Koncepce druhého alba netradičně obsazeného (mj. se dvěma bicími soupravami) septeta The Individual Beings je „banální“. Odhaluje ji i název Better (Lepší), vyjadřující mravoučnou banalitu: „Měli bychom usilovat o to být lepšími. Stát se lepší verzí sebe sama a sledovat, jak to zarezonuje uvnitř nás a v lidech z našeho okolí,“ vysvětlil trumpetista a kapelník Tomasz Dąbrowski.

Hudba ovšem nezní banálně ani náhodou. Právem označil magazín DownBeat polského, ve Švédsku usazeného trumpetistu za jednoho z „nejtvárnějších a nejzvědavějších evropských hráčů současnosti“. Těžko posoudit, zda je Better lepší než eponymní debut septeta The Human Beings (2022) nebo než předchozí Dąbrowského alba s jinými sestavami. Dąbrowski prostě setrvale tvoří kvalitní muziku. Chvíli působí jako současný straight-ahead jazz. Jenže pak se po skandinávsku zatoulá do inspirací soudobou hudbou nebo brouzdá krajinou volné improvizace, přičemž každý muzikant má v zásobě kupu nosných nápadů. Tomaszovy zkomponované a nazkoušené momenty přitom patří k těm mimořádně zajímavým a „nepředvídatelným“, kdy se harmonická překvapení vrší na překvapení.

Stejné je to se soundem. Přestože většinou slyšíme v podstatě tradiční akustický jazzový ansámbl, nejen Dąbrowski vytříbil cit pro využití šumů, ruchů, upravených přirozených zvuků a vůbec elektroniky (Grzegorz Tarwid sice dává přednost klavíru, ale syntezátor má po ruce, s elektronikou pracují i oba bubeníci). Dávkuje ji ovšem velmi vyváženě: „Jako kdybych pracoval s barvami. Malíř taky nenanese všechny barvy na plátno najednou.“ Sound dechových nástrojů a jazzové rytmické sekce tak nečekaně prolákne do futuristického virtuálního zvukového vesmíru a zase zpátky. Posluchačský zážitek srovnatelný s tím, jak dobří režiséři sci-fi filmů zobrazují náhlý průlet červí dírou. Ale ať už nás Dąbrowski vezme kamkoliv, je to v jeho světě sonických idejí… ehm, Lepší.

V experimentálním hudebním meziprostoru vzniklo hned několik velmi zajímavých alb postavených čistě na vokálních výkonech. Jedno z nich má na svědomí japonská hlasová umělkyně Hatis Noit. Ta se jako naprostý samouk nechala ovlivnit japonskou klasickou hudbou, operou, buddhistickými chorály, bulharským a gregoriánským zpěvem, ale i avantgardními a popovými umělci. Debutovala v roce 2014 nahrávkou Universal Quiet, pro mezinárodní publikum její talent odhalil v roce 2018 nezávislý label Erased Tapes, který v licenci vydal její čtyřskladbové EP Illogical Dance. Definitivní průlom přišel v roce 2022 s deskou Aura, která se stala v určitých kruzích velkou událostí (Hatis vystoupila loni v pražském Paláci Akropolis na showcase večeru Erased Tapes). Není tedy překvapením, že vydavatelství připomíná rok a půl starou kolekci aktuální reedicí. Album můžeme brát jako katalog autorčiných vokálních možností i zálib. Na rozdíl od Lyry Pramuk, která se na deskách prezentuje ucelenější, kompaktní výpovědí využívající možností postprodukce, Hatis zní na desce Aura jednou jako pokračovatelka avantgardních výbojů Laurie Anderson, případně novější Holly Herndon, podruhé přitakává tradici Lise Gerrard spolupracující s bulharskými ženskými sbory, potřetí se ambientním zaříkáváním blíží projevu Julianny Barwick. Pokaždé je hlasově suverénní, kdy její hlasové výrazivo dokáže v aranžích připravit originální aranžérský novotvar. Dohromady ale netuším, kromě jistoty, že Hatis Noit je výjimečnou interpretkou, se kterou mám tu čest. Deskou se nevine ona legendární červená nit. Na koncertech roztříštěnost repertoáru tolik nevadí, na desce je potřeba výsledné vyznění hlídat výrazně přísněji. Možná proto z desky v pozitivním slova smyslu vystupuje kompozice Inori, na které hlas Hatis doplňují terénní nahrávky z bezprostředního okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde se odehrála v roce 2011 velká jaderná havárie. Zde se totiž veze čistě na atmosféře prostředí a svou prostotou ukazuje možnou cestu ze současného labyrintu.

Pokud by měla jedna skupina postpunkové historie získat nálepku „zapomenutého klenotu“, pak jedním z favoritů jsou rozhodně Angličané And Also The Trees. Přitom nástup na scénu měli nadějný. Skupinu vedenou bratry Simonem a Justinem Jonesovými, si pod svá křídla vzali samotní The Cure. Robert Smith produkoval jejich druhé demo, bezejmenný debut z roku 1984 pak bubeník/klávesák Lol Tolhurst. Kapelu podpořil vlivný John Peel na BBC Radio 1, skupina vyjela na evropské turné a zde se rozlet skupiny zastavil, ať dělala, co dělala. Zatímco většina kapel by díky této skutečnosti dříve nebo později svou činnost ukončila, And Also The Trees realitu akceptovali a s menšími přestávkami fungují dodnes. Letošní deska Mother-Of-Pearl Moon je už šestnáctá v pořadí! Už koncem osmdesátých let And Also The Trees začali integrovat na gotiku nezvyklé nástroje – nejprve mandolínu, posléze dechové nástroje, nejčastěji klarinet. Navíc svou hudbu začali čím dál víc ztišovat. To je případ jak posledních řadových desek, tak koncertní prezentace kvinteta. Materiál Mother-Of-Pearl Moon bychom mohli zařadit do prostoru mezi soulově/rockové elegány Tindersticks, psychedelické klasiky The Legendary Pink Dots nebo berlínské Autralany Crime And City Solution. And Also The Trees stále nepřestalo bavit vykreslování temných zákoutí britského venkova. Nenápadná, ale podobně uhrančivá, tlumená hudba pětice nabízí vedle klasické rockové instrumentace, mandolíny a klarinetu prostor i pro další dechové nástroje nebo autoharfu. Vzniká tak dostateční prostor pro vemlouvaný vokál Simona Jonese. Hudba skupiny je opakem testátorem poháněného stadiónového rocku. Kapela se nepředvádí v sólech. Když je má potřebu nechat mluvit pouze hudbu, vsadí spíše na zvukově psychedelickou koláž, zde nazvanou No Mountains, No Horizon. Je škoda, že pětici jsme neměli možnost v Česku nikdy vidět naživo. Jsem přesvědčen, že své posluchače by si tato introvertní hudba našla. I díky výbornému novému albu.

Na existenci kontrabasisty Ethana Philiona, původem z Chicaga, jsem narazil díky skvělé nahrávce jeho desetičlenného bandu Meditations on Mingus (Sunnyrecords 2022). Gnosis charakterizují především dvě věci: souzvuk dechových nástrojů – altsaxofonu Grega Warda a trumpetisty Russe Johnsona, znějící v celé škále nálad, v určitých momentech se jejich expresivita dostává až k hranici free jazzu. To parádně zazní hned v úvodu skladby The Boot. Druhým výrazným jevem je samotná hra Ethana Philiona na kontrabas, sršící hardbopovou energií, patřičně zvýrazněná zvukově. Album tvoří šest skladeb; s jednou výjimkou všechny od Philiona. Tou výjimkou je What Love od Charlese Minguse (1960). Ve skladbě autor parafrázoval hned dvě jiná témata jazzových standardů – What Is This Thing Called Love a You Don´t Know What Love Is; baladické polohy se střídají s rozverností, nejsilněji prezentovanou právě Wardovou trubkou. Philion si zde dopřeje krásné, bluesově laděné sólo, k němuž se přidávají bicí Dana Halla. Sheep Shank je rychlou bopovou jízdou s „parkerovsky“ zpívajícím Wardovým altsaxofonem a opět tomu odpovídajícímu basovému sólu. Protipólem v dynamice je pak pasáž trubky; kontrabas její sólo neustále komentuje v napínavém dialogu. Zajímavě zní úvod Nostalgie, kdy vyšší tóny basy znějí téměř jako hra na preparovaný klavír; nálada odpovídá názvu skladby, Johnsonova trubka, posléze doplněná souhrou s altkou, malují lyrickou náladu, oba nástroje se doslova rozněžňují. Následující Comment Section je ostrým střihem free improvizací a durdícími se dechy nad smyčcovým basováním. Codou je současně titulní filozofující skladba alba – Gnosis. Melodické téma, místy s lehce orientálními příznaky, pomalé, s táhlými zvuky dechů a opět s hrou kontrabasu, které se vyplatí pečlivě naslouchat. Skladba  se vyvíjí až k extaticky spirituální pasáži v závěru. Skvělá nahrávka navazující na africké kořeny jazzu v moderní podobě!

Před třinácti lety založila tuhle kapelu trojka superváž(e)ných muzikantů – kytarista Guthrie Govan, baskytarista Bryan Beller a bubeník Marco Minnemann. Od té doby dělají všechno pro to, aby se nebrali tak vážně. Listopadový koncert v nadupané pražské Akropoli byl toho důkazem. Govan: „Nudná fúze je v podstatě antitezí toho, o co se snažíme, vždycky jsme chtěli vytvořit něco zábavnějšího a podvratnějšího. Naší prvořadou prioritou nikdy nebylo předvádět se v tom, že na své nástroje děláme věci, které by publikum na své nástroje dělat nemohlo. Máme pocit, že kdykoli hrajeme společně, vzniká z toho opravdová radost.“ A má pravdu: The Aristocrats se dobře baví. Vydali čtyři alba hutných, divoce nepředvídatelných a stylově neuctivých instrumentálek – od drtivého metalu, psycho funku, proto-jazzu se šílenými příměsemi swingu, ba i country, s praštěnými názvy skladeb jako Sweaty Knockers, Blues Fuckers a The Kentucky Meat Shower…

Po pěti letech pekelnicky zábavné, mistrovsky muzikantské trio stvořilo novinku Duck. Kromě mého osobního vjemu, že cover alba útočí na prvenství v kategorii „nejulítlejší obal roku“, je muzikantsky skladatelský posun až neuvěřitelný. Vpád dravého metalově-swingového klenotu Hey, Where’s MY Drink Package?, jehož dvojitý ba trojitý rytmus naráz zmate i školeného muzikanta, šlape i přes multisložitost jako rocková písnička. Aristoclub už vůbec nedá šanci vydechnout, jízda největší, nejhustější jazzy metalodisco! Pak divoký riff-banger Sgt. Rockhopper, kde Govan neurvale zneužívá hmatník k démonickým ritům, až se vám srolujou ponožky. Z každé zahrané noty je cítit čistá muzikantská radost, i sranda. Místy se v mikronáznacích objeví kousíčky klasických jazzových standardů (obzvlášť v basových linkách), což je fikaně nenásilné přiblížení jazzu pro zaryté rockery. A závěrečný divadelní tangovalčík se samplovanými housličkami po židovsku This Is Not Scrotum, když se překlopí do polyrytmické řezavé hutnosti, ach! Hodni svého názvu.

Brněnsko-sarajevská Kulturní úderka pojmenovala čtvrtou řadovku věru štěpně. I když co dnes ještě pobouří? Vlastně můžeme brát titul alba spíše jako… vřelé, hluboce člověčí, citlivé vyjádření určitého pocitu. Nebo ještě jinak. Druhé slovo z názvu přece nekončí na -o, ale na -a. A titulní obrázek digitálního alba zachycuje nástroj (zřejmě) na odstraňování toho onoho, tudíž jde vlastně o název konstruktivní, pozitivní, že.

Ale bez legrácek, Kulturní úderka je ve svém fúzování blues rocku, alternativy, funku a lecčehos dalšího zase o kus přesvědčivější. Byť hlavní práci na „dotažení“ nového ksichtu už odvedla na předchozí desce Black Metall (viz UNI 5/2020). Zní soudržněji. Navzdory tomu, že chvíli hrne tradicionalistickou dvanáctku (byť blues tu oproti minule trochu ubylo), v Mother And Her Child obkreslí altrockové hitíky (také jste si při téhle písničce vzpomněli na sound Spin Doctors, nebo je to náhoda?), v Loosing My Best Friend se vydá na parodický výlet za pokleslým americkým pop punkem se špetkou reggae nebo ve zvláště vypečeném kusu Egoskeptik zavzpomíná na rap-funk-metal 90. let. A čím dál lépe se Úderce daří zachytit do nahrávky „živou“ energii. Po třiceti letech přerušené existence (je to možný, jak to letí?) se kapela nevyklidnila, ale spíš ještě nabírá na dravosti. Na balady, jaké tvořily důležitou součást Black Metall, tentokrát nedošlo. Tedy pokud nebudeme považovat za výjimku úvodní znervózňující anti-baladu Don’t Wanna Love You se záměrnými disonancemi elektrického piana a výbušnou funkovou vsuvkou. Klávesista a pan profesor Omer Blentić, který se přidal ke skupině v její druhé inkarnaci, už tolik virtuozně neklasicizuje, zato ještě zemitěji zapadl do výbušné dynamiky „tělesa“.

Ještě nějaké novum? Jadrná čeština v Egoskeptikovi a slogan Ovčí bůh jde Štěpánovi Dokoupilovi frázovat a vyřvávat stejně dobře jako angličtina.

Na h… je zkrátka takové šikovné prkénko na odstrčení… blbé nálady.

Název Škovránok (Skřivánek) i obal alba by mohl evokovat cosi folklorního a určité ohlasy lidovek v hudbě i textech jistě objevíme. Jde ovšem o zcela jiný druh ptáčka. Hned úvodní píseň Kam ma dovedieš je vystavěna na repetitivním „minimalistickém“ motivu, postupně rozkošatělém smyčcovými nástroji a podloženém rockovou rytmikou. Podobnou stavbu vlastně má většina skladeb na albu, ať už jsou snivé, míří k nervnímu alternativnímu rocku či – neberme to tentokrát jako nadávku – ke stereotypům severského folk metalu. Rukopis kompozic charakterizují také rozvolněné „hymnické“ nápěvy, vycházející z melodických oblouků violoncella.

Mateje Tkáče mohou znát pozorní čtenáři bookletů, resp. kreditů digitálních vydání alb, coby žádaného slovenského sidemana (Jana Kirschner, Para, Katka Koščová, Longital, Nany Hudák). Nejčastěji jako violoncellistu nebo baskytaristu. Z role doprovazeče ho ovšem vytrhla potřeba vlastního vyjádření. Podle tiskové zprávy řeší v písních „boj s náročnou chorobou, ztrátu nejbližších i otázku, kam nás život dovede, když se mu odevzdáme“. Kromě bicích, na které hraje Vlado Leškovský, si Tkáč všechny nástroje a vokály natočil sám. S tím, že o harmonické výplně se často starají rozložené akordy kytary. A cello působí v soundu „nejnosněji“, často vypráví příběh emotivněji než text a zpěv. Což není výtka směrem k „muzikantskému“ vokálu, který působí spíš jako další nástroj, byť větší soustředění na pěvecký výraz by nahrávce prospělo. K nejzajímavějším kusům na albu pak patří na smyčcích vystavěná, členitá desetiminutová kompozice Memento Mori.

Jako upřímný debut je deska jistě hodná pozornosti. Škovránok cvrliká přesvědčivě, byť na ploše celého alba vyzní poněkud monotónně (i když i to má svoje kouzlo). Pokud by ale v budoucnu ubral z „doom folkových“ klišé, rozrostl se alespoň na menší pódiové hejno a zpestřil projev komunikací s dalšími muzikanty, doletěl by výš.

Vydavatelství Glacial Movements už osmnáct let nabízí posluchačům ambientní hudbu inspirovanou krajinami věčného sněhu a ledu. V současné době v Berlíně žijící Kanaďan Aidan Baker se proslavil nejprve jako polovina drone ambientně/rockového dua Nadja, aby po čase začal být podobně aktivní i jako sólista. Spojení obou subjektů není nové. Na minulé, zde vydané desce se Aidan prezentoval hrou na akustickou dvanáctistrunnou kytaru. Nové album je plně postaveno na zvucích/hlucích elektrické kytary. Hlavní inspirací kolekce byla literární Ledová trilogie Vladimíra Sorokina, která si zahrává s myšlenkou pádu meteoritu do oblasti Tunguska. Událost uvolní do ovzduší patnáct tisíc let staré viry zamrzlé v permafrostu, a tragédie je na světě. Výsledkem Bakerovy inspirace jsou dvě třicetiminutové skladby. První z nich, nazvaná Sibericum, je hutným, jednolitým hlukovým kusem, neustále se proměňujícím v čase, zatímco druhá polovina desky nazvaná Massiliensis je mnohem proměnlivější. Nad oběma se ale vznáší zlověstný mrak tušení. Znáte ten pohled na blížící se bouřku, černá hradba v ovzduší roste v tichu před očima. Aidan Baker hudebně vytvořil podobnou situaci, kdy ale hluková hmota nedává žádnou informaci o tom, co je před námi a kdy nás zasáhne. Kytarově hlukové vrstvy se v první polovině překrývají přes sebe jako klubko hadů. Jsou neustále v pohybu, někdy více, jindy méně. Jejich konfrontace je narušována pouze drobnými doprovodnými jevy, zde reprezentovanými občasnými drobnými vrzavými vstupy, které mají podobu nezvyklých sól. I když nás v první polovině autor trápí absencí jakékoliv gradace, skladba i tak nepostrádá napětí, které vás udrží doposlouchat kompozici do konce. To druhá půlhodinovka je jemným závanem v prostoře nabité statickou elektřinou. Jednou zazní jednotlivé kytarové tóny, dojde k nečekanému ztišení, aby v druhé polovině vygradoval atmosféru kompozice do surově hlukové polohy. Klenot pro znalce.

V recenzi na předchozí album Digital Vagrancy (viz UNI 4/2022) jsem použil přirovnání „jako by Frank Zappa byl jedním z Beatles“. To sedí i na poslední desku PsychoYogi s fiktivním přenosem možného vývoje zappistických Beatles nebo beatlesovaného Zappy bez odstoupivšího Johna Lennona. Samozřejmě nadsázka. A možné připodobnění. Konkrétně titulní skladbu-píseň Brand New Face by po mnoha letech úhoru měl jistě moc rád ve svém portfoliu Paul McCartney. Kytarista, zpěvák a vrchní skladatel kapely Chris Ramsing si nese své hudební nápady ryze unikátně.

Pro tuto poslední akci si Ramsing kromě obvyklých pachatelů kapelního gangu Izzy Stylish (basa), Justin Casey (bicí) a Toby Nowell (alt a soprán sax plus trubka) přizval dva zkušené odborníky: Ben Woodbine-Craft (housle) a Tim Smart (pozoun, mj. The Specials). Tahle banda výtečníků sice nenasadila „zbrusu novou tvář“ Brand New Face, neb zanechala stopy i zjevné otisky, jež odkazují na mnohé jejich předchozí činy. K soudu se však nikdo z předvolaných, žel, nedostavil. Zmíněný podezřelý McCartney se skrze své právníky vytáčel jako cikánský houslista v písni Everything Before, trio Stravinský/Bartók/Glass zbaběle prchalo všemi směry jako v The Chase (Honička). Pro soud a žalobce bída. Přitom se všichni přiznají už v otvíráku Destitution (Bída) a následné swingující Arts & Farces (Umění a frašky)! Procesu (The Process) se vyhnul kromě pár skic i pouštní malíř Captain Beefheart. Melodiku většinou nesou žesťové nástroje, housle a tóny vybrnkávané kytary s basou v protisměru. Ramsingův vokální přednes je někde na pomezí zpěvu a vyprávění, nikoli deklamace, jeho zpěv koloruje a zároveň mluvou „křičí“ bez křiku, s osobitým témbrem, trochu šeptavě zajíkavým, ale nikdy falešným. Není dominantou, ale tím, že jde záměrně proti udané harmonii nástrojů, je dalším nástrojem, dodává na důrazu textu. Málokdy dokáže takhle vnitřně komplikovaná, aranžně složitá hudba být vlastně písničkově zapamatovatelnou.

Kytarista Vilém Spilka si zřejmě s Karlem Effou zazpíval semaforský song „…když pátá struna praskla, čtyři postačí…“ – a na novince hraje na basu. Album je pojato „dálněvýchodní stylizací“ bookletu s takovou důsledností, že i disk je červený jako slunce na státní vlajce Nipponkoku a bez popisu. Rovněž japonsky znějící název tria vznikl kombinací SAxofon-KOntrabas-BIcí a Banzai je zvoláním sláva či hurá! A teď k hudbě: autorem sedmi z deseti skladeb je Vilém Spilka, po jedné přispěli saxofonista Radek zapadlo a bicista Martin Kleibl a CD uzavírá ryzí swingový americký standard Autumn In New York. Hudebně vše předestře prolog první skladby Kukaido hraný na basu a jednoznačná melodie sopránky. Marná sláva – melodika japonské hudby, klasiky i folklorní je přítulná, lze říci krásná. Ve dne a v noci však hudbu vrací do bopovějšího modu, delším sólem se vyžije Vilém Spilka, barvu skladbě dodá tenorsaxofon, osvěžující explozivní hru předvede Kleibl. Saxofonista Zapadlo zde, ostatně jako ve všech skladbách, svou invencí a melodickou hrou dokládá, že patří k našim nejlepším sólistům. Při Beguin aus Brünn se mi z podvědomí vynořily hned dva zážitky: setkání s orchestrem Carly Bleyové na Jazz Jamboree ´81 a hudba v jistém baru ve Špindlerově Mlýně v tutéž dobu. Napadá mě ještě saxofonista Takeru Muraoka s opačnou cestou – od japonského folkloru k americkému jazzu. Moravští jazzmani ovšem neopomínají své kořeny – proto zde zazní rytmicky těžkotonážní Hanácké gospel a „sklípkově“ zasněné Velkomoravské blues. Skladba Na cestě nás latinsky tanečně vede impresionistickou Cestou za modrým sluncem; melodické sólo tenorsaxofonu je doplněno žhavým sólem bicích. Poklusem Říšského funku se dostaneme k Bulharskému valčíku, rovněž decentně „funkujícímu“, až skončíme, kde to vše s touto hudbou začíná, na broadwayském Podzimu v New Yorku roku 1934. Příjemně znějící hudba s okamžiky pro labužníky, vhodné k pseudoorientální modulaci večírku.