuje z Walkingpumpkinlandu do Belgie.

Nejznámější jste díky znovuobjevení a popularizaci tradice duchovních písní Sacred Harp. Ovšem váš záběr je mnohem, mnohem širší. Co vás nejvíc zajímá zrovna teď?

Zpívání ve stylu Sacred Harp stále zůstává mojí oblíbenou formou sociálního sdílení hudby. Hraje pořád zásadní roli v mém muzikantském životě, v interpretaci i komponování. Ale taky miluju trávení času v lesích a naslouchání světu. A samozřejmě rád spolupracuji s přáteli muzikanty. Zvláště tehdy, když předem přesně nevíme, jaký druh muziky to vlastně děláme. Momentálně ona muzika zahrnuje flétny bansuri a kaval, elektrickou kytaru a elektroniku.

Kaval pochází z Balkánu, bansuri z Indie. Jako muzikolog jste studoval hudbu americkou i východní, s kapelou Žabe i Babe jste ve druhé polovině 90. let hrál balkánské lidovky. Vnímáte v tom všem nějakou spojitost?

Karnatickou hudbu jsem studoval formálně. Pomohla mi naučit se, jak správně poslouchat i jak se učit. Stále ji miluju, ale nikdy ji nehraju mimo soukromí domova. Balkánská hudba bývá těsně spjata s rodinnými vztahy a formami výrazu, které nejsou pro moji kulturu klíčové, ale hluboce s ní rezonují. Je snazší vyjadřovat něco zpěvem v jiném jazyce než v angličtině. Americký styl zpěvu je mnohem více stoický a vztah mezi zpěvákem a textem těžko popsatelný. Je to, jako kdybych sledoval, co se děje, dokázal cítit, co cítí i hrdinové textu, ale nejedná se o můj život, o moje pocity. Moje myšlenky a moje prožívání jsou vyjádřené spíše barvou hlasu. Někdy je to skoro tak, jako kdyby můj hlas zněl spíš v lesích a u vod, kde se příběhy odehrávají, než v postavách, které je prožívají. Ale veškerá hudba, kterou dělám, je ovlivněna tou „ostatní“ hudbou. V písních, které píšu, se potkávají nečekané věci.

Když přemýšlím o spojitostech a splývání nečekaných věcí, napadá mě ještě tohle: Jako teenager jsem hrál ve svém rodném městě s neformální sundánskou (Sundánci – etnikum s domovinou na západě Jávy, pozn. aut.) gamelanovou kapelou. Inspirován právě gamelanem, napsal jsem pro Omara Sosu píseň, v jejímž textu jsem použil báseň Emily Dickinsonové. Narodila se ve stejném městě, v jakém bydlím i já, v Amherstu v Massachusetts. Nahoře na kopci. Při pohledu z okna na kopce na východě se ptala: „Bude opravdu ráno? Existuje něco jako den? Mohla bych ho vidět z hor, pokud bych byla vysoká jako ony?“ V amherstském Beneskiho přírodovědném muzeu, které se nachází dole pod kopcem, je výstava věnovaná hypotetickému proto-kontinentu, zvanému Atlantica, který se před 500 miliony let rozpadl a zanechal stopy na obou stranách toho, co se posléze stalo Atlantickým oceánem. Ať už existoval, nebo ne, Emily Dickinsonová nemohla vědět, že nedaleko na východě, za kopci, co vidí z okna, leží místo, které bylo s pojeno s dnešní západní Afrikou. A že na obou místech najdete stejné zkameněliny trilobitů.

Jasně, vše souvisí se vším. Vaše aktivity zahrnují i práci pro divadlo, v posledních letech například hudbu pro hru Milana Dragičeviće Refugge (Uprchlík) nebo vaše vlastní představení Pumpkintown. Co vás přivedlo k tomuto zájmu?

Jednoznačně už máma. Divadlo vyučovala, režírovala hry, divadlo tudíž vždy tvořilo součást mého života. V poslední době si nejvíc užívám právě spolupráci se srbsko-americkým umělcem Milanem Dragičevićem, který mě oslovil poté, co viděl moje sólové vystoupení. Od té doby jsme spolu pracovali na krásné a velmi neobvyklé produkci Shakespearovy komedie Večer tříkrálový a Milanovy autorské hry Refugee, napsané přímo pod vlivem mojí hudby, punku, amerického folku, Sacred Harp, experimentální kytary a písní bývalé Jugoslávie. Mluvíme o tom, že bychom udělali „hru se zpěvy“ zaměřenou na pobyt Nikoly Tesly ve Spojených státech.

Ve svém hudebně-divadelním projektu Pumpkintown (doslova samozřejmě Dýňové město, ale přeložil bych to spíš jako Dýňohrady, Dýňov, Dýňánky nebo Dýňová Lhota, pozn. aut.) používám autorskou i tradiční hudbu a laternu magiku, pomocí které promítám obrazy malířky Susan Brearey. Jde o takové snové vyprávění z imaginární vesnice někde v Nové Anglii. Všechny tyto projekty jsou založené na úzké spolupráci a sdílení zájmu o zvuk a prostor. Spojují „reálné“ tanečky s „imaginárními“.

CESTOU Z COLD MOUNTAIN

Zrovna jsem poslouchal nové album Union Station a koukám, jednu z nejsilnějších písní Granite Mills, zpívanou Russellem Moorem a samozřejmě s Alison Krauss na housle, napsal jistý Timothy Eriksen…

Alison jsem potkal poprvé, když jsem dával dohromady skupinu padesáti zpěváků, kteří ji měli doprovodit při interpretaci písně z filmu Návrat do Cold Mountain během předávání Oscarů. Později, v roce 2011, mě kontaktovala s tím, že na YouTube viděla nějaká moje videa, a požádala mě o tvůrčí pomoc s albem, které právě chystala. Nakonec ta příprava trvala čtrnáct let! Granite Mills má ale ještě delší historii. Napsal jsem novou hudbu, ale upravil text písně, kterou jsem natočil v roce 1997 v produkci Steva Albiniho na album svojí skupiny Cordelia’s Dad. Verše jsou založené na písní o ohromné tragédii, která se udála v mém domovském státě Massachusetts v roce 1873. Velká část dělníků, kteří tehdy zahynuli při požáru, protože byli v budově mlýnů zamčeni, byly mladé dívky.

Od té doby jsem napsal pro Alison ještě další písně. Doufám, že je uslyšíme na jejím dalším albu. A snad dřív než za dalších čtrnáct let!

Když jste zmínil film Návrat do Cold Mountain (2003), kde jste měl za úkol učit herce zpěvu v tradici Sacred Harp: Jací vlastně byli Nicole Kidman, Jude Law nebo Jack White žáci?

Nicole Kidman a Jude Law byli

… říká si autor tohoto textu, který ani velké akce nevynechává, ale pro malé festivaly má slabost. Následující text je koláží z rozhovorů s organizátory malých, převážně hudebních festivalů, připravovaných takříkajíc na koleni, pro radost, a často za své. Proč to ti lidé dělají? Odpovídají Tomáš Sanetrník (antikvář z Liberce; putovní narozeninový festival, naposledy na Wohlmannově statku), Jan Velík, (sedlák z Čížkova; Ovčí slavnost v Čížkově), Jakub Chaloupka (památkář z Manětína; festival Oblátek u Mladotic), Radim Boháček (člověk z Prahy; festival Podzim života ve Stoječíně). Rozhovory vznikly v roce 2024.

Jak dlouho děláte vlastní festival?

Tomáš Sanetrník (TS): Trvá to už dvacet jedna let, každý rok, ovšem jeden ročník vypadnul. Hned ten druhý. To je dodnes mé malinké trauma, my jsme měli pozvaného Sváťu Karáska, on byl tenkrát v politice, týden předtím nám to zrušil a my, jak jsme v tom ještě nebyli zběhlí, tak jsme to odpískali… málo věcí mě v životě tolik mrzí.

Naše první akce ale vlastně proběhla už na podzim roku 1987 v Horní Suché na Liberecku, kliku jsme měli neuvěřitelnou. VB přijela ve chvíli, kdy se zrovna nehrálo a zkontrolovali jen pár jedinců v hospodě netušíce, že přes chodbu na sále je sto padesát mániček, které na povel zmlkly, a bylo ticho pro příslovečný špendlík. Tenkrát vystoupil Viktor Hait, kapely z Mostu, z Jablonce a Tovární komín z Turnova, kde hrál i Karel Šírek, náš současný zvukař.

Jan Velík (JV): Festival začal naší svatbou, u nás na statku ve stodole. Tak se nám to zalíbilo, že jsme začali pořádat něco podobného, ob rok. Jenže na statku byly potíže, leckdo nám tam zůstal až do úterka… Tak jsme akci přesunuli nahoru na ovčí zimoviště. V roce 2017 to tam bylo prvně, vloni počtvrté. Další ročník asi v roce 2027.

Jakub Chaloupka (JCH): Vloni to byl třináctý ročník.

Radim Boháček (RB): Předloni byl šestý ročník? Takže třeba šest jich bylo. A konalo se to každý rok. Poprvé jsme vynechali loňský ročník, protože jsem z toho byl unavený, navíc věřím, že se nám do toho bude letos víc chtít, lidi se budou víc těšit.

Jak dáváte dohromady program? Plníte si sny, kdo by tam měl hrát?

TS: Festival děláme s kámošem Vlastíkem. Jsme stejně staří, poznali jsme se jako mladé máničky. Hlavně nás dal dohromady společný zájem – Oldřich Janota, což byl pro mě asi nejvíc určující člověk v muzice. Slavili jsme spolu třicátiny, úplně náhodou, už po devadesátém roce, a protože tady v libereckém kraji nikdy nic z toho, co nás zajímalo, nebylo, tak pokračujeme. My jsme před rokem 1990 furt někam jezdili, na všechny možné baráky s komunitami mániček, nestalo se o víkendu, že bych nevěděl, kam jet. A tohle je splátka toho obrovského dluhu z mládí.

Když je člověku patnáct až osmnáct, tak je úplně přirozené, že ti nikdo nerozumí, že ty nerozumíš světu kolem sebe, je to subjektivní pocit, ale v sedmdesátých letech byl i objektivní. To byl fakt hnus, ta doba. Takže když jsem poznal libereckou partu mániček, tak mi to úplně vytrhlo trn z paty. A začal jsem s nimi jezdit na muziku.

Na tom našem festivalu máme jedno pravidlo: rok po sobě tam nehrají stejné kapely. Hráli u nás třeba Už jsme doma, velmi často Karel Vepřek, Jirka Konvrzek, Choroš… Pak je nepsané pravidlo, že to nikdy neuděláme v Liberci, aby nepřišli lidé, kteří nevědí, co s večerem, ale aby museli vynaložit alespoň minimální úsilí dojet někam vlakem, sehnat si kamaráda s autem. Vždycky je to v dosahu dvaceti třiceti kilometrů od Liberce. V Hejnicích, u Jablonného, v Petrovicích, v Jizerkách nebo na Wohlmannově statku.

JV: Vloni to bylo postavené tak, že v pátek hráli naši kamarádi Karel Vepřek, Gomerova pauza na pivo, Černá ruka, Byl pes. V sobotu to bylo rockovější, hráli Znouzectnost a Mutanti hledají východisko. Ze zamýšlených kapel, které nakonec nemohly, to byli Echt a Oswald Schneider.

Sen mé ženy, když festival začínal, byl pozvat Please the Trees, což se splnilo hned v prvním ročníku. Naopak loňský sen, pozvat Slim Cessna’s Autoclub, se přes intenzivní vyjednávání nevyplnil. Ze splněných snů zmíním ještě Rány těla a DJ Sedloně.

Pořádáme tu akci jako manželé Velíkovi, s rozšiřujícím se okruhem přátel, zdejších i z Prahy. Letos se podruhé kromě hudebního programu konala soutěž ve stříhání ovcí.

JCH: My organizátoři jsme čtyři kamarádi a všichni jsme z Kralovic, malého městečka, a s kulturou je to tam takový blbý. Jsme mezi Plzní, Rakovníkem a Žatcem. Nikdy tam nic moc nepulzovalo. Až jsme si řekli, tak si to uděláme sami. A proč na Oblátku? Oblátek je letní dětský tábor, kam jsme jezdili od dětství, i můj táta sem jezdil jako dítě. Takže proto tady. Od začátku nám hrajou známí, kamarádi. A v podstatě to takhle držíme doteďka, že buďto jsou to kamarádi a známe se dlouho, nebo se s nimi někde seznámíme a slovo dá slovo. Není to tak, že by se nám něco líbilo a zkoušeli jsme, jak to vyjde cenově. Takhle to nebylo a není.

Stabilně tady hrajou třeba Lenthilium, Pesopír, což jsou plzeňský kapely, stejně jako Beatové družstvo Sokolov čili Blahobeat, to je zase loketská klika, Nauzea Orchestra. Sny se nám plní neustále. Nemáme velký ambice, ale vždycky jsme spokojení.

RB: Dělali jsme to vždycky dohromady s kamarády z naší kapely The Group, to znamená já, Prokop Tomášek, Martin Petrásek, Štěpán Suchochleb, Ondřej Bezr a Ondřej Konrád, plus hosté, kteří se v opilosti vetřeli na jeviště. Koná se to u nás na statku.

První festival proběhl tak, že jsem dojel pro betonové kvádry, z nichž vznikla podstava pod pódium, na to se dala prkna z pily, a bylo jeviště. Jako záminka posloužilo uklizení stodoly. Díky pilinám na zemi a dřevu podél stěn tam vznikla perfektní akustika, ale první ročník se uskutečnil stejně bez diváků, protože jsme je tam nechtěli. Přijely tam kapely, naši kamarádi, což byli The Kingsize Boogiemen, pak Prokopova kapela Abigail Ybarra a Sketa fotr… hráli jsme si navzájem. To bylo nejlepší. Pak už se tam objevilo víc lidí, přijely kapely z Prahy i ze Slavonic.

Stála za tím vždycky jenom chuť organizovat ve stodole undergroundový festival, který si budeme dělat po svém, pro známé a pro kamarády, a budeme z toho mít radost. Budeme si hrát, co chceme, dokdy chceme, a bude to fajn. To se povedlo.

Jak festival financujete?

TS: My jsme už střední třída, tak si to můžeme jednou za rok dovolit. Nechceme vybírat, i když možná klobouk by byl dobrý, hlavně aby lidi nemuseli řešit, co mají přivézt jako dar, a mně se nehromadily flašky ve skříni. Ale jsou to narozeniny – takže co by měli platit?

JV: Vstupné je dobrovolné. Pivo letos uvařili kamarádi sládci.

JCH: Musíme zaplatit správcům tábora nájem, elektriku, ale hlavně všechno tam musíme přivézt. Přece jenom je to tábor – s jedinou společenskou místností, která není moc velká. Hodně pomáhá vojenský stan venku.  Jedna kapela se chystá, druhá hraje a obráceně, taky se to dá zvládnout za jeden den. Za ty původní dva dny jsme už byli úplně vyřízený. Vstupné je doporučené, z baru a z kuchyně se musí zaplatit všechno. Kapelám se snažíme dát aspoň cestu. Někdo řekne, že nic nechce. Snažíme se, aby všichni byli spokojení. Nerad ale licituju. Nehledám sponzory, bylo by fajn, kdyby nám někdo něco dával, ale zase je to už závazek. Radši takhle. Byly roky, kdy jsme projeli dvacet tisíc, ale třeba proto, že jsme pivo rozdali… Tak dal každý bůra. Teď nám to vychází – nula.

RB: Ze začátku každý přinesl nějaké pití a jídlo a zbytek se zaplatil. Alkohol byl zdarma. Pak už jsme měli stánek s pivem a občerstvením. Vždycky byl plán vybrat vstupné a vždycky jsme na to zapomněli.

Stal se vám nějaký průšvih?

Itálie je kolébkou opery, ale skvěle se tu daří i jiným žánrům. O znovuobjevení lokální tradiční hudby se zasloužil americký folklorista Alan Lomax (1915–2002), jehož proslavily terénní nahrávky bluesmanů z amerického Jihu. Po 2. světové válce se Lomax zaměřil na Evropu. Když přijel do Itálie, setkal se tam nejen s pestrými a vitálními hudebními tradicemi, ale také s obyvatelstvem, které je ignorovalo. Lomaxova expedice začala na Sicílii a pokračovala na sever. „Je to zvláštní,“ napsal, „ale skutečnou italskou lidovou hudbu nezná ani místní obyvatelstvo, nemluvě o ostatním světě. Den po dni jsem se setkával s prastarými a pro mě zcela neznámými styly. Začínal jsem chápat, jak se cítili osvícenci v renesanci, když objevovali tyto pohřbené a skryté poklady z doby řecké a římské antiky.“ Loni na festivalu v přímořském letovisku Loano, západně od Janova, slavila Itálie 70. výročí jeho etnografických výzkumů.

I v moderních časech vnímají Italové své hudební tradice jako stále probíhající tvůrčí proces, nikoli jako muzeální exponát, což je postoj daleko bližší americké „folkové“ tradici než českému folklorismu. Cizinci to netuší, ale Itálie prošla podobným folkovým revivalem jako Spojené státy. Ten vypukl roku 1964 na festivalu ve Spoletu severně od Říma, a podobně jako v americkém Newportu o rok později jej provázel historický skandál. Důvodem byly v tomto případě dvě protiválečné písně, které rozdělovaly italské veřejné mínění. Roli sehrála též politická dezinformace, kterou detailně popisuje kniha Bella Ciao. Autorem je Jacopo Tomatis, který přednáší etnomuzikologii a populární hudbu na univerzitě v Torinu, rediguje časopis Giornale della Musica a je uměleckým ředitelem zmíněného festivalu v Loanu. Následující rozhovor proběhl v Cagliari na Sardinii, v rámci soutěže Premio Andrea Parodi.

Loano je jedno z mnoha pro cizince neznámých městeček na italské riviéře. Proč jste si pro festival raději nevybrali nějakou známější lokalitu?

Loano leží mezi Janovem a francouzskou hranicí, pro nás jako organizátory je výhodné, že lidé tam tráví dovolenou. Soutěž Premio Loano della musica tradizionale Italiana má už dvacetiletou tradici. Každý rok se uděluje cena, tedy „premio“, za italskou tradiční hudbu. Soutěží alba, porotu tvoří kritici, novináři. Navíc jsou na programu další koncerty. Loňský rok byl tematicky zaměřený na cesty Alana Lomaxe, motivem bylo sedmdesátileté výročí jeho italské expedice. Cenu převzala jeho dcera a pak ji předala předsedovi nadace, která Lomaxův odkaz spravuje. Žánrovému zaměření odpovídá i komorní ráz akce, která probíhá jako open air na náměstí z 15. století. Každý rok, koncem července, máme plno.

A kdo loni dostal cenu poroty?

Peppe Voltarelli, písničkář světového renomé, který tuším natočil i album v Česku, a zpěvačka Hiram Salsano v kategorii mladých umělců do 35 let. Premium Loano jsou jediné ceny v italském folku.

Jak významné bylo pro Italy to Lomaxovo výročí?

Hodně. Při své návštěvě roku 1954 spolupracoval Lomax s nejvýznamnějším znalcem italské tradiční hudby, a to byl profesor etnomuzikologie Diego Carpitella (1924–1990). Jejich společné nahrávky výrazně přesahují akademický rámec. Tak například, některé byly použity ve filmu Dekameron od Piera Paola Pasoliniho. Jiné slouží jako podklad pro tvorbu současných umělců, včetně zmíněné zpěvačky Hiram Salsano. Ty nahrávky zrají jak víno, a proto jsme se rozhodli k jubileu udělat speciální program. Současní italští folkoví hudebníci hráli vlastní interpretace hudby z Lomaxových nahrávek. Logicky tak vznikl all-star band s osobnostmi jako akordeonista Riccardo Tesi, multiinstrumentalista Nando Citarella, zpěvačka Rachele Andrioli. Zkrátka, ti nejlepší z různých generací a regionů, takže hudba sedmdesát let stará zazněla v současné interpretaci. Hudba, která začala italský folkový revival. Samozřejmě, ty staré nahrávky u nás každý zná, staly se pilířem dalšího vývoje. Do Evropy se Lomax přesunul kvůli vyhrocené politické situaci, když se v 50. letech ocitl v USA na černé listině z důvodu McCarthyho honu na čarodějnice.

V tom nebyl sám, podobný osud potkal třeba