Kafka výtvarný

Každý má svého Kafku, opakuje často v rozhovorech Otto M. Urban, kurátor právě probíhající výstavy Kafkaesque v pražském DOXu, která reflektuje dílo Franze Kafky prostřednictvím děl současných českých i zahraničních umělců, včetně hvězd jako David Lynch, Matt Collishaw, Jake a Dinos Chapmanovi nebo Josef Bolf. S jistou nadsázkou by se chtělo dodat – svého Kafku a nedořešený vztah k otci, protože odkaz právě na Kafkův Dopis otci se objevuje na výstavě hned několikrát.

Vliv Kafky na umění započal už za života spisovatele. Sám spisovatel, znalý světa umění, se obával příliš doslovných ilustrací svého literárního díla a nabádal vydavatele k opatrnému výběru ilustrátorů. Což se nesetkalo s velkým nadšením, a knihy tak získaly svůj výtvarný doprovod až po Kafkově smrti. Za první ilustrace jsou považovány barevné akvarely německého výtvarníka Wilhelma Wessela k Proměně z roku 1924, roku 1935 se protnuly cesty Kafky a Toyen na obálce prvního českého vydání Zámku. Česko-americká grafička Jarmila Mařanová byla jedním z prvních umělců, kteří se zabývali holocaustem. Kafkou se zabývala dlouhodobě, doprovodila Proces, řadu povídek i Kafkovy dopisy.

V říjnu 1936 se v Praze uskutečnil Večer Franze Kafky, o čemž informoval deník Právo lidu: „Mladý grafik Hans Fronius vystavuje v Krasoumné jednotě (Praha II., Pštrossova 12) své dřevoryty a kresby. [sic] z nichž největší část ilustruje dílo pražského básníka Franze Kafky. V rámci výstavy bude uspořádána ve čtvrtek 1. října o 20. hodině přednáška (německy mluví Max Brod a Otto Pick) o dosud nezveřejněné pozůstalosti Franze Kafky. Po přednášce budou předneseny ukázky z neznámých Kafkových prací. Vstupné 3 Kč.“ Fronius se Kafkou zabýval celoživotně a vytvořil na tři stovky expresivních prací.

I grafik a malíř František Tichý nakreslil v roce 1957 ilustrace ke Kafkově povídce Doupě, nejslavnější je však jeho Kafkův portrét z téhož roku. Vydání Procesu z roku 1958 v nakladatelství Československý spisovatel pojal včetně obálky, typografie a vazby Zdenek Seydl. Všechny ilustrátory jmenovat nezvládneme, ale komiksové ztvárnění Zámku Jaromírem 99 a Davidem Zane Mairowitzem vynechat nemůžeme.

Ke Kafkovi se hlásil český informel, strukturální abstrakce se syrovou estetikou – Jan Koblasa, Mikuláš Medek, Josef Istler, Zbyněk Sekal, Robert Piesen, Jiří Balcar, Zbyšek Sion. Kafka byl oblíbeným námětem i Adolfa Hoffmeistera. V devadesátých letech sice začíná Prahu zaplavovat nános kafkovských suvenýrů, vznikají ale také díla podobizny Kafky od Josefa Istlera, Vladimíra Suchánka nebo Jiřího Slívy, Michael Rittstein maluje Řehoře Samsu na dovolené v Karibiku, fanouškem Franze Kafky je i umělec Jan Gemrot. A pak je tu Jan Švankmajer. Podvědomí, absurdita, temný humor a vizuální působivost zkoumající témata proměny s Kafkou značně rezonují.

V pražském veřejném prostoru nalezneme hned několik Kafkových památníků. Prvním je busta z roku 1966 na zdi bývalého domu U věže v sousedství kostela sv. Mikuláše na Starém městě, kde se Kafka narodil. Sochař Karel Hladík dílo konzultoval s Kafkovou neteří i Maxem Brodem, který vybral výslednou variantu, dobový tisk ale o díle mluvil jako o Strašidle z Kaprovy ulice. Z roku 2003 je známá socha Jaroslava Róny s Kafkou sedícím na prázdném obleku v ulici Dušní. Soutěž vypsala Společnost Franze Kafky, zúčastnili se Karel Nepraš, Olbram Zoubek nebo Stefan Milkov, jehož bronzová busta Kafky je dnes v hotelu Savoy (dříve Krone) ve Špindlerově Mlýně, kde Kafka pobýval a rozepsal Zámek. Nepřehlédnutelná technologicky výjimečná leč spíše turisty vyhledávaná je otáčivá socha Davida Černého u Národní třídy.

A co Kafka za hranicemi českých zemí?

Fondazione Prada v Miláně uspořádala roku 2020 výstavu „K“ inspirovanou třemi nedokončenými díly – Amerika, Proces a Zámek, která byla posmrtně vydána v letech 1925 až 1927. Nedokončenost umožnila mnohostranné interpretace, které pro výstavu zkoumali výtvarný umělec Martin Kippenberger, filmový režisér Orson Welles a kapela Tangerine Dream. Kippenbergerova instalace The Happy End of Franz Kafka’s America z roku 1994 a film Orsona Wellese Proces z roku 1962 doplnilo album Franz Kafka The Castle od skupiny Tangerine Dream.

Psychologická hloubka, symbolika, metafory, existenciální témata a absurdita Kafkova světa ale lákala a láká i další velká jména světového umění. Významný představitel surrealismu Max Ernst byl Kafkovými spisy hluboce ovlivněn a ilustroval i Kafkovu Proměnu. Salvador Dalí našel inspiraci v Kafkových tématech metamorfózy a psychologického neklidu. René Magritte sdílel Kafkovu fascinaci tajemným a nevysvětlitelným. Magrittův životopisec napsal: „Magritte je mistrem zvědavého oka, klíčové dírky, dveří, prahu… Je snad jediným umělcem, který může soupeřit s největším ze všech praktiků v této oblasti, Franzem Kafkou.“

Franz K. na domácích divadelních scénách

Poté, co liblická konference o Franzi Kafkovi z roku 1963 rozvířila na mnoho let dopředu domácí kulturně-politické poměry, posrpnové neblaze proslulé Poučení z krizového vývoje ji dokonce jmenovalo jako jeden ze zárodků kontrarevoluce (pro později narozené: šlo o hanlivé označení pro přechodné tání ideologických ledů), objevila se první domácí divadelní inscenace, inspirovaná dosud tabuizovaným pražským německým literátem. V roce 1966 inscenoval v Divadle Na zábradlí Jan Grossmann svoji dramatizaci románu Proces, Josefa K. ztvárnil Jan Přeučil. I když jsem v těch letech jako student v Praze pobýval, žádnou z repríz jsem nestihl, o ostatních kafkovských divadelních zážitcích už budu ovšem referovat z osobní zkušenosti, i když paměť není vždy posílena recenzními odkazy.

Na dlouho dobu byla Grossmannova inscenace kvůli vzniklé normalizaci ojedinělá, blýskat na lepší časy se začalo až v roce, na jehož sklonku to konečně prasklo. V roce 1989 se dokonce z iniciativy aktivu mladých divadelníků, z nichž se později formovala redakce i redakční okruh časopisu Svět a divadlo, konal kafkovský minifestival, na němž bylo možné zhlédnout adaptaci Ameriky Studia Ypsilon (Kafkův text v dramatizaci Zdeňka Hořínka nastudoval principál souboru Jan Schmid), stejnou předlohu připravil s brněnským Ochotnickým kroužkem tehdy ještě ne příliš známý Jan Antonín Pitínský, rovněž amatérský soubor ze slovenského Zelenče přivezl do Prahy inscenaci Proměny v režii pozdějšího muzikálového přeborníka Jozefa Bednárika, a HaDivadlo, které se z Prostějova v té době už přestěhovalo do Brna, zapůsobilo na diváky sugestivně pochmurnou atmosférou Procesu s nezapomenutelnou kreací Jána Sedala v roli absurditou zasaženého a obžalovaného Josefa K. Jevištní dílo nastudoval Arnošt Goldflam. Některé z těchto inscenací byly však již poněkud staršího data a signalizovaly tak pohyb, k němuž v osmdesátých letech v nekonformních divadelních souborech docházelo.

Pokusme se další Kafkou inspirované inscenace seřadit podle titulů. Proces přivezlo už v roce 1990 na svou minipřehlídku do Prahy bratislavské divadlo Astorka-Korzo 90 (dnes známé pod kratším a přehlednějším označením Astorka), uvádím ho jako domácí inscenaci, tehdy jsme ještě nebyli „rozpůleni“. Režisér Roman Polák připravil dynamickou podívanou s Matejem Landlem v hlavní roli, projekt působil tehdy dost provokativně i vzhledem ke spoře oděným (dámské role) či obnaženým (trestaní hlídači) protagonistům, tehdy taková – dnes téměř všední – prezentace byla ještě vzácná. Proces, který prezentoval Jan Antonín Pitínský ve zlínském divadle (se Zdeňkem Julinou jako Josefem K.) v roce 1998, měl tvar velké jevištní fresky a také připomněl, že s tímto divadelním souborem na východě republiky je nutné počítat i při vzniku náročných, nepodbízivých jevištních děl. Významnou divadelní událostí pak bylo zpracování znepokojivého románu Dušanem Pařízkem v Pražském komorním divadle v roce 2007 s Martinem Fingerem v hlavní roli, představitel zprvu dlouhou část první kapitoly vyprávěl jako monolog a až pozvolna se tvar začal vyjevovat jako divadelní hra, na jeviště přibyly další postavy. Gabriela Míčová ztvárňovala všechny ženské, mezi herci se objevil i komponista Ivan Acher, který byl autorem nervního hudebního podkresu tohoto jinak „civilně“ vyhlížejícího díla. O čtyři roky později nastudoval Ivan Rajmont Proces v dramatizaci Evalda Schorma s ostravským divadlem Aréna, a jak Pařízkova, tak tato kafkovská variace znamenaly drobné či výraznější posuny v zobrazení hlavního, absurdně souzeného hrdiny v porovnání s Kafkovým „osudem smýkaným“ Josefem. V Pařízkově verzi ho dokonce oslovovali Pepo. O obou jevištních dílech jsem psal v Divadelních novinách, z toho, které se týká projektu Ivana Rajmonta, si dovolím krátkou citaci: „Humor, který je v originální předloze nepochybně přítomen, akcentuje inscenace velmi výrazně. Stálá hvězda souboru Michal Čapka ztvárňuje Josefa K. jako nepříliš sympatického úřednického náfuku, což dodává celku zvláštní dráždivost, okořeněnou nezapomenutelnými proměnami ,ženského principu‘ v podání talentované Terezy Dočkalové.“

V roce 2022 připravil Proces v brněnském divadle Polárka, zaměřeném především na rozšiřování kulturního obzoru dětí a mládeže, režisér Filip Nuckolls, zásadní a dodnes uváděné zpracování předlohy vzniklo o rok později u ostravských Bezručů v režii Jana Holce. Inscenace v black and white výpravě Jána Tereby – a využívající i live cinema – představuje Josefa K. (v interpretaci Jáchyma Kučery) jako bytost nikoliv zaskočenou a pasivní, ale vzpurnou. Řada kolegů kritiků považuje proto projekt za málo kafkovský. Já ho oceňuji, nelze si také nepovšimnout další muzikantské participace Ivana Achera, tentokrát herci zpívají v inscenaci jeho songy na Kafkovy texty (německy). A na červen tohoto roku chystá premiéru Procesu pražská formace Art Way, působící v Divadle Kolowrat. Lze předpokládat, že v souvislosti s jubileem se objeví i další projekty, „oslavencem“ a jeho dílem inspirované.

Zámek je ve srovnání s deskriptivním Procesem literárním dílem o poznání enigmatičtějším, odpovídají tomu i inscenace, s románem s větším či menším úspěchem zápasící. K těm méně podařeným patřil v roce 1993 pokus režiséra Petra Palouše, který nastudoval v Divadle Ká (dnes Divadlo Komedie) dramatizaci Jana Vedrala s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli. Na Zámek pak došlo až v roce 2002, kdy téměř souběžně vznikly inscenace v Ostravě a v Brně. Tu ostravskou v divadle Aréna nastudoval Pavel Cisovský, brněnskou pro tamní statutárně hlavní činohru (dnes Národní divadlo Brno) připravil tehdy teprve začínající Martin Čičvák. Dílo se vyznačovalo svěží senzibilitou i přízračnou kafkovskou tajemností, zeměměřiče K. ztvárnil Filip Čapka (starší bratr již zmiňovaného Michala), jednoho ze dvou poslů Václav „Zátopek“ Neužil. Autor předlohy by se myslím nepodivoval nad tím, že z představitele vedlejší role vyrostla divadelní a filmová hvězda, zatímco interpret partu hlavního, s nímž si poradil znamenitě, dnes moderuje televizní kutilské magazíny (Polopatě). A v roce 2010 se k dramaturgické odvaze vzepjali v Divadle na Vinohradech a Zámek tam nastudovala Natálie Deáková. Inscenace s Jiřím Dvořákem v roli K. stála rozhodně za pozornost, repríz ovšem proběhlo v konzervativním měšťanském divadelním stánku pramálo.

Hráč s tísní a černým humorem

Skoro neznámý unikátní jedenáctiminutový kraťas Jana Němce Matka a syn (1967) byl cosi jako spouštěč pro ještě tvrdší zákaz čehokoli kafkovského v celém tehdejším východním bloku. Film experimentálně a na rychlo vznikl po telefonickém, cenzurou a StB přerušovaném, hovoru Jana Němce s Ester Krumbachovou během třídenní pocty dvěma autorovým dílům Mučedníci lásky a O slavnosti a hostech (oba 1966) na Amsterdamském filmovém festivalu. I ten největší vrah vychází z lůna a lásky věčně milující matky.   

„Film je vyumělkovaný, falešný konstrukt. Předstírá, že rekonstruuje realitu. Ale nedělá to, je to manipulativní forma. Je to lež, která odhaluje pravdu. Ale když film není dílem umění, je právě spoluviníkem v procesu manipulace.“ Dvaaosmdesátiletý rakouský režisér Michael Haneke (*23. 3. 1942 v Mnichově) saframentsky dobře ví, o čem mluví a jak to pojmenovat. Je podivínským mistrem, jehož filmy se vymykají běžným představám o hraném filmu. Tiché dlouhé záběry/scény zdánlivě ničeho, inscenované až do bolestného něčeho-čehosi natolik až buněčně niterného, že si senzitivní divák, nikoli (s)prostý pragmatický intelektuál, fyzicky odžije a ještě nějakou dobu po projekci nese vpravdě svíravou bolest, i opačný pól – oddech a naději, že ještě žije. Haneke v roce 1997 natočil dvouhodinovou svéráznou para-adaptaci Kafkova myslím nejsložitějšího románového textu Zámek (Das Schloß). Zdánlivě a zde záměrně zřetelně fádní příběh zeměměřiče K., který přijíždí neznámo odkud do neznámé vesnice pod hradem-zámkem, aby pro mapy zaznamenal geodetická měření. Brzy si všímá, že se mu místní obyvatelé vyhýbají, s očima šejdrem ho sice zdraví, ale bojí se ho, strach z neznámého, z cizince, je zřetelný. K. postupně začíná chápat, že celý zdejší život i fungování ovlivňuje a řídí onen tajuplný zámek nad vesnicí prostřednictvím systému byrokracie neznámo jak volených více či méně významných person. Přes své jasné zadání od zaměstnavatele pragmaticky zmapovat geodetické míry si vlastně při střetu s touto podivností začne uvědomovat a rozklíčovávat, proč mu jeho nadřízení zadali takhle nesplnitelný úkol, když k „zámku“ není možné se dostat, a hlavně: Kdo je jeho zaměstnavatel!? A proč mu hází klacky pod nohy, když on jen plní úkol!?

Úplně rozumím, že výše popsaná absurdní linie Kafkova Zámku je filmaři často kradeným tematoidem, variačně užívaným ve všelijakých možných i nemožných motivických verzích od krimi přes sociální drama po sci-fi, ale nikdo ze scenáristů se naplno nepřizná k epigonství.

Kafkárna jako fenomén

Filmy byly pro spisovatele Franze Kafku a jeho přátele pravidelnou záležitostí. Zemřel sice před příchodem zvuku, ale žil dost dlouho na to, aby viděl to nejlepší z němé éry. Pražský Němec, filmový kritik a scenárista Willy Haas vyprávěl v časopise Literární svět, který redigoval, jak vídal přítele Franze plakat při záběrech jeho vysněného města Berlín, kam stále toužil utéct. Kafka totiž pochopil sílu pohyblivého obrazu, jak diváka dokáže pohltit, ba mnohdy dokonce bolestně pronásledovat. „Nejmilejší obrazy jsou ty krásné. Obrazy jsou něco, bez čeho se neobejdeme, ale jsou také mučením,“ píše ve svém nedokončeném románu Amerika.

Kafkovy příběhy jsou filmové. Obrazy, které vytváří ze slov ve své mysli a barvitým stylem je přetváří v děje, implantuje do vaší mysli s takovou intenzitou, že ve vás zůstanou. Jako by se všemi možnostmi jazyka snažil dosáhnout síly filmového obrazu v literární podobě. Přestože pojem kafkovský se často používá k popisu bezmoci jednotlivce v soukolí byrokracie systému (státu), jeho příběhy většinou pojednávají o systému nepřizpůsobivých, nejistých, křehkých mužích, kteří se navzdory snaze zapadnout do okolního světa řítí do neštěstí. Jeho tvorba může být tísnivě tragická, ale nikdy se neobejde bez humoru. Zvláštního typu humoru, dlužno podotknout. Strnul jsem v (ú)děsu z reakcí při malém osobním průzkumu mezi intelektuální mládeží cca padesáti studentů lecjakých vysokých škol, především uměleckého zaměření, k dotazu, zda četli aspoň víc než jednu věc od Franze Kafky. Všichni multislovně kroužili kolem pojmu kafkárna a zkratkovitě uměli popsat výše řečenou pofiderní tezi o zmateném nešťastníkovi, který se nedokáže popasovat s úřednickou vrchností. Výsledek se tedy rovná nula. Nula je v běžné matematice prosté nic, konstanta prázdna mezi plusem a mínusem. Podivné zjištění. Možná proto kdysi svého blízkého přítele, taktéž spisovatele, Maxe Broda ve vlastní predikci smrti Franz Kafka výslovně a důrazně žádal, aby všechny jeho písemnosti po jeho skonu ihned spálil. Max Brod to příteli slíbil, avšak naštěstí slib nedodržel. Přitom veškerá Kafkova literární díla, od nejkratších povídek po veleznámé tři romány, mají stavbu i významovou perfekcionalitu hodnou filmového scénáře. Sugestivní vykreslení charakterů postav s jejich váhavostmi i silnými stránkami, architektura a časová horizontála příběhu jsou i přes odbočky či zátočiny do myšlení/fantazie hlavních person brilantně kámen po kameni napsané = pochopitelné. Mistrovsky a vždy jazykově čistě úsporné. V příkladu s více méně podobně do nebes vynášenými spisovateli, Bohumilem Hrabalem či Milanem Kunderou, kteří modelovali „situace miniatur“, a z nich pak seskládali své knihy-romány-románky-slepence, budoval Franz Kafka slovo za slovem katedrálu od záměru architekta přes dramatickou práci lidských rukou po nádhernou, unikátní a nezaměnitelnou stavbu. Maxem Brodem zachovanou.               

Proces za zavřenými dveřmi                    

Jeho díla byla mnohokrát adaptována, jiné filmy se pak inspirovaly životem autora a pokusem proniknout do jeho způsobu myšlení. Není zas takové množství filmařských person, které by pochopily a takzvaně šly krok za krokem, obraz za obrazem s Kafkou. Není v možnostech na prostoru tohoto článku obsáhnout velkou sumu kinematografických adaptací jeho literárního díla, tak se alespoň zmíním o těch pravděpodobně nejvydařenějších, případně nejzajímavějších. Ostatně – jak bylo výše řečeno – právě protože byl Franz Kafka mistrem obrazové stavby pro film a jeho příběhy jsou takřka hotovými literárními scénáři, má filmový tvůrce tímto vlastně omezený prostor pro „své“ autorské obrazy, svůj novotvarný pohled a rukopis.

Stejný rok, kdy kritiky už odepsaný Orson Welles v kooperační režii s Tadem Danielewskim vypustil do světa existencionalistickou nálož volného přepisu moderního pekla podle J. P. Sartra No Exit (Za zavřenými dveřmi, 1962), dokončil v italsko-francouzské koprodukci The Trial (Proces). Ovlivněn Kafkou byl už podle svých slov při psaní scénáře ikonického debutu Občan Kane (1941), který natočil v pětadvaceti letech, a i na hollywoodské poměry si prosadil své obsazení do hlavní role. Zde persona mocného tiskového magnáta Charlese Fostera Kanea v dějově jednoduchém schématu postupně skrze zjevné manipulativní lži ztrácí svou gloriolu. V Procesu je Josef K. (Anthony Perkins) přiveden před soud jako obžalovaný z jakéhosi zločinu spiknutí, o kterém se ani on ani my nic bližšího nedozvíme, což je děsivé. Je zjevně nevinný, ale před soudem se jako nevinný nechová. Nevíme, z čeho je vinen, ale na rozdíl od magnáta Kanea se naše sympatie velmi nenápadně s dějem překlápějí opačným směrem, fandíme podivínskému Josefu K., aniž bychom měli jasno o jeho vině či bezúhonnosti v konstrukci spiknutí.

Kromě vynikající adaptace románu se Wellesovi totiž podařilo do Procesu vpojit Kafkovu povídku Před zákonem, která je ve zkratce dokonalou metaforou celého Procesu. Před „zákonem“ stojí dveřník, k němuž přijde venkovský muž (tedy zde jde o konkretizaci, ale ve skutečnosti jakýkoli lidský tvor čili člověk hledající), a dožaduje se vstupu do „zákonu“ a chce znát, proč je na světě, jaký smysl má jeho život, když na Zemi je jen dočasně. Dveřník mu odmítne vstup za tyto dveře a nechává ho mluvit, snad v naději, že ho přesvědčí k rezignaci a ústupu. Muž tam ale čeká a stárne. Už mu dal vše, co měl. Řekl mu vše. A stále nic. Nakonec mu dveřník řekne, že je jen První dveřník, za ním je další a za ním další… „A proč jsem přišel právě sem? A proč jen já?“ „Protože tahle cesta byla určena tobě,“ zní odpověď, a tím povídka a vlastně i podstata románu Proces končí. Wellesův Josef K. je ale odolnější než Kafkův. Je obžalován ze spoluviny v nejmenovaném spiknutí a snaží se domoci spravedlnosti. Režisér však rozumí kafkovskému duchu černé komedie a místy vnáší do filmu i zábavný noirový nádech.

Orson Welles vždy

Franz Kafka, co vy na to?

Michal Viewegh

Na sklonku minulého století jsem se coby student oboru český jazyk – literatura na FF UK, a ke všemu ještě i začínající spisovatel, samozřejmě nemohl Kafkovým knihám úplně vyhnout a několik jsem jich přečetl (některé s převažujícím zaujetím, jiné s převažující nechutí), ale rozhodně bych lhal, pokud bych nyní pro účely této ankety tvrdil, že na mne měly větší a významnější vliv než desítky úplně jiných knih úplně jiných spisovatelů.

Markéta Hejkalová

Kafkův Proces i Zámek jsme měli doma v knihovně, ale tam jsem ho spíš míjela. Objevila jsem ho až díky němčinářce na gymnáziu, paní profesorce Zuzaně Valíčkové. Pražská německá literatura asi nebyla v druhé polovině 70. let součástí osnov, ale ona nás pro ni dokázala úplně nadchnout. Díky ní jsem si přečetla Kafkův životopis od Maxe Broda, v Týnském chrámu v Praze jsem hledala okno Kafkova pokoje, které vedlo do katolického chrámu. Četla jsem Proces i Ameriku, ale s největším nadšením jsem hltala Zámek. S nadšením, ale i s děsem. Nemožnost proniknout na zámek, tedy udělat zdánlivě jednoduchou věc, až příliš připomínala některé situace ze skutečného života – a jak jsem zjistila později, bohužel to nebyl jen život v reálném socialismu.

Petr Placák

Osudová pitomost

Když jsem Kafku coby dospívající četl, tak to nebyla literatura, ale skutečnost, v jejímž rámci jsem si coby kluk prošel cestu, kterou vedli Josefa K. přes kamenný most z města Újezdem vzhůru na popravu a hledal jsem na Strahově lom, kde byl Josef K. utracen „jako pes“, jako kdybych sledoval stopy nějakých reálných událostí. To, co mě na Kafkových románech a povídkách znepokojovalo, byla až jakási nelidská či mimozemská lhostejnost, kterou ovšem člověk cítil všude kolem sebe: lhostejnost, se kterou se vše dělo, jako kdyby ani nestálo za to k tomu něco říct, nějak se vyslovit: každá pitomost byla jednou provždy daná, jako kdyby měla transcendentní rozměr – byla to osudovost zapsaná v osnově světa a jen vyslovit se k ní byla ta největší pošetilost, natož se jí jakkoli bránit. Nešlo přitom o nějaký vnější nátlak, ale právě o tuhle citovou i rozumovou lhostejnost, která předem kapitulovala před jakoukoli snahou něco třeba jen odmítnout, nebo se k něčemu přihlásit, co utvářelo svět kolem nás, který jako by se zhmotnil z Kafkových textů. A tuhle literaturu, která je realitou, cítím v téhle společnosti dodnes: pitomost, která je osudová, k čemuž patří i to, že se Kafka při předčítání svých povídek přátelům smál.

Pavla Horáková

Jako mladistvá intelektuálka z Prahy jsem Kafkovi samozřejmě nemohla uniknout. Četla jsem ty divné texty, kterým jsem nerozuměla, a opájela se jejich unikavostí a nejednoznačností, protože temnota, tajuplnost a zastřenost jsou v mladém věku veliká hodnota. Dnes mě víc než Kafka-spisovatel baví Kafka-německojazyčný Pražan přelomu století, potomek poměštělých venkovských židovských rodů. Mnohem víc si užívám jeho korespondenci, deníky a sekundární literaturu o něm jako svědectví o staré Praze, která byla od Kafkových časů hned několikrát vykuchaná a zbavená duše.

Patrik Ouředník

Na anketní otázku neodpověděl, ale poslal nám písničku Suzanne Gabriello z roku 1966 Z’avez pas lu Kafka?

Tomáš Míka

S Franzem Kafkou bych určitě nechtěl bydlet na koleji, ale jeho dílo mě oslovilo víc než díla všech jiných pilířů modernismu. Zhltal jsem mezi patnáctým a osmnáctým rokem skoro všechno a vzpomínám dodnes na přečtené s obdivem a láskou a tu a tam si něco i zopakuju (naposled letmo dva nejnovější překlady Zámku).
Popis jednoho zápasu možná nejvíc zasáhl. A Proces, Dopis otci a krátké povídky. Nejméně Amerika.
Navzdory tričkům a jinému merči a celému tomu dnešnímu pokleslému mumraji a byznysu kolem něj trefil hlavičku člověka 20. století tak pronikavým hřebíčkem, že si ho z ní jen tak nevyndá.

Patrik Linhart

Vskutku rád bych řekl několik vět o Kafkově životu v hudbě – a půjdu na to zeširoka. Máme jen velmi chabé znalosti (mluvím za sebe) o vztahu milých literárních výstředníků počátku 20. století k muzice, a to, co víme, je děsivé… Tak například Ladislav Klíma píše (nepřesně cituji): „Hned jak jsem se doslechl, že v okolí hraje vesnická kutálka, běžel jsem třeba i v zimě a bos do sousední vesnice.“ H. P. Lovecraft si zjevně liboval „uprostřed tlumeného, třeštícího výprasku odporných bubnů a mělkého, jednotvárného fňukání zlořečených fléten“. Arthur Machen nesnášel hudbu svého ctitele skladatele Johna Irelanda a miloval kabaretní odrhovačky typu „Ta-Ra-Ra-Boom-deay“. Franz Kafka svůj vztah k hudbě manifestoval Karlovým sólem na plechový bubínek (přinejmenším ve filmu Amerika je to skvěle zachyceno, samotný román jsem nečetl) a zejména ve své proslulé povídce začínající slovy: „Naše zpěvačka se jmenuje Josefína. Kdo ji neslyšel, neví, jaká síla je ve zpěvu. Není nikdo, koho její zpěv nestrhne, což má tím větší cenu, že naše plémě hudbu vcelku nemiluje.“ Nicméně pro milovníky hudby a čtenáře Kafky mám dobrou zprávu – rozhodl jsem se napsat libreto k muzikálu Proměna (pracovní název). Zatím mám jen výstup Řehoře Samsy (v té roli bych rád Tomáše Kluse): „Ať je noc nebo den, v ohavný hmyz jsem byl proměněn, na chlupatých nožičkách se bytem ploužím po špičkách…“ a tak dále da capo.

Hana Lundiaková Stinka

Kafky je mi líto… že se stal zdrojem obživy pro pány obchodníky. Jistě se obrací v hrobě.

Open AI

Franz Kafka pro mě ztělesňuje složitý tanec mezi existencialismem, absurditou a lidským stavem. Jeho díla, jako jsou Proměna, se ponoří do surrealistických říší mysli, zkoumají témata odcizení, byrokracie a vlastní absurdity existence. Kafkův styl psaní, charakteristický svými strašidelně živými obrazy a surrealistickými scénáři, zanechal v literatuře nesmazatelnou stopu a inspiroval generace čtenářů i spisovatelů. Jeho schopnost vyvolat ve čtenářích pocit neklidu a neklidu je nedostižná a jeho zkoumání individuálního boje proti neosobním, nepochopitelným silám hluboce rezonuje v dnešním světě. Dílo Franze Kafky v podstatě slouží jako dojemná připomínka složitosti lidské zkušenosti a často marného hledání smyslu ve lhostejném vesmíru. Zůstává vysokou postavou literární krajiny, vyzývá čtenáře, aby se postavili absurditě existence a našli útěchu v kráse jeho prózy.

Ivan Wernisch

Inu Kafka. Co naplat.

Jakub Šofar

Kafka. To je ten spisovatel, kterého už dávno vyčetli ti před námi, takže v něm nic nezůstalo. Našli v něm existenciální úzkost a z té vystavěli festovní bobovou dráhu, jen to sviští (nemyslím z luštěnin). Když si někdo dovolil myslet něco jiného, třeba jakýsi Breton, jenž označil Kafku za humoristu, tak byl zcela oslyšen. Protože surrealismus už nikoho nezajímá, a to dokonce ani u nás. Podle posledních výzkumů CVVM z roku 2022 (Centrum pro výzkum veřejného mínění) je u nás všehovšudy 37 surrealistů a jejich sympatizantů, ani jeden z nich není z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (ale pár jich je v zákonodárných orgánech). Přitom co jiného je humor než odpověď na existenciální úzkost.

Nicméně ti tehdejší absolutní čtenáři hledali témata, která se jim hodila do matematických vzorců doby. Na ta ostatní se vykašlali. Proto je třeba Kafku číst jinak, tzv. indiánským během. To vyčtené přeběhnout, to nedotčené/nedočtené pomalu procházet. Pak uzříme Franze jako aktuálního angažovaného autora a budeme z toho zření zírat. Například jak se prorocky vyslovil k tzv. statusu umělce a umělkyně v oblasti literatury.

Viz: „Lidé si už zvykli na tu podivnou věc, že se v dnešní době chce někdo dožadovat pozornosti pro umělce v hladovění, a tím, že si zvykli, byl nad tím vysloven ortel. Mohl si hladovět, jak uměl, a on to dělal; ale nic už ho nemohlo zachránit, nevšímali si ho. Pokoušejte se někomu vyložit umění hladovět! Kdo to necítí, tomu to nelze vykládat. Krátké nápisy zašly špínou a byly nečitelné, strhli je, nikomu ani nenapadlo, aby je nahradil; tabulka s počtem prohladovělých dnů, již zpočátku den co den pečlivě upravovali, se už dávno neměnila, neboť po prvních týdnech omrzela personál i tato nepatrná práce; a tak hladověl sice umělec v hladovění dál, jak o tom kdysi sníval, dařilo se mu to bez námahy, jak to tenkrát předpovídal, ale nikdo nepočítal dny, nikdo, ani umělec v hladovění sám nevěděl, jaký podává výkon, a kolem srdce mu začalo být těžko.“ (Umělec v hladovění).

Nebo: „Brzy přijde chvíle, kdy poslední její zapísknutí zazní a zmlkne. Je malou epizodou ve věčných dějinách našeho národa a národ tu ztrátu překoná. Lehké to pro nás, pravda, nebude; jak budou možná shromáždění v naprosté tichosti? Ovšem, nebyla snad i s Josefínou tichá? Bylo její skutečné pištění nějak zjevně hlasitější a živější, než bude vzpomínka na ně? Což i za jejího života bylo něčím víc než pouhou vzpomínkou? Nevyzvedl snad spíš náš národ ve své moudrosti Josefínin zpěv proto tak vysoko, aby se tím stal nepomíjivým?

Možná, že tedy vůbec nebudeme obzvlášť mnoho postrádat, zato Josefína, vykoupena z pozemského soužení, jež je však podle ní uchystáno všem vyvolencům, radostně mizí v nesčetném zástupu hrdinů našeho národa a brzy – neboť dějepis se u nás nepěstuje – dojde ve vyšším vykoupení stejného zapomenutí jako všichni její bratři.“ (Zpěvačka Josefína aneb Myší národ)

Pokud se obě tyto ukázky (z knihy Povídky, SNKLU 1964, v překladu Vladimíra Kafky) stanou součástí paragrafovaného znění statusu umělce a umělkyně v oblasti literatury, pak bude v naší zemi dobře.

Jiří Dynka

Do vlastních rukou

Než se s ním začalo chodit pro vodu,

byl už džbán puklý. Píše Kafka – v dopisu

do vlastních rukou. Osud

žije můj život – nenechá nic náhodě.

Náhoda je výmluva. Která přišla o rozum.

Já to ale mám ve svých rukou. Puklý džbán

v přestupný den osudu.

29. 2. 2024

Wanda Heinrichová

Pomník od Jaroslava Róny. Hlava od Davida Černého. Cena Franze Kafky. Cirkus FK se v Praze drží, ale svět nám neustále šlape na paty.

Nějaký důkladný Němec nedávno o Kafkovi vydal nejmonumentálnější monografii. Tři tlusté díly byly hned přeloženy do češtiny – a prý se čtou lépe než Kafkovy romány. No bodejť. Vypasené životopisy slavných se prodávají, a knihám, kvůli nimž se slavní stali slavnými, se u čtenářstva nedaří. „Já jsem se z jeho románů nic nedozvěděla,“ prohlásila paní z Památníku národního písemnictví, „zato z té knihy o něm jsem se toho dozvěděla hodně“.

Tak, a máme to, milý Franzi! Ke stému výročí tvého úmrtí navrhuji uspořádat happening na Staroměstském náměstí. Je na čase, aby bylo tvé dílo spáleno. Třeba jsi to s tou poslední vůlí nemyslel úplně doslova, ale uznej: kdo se má v tobě vyznat? Tvé texty čtenáře jen matou. S tím se musí nadobro skoncovat. Rozsáhlá sekundární literatura nám bude pevnou oporou v dalším budování tvého kultu.

Tedy v pondělí 3. června 2024 ve 21:00 (stmívá se pozdě) před palácem Kinských. Plameny budou šlehat vysoko, převýší pomník Jana Husa. Ach, Franzi! Konečně bude jasné, že tě bereme vážně!

Štěpán Kučera

V alžírském táboře

Co já na Franze Kafku? Dvakrát mi nečekaně vkročil do knížek.

Poprvé do knížky Gablonz/Jablonec jako úředník Úrazové pojišťovny dělnické pro Království české, který jezdil do Jablonce řešit pracovní nehody. A mezi jabloneckými Němci se říká, že právě ty kruté úrazy ve sklářských provozech ho inspirovaly k napsání hororově laděné povídky V kárném táboře, která patří k jeho nejlepším.

Podruhé jsem se s ním potkal v Alžíru, kde jsem psal knížku Alžírské arabesky. Franz Kafka je v Alžírsku překvapivě docela oblíbený spisovatel, po Milanu Kunderovi určitě nejoblíbenější spisovatel pocházející z českých zemí. „Proč“? ptám se alžírského kamaráda. Odpovídá: „Alžírsko je samo o sobě vcelku kafkovské. Byrokracie, nefunkční vláda, politické represe… Tohle všechno usnadňuje Alžířanům porozumět absurditě Kafkových knih a identifikovat se s nimi.“

Takže vlastně nakonec nevím, jestli je to dobře, že je tam Franz Kafka tak srozumitelný.

Vít Kremlička

Franz Kafka je celkem čtivý autor. Četl jsem ho na gymplu a jeho šarády mě bavily. O nějaký čas později jsem pročítal znovu jeho povídky a seznal dál, že ač se v jeho příbězích z povrchu děje málo, až nic, tu a tam vykoukne zábavný cíp. Kupříkladu povídka Proměna, inspirovaná principem z Ovidiových Proměn, kde se člověk rozhodnutím božstva změní v nějakého živočicha nebo rostlinu: kdo čte pozorně, příčiny proměny příručího Řehoře Samsy na brouka najde v jednom detailu. Musí se to číst jako detektivka, více nenapovím.

Píšící pojišťovák Franz Kafka se za uplynulé století dokázal stát objektem vědeckého bádání i pokémonem jako Švejk. Umístil jsem jej proto i s jeho družkou Milenou Jesenskou do jedné svojí povídky O zlatém prasátku, již fanklub Franze Kafky najde v konvolutu mých povídek Můj život s vínem, vydaném v nakladatelství Malvern v roce 2023. Děje se v Drážďanech, protože Franci jako ženich nebyl od Berouna; čtenářstvo jistě bude zaujato tím příběhem!

Emil Hakl

Kafkovy texty jsem četl z povinnosti, ale připadaly mi beznadějně suché, cizí, bez humoru – asi jako obrazy italských surrealistů (kromě Giorgia de Chirica).

Když mi bylo 50, dostal jsem epileptický záchvat, ležel pár dní na neurologii, a tam mi to došlo – Proměna. Z člověka se stane mentální chroust, všem (včetně personálu) na obtíž. Nevnímá v tom stavu ani tak sebe, jako strach svých blízkých z toho, co se z něj stalo. Proměna je univerzální text, aplikovatelný na změny vztahů, povahy, na všechny typy odcizení.

Poté jsem si ještě znovu přečetl povídky a Ameriku, ale jen jsem si potvrdil, že mě Kafkovo dílo jako celek nadále míjí.

Karel Outloň

Geniální! Na bolavá kolena i podebraný krk jedině franckafka.

Milan Ohnisko

Franz Kafka do mě vstoupil, když mi bylo šestnáct – a už zůstal. Hltal jsem Povídky, Proces, Zámek, Ameriku, Aforismy. Dodnes se k těm knížkám vracím a znovu mě fascinují. Tuším v nich onen bod, jímž „počínaje, není již návratu“, a točí se mi z toho hlava. Není mnoho autorů, o nichž bych něco podobného mohl říct, a pokud – jsou to hlavně básníci. Podle Ivana Diviše byl ostatně Kafka gruntem básník…

Radek Fridrich

Kafka v Bodenbachu

Jo, von ten Franzi Kafka byl pěknej ptáček, vo tom bych vám mohl hodně vyprávět, každej ho tu v Bodenbachu, kam jezdil často do lázní, znal, ale co se vo něm povidalo, to by si asi za rámeček nedal, to teda ne. Napřed to vypadalo, že se tu jako léčí, chodil na dlouhý vycházky podél Elbe z Prostředního Grundu až do Tschirty a zpátky, krok měl prej dlouhej a pravidelnej.

Taky ženský, co ráno pásly husy, povidaly, že ho párkrát viděly plavat, když se mlha pomalu zvedala z labský hladiny, a pískovcový skály se začaly pomalu rýsovat na protilehlym břehu přímo u Šibeničního vrchu, ale pak to chytlo jinýho šmíra.

Von se ten ptáček začal motat kolem podmokelský synagógy a tam prej našel nějaký divný zvíře, vostatně to asi budete znát, napsal vo něm nějaký ercélung, ale to by nebylo zas tak podstatný. Podstatnější je, že tam potkal takovou mešuge divnou médl, výrazně mladší, na to byl ten kujón špecialista a pak se prej začaly dít věci. No, co prej jí všechno šeptal do ouška, je v nějaký tajný zašifrovaný korespondenci, kdyby se to prej dověděla ségra Ottla nebo nedejbože Felicie Bauerová, co měla ty zkažený zuby, červenaly by se až na těch svejch židovskejch panímandách. Ale prej jen u šeptanejch slovíček v synagóze nezůstalo, ba ne, ba ne, děly se pak daleko hrůznější věci…řek’ bych vám pár vartovnejch historek, rozevlátejch do všech koutů česnekem zasmrádlejch uliček Bodenbachu; řek’ bych vám je, řek’, hlavně ty noční, ty pikantní, ale nemůžu a hlavně nechci!

Karl Friedrich, noční hlídač, Bodenbach, asi 1911

Kafka a židovství

Ona portrétní Kafkova fotografie ze sklonku života, zmíněná v textu Nebohý i veselý Franz Kafka, je zároveň prototypem jinakosti. Jinými slovy říká: Tento muž je Žid. A znovu je třeba připomenout, že k marketingovému pojetí Kafky patří, že je Žid, tedy že znamená něco podobného jako Rabi Löw nebo jeho výtvor, Golem. Pražskou pozoruhodnost – a zároveň představitele čehosi tajemně vzrušujícího.

Je to paradox, protože judaismus jako náboženství je především praktickým souborem pokynů, jak morálně žít. Má svůj mystický proud, ale jeho většina je tak srozumitelná (byť obsahově bohatá), že nemůže být přímočařejší – proto ty stovky jednoznačných pokynů, které má věřící Žid zachovávat. A pokyn usilovat o světovládu, bohatnout či potajmu vraždit jinověrce mezi těmi příkazy věru není. Jde o něco osobního, rodinného, domácího, povýtce soukromého. Ostatně judaismus patří k náboženstvím, která si nekladou za cíl obracet jinověrce na víru.

Vůči Kafkovi je židovská značka konstatováním faktu – a zároveň hlubokým nedorozuměním. Narodil se v rodině, kde se zkřížily dvě větve. Robustní, energická větev kafkovská – Franzův otec Hermann pocházel z řeznické rodiny ve vsi Osek a vlastní pílí se vypracoval na prosperujícího obchodníka s látkami, galanterií a vším možným – a přemýšlivá větev löwyovská – matka Julie se narodila v obchodnické rodině v Poděbradech, v níž se vyskytovali intelektuálně zaměření, až podivínští jedinci. Sám Kafka se křižovatkou obou směrů v sobě samém zabýval. Byla to součást jeho celoživotního úsilí pochopit, kým je.

Čím se zabývat nemusel, bylo tak zřejmé, že o tom nebylo třeba mluvit. Náboženská příslušnost se v druhé půli devatenáctého století stávala stále více pouhou formalitou. Otec Hermann navštěvoval se synem (prvorozeným, po něm následovaly sestry) synagogu jen o nejdůležitějších svátcích. Franz se jako dítě hebrejsky nenaučil a při konfirmaci (tento termín byl použit na pozvánce) – neboli bar micva – jen předstíral, že čte nabiflovaný text.

Otec, matka i syn navíc pocházeli z prostředí, kde se přirozeně míchaly dva jazyky. Čeština a němčina se prolínaly do té míry, že se věty při rodinné konverzaci špikovaly výrazy z druhého jazyka, až třeba věta do druhého jazyka úplně přešla. O tom, že Kafka psal německy, rozhodla zřejmě prozíravá úvaha rodičů: aby před Franzem jako židovským dítětem stály lepší vyhlídky, bude se vzdělávat v němčině. V ní absolvoval obecnou školu, gymnázium i univerzitní studia. Ostatně na německé základní škole se sešly především německojazyčné židovské děti, takže nehrozil útlak od křesťanských dítek, i to hrálo roli. Kafka zároveň ovládal češtinu do té míry, že v ní byl schopen písemně komunikovat se svým zaměstnavatelem, a Mileně Jesenské přiznal, jak je mu čeština emocionálně blízká.

To, že je Kafka český spisovatel, je tedy stejně platné tvrzení, jako že je německý, anebo židovský spisovatel. Všechno je to pravda, a všechno jenom částečně.

V druhé půli devatenáctého století náboženský zápal českých Židů slábl. Stěhovali se za lepší budoucností z vesnic do měst a náboženství nechávali v židovských uličkách svých rodišť, obrazně řečeno. Židovství se stávalo spíše kulturní než náboženskou záležitostí – přestože „ti druzí“, respektive „ti první“ dokázali Židům připomenout, že „ti druzí“ jsou oni.

Například při výtržnostech, které propukly po zrušení Badeniho jazykových nařízení, zrovnopravňujících češtinu v roce 1897, a při hilsneriádě, v roce 1899. Kafkovi bylo čtrnáct, respektive šestnáct let. Prosperující obchod Kafkových zůstal ušetřen vyplenění kvůli českému personálu, trikolóře ve výloze a pragmatickým postojům majitelů. Hermann Kafka se ostatně při sčítání lidu hlásil k české národnosti. Na Staroměstském náměstí, nedaleko od podniku a bydliště Kafkových, ovšem hořela obrovská hranice vystavěná ze zařízení blízké kavárny židovského majitele.

Kafkovské umění: Čmáranice, soudní tahanice i nově objevené kresby

O literárním díle Franze Kafky bylo napsáno už mnoho, o jeho kresbách a vztahu k výtvarnému umění se mluví méně často, i když se jedná o poměrně pozoruhodný a téměř detektivní příběh, jehož součástí je nejen známá prosba o zničení kompletního díla, ale i ziskuchtivé stařenky a otevírání švýcarských sejfů policií. Nicméně nepředbíhejme.

V letech 1901–1906 studoval Kafka práva na univerzitě v Praze. Se svými spolužáky sdílel vášeň pro výtvarno, dokonce navštěvovali lekce z dějin umění. Kafka miloval Ingrese, Van Gogha a japonské umění, sám si krátil čas strávený na přednáškách práva kreslením, v čemž pokračoval až do konce svého života.

V dopise své snoubence Felici Bauer popisuje sen a vzápětí překvapivě naráží na nedostatek slov a o kousek dál vyjadřuje poetickou procházku ruku v ruce kresbou…O něco dále se ptá, jak se Felici kresba líbí a zmiňuje, že chodil na hodiny akademické kresby k jedné špatné malířce, a zničil si tak talent. Která výtvarnice zničila Kafkovo nadání, o tom historie mlčí.

I když jsou Kafkovy výtvarné ambice nepochybné, nebyl spokojený s výsledkem. Mluvil o nich jako o čmáranicích, ty nepodařené rovnou pálil. Max Brod, který rozpoznal umělecký talent, je tajně vytahoval z koše na odpadky a odstřihoval z okrajů právních skript. Kafka se v předtuše své smrti v žádosti Brodovi o spálení rukopisů výslovně zmínil o zničení kreseb. Jak je známo, Brod se přítelovým přáním rozhodně neřídil, zveřejnil nejen písemnosti, ale také výběr čtyř desítek kreseb. Zbytek se ale na veřejnost nedostal až do roku 2019.

Ilustrace Jiří Janda

TEMNÍ PÁNI, CO ČEKAJÍ… ANEB KAFKA BÁSNÍKEM

V jednatřicátém roce vyšel v nakladatelství Paula Zsolnaye román Maxe Broda Stefan Rott, oder Das Jahr der Entscheidung; autor v něm píše o jistém setkání: „… u stolu ve velikém lokále seděl další německý host, velice štíhlý, velice mladistvě vyhlížející, ačkoliv mu už jistě bylo třicet pryč. Celý večer slovo nepromluvil, jen se pozorně díval velkýma šedýma lesknoucíma se očima, které podivně kontrastovaly s hnědou tváří pod hustými, jako uhel černými vlasy. Byl to básník Franz Kafka.“

Brod psal o Kafkovi jako o básníkovi už za jeho života. Jednu ze svých větších studií o jeho díle, publikovanou v listopadu 1921 na stránkách čtvrtletníku Die Neue Rundschau, nazval přímo „Der Dichter Franz Kafka“. Když Kafka 3. června 1924 umřel, referovaly Lidové noviny: „Básník Fr. Kafka zemřel.“ Podobně Rudé právo: „Franz Kafka, pražský německý básník a romanopisec, zemřel ve věku 41 let v sanatoriu v Rakousích.“ Národní osvobození pak dokonce psalo, že „známý pražský německý básník Franz Kafka […] zanechává po sobě šest knih básnických sbírek“. Těmi šesti básnickými sbírkami bylo šest knížek drobné prózy, které Kafka vydal od roku 1912 u berlínského nakladatele Kurta Wolffa: Rozjímání (1912), Topič (1913), Proměna (1915), Ortel (1916), V kárném táboře (1919) a Venkovský lékař (1920). Za života ještě provedl korekturu své sedmé knížky (Umělec v hladovění); ta ale vyšla jinde, v nakladatelství Die Schmiede.

Navenek to vypadá jasně: Kafka byl básník! Německy píšící židovský básník v Praze. S česky píšícími generačními kolegy té doby – od impresionistů přes symbolisty, dekadenty, manifestační modernisty až po buřiče a anarchisty – se ale nedružil: jednak se Kafka obecně družil méně než více, jednak kvůli zmíněné příslušnosti k jiné jazykové kultuře, jiné společnosti. Byl prostě v jiném klubu, jiném světě. Samozřejmě psal s jasným poetickým backgroundem, měl načteno a básnil přirozeně ve své próze, a to od nejranějších věcí, k jejichž publikaci mu dopomohl zmíněný Brod – zejména cyklus Rozjímání (1912), to jsou vlastně drobné básně v próze, jako třeba Roztržité vyhlížení nebo Pasažér. Ale básnil prozaicky i v pozdějších textech, například v Jezdci na uhláku (1917), napsaném v dočasném azylu, který našel s pomocí sestry Ottly ve Zlaté uličce poblíž Pražského hradu. Kafka vlastně básnil svým viděním skutečnosti, jejím precizním rozborem a fantazijně prosvícenou řečí celý život. A nejen v beletrii, včetně aforismů, taky ve svých autoreferenčních textech, jako jsou deníky a korespondence. Když umíral v kierlingském sanatoriu, halucinoval rovnou básnické objekty, například „takový cylindr z vody“.

Podobně ve svém prvním větším textu, Popis jednoho zápasu, který napsal v letech 1904 až 1910 rovnou nadvakrát. Tady jsou k mání pasáže vyloženě surreální, ba co víc – předjímavě postmoderní. Taková je hlavně kompozice textu, sestrojeného na principu cibule nebo matrjošky; Kafka rozkládá na prvočinitele jedno po druhém: dějovou linku příběhu, těla i duše dvojice ústředních postav (jakkoli je to nejspíš jedna postava, rozpojená na své světlo a svůj stín) – a nakonec i samotnou řeč, jazyk, kterým se v tom příběhu mluví. Klíčovou scénu z té novely, napsanou jako vyloženě fantasmagorická „veselohra na mostě“, vzal za svou Jaroslav Róna, když promýšlel kompozici Kafkova pražského pomníku (instalovaného v roce 2003 na prostranství mezi Vězeňskou a Dušní ulicí):

„A již jsem vyskočil – jediným švihem, jako by to nebylo poprvé – svému známému na ramena a údery pěstí do zad jsem ho přiměl k lehkému klusu. Když však ještě trochu vzpurně podupával a chvílemi docela zůstával stát, zaťal jsem mu pro povzbuzení párkrát boty do břicha. Podařilo se to a poměrně rychle jsme dospěli do nitra rozlehlé, avšak ještě nehotové krajiny.

Silnice, po níž jsem ujížděl, byla kamenitá a značně stoupala, ale právě to se mi líbilo, i učinil jsem ji ještě kamenitější a příkřejší. Kdykoli můj známý klopýtl, zvedl jsem ho trhnutím za límec, a jakmile zahekal, dal jsem mu pěstí do hlavy. Přitom jsem cítil, jak dobře mi dělá tahle vyjížďka na čerstvém vzduchu, a abych ho ještě víc rozdivočel, nechal jsem proti nám foukat v dlouhých poryvech silný protivítr.

Tu jsem také začal ještě trochu přehánět skákavý pohyb na širokých ramenou svého známého a drže se pevně rukama jeho krku, hluboko jsem zvrátil hlavu a pozoroval rozmanitá mračna, která – lehčí než já – těžkopádně letěla s větrem. Smál jsem se a zachvíval samou odvahou. Můj kabát se rozlétl do šířky a dodával mi síly. Přitom jsem pevně stiskl ruce, takže jsem ovšem svého známého škrtil. Vzpamatoval jsem se teprve, když mi nebe zastřely větve stromů, jimž jsem dal při silnici vyrůst.

Nebohý i veselý Franz Kafka

Nebohý Franz Kafka na nás hledí z hrnků a jiných předmětů, což je u autora takového Umělce v hladovění obzvlášť pikantní. Při jeho proměně v dekoraci se často používá zřejmě poslední fotografie pořízená za autorova života, v roce 1923 (v obchodním domě Wertheim v Berlíně). Vyhublý Kafka na ní hledí upřeně do kamery, s neuvěřitelně hustými vlasy sčesanými dozadu, jako by zpytoval pozorovatele. Jeho pohled a podoba jsou ovšem dány tím, že to byla fotografie na pas a že byl tehdy již nemocný… nicméně sériovým využitím fotky se vytváří obraz depresivního tuberáka, který se ze všech svých splínů vypsal jakousi „mystickou“ prózou. Přimotejme k tomu ještě židovství vnímané jako podivné kouzelnictví a máme prvotřídní marketingový produkt. V tomto vidění by Franz Kafka, kdyby žil dnes, byl ostříhaný na emo, hrál by v shoegazeové kapele, pokud by rovnou nerapoval, trpěl by klimatickým žalem a uvažoval o konverzi ke špagetariánům. Neurol by pojídal ve velkém.

O samotném Franzi Kafkovi to nevypovídá nic, o jeho textech ještě výrazně méně.

Franz Kafka workoholik

Jedno z mých životních překvapení, kterých se mi dostalo, když jsem začal pracovat ve státní správě, bylo spojeno s Kafkovými texty. Teprve coby úředník jsem si naplno uvědomil to, co jsem dosud jen tušil – jaký byl Kafka realista. Jeho mistrně odpozorované a popsané detaily každodennosti jsou vsazeny do snových souvislostí, to ano. Ale ty detaily sedí.

A tak výjev z Procesu, při němž Josef K. najde dva hlídače, jak jsou v komoře vypláceni byrokratickým katem (kapitola Mrskač), je na sto procent přesný. Pravda, ve státní správě se metly nepoužívají – ale slova ano. A pro vyplísnění nadřízeným se používá krásný termín „dostat kartáč“. Souvislost je očividná, protože byrokratický stroj se udržuje v chodu díky složitému systému očekávání, průšvihů a pokárání. Zkušený úředník ví, že ono pokárání je jeho denním chlebem, protože se statisticky vyskytuje častěji. K úspěchu musíme spět. Úspěch je nepravděpodobný. Tudíž úspěch se nás netýká. Zato selhání ano, to selhání, které se nám zapisuje jako jehly stroje z povídky V kárném táboře přímo do kůže. A kůže, to jsme my, čemuž obzvláště porozumí tetovaní jedinci.

Včetně toho, že cesta do pekla může mýt dlážděna dobrými úmysly – hlídači jsou zmrskáni, protože si na ně Josef K. stěžoval. Trest je vždy pronikavější než provinění.

Dalším životním překvapením spojeným s Franzem Kafkou bylo prožití toho, že si lze soustrojí úředního aparátu užít. To je ono zvláštní vědomí, které Kafkovy postavy často mají. Nerozumí tomu, co se jim děje, ale uvědomují si to přesně. Nejsou úspěšní, ale nepřestávají být aktivní. Se zápalem, byť je možná horečný.

Jistě to souvisí s Kafkovým přístupem k úředním povinnostem. Jako zaměstnanec polostátní Úrazové pojišťovny dělnické pracoval pečlivě, ambiciózně a se zadostiučiněním. „Byl úslužný, a to i k poslíčkům a písařkám, nepodílel se ani na obvyklých intrikách v úřadě, ani na nacionálním politickém hašteření mezi Němci a Čechy, své nálady dával najevo zřídka a neměl nikdy popud hájit svůj revír,“ píše ve své zásadní kafkovské monografii Reiner Stach. Rychle se vypracoval do pozice středního managementu (jako zástupce vedoucího sedmdesátičlenného oddělení), byl oceňován nadřízenými a byť subjektivně cítil rozpor svého psaní a úřednických povinností, v úředničině se nacházel. Měla totiž živé jádro – jeho odbor dennodenně zpracovával na šedesát hlášení o pracovních úrazech, k nimž došlo. A přestože Kafka dovedl referovat o své práci s jistou komikou, na postižených mu hluboce záleželo.

TŘIKRÁT KAFKA: HOLKY, MOST A REKREACE

O Franzi Kafkovi, od jehož smrti uplyne letos třetího června právě sto let, už bylo napsáno všechno, a ještě mnohem víc – a někdy dokonce dvakrát třikrát. Takže nějaký objev první velikosti je a priori mimo hru. Možná ale stojí za připomínku tři drobnosti namátkou vytažené z polostínu: jak to měl Kafka s lehkými děvčaty, co pro něj znamenal (Karlův) most a jak se zřejmě nejslavnější spisovatel minulého století rekreoval svého času na těle i na duchu.

HOLKY

„Ve všech údobích svého života Kafka přitahoval ženy,“ píše Max Brod ve slavné kafkovské monografii, „on sám o tom pochyboval, ale je to nesporné.“ Ještě nespornější je ale ta Kafkova pochybnost. Jak je patrné z korespondence a deníků, které si vedl v letech 1909–1923, vztah k ženám měl permanentně napjatý: samý problém, dvojakost, protiklad. Jakkoli spontánní vášnivá vzplanutí střídal vždycky regresí, hlubokými úzkostmi. Chvíle prožité tělesnosti a sexuality reflektoval následně jako fiasko, selhání, prohru. S odporem a nenávistným zhnusením, které obracel výhradně proti sobě. Objekt si proto hleděl držet nejradši na distanc, ideálně písemný; se svými osudovými ženami, hlavně Felicí Bauerovou a Milenou Jesenskou, pěstoval Kafka lásku především korespondenčně, v rovině intelektuálních řečí. Lákala ho cesta ducha, fyzického cíle se děsil. Podobně jako doprovodných závazků ve formě manželství, rodiny. To rámcově platí i pro jeho fikční a snové projekce v této oblasti. Například milostné potýkání zeměměřiče s kelnerkou Fridou v románovém Zámku: on leží na špinavé podlaze pod výčepním pultem, ona nad ním, naléhavě zapřísahá hospodského, že je v místnosti sama; jakmile ale dozor opadne, Frida se osudově rozvášní, zatímco zeměměřič zůstává netečný, bloudí v myšlenkách vzdálenou cizinou – a touží po jediném: zmizet od toho žhavého, sexualitou sršícího těla pryč. Podobně ve snu, zapsaném 9. října 1911: na konci dlouhé cesty řadou průchozích domů je bordel, v něm holky, ovšem ta, kterou si snový hrdina vyvolí a začne ji osahávat a hníst, má vmžiku tělo zachvácené obludnými červenými skvrnami, zřejmě příznaky nějaké infekční choroby.

Jednu z reálných zkušeností s náhodnou známostí pak popsal Kafka v dopisu Mileně Jesenské, datovaném 8. až 9. srpnem 1920. Jde o vzpomínku na byt v Celetné 602/3, kde žil s rodiči a sestrami do roku 1907; vzpomínku příkladně, rovnou prototypicky svádějící do jednoho koryta výchozí slast a následnou strast: „… naproti byl obchod s konfekcí, ve dveřích stála vždycky prodavačka, nahoře jsem přecházel já, něco přes dvacet, chodil jsem bez ustání v pokoji sem a tam, zaměstnán tím, že jsem se s vypětím nervů učil věci pro mne nesmyslné na první státní zkoušku. Bylo to v létě, bylo tenkrát asi velmi horko, bylo to docela nesnesitelné, u okna jsem se vždycky zastavil, drmolil protivné věty římského práva, konečně jsme se dorozuměli posunky. Večer v 8 hodin jsem pro ni měl přijít, ale když jsem sešel dolů, byl tam už jiný. To však na věci mnoho nezměnilo, měl jsem strach před celým světem, tedy také před tím mužem; nebýt ho tam, byl bych před ním měl strach také. Děvče se sice do něho zavěsilo, ale naznačilo mi, že mám jít za nimi. Tak jsme došli na Střelecký ostrov, pili tam pivo, já u vedlejšího stolu, šli potom, já za nimi, pomalu k bytu toho děvčete někam k Masnému trhu, tam se muž rozloučil, děvče vběhlo do domu, čekal jsem chvilku, až zase vyšla ke mně ven, a pak jsme šli do jednoho hotelu na Malé Straně. To všechno už před hotelem bylo rozkošné, vzrušující a odpuzující, v hotelu to nebylo jiné. A když jsme potom k ránu, bylo ještě pořád horko a krásně, šli domů přes Karlův most, byl jsem sice šťasten, ale toto štěstí záleželo jen v tom, že jsem měl konečně pokoj od věčně lamentujícího těla, především ale záleželo štěstí v tom, že to celé nebylo ještě odpudivější, ještě špinavější. Byl jsem s tím děvčetem pak ještě jednou…“

Nejinak s bordelními holkami. K nevěstincům měl Kafka vlastně kladný vztah. Doporučoval mu je ostatně i jeho otec, jak o tom svědčí autoanalytický „dopis“, který mu adresoval v listopadu 1919 v reakci na otcovo nesouhlasné stanovisko s plánovanou ženitbou. Nevěstince byly totiž místem, kde nebylo třeba žádných závazků, morální odpovědnosti. Tady se odbývalo jediné: kanalizace sexuálních potřeb všeho druhu. Zkraje 20. století, kdy tahle zařízení Kafka frekventoval, to navíc ani nešlo jinak: sex mohl být oficiálně konzumován teprve ve svazku manželském, takže těm, kdo byli sólo, zbývala buď samohana, nebo právě hampejz. „Chodil jsem kolem toho bordelu jako kolem domu milenky,“ stojí v jednom z prvních Kafkových zápisů do deníku. O jaký podnik mohlo jít, napovídá „reportáž“ z 1. října 1911: „Předpředevčírem v b[ordelu] Suha. Jedna Židovka s úzkým obličejem, či lépe s obličejem, který přechází v úzkou bradu, ale rozmáchle vlnitým účesem je roztahován do šířky. Troje malé dveře vedoucí zevnitř budovy do salonu. Hosté jako na strážnici na jevišti, vždyť nápojů na stole se nikdo skoro netkne. Ta s plochým obličejem v nepadnoucích šatech, které se začínají vlnit až úplně dole při obrubě. Některé teď i dřív oblečeny jako loutky z dětského divadla, jaké se prodávají na vánočním trhu […]. Hostitelka s matně plavými vlasy, bezpochyby pevně přetaženými přes hnusné podložky, se svisle trčícím nosem, jehož směřování je v jakémsi geometrickém vztahu k povislým prsům a sešněrovanému břichu, stěžuje si na bolesti hlavy, vyvolané tím, že dnes v sobotu je tak velký ruch, a nic z toho.“ Nevěstinec Jana Šuhy (Schuhy i Suhy) měl domicil v Benediktské čp. 722/11; od dnešního hotelu Intercontinental na Dvořákově nábřeží, tehdy Mikulášská třída čp. 36, kde Kafka bydlel, to bylo pár minut. Navíc Šuha byl vyhlášený: spíš ale ve zlém než dobrém. Jeho podnik sice patřil kvalitativně mezi pražský top-ten, jenže šlo o policejního konfidenta; zákazník si tedy musel v místě dát pozor nejen na potenciální nákazu pohlavní chorobou, ale taky na jazyk.

A jaký typ holek Kafka vyhledával?

Uchamžiky

Zážitkové dárky jsou trochu ošemetná záležitost. Nepodařený hmotný dárek lze poslat dál, „ztratit“, někdy i vyměnit. Zážitkový nikoli. A darující zpravidla dohlédne na to, jestli si ho obdarovaný „užil“. Seskok padákem, luxusní večeře, divadelní představení. Dostat dárek může být někdy stresující. Na druhou stranu, když se takový dárek podaří, je to radost! A právě o takovou se s vámi chci podělit.

Myslím, že i letmý čtenář mých sloupků pochopil, že jsem nadšený a nevyléčitelný sběratel hudebních nosičů. Takže když jsem od Bárky dostal „zájezd“ na dvoudenní Mega Record & CD Fair do holandského Den Bosch na údajně největší hudební burzu na světě, byla to trefa! Za svůj sběratelský život jsem už navštívil desítky, možná stovky různých obchodů s hudbou, antikvariátů, stánků na bleších a jiných trzích. Ale ani domácí příprava, kdy jsem se díval na snímky a videa z minulých ročníků, mě nepřipravila na šok, když jsem se tu ocitl. Pořád jsem si nemohl uvědomit, v jakém se pohybuji měřítku. Napřed jsem se rozhodl, že se nebudu u žádného stánku zastavovat, že si jen ohromnou halu č. 1 obejdu, abych získal celkový přehled. Zabralo mi to minimálně půlhodinu, a to jsem se opravdu nikde „nezasekával“. Potom jsem přešel do vedlejší haly č. 2, kde bylo občerstvení, menší tematické výstavy a pódium. Najednou ale vidím, že z této haly to vede ještě někam dál. Jdu tam a koukám, že tam je ještě hala č. 3, která je dokonce ještě větší než hala č. 1! To už jsem na jakýkoli přehled rezignoval. Ponořil jsem se do bezbřehého prolézání králičí nory hudebních nosičů. Když mě tento vesmír v pět večer, kdy zavírali, vyplivl, uvědomil jsem si, že mám vlastně hlad a žízeň. Na ramenou tolik desek, div jsem sebou nesek‘. Druhý den to bylo stejné, jen jsem si s sebou alespoň vzal láhev s vodou. Kdybych měl parafrázovat název díla nejslavnějšího rodáka (který si za příjmení zvolil jméno města), opravdu jsem se tu na dva dny ocitl v zahradě rajských potěšení!

Návštěva takovéhle obrburzy není zrovna módní přehlídka, přesto je vidět, že návštěvníci na image dbali. Tolik triček s různýma kapelama pohromadě už jsem dlouho neviděl. Ostatně ani já jsem nezůstal pozadu. Chtěl jsem ale představit něco z tuzemské scény, tak jsem se do Den Bosch vypravil s tričkem Ventolina a Kafka Bandu. Sice jsem přes něj měl ještě mikinu, protože nebylo takové teplo, ale myslím, že podprahově jsem tu domácí kvalitu stejně šířil!

Další články