Hudební piráti dobývají trh

Stalo se mi to docela nedávno.  Na svém oblíbeném (a doufám, že nekomplicitním!) mimopražském webovém e-shopu, hodně orientovaném na německý vydavatelsko-hudební trh s reedicemi, který upřímně moc neznám, jsem zakoupil CD titul slibného názvu The Biggest British Hits of the 1960s. Jsem pamětníkem, a tak jsem si chtěl udělat drobnou radost a po více než padesáti letech znovu slyšet (na reprodukovaném obalu visícím na webu e-obchodu) inzerované skladby a tamtéž vyobrazené jejich interprety – legendy typu Yardbirds, Spencer Davis Group, Small Faces, Swinging Blue Jeans či Troggs.

Když jsem CD spustil, znělo mi to divně, protože v hlavě stále nosím onen nezapomenutelný a tehdy zde pro nás naprosto revoluční sound někdejšího anglického progresivního „bigbítu“.  Zastavil jsem CD, vzal do ruky obal (v angličtině) a čta jej, nestačil jsem se divit. Všechno se zdálo být v pořádku až na titěrnou noticku drobným písmem uvedenou na samé dolní hraně zadní strany textu pod plexi pouzdrem obalu – Made in Romania! Nikde však ani zmínka o tom, že třeba jde o nějaký snaživý transylvánský retro British-beat revival band…. Vnucuje se to svým podvratně zavádějícím obalem bezostyšně, drze a klamavě jako skutečná reedice a samozřejmě tehdejším původním autorům/interpretům originálů zcela zjevně nejde ani penny autorských tantiém. A vy sami na webovém e-shopu nemáte šanci to na dálku a bez osahání poznat!

Vzpomněl jsem si na to, když se mi v říjnu dostal do rukou oficiální text ze zákona povinného podání Americké asociace nahrávacího průmyslu (RIAA) jeho dozorovému orgánu – federálnímu vládnímu Úřadu obchodního zastupování (USTR) s názvem RIAA Submission to Comment Request for the 2025 Review of Notorious Markets for Counterfeiting and Piracy (Podání RIAA vyjadřující se k žádosti o sumarizující komentář ohledně existující situace za rok 2025 na poli notoricky proslulých trhů s padělky a pirátstvím) s datem 1. října 2025 (Docket No. USTR-2025-0018).

Dovolte mi přehledně uvést mnou reprodukované či externě konzultované,mnohdy teprve navrhovanou českou právničtinou doplněné, pasáže tohoto reportu, v nichž se hlavně zaměřím na zdokumentovanou pirátskou aktivitu, k níž, dle zjištění RIAA, dochází na hudebním trhu (internetovém a potažmo též „kamenno-obchodovém“) v oblasti prodeje fyzických hudebních nosičů.

Fyzická CD a vinylová alba nadále generují významné sumy výnosů (nejenom) americkým nahrávacím firmám. Prominentní e-commerce platformy se proto staly ideálním prodejním tržištěm pro padělky fyzických hudebních nosičů prokázaně a podloudně vyráběných v Rusku a Číně. Někdy ruští a čínští prodejci prodávají svoji nabídku přímo na svých lokálních retailových platformách, přičemž dotyčné produkty jsou poté doručovány objednavatelům pouze z Ruska nebo Číny. Jindy však hlavní „strůjci“ těchto ruských a čínských nekalých padělků své zboží nabízejí a prodají prodejcům – třetím stranám na platformách, které mohou, ale nemusejí poznat, že nakupují a přeprodávají padělaný kontraband.

Padělaná CD a vinyly, které jsou vyrobeny v Číně nebo Rusku a poté nabízeny k prodeji v zahraničí, mají vysokou technickou kvalitu se zjevným cílem co nejvíce připomínat autentické produkty. Přesto tyto padělky jsou experti RIAA údajně schopni velmi rychle identifikovat, i když zjevné indicie mohou zůstat běžnému uživateli skryty. Vnější obaly takových produktů přesně napodobují vnější nálepkové štítky (pull tabs), ochranné pečetě a celofánovou smršťovací folii (tzv. shrink wrap), užívané oficiálními vydavateli. Vložené informační booklety pak přímo zrcadlově odrážejí legitimní verze originálů. Jsou vytištěny na vysoce kvalitním papíře a profesionální tiskařskou technologií.        

Kromě padělků oficiálně vydaných titulů v albovém formátu, zachyceno bylo velké množství albových kompilací typu Best Of či Greatest Hits, které samotnými oprávněnými nahrávacími labely nikdy ve skutečnosti vydány nebyly. V souvislosti s obnoveným zájmem kupujících o vinylová alba byla zjištěna ilegální výroba a prodej vinylových verzí alb, která byla původně a legitimně vydána pouze v odlišném formátu – ať již digitálním, na CD nosiči anebo vylisována na vinylu odlišné barvy. A konečně, zachyceny byly rovněž ilegální padělané verze oficiálně vydaných diskografických CD-boxů a rovněž, neautorizované CD boxy, které nikdy oficiálně pravými vlastníky práv ze strany labelů vydány nebyly!

Kontrolním systémem zkušebních nákupů, terénním průzkumem a formou aktivit vyplývajících z funkce orgánů činných v trestním řízení bylo zjištěno, že ohromné množství těchto padělaných produktů se dostává na legitimní trhy především přes hlavní e-commerce platformy, jako jsou Amazon, eBay, Maarktplaats a Leboncoin. Z nich zejména globální platformy eBay a Vinted, které otevřeně fungují rovněž jako bazary s použitým zbožím, obsahovaly největší počet padělků v seznamech položek jejich prostřednictvím nabízených hudebních titulů na vinylu nebo v CD formátu.

Vinted se stal cílenou platformou pro nezákonné prodejce vinylových desek.   Třebaže původně byl zamýšlen jakožto platforma sloužící k přeprodeji oděvních výrobků a oblečení, současný objem počtu zde nabízených nezákonných titulů na vinylovém nosiči dosahuje přímo epidemických proporcí! Navzdory snahám oficiálních vydavatelů hudebních nosičů domoci se odstranění produktů porušujících copyrightové zákony, prodejcům je umožněno tyto padělky opětovně v nabídkách uvádět. Vypadá to, že samotná platforma nevyvíjí žádnou vážněji míněnou snahu ve smyslu zavedení vlastních účinných opatření, jak zamezit přístupu těchto recidivních delikventů s právnicky pochybným katalogem hudebních nosičů.

Pokud jde o regionální webové platformy, posuzováno optikou množství tamtéž nabízených padělků, v tomto smyslu jasně „vévodí“ Marktplaats, která vykazuje neobvykle vysoká čísla evidentně padělaných titulů v nabídce hudebních nosičů, přičemž vyvíjí veškerou možnou aktivitu, aby co nejvíce ztížila zákonné vymáhání nároků oprávněných vlastníků souvisejících majetkových práv k dotyčnému hudebnímu materiálu. Zákazníci zde tak platí za hudební padělky jejich reálnou a oficiální katalogovou cenu, která je samozřejmě uvedena a požadována v případě tamtéž inzerovaných a plně legitimních prodávaných produktů v nabídce. Lze konstatovat, že legitimní výrobky jsou zde tímto postupem diskvalifikovány, tedy obchodně znevýhodněny, pokud jde o potenciálně realizovatelné jednotky prodejů, a to v nelichotivém poměru takřka 1:1, tedy kus za kus!

Elementárním požadavkem, jenž je nutno klást na výše uvedené platformy při ochraně jejich zákazníků a zákonných vlastníků copyrightových práv před těmito ruskými a čínskými padělky, je především nezbytnost vyvinout ze své strany preventivní screening potenciálních (nabízejících se) prodejců s cílem zajištění dodávek zboží pouze od legitimních původců a zdrojů.    

Každá z těchto platforem má přitom Avšak v řadě případů to může současně představovat nezbytný monitoring tisíců odkazových linek na zdroje od třetích stran – například blogy, stránky pro veřejná fóra či search engines (vyhledávací online nástroje umožňující vyhledávání informací z webového obsahu zadáním klíčového slova nebo dotazu formou tzv. crawling, indexing či ranking, přičemž je následně tazateli doručen odpovídající výsledek hledání).

Možná je přínosné v tomto punktu zmínit, že mnohé z těchto online nástrojů (tedy oněch search engines) mají již zabudovány vlastní systémy pro detekci případů porušení copyrightových práv zkoumaného obsahu. „Avšak operátoři ilegálních ripper stránek,“ uvádějí autoři probírané zprávy RIAA, „přišli s protiofenzívou, kdy pro své nekalé fungování mění jména domén, přes které systém funguje tak, aby se jejich jméno opětovně vynořilo na seznamu výsledků hledání na samém jeho vrcholu.“

Zpráva identifikuje některé z nejprofláknutějších těchto „ripperů“. Rotují s pozměněným doménovým názvem, patří mezi ně Y2mate, Snaptube, SSyoutube, Tubidy nebo třeba Notube. Tuto pasáž zprávy autoři zakončují slovy: „Stream ripping nadále představuje nejvíce převažující formu onlinového hudebního pirátství.“

V této své zprávě pro USTR se zájmová asociace RIAA opětovně pokouší vykreslit míru škody páchané na hudebním průmyslu těmito piráty. Letos vygenerovaná čísla (pozor ovšem, za loňský rok!) jsou však hodně alarmující. „V dolarových sumách upravených pro vliv inflace, výnosy z prodeje hudebních nahrávek v USA za rok 2024 byly stále hluboko pod svým historickým vrcholem, ke kterému došlo v roce 1999. Upraveno dnešním kurzem dolaru to reprezentuje 26 miliard dolarů oproti 17,7 miliardám realizovaným v loňském roce 2024 (poslední dosud kvantifikované výsledky, pozn. aut.). Toto časové období, zdá se, koinciduje s nárůstem broadbandového a digitálního pirátství obecně, přičemž v druhém jmenovaném případě navíc s ním souvisejícím objemem prodeje a importace v zahraničí vyrobených a padělaných fyzických hudebních nosičů, nabízených přes platformy e-commerce, jakož i nárůstem nekalého stream rippingu.“

RIAA zpráva též ve svém závěru cituje výsledky jiné studie, vypracované pro změnu Mezinárodní federací fonografického průmyslu (IFPI), kde se uvádí, že 29 % populace běžně využívá při soukromé konzumaci hudby některou z forem reprodukce, při níž dochází k porušování copyrightového zákona, přičemž v demografické věkové kategorii 16–24 let toto číslo balisticky vystřelí na celých 43 %!

Fug You! XLI.: Jak (ne)zestárnout

Rozloučili jsme se prvním albem po znovushledání v roce 1984, živákem

Refuse To Be Burnt-Out, který byl stejně jako následné turné po Evropě velice dobře přijat, a protože to hochy opět hodně bavilo, bylo jasné, že lze počítat s dalšími nahrávkami. A to se také stalo!

Následující album No More Slavery (1986) bylo studiové a jak píše Ed Sanders v doprovodném textu k rozšířenému vydání z roku 1996, „The Fugs si vždy lebedili, a dařilo se jim ve spontaneitě, tančili v přítomném momentě a triumfovali v dadaisticko-surreálné-happeningově-jazzové.sólo tradici, na níž vyrostli. Vždy jsme ale toužili po tom, ve studiu nahrávat co možná nejlépe.“ Cožpak o to, tuto touhu již přenesli na magnetofonový pás na posledních albech před rozchodem, myslíme především Tenderness Junction a It Crawled into My Hand, Honest, obě z roku 1968. Ale dejme ještě slovo Sandersovi: „Velice pečlivě jsem studoval nahrávací techniky, uplatňované na rockové kapely. Díky tomu, že jsem psal knihu o kapele The Eagles [již jsme o ní psali například v minulém díle – pozn. aut.], byl jsem přítomen nahrávání jejich alba The Long Run. Výtečnou kapelu, s níž jsme nahráli živák, jsme trochu obměnili, přišel basista Scott Petito, který dokonale ovládal i klávesy, a hlavně provozoval kompletně zařízené studio, které se nacházelo na okraji kukuřičného pole farmy v Hurley NY, asi patnáct kilometrů od mého domu ve Woodstocku! A byl to skvělý pohled, sledovat oknem špičky kukuřice, když jsem stál u čtyřiadvacetistopého mixu. V roce 1985 jsem měl v podstatě dva plány týkající se The Fugs. Prvním záměrem bylo nahrát album No More Slavery, druhým pak zkomponovat protiválečnou operu Star Peace a najít místo, kde bychom ji mohli provést. Během roku jsme se Stevem Taylorem a dalšími zpěváky pro operu nahráli několik demo.“

Poté se Sandersovi hoši věnovali hlavně novému albu, jak on, tak Taylor skládali jak diví, Tuli jim pak ze svého loftu v Spring Street posílal další dobré kousky. Takže, jak vzpomíná Sanders, pásky létaly poštou sem a tam, zároveň se při svých dopoledních kompozičních hodinách snažil dokončit sedmidílný opus Dreams of Sexual Perfection, věnovaný básnířce Emily Dickinsonové (1830–1886), ženě s nešťastným osudem, o to však úžasnější autorce – její verše můžeme jen doporučit, máme je v různých překladech.

Nahrávání alba trvalo osm dní, tři dny se míchalo a stříhalo, celkově zabralo asi měsíc práce. V doprovodném textu Sanders podrobně, deníkovou formou, popisuje, co vše se ve studiu dělo, jak hledali správný zvuk pro kytaru, jaké rejstříky syntezátorů používali, co vše opravovali, a podobné muzikantské zápisy ze studia. Nakonec ale bylo vše hotovo a mastery byly odeslány vydavatelům. Podívejme se nyní, co tedy hoši u Chruščovovy kukuřice vytvořili.

Milá Fanny

Úvodní a titulní No More Slavery napsal Sanders poté, co si četl dopisy Johna Keatse (1795–1821) tehdy devatenáctileté Fanny Brownové, psané v letech 1819 až 1820. Údajně jich odeslal sedmatřicet a všechny jsou neseny jak hlubokou láskou, tak úctou. Samozřejmě jsou psány velice kultivovaným jazykem, však byl také Keats výsostným básníkem. Například v neděli 25. července 1819 píše: „Kdybys někdy k nějakému muži pocítila na první pohled to, co já k tobě, byl bych ztracen. Přesto bych se s tebou nehádal, ale nenáviděl bych sám sebe, kdyby se něco takového stalo – jen bych se celý rozpadl, kdyby ten muž nebyl tak úžasný, jako jsi ty jako žena.“ A například 8. července téhož roku navazuje: „Nikdy předtím jsem nevěděl, co je to za lásku, kterou jsi ve mně probudila; nevěřil jsem v ni; moje fantazie se jí bála, aby mě nespálila. Ale pokud mě budeš plně milovat, i když v tom bude trochu ohně, nebude to víc, než dokážeme snést, když to bude zalité a pokropené rozkoší,“ a zároveň milovanou slečnu ujišťuje: „Říkáš, že se bojíš, že si budu myslet, že mě nemiluješ – tím, že to říkáš, mě to bolí o to víc, že chci být blízko tebe.“ Neuvádíme zde tyto úryvky bezúčelně, chceme jen přiblížit, jaké četbě se to lyrická duše Ed Sanders oddával. A nyní tedy ona píseň, požadující Již žádné otroctví. „Vzpomínám, jak viděl jsem tě na rozechvělém loži a ani jeden nebyli jsme štváni vůlí někam druhou duši vřazovat. Již žádné otroctví,“ zpívá Sanders, a pokračuje: „Vzpomínám, jak John Keats napsal / Ódu na slavíka, který jednoho jarního dne seděl na švestce / v Hamsptead Heath / A není nic smutnějšího / než zlomená láska / jako to bylo s Johnem Keatsem a Fanny Brawnovou…“ Zpívá i o své představě šťastného stáří, lásce a podobně, a opakuje: „již žádné otroctví“, v širším měřítku, než je historicky chápeme. V podstatě lze tvrdit, že je to milostné, ujišťující vyznání Sandersově ženě Miriam, a inspirace Keatsem dává smysl – byť, dodejme, vztah k Fanny zůstal „nekonzumovaný“, sžírala jej žárlivost a deprese a v pětadvaceti zemřel na tuberkulózu. Píseň je to nicméně jemná, Sandersův zpěv plný citu. Aby ne!

Následující Cold War je ovšem jiné kafe, syntezátor rozjede tepavý motiv a první slova textu naznačují konflikt, kdy „na líbánkách bylo všechno plné pohody“, ale po deseti letech začaly problémy, adrenalin a žárlivosti… „Nedotýkej se mě, nemluv na mě, nepřibližuj se,“ zpívá se zde a také: „Nechci, aby se někdo dotýkal mého těla.“ Název písně tak v zajímavé transpozici popisuje zpočátku spíše situaci mezi dvěma partnery než historicko-politologický fenomén. Ale nebojte, i na ten dojde, na Rusy a Američany, vodíkovou bombu („nechci, aby se někdo dotýkal mé vodíkové bomby!“), text tak ukazuje, jak „malé“ může vést k „velkému“, subjektivní k objektivnímu, z jedné ložnice ke globálnímu.

Téměř dvanáctiminutový opus Dreams of Sexual Perfection, v němž nás Sanders provádí jak smutným a osamělým životem americké básnířky Emily Dickinsonové, autorky téměř osmnácti set básní, z nichž za jejího života vyšlo pouhých deset a „objevena“ byla až někdy ve dvacátých letech minulého století. Dickinsonová žila v ústraní, v podstatě se stranila mužů a spekuluje se o jejím vztahu k její švagrové. Sanders v textu prolíná jak reálie ze života básnířky, tak přechází ke vztahu sexuality (neuspokojené) a nešvarů našeho světa, k žárlivosti a opět i k širším politickým souvislostem – střídají se tak pasáže ostřejší s lyrickými. Následuje krásně vystřižené, stylově rozhoupané reggae South Africa, a to i s vypjatými ženskými sbory.

Následující Dover Beach, pro niž Kupferberg upravil starou židovskou píseň, již známe z alba Tenderness Junction, zde je ovšem v jiné a přiznejme lepší aranži. Nejdříve Kupferberg recituje za doprovodu Taylorovy akustické kytary báseň Matthewa Arnolda (viz náš díl číslo 27), poté se mikrofonu ujímá Steve Taylor a Arnoldovu svatební báseň krásně procítěně zapěje, slyšíme tak hned dvě podání, není to však zbytečné. Tuli Kupferberg přispěl dalšími čtyřmi písněmi, The Smoking Gun, Working for A Yankee Dollar, Just Like A Jail a Here Come the Levellers. První z nich je docela odpíchnutá, opět žádná idylka, ale tvrdá fakta proti kouření: za posledních šest let (před vydáním alba, tedy v letech 1980–1986) zemřelo v Americe na následky kouření více lidí, než kolik Američanů padlo do té doby ve všech válkách, a to počínaje konfliktem s Velkou Británií. Zajímavé je, že v letech 1971–1996 napsal podobně laděnou báseň Allen Ginsberg a svou protikuřáckou tirádu Put Down Your Cigarette (Donʼt Smoke) rád zpíval při svých čteních. A rýpněme si, s tím „nekouřením“ to nebylo u starého barda zase tak žhavé, rád si ještě dlouho poté zapálil.

Také Working for A Yankee Dollar je úpravou

Francouzské delikatesy: Cartier & Pinault – prestiž, mecenát, umění

Na cestách za současnou uměleckou scénou ve Francii, jimž se Delikatesy pravidelně věnují, by neměla chybět dvě místa, která rozhodně nepředstavují alternativní podzemní tepnu uměleckého života. Právě naopak. Jde o reprezentativní paláce moderního umění, neodmyslitelně spojené s promyšlenými investicemi, výlučnými adresami, sběratelskými ambicemi, ale zároveň také s nepopiratelnou uměleckou kvalitou. Ať již vás soudobé umění oslovuje, či nikoliv, určitě zde pocítíte autentický estetický prožitek.

Dnes bych rád naladil vaši chuť na tóny Nadace Cartier pro soudobé umění, jejíž přesun ze čtvrti u montparnasského hřbitova do nového sídla v bezprostřední blízkosti Louvru vtiskl centru Paříže výrazný soudobý akcent a stal se důležitou událostí nedávné doby. V duetu s ní pak půjde o Bourse de Commerce – Pinault Collection, která byla otevřena v květnu 2021. Nachází se jen několik stovek metrů od prvně jmenované a v oblasti bývalých Les Halles vytváří nepřehlédnutelný protipól Centre Pompidou. Obě instituce spojuje nejen prestižní adresa, ale především společný model uvažování o roli umění a jeho významu ve veřejném prostoru, a ve svém přesahu i v celé dnešní společnosti.

Jsou výsledkem vize mimořádně úspěšných podnikatelů, kteří se rozhodli část svého kapitálu proměnit v dlouhodobou kulturní investici a vytvořit instituce přesahující rámec soukromé sbírky. Obě zakladatelské osobnosti patří ke stejné generaci budující nový model kapitalismu 70. a 80. let, spojuje je bretonský původ, investice do průmyslu s luxusem, ale především přesvědčení, že soudobé umění potřebuje nejen finanční zázemí, ale i silný ústřední rámec spolu s architektonicky výrazným řešením.

Nadace Cartier pro soudobé umění (Fondation Cartier pour l´art contemporain) nese jméno po ikonické francouzské šperkařské značce, ale její vznik je především spojen s Alain Dominique Perrinem, rodákem z města obchodníků, Nantes. Po studiích zaměřených na management vstoupil Perrin do představenstva skupiny Cartier, bylo mu tehdy teprve třiatřicet let. Jeho kariéra v rámci skupiny rychle akcelerovala, což mu umožnilo začít rozvíjet i vlastní kulturní projekty. V roce 1980 koupil zámek Lagrézette a přilehlé vinice u města Cahors, kde se vedle produkce vína začal systematicky věnovat podpoře soudobého umění. Jeho tehdejší manželka zde o něco později založila významný, dnes již neexistující fotografický festival Printemps de la photo de Cahors, který mimo jiné navštívily osobnosti ze světa hudby (Elton John, Lou Reed) či filmu (Wim Wenders, Richard Gere).

Chci psát o Paříži, a proto se chuť cahorského vína a vůně jižních svahů mohou zdát být k tématu instituce ležící v centru metropole poněkud vzdálené. Koupě nemovitosti však na prvním místě odhalila Perrinovu ranou orientaci na promyšlené investice do umění. V okruhu jeho blízkých přátel se tehdy navíc pohyboval významný francouzský sochař César, jehož autorská práva mimochodem Perrin dodnes vlastní. Vše vyřčené mělo pro vznik nadace svůj význam.

V okamžiku, kdy se po vítězství Mitterranda v roce 1981 dostala ve Francii k moci levice, vznikla zcela nová konstelace, která měla mimo jiné ambici vnést do umělecké činnosti soukromý mecenát. Zde stojí počátek Fondation Cartier. Instituce byla nová, průkopnická. Nejen proto, že vznikla jako jeden z prvních velkých firemních mecenášských projektů v zemi, ale především proto, že zásadně proměnila samotné pojetí kulturní nadace. Fondation Cartier se nevázala k logice soukromé sbírky, ale k modelu programové platformy, v níž se kapitál nestával jen zázemím, nýbrž aktivním hybatelem kulturní produkce. V kontextu Francie, kde tradičně dominoval silný stát jako hlavní garant umění, představoval posun k hybridnímu modelu mezi veřejným a soukromým sektorem zásadní změnu rovnováhy. Nadace fungovala méně jako archiv osvědčených hodnot a více jako prostor pro jejich tvorbu – s důrazem na výstavy, spolupráci napříč médii, od fotografie přes architekturu až po performance s výrazným mezinárodním přesahem. V širším měřítku se tak Fondation Cartier stala jedním z prvních evropských příkladů institucionální globalizace současného umění, která předběhla pozdější, dnes běžné standardy muzeí i kurátorských praxí.

První dekádu své existence sídlila instituce nedaleko Versailles v obci Jouy-en-Josas. Zásadní obrat představovalo přesídlení v roce 1994 na boulevard Raspail ve 14. pařížské čtvrti. Jednalo se o unikátní prosklenou budovu, navrženou tehdy nesmírně progresivním architektem Jeanem Nouvelem. V době svého otevření veřejnosti šlo bez nadsázky o jednu z nejvýznamnějších architektonických realizací konce 20. století. Ústředním motivem celé stavby byl libanonský cedr, který pamatoval ještě restauraci Bourbonů. V roce 1823 jej vysadil royalistický spisovatel Chateaubriand. Jean Nouvel navrhl budovu ze skla, ale strom architektuře neobětoval, naopak z něj učinil její přirozený střed.

 

Stavba, která

Bludfest podal jasnou zprávu: „Nezapomeň žít!“

Během pár týdnů se počasí radikálně změnilo a Park 360 v Hradci Králové se z bahenní lázně Rock for People přeformoval na vyprahlou poušť Bludfestu.

 

Už po cestě vlakem jsem si říkala: „Vždyť ti lidé tam snad budou kolabovat!”. Nedovedla jsem si představit, že by vůbec někdo dokázal udýchat a přežít postávání u stagí na sluníčku, natož pobíhat v moshpitu.

Ve vlaku se mnou jeli lidé, kteří také zjevně mířili na Bludfest a mezi tématy konverzací převládalo jediné – odporné horko. První věc, která mě alespoň na chvíli zachránila před definitivním vysušením a dodala mi naději, byl bludfestový shuttle bus, který jezdil z Hradce Králové až ke vstupu do festivalového areálu. Byla v něm totiž klimatizace… Když jsem z něj ovšem vylezla, znovupřítomné horko bylo jako rána pěstí.

Po výstupu z autobusu mě čekala cesta k akreditacím. Deset minut chůze sice není tolik, ale v tom horku jsem měla trochu strach, že někde po cestě zapomenu plíce. Vše jsem ale zvládla a od akreditací jsem šla rovnou do areálu festivalu, který jsem po zbytek dne neopustila. Na festival jsem se původně rozhodla vydat úplně sama, ale nakonec jsem stejně zjistila, že tam bude spousta kamarádů. Hned jsem se setkala se dvěma kamarádkami a trávila s nimi většinu času.

Sešly jsme se těsně před začátkem prvního koncertu – Pam Rabbit.

Svoji show odstartovala s grácií. Během vystoupení střídala češtinu s angličtinou. Sama jsem si hned ze začátku všimla, že na festivalu je spousta cizinců a češtinu slyším jen výjimečně.

Stály jsme na sluníčku a poslouchaly koncert, s Pam jsme si zazpívaly jednu z jejích nejznámějších skladeb – npc a pak jsme se musely jít schovat do stínu, vůbec to nevadilo, protože koncert jsme slyšely. Překvapilo mě, jak málo lidí na koncertě je. Doufala jsem, že se to během dne zlepší, aby Yungblud a ostatní interpreti nebyli zklamaní. Nicméně, bylo naprosto pochopitelné, že většina lidí dala přednost posezení ve stínu před vyčkáváním před pódiem. Pár lidí se ale taky našlo, kteří seděli přímo pod stagí v úzkém pruhu stínu a drželi si svá místa na večer. Když kolem projížděl hasičský vůz, který vodou chladil festivalové cesty a prostory, seběhlo se pár lidí, kteří se chtěli nechat pokropit a my jsme nemohly chybět. Byla to v tu chvíli taková záchrana, že jsem nad tím přemýšlela celý zbytek dne a přála si, ať se to opakuje.

 

Podle mapy

Z deky jsme měly výhled na chill out zónu. Rozhodly jsme se tedy zkusit štěstí a najít místo v hangáru u stolku s lavičkami. Mise byla úspěšná a po chvíli jsme se zchladily natolik, že už jsme mohly vést konverzace, které vzdáleně dávaly smysl. Po chvilce jsem sebrala odvahu opustit chráněný, chladnější prostor hangáru a rozhodla jsem se, že se podívám na koncert Jesse Jo Stark na Stage 2. Když jsem dorazila, stan byl sice naplněn k prasknutí, ale zároveň nezvykle ticho. Koncert měl začít už před několika minutami, ale stále se nic nedělo. Někdo říkal, že ještě probíhá zvuková zkouška, jiní tipovali technické problémy. Pravdu jsem se nakonec nedozvěděla, protože jsem po chvíli raději ustoupila ze slunce, které začínalo být opravdu nesnesitelné. Poté jsem si chtěla projít stánky s jídlem. Zjistila jsem, že ceny i stánky zůstaly stejné jako na RfP a rovnou jsem si koupila jídlo.

Koncert Destroy Lonely mě upřímně moc nelákal, zkusila jsem si kousek poslechnout, ale asi bych se k jeho hudbě musela víc propracovat. Čerpala jsem tedy síly na další koncerty a snažila se skrýt tu představu pláže a koupání.

Vzhledem k tomu, že jsem se nedokázala vyznat v mapce areálu už od doby, kdy jsem jí poprvé zahlédla, bylo pro mě náročnější vyhledat Gibson stage.

Nakonec jsem ale pódium našla a když se tak stalo, zrovna na něm probíhal koncert Precious Pepala, jejíž hudba mě zaujala natolik, že jsem se musela zastavit na své areálové obchůzce po přátelích. Zrovna šla zpívat píseň Eve a hudba mě dostala. Dále jsem procházela okolo Stage 2, kde hráli Pale Waves. Jakmile jsem se zastavila u stanu, začali hrát jednu z mých oblíbených písní – She’s My Religion. Svůj výlet jsem zakončila u Greenpeace stánku, kde jsem se sešla s kamarádkou.

 

Skotačení

Poté už nás čekal dlouho očekávaný koncert Palaye Royale. Show byla samozřejmě, jako vždy, naprosto skvělá, plná energie, jak od lidí, tak od všech členů na stagi. Stáli jsme na slunci a mně to bylo poprvé za den úplně jedno.

Nestihla jsem si před jejich koncertem ani dojít doplnit vodu, tak jsem ze srandy řekla kamarádkám: „Kdyby to se mnou náhodou seklo, hlavně mě nechte ležet na zemi! Chci na tom koncertě být, já to nějak vstřebám, i když nebudu při smyslech,“ načež se pochopitelně začaly smát.

Nakonec jsem si přece jen v průběhu odskočila pro vodu, aby se ze zbytku koncertu nestal boj o přežití. Remington samozřejmě „crowdboatoval” na svém nafukovacím člunu, šel do publika rozjet moshpit, stříkal po fanoušcích vodu z vodní pistole, Emerson klidně vstoupil mezi diváky a pak jim vylezl nad hlavy a snažil se je rozproudit, Sebastian celou show doplňoval o skvělou komunikaci s námi a sestupoval s kytarou k zábraně pod pódiem.

Když kluci začali z pódia vyvolávat circle pit, říkala jsem si, že v takovém horku snad ani nevznikne. No, k mému překvapení vznikl. Ptala jsem se pak, jaké to bylo, a setkávala jsem se vesměs jen s pozitivními odpověďmi: „Když jsme se pak zklidnili a vzdálili se od toho upoceného skotačení, najednou nám bylo krásně.”

Koncert LEAP jsme si užily z povzdálí a ze stínu, protože Palaye nás vyčerpali natolik, že jsme už nebyly schopné ani stát. Daly jsme si palačinku na posilněnou a snažily se sebrat dech. Nakonec jsme se ještě přiměly zvednout a šly jsme si projít zbytek areálu. Netrvalo dlouho a já jsem začala zjišťovat, že abych si dokázala projít, najít, pochopit a vyzkoušet všechny možné přidané stany a akce a obchůdky a prostory, musela bych v areálu strávit alespoň o den déle.

U stanu B.R.A.T. (Yungbludova vlastní značka oblečení) a YBHQ (prostor pro členy klubu) byla pokaždé dlouhá fronta, u Yungbludovy výstavy taky nestálo lidí zrovna málo a jediné, co jsme nakonec pořádně stihly, byl Make a Friend prostor, který je původně určen k vytváření nových přátelství. Mně osobně se tam ale nikoho nového poznat nepodařilo. O to víc mě pobavilo, že jsem nakonec poznala dva úplně nové lidi mimo tento prostor.

 

Rodina

Blížila se desátá hodina večerní a nás už čekal pouze Yungblud a cesta domů. Prostor u pódia se oproti dřívějším koncertům naplnil o poznání více, ale ani přesto se velikost publika nevyrovnala mým původním představám.

Na stage nastoupil s desetiminutovým zpožděním, ale svou energií, osobností a lidskostí zase všechno nahnal. Jeho koncert provázely konfety, ohně a nakonec i celý ohňostroj. Během koncertu také nesčetněkrát zazněla jeho oblíbená fráze „Ruce nahoru!“, na kterou už fanoušci reagují spíš s pobaveným úsměvem.

Při písničce Lowlife vybízel fanoušky k lepšímu výhledu z ramen někoho dalšího, na song fleabag si na stage pozval malého Alexe, který mu na kytaru zahrál neohroženě a poté přiznal, že neumí anglicky, mezi songy ujišťoval o své komunitě a o tom, že jsme rodina.

Jeden z velmi silných momentů nastal po písni Changes, kterou na svých koncertech zpívá na počest Ozzyho Osbourna. „Přijdu si strašně odpojený a snažím se vůbec vstát, ale pokaždé, když vidím vaše obličeje, vím, že někam patřím. A cítit se v bezpečí před okolním světem, je něco, za co vám nikdy nedokážu dostatečně poděkovat. Tohle je i vaše rodina. Když někdy budete mít strach, když vás bude něco děsit, někdo vám bude vyhrožovat… Budeme tam! Já tam pro vás budu!“ Písnička má takovou sílu, že celé publikum pokaždé spojí v jeden velký, perfektně synchronizovaný sbor. Vždycky mám radost vidět a slyšet, jak ostatní zpívají a žijí momentem.

 

Kam příště?

Příhodně se po konci vystoupení na všech obrazovkách objevil nápis „Don’t forget to live!” tedy „Nezapomeň žít”, což mi zrovna po takhle prožitém koncertě vehnalo motýlky do břicha a byla jsem dojatá. V tu chvíli jsem si totiž řekla: „Jo… teď fakt žiju.“ Byla jsem vyřízená, ubrečená, bez energie a převládala ve mně jen touha jít spát. Na cestu zpátky jsem měla domluvený odvoz s kamarády, ale museli jsme dojít poměrně daleko k autu, což po celém dni nebyla zrovna příjemná tečka.

Na akci, jako je tahle, jsem byla poprvé. Nedovedla jsem si pořádně představit jednodenní festival tohoto typu, v tak velkém a vybaveném areálu, ale od začátku jsem se na to těšila. Jeden den mi bohatě stačil a dovedla jsem si ho užít. Nečekalo mě tahání se se stanem a vybavením na kempovací život a hlavně mi stačila jedna power banka a jeden outfit…

Přes obrovské vedro byl areál na podobné podmínky připravený překvapivě dobře. Možností, jak se zchladit nebo doplnit vodu, bylo dost a za celý den jsem osobně neviděla jediný kolaps. Jen jsem později slyšela, že jich několik přece jen nastalo. Upřímně jsem ale čekala, že jich bude mnohem víc.

Pokud se Bludfest do Česka někdy vrátí, nebudu váhat ani minutu. A kdo ví – možná se za ním jednou vydám i do některé z dalších zemí, kam se na chvíli přestěhuje.

 

UNIfest 2026: DVA, Vladivojna La Chia i nové tváře české alternativy

Šestý ročník festivalu UNIfest, pořádaný kulturním magazínem UNI, se uskuteční v sobotu 27. června 2026 v prostorách Kaštanu. Open air festival bude letos na dvou pódiích a nabídne pestrý program současné nezávislé hudby napříč žánry – od alternativního popu a elektroniky přes písničkářství až po experimentální rock či poetický rap.

Hlavní hvězdou letošního ročníku bude dvojice DVA, která už od roku 2006 vytváří svůj osobitý „nonexist pop“ – hravou směs folku, elektroniky, techna a imaginárního folkloru neexistujících národů. Díky energickým koncertům i soundtrackům k oceňovaným hrám studia Amanita Design se kapela prosadila daleko za hranicemi Česka a vystoupila na festivalech po celé Evropě, v USA či Austrálii. Po několikaleté koncertní pauze se DVA úspěšně vrátili na pódia s albem Piri Piri (2024), které proměňují v živelnou taneční oslavu plnou fantazie a emocí.

Výraznou součástí programu bude také projekt Markéta Foukalová Jinak. Zpěvačka známá z kapely Lanugo či spoluprací s Martinem Brunnerem, Michalem Prokopem a Michalem Pavlíčkem představí své první autorské album Jinak (2025), vytvořené společně s producentem Radimem. Jemný alternativní pop zde propojuje elektroniku, hiphopové rytmy i prvky reggae a dubu, zatímco texty se soustředí na každodennost, ženskou zkušenost a hledání krásy v obyčejných situacích.

Elektronickou a experimentální polohu festivalu zastoupí Tulpa Tape, nový projekt Vladivojny La Chia. Ta zde opouští tradiční písničkářskou formu a prostřednictvím analogové i digitální elektroniky vytváří emotivní, syrové a hypnotické kompozice balancující mezi taneční hudbou, ambientem a zvukovou performancí. Ze Švýcarska dorazí česko-švýcarské duo Songs from Utopia, které kombinuje energii surf rock’n’rollu, garážového rocku, rockabilly i blues. Jejich syrové a intenzivní koncerty stavějí na výrazném groovu, kytarové energii a bezprostředním kontaktu s publikem.

Dalšími účinkujícími budou pražský písničkář Vlčák, jehož tvorba propojuje folk, indie rock i současnou elektroniku a který představí svou první česky zpívanou desku Cizinec, zpěvačka a pianistka Lucie Dlabolová s intimním programem na pomezí indie folku, šansonu a jazzu, nebo projekt Taskent, který propojuje poetický rap, elektroniku, dechové nástroje a taneční rytmiku do atmosférického soundtracku nočního města. Program doplní také trio Abigail Ybarra, které po několikaleté pauze přiváží nový koncertní program postavený na syrovém zvuku, autorských českých textech a energii klasického rockového tria. Vystoupení bude veřejnou premiérou nové sestavy, posílené o baskytaristu Fredrika Janáčka známého z -123min.

Šestý UNIfest tak opět nabídne originální průřez současnou nezávislou scénou – od etablovaných jmen po výrazné autorské projekty – a potvrdí svou otevřenost žánrovému i generačnímu přesahu.

Co se děje v Unijazzu

Čítárna vystavuje: Karel Šuster, Ester Láníková, Katka Trnková, Jan Walda Walík:

Boskovice objektivem

Čítárna Unijazz, Praha 3, Husitská 22, výstava potrvá do 28. 6. 2026

Karel Šuster: Boskovice jsou unikátní festival, který fotím už víc než čtvrt století a stále mě to těší. Jeden z důvodů je Katka, Ester a Walda.

Ester Láníková: V běžném životě trávím půl času učením se, jak učit lidi milovat umění. Druhou půlku trávím v divadle. Nejvíc mě baví zaznamenávat, jak se jiní lidé baví.

Katka Trnková: Hudbu miluju a fotím, jak umím. Lidi a situace, potulky a divný věci vnímám a upravuju, jak cítím. Boskovice jsou škola a srdcovka.

Jan Walda Valík: Práce s těmito fotografy mě baví a, byť nerozumím všem pojmům, učím se od nich a kopíruji a užívám si to na tom nejlepším místě.

Kaštan vystavuje: Atelier Kaštan – Všechny krásy světa

Kaštan – Scéna Unijazzu, Praha 6, Bělohorská 201/150, výstava potrvá do 26. 6. 2026

Atelier Kaštan vás srdečně zve v závěru školního roku na výstavu v prostorách KC Kaštan. Seifertovy Všecky krásy světa byly volnou inspirací pro tvorbu dětí, studentů, dospělých i seniorů, našich kurzantů, kteří několik měsíců tvořili svá díla.

Co se děje v Kaštanu: Ctib, Modré Hory (SK) – open air

Kaštan – Scéna Unijazzu, Praha 6, Bělohorská 201/150, 26. 6. 2026

„Modré hory, Big beat, Luxus clan a teraz Čudne slávni. Štyri albumy, pár mixtapeov a kopec koncertov a zas raz na cestách. Veľa žvástov, beaty, tóny, všetko. Čudne slávni Lyrik, Bene a Roland Kánik, jedno pódium a veľká radosť z hrania. Vraj rap pre starších, vravia niektorí, no týmto trom chlapcom je to jedno, ide o hudbu a tú zbožňujú. Poď sa aj ty nájsť v tom beate s týmito čudne slávnymi chlapcami.“

Ctib má kořeny v DIY punkové scéně, patřil do party, která organizovala koncerty v klubu Vrah, hrál nebo hraje v kapelách (dříve třeba Telefon nebo Uštkni, dnes Chorobopop). Když začal hrát sólově coby Ctib, byl to nejdřív folkpunk s akustickou kytarou. Pak mu to ale přestalo stačit a v kompu si doaranžoval bicí, basu a nějaké synťáky. No, a nakonec si do kompu nahrál i tu kytaru, a přestal se s ní tahat na koncerty. Tomu, co hraje, od té doby říká discoegopunk. Tři alba mu postupně vyšla u Kabinet Records.

UNI na pódiu: Nebula

Čítárna Unijazz, Praha 3, Husitská 22, 17. 6. 2026

Nebula je hudební projekt bez hranic. Jejich tvorba stojí na fúzi etnické hudby a jazzu – ethno-jazz fusion – ale nenechávají se svazovat žánry. V jejich skladbách uslyšíte ozvěny mikrotonální, lidové a klasické hudby Blízkého východu, prolnuté s moderním jazzem, blues, rockem i elektronikou. Vedle autorských skladeb hrají i aranžovanou hudbu ze Střední Asie a Blízkého východu v různých jazycích. Vystupují jako duo nebo v rozšířené čtyřčlenné sestavě s kontrabasem a bicími. Rádi spolupracují s hostujícími muzikanty, protože stejně jako vesmírná mlhovina – jejich symbol – se i jejich hudba neustále proměňuje, propojuje a hledá nové tvary i barvy.

Co se děje v Čítárně: everything.waves + The Bullets

Čítárna Unijazz, Praha 3, Husitská 22, 5. 6. 2026

Vlny alternativního rocku rozčeří na pódiu Čítarny Unijazz kapela everything.waves za podpory uskupení the Bullets. Everything.waves se svými melancholickými vokály a silnými kytarovými riffy rozvlní fanoušky post punku, garage ale i dreamy indie rocku, a mimo jiné zahrají i svůj nový singl Sisyphus, který vyšel 3. dubna 2026. The Bullets, čtyřčlenná dívčí kapela, která vznikla na půdě Pražské taneční konzervatoře, pluje také na vlnách alternativního rocku, ale nebojí se střílet ostrými a ponořit se i do energie punk rockové scény.

UNI naživo: Jazzmánie Vladimíra Kouřila #270

Čítárna Unijazz, Praha 3, Husitská 22, 2. 6. 2026

Archeologie české jazzové moderny bude patřit hudbě Karla Velebného z druhé poloviny 60. let. V Kaleidoskopu novinek zahraje kvinteto saxofonisty Joshuy Redmana a nová sestava kytaristy Juliana Lage s varhaníkem Johnem Medeskim. Marcel Bárta představí v ukázkách svou syntézu jazzových sólistů se symfonickým orchestrem a závěr bude patřit vzpomínce na Dona Cherryho, s kapelou za asistence jeho syna Davida Ornetta Cherryho.

Festival Boskovice nabídne kromě hudby i pestrý divadelní, výtvarný a filmový program

Boskovice Festival pro židovskou čtvrť letos od 9. do 12. července vstoupí do svého 34. ročníku a znovu potvrdí, že patří k nejživějším přehlídkám alternativní kultury v Česku. Vedle hudebního programu nabídne také silnou divadelní, výtvarnou a filmovou linii, která tradičně využívá genia loci města – od hradu přes židovskou čtvrť až po farskou zahradu či historickou sokolovnu.

Divadelní program propojí současné autorské divadlo, performance, improvizaci i program pro děti. Kolektiv Hůlová, Havrda, Vrba přiveze novou autofikční performanci Komitét pro řešení kanalizačních otázek, meditaci o paměti, rodinných vztazích a osobních splašcích ukrytých pod povrchem každodennosti. Inscenace inspirovaná pražskou kanalizací slibuje sugestivní propojení obrazu, zvuku a textu.

Festival nabídne i odlehčenější polohy vážných témat – talk show herců Divadla Aldente Stand up Down nebo improvizační projekt Co řešíš? skupiny God Save the Drama Queen, který otevírá témata stereotypů, genderových rolí i sdílené zkušenosti mezi performerkami a publikem. Klaunské duo Tea&Lisa v inscenaci Spolubydly sází na absurdní humor a živou interakci. Program myslí také na děti: poetická inscenace Vítr z plachet je určena nejmenším divákům od tří let, westernová Cukrárna U Šilhavého Jima zase propojí dobrodružství s hravou edukací.

Významnou součástí festivalu bude výtvarná scéna. Nový Performance Hub u Židovského obecního domu představí živé projekty na pomezí poezie, tance a vizuálního umění. Ve městě vznikne zvuková instalace Romana Štětiny, synagoga uvede práce ukrajinské umělkyně Viktorie Mashchenko.

Filmový program připomene 90 let od narození Václava Havla, tvorbu Karla Smyczka i současný slovenský film. Chybět nebudou autorská čtení, debaty a živé rozhovory cyklu Ohlasy naživo. Boskovice tak opět nabídnou několik dní, během nichž se alternativní kultura přirozeně propojí s historií i současností města.

Mezinárodní projekt Access

Mezinárodní projekt Access pokračuje v roce 2026 druhým kolem uměleckých rezidencí a v České republice opět propojí evropské umělce a české studenty. Cílem projektu je spojovat tvůrce a publikum z různých zemí, podporovat inovativní přístupy k hudbě, pohybu či vizuálnímu vyjádření v netradičních prostorách i aktivně zapojovat publikum. Unikátní umělecká rezidence se tentokrát odehraje ve spolupráci s gymnáziem Přírodní škola v pražských Stodůlkách, a to jako součást školní expedice.  Od 9. do 16. září 2026 budou studenti spolupracovat s těmito umělci:

David Bausseron (F), Václav Kalivoda (CZ), Pasi Mäkelä (FIN), Andria Nicodemou (CY), Marija Rašić (SRB) a Marta Zapparoli (I) a podporou jim budou zkušení lektoři a hudebníci Matej Kotouček a Marie Čtveráčková.

Ve výjimečné lokalitě naučné stezky Jáchymovské peklo proběhne sběr materiálu, který pak studenti a umělci přímo ve škole přetaví v uměleckou performanci. I letos budou součástí tři představení:

– 11. června, site-specific performance rezidenčních umělců v rámci expedice na Jáchymovsku;

– 16. června v 9:00 a 17:30, site-specific performance studentů a rezidenčních umělců, gymnázium Přírodní škola.

Projekt organizuje spolek Unijazz, partnery projektu jsou Muzzix (Lille, F), Sonoscopia (Porto, P) a gymnázium Přírodní škola a je podpořen z programu EU Kreativní Evropa.

Festival Boskovice zve na OHM SQUARE30, Muchu, japonské Green Milk From The Planet Orange a další desítky účinkujících

Od 9. do 12. července ožijí jihomoravské Boskovice 34. ročníkem multižánrového Festivalu pro židovskou čtvrť. Návštěvníci se mohou těšit na čtyři dny koncertů, divadla, filmu, autorských čtení, debat, výstav i site-specific projektů včetně programu pro děti. V dramaturgii festival propojí výrazná jména české alternativní scény se zahraničními hosty i novými uměleckými objevy.

„Festival Boskovice dlouhodobě vytváří jedinečný prostor, kde se přirozeně propojuje historie města se současnou kulturou. Díky geniu loci Boskovic a rozprostření programu napříč městem vzniká neopakovatelná atmosféra založená na otevřenosti, setkávání a dialogu mezi různými uměleckými přístupy i generacemi návštěvníků,“ říká Jana Černá, ředitelka festivalu.

Alternativní hudba různých žánrů

Dramaturgie festivalu staví na žánrové otevřenosti, silných autorských osobnostech a  intenzivní koncertní atmosféře. K hlavním hudebním hvězdám bude patřit elektronická legenda OHM SQUARE30, kultovní WWW Neurobeat a Nauzea Orchestra, osobitá písničkářka Mucha nebo experimentální duo P/\ST. Ze zahraničních hostů zaujmou například japonští Green Milk From The Planet Orange, argentinské Tzigan Gipsy Tango Trio, polští Fish Basket nebo Dorota Nvotová & Band (SK).

Hudební program letošního ročníku se odehraje v několika charakteristických festivalových lokalitách – v Panském dvoře, zámeckém skleníku, synagoze, evangelickém kostele a na palouku u hradu. Letní kino letos kvůli rekonstrukci parku u zámeckého skleníku nabídne jen filmový program, hlavní hudební scéna se přesouvá do Panského dvora.

Zámecký skleník nabídne tradičně dramaturgii zaměřenou na jazz a blues. Zahajovací večer rozproudí argentinské Tzigan Gipsy Tango Trio kombinující energii cikánské hudby s melancholií argentinského tanga. Večer bude pokračovat v rytmu blues a publikum se může těšit nejen na legendy jako je Jan Spálený & ASPM, ale i na nová jména jako Bohemian Soul Shakers (USA/CZ) nebo Jan Audrlický, objev jarní soutěže Blues Aperitiv šumperského festivalu BluesAlive. Bluesový večer vzniká v úzké spolupráci právě s tímto festivalem. Další dny zahrají jazzoví MaBaSo (PL/CZ), Oskar Török Trio (PL/CZ), JWQ (Janoušek-Wróblewski Quartet) nebo uskupení Bouda | Ryba | Cikánek | Hajdovský.

V synagoze, autentickém a akusticky specifickém prostoru v židovské čtvrti, vystoupí klezmerové skupiny Trombenik a Orchestr Šarbilach a jazzovo-chansonové Simone Reifegerste Trio (D/CZ).

Významnou roli bude mít opět Palouk u hradu – scéna určená pro objevování nových nebo zatím méně známých hudebních projektů. Dramaturgii připravuje tým pobočného spolku

Unijazz Boskovice, který provozuje kulturní a komunitní centrum Prostor. Na Palouku se představí například SJU (SK), Ministerstvo Obřany, ZVLN, PLOY nebo BearCloud.

Divadla – originalita, experiment, imaginace

Vedle hudby nabídne festival také pestrý divadelní program propojující současné autorské divadlo, performance, improvizaci i program pro děti. Divadelní scény letos ožijí v historické budově sokolovny, na hradě i ve farské zahradě. Kolektiv Hůlová, Havrda, Vrba uvede novou autofikční performanci Komitét pro řešení kanalizačních otázek, inspirovanou pražskou kanalizací a tématy paměti či rodinných vztahů. Divadlo Aldente přiveze talk show Stand up Down, improvizační skupina God Save the Drama Queen projekt Co řešíš? zaměřený na stereotypy a genderové role. Klaunské duo Tea&Lisa nabídne absurdní komedii Spolubydly. Součástí programu bude také vystoupení kultovního boskovického improvizačního souboru Lísky.

Festival myslí i na nejmenší návštěvníky. Poetická inscenace Vítr z plachet divadla Mikro-teatro je určena dětem od tří let, westernové představení Cukrárna U Šilhavého Jima Divadla Čučka pak nabídne dobrodružný příběh z Divokého západu o síle literatury a přátelství. Součástí programu bude i projekt souboru Řev na hřišti, který tvoří dvě mladé rodiny umělců hledající nové možnosti společné tvorby i zapojení vlastních dětí do divadelního procesu.

Výstavy a instalace – uvnitř i ve veřejném prostoru

Výraznou součástí programu budou také výstavy, instalace a performance.

Novinkou se stane Performance Hub v proluce u Židovského obecního domu – prostor pro site-specific performance propojující poezii, tanec a výtvarné umění přímo v procesu vzniku. Do programu se zapojí například Vladimír Havlík a Jana Orlová, kteří pro Boskovice připraví sérii performancí reagujících na konkrétní festivalová místa a jejich atmosféru. V rámci Performance Hub budou tvořit také Petr Válek, Adam Hnojil, Michal Kříž nebo Martin Zetová.

Poprvé se ve veřejném prostoru letos objeví i čistě zvuková instalace, jejímž autorem je vizuální a zvukový umělec Roman Štětina.

Různě zaměřené výstavy budou k vidění v Židovském obecním domě, Muzeu regionu Boskovicka, synagoze nebo kavárně Prostor. Návštěvníci festivalu si budou moci prohlédnout výstavu Židovské hrdinky, která je převedením knihy Karin Brygger a Anneli Rådestad o šíři židovské identity do výstavy a jejímž partnerem je Centrum paměti a dialogu Bubny, dále práce výtvarnice, grafičky a ilustrátorky Evy Volfové, obrazy architekta a malíře Petra Bureše nebo konceptuální díla mladé ukrajinské výtvarnice Viktorie Mashchenko.

Mimořádnou událostí letošního ročníku je výstava Josef Koudelka: Invaze 68 v Galerii Otakara Kubína. Legendární fotograf a rodák z nedalekého Valchova představí v Boskovicích vůbec poprvé svůj ikonický cyklus zachycující dramatické události srpna 1968. Výstava připomíná odpor vůči vojenskému útlaku i téma svobody a občanské odvahy.

„Za výstavou stojí velké úsilí týmu Galerie Otakara Kubína, která patří pod Kulturní zařízení města Boskovice. Díky úzké spolupráci galerie s festivalem bude dostupná také návštěvníkům Festivalu Boskovice, což nás velmi těší. Spojení ikonických fotografií Josefa Koudelky s otevřenou atmosférou festivalu a historickým prostředím Boskovic vnímáme jako mimořádně silné,“ říká programový ředitel festivalu Milan J. Kárník.

Filmy, diskuze, autorská čtení

Filmový a diskusní program připomene 90 let od narození Václava Havla, tvorbu režiséra Karla Smyczka i současný slovenský film. Filmoví fanoušci se tak mohou těšit na filmy Odcházení (r. Václav Havel), Občan Václav Havel jede na dovolenou (r. Jan Novák a Adam Novák), filmy Housata, Krajina s nábytkem nebo Proč? režiséra K. Smyczka i slovenské dokumenty Emília (r. Martin Šulík) nebo Nahoře nebe, v dolině já (r. Katarína Gramatová). Součástí festivalu budou také autorská čtení, debaty a živé rozhovory cyklu Ohlasy naživo, který každoročně propojuje výrazné osobnosti kultury, publicistiky i občanské společnosti a otevírá aktuální společenská témata v neformální festivalové atmosféře.

20 let vydavatelství Polí5

Festival se letos připojí k oslavám 20 let vydavatelství Polí5, jedné z klíčových platforem české nezávislé hudby. Program nabídne koncerty spřízněných kapel, besedu se zakladatelem vydavatelství Josefem Jindrákem a výstavu fotografií Karla Šustera.

Vstupenky na 34. ročník festivalu Boskovice lze zakoupit přes platformy GoOut.cz a Smsticket.cz. Kromě základního a studentského vstupného jsou v předprodeji k dispozici i dvě nové kategorie vstupenek, a to vstupenka pro fanoušky festivalu za cenu 1900 Kč a vstupenka pro podporovatele festivalu za 3000 Kč s poděkováním formou výběru z merche. Vstupenku pro podporovatele si bude možné koupit i na festivalu.

Kompletní program festivalu najdete na webu. Aktuální informace získáte na sociálních sítích Facebook a Instagram.

 

Proboha, proč zrovna tenhle chlápek?!? „Nejste Allen Ginsberg?“ „Ne,“ zní odpověď, „ale říkají mi tak.“

Allen Ginsberg. Jméno, které znají i ti, kteří nepřečetli jediný verš, a to na celém světě, jméno, které se stalo symbolem i „domácím“ pojmem, jméno, k němuž se odkazovali i ti nejslavnější, ať již literáti, hudebníci, malíři či myslitelé. Společně s několika dalšími básníky zcela změnil americkou poezii, odtrhl ji od evropské akademizující bezpohlavní tradice a bez jakéhokoliv sentimentu ji celou obrátil naruby. Zároveň se mu jako málokomu podařilo natolik proměnit vnímání poezie i její funkce, a to i s vědomím všech těch velkých a revolucionizujících jmen americké poezie 20. století, ať již to byli William Carlos Williams, Ezra Pound, T. S. Eliot, Charles Olson či třeba Frank OʼHara nebo Robert Creeley. A prohlásíme-li, že nebýt Ginsbergovy poezie a vlivu, kdoví, jak by vypadaly texty Boba Dylana či Patti Smith, není to žádné přehánění, ale prosté konstatování faktu. Nepozdává se vám to? Není nic snadnějšího než vzít do ruky Ginsbergovy sebrané básně a pustit si Dylanovy nahrávky z 60. let či první Pattina alba.

Ginsberg při všem svém obrazoborectví (ale pozor: pouze k poezii plné zaumných jinotajů, odtržené od života i živého jazyka) nebyl žádný naivní prosťáček, co řeže kolem sebe hlava nehlava, žádná internetová rychlokvaška. Poezii v celé její tradici měl opravdu v malíčku, při přednáškách dokázal zpaměti recitovat dlouhé pasáže a bylo jedno, byl-li to nějaký anglický básník ze 16. století, Lorca, Majakovskij či Apollinaire, zároveň je všechny – bože, znáte jeho přednášky o Williamu Blakeovi?!? – dokázal skvěle přečíst a toto vědění dál předávat. Uvádíme to jako důkaz jeho skutečného soužití s poezií, žití v ní, až po krk, takříkajíc. Ale nejen to, ve svých esejích či rozhovorech se vyjadřoval i k tématům zdánlivě nesouvisejícím s poezií, mluvil o politice, o lidských právech, byl v tom nejlepším smyslu slova angažovaným občanem. A také Američanem, i přesto, že instituce své vlasti nezřídka ostře kritizoval. Již v eseji Poetry, Violence and the Trembling Lambs or Independence Day Manifesto (Poezie, násilí a chvějící se beránci aneb Manifest ke Dni nezávislosti) z roku 1959, napsané ke Dni díkůvzdání, čteme: „Kdy objevíme Ameriku, jež nebude popírat vlastního Boha? Ameriku, jež se chápe zbraní, peněz, policie a miliónu rukou, aby zavraždila Boží svědomí? Jež plive do překrásné tváře poezie, která opěvá slávu Boží a pláče v prachu světa.“

Chcete snad nějaký hmatatelný důkaz? Budiž, takže: pokud je dnes ve Spojených státech situace kolem homosexuálů, jejich zapojení nejen do běžného života, ale i do veřejného taková, jaká je, zcela jasně se o to zasloužil právě Allen Ginsberg a nikdo jiný. Zkrátka posunul vnímání občanských svobod a svobody jedince jako takové. Nevěříte? Přečtěte si jeho básně, rozhovory, reakce okolí, včetně reakcí jeho odpůrců a nepřátel. Zmínili jsme Ginsbergův vliv na Boba Dylana a další – takže opět si těžko dokážeme představit, jak by vypadalo hnutí hippies, nebýt odkazu beat generation, a především právě našeho oslavence, Allena Ginsberga. A nechce se nám pro toto jasné tvrzení snášet důkazy, natolik je to očividné a nezpochybnitelné. Zároveň, zaměříme-li se na naši kotlinu, nebýt jeho návštěvy ČSSR v roce 1965 (kde měl více než připravenou půdu díky Janu Zábranovi a revue Světová literatura, ale i Viole), řada věcí by také byla jinak. Vtipkoval-li s trochou rýpnutí americký básník Ted Berrigan, Allen že je prezidentem poezie, měl více než pravdu. Ostatně stačí vzít do ruky jeho báseň Kvílení – její mimořádný význam nespočívá pouze v literární rovině, zároveň je to i výpověď, sociologická, o mentálním stavu společnosti a návod: buďte svobodní!!!

A toto vše jsou důvody, proč UNI věnuje stoletému Allenu Ginsbergovi celé číslo. Zaslouží si to nejen on, ale i my, ať už patříme k jeho čtenářům, nebo ne.

„Byt či nebyt?“, to je otázka, kterou klade letošní ročník festivalu Film a architektura

Jubilejní 15. ročník mezinárodního festivalu Film a architektura se zaměří na téma bydlení jako jednu z nejzásadnějších společenských otázek současnosti. Od středy 30. září do pondělí 5. října představí v Praze, Brně a dalších dvou desítkách měst aktuální světovou filmovou produkci, která nahlíží na nejrůznější podoby domova. Pod mottem Byt či nebyt se bude věnovat kolektivnímu a dostupnému bydlení, transformacím měst a veřejného prostoru, architektonickým vizím ovlivňujícím kvalitu každodenního života i dopadům gentrifikace a proměnám urbánního prostředí. „Bydlení je vděčným filmařským tématem, které zvláště v posledních letech bylo zpracováno z mnoha pohledů. Diváci se mohou těšit na investigativní kritiku, inspirativní příběhy, jak na krizi vyzrát, i ikonické domy světových architektů,“ vysvětluje kurátor přehlídky Václav Ševčík.

Unikátní přehlídka filmů o architektuře, designu a umění představí tři desítky převážně dokumentárních snímků zejména ze zahraniční produkce, a jako každý rok ji doplní debaty s odbornicemi a odborníky z oboru i filmovými tvůrci a tvůrkyněmi. Většina snímků bude uvedena v české premiéře. Paralelně s festivalem Film a architektura proběhne festival Den architektury, který téma bydlení rozvine z dalších perspektiv.

Kompletní program bude zveřejněn na konci srpna na webových stránkách www.filmarchitektura.cz.

Program festivalu Film a architektura nahlíží na téma bydlení v širokých souvislostech. Vedle jeho historických kořenů a aktuálních výzev nabídne kritickou reflexi současné bytové krize i inspirativní příklady a alternativní modely bydlení a komunitního soužití, které vznikly a vznikají v různých částech světa. Program bude rozdělen do několika tematických sekcí: Společně, Ikony a Naše město. Tradiční sekci Inspirace letos dramaturgicky připravuje Kyle Bergman, architekt a zakladatel mezinárodního Architecture & Design Film Festivalu (ADFF).

Na plátna kin přinese festival například snímek na pomezí dokumentu a animovaného filmu Vcítění do betonu zkoumající život v panelových domech od jejich vzniku po současnost. Dánský dokument The Silo and Us nahlédne nejen na záchranu opuštěného obřího betonového sila, ale i na střet vizí lidí z města a venkova. Living Together: The Story of De Warren sleduje vznik kolektivního bytového domu v Nizozemsku nominovaného na Cenu Miese van der Rohe. Film zachycuje snahu vytvořit dostupné a udržitelné bydlení založené na spolupráci a sdílení. Snímek Schindler Space Architect představí dílo Rudolpha Schindlera, průkopníka kalifornského stylu bydlení, ve kterém zanikají hranice mezi vnitřní a vnější plochou domu.

Vybrané filmy se zaměří také na tvorbu vizionářů, reformátorů i provokatérů, kteří zpochybňovali zažité představy nejen o bydlení. Festival zahájí jedinečný portrét páru kultovních architektů a myslitelů Denise Scott Brown a Roberta Venturiho Stardust: Příběh lásky a architektury, kteří svým vlivem zásadně proměnili podobu poválečné architektury a zpochybnili dogmata postmodernismu. Dokument The First Siza dále představí první realizaci jednoho z nejvýznamnějších současných architektů Álvara Sizy z Portugalska – obytné domy vytvořené v úzkém dialogu s budoucími obyvateli, který předznamenal jeho pozdější mezinárodní věhlas.

Spolu s filmovým festivalem proběhne od čtvrtka 1. do úterý 6. října v pořadí 16. ročník festivalu Den architektury, jehož hlavním tématem bude v letošním roce rovněž bydlení a nese podtitul Bydlím, tedy jsem. Program propojí architekturu, tvorbu veřejného prostoru, veřejnou debatu i bytovou politiku a nabídne pohled na historické i současné podoby bydlení, od tradičních typologií a nájemních domů přes poválečné kolektivní bydlení až po dnešní hledání dostupného a udržitelného bydlení. Festival nabízí široké veřejnosti možnost nahlédnout na své okolí nevšední optikou pod vedením architektů a architektek a dalších odborníků a odbornic z oboru, kteří jim přiblíží zajímavosti z jejich čtvrti, bydliště i širšího okolí. Den architektury se nevěnuje jen architektuře a tvorbě měst, ale i širším souvislostem vzniku každého domu, parku, konkrétního místa či města.

 

Za oběma festivaly stojí spolek KRUH, který je již 26 let významným propagátorem jak tuzemské, tak světové architektury u nás.

Festival Film a architektura je jediným mezinárodním filmovým festivalem o architektuře v České republice. Každoročně nabízí převážně v české premiéře pestrou kolekci snímků, které se vedle architektury věnují i výtvarnému umění. Podněcuje diskuze o architektuře a urbanismu prostřednictvím projekcí autorských dokumentů, inovativních, experimentálních i hraných filmů. Přispívá k debatám napříč architekturou, politikou a veřejností o podobě, potřebách a proměnách měst nezbytných pro další rozvoj naší společnosti a díky vstřícnosti filmového média oslovuje nejširší publikum. Festival je jedním ze zakládajících členů mezinárodní sítě Films on Art Network, která sdružuje všechny významné přehlídky filmů o umění.

 

Odkazy:
web: www.filmarchitektura.cz
Facebook: www.facebook.com/filmarchitektura
Instagram: www.instagram.com/filmarchitektura/


Pořádá: Kruh, z. s.
Pod záštitou: Česká komora architektů
Za finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR, hlavní město Praha, statutární město Brno

 

MFDF Ji.hlava se pro jubilejní ročník spojuje s Janem Bartou a Pale Fire Capital. Připomenou dokumenty, které změnily svět

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava získal pro svůj jubilejní 30. ročník nového generálního partnera. Společnost Pale Fire Capital podnikatele a filantropa Jana Barty se zavázala k tříleté podpoře festivalu, která mu umožní dál rozvíjet celospolečenskou roli dokumentárního filmu jako nástroje porozumění světu a veřejné debaty. Partnerství se promítne také do nové sekce Dokumenty, které změnily svět, připomínající snímky, jež dokázaly překročit hranice kinosálu, a navazuje na koprodukční projekt Ji.hlava / JB Films, který už tři roky podporuje vznik autorských dokumentů ze střední a východní Evropy.

„Dokumentární film je velmi blízko tomu, čemu se v rámci filantropie Pale Fire Capital věnujeme. Už víc než deset let se z různých úhlů zabýváme sociální nerovností a uvědomujeme si, jak důležité je, aby jejím důsledkům mohla společnost dobře porozumět. Lidé jsou totiž přirozeně daleko více ochotní řešit ty problémy, které dokážou skutečně vidět a chápat. Právě v tom má dokument nenahraditelnou roli, protože umí převádět abstraktní témata do lidské zkušenosti, posiluje empatii a otevírá prostor pro veřejnou debatu. Kvalitní data a analýzy jsou zásadní, ale samy o sobě nestačí. Aby mohly vést ke změně, potřebují širší ekosystém informovanosti a vzdělávání. I proto chceme jako partneři Ji.hlavy festivalu pomoct zesilovat roli dokumentárního filmu ve společnosti. Zároveň vnímáme, že současná situace ve financování kultury přinesla do celého segmentu větší nejistotu a ztížila možnost dlouhodobého plánování. Stát se letos hlavním partnerem festivalu tak pro nás bylo docela přirozené rozhodnutí,“ říká Jan Barta, podnikatel, filantrop a partner Pale Fire Capital.

Společenskou roli dokumentu připomene jubilejní 30. ročník MFDF Ji.hlava spolu s Pale Fire Capital prostřednictvím speciální sekce Dokumenty, které změnily svět. „Mnohokrát jsem slyšel, jak se někdo ptá, jestli filmy můžou změnit svět. Odpověď je často negativní nebo vyhýbavá. Proto jsme si tuto otázku položili vážně a snažili se napříč stoletím najít ty filmy, kterým se to podařilo. Jejich výběr představíme letos v Ji.hlavě. Jde o snímky, které vytáhly nespravedlivě odsouzené z vězení, změnily nastavení pravidel, vedly ke změně financování zanedbaných regionů nebo i ke změně zákona. Nejde o filmy ideologické, ale vždy konkrétní a na straně obyčejných lidí – ať už jednotlivců, různých společenství nebo celé společnosti,“ vysvětluje ředitel festivalu Marek Hovorka.

Pale Fire Capital se k podpoře Ji.hlavy zavazuje na tři roky. Podle ředitele festivalu Marka Hovorky jde o významný krok pro další rozvoj celého festivalu.

„S Janem Bartou jsem se poprvé setkal před lety v Ji.hlavě ve festivalovém stanu. Na zádech měl baťůžek a byl prostě jedním z diváků, kteří přijeli za filmy a debatami. Když jsme se dali do řeči, bylo zřejmé, že ho dokumentární film zajímá a vnímá jeho obrovský přínos,“ říká Marek Hovorka.

„V posledních letech byl Jan Barta Ji.hlavě a filmům, které uvádíme, ještě blíž. Po loňské ji.hlavské distribuční premiéře snímku Pan Nikdo proti Putinovi se producentům podařilo získat důležitou finanční podporu pro oscarovou kampaň filmu právě díky skupině filantropů, kterou Jan Barta do Ji.hlavy přivezl. Jakkoli se v tomto světle jeho další krok – rozhodnutí stát se generálním partnerem – může zdát přirozený, je výrazem odvahy, zodpovědnosti a systematického přístupu. Následující tříleté generální partnerství s firmou Pale Fire Capital je pak výrazem vzájemné důvěry i vědomí, jak důležitá je dlouhodobá stabilita pro rozvoj. Těšíme se na tuto novou etapu festivalu, která navazuje na rozšíření Ji.hlavy ze šesti na deset dnů a jeho navazující funkční rozšíření o digitální online festival. Ji.hlavské filmy v této podobě každoročně sleduje okolo 110 000 diváků, což z Ji.hlavy činí jeden z největších dokumentárních festivalů v Evropě,“ dodává Hovorka.

Společný projekt Ji.hlava / JB Films

Spolupráce mezi Janem Bartou a festivalem se začala intenzivněji rozvíjet v posledních letech. Poprvé přijel do Ji.hlavy před sedmi lety jako návštěvník, v roce 2024 pak vznikl společný koprodukční projekt Ji.hlava / JB Films zaměřený na podporu autorského dokumentárního filmu ze střední a východní Evropy. Projekt podpořil dokumentární snímky z České republiky, Slovenska, Ukrajiny, Polska nebo Srbska. Režisérky Alisa Kovalenko, Mila Turajlić, Bara Jíchová Tyson, Lucia Kašová či Lynne Seifert a režisér Peter Kerekes díky tomuto projektu mohli dokončit nebo právě dokončují své snímky.

Nejde přitom o klasický grantový program. Ji.hlava / JB Films funguje jako koprodukční fond, který do vybraných filmů vstupuje jako partner. Výnosy z podpořených filmů se následně vracejí zpět do fondu a slouží k podpoře dalších dokumentárních projektů. Cílem je vytvářet dlouhodobě udržitelný model podpory autorského dokumentárního filmu a posilovat podmínky pro vznik nových mezinárodních dokumentárních projektů.

MFDF Ji.hlava je dnes víc než filmový festival. Jeho aktivity sahají daleko za hranice samotné festivalové přehlídky. Vedle celoroční podpory vzniku a vývoje dokumentárních filmů rozvíjí vzdělávací a profesní programy pro filmové tvůrce a tvůrkyně, připravuje kurátorované projekty pro děti, dospívající, seniory a seniorky i lidi s různými hendikepy a dlouhodobě se věnuje také dokumentární literatuře. Ji.hlava stojí také za jednou z nejstarších VOD platforem DAFilms nebo projektem spolupráce klíčových evropských dokumentárních festivalů Doc Alliance. Významnou roli hraje také Inspirační fórum, které prostřednictvím debat a přednášek otevírá klíčová témata současného světa. „Ji.hlava dlouhodobě funguje jako kulturní, vzdělávací a inovační hub s mezinárodním přesahem a my si moc vážíme toho, že do spolupráce s námi vstupuje nový a silný partner,“ uzavírá Marek Hovorka.

Pale Fire Capital dlouhodobě podporuje vzdělávání, občanskou společnost, demokracii i kulturní a společensky prospěšné projekty. Ve své filantropické činnosti se zaměřuje mimo jiné na podporu kritického myšlení, otevřené společnosti a vzdělávání.

 

  1. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava se uskuteční 23. října až 1. listopadu 2026.
Další články
sinekfilmizle.com