Ryan Truesdell (n.1985), dnes už proslulý skladatel a aranžér, především díky oceňovanému projektu hudby Gila Evanse (1912–1988). Po zdařilém albu Centennial: Newly Discovered Works of Gil Evans (2012) z dosud nepublikovaných skladeb Evanse, vydává Truesdell album Lines Of Color: Live at Jazz Standard (2015) a nově Shades Of Sound, s podtitulem Gil Evans Project live at Jazz Standard Vol. 2. Nejde o pietu někdejší hudby, o melodie standardů, ale o provedení současným big bandem zdůrazňující nadčasovost této hudby: umožňuje aranžérům a sólistům přidat hodnoty současnosti. CD otvírá chytlavé a rytmicky „zaklíněné“ rhythm&blues Spoonful Willieho Dixona, vděčná skladba modálního charakteru, jež měla vliv i na rockery. Uhranula také Gila Evanse, ten ji nahrál na jedno ze svých nejlepších alb The Individualism of Gil Evans (1964). Na Truesdellově albu je ve skladbě vynikající, soulově razantní tenorsaxofonista Donny McCaslin, také pianista Frank Kimbrough (1956–2020; jeho památce je album věnováno) – oba jsou stěžejními sólisty alba. McCaslin se dokáže též lyricky projevit v Barbara Songu Kurta Weilla – sólo postupně expresivně zdramatizuje. Orchestr má 22 členů a zpěvačku Wendy Gillesovou: v klasickém jazzovém vokálu si pohraje ve swingujícím Laughlin at Life, v retro atmosféře I Had Someone Else Before I Had You nebo v pravdivě sentimentální Itʼs The Sentinental Thing To You. V písních se představí příjemný tón altsaxofonu Stevea Wilsona. Pianista Kimbrough s trombonistou Ryanem Keberlem se postarají o téměř komorní vyznění The Ballad Of The Sad Young Men. Evansovým příspěvkem je potemnělé, s náladou Spoonful spřízněné Neetieʼs Blues, v němž zaslechneme také kytaru Jamese Chirilla a sólo tenora Toma Christensena, dále svižně swingující Busterʼs Last Stand. Dalšími sólisty jsou bubeník Lewis Nash, trombonista Marshall Gilkes a trumpetista Greg Gisbert. Stručně lze k albu říci: jazz je radost!
VERU LINHARTOVÁ: Aeon
Vzácně se objevuje hudba skutečně originální, jakoby vytržená z času a zároveň reflektující chvění přítomného momentu. Sólový debut Veroniky Linhartové do této kategorie patří.
Veru Linhartová (též Cirk La Putyka, Vesna, Zvíře jménem podzim) se neváhala svěřit i s intimním pozadím přípravy alba: „Proces nahrávání začala, když ještě netušila, že je podruhé těhotná, poslední natáčecí den pak byl na sklonku 9. měsíce.“ Ona informace je totiž pro vnímání nahrávky důležitá. Hudba působí jako emoční cesta od myšlenky ke zrodu hudebního tvaru, se všemi obavami, nadějemi, citovými turbulencemi i etapami zklidnění. Linhartová zjevně vnímá tvorbu jako fyzickou součást sebe sama, když uvádí: „Pro mě je deska potvrzením toho, co dělám a miluji celý život. Navíc důkaz, že jako matka jsem nepřestala být hudbou a jako hudba nepřestávám být matkou.“
Hudba je to hodně intenzivní a expresivní. S dokonalým využitím dunících ozvěn, elektronických ataků, rytmický smyček, filigránsky vrstvených stop houslí i zpěvu. Perkusivních zvuků, kdy každý úder, skřípot, zvukový šleh mají svoje místo. Hudba vypráví sama o sobě, což ale neznamená, že by slova byla nepodstatná. Třeba verše „neboj se tmy / světlo se objeví“ (Halí belí) jsou spíše než mateřským konejšením dodáváním naděje sobě samé. Ona skladba také není žádná ukolébavka, působí dost nervně, přestože jedním ze zvuků v pozadí je i kníknutí dětské gumové hračky. Podobně verše „zapálíš hranici / postavíš čarodějnici / ve starém jazyce bráníš si svý pozice / a pak tu sedíme / ty na mě křičíš / celá se třesu… tak o tom píšu písně / ty co nebudeš chtít slyšet“ (Hranice) nevyznívají jako nářek či stížnost na věčný souboj ženských a mužských principů, ale coby přijetí skutečnosti.
Tenhle vír citů může vyznít pro někoho až příliš pateticky. Ale že se Linhartová cítí „být hudbou“, nikoliv pouze někým, kdo „hraje hudbu“, je z desky znát, a dělá to z ní mimořádný počin.
SHQ: Cestou necestou / Rozhlasové nahrávky 1967–1970
V netotalitní zemi s normálním „šoubyznysem“ by v 60. letech tak zásadní a aktivní jazzová sestava jako SHQ vydávala desku či dvě ročně. Benevolence zdejších vydavatelských národních podniků a schvalovacích komisí v případě Velebného seskupení žel končila rokem 1966 a třetím albem kapely. Další desky (Týnom tánom) se členové SHQ v Československu dočkali až v roce 1970. Pravda, v roce 1968 vyšel v tehdejším Západním Německu titul Nonet SHQ & Woodwinds a o rok později v USA eponymní, dle „nemocniční“ fotografie přezdívaný vinyl PF 69. Jenže to nebylo zdejším posluchačům moc platné.
Vakuum na vinylech naštěstí vyplnily snímky pro rozhlas, byť občasně vysílané náladovky jistě nejsou totéž co albová dramaturgie. Jenže znovuobjeveny, shrnuty a vydány na 4CD díky průzkumné archivní činnosti Jaroslava Riedela, jenž o kvalitě materiálu už dlouho právem básnil, představují vítané doplnění souvislostí. S hudebníky ve vrcholné formě. V různých obsazeních, třeba v tom s Rudolfem Daškem, nebo v experimentech se Smyčcovým kvartetem Zdeňka Bezušky. Jsou tu i jiné, ale podobně znějící a kvalitní verze skladeb, které kapela natočila v legendárním schwarzwaldském studiu pro německé (Troubí psovi do ucha, Straš a čaruj, Cestou necestou…) i americké (Waldi On The Castle Steps) album. Nechybí snímky s nizozemskou zpěvačkou surinamského původu Heny Vonk ani záznam vystoupení s klarinetistou Tonym Scottem v rámci festivalu Československý jazz 68 v Lucerně.
Celkem by materiál vydal na osm (!) plnohodnotných dobových LP. Plusem je vlastně i to, že není vyčerpávající, chybí třeba uchopení některých standardů. Což ovšem zaručuje vyrovnanost kvality i ucelenost dramaturgie kompletu. Samozřejmě 4CD doplňují zasvěcená stať Jardy Riedela a řada archivních fotografií.
Krátce řečeno, tohle 4CD je truhlička plná pokladů.
Joashino: Spots
Po devíti letech ticha se bavorská dvojice Joasihno vrací se čtvrtým albem Spots. Je to návrat tichý, plynulý a mimořádně soustředěný. Projekt Cica Becka (The Notwist, Aloa Input, Spirit Fest) a bubeníka a skladatele Nica Sieriga (Instrument, Fehler Kuti) nikdy neusiloval o efektní gesto; místo toho si trpělivě budoval vlastní mikrosvět mezi lo-fi elektronikou, krautrockovými impulzy, rytmickými skicami a zvukovým minimalismem. Instrumentální kolekce Spots působí jako série drobných zastavení v čase a prostoru. Vodítkem pro posluchače by mohly být autory přiznané inspirace tak rozmanitými interprety, jako jsou Steve Reich, Terry Riley, Ryuichi Sakamoto, múm nebo Moondog. Zároveň Cico a Nico na čtvrté řadovce odkazují na další experimentální dvojice (např. The Books). Krátké skladby fungují jako fragmenty zvukových instalací. Delší kusy, mezi nimi vynikne především Forest Lights, pak jako hypnotické smyčky s jemnou vnitřní dynamikou. Elektronické beaty tu nejsou chladně mechanické, ale díky analogovému původu naopak hřejivé, měkké a empatické. I když Joasihno pracují s velkou řádkou syntezátorů, laptopem i terénními zvuky, výsledkem není technický experiment, ale hudba, která přirozeně dýchá. Německý tisk o Joasihno kdysi psal jako o „psychedelické strojové pouliční hudbě z Mnichova“. Na Spots se však tyto stroje mění spíš v citlivé organismy, které zvou posluchače ke zpomalení. Rošťácky bezstarostná Characa Orb. (zpoza roku pomrkává plyšák Mr. Oizo) nebo archaicky zamyšlená Detune Lagoon příchází na první pohled z výrazně vzdálených směrů, přesto drží album pohromadě pocit soustředěného klidu. Díky tomu zapadá do proměnlivého světa, který už třetí dekádou udržují při životě roztodivné projekty okolo hlavního kmene – The Notwist. Spots není deskou, která by se hlasitě hlásila o vaši pozornost. Je to hudba pro zavřené oči, pro sny na pomezí bdění. Pro chvíle, kdy se čas rozpadá na drobné, laskavé smyčky.
Pavel Zelinka
– Characa Orb.
JAMIE LIDELL AND LUKE SCHNEIDER: A Companion For the Spaces Between Dreams
Ještě před dekádou bylo možné narazit na jméno Jamieho Lidella všude. V médiích i v klubech. Jeho mix techna a nu-soulových elementů přilákal ke společným hrátkám taková jména, jako jsou Beck, Feist nebo Simian Mobile Disco. Pak se náhle muzikant na delší dobu ze scény vytratil, aby se v letošním roce vrátil rovnou s dvojicí nových desek. Písničkovou kolekcí Places Of Unknown a více experimentální spoluprací s Lukem Schneiderem, nazvanou A Companion For the Spaces Between Dreams. Té dáme protentokrát přednost. Luke je prvotřídní hráč na pedal steel kytaru a pánové se srazili na dva dny u příležitosti natáčení promo dokumentu pro výrobce syntezátorů Moog. Čas mezi natáčecími sessions pánové strávili improvizovaným hraním ve studiu, ze kterého pochází pětice delších ambientních kompozic. Jak sám Jamie přiznává, výraznou inspirací pro něj byla i vlastní sezení s asistovanou ketaminovou terapií, která prohloubila Lidellovu víru v léčivou sílu umění. Dvojici se podařilo uniknout všem možným pastím fádnosti a nudy ze dvou klíčových důvodů – protagonisté se evidentně inspirovali rukopisem krautrockově ambientního Harmonia, ale do psychedelicky ambientního světa postaveného na neustále se proměňujícím, analogově syntetickém prostředí vnesli impulzy ambientní country, kterou v poslední době propagují kolegové z vydavatelství, trio Suss. Posluchač je tak postaven do pozice aktivního snivce, který může třičtvrtěhodinku plnohodnotně meditovat. Na druhou stranu, v hudbě Lidella a Schneidera se neustále něco děje, využití smyček je průběžně poměřováno s dalšími hudebními vpády obou muzikantů, takže i z čistě muzikantského hlediska máme co do činění s plnohodnotnou nahrávkou. Celá kolekce tak unikla nejen pasti fádnosti, ale i hudební nesourodosti. Schopnosti a vynalézavost obou hudebníků zde překlenují všechny možné mezery, a dosahují onoho „liminálního stavu mysli“, o který duo evidentně usilovalo.
RŮZNÍ Passages: Artists in Solidarity with Immigrants, Refugees and Asylum Seekers
Kompilace Passages není benefičním albem v obvyklém slova smyslu. Nejde o shluk jmen ani o rychlou reakci na aktuální krizi, ale o kolektivní gesto, které pracuje s pojmem domova – místa fyzického, psychického i imaginárního. Producenti projektu Emilie Rex a Rick Alverson vyzvali jednotlivé umělce, aby nahráli skladbu tam, kde se cítí být „doma“. Výsledkem je nahrávka, která zní fragmentárně, civilně a vědomě neuhlazeně. Syrovost není stylovým opatřením, ale součástí obsahu. Domácí studia, terénní nahrávky i řada stop zachycených na mobilní zařízení vytvářejí intimní mozaiku hlasů a nálad. Alan Sparhawk (Low) ve skladbě No More Darkness pracuje s tichým, nalomeným patosem. Stejným směrem se se svými terénními nahrávkami vydali i Bonnie Prince Billy nebo Dirty Projectors. Lonnie Holley nabízí nekašírovaný, emocemi nabitý soulový apel A Border Is Just a Space Between Two Lines, zatímco Daniel Lopatin (Oneohtrix Point Never) nebo Anjou rozšiřují kompilaci směrem k ambientní i experimentální poloze. Erik Hall dokonce nabízí čistě avantgardně minimalistický track Parallels. Posledním překvapením je závěrečná Alone Until I’m Home od Tima Heideckera, který se spoluhráči dodal nečekaně zvukově vypulírovaný americana kousek. Navzdory šíři stylů drží Passages, složená ze sedmnácti položek, pohromadě překvapivě pevně. Není to přehlídka individuálních výrazů, ale spíše soubor drobných výpovědí o nejistotě, dočasnosti a snaze uchovat si lidskou důstojnost. Deska vědomě odmítá velká gesta a místo toho sází na ticho, křehkost a nedořečenost. Výtěžek alba míří na podporu organizací American Gateways a Casa Marianella, což dává projektu jasný praktický rozměr. Passages však funguje i bez znalosti tohoto kontextu – jako citlivý dokument doby, v níž se pojem „bezpečný průchod“ znovu stává politickým i existenciálním tématem. Nehlučný, zato o to trvalejší otisk solidarity.
Z přízemí: Ida The Young
Před pár lety se často objevovaly teorie o tom, že se prý postupně smazávají hranice mezi alternativní a mainstreamovou hudbou… aby následný vývoj šel úplně opačným směrem. Dnes umělci z obou hudebních světů řeší zcela odlišné problémy, na pódiích se potkávají stále méně, a zatímco tvorbu a životy jedněch určují komerční pravidla, počty lajků na sociálních sítích a počty sledujících na YouTube či Spotify, u těch druhých vznikají stále častější spiklenecké bubliny, které se mnohdy už nepřekrývají ani u stejně fungujících tvůrců odlišných žánrů. To, že by se na nějakých jménech shodl širší záběr příznivců a ubývajících zájemců o hudební tvorbu z obou zmíněných světů, je stále vzácnější. Přesto se to občas děje – a jméno plzeňské kapely Ida The Young je toho praktickým důkazem. Na počátku tohoto roku se tak objevilo jejich debutové album jak v nominacích napříč žánry rozkročených hudebních cen, tak i například v nominacích cen Vinyla, které mainstreamovou a komerčnější hudbu prakticky ignorují. Vinyla je už o rok dříve zvolila za Objev roku, ale zároveň stranou pozornosti nezůstali ani v Cenách Anděl.
Zpěvačka Iris Hobson-Mazur vyrůstala v Británii, ale její maminka je původem z Čech. Iris chodila do folkového souboru, učila se na violoncello i klavír, studovala univerzitní přípravku Camberwell College of Arts, a počátkem tohoto desetiletí se rozhodla přestěhovat do Čech. „Chtěla jsem studovat animaci a celé dětství jsem byla posedlá českým filmem, který formoval moji identitu Poločecha v Anglii. A univerzita je tady zadarmo, mám české občanství… bylo to samozřejmé,“ shrnuje zpětně Iris důvody. Cesta k setkání s kytaristou Markem Kolihou z proměnlivých Blue Chesterfield byla krátká. „Kapela vznikla, když jsme se s Iris potkali v Plzni. Začalo to jako folkové duo a postupně se k nám přidávali další lidé, až nás je nakonec pět. První koncert jsme odehráli v bývalém pornokině, kde měli zkušebnu naši kamarádi z hardcore kapely Hyacinth. Pořádali tam koncerty a nějak jsme se domluvili, že tam taky zahrajeme,“ rekapituluje úplné počátky Marek.
K dvojici, která udává jako svůj vznik rok 2021, se nejprve přidal bubeník Filip Simon, se kterým se Marek potkal v kapele China Soup, a o rok poté se připojil i klávesista Jakub Richtárech. To už ale měli Ida The Young venku první EP Strange Shaped Flowers, vydané na počátku roku 2023. Na jeho zvuku spolupracoval Pavel Kielberger, dnes zároveň spolu s Jakubem Cermaquem tvořící rapově-lyrické duo Lament, a ten se nakonec stal i pátým členem kapely. Původně folkové těleso se tím posunulo k eklektičtějšímu projevu a elektronika se stala jeho přirozenou součástí. „V dětství jsem chodila do folkového sboru a na hodně folkových festivalů. Myslím, že to duo tam pořád je, nevnímám to jako něco, co jsme opustili, je to jedna forma kapely, která existuje vedle těch dalších. Písnička Stand Still je toho důkazem. Často v rámci našich koncertů hrajeme ve dvou, ve třech, ve čtyřech…,“ vysvětluje Iris. „Nebaví mě to vnímat tak, že si člověk musí vybrat nějaký žánr a směr, a že by to znamenalo, že to, co má za sebou, je nějak míň hodnotné… všechno mě to baví.“ A zjevně to tak nevnímá sama: „Momentálně se snažíme elektroniku zakomponovat do celokapelního formátu, máme pár nových písní a nápadů, kde se ty dva světy začínají víc a víc prolínat,“ doplňuje ji Pavel. „Tak je to s ,elektro triemʻ otevřené, ale určitě na tu variantu ještě dojde, hlavně proto, že je to zábavná změna – a taky nám to umožňuje jet na koncerty vlakem! Ale jak říkala Iris, všechny varianty kapely jsou pro nás důležité, žádná nevyvrací jinou, žádná není definitivní. Baví nás to měnit a lidem nezbývá než to přijmout. Příští koncert bude Iris zpívat sama.“
Debutové EP představili v Praze v Kasárnách Karlín po boku Purplefox Town nebo v brněnské Kafaře, zahráli si na festiválcích Stone Smoker, Muziq, Nefestík, Všudybud nebo Moody Moon Noize. Zabodovali i v soutěži Startér na Radiu Wave a představili se na bratislavském showcase festivalu Sharpe. A v květnu 2024 vyšlo druhé EP Silver Thing na žánrově široce rozkročené severomoravské značce Korobushka Records. „Když jsme vydávali druhé EP, chtěli jsme ho vydat také fyzicky na kazetě,“ vysvětluje Marek. „Napsal jsem tedy Karlovi z Korobushky a nakonec to dopadlo tak, že nám ho vydal na vinylu. Spousta našich oblíbených kapel – sinks, Fotbal, Hello Incognito a dalších – tam už vydalo svoji tvorbu, takže to rozhodnutí pro nás bylo takové přirozené.“
Kapela začala koncertovat po celé zemi, přijala pozvání na další festivaly, zkrátka praktické důkazy, že jejich hudba získává přirozený ohlas a příznivé reakce. I při tom všem ale dokázala skládat a do repertoáru zařazovat nové písničky. Zatímco hudba často vzniká kolektivním jamováním, texty jsou od počátku doménou Iris: „Upřímně si často nepamatuji, jak a kdy jsem je napsala, ale myslím že se to často vyvine z nějakého silného obrazu, nápadu, příběhu, který mě dokáže natolik zaujmout, že se ta písnička v mojí hlavě tak trochu napíše sama. Jednou za čas mě baví psát o mém životě, ale většinou spíš míchám fantazii a realitu a přeskakuju z jednoho na druhé. Nevím, jak to vnímají kluci, protože občas mi třeba někdo řekne, že je nějaká písnička romantická, a přitom je to o něčem úplně jiném…,“ směje se zpěvačka.
Rok 2025 byl pro kapelu velmi důležitý – už v lednu poprvé vyrazili hrát do Německa, aby se tam opakovaně vrátili na jarní malé turné, které pokračovalo přes Belgii do Nizozemí, kde zahráli třeba v Gemertu či Rotterdamu. V květnu pak následovala série koncertů v Polsku. „Myslím, že je pro nás důležité být upřímní a dělat takovou hudbu, která je nám zrovna přirozená. Podle mě by to tak měly mít všechny kapely. Přijde mi důležité se nějak vyvíjet a neopakovat se, hudebně i produkčně, zkoušet nové věci. A to se myslím týká i živého hraní,“ zamýšlí se Pavel. „Asi by nás nebavilo pořád hrát na stejných místech a ve stejných městech. Je pro nás důležité objevovat nové pořadatele a hudební prostory, seznamovat se s novými lidmi. Nevím, jestli se to dá považovat za nějakou filozofii, ale třeba právě to, že jsme více než polovinu koncertů ten rok odehráli v zahraničí, nám přijde správné.“
I přestože se kapela v průběhu roku na Slovensko, do Německa či Polska znovu vrátila, spolu s rakouským zvukařem a producentem Julianem Werlem, známým jako Nichi Mlebom, nahrála i své první regulérní album. To nakonec pod názvem Tell Me When You Pass The Sun prošlo finálními zvukovými pracemi v Hamburku a vyšlo počátkem listopadu znovu u Korobushka Records. V únoru 2026 ho kapela zahraje i slovinskému publiku na Lublaňském festivalu Ment. A kdo že je vlastně ona Ida z názvu kapely? „Měla jsem afrického šneka, jmenoval se Ida,“ vzpomíná Iris. „Ztratila jsem ho, když byl ještě malinký. Jednou jsem prostě zvedla ulitu – a nebyl tam. Asi se rozhodl vyrazit na slimáčí cestu…“
Mejdan s Big Scary Monsters: Čtvrtstoletí velkého hráče v malé bublině
Některé labely sbírají hity, jiné sbírají příběhy. Big Scary Monsters díky neúnavnému zakladateli Kevinu Douchovi už pětadvacet let systematicky buduje katalog, který vypráví o proměnách ema, indie, post-hardcoru i citlivé písničkářské intimity. Od studentského DIY experimentu až po značku, která dnes formuje vkus celé generace posluchačů. Vydáváme se po stopách jednoho z nejvlivnějších nezávislých vydavatelství současnosti. Hurá na mejdan do Oxfordu!
Když Kevin Douch vypálil na začátku roku 2001 jako sedmnáctiletý středoškolák ve svém pokoji v Oxfordu první kompilaci A Taste of the Horrors to Come, šlo spíš o spontánní gesto nadšeného fanouška než o promyšlený byznys plán. „Nechtěl jsem zakládat label. Jen jsem chtěl, aby hudba, kterou miluju, existovala fyzicky a aby se k ní dostali další lidi,“ vzpomínal u příležitosti dvaceti let fungování vydavatelství v rozhovoru pro časopis Kerrang!. Právě z téhle prosté motivace ale vyrostlo vydavatelství Big Scary Monsters (dále jen BSM) – dnes jedna z nejrespektovanějších značek nezávislé kytarové hudby posledních dvou dekád. Už od počátku bylo zřejmé, že BSM nebude klasickým žánrovým labelem. Přesto se kolem něj postupně vyprofiloval poměrně čitelný hudební svět: emo v jeho různých generacích, indie rock, post-hardcore, math rock, DIY punk i intimnější písničkářství.
Nešlo ale o programové vymezení, spíš o přirozený důsledek vkusu. „Nikdy jsme si neřekli: tohle je emo label nebo indie label. Vždycky šlo jen o to, jestli ta hudba působí opravdově a jestli v nás něco spouští,“ vysvětloval šéf labelu v roce 2018 v profilovém rozhovoru pro DIY Magazine. Právě díky tomuto instinktu se v katalogu BSM objevila alba, která dnes fungují jako generační orientační body. Comebackové, druhé řadové album American Football (2016) vrátilo emo do současného jazyka bez nostalgické pózy. La Dispute na deskách jako Wildlife (2011) nebo Panorama (2019) posunuli hranice post-hardcoru směrem k literární výpovědi. Modern Baseball zachytili generační nejistoty s odzbrojující otevřeností. Joyce Manor přinesli nervní, úsečné písničkářství na pomezí punku a indie. A americký písničkář Kevin Devine, nejčastěji vydávaný interpret labelu, vydal právě na BSM podstatnou část své diskografie.
Hudební web Drowned in Sound už v roce 2008 poznamenal, že Big Scary Monsters působí jako „label, který
Milan Jakobec: Z Kostariky na Kubu, chceš-li dostat přes hubu
Diplomat, spisovatel a písničkář Milan Jakobec se ve své prvotině Bohemia a Albion (2023) věnoval svému působení na českém velvyslanectví v Londýně. Před užaslým i pobaveným čtenářem roztočil kaleidoskop portrétů osobností, s nimiž se potkal.
V nové knize se spisovatelsky rozvinul. Nejen proto, že líčí své velvyslancování v Kostarice a dalších středoamerických zemích, plus vedení velvyslanectví na Kubě. Především díky tomu, že nasadil ještě barvitější, zábavnější a paradoxnější styl než u prvotiny. Jestliže u ní ho možná ještě zdržovaly zažité principy loajality, tady se projevuje jako vtipný volnomyšlenkář. Druhou Jakobcovu knihu odlišuje ale i větší přítomnost vážnějších, až osudových tónů. Podmalovává ji popis onemocnění, které ho na Kubě skoro stálo život. Jeho tehdejší úvahy činí z memoárů náhle duchovní literaturu. Koktejl obého je nečekaný a působivý.
Obsahuje i neiluzorní popis české pomoci středoamerickým indiánům v Kostarice – kmeni Ngäbe. Překvapivou, ale ústrojnou součástí rukopisu jsou překlady legend kmene – zachovaly se jen díky Jakobcovu zájmu, protože zástupce kmene ztratil jedinou kopii jejich záznamu…
Kubánské zápisky mají pro českého čtenáře možná ještě významnější úlohu – realisticky postihují, co se stane se zemí, kde socialistická revoluce zvítězila. Jakobec opět nesoudí, jen popisuje. A jeho dialogy s masérkou, v nichž zdravý rozum svádí souboj se stranickou propagandou komunistických novin, jsou výmluvné. Kubánské pasáže také postihují dosavadní český zájem o Kubu a snahu podpořit lidská práva tamtéž. Jakobec popisuje osudy disidentů, politických vězňů a jejich partnerek, které měl příležitost poznat. Jsou to strhující obrazy lidí, jejichž integrita se vzdaluje našim představám o morálních výzvách na světelné roky, protože ty jejich (zatím) řešit nemusíme.
Jakobec zároveň popisuje zdravotní nátlak, kterému jsou na Kubě vystaveni diplomaté demokratických zemí. Tento fenomén zůstává stranou zájmu, protože jeho zmapování by pro diplomatické služby přineslo nemilou výzvu v podobě odškodnění pro postižené.
Karol Sidon: Svoboda se nedostává darem, ale platí se za ni jednoznačným odhodláním
Tipy
Karol Sidon představuje autorsky mnohoznačný, zdánlivě nezařaditelný typ. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let vydal dvě pozoruhodné novely Sen o mém otci a Sen o mně. Jeho reflexi rodinných kořenů ale překryla vykořeňující historie. Jeden z nadějných autorů šedesátých let se po roce 1968 dostal do nemilosti, odešel do emigrace, stal se exilovým autorem a zároveň se věnoval rabínským studiím.
Po roce 1989 jeho rabínské působení v očích veřejnosti nejspíš překrylo to spisovatelské, dokud se pod pseudonymem Chaim Cigan nevrátil s mimořádnou tetralogií Kde lišky dávají dobrou noc, kde nepřehlédnutelně spojil židovská témata se sci-fi.
Kniha s dlouhým názvem Svoboda se nedostává darem… ukazuje, jak pozoruhodný spisovatel byl Sidon již v šedesátých letech a jak se zřejmě nutně musel dostat do konfliktu s rigorózním režimem. Jedna ze zařazených reportáží z roku 1965 například popisuje spisovatelovu zkušenost s brigádou mezi kopáči: objektivně popisuje realitu, v níž dělníci nepracují. Sidon neironizuje, neodsuzuje, jenom líčí systém, v němž s vykořisťováním odpadla i práce. Text je zcela přesný, dnes zřejmě nepochopitelný. Nese název Tak to bylo. Reportáž Kdyby civilizace nebyla je věnovaná Romům, včetně detailního popisu návštěvy romské osady na Slovensku. Reportáž uvádí věta, která je trestí Sidonova reportérského naturelu: „Snad už nastala doba, kdy jsme schopni vidět skutečnost takovou, jaká je.“ Stejně neiluzivně Sidon dokázal popsat „besedu“ hudebních hvězd K. Gotta a J. Štaidla s mladými fanynkami, s veškerou rozdychtěností, trapností, komičností… otištěny jsou i kritické dopisy čtenářů, které se na něj pak sesypaly. Rozhlasová hra Páté přikázání na dokonale rozehraném příběhu ukazuje korupci a denunciaci jako pilíře tehdejšího systému a jejich prorůstání do rodinného prostředí lidí, kteří se chtějí chovat slušně – ale realita to vlastně vylučuje.
Reportáží se Sidon chopil i jedné z tragédií srpnové okupace, kdy okupanti v pražském Podolí bezdůvodně rozstříleli nákladní auto, v němž zahynuli dva mladíci. A jeho reportáž o činu Jana Palacha se uzavírá větou, která dala název celé knize.
U všech těchto textů je zřetelná jejich neslučitelnost s normalizační servilností a prolhaností, která nastoupila. Nejde přitom o žádnou ostentativní antikomunističnost. Komunistický systém se pouze neslučuje s takovýmto psaním.