John Scofield Trio

John Scofield přijel znovu, po návštěvě pražského Jazz Docku v roce 2023, v sestavě sehraného tria s kontrabasistou Vincentem Archerem a bubeníkem Billem Stewartem. A přestože se do Česka vrací relativně často, opět přitáhl tolik publika, že historický sál Novoměstské radnice brzy vyprodal a pořadatel musel přidávat druhé vystoupení později téhož dne. Tahle zpráva zachycuje první ze setů, „podvečerní“ od 19 hodin, ale o informaci o druhém setu od 21 hodin vás neochudím. Požádal jsem o ni osobu mimořádně zasvěcenou.

Záviděníhodně vitální třiasedmdesátník vkráčel na scénu velmi energicky a zároveň neokázale. Cosi nepodstatného shodil ze stojanu na noty, mávl rukou, pak prohlásil „tohle nepotřebuju“ a celý stojan odnesl za scénu. A s obvyklou barevností, interpretační samozřejmostí a lehkostí spustil bebopovou klasiku Blue Monk. Čímž vlastně naznačil páteř dramaturgie koncertu. Ačkoliv stále aktuální dvojalbum Uncle John’s Band (2023) stále aktuálního tria nabízí mimo jiné osobité úpravy evergreenů Boba Dylana, Neila Younga a samozřejmě titulní kus od Grateful Dead, „strýček John“ nebyl tak předvídatelný, aby z poslední desky byť jediný kus zahrál. (Tedy během prvního z koncertů, během druhého pražského setu, dohledal jsem, si střihne na úvod Ray’s Idea od Raye Browna.) Naopak se průběžně vracel ke standardům. Pohrál si, samozřejmě s invenční podporou Archera a Stewarta, s filmovou melodií ze třicátých let It’s Easy To Remember (And So Hard To Forget) či se vzpomínkou na někdejšího šéfa Milese Davise Little Willie. A zvláště procítěně uchopil Coltraneovu baladu Naima, zahájenou invenčním brouzdáním samotné kytary v harmonii skladby, než se přidala decentní rytmika.

O to nečekanější ale byly kousky, které Scofield vkládal mezi standardy! Hned jako druhý zazněl nový autorský motiv, který si Sco zapsal fixou do setlistu jen jako „F#“. Jeden z energických, živelných kousků zase ohlásil slovy „tohle je úplně nové, říkáme tomu Funk With Chords“, tedy Funk s akordy. Během skladby pak pánové předvedli zábavnou work in progress, kdy docházelo na vzájemnou signalizaci pomocí drobných gest, a hlavně oční kontakt mezi Scofieldem a Archerem, třeba po kontrabasistově sóle, kdy bylo třeba se do nezažitých akordů zase trefit. Možná nejsympatičtější a nejpříjemnější moment celého koncertu. A také možná zajímavé nahlédnutí do příští desky tria?

Dočkali se ovšem i ti, kteří se těšili na některou z ověřených autorských kompozic. Scofield nezapomněl na baladu Yawn, vzpomínku na trio se Swallowem a Nussbaumem z počátku 80. let. A dal ji příkladně procítěně, žádná rutina. Převládalo tradiční pojetí kytarového tria „bez příkras“, ale přece i na trochu elektroniky došlo. Byť pochopitelně zdaleka ne tolik jako v projektu Überjam, který u nás také s úspěchem koncertoval. Ve finální skladbě Kawlinga si kytarista nahrál do looperu jednoduchou sekvenci akordů a využíval ji jako podklad. Občas ji vystřelil jaksi (možná zdánlivě?) od boku a pak pobaveně i potěšeně sledoval, jak se Archer zkušeně rovná do harmonie.

Přídavek bychom mohli označit také za svým způsobem „nový“. Šlo ovšem o bluesovou improvizaci na základní dvanáctitaktové schéma, kterou si Sco v setlistu vtipně nadepsal Free Load (tohle spojení v angličtině přeneseně znamená „žít na cizí účet“ nebo se jím označuje osoba známá jako vyžírka neboli příživník) a která pojetím basové linky trochu evokovala Davisovo All Blues. Jednoduchost a obvyklost formy ovšem neznamená, že nešlo o další příjemný kousek. Všichni tři pánové se totiž pokládali do improvizování se vzorovým feelingem a bylo cítit, jak si souhru užívají.

Dohledáno a doptáno: Setlist večerního koncertu od 21 hodin se nijak zvláště nekryl s podvečerním. Trio si dalo repete Yawn, NaimaKawlinga, ale přidalo další Scofieldovy autorské kousky nebo Rollinsův standard Airegin. Tentokrát došlo i na soulový evergreen Spanish Harlem z počátku 60. let. A zase to podle očitých a „ušitých“ svědků bylo výtečné. Jelikož jsem při odchodu z prvního z koncertů narazil na Davida Dorůžku, zrovna mířícího na vystoupení následující, mohl jsem ho požádat, ať mi pak něco ke druhému setu napíše do mailu:

„Druhý set koncertu Johna Scofielda na Novoměstské radnici 7. dubna pro mě byl ohromným zážitkem. Nejen proto, že jsem Scofielda naživo už léta neslyšel. I když mistr již není nejmladší, stále je v nejlepší formě a jeho trio též. Bylo úžasné vidět ty tři pány přijít a zahrát set skladeb (mimochodem velice různorodých a zároveň kompaktních) a slyšet, jak nemají potřebu vůbec nikomu ani sami sobě nic dokazovat, a přitom hrají s takovou přirozeností, jako když člověk dýchá. Jedinečný koncert.“

Tolik informace od Davida. Zkrátka, na Scofieldovy koncerty je příjemné zajít, kdykoliv se naskytne šance.

Michael Gira / Kristof Hahn

Swans jsou známí vytvářením zvukových kleneb, ve kterých se všechny nástroje pojí do mohutné masy. Vystoupení dvou členů skupiny, Michaela Giry a Kristofa Hahna, kteří spolu hráli už v Angels of Light, ukázalo, jak tyto konstrukce vznikají, jakou roli hraje dron, jakou přebuzený zvuk a jakou motiv kytary. Bylo více patrné, že skladby Swans vznikají jako písničky, což ve spleti zvuků není někdy poznatelné.

Velkou pozornost věnovali oba muzikanti novému albu Swans Birthing, které tvořilo jádro repertoáru. Zahráli z něj pět skladeb, které zabraly přes polovinu programu. Jako druhá zazněla I Am a Tower s velmi osobním textem, kdy si Gira někdy připadá jako věž, aby v závěru zpíval „jsem beránek, jsem koťátko, jsme malá růžová bublina hnaná větrem“. Tuto skladbu už Swans hráli, stejně jako Red YellowGuardian Spirit, na posledním turné.

I Am a Tower, která avizuje nové album Swans, následovala po úvodním dlouhém, více než dvacetiminutovém bloku. K chvějivému zasmyčkovanému dronu se přidal Hahn se svou pedálovou steel kytarou. Až po sedmi minutách dorazil Gira a přidal se s rytmickým repetitivním motivem. Skladba tak vyústila v The Healers s až starozákonně hororovým textem. V duu měla skladba zvukově docela blízko k Angels of Light, což zase není tak překvapivé, protože právě v nich se oba muzikanti, jak už bylo řečeno, setkali.

Až v druhé polovině večera se oba vrátili k starším skladbám včetně Failure. Tu oba hráli už v Angels of Light, ale je z počátku devadesátých let, kdy Swans koketovali na White Light From the Mouth of Infinity se směsí gotického rocku a psychedelického neofolku.

Z alba To Be Kind zazněla písnička A Little God In My Hands, ze které ovšem zůstalo jen její jádro postavené na důrazném riffu kytary a naléhavém zpěvu, který doplňovala či spíš obalovala plocha vytvářená pedálovou steel kytarou. Žádný toporný rytmus bicích, sbor a bohatá aranžmá tvořená syntezátorem, kytarovými vyhrávkami nebo marimbou nebo hluková stěna. I v podobě oholené na dřeň ale nic neztrácela na působivosti – naopak patřila k vrcholům večera.

Vybočení představovalo až na kazatelské melodeklamaci postavené You Will Pay, které ale trochu ztratilo na působivosti, když se Gira rozčílil, zřejmě mu vadilo, že ho někdo natáčí. K absolutnímu světu Giry však i toto patří, ani v sedmdesáti to není roztomilý dědeček, což je taky důvod, proč je stále působivý. Pořád jde až na hranu, ne-li za ni, a je jedno, jestli ve zvuku nebo v textech. Hraje ne jako by nemělo už přijít žádné další ráno, ale jako když už konec světa nastal a stojíme před posledním soudem.

Vystoupení v duu s Hahnem poukázalo na některé kořeny či zdroje Girovy tvorby. I když je vzýván milovníky noise a hlukových stěn i sludge, vychází vždy z písní, které jen rozvíjí, pořád jsou však v jádru skladeb Swans. Dalším zřetelným vlivem jsou Velvet Underground s jejich gradací skladeb na jediném dokola hraném akordu, jako nabízelo živé provedení White Light/White Heat nebo některé pasáže Sister Ray či Beginning To See The Light. Patrný byl ještě třetí zdroj – a tím byly drony jednoho z prvních čtyř minimalistických skladatelů La Monte Younga. I když je Girovo pojetí odlišné, odráží se v něm, že ho formoval zvuk šedesátých let končících v psychedelii a zpětných vazbách, nelze ale zapomínat, že se v nich zrodil i minimalismus.

Babel Music XP: Marseille, Francie

První ročník festivalu–veletrhu, který se etabloval jako konkurenční, ale přitom finančně dostupnější a relaxovanější mladší bratr Womexu, proběhl roku 2005 v Marseilli. Už jen umístění v bývalých přístavních docích bylo unikátní. Areál, který obsahoval tři oddělené koncertní haly, brázdily nenápadné koleje. „Ty byly pro vozíky na cukr. Právě odtud pocházel slavný Sucre Saint-Louis, vyráběný z cukrové třtiny z ostrovů v Indickém oceánu,“ vysvětluje Olivier Rey, kdysi tiskový tajemník, dnes ředitel celé akce. Na rozdíl od globálně rozvětveného Womexu se Babel Med soustředil na francouzské regiony, středomořskou oblast, kreolské styly ostrova Réunion i hudbu z blízkého Východu. Územní vymezení, určené jihofrancouzskou grantovou podporou, působilo díky kvalitnímu výběru organicky, v programu se objevovaly skutečné klenoty. Jinými slovy, Babel vyplňoval mezery, kam Womex nedosáhl.

To vše skončilo, když se po volbách 2017 změnily priority veřejného financování. Zdroje se naštěstí podařilo obnovit, a od roku 2023 festival pokračuje pod hlavičkou Babel Music XP. Tehdy tu například zazářila kurdská zpěvačka Meral Polat, která následně se svým triem díky koncertu na Respect Festivalu získala přízeň českého publika.

Letošní ročník proběhl na hranici dalšího zlomu. Z okna našeho ubytování jsme sledovali, jak montéři rozebírají písmenka DOCKS DES SUDS nad průčelím. Areál, který byl vedle Babelu dějištěm další akce, podzimního festivalu Fiesta Des Suds, a v němž proběhl i jeden z historických Womexů, ročník 1997, je teď v rukou developerů, kteří někdejší marseillskou periferii totálně mění. Organizátorům se nakonec podařilo usmlouvat, že v Docích proběhne páteční a sobotní večer, zatímco ten čtvrteční se konal souběžně ve čtyřech lokalitách poblíž centra. Což byla logistická komplikace, ne všechno se dalo stihnout.

K vrcholům prvního večera patřila ženská dvojice Sabela Caamaño & Antia Ameixeiras z Galicie ze severního Španělska, regionu pověstného unikátními rytmickými styly. Kombinace houslí a akordeonu překvapila nečekaně hutným zvukem i pestrým repertoárem.

Z lokálních tradic čerpalo o den později i sourozenecké duo Séamus & Caoimhe ui Fhlartharta z Irska, se širokým rejstříkem nástrojů, od indického shruti boxu přes harfu, housle až po irskou tamburínu bodhrán. Na první pohled působí bodhrán jednoduše, ale v rukou zkušeného hráče, který proměnlivým tlakem levé ruky na blánu mění barvu i tónovou výšku, je to nástroj mistrovský.

Séamus vysvětloval, že jejich písně navazují na archaické balady sean nós, které byly ve své autentické formě prubířským kamenem každého zpěváka. Šlo totiž o epické balady bez jakéhokoli doprovodu, zpěvák tedy musel mít jak výdrž, tak i osobní kouzlo, aby dokázal udržet napětí. „My ten koncept rozšířili o vícehlasy, harmonie. Trik je v tom, že na rozdíl od rockerů netlačíte ego, ale jste prostředník, ten, kdo příběhu umožňuje cestu k publiku. Pokud zpíváme v naší mateřštině, tak posluchač textu ani nerozumí, a vedou jej jen emoce ve zpěvu.“ Nezavání zmíněné potlačení ega nějakou východní naukou? „Ano, ač je to paradoxní, v konceptu sean nós jsou skutečně vlivy z filozofií z Orientu. Ale totéž máte i v jiných historických žánrech, třeba v písních trubadúrů.“

Imaginární muzeum: André Mauraux

Srovnávací geneze a koexistence klenotů je vždy ošidná nejen pro klenotníka. Ten ale svým bystrým okem s lupou zjistí onaký brus, odlesk, zabarvení. U knih zásadního významu je to zapeklitější. Protože zde jsou to vpravdě perly, ani jedna není lepší či horší, stojí pevně vedle sebe, a v tomto případě se navíc sympaticky i symptomaticky doplňují. Příběh umění (The Story of Art) je fenomenální kniha–studie–průvodce (nejen) výtvarným uměním od prehistorie k postmoderně ve Vídni narozeného židovského historika umění Ernsta Gombricha, po anexi Hitlerových hnědáků ihned emigrovavšího z Rakouska do Anglie, kde v roce 1950 poprvé vyšla. Občas ji s novými objevy aktualizoval. Je psána narativním způsobem, jak zřejmo z názvu. Francouzský spisovatel, sběratel, fotograf, politik a vědecký autodidakt André Mauraux (1901–1976) si pro příběh (v) umění vymyslel titul Imaginární muzeum. Obsáhlé esejistické dílo vyšlo knižně poprvé ve Francii roku 1947. Pak jej v běhu času dvakrát přepracoval. S podobně hybnou faktografickou nutností doplňujících změn jako výše řečený Příběh umění. Z finální verze Maurauxova díla z roku 1965 vychází i přítomný český překlad.

Jakkoli je tato zásadní kniha o vnímání uměleckého díla anoncována coby „další titul z edice Rozhraní, která představuje významné studie a eseje z oblasti teorie a dějin fotografie“, nemá tahle skvělá práce, a samozřejmě zde i vydavatelský počin, s citovanou reklamní větou až tak moc společného. Jistě, André Mauraux cca od počátku třicátých let během svých cest fotil po širém světě v muzeích, palácích, domácnostech, plenéru atp. umělecká i neumělecká díla, v klidnějších poválečných letech je pak pro sebe katalogizoval a možná (velmi pravděpodobně) ho až tahle „hromada nově vyvolaných dvourozměrných zážitků na fotografiích“ nastartovala k tomuto opus magnum.

Mauraux staví a zárověň vkládá imaginární prožitkové muzeum pro kohokoli, kdo vidí, kdo vnímá, kdo si z esence vjemu výtvarného díla stvoří buď příběh, nebo zažije emoci ve svém osobním „muzeu beze zdí“. K pochopení myšlení starých mistrů říká: „Máme ovšem na mysli spíše určité akcenty v díle těchto malířů, protože ještě stále často vyprávějí.“ Zároveň s lehce zdviženým prstem o přerodu do nové doby hereticky dodává: „A prvním znakem moderního umění je nevyprávět. Aby se mohlo zrodit, muselo zaniknout umění fikce.“ Nepoukazuje ani se neprsí svými fotografiemi, které jsou zde ostatně pouhou ilustrací pro definování poznatku neúprosného dějinného reje, ale přesně popisuje historické proměny. V příkladu snahy malířů o dosažení dokonalé iluze zření, prostoru, plasticity, spojení detailu s perspektivou a hloubkou. A v knize pak vícekrát stupňuje vývoj výtvarna v různých souvztažnostech i modifikacích, že například Giottovy fresky působily věrněji než fresky Cavalliniho a Botticeliho plátna věrněji než Giottova. Umělci se naučili zachytit pohyb a světlo prostřednictvím zkratky, jakou byly šerosvit či ztvárnění sametu, odhalit hmotu/tíhu, a jejich objevy se okamžitě staly veřejným vlastnictvím, stejně jako jsme to později viděli u filmu v případě posouvání děje (elipsa) nebo rychlého střihu. Jen naznačuje zaznamenání a „překlad“ výtvarných děl na fotografii. Například jednak v tištěné/knižní podobě jaksi unifikovaná velikost malých obrazů, soch, nebo naopak velkých architektonických celků (chrámů) vedle sebe, jednak obrazy v knihách zbavené rámů. Oříznuté, obnažené, jakoby kradené, ploché, mrtvé, mrtvolné, přesto dýchající v soukromém imaginárním muzeu takříkajíc pro každého. Jen s popiskou autora, ne vždy, s rozměrem a barevností ledva k fantazijním představám. Což je vlastně gró knihy, protože pradávné basreliéfy, katedrály či egyptské pyramidy samozřejmě nelze přenést a instalovat do sebemonstróznějšího muzea. Autor zde říká: „Nezapomínejme ale, že Rodin studoval se stejnou pozorností gotické sochy, kambodžské tance i angkorské basreliéfy. Byla by epopej, jež zaplňuje Imaginární muzeum, stejná bez tranfigurace sochařství prostřednictvím fotografie?“ Nevlastníme díla, jejichž reprodukce obdivujeme a víme, že je nikdy vlastnit nebudeme.

Malraux dekonstruuje dějiny umění a zpátky je slepuje na příkladech metamorfózy vnímání děl v běhu historie způsobem, který analyticky poodkrývá nové úhly pohledu na ustálené koncepty teorie umění. Nadčasově i pro dnešní dobu. Reprodukce nekonkurují originálům, ale přenášejí je a sdělují, stejně jako města bohatá na památky se stávají veřejnými galeriemi a novodobými poutními místy. Spojuje zdánlivě nespojitelné dějinné body výtvarna jakoby lehkým perem a příběhově driftujícím stylem (skvěle se překladu zhostila Jana Chartier), kterým předkládá filozofii toho, jak VIDĚNÍ i VIZUALIZACE uměleckých ztvárnění ovlivňuje myšlení člověka.

V oku lišky: Kata Rina

Japonsko, tamější kultura, společnost, tamější umění, poezie jsou v posledních letech u nás mimořádně v kurzu. A nejde jenom o dva romány Anny Cimy. Předloni vyšla rovnou antologie textů českých básníků, co od konce předminulého století po rok 1945 doma zkoušeli, jak zvládnou tu nejlepší možnou japonerii (Je ještě někde jiný svět). V letech 2022 a 2024 pak přišly na trh dvě komiksová alba: IogiHikobae. Scenárista Jean-Gaspard Páleníček tady rozepsal pro jedenáctku, respektive patnáctku vybraných studentů západočeské „Sutnarky“ všední dny současného Japonska: centra i periferie. Sleduje tady to základní: snahu o syntézu někdejší uzavřené země, co fungovala na kolektivním principu, v zemi otevřenou, kde hraje prim individualita podle euroamerického vzoru. Trochu tanec na ostří nože: ekonomicky vzlet, ovšem lidsky často pád na samé dno, do nemoci, samoty, šílenství, smrti. IogiHikobae ukazují obě tváře současného Japonska, rub i líc.

A pak je tu Kata Rina a její album V oku lišky. Už to autorčino jméno víří asociace: Ita Rina, slavná herečka slovinského původu, hvězda konce němého a začátku zvukového filmu čili taky doby zlomu, přerodu; hrála mimo jiné v ErotikonuTonce Šibenici. Jenže tahle asociace je vedlejší; Kata Rina je prostě Kateřina, příjmením Kratochvílová, ročník 1992, žena v pohybu: narodila se ve Vladivostoku, vyrostla v Lisabonu a Petrohradu, aktuálně žije v Praze. Kreslí a píše. Obojí vlastně taky na hraně: analogu a digitálu, přirozeného a umělého. Její rukopis je blízký japonské manze, ale zároveň jsou v něm patrné vlivy evropských stylů, zejména secese a geometricky střiženého umění, ať pod hlavičkou konstruktivismu nebo abstrakce. Na hraně je i scénář: jednou nohou v realitě, druhou ve snění, respektive v doplňkové, komplementární fantazii – ten svět totiž drží pohromadě jako duše s tělem, jako jin a jang.

A je to svět esenciálně ženský: v hlavní roli vnučka a babička. Rodiče kdysi zmizeli kdesi za obzorem. A babička, obchodnice s použitými kimony, mizí právě teď – krátí se jí dech, je častěji v nemocnici než ve svém obchodě. Vnučka (jmenuje se Suza) v její nepřítomnosti zjistí, že babička skryla v kimonech klíč: masku lišky. Je to maska–přestupní stanice, maska nabitá mocí spojit zdejší s tamějším, přítomnou skutečnost s vysněným „městem lišek“. Liška má symbolické spektrum rozevřené doširoka: od lstivosti a prohnanosti – po tajemství a kouzla, která můžou vést k pochopení toho nejzákladnějšího: světa i vlastní existence. Suza pronikne na druhou stranu dvakrát: poprvé přihlíží svatbě, podruhé hledá lék pro svoji umírající babičku. Poprvé je trpná, podruhé činná. Teprve podruhé dostane odpověď. Najde v „městě lišek“ svou vlastní matku, mnohasetletou, málem věčnou poutnici mezi oběma břehy, která se kdysi zapomněla ve světě lidí, přivedla na svět dceru, načež ji nemilosrdně odložila, aby se mohla vrátit do svého domova. Ve světě lidí jí ale nechala znamení, základní orientační bod – zmíněnou masku. Ono to ladí i v samotných slovech: „matka“ a „maska“ se liší jedinou literou. „Možná že tento svět žádná pevná fyzická těla nemá, všechno se dokáže měnit a přizpůsobovat,“ píše autorka na jednom místě. A jinde básní skoro ve stylu haiku: „Vysoko na obloze září úplněk. / Jeho zlatavá barva mi připomíná oko lišky, / které bedlivě hlídá každý můj krok.“

Je to celé vlastně báseň v próze. Manga-báseň. Klasickou komiksovou bublinu tady sice nenajdeme, obraz jde po levé, text po pravé straně, ale výsledný dojem je i tak komiksový. Opět je to něco mezi. Na hraně. Celá ta kniha je taková ze své podstaty. Odmítá stereotyp, jednoduché čtení textu a vnímání obrazu. Potichu, nenápadně provokuje, pobízí. K rozrušování hranic. K vidění souvislostí. Když liška mrkne na poslední stránce, říká právě tohle: „Jen se pozorně dívejte.“ Co dodat: Jen se pozorně dívejte.

Třicet šest hodin

Předjaří, město skoro turistů prosté. Po hlavním náměstí vítr, v restauraci Švejk ticho: žádná muzika, žádná televize. Jenom hovory u stolů. Hospodský jako vystřižený z nějaké prvorepublikové prózy, třeba Poláčka – anebo Haška. Pozorný a vstřícný, tiše pobavený. Dobré jídlo. Výborné víno od spřátelené rakouské rodiny Fiedlerů; litrová flaška za dvě stovky.

V podloubí, které obkružuje celé náměstí, pak knihkupectví pana Šilhavého. Dlouhá chodba, snad přes tři místnosti. Je tam všecko, a ještě víc. Novinky i starší věci, totální pop i rarity daleko za okrajem. Manga vedle druhé války, nejnovější Orhan Pamuk i dávný Filip Topol, zahradničení a kuchařky po boku Majakovského.

Mimo vnitřní kruh města ale „devadesátkové“ přízraky: domy křiklavé i posmutnělé, polorozpadlé i polodostavěné. A dál pak zvlněná krajina, Vysočina, šest set sedm set metrů nad mořem; znovu vítr, tentokrát v doprovodu sněhových vloček. Zřícenina hradu Štamberk, mezi kusy pozdně středověkého zdiva první květ plicníku.

Večer u knihy. Román Návrat Petry Dvořákové. A je to návrat ve velkém stylu: vzpoura řeholního mládí proti klášternímu stáří, polemika zotročujícího stereotypu, co zabíjí lidskou jedinečnost – s toužením po volnosti všech funkcí, co jich lidské tělo má, včetně té sexuální. Diktované sebeobětování pro pomysl na nebi versus láska k druhému člověku teď a tady.

Na druhý den návrat ke Švejkovi. U vedlejšího stolu opuštěný talíř s načatým jídlem a nedopitý půllitr. Je patnáctý březen.

Za dvěma rohy stálá expozice Míly Doleželové. Malířka svébytného vidění, hlavně robustní lidské figury, ale i zdeformovaného prostoru. Bible a cikáni jako motivické zdroje. Živé barvy, velké formáty. Vlivy mexického muralismu i evropských avantgard po roce 1900. Energie dlouhoprstých rukou a vypoulených očí. Ve vitrině knihy s věnováním – od Milana Kundery a Martina Reinera.

Třicet šest hodin v Telči.

Driftbook. Zápisky z let 1999–2024

Krátké, maximálně dvacetiřádkové zápisky, kterými Josef Kroutvor (1942), historik umění, básník, prozaik, a především esejista, dokladuje jednu ze svých podstatných „životních“ tezí, že jsme zahlcováni množstvím slov, že „umění je lék, který se podává po kapkách“. Autor je z tohoto pohledu dokonalý kontrarevolucionář: koná vše opačně, všechna ta báječná slova s předponou „post-“ jsou pro něj zřídla infekce. Nápady, záznamy, někdy se opakující v pozměněné podobě, jejichž hrdiny jsou Kroutvorovi nejbližší (rodina a přátelé), zásadní postavy především výtvarného umění a literatury, a také, možná především – krajina. Jeho dva domovy (Praha a jihočeský Kramolín), střední Evropa a její okolí. Lineární dějiny jeho bytí zachycené v nežvanivé, téměř minimalistické podobě. To umí málokdo, a také to není moderní. Přesné, a přesto romantické myšlení, vracející nás zpět z těch všech tak lehce přijatých účastí na každodenních dostizích. Třeba věta: „Cestovat je třeba v mládí, v pozdějším věku je každá cesta už jen turistikou.“ Víc není třeba, všechno podstatné je řečeno…

Svatý Artaud: Leszek Kolankiewicz

„Kým byl? Hercem, který si hru spletl s mučednictvím a scénu s hranicí, z níž předváděl symptomy své agónie? […] Surrealistou, který žil nadrealitou až k zešílení? Dalším bláznem, který chtěl vyléčit šílený svět? Mučedníkem ideje kultury?“ Polský kulturní antropolog napsal knihu o Antoninu Artaudovi (1896–1948), o němž jsme si mysleli, že je básníkem, divadelníkem a příležitostným hercem, ale tahle kniha nám ho představuje především jako vizionáře, jemuž se za jeho života sice nepodařilo realizovat své představy, ale posmrtně ovlivnil svými myšlenkami nemalou skupinu intelektuálů, a nejen z oblasti divadla. Někteří ho brali povrchně (ačkoli se k němu hlásili, nepochopili ho), jiní však výrazně (od Ioneska a Becketta po Grotowského či Brooka). Z mnoha Artaudových odkazů současnosti: šílenství jako vnitřní svoboda, v níž je „šílenec“ součástí přírody (vesmíru); rozpor mezi kulturou a civilizací – anebo odmítnutí skutečného zločinu, jímž je racionalismus: „Hlava dnešního Evropana je sklep, v němž přebývají přeludy bez síly, jež Evropa považuje za myšlenky.“ Artaud jako objevovaný věrozvěst, to je možná nejpřesnější vizitka.

TIPY: Bob Krčil (1952–1992). Žít, jako by šlo o život

„Každá fotografie je u něho samostatný útvar obsahující básnický dar,“ napsala o tvorbě Boba Krčila Anna Fárová. V sedmnácti letech emigroval do Švédska, už předtím se znal se Zbyňkem Benýškem nebo Vlastimilem Třešňákem, procestoval Evropu, ale i Indii, a především Afghánistán; od roku 1980 žil v New Yorku. Často na mizině, ale stále zachycující okamžiky přítomnosti, a především plnící „zadané úkoly“ v podobě antologie Česká fotografie v exilu či sborníku Sebráno v New Yorku; vše na koleně, s mimořádnou cenou pro budoucnost. Krčil si plnil svoje sny, ale ty rozhodně nebyly podložené mantrou „mít se dobře“. Ke konci života začal trpět paranoiou, na níž se snad částečně podepsalo pravidelné kouření konopí. Zemřel na rakovinu, aniž by navštívil svoji vlast; český světoobčan. Kniha o všech etapách a zatáčkách jeho života, povedená nejen obsahem, ale i způsobem zpracování, s předmluvou Jáchyma Topola, by se souputníkovi Josefa Koudelky nebo Antonína Kratochvíla určitě líbila. „Je vzácné, že existuje někdo tak čistý a transparentní,“ řekl o něm jeho švédský přítel, hudebník Coste Apetrea.

Šok a kresba

Když jsme skládali s Vikim Shockem (1975) reprezentativní výbor z jeho básnického díla s názvem V předsíni dýchal idiot (2020), bylo jasné, že vedle veršů tam musí najít své čestné místo taky autorovy černobílé kresby. Nakonec jich je v té knize asi padesát. Proč kresby, a ne koláže, kterým se Shock věnuje možná soustavněji a delší čas – a které tak nějak pěkně dotvářejí svou vnějškovou divočinou jeho obrázek básníka–avantgardisty, jakkoli je autorovi letos rovných padesát a většina avantgard je už dávno po smrti?

Protože kresba, tedy ta Shockova, jde opačným směrem rovnou, přiznaně si vykračuje do světa s jistou dávkou nostalgie, staroslavné komiky němé grotesky, básně trochu smutného, měkce lyrického typu. Náladu jeho výkresům čilého hospodského ruchu, tamějších rázovitých figurek a jejich lehce absurdních průpovídek ostatně rámuje hned titul výstavy: Ve hospůdce mé milé… To je národněobrozenecký patos, jako když vyšije! Tehdy, napříč devatenáctým stoletím, šly totiž hospody strmě vzhůru. Jejich smysl a důležitost rostly závratnou rychlostí. Už žádné zájezdní hostince se stájemi, kde přenocovali obchodníci na cestě do města (anebo z města) – ale místa, kde se formovaly a sílily takzvané přístolní společnosti. Kde se čile koumalo nad tím, jak zdejšího ducha zvýznamnit skrze jazyk a řeč, skrze literaturu a kulturu. Hospoda a pivo byly tmel. Seděli tady všichni: politik vedle ochotnického divadelníka, lingvista po boku básníka, opilec s historikem. Shocka jistě lákají jako kreslíře právě ozvuky téhle pestrosti. Té čilosti, jiskry života.

I když dnešní hospoda je mnohdy karikaturou hospody včerejška. I tohle ale Shock ví a kresebně reflektuje ve svých skicách, rychlých, trochu roztěkaných momentkách. Zachycuje dneska víc to, co zaniká, než vzniká, co se pod nejrůznějším vnějším, hlavně účelně-užitným tlakem spíš deformuje, než formuje. Spousta těch Shockových putyk pamatuje dekády, století (jako U Dvou koček, Briketa, Na Zelené lišce, Na Slamníku, U Bansethů, Dejvická nádražka), spousta jich už ale zanikla, zmizela v čím dál prudším a bezohlednějším víru času. Shock ale není cílený pamětník, kronikář, spíš prostě kreslí, co má rád, kde mu je dobře. Hospoda totiž vždycky byla taky jakýmsi útulkem, domovem číslo dvě, podnikem–náhradní rodinou. Shockovy kresby jsou spíš deník, neuspořádané fragmenty z různých míst a časů posledních dvou dekád. Ale každý deník se dá jednou sesypat do knižní publikace. Anebo výstavy. Třeba té, kterou od konce března přes celý duben hostil pražský Zámek Veleslavín…

sinekfilmizle.com