Henrik Ibsen už nejméně dvě desetiletí zažívá na českých jevištích velkolepý comeback, jeho – možná trochu zjednodušeně řečeno – vztahové horory rezonují překvapivě s duchem této doby. Hedu Gablerovou přivádí činohra Národního divadla na scénu toho Stavovského, hru nastudoval přední maďarský režisér Viktor Bodó, v povědomí českých divadelních fanoušků známý díky několikerému hostování na mezinárodním plzeňském festivalu Divadlo s inscenacemi poměrně provokativními. V době, kdy píšu tyto řádky, má ovšem Heda před premiérou také v plzeňské činohře (jde o volnou variaci), Činoherní klub navíc uvádí inscenaci Heda Gablerová – naostro britské autorky Niny Segal, kdy syžet Ibsenova dramatu poslouží jako referenční příběh (v Norsku se natáčí film podle Ibsenovy hry a vášně jejích postav částečně rezonují se vztahy těch, kteří vytvářejí kinematografickou verzi).

Naznačit dějové peripetie na několika řádcích není snadné, Heda (Pavla Beretová), původem z vyšších kruhů a patrně poněkud rozmazlená, zároveň však značně emancipovaná žena, je provdána za hodného, v podstatě submisivního a nudného doktora Tesmana (Filip Kaňkovský), jehož specializací je středověká kultura. Na luxusní vilu v blízkosti Osla ovšem dorazí na nečekanou návštěvu bývalý Hedin milenec a zároveň Tesmanův profesní rival Eilert (Igor Orozovič), také Eilertova obdivovatelka a přítelkyně Tea (Denisa Barešová), která při pokusu o budování nového vztahu opustila svého o dvacet let staršího manžela. Toto dusně komplikované společenství doplňuje obmyslný doktor Brack (Marek Daniel), občasný kumpán obou mužů (uprostřed hry odchází trojice již částečně podroušených chlapíků realizovat k němu „pánskou jízdu“). Netají se sexuální tenzí vůči Hedě, sám hovoří o vztahu k manželskému páru jako trojúhelníku a nelibě nese, má-li do něho někdo další zasahovat. Výčet postav doplňují Tesmanova tetička (Veronika Janků) a služebná Berta (Alžběta Dolečková). Hru korunují dvě úmrtí způsobená výstřely z revolveru, to první nevidíme a není jisté, zda šlo o sebevraždu či zabití, finálové je však jednoznačnou sebevraždou a v nové inscenaci patřičně efektně provedenou.

V posledních letech jsme měli možnost vidět několik pozoruhodných interpretací této hry, pochvala míří i k dramaturgyni Janě Sloukové, která do bohatě dokumentované programové brožury k inscenaci zabudovala také přehled domácích jevištních realizací Hedy po roce 1945 včetně obsazení. Připomněla mi výrazné divácké zážitky z let 2008 a 2016. Ten první se týká inscenace Jana Mikuláška z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kdy nekompromisně a zároveň nejistě dominantní Hedu Gabriely Mikulkové na jevišti doplňovaly ještě „násobící“ tři figurantky v totožném kostýmu, druhý reprezentuje stále živá vzpomínka na jevištní dílo Jana Nebeského v Divadle v Dlouhé, v němž Heda v podání Lucie Trmíkové byla oděna jako zálesák, zatímco všichni tři pánové měli jako zženštilí sobci na nohách dámské lodičky. I tyto viditelné charakteristiky vypovídaly o režijním uchopení díla.

Viktor Bodó spolupracoval na výsledném díle se svými krajany, výrazný je především přínos scénografky Juli Balázs, která vytvořila obrovský šedavý aseptický pokoj (ostění jeviště ze „zlatých“ portálů umně vykryla) a za prosklenou zadní stěnu umístila omamně sugestivní les, jehož zimní atmosféru čas od času přizdobila bílou mlhou, dokonce iluzí sněhového poprašku či větrem ve větvích. Ibsenova hra měla premiéru v roce 1891, inscenace se ovšem odehrává v současnosti, takže tomu jsou přizpůsobeny nejen zmínky o dopravě autem, ale také na jevišti sledovatelné používání mobilů i počítačů (ztráta tabletu a jeho zničení funguje pak jako spouštěč tragédie, v originále jde o ztrátu rukopisu „zásadní“ knihy). Doktor Tesman dokonce předvádí hlasové ovládání domácího hi-fi vybavení, po vyslovení jména rockové skupiny se má ozvat její nahrávka, ale zdá se, že vymoženost ještě příliš nefunguje (konkrétně jde o Pink Floyd, později Red Hot Chili Peppers).

Inscenace nabízí kvalitní herecké výkony, Pavla Beretová dominuje v titulní roli Hedy, evidentně neuspokojené v banálním manželském svazku. Hrdinka by se ráda vzepnula k heroičtější, vznešenější existenci, při setkání s Eilertem po letech se v ní ovšem emoce perou, Beretová s Orozovičem v divoké, smyslností nabité hádce vběhnou do hlediště, chvíli se k sobě prodírají i mezi diváky. Upoutá i kreace Marka Daniela jako doktora Bracka. Tento chytrý, cynický a poněkud přisprostlý vyděrač reaguje bystrými replikami, často i hurónským smíchem, a poté, co se Hedu chystá zkrotit (ví totiž, že smrtící zbraně pocházejí z domácnosti Tesmanových a mohl by to policii při vyšetřování Eilertovy smrti „prásknout“), jí při políbení ruky končetinu olízne, stejně potom také šíji, když se k ní blíží s přilnavou vilností. Denisa Barešová s Igorem Orozovičem vytvářejí své psychicky rozhárané figury s patřičně hysterickou zběsilostí, Filip Kaňkovský suchého a emočně tápajícího vědátora Tesmana jako toho, kdo i v přívalu fatálních událostí dbá především na svoje vědecké preference („středověké domácké řemeslo v Brabantsku“). V plánu inscenace se neztratí ani představitelky vedlejších rolí Veronika Janků (chlácholivě starostlivá tetička) a Alžběta Dolečková, jejíž služebné Bertě připravil režisér řadu zajímavých, jevištní dílo obohacujících výstupů. Berta je u Tesmanových krátce, chová se dost emancipovaně, s pány občas za skleněnou stěnou venku i pokuřuje a popíjí, saunu jde roztopit zahalena v prostěradle, ve finále v důsledku dramatické situace v domácnosti podává výpověď. S apokalyptickou koncovkou inscenace to přiléhavě souzní, při hrůzném finále se odcházející služka divoce směje. Heda, která se spektakulárně usmrtila, roztírá krev zvenku po skle (Pavla Beretová potom na děkovačku nakráčí s červenými dlaněmi) a jakási likvidační technika destruuje onen čerstvostí dýchající lesík. Celé dílo se vyznačuje stále houstnoucí atmosférou, první dějství působí téměř mainstreamově, napětí a vypjaté mizanscény i výkony postupně sílí. Národní divadlo má čerstvě na repertoáru respektabilní inscenaci.