Pražské, nyní už jen kvarteto Končinna, jak napovídá i svým názvem, je volným pokračováním někdejšího výrazného zjevení alternativního šansonu, kapely Činna. S tou ho spojují nejen pianista Petr „Komár“ Soudek a (až na jednu výjimku) texty Zdeňka „Hmyzáka“ Nováka, ale i samotné skladby. Většinu z nich už totiž Činna kdysi hrávala; v novém aranžmá mají ale výrazně modernější a zcela současný zvuk. Ačkoli tak formace oplývá naprosto tradiční sestavou klávesy-basa-bicí-trubka, nešetří samply ani elektronikou, a její hudba se tak přelévá od zamyšlených a někde vyloženě něžných, akusticky pojatých pasáží k až futuristickým okamžikům s tvrdými beaty a expresivním projevem. Proměna a rozdíl mezi oběma soubory je patrný hned na úvodní písni a jednom z největších „hitů“ Činny, skladbě Kuny, kde původně dominantní piano doplňují různé terénní zvuky, hutná rytmika a ve finále jedovatě syntetický klávesový rejstřík, upomínající třeba sólové vyhrávky Michaela Kocába ve skladbách Pražského výběru. Ale i v dalších skladbách mohou posluchače udivit až industriálně nekompromisní a agresivní rytmy, které by nepřekvapily ani u takových Nine Inch Nails či Laibach. To vše v kombinaci s Hmyzákovým textovým surrealismem získává úplně nové rozměry. Protože i v pomalých pasážích, kde nedominují bicí, vystupují na odiv spíš ambientní či krautrockově psychedelické obrazy než někdejší zakouřená barová nálada Činny. Avšak ani tyto kořeny kapela nezapírá; důkazem jsou poklidné písně Hlava kolem a Hroši, zatímco zhudebněný text Ne, to není úsměv Jana Opolského posluchače zanese až někam k art rocku. Na albu zachycenou současnou podobu kapely tak lze doporučit mnohem více třeba fanouškům takových B4 než někdejšímu publiku Činny či jiné devadesátkové alternativy. A je rozhodně fajn, že na značce Guerilla, u které to chvíli vypadalo, že už bude vydávat jen objevené archivní klenoty či mladší klony tradičního undergroundu, vychází právě taková, skladatelsky, aranžérsky i zvukově vypiplaná nahrávka.

V portugalštině mají pro veleněžné pohlazení-prohrábnutí-počechrání vlasů milované bytosti, dítěte, partnerské lásky nebo vzácného předka výraz cafuné. Do italštiny, odkud kapela pochází, jednoslovně nepřeložitelný. Prostý intimní akt. Ani v češtině neexistuje. Toto gesto dalo vzniknout nejen názvu kapely, ale i emocionální a umělecké duši jejich debutového alba Tra le corde dei racconti. Středomořský folk, víc folkrock, vypravěčský folklór střižený proggerskou instrumentační složitostí na posluchačsky vstřícném písničkářství, až se chce říci libosti v nejlepším slova smyslu. Nikoli libovosti. Aniž by stavěli na případném komerčním dopadu, skládají a hrají unikátně vzácně po svém, ze svého cafuné.
Devět písní plyne coby obrazy intenzivní krásy vůdčích i jemných ozdob klasické kytary a buzuki (Antonio Pincione), citlivých perkusí (Michele Vannucci), spodních vod basových linek (Emanuele Casu) i rockově energických vrcholení v úchvatné úvodní titulce, výživném to předkrmu, včetně série odvážných flétnových a varhanních pasáží (Floriana Benedetti) zcela nečekaně vstupujících do třpytivé árie zpívané z nebes (Irene Lippolis). Keltská harfa (Chiara Vatteroni) bere přirozenou jemností ústřední roli k dokonalému kontrastu přísné kytaře ve velkolepé La Huesera až hluboko do středověku, kam předtím uvede temperamentní Fata del Jazz. S radostí a grácií vytváří kapela jakýsi most mezi ozvěnou britského folk-rocku 70. let a těmi nejarchaičtějšími zvuky Středomoří, evokuje vzdálené krajiny zastavené v čase, vize vynořující a rozplývající se v ranní mlze. Atmosféra či nálada velmi stopově připomíná Pentangle, Fairport Convention a snad i byvší velebnost flétny Iana Andersona. Ale v těchto texturách pulzuje autentická, niterná středomořská esence, složená ze země, větru a historek šeptaných kolem ohně. Hudební cesta tvořená příběhy a legendami, pohlazení, které se dotýká akordů paměti a provází posluchače do intimní, poetické, rituální dimenze.

Druhé album Jakuba Königa pod vlastním jménem, tedy bez kuchařské čepice, kapely či projektu, tematicky navazuje na to první, Hvězdy (2023). Tj. přes kosmická podobenství poeticky reflektuje lidskou pozemskou každodennost. Königovu každodennost. Deska je opět hodně o egu, což je v případě sugestivní, niterné tvorby nejen v pořádku, ale možná jediné možné. Protože autor píše o člověku, kterého nejlépe zná, byť se v něm (jako každý) vždy úplně nevyzná, o situacích, jaké hluboce prožíval, a to takovým způsobem, že se s ním leckdo snadno ztotožní. Jde také o naši každodennost.
Hned úvodní píseň Zakopaný dokáže „rozsekat“ (myslím, že jsem tenhle nový výraz ještě nikdy nepoužil, jenže sem padne) tím, jak výstižně popisuje pocit bezmoci vůči nepravostem světa. Příběh následujícího textu Neletím zdánlivě jen o tom, proč autor nelétá s rodinou na dovolenou, může poté vyznít málem banálně, dokud se v závěru neozve zobecňující pointa – nasamplovaná věta: „Cítit úzkost je dneska normální.“ Další zvláště působivá trefa do černého šípem zdánlivé banality? Lo-fi hiphopová vyprávěnka Plán. Obecně platná, ale mrazivě přesně zapadající zvláště do atmosféry doby po volbě vlády národní ostudy. Dojem ze všech odvyprávěných depek je osvobozující. Ve smyslu známé poučky, že definování problému je nutnou podmínkou jeho řešení. A pojmenované zlo je menší než to záhadné.
Hudebně jsou Astronauti hrubozrnější a rozháranější než Hvězdy, což považuji za adekvátnější Königovým výpovědím. Producent Aid Kid trefil správnou míru zvukové nakřáplosti a živelné naléhavosti, ať už využívá elektroniku nebo „živé“ nástroje. Což nijak nebrání zpestřujícím vstupům hostů (Ondřej Galuška, Petr Ostrouchov či Nivva).
Dokonale odzbrojující je Königova vlastní charakteristika alba i tvorby obecně, uvedená v tiskové zprávě: „Je to můj soukromej návod, jak nepodlehnout strachu a pocitům beznaděje.“ Takový návod se dneska zatraceně hodí.

ALBUM MĚSÍCE

„Vstoupil, jako by přišel přímo z bažiny. Měl kožené kalhoty, boty z hadí kůže, velkou country & westernovou přezku na opasku, kožený kovbojský klobouk a tříčtvrteční kožený kabát. Po boku v pouzdře měl skládací slepeckou hůl. V podstatě působil jako dokonale vyfiknutý pro televizní natáčení.“ Takhle nadšeně vypráví jeden z dnes nejvýznamnějších světových hudebních producentů, polovina slavného dua The Black Keys Dan Auerbach, o svém prvním setkání ve studiu se zpěvákem Robertem Finleym.

K tomu došlo před necelými deseti lety. Auerbach odhalil ve Finleym mimořádný pěvecký potenciál, tehdy zpěvákovi bylo přes šedesát, měl za sebou celý život, plný nejrůznějších zaměstnání, ale také let buskování po ulicích. A jednu vydanou desku. Auerbach s ním – včetně této aktuální – natočil během relativně krátké doby už čtyři alba, všechna skvělá. Především autentická, i přesto, že Auerbach je vlastně už mainstreamová osobnost, dokáže dokonale vycítit, co nekašírovaný muzikant, o kterého se stará, potřebuje. A rozhodně není nutné mít pocit, že si na něm přihřívá polívčičku víc, než by bylo zdrávo. Jeho produkce jsou přímo vzorové.

Platí to i pro aktuální album Hallelujah! Donʼt Let the Devil Fool Ya, jehož název naznačuje, že je tentokrát víc než dřív napojeno na gospel. Žánr, se kterým má Finley (jako drtivá většina známých černých zpěváků celého dvacátého i současného století) bohaté zkušenosti už od raného mládí. Protože ten „radostný rámus pro Hospodina“ (jak kdysi krásně popsal gospel Lubomír Dorůžka) je prostě součástí afroamerické DNA, a když se u někoho už v dětství objeví hudební talent, kostelu prostě neunikne.

Album to ovšem není úplně čistě gospelové, to by asi nedávalo úplný smysl. A – v nesouladu s uvedenou Dorůžkovou definicí – nepůsobí ani dvakrát radostně. Je to spíš zatěžkaný, bažinatý gospel, postavený na ostinátních figurách, na úžasně syrovém zpěvu Roberta Finleyho a jeho dcery Christy Johnson v odpovídačkách, a na neméně uhrančivém hudebním doprovodu, který staví na minimalistických figurách (ani Auerbach u kytary ani kdokoli jiný tady opravdu neexhibuje). Celé to hodně připomíná třeba staré nahrávky Howlinʼ Wolfa, a to je velmi vysoká pocta, protože Wolf (a jeho skvělá kapela v čele s kytaristou Hubertem Sumlinem) je nejen nedosažitelným etalonem toho nejdrsnějšího elektrického blues, ale také vlivným guru mnoha zdaleka nejen ryze bluesových muzikantů. Až budete někdy mluvit třeba s PJ Harvey, schválně se jí na něj zeptejte…

Zkazky okolo alba tvrdí, že bylo natočeno improvizační metodou za jeden jediný den. Takové informace kolem Finleyho musíme brát s rezervou, k jeho bluesmanské image patří i trocha pábení, to je v některých ohledech prokázáno. Nicméně zvuk a feeling alba skutečně připomíná mimořádně vydařený jam, takže informace nemusí být daleko od pravdy. O důvod víc se nechat do té neopakovatelné, prapodivně temné, a přitom nadějeplné atmosféry vtáhnout.