Spolupráce Marty Kloučkové v duu s Davidem Dorůžkou není rychlokvašená úsporná alternativa k Marta Kloučková Quintet. Empatickou komunikaci v duu začali Marta a David rozvíjet tuším v čase pauzy mezi covidovými lockdowny v roce 2021 v rámci Live Sessions, série video-singlů, natáčených ve studiu Sono a publikovaných na YouTube. Bylo jen logické dotáhnout dialogy do podoby alba. Repertoár desky How Little We Dream má kořeny právě v Live Sessions, kdy zazněly i úpravy písní Dreamland od Joni Mitchell nebo evergreen White Rabbit z repertoáru Jefferson Airplane. Ale zdaleka se nepřekrývá vše. Na albu se duo rozhodlo soustředit výhradně na cover-verze a vynechat autorské skladby. A samozřejmě se vyvíjela aranžmá.
Nahrávka má díky přidaným stopám kytar plný a pestrý sound. Nejen v úvodní Dreamland vrství Dorůžka i basové a rytmické stopy. V baladě If You Could Love Me (původně ji nazpívala Carmen McRae v roce 1964) jako základ natočil rozložené akordy akustické kytary, nad kterou dohrál „elektrické“ sólo. Ve White Rabbit pro změnu zvuk nástroje patřičně psychedelicky zkresluje a echuje. Mimochodem, ptal jsem se v době Live Sessions, jak se duo k téhle pamětihodnosti z „květinové“ či spíše kyselinové éry San Francisca dostalo. Jistě, přes Davidova tátu Petra. Výchova přinesla výtečné ovoce.
Zatím byla řeč o kytaře, ale kytara pochopitelně hraje „na zpěvačku“. Kloučková je opět technicky brilantní a zároveň se do písní zcela přesvědčivě vciťuje. Nebýt osobitého pěveckého (ale i kytarového) pojetí a výrazu, rozsype se deska na sbírku nesourodých jednotlivostí. Vždyť repertoár sahá od meziválečných standardů přes Kloučkovou otextovaný motiv Waynea Shortera Wild Flower až k předělávce téměř stejnojmenného hitu Billie Eilish. A zpěvačka žongluje mezi dejme tomu folkovým či rockovým přednesem, tradičním popem i scatem. Jenže světe div se, těm dvěma vše drží pohromadě. Krásný dialog.
Druhá deska často bývá jakýmsi zkušebním kamenem pro odhad toho, jakou má soubor perspektivu. Graabner založil a vede skladatel, baskytarista a klávesista Miroslav Gärtner, známý z dlouholeté spolupráce s Lesíkem Hajdovským ve skupině Manželé. Album Bezčasí bylo před čtyřmi lety příjemným překvapením, ale šlo o dlouho připravovaný, výhradně studiový projekt, nad nímž dlouho visela otázka, zda není jen jednorázový.
Teď tu máme hned tři přesvědčivé odpovědi na pochybovačné otázky. Je tady druhé album, soubor se 13. dubna ukázal i na koncertním pódiu, kde předvedl to nejlepší z obou kompaktních disků. A hlavně: už úvodní skladba Do setmění ukazuje, že Miroslav Gärtner rozhodně na debutu nevyčerpal své skladatelské nápady. Naopak: Kdesi je album ještě hutnější, vyrovnanější, prostě celkově povedenější. Pořád zůstává patrné okouzlení progresivním rockem sedmdesátých let – kapelami jako King Crimson, Camel a podobně. Ale důležitější než stylovost je samotná síla hudebních motivů. Ke zformování Gärtnerova osobitého autorského rukopisu jistě přispěl jeho hluboký zájem o vážnou hudbu. Většinu textů napsal Vladimír Čech, dva jsou od Mirka Gärtnera – třeba Anděl, silný, osobně prožitý příběh o uzdravení.
Gärtner po léta působil dojmem spolehlivého muzikanta s klasickým vzděláním, který se nikam moc necpe a je celkem spokojen v roli sidemana. Jeho druhé autorské album teď znovu potvrzuje, že plně obstojí jako leader: má jasnou tvůrčí vizi a dokáže se obklopit výraznými muzikanty, kteří nehledí na módní vlny a na komerční úspěch. Sestava je teď trochu jiná než na předchozím albu: Jana Holečka na postu sólového zpěváka vystřídal Alex McBeat. Opět bubnuje Štěpán Smetáček, u kytar se střídají Tomáš Fuchs a Ivo Bohuslávek, doprovodné vokály zpívá Magda Tučková.
Dvě alba shrnují dlouholetou spolupráci zpěvačky, malířky a performerky Milli Janatkové a perkusisty Jaroslava Kořána, který začínal v industriálních Paprscích inženýra Garina a v Orloji snivců se přiblížil kontemplativní poloze. Písně dne přinášejí rytmičtější skladby, Písně noci atmosféričtější. Milli Janatková do skladeb improvizuje, občas přechází ke scatu, místy hlasy vrství. Výraznější melodickou linku, která by track rozvíjela, nevytváří. Kdyby tam byl ještě jeden nástroj, tak by to nevadilo, takto však skladbám chybí osa a vývoj.
Na povedenějších Písních dne patří k nejpůsobivějším Rytmus, jenž i zvukově odkazuje k industriálu. Také Tanec potvrzuje, že Kořán umí vytvořit ucelenou rytmickou strukturu. Povedený je Dech, kde je naznačená i melodie, a Řeka. V Ozvěně a Pěně se lze nechat unášet náladou, avšak na celou desku použité přístupy nevystačí, chybí jasná linka, které by udržovala pozornost posluchače, je to spíš mozaika.
U ambientních Písní noci je to ještě patrnější. Byť má většina tracků nějaký zajímavý aspekt, vzdychání, šeptání a mňoukání je v řídkých vzdušných skladbách až moc. Výsledek působí jako za sebe poskládané posbírané útržky z nějakých soundtracků k poloabstraktním filmům s detaily přírody. Část nahrávek byla pořizována v plenéru, takže jsou tam slyšet i ptáci nebo potůček.Od poslechu se lze kdykoli odtrhnout a pak se ke kulisovitým nahrávkám vrátit, aniž by člověk o něco podstatného přišel. Jsou to jen lehce nahozené skici, kterým chybí jasnější tvar. Jen tak se vznášejí, přitom by potřebovaly kontrast. Rozdělení nahrávek na dvě stylově odlišná alba je nešťastné. Například Ráno s hlasem a varhanami by lépe vyniklo mezi rytmickými tracky. Minialbum se šesti kousky s odlišnými přístupy by zaujalo. Takto vystupují na povrch limity protagonistů, jejich omezené schopnosti vytvořit v duu celek.
Craven Faults je projekt postavený na utajení, důslednosti a posedlosti místem. Anonymní autor ze severu Anglie od prvních nahrávek skládá mapu postindustriální krajiny Yorkshiru, kde se staré železniční tratě, mlýny, kamenné zídky, odlehlé usedlosti a technické památky mění v názvy skladeb, obaly i obsah nahrávek. Debut Erratics & Unconformities z roku 2020 a následná deska Standers ukázaly, že dlouhé analogové kompozice nemusí sloužit jen jako nostalgický návrat ke kosmische elektronické škole sedmdesátých let. U Craven Faults jsou syntezátory spíš měřicími přístroji neklidné krajiny. Sidings v této cestě pokračuje jako třetí dlouhohrající dvojalbum. Už název odkazující k vedlejším kolejím napovídá, že půjde o hudbu odboček, čekání a pomalého přepojování tras. Úvodní šestnáctiminutová Ganger se rozbíhá v dlouhých vlnách ostrých sekvencí, které se pozvolna přelévají přes sebe a vytvářejí dojem stroje, jenž se probouzí v mlze. Stoneyman pracuje s rytmem jako s optickým klamem: zdánlivě jednoduchý puls se neustále posouvá, až posluchač přestává vnímat čas lineárně. Právě v tom je Craven Faults nejsilnější. Nedramatizuje pomocí prudkých zlomů, ale nechává malé změny působit jako tektonické pohyby. Kratší kusy Yard Loup, Three Loaning End nebo Drover Hole Sike uprostřed kolekce nefungují jako intermezza, spíš jako výřezy z téže krajiny v rámci kratších, možná i soustředěnějších procházek. V závěrečné Far Closes se pak znovu vrací monumentalita, hutný tah basů i pocit, že repetice dokáže být zároveň statická a neúprosná, ale i atmosférická a povznášející. Craven Faults nenabízí elektroniku jako retrofuturistickou stylizaci à la Tangerine Dream nebo Klaus Schulze. Jeho hudba je průnikem starých „berlínských“ základů s tanečním ambientem The Orb a současnými výboji Daniela Lopatina. Osmidílná skládanka tak připomíná noční cestu podél opuštěné železniční trati, kde se vzdálené zvuky můžou ukázat jako ozvěna minulosti i signál z budoucnosti.
Laibach nikdy nebyli pouze kapelou, a proto u nich ani nové album nelze měřit běžnými pravidly popové, rockové nebo industriální produkce. Slovinský kolektiv, který od počátku osmdesátých let funguje jako hudební část širšího myšlenkového a vizuálního aparátu Neue Slowenische Kunst, se vždy nejlépe pohyboval v prostoru nebezpečného napodobení. Na albech Opus Dei, NATO, WAT nebo Volk přebíral známé hudební, politické a mediální formy tak důsledně, až je začal zevnitř rozežírat, a jejich výsledný tvar připomínal spíš sarkastické zrcadlo společnosti než běžné hudební dílo. Musick na tuto tradici navazuje nečekaně křiklavou popovou oklikou. Místo industriální tíhy často přichází lesklý, autotunem potažený a záměrně laciný hyperpopový povrch, který si bere něco z K-popu, J-popu, devadesátkového Eurodance i současné algoritmické konfekce. Název desky pracuje s jednoduchou, ale účinnou dvojznačností. Mluví o přesycení hudbou v době, kdy se denně objevují desetitisíce nových skladeb včetně výrobků umělé inteligence, ale i o patologické oddanosti hudbě jako droze, které se nelze zbavit. Allgorhythm s hostující ghanskou zpěvačkou Wiyaalou působí jako Pet Shop Boys po virové mutaci v laboratoři TikToku, titulní Musick s produkčním podílem Richarda X tlačí popovou chytlavost až na hranici karikatury. Singularity s Donnou Marinou Mårtensson je plné narážek na pouťové melodie a Love Machine je postavena na přiznaném využití skladby The Man Machine od Kraftwerk. Resistencia s latinskými motivy nebo velkokapelně nafouknutá Keep It Reel znějí místy prvoplánově, jenže právě v tom je past. Tento vyčerpaný kýč Laibach využívají jako přesně zvolený materiál k pitvě současné popové reality. To platí i o elektrocountry odbočce Luigi Mangione nebo nablýskaném elektropopu Yes Maybe No. Musick není krásná deska. Někdy je dokonce úmyslně otravná, jak ostatně ukazují i rozhořčené reakce části fanoušků upnutých k jejich temnější minulosti. Jenže Laibach znovu dokazují, že nevkus může být nástrojem velmi přesné diagnózy. Ve výsledku tak natočili vícevrstevnaté dílo, které baví a zároveň nutí k zamyšlení.
Američtí Liturgy a Horse Lords, severoirský poetický chaos Makeshift Art Bar, londýnská raperka Lady Lykez, newyorští pankáči Balaclava, silná česko-slovenská linie v čele s Načevou, Jakubem Königem, Annou Vaverkovou, FVLCRVM, Duklou, Meowlau nebo finalisty Startéru teige a k tomu živé podcasty, debaty, divadlo i Soutěž písničkářů. Třiatřicátý ročník Festivalu Beseda se uskuteční 31. 7. a 1. 8. 2026 v Tasově u Veselí nad Moravou a na třech scénách nabídne zhruba padesát položek programu.
Zahraniční část programu propojuje extrémní spiritualitu, hypnotický minimalismus, rap, punk i energii nové severoirské kytarové scény. Liturgy je transcendentální blackmetalový projekt brooklynské hudebnice Haely Hunt-Hendrix, která se na Besedě představí se svou one-person show. Horse Lords, kultovní čtveřice z Baltimoru, staví své instrumentální skladby na repetici, komplexnosti a společensko-kritickém přesahu. Makeshift Art Bar z Belfastu patří k nejaktuálnějším objevům nezávislé scény a jejich koncerty míchají hlučné kytary, pulzující rytmy a poeticko-provokativní texty. Z Londýna dorazí raperka Lady Lykez, newyorskou punkovou energii přivezou Balaclava.
Silnou domácí a slovenskou linii programu tvoří mimo jiné Načeva, Anna Vaverková, Jakub König, FVLCRVM, Dukla, HRTL, Meowlau, Josefina Dusk, Sýček, něco něco, David Herzig, Palma, Market, Eternity Again, Vojdi, Božské Soaré, Alois Göbel, Laokoon, Remdik nebo čtveřice Kyšperský–Pilgr–Doubrava–Nikl. Kritikou oceňovaná Anna Vaverková přiveze osobní písničkářství na pomezí alternativního popu, Jakub König s kapelou Hvězdy naváže na poetiku svých projektů Kittchen a Zvíře jménem Podzim, Dukla rozkročí svůj zvuk mezi post-punk, taneční elektroniku a táborák a slovenská zpěvačka, baskytaristka a producentka Meowlau dorazí s oceňovaným debutem Kvety. Ve spolupráci se Startérem Radia Wave se představí finalisté teige.
Slovenskou scénu výrazně zastoupí také FVLCRVM, producent, DJ a zpěvák Pišta Kráľovič, který propojuje hyperpop, klubovou energii a nepředvídatelnost. HRTL přiveze modulární performance, která je pokaždé jiná, Palma se po návratu s deskou Těleso představí v kapelní podobě a něco něco na albu Majonéza víc sází na kytary. Program tak zůstává věrný tomu, co je pro Besedu dlouhodobě typické: zachytit živé dění na domácí scéně a zasadit ho do mezinárodního kontextu.
Jednou z událostí letošního jara je bezesporu nové album pianisty a skladatele Martina Brunnera a zpěvačky Markéty Foukalové. Jmenuje se výmluvně Zábrana a obsahuje Brunnerem zhudebněné básně českého spisovatele a překladatele Jana Zábrany (1931–1984). Protože s Markétou Foukalovou UNI hovořilo před několika měsíci, kdy vydala svoje sólové album Jinak, tentokrát jsme si vzali na paškál jen druhou polovinu dua, Martina Brunnera.
Vybavíš si, kdy jsi poprvé zaznamenal jméno Jana Zábrany?
Dlouho jsem ho vnímal jen jako překladatele. Víc jsem ho neřešil a nevěděl jsem, jak zásadní je to autor. Jenom jsem si všímal, že se to jméno objevuje v tirážích knih. Až později – protože jsem se tak nějak vždycky zajímal o historii u nás a dobu normalizace – se člověk nemohl vyhnout jeho deníkům. Koupil jsem si je, a když jsem je začal číst, postupně mě začal fascinovat. Byl to strašně chytrej člověk. Až mě šokovalo, že první zápisy psal v šestnácti letech a jsou to věty, které bych já ani teď tak skvěle nezformuloval.
A teprve když jsem ty zápisky četl, zjistil jsem, že to byl hlavně básník. To, že je překladatel a básník, si člověk sice přečte na přebalu, ale překvapilo mě, že on sám sebe považoval primárně za básníka a že básní napsal strašně moc. Postupně jsem si kupoval jeho básnické sbírky a celý jeho svět mě na nějakou dobu úplně pohltil. Dokonce až tak moc, že jsem si v antikvariátu sehnal knížku jeho maminky Jiřiny Zábranové, vzpomínky s názvem Ohlédnutí. Přečetl jsem i knížku Flashky od dcery Evy Zábranové. Skoro až chorobně jsem do toho jeho života zapadl.
Nakonec jsem ty deníky musel odložit. Chybí mi dočíst asi sto stránek. Ono je to strašně smutné a pochmurné, píše tam věci jako: „Je mi čtyřicet let a celý život skončil. Všechno, když se na sebe podívám do zrcadla, už je pryč.“ A mně tehdy zrovna bylo čtyřicet. Měl jsem pocit, že začínám cítit to samé: „No jo, už je to pryč…“ Začalo to na mě nějak špatně působit, a musel jsem z toho ven.
Když jsem v roce 2022 dostal od Českého rozhlasu příležitost napsat symfonickou skladbu, pozval jsem Markétu Foukalovou a potřeboval jsem texty, které budu hudebně zpracovávat. Jan Zábrana mě napadl jako první, ale vzápětí jsem se toho lekl. Měl jsem k němu tak velký respekt, že jsem si říkal, že tohle si snad vůbec nemůžu dovolit. Takže jsme udělali básně Věry Koubové a vzniklo album Svou chvíli. Po pár letech mi to ale nakonec stejně nedalo a k Zábranovi jsem se vrátil.
Zpětně musím říct, že to tak bylo dobře. S Markétou jsme se znali už dlouho jako kamarádi, ale nehráli jsme spolu a nikdy nezpívala moje skladby. Teprve během práce na Svou chvíli jsme se víc poznali hudebně. A když jsme teď dělali Zábranu, mám pocit, že jsme na sebe byli mnohem víc napojení, že mi Markéta víc věřila. To, že jsem Zábranu neudělal dřív, nakonec vedlo k tomu, že výsledek je teď výrazně lepší, protože jsme k sobě našli cestu.
Na to jsem se samozřejmě chtěl zeptat. Totiž jestli už ta předchozí deska byla dělaná cíleně pro Markétu, protože tato evidentně ano.
Ta předchozí taky. Ale teď ji mnohem líp znám. Vím, kde má ty své pěkné polohy, kam její hlas poslat, kde to dobře vyzní a jak. To jsem zjistil až v průběhu naší spolupráce. Na začátku to tak ani nemohlo být. Psal jsem sice pro ni, ale to, že jsem její hlas znal z jejích desek a z koncertů, se nikdy nevyrovná zkušenosti ze společného hraní.
Do jaké míry do toho mluvila Markéta? Mám na mysli třeba výběr konkrétních básní. Právě ona je primárně nositelkou sdělení.
Nemluvila do toho vůbec. Básně jsem vybíral podle sebe, tak jak jsem to chtěl dát dohromady, a jí jsem pak všechny poslal s dotazem, jestli je ochotná je zpívat. Až teprve později mě totiž napadlo, že tam jsou témata, která jsou dost těžká nebo politická, a nemohl jsem s tím tedy automaticky počítat. Nad tím jsem zpočátku vůbec nepřemýšlel. Bylo hrozně fajn, že celé to téma Jana Zábrany vzala Markéta za své. Zpětně jsem si říkal, že někdo by třeba vůbec nechápal, proč má něco takového zpívat. Ale Markéta to prožívala, a naopak si myslela, že je skvělé, že může Zábranovy básně zpívat v téhle době, protože se jí zdají neuvěřitelně aktuální a dává jí to hluboký smysl. Neměla žádné výhrady. Věřila mi, jaké básně jsem vybral.
Lucie Dlabolová je nejen divadelní dramaturgyně a zdravotní klaunka, ale i zpívající klavíristka, jejíž nedávné debutové album Lucidní snění je krásnou ukázkou, že vše má svůj čas a věk u toho nehraje roli. Nahrávka, ozdobená hvězdnou sestavou excelentních hostujících muzikantů, je sice nenápadná, křehká a intimní, ale představuje v současné nadprodukci svěží závan. Hudba na hraně indie folku a šansonu, s jemnými jazzovými přesahy a občasnými úkroky ke vkusnému a něžnému popu, mnohdy ani nepůsobí jako začátek hudební dráhy, ale spíš jako její logický vývoj.
Zdají se vám často sny?
No jasně. Každou noc. Třeba teď se mi zdálo o hrobce. Ale nebyl to žádný horor – byli tam nějací mrtví lidé a tančili tanec, který mi připadal velmi žertovný, tančila jsem s nimi…
Inspiruje vás to k psaní písniček?
Určitě. Spousta mých textů vzešla ze snů, anebo alespoň pracuje se snovou logikou – tedy, že nic není nemožné. Jednu dobu jsem si sny i zapisovala, dodnes z toho mám takovou knihu… Tehdy jsem ještě neměla děti, pak už na to zapisování snů nějak nebyl čas.
Mnoho lidí si sny spojuje s určitým únikem z reality. Vaše texty se mi zdají občas až takové nadoblačné. Co vás k jejich psaní dovedlo?
Pro mě jsou sny druhá strana reality, ani ne únik, ale zpráva mého snícího já o tom, co má být viděno. Když jsem začala dělat zdravotního klauna, vrazili mi do ruky ukulele, a hodně jsem začala při hraní improvizovat písničky, leckdy nesmyslné, dadaistické. Často jsem reagovala na nemocniční prostředí a vyrovnávala ho hravými obrazy. Texty mých písniček na desce jsou koláží útržků vzpomínek, loučení, vyrovnávání se s minulostí, smrtí blízkých lidí a snových zážitků z období, kdy jsem si po letech zase hodně přála hrát znovu na klavír, byl to pomalý proces osmělování.
Písničky píšete už od dětských let. Jak došlo k tomu, že jste se s nimi rozhodla začít vystupovat, nahrát je a vydat, až teď?
Jako dítě jsem si zpívala vlastní popěvky i s texty a táta, hudební skladatel, je zapisoval do svých notových sešitů a nahrával na kazeťák. Pak jsem se hudbě roky nevěnovala. Spouštěčem pro tvorbu písniček z alba Lucidní snění bylo přestěhování se do Sudet v covidovém období, tesknota starého domu i izolace od lidí. Občas jsem pak ty písničky hrála na vernisážích pro kamarády. A ti kamarádi přivedli další kamarády. A ti mě zas pak pozvali do nějaké kavárny nebo do obýváku na bytový koncert… A najednou jsem zjistila, že těch písniček mám dvacet a v pohodě můžu hrát hodinu, a také se mě lidé začali ptát, kde si to mohou pustit… až z toho postupně uzrála potřeba to nahrát.
foto: Jiřina Šmídová
A myšlenka oslovit s tím už někoho zkušeného?
Napadlo nás, s mým mužem, zkusit Marka Doubravu, který vlastně trochu inicioval moje první hraní pro někoho jiného než pro přátele, když mě pozvali s Martinem Kyšperským na festiválek Nezavřeno do Jimramova.
Martin Kyšperský už je jako „producent písničkářek“ docela proslulý…
Já jsem nejdřív oslovila Marka. Chtěla jsem po něm, zda by nezhudebnil nějaké texty Jána Sedala. On mi odepsal, že se mu ty texty líbí, ale že je moc nevidí jako texty pro Hm… Tak jsem si některé sama zhudebnila a jemu to přišlo zajímavé a pozval mě s tím do toho Jimramova, ale na produkci celé desky už neměl Marek čas. Můj muž je basista, tak jsme si to produkovali sami.
Takže ty písničky autorsky dotahujete s ním?
Ano, já vždycky přinesu nějaký nápad a text, první syrovou verzi písničky, a spolu si pak řekneme, jak by to formálně mohlo vypadat. Zda to třeba potřebuje nějakou předehru, jak to posuneme rytmicky. Petr občas zkouší opravit „chyby“ v harmoniích, ale tam se mnou moc nehne – mně někdy ty třeba harmonicky nelogické věci baví víc, než jak by měly správně vypadat podle učebnice. Takže jsme si podobným způsobem předpřipravili materiál, který jsme pak nabídli k nahrávání muzikantům, u kterých jsme se shodli, že bychom rádi, kdyby na tom s námi spolupracovali.
Oni muzikanti jsou ale poměrně vyhlášení, dá se říci, že pomyslná první liga. Jaké tak byly plány, co s těmi písničkami bude, až to společně nahrajete? Z časových i finančních důvodů přece muselo být dopředu jasné, že nastálo vás nebudou moci doprovázet?
Základní varianta je, že jsme schopni to s manželem zahrát sami dva v obsazení klávesy, basa, zpěv a funguje to pro nás i pro publikum.S Milošem Dvořáčkem a Markem Doubravou jsme pak dohodnuti, že když to bude možné a budou i pro ně odpovídající finance, že si s námi také rádi občas zahrají. Ta rozšířená kapelní sestava má skvělou energii, což je pro nás samozřejmě také zajímavé a baví nás to spolu.
Ta energie je určující?
Je to jiná, živelná energie s celou kapelou a intimnější ve dvojici. V duu je to koncentrovanější na texty a sdělení. S Milošem a Markem je to dost dobrodružné a místy docela divoké.
Jakou muziku vy sama ráda posloucháte? V posledním roce jsem asi nejčastěji poslouchala Beth Gibbons a její album z roku 2024 Lives Outgrown. To asi byla ta nejsrdečnější záležitost: tím, že to je meditace zralé ženy o životě a plynutí času, mě hodně oslovila. Mám taky moc ráda česko-slovenské zpěvačky: Báru Zmekovou, Sisu Feher, Marii Puttnerovou, Dorotu Barovou, Martinu Trchovou, Lenku Dusilovou nebo kapelu Fallgrap. Loni jsem na koncertě v Hradci slyšela Mílu Königa s vynikající deskou Hedvábí, to mě taky nadchlo.
Vzpomenete si ještě na svůj první koncert?
Já jsem vlastně nejdřív začala
Manželský pár Vojtěch (1962–2024) a Irena (1959–2025) Havlovi patřil po čtyři dekády ke skrytým, a přitom unikátním stálicím naší hudební scény. Jejich tvorba jakoby navazovala na historickou etapu, kdy skladatelé vážné hudby ještě improvizovali. Inspirovali se renesanční i soudobou hudbou, rozvíjeli atypické zvukové možnosti violoncella, violy da gamby i etnických nástrojů a pracovali se zvuky na hranici slyšitelnosti. I když jejich tvorba kladla důraz na maximální soustředění, zůstávala komunikativní a vstřícná.
Stephan Micus, světoznámý německý multiinstrumentalista, nahrávající pro renomovanou značku ECM, sledoval roku 2006 jejich koncert v kostele sv. Václava na festivalu Colours of Ostrava z první řady: „Na cello a violu da gambu hrají, jako by vyprávěli příběhy. Tolik různých zvuků a barev, ta nejvýraznější připomíná zpěv ptáků. Nejedná se jen o užití zvuků, ale i ticha. Bez ticha není hudba. Alespoň ne skutečná hudba. Ticho je pevná půda, která umožňuje zvuky vnímat. Jako jin a jang, plus a minus, obojí musíte vyvážit. Ne každá hudba tuhle rovnováhu respektuje. Ale v tradicích Východu, a zvláště Asie je ticho důležité. Souvisí to se spiritualitou. V buddhismu a hinduismu hraje ticho velkou roli.“ Zájem o spiritualitu byl hlavní motivací pro časté výjezdy dvojice do Indie. Následující, dosud nepublikovaný rozhovor vznikl po zmíněném koncertě na Colours a odkrývá i dosud málo známé spojitosti mezi českými jogíny a undergroundem.
Když vás člověk vidí na pódiu, hned pozná, že pro vás je důležitější poslouchat toho druhého než se prosazovat sólově. Jak se to promítá do výběru hudby, kterou sami posloucháte?
Irena: Když někam vyjedeme na festival, nemůžeme předtím vstřebávat jinou hudbu. Ne že bychom někde v ústraní meditovali, ale jdeme třeba na procházku do tichých míst.Rozhlížet se po tom, co hrají jiní, začneme, až když za sebou máme vystoupení.
Takže muzikant se před koncertem odpojí od vnějších zdrojů. Aby si to uvnitř uspořádal?
Vojtěch: Ta tvořivost se rodí z ticha. Prošli jsme různými obdobími: renesanční a soudobou hudbou, avantgardou, minimalismem. Úplným základem je pro nás ticho a prázdno. Ze všech těch složek jsme si vytvořili takový vnitřní jídelní lístek. Nabídku. A z toho komponujeme.
Irena: Zajímá nás jemná práce se zvukem, s barvami nástrojů, smyčcové nástroje jsou pro to ideální. Trochu to vypadá jako práce s akvarelem. Užíváme si to jako děti.
Muzikant a jeho guru
Souvisí to s hledáním spirituality? Často se zmiňujete o vašem indickém mistrovi. Vztah muzikanta a jeho guru připomíná světové postavy: Beatles a Maharishi, Carlos Santana a Sri Chinmoy. Jak to bylo u vás?
Irena: S jógou jsme se setkali už v dětství, já jsem ve třech letech uměla stát na hlavě. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale hrozně mě to bavilo. Pak jsem si o tom něco přečetla. Také nás chvíli zajímalo křesťanství. Za totality procházeli republikou potají jogíni z Indie a s jedním z nich jsme se setkali. Okamžitě jsme věděli, že to je to, co hledáme.
Vojtěch: Ten náš guru je Swami Maheshwarananda, pochází z Radžasthánu a je autorem systému Jóga v denním životě. Jsme jeho žáky přes dvacet let.
On byl v Československu poprvé už roku 1973, jako osmadvacetiletý mladík.
Dodnes si pamatuji moment, kdy jsem na ně narazil poprvé: jako úplně začínající a neznámí se objevili v programu festivalu Boskovice, na malé scéně ve stanu na palouku pod hradem. Protože šlo nikoli o oficiální materiál, ale teprve o podklady k programu, vlastně jsem si nebyl jistý, jestli to „něco něco“ je skutečně název, anebo jen dramaturgovo dočasné pojmenování dvouslovně nazvané formace, jejíž název si zatím nepamatuje. Tehdy existovali jen pár měsíců; za své narozeniny dnes považují vydání singlu Rovina v dubnu 2019.
V kapelovém i partnerském duu se sešli zpěvačka Alžběta Trusinová, která tou dobou už více než pět let hrála na klarinet v triu Neřvi mi do ucha, a kytarista, zvukař a producent Tomáš Tkáč, jinak současně působící v kapele Pris. Obě jejich dosavadní působiště za nějakou dobu tiše zmizela ze scény – spíš tak nějak tiše vysublimovala, než že by oficiálně ukončila činnost, ale ještě předtím obě vydala své poslední nahrávky na úspěšně etablované vydavatelské značce Divnosti, za kterou stáli právě Alžběta s Tomášem. I ta časem ale – poté, co světu představila třeba Kvietah nebo Člověka krve – tiše zmlkla.
„Musíš to dělat hlavně srdcem,“ rekapituluje Alžběta. „To je asi pro kulturu typický. A když zjistíš, že chceš srdce dávat jinam, tak nemá smysl v tom pokračovat. Cítili jsme, že už labelu nedáváme to, co by bylo potřeba, a že už je to spíš jen přežívání, tak jsme to ukončili. V labelu nejde jen o výdej energie, ale i o spolupráci s lidmi, budování komunity. A nejde stíhat všechno.“ A něco něco toho nestíhali vůbec málo. Už rok po vzniku dua vychází v dubnu 2020 debutové album Začíná, na které v rychlém sledu v srpnu 2021 navazuje albová dvojka Útržky. Za tu už byli nominováni na ceny Vinyla a Apollo. Vlastně jim prý ani nevadily v té době se vynořující coronavirové lockdowny – alespoň měli dost času a nemuseli řešit, kde hrát s kapelou, kterou vlastně ani nikdo ještě pořádně nezná. A s jejíž proměňující se povahou si mnozí dodnes neví rady. „Kytarově-klávesový indie pop“ pro jedny „písničkový post-punk“ pro druhé. „Weird electro“ pro třetí, „disco-punk“ pro čtvrté a „veselý a hitový dream pop“ zase pro další. „Zdánlivě obyčejné písničky“ a „mikrosvěty, ve kterých se civilně a bez patosu zpívá o zdánlivých banalitách“.
Žánrovou nestálost a vývoj samo duo považuje za přirozené a hlavně potřebné. „To je úplně jiná kapela!“ směje se Alžběta dotazu, jak se dnešní něco něco liší od toho z jejich začátků. „A myslím, že je to tak správně. Je škoda zůstávat na místě, navíc zrovna v takové oblasti, jako je hudba, která nabízí strašně moc možností. A nejen z hlediska žánrů. Když si řekneš, že chceš dělat muziku, máš opravdu hodně možností, kde začít: můžeš zkoušet ovládat nástroje, můžeš zkoušet psát texty, můžeš zkoušet ovládnout produkování… A spoustu dalších věcí, do kterých můžeš a chceš proniknout. Jsem ráda, že jsme jiní, než jsme byli na začátku.“
