TIM HECKER: Shards

Ambientní univerzál Tim Hecker se na hudební scéně pohybuje téměř tři dekády. Není divu, že jeho výrazně imaginativní hudba láká filmaře. A právě skladby, které byly primárně napsané a určené k podpoře pohyblivých obrázků (například Infinity Pool, The North Water, Luzifer nebo La Tour), zaplnily letošní kolekci Shards. Jako by nám chtěl kanadský skladatel na ploše půlhodiny ukázat šíři svého rukopisu. Strašidelný otvírák Heaven Will Come nám nastavuje tradiční autorovu tvář, lavírující mezi hlukovými orgiemi a výrazně přístupnějšími, melodičtějšími oblastmi. To hned následující Morning je postavená na minimalistické, klavírně neoklasické lince, kterou pouze na závěr naruší analogově intenzivní hluky. Následující Monotone 3 je kombinací přírodně rytmických samplů, linek tradičních nástrojů a táhlých, hlukových ploch připomínající rané nahrávky Lustmorda. Icesynth už svým názvem napovídá, že zde Hecker využil výrazné syntetické zvuky. To pátá položka nás vrací někam mezi varhany vyplněný chrámový prostor a koncertní sál v duchu Maxe Richtera, zatímco Joyride Alternative je ušpiněnou syntetickou impresí s výraznou sekvencerovou linkou jak od Tangerine Dream. Závěrečná Sunset Key Melt je nejpropracovanější skladbou, částečná syntéza předchozích hudebních postupů, která nás obloukem vrací na začátek hudební stezky kolekce. Z popisu by se mohlo zdát, že Tim Hecker na desku naházel halabala skladby, které zůstaly po letech bezprizorní na dně šuplíku (viz podobně rozházená grafika obalu kolekce). Není to ale pravda. Heckerova výrazně emocionální hudba nikdy neopisuje ze žánrových příruček. I když se vydává různými směry, vždy v ní najdeme autorův, tu jasněji prosvítající, tu zastřenější otisk. Komplexní a výrazně obrazotvorný. Pokud se vám doposavad hudebně potemnělý, bezeslovný svět Tima Heckera vyhýbal, a vy byste si o něm udělali rámcovou představu, pak letošní album Shards do něj není špatnou vstupní branou.

 

ALOIS GÖBEL: Musí se žít

Kdo je Alois Göbel? Ejhle, Alois Zatloukal, kapelník Rusty Cowboys či občasný spoluhráč Václava Havelky. Ne, nekazím hru, když vyzradím, kdo se skrývá za pseudonymem. Ona informace je snadno dohledatelná a Alois G. nebo Z. nehledá anonymitu. Jen zjevně chtěl oddělit dvě muzikantské role. Instrumentalistu, hráče na housle a violu, improvizátora a skladatele, škatulkovaného do současných podob jazzu koketujícího s americanou. A cca folkrockového písničkáře s kytarou, byť po smyčci také sáhne.

Dřívější zkušenosti vysvětlují zralost debutu „nového“ písničkáře, neprvoplánové harmonie i hostování věhlasných, přitom vybíravých muzikantů, jako je kontrabasista Jaromír Honzák, a dalších. S Rusty Cowboys pak pojí „Göbelův“ band kytarista Jan Bára a bubeník Filip Tománek. Přesto překvapí informace, že první „skutečnou“ píseň s textem napsal Alois G. v létě 2023. Tomu se říká rychlý vývoj či neobvykle rychlé nalezení rukopisu a výrazu bez vyložených začátečnických pokusů.

Název alba Musí se žít možná zapůsobí na první pohled banálně, nebo dokonce frázovitě, dokud autor neprozradí důvod, proč ho použil. Cyklus písní nevznikl jen tak z tvůrčího přetlaku, inspirací byla Göbelovi mimo jiné i vážná nemoc sestry. Pak už je potemnělá nálada, jistý až osudový patos i volba velkých slov, zcela pochopitelná a uvěřitelná: „Já chtěl bych najít kouzelný člun / a v něm doplul bych na druhý břeh / jenom pár maličkostí bych si tam zařídil / chvíli pobyl, poklábosil…“ (Cizí krajinou). Nejde ale o cyklus monotematických písní. Společná je spíš emotivnost: Opak nadhledu, hluboký ponor do pocitu. Také stylově je kolekce pestrá. Přibližná charakteristika „folk rock“ není na překážku zpětnovazebným kytarovým hlukům a nervním smyčcovým disonancím v pozadí skladby Ve vlaku, hardrockovému finále titulní písně nebo chmurné, šansoniersky vyprávěné klavírní baladě Chvíle.

Každopádně nadějná nahrávka. Je dobré mít na scéně jak Zatloukala, tak Göbela.

ENDEMIT: Salami Tiger

Po dvou co do stopáže dietnějších titulech Poslední dobou je to delší dobu špatný (2021) a E-Show (2022) vytvořila brněnská kapela Endemit kaloričtější, ale zase ne příliš tučnou albovou „bagetu“. To podle slovní koncepce desky Salami Tiger, odkazující na typickou stravu hudebníků na cestách: „Jedna dlouhá story mezi první bagetou a pátým pivkem na benzínce, kde tě lískla jedna nepěkná paralela.“ Ukazuje se, že i delší plochu Endemit ukočíruje. I díky rozšířené sestavě, kdy původní power trio invencí i zvukem obohatil korejský, v Berlíně působící saxofonista Jung-Jae Kim.

Recese zůstává silnou stránku Endemitů, slyš promluvy v titulní skladbě. Naštěstí ale nepřeváží nad kompoziční nápaditostí a hráčskou „zvládnutostí“, slyšme zapeklité rytmické i tempové nepravidelnosti a stoptimy v kuse nazvaném výstižně Elastic. Žánrové zaměření spolku zůstává sympaticky nejednoznačné. Sedí pro něj vše- a nicneříkající škatulka jazz punk, zároveň ale některé pasáže evokují „zornovské“ pojetí jazzrocku. Nebo prog rock, včetně asi nevědomého odkazu na rané King Crimson v unisono riffech saxofonu a kytary či pozdější „Krimsny“ v minimalistických groovech.

Mimochodem, deska vznikla díky chvályhodnému projektu rezidencí v pardubickém Divadle 29. Čujte v tom génia loci a hlavně dobrého týmu.

„Pokud nemáš uši v pr**li tak to určitě sceníš. Hudba pro všechny komunity. Slovy nezaujatého posluchače: Každej si tam něco najde,“ holedbá se kapela v průvodním slovu k albu a je to samozřejmě nadsázka, z namyšlenosti bych ji nepodezříval. Ale popravdě, jak by řekl Oskar Rózsa, tahle hudba není pro každého. Ovšem ctitelé alternativy, blbnutí až experimentování, vypjaté interpretace, neředěné energie, muzikantského kumštu i humoru by ji „scenit“ (abych použil jazyk Endemitů) měli. A nejen na místě endemického výskytu poťouchlých hudebníků, v lokalitě jihomoravské alternativy, ale s přesahem do dalších evropských ekosystémů.

Sylvain Chauveau: Politique du silence

Svého druhu popularita francouzského skladatele, tedy na poměry soudobé hudby, dokládá mj. stabilní oblibu žánru, kterému z nedostatku vhodnějších termínů říkáme minimalismus. Důležitost konceptu ticha v hudbě (odtud i zastřešující titul reedičního 3LP Politique du silence), potřebu kontemplace prostřednictvím poslechu. Jistě lze namítnout, že za onou popularitou je spíše pozdější Sylvainova tvorba s přesahy do ambientní elektroniky i písňové formy, odstartovaná v době „akustické pocty“ Depeche Mode Down To The Bone (2005). To si ale neprotiřečí. Naopak o to je přínosnější připomínat raná díla, kterými se Chauveau jako třicátník prosadil.

Box obsahuje dva tituly, které už label Minority dříve reedoval, ale byly rozebrány. Nocturne impalpable (2001), kolekci nokturn pro klavír, cello a violu, klavír a dechový nástroj, případně akordeon decentně využívající i elektronického podkresu. A koláž brelovských klavírních variací a ambientních terénních nahrávek Un autre Décembre (2003). Vůbec poprvé ovšem na vinylu vychází soundtrack Des Plumes dans la tête (2003) k filmovému dramatu Thomase de Thiera. Pořadí miniatur pro smyčcové trio nebo sólový klavír včetně elektronických úprav je oproti původnímu vydání alba lehce a logičtěji prohozeno. A poslech vůbec není závislý na znalosti snímku, ke kterému hudba vznikla. „Minimalismus“ tu berme jen jako berličku, neznamená rezignaci na pestrost a melodičnost. Slyšme třeba vznosný motiv cella, vyprávějícího příběh nad klavírním rozvojem v kusu Le Brasier de Tristesse. Nemluvě o albem se prolínajícím hlavním, titulním motivu. Všechna alba pak propojuje ona „meditativní nálada“, pod čímž si sice můžeme představit leccos, ale ono to bude platit. Ať už nás hudba inspiruje k filozofování, nebo naopak vypnutí hluku myšlenek.

Audiofilské 3LP vylisované na 180g vinylu je navíc nádherný artefakt. Včetně fotografie Valéryho Lorenza na titulu.

JIŘÍ SMRŽ: Tři muži

Vydavatel popisuje titul Tři muži, samozřejmě správně, jako „retrospektivní trojalbum vydané k sedmdesátinám“. Písně z různých období byly zaznamenány v letech 1999 až 2001 a pak od roku 2019 do loňska. Jenže zároveň můžeme brát komplet jako tři pečlivě sestavená řadová alba či spíš ucelené sbírky příběhů a poetických úvah. Ostatně nesou samostatné názvy Samota, JestřábníkAutoportrét. A zajisté schválně, navzdory jindy typicky pečlivé galénské dokumentaci, nikde nenajdete údaje, v jakém období byla která píseň napsána a kdy natočena, až na vágní dataci „upravené i neupravené nahrávky z přelomu tisíciletí“. Protože na dataci vlastně nezáleží. Smržovy písně jsou nadčasové.

Nelze tady vybírat žádné vrcholné kousky, protože každý posluchač si nejde ten, který mu momentálně nejvíc mluví z duše. Respektive najde si těch písní mnohem víc, ne-li všechny. Protože nikoliv malým, ale velkým zázrakem „sebraných (zpívaných) spisů“ je absence vycpávek a plytkostí. Každá píseň má svůj druh poetické hloubky, poslání, pointu. Nepřeháním, lze to dokázat pokusem. Stačí namátkou, se zavřenýma očima, píchnout do seznamu písní na krabičce… Hele, Statek u Waterloo. Podobenství o muži toužícím po klidu a zařizujícím si budoucnost na naprosto neznámém zapadlém místě: „Stavím si statek u Waterloo / každý mi šos políbit může / Napoleon je pod zámkem na Elbě / mně u plotu rostou růže (…) v závětří a tichu / a všechny změny ve světě mi mohou být k smíchu.“ V té venkovské idyle se přece nic zlého nemůže přihodit, Evropa už došílela, píše se rok, eh, 1814… Tak takhle silných obrazů, snadno pasujících do současného rámu a varovných bez pachuti moralizování, a dalších osobních i obecných výpovědí s darem naprosté uvěřitelnosti, je na trojalbu třikrát čtrnáct a jedna navíc.

Písním samozřejmě prospělo i aranžérské zdobení. Ať už si Smrž ve studiu osobně navrstvil k akustické kytaře i tu elektrickou, baskytaru, mandolínu či foukací harmoniky, nebo přispěli hosté jako Ben Lovett s houslemi, Jiří Kovář s elektrickou kytarou, Vojta Zícha dobrem, kytarou či akordeonem, Jaroslav Kvasnička bicími, Michal Rataj klávesami, Jana Šteflíčková hlasivkami atd. Ale utáhly by pozornost na ploše více než tří hodin i v syrové podobě, jen díky naléhavosti textů a Smržovy interpretace.

Velkorysá, robustní trilogie jen potrhuje, co už věrné publikum Smržových písní dávno ví. Že je Jiří Smrž tvůrcem mimořádného formátu, výjimečnou osobností, jakých má naše scéna pramálo. Síla všech písní pak potvrzuje i další známou věc. Do písničkářského mainstreamu Jiří Smrž nikdy nepronikne. Naštěstí, a věřím, že je mu to jedno. Na umělý svět „populární hudby“ je příliš opravdový, krásně znejišťující a pochybující. Byť třeba píseň Ještě ne má nápěv málem hitový. Dokáže tnout písněmi opravdu hluboko do morku, což se u publika písničkářských bavičů nenosí. Naopak ti chápající a hledající posluchači se ke Smržově tvorbě mohou vracet dlouhá léta.

František Mertl

Franta

katalog Franta

autoři textů Radoslav Ištok a Evelyne Artaud

Správa Pražského hradu 2025

Ta výstava je navenek uměřená, nenápadná, tichá. Instalace minimalistická, skoro neviditelná. Všecko tak, aby vynikly naplno obrazy, většinou velkoformátové oleje na plátně. Sekundárně pak kresby a sochy. Malba ale hraje prim. Nejstarší obraz je datovaný 1954, nejnovější 2024. Sedmdesát let tvůrčí práce. A pětadevadesát let života. A kdo že to v Jízdárně Pražského hradu vystavuje? No přece Franta!

Vlastním jménem František Mertl. Rodák z Třebíče. V padesátkách student pražské AVU, kde se na čas družil s legendárními Šmidry. Od osmapadesátého exulant. Ten odchod byl drama – a taky melodrama. Mertl vyjel v letech 1956 a 1957 do italské Perugie na tamější akademii na zkušenou. Na místě potkal ženu svého života. Jenže zdejší režim jim nepřál, dívka byla totiž původem alžírská Židovka – a ve zdejších stalinistech ještě krutě doznívalo nadšení pro antisemitsky zabarvené monstrprocesy, jako byl ten se Slánským a spol. v listopadu 1952, který vyvrcholil jedenácti rozsudky smrti. Takže Mertl na jednom školním výjezdu do Berlína frnknul Braniborskou bránou na Západ; berlínská zeď tehdy ještě nestála. Pár měsíců pobyl v utečeneckých lágrech, načež vyrazil do Nice; tam se potkal se svou milou, v devětapadesátém ji pojal za manželku a pár let nato se přestěhovali o dvacet kilometrů dál, do Vence, městečka s víc než dvoutisíciletou historií. Žije tam dodnes.

Do celého Frantova díla se propisují právě dějiny. Nejvíc ty moderní, dvacáté a jednadvacáté století. Ovšem v první řadě jejich negativní, temná stránka, všecky ty vojenské konflikty, genocidy, brutální tažení člověka proti člověku, zmar, bolest a smrt konkrétních lidí zbavených jistot, vyhnaných z domova. Počínaje druhou světovou válkou přes nejrůznější projevy „studené války“ od šedesátek po devětaosmdesátý rok a pak nové kauzy jako rozvrat Jugoslávie, masakry ve Rwandě, Putinovo tažení proti Čečensku, útok na newyorská „dvojčata“ – až po nejaktuálnější kauzy, jako je další bestiální ruské angažmá, tentokrát na Ukrajině. Jakkoli jsou ale výchozí body temné a smutné, Franta je dokáže svou malbou prosvětlit, přepnout do opačného energetického modu. Negativní síly převrací v pozitivní; jeho práce jsou plné dramatu, živelné akce, ovšem taky nezdolné vitality. Memento, ale i naděje. Čili žádná agitka, žádné angažované umění – prostě umění.

Franta je bytostný figuralista. V padesátkách se klubal na světlo doma, po boku Jana Koblasy, Theodora Pištěka, Karla Nepraše nebo Bedřicha Dlouhého, v šedesátkách pak ve Francii; některá z tehdejších pláten prozrazují jemné vlivy pozdního Picassa nebo příbuznosti s vrcholným Francisem Baconem. Ale Franta nikdy nebyl takhle výrazově ostrý ani postkubistický, ani surreálně, úzkostně, jedovatě existenciální. Od bojů se propracoval spíš ke hře, někdy k zápolení málem v tanečním rytmu. Chladná, trochu netečná, možná hororově či vědeckofantasticky motivovaná plátna ze šedesátých (a ještě i sedmdesátých) let zachycující deformovanou lidskou hmotu v drtivém sevření moderní technologie postupně přetavil v malby, které rostou z jiného základu – z poznání primitivních kultur, z divočiny, zejména té africké. Ale taky jejího novodobého odrazu, divočiny newyorské. Proti ničivé civilizaci měl Franta najednou lék, přírodního člověka, který nemá v racionálním úběžníku sebe, ale druhé, svět kolem, paměť a cit. A taky víru a naději. Ne víru v nějakého boha, ale v člověka.

Autor Frantovy první monografie Bernard Noël, francouzský básník a esejista, blízký surrealismu, v češtině známý knihou Výřezy z těla (2017), si na Frantově malbě všimnul podstatné věci: jeho plátna nezachycují lidskou figuru, ale spíš pohyb, který nabírá tvar. Čili zrození, uskutečňování se. Vývojovou dynamiku. Frantův úprk z komunistické klece v osmapadesátém je tedy určující možná víc, než by se mohlo zdát: je to nejen výchozí bod, ale rovnou centrální bod, kolem nějž se všecko točí. Braniborská brána jako přestupní stanice mezi temnou nocí nesvobody a jasným světlem volného dne. Krok – k lepšímu. Frantova zkušenost a projednou probuzená láska k životu vlévají do jeho olejů humanismus. Je to možná klišovité, tradiční, staromilské, ale vzhledem k reálu, který žijeme, víc než na místě. Potřebné. A nejen v dominantních plátnech, taky v předstupni, kterým jsou tušové kresby, a v drobné plastice, bronzové soše, která vytahuje vybraný motiv z plátna rovnou do prostoru.

Franta se do Česka výstavně vrátil několikrát (naposledy 2009 Český Krumlov a Brno, 2012 dvakrát Praha, 2015 Ostrava). V zahraničí ale posbíral daleko víc slávy. Ve Francii prvně vystavoval hned v šedesátém roce. Mezi výtvarníky-exulanty své generace, kteří se usadili taky ve Francii, jako Ivan Theimer, Karel Zlín, Miloš Síkora nebo Vlasta Voskovcová, má jeho jméno nejostřejší zvuk. Zkusme nakonec bilancovat proč. Zaprvé: Franta je aktuální (v událostech, kterými se inspiruje) i nadčasový (v jejich zpracování na plátně). Zadruhé: Jeho práce mají jasnou vývojovou logiku, malíř nepřestává oživovat výchozí figuru novými podněty, důrazy, zpracováním. Zatřetí: Je dobře čitelný. Divák s jeho plátny naváže dialog docela snadno. Je srozumitelný, v jeho tvaroslovných hrách se dá obratem zorientovat – a pořád zbývá dostatek místa pro vlastní diváckou investici, osobní projekci. A konečně začtvrté: Franta je prostě živý. I v pětadevadesáti.

Vladimír Kouřil

Maria Schneider & Oslo Jazz Ensemble

Brno, Jazzfest, Cabaret des Péches, 6. března 2025

Loni v prosinci uplynulo 16 let od premiérové návštěvy dirigentky Marii Schneider (USA). Tehdy uvedla výběr ze své skladatelské a aranžérské tvorby s Rudolfinum Jazz Orchestra Milana Svobody. Tentokrát přijela s kompletní sestavou Oslo Jazz Ensemble, což je plnokrevný big band špičkových norských muzikantů, bez problémů splňující požadavky autorky jak v ansámblové souhře, tak na vynikající výkony sólistů. Je zřejmé, že Maria Schneider dokáže pracovat nejen s vlastním big bandem, ale elánem a zkušenostmi dokáže vybudit každý schopný band, ať už americký (např. Manhattan School of Music Jazz Orchestra, Jazz at Lincoln Center, the University of Miami Concert Jazz Band, Saint Paul Chamber Orchestra), nebo evropský (pražský RJO, SWR Big Band ze Stuttgartu, HR-Big Band z Frankfurtu, teď Norové z Osla).

Maria Schneider přemýšlí nejen o hudbě, ale také o světě – její alba, také názvy skladeb, často reflektují, co ji zajímá, tíží, či naopak těší. Repertoár pro Brno těžil z jejího posledního 2CD Data Lords, nahraného s vlastním ensemblem už v roce 2020. Skladby na něm jsou rozděleny do dvou celků mentálně protichůdných rysů –The Digital World a Natural World. Můžeme to nazývat konceptem nebo prostě angažovaným občanským přemítáním, což doložila zaníceným, gestikulovaným slovním prologem ke každé skladbě. Na rozdíl od alba na koncertě byly skladby obou částí promíchány, čímž byla zvýrazněna pestrost jejich nálad. Jak už známe z jejích alb, také zde je součástí soundu hra akordeonu (Kalle Moberg); patří mu i etnicky laděné duo s klavírem Jørna Oiena v úvodním Bluebird (Natural World). Jednotlivé dechové sekce (žesťové, dřevěné) nejsou jen zvukovými monolity, stále se v nich uvnitř něco děje a většina jejich členů je dirigentkou „vyvolávána“ před mikrofon k sólům, což samo o sobě dokládá jejich kvality. Zaujalo, že na nástroje s nejhlubšími tóny, v sekcích i při sólech, hrály křehké ženy: Ingrid Utne (basový trombon), výrazně znějící z trombonové sekce v Don’t Be Evil (The Digital World) – tamtéž zaznělo expresivní sólo snižcového trombonu Nilse Andreas Gransetha a Tina Lægreid Olsen (basklarinet a baryton saxofon) – s barytonem sólově dominovala ve skladbě Sputnik (The Digital World). CQ CQ, Is Anybody There? (The Digital World), nejexpresivnějším a témbrově nejzajímavějším titulem koncertu; přispěl k tomu vesmírný šelest a signály družic hrané nástroji v úvodu, extatické free sólo Martina Myhre Olsena na tenorsaxofon, výbušně doprovázené bicími (Håkon Mjåset Johansen), následované vzrušujícím vstupem sóla trubky (Richard Köster). Celkem zaznělo osm z jedenácti titulů alba Data Lords. Alespoň připomínka dalších sólistů: altsaxofonista Børge-Are Halvorsen, tenorsaxofonista Atle Nymo, trombonista Magnus Murphy Joelson, trumpetista Marius Haltli, basista Trygve Waldemar Fiske, kytarista Jens Thoresen, A samozřejmě vše svými ladnými, leč energickými gesty, rytmem celého těla, všemu vládnoucí Maria Schneider. Norové s dirigentkou se pak s publikem rozloučili lyrickým přídavkem Braided Together (Natural World) se sólem Joakima Bergsrønninga na altku.

Album Data Lords získalo Grammy v kategorii nejlepší větší ansámbl a skladba Sputnik z tohoto alba obdržela ještě cenu za nejlepší instrumentální kompozici (2020). Album se také dostalo do finále Pulitzerovy ceny za hudbu (2021), dále se album stalo nejlepší jazzovou nahrávkou roku podle francouzské l´Académie du Jazz, bylo oceněno Americkou akademií pro umění a literaturu (2023). V roce 2021 Maria Schneider podle kritiků DownBeatu obsadila první místo s touto nahrávkou, s bandem, také jako skladatelka a aranžérka. A toto vše oceněné jsme si skvěle prožili živě na brněnském koncertě!

Bůh písně není mrtev

Publicistika z let 1967–2024

Vladimír Merta

Vydat „sebrané spisy“ Vladimíra Merty dává smysl. Je brilantním publicistou a jeho texty jsou buď nadčasové, nebo naopak trefným dokumentem doby vzniku.

Podtitul udává letopočty vydání jednotlivých statí 1967 až 2024, je ovšem jasné, že za totality se média nepřetrhla, aby vydávala články režimem nechtěného, maximálně tak trpěného autora. Do roku 1989 je materiál logicky střídmý. Omezuje se na pár domácky množených poetických pozvánek na koncerty, sleeve-note z LP Ballades de Prague či filozofující pojednání Škola architektury z časopisu Československý architekt z konce šedesátých let. Následuje dlouhé normalizační mlčení, prolomené sporadicky až v 80. letech. Třeba Malým čtením pro písničkáře (Mladý svět, 1986), minipříručkou pro začínající autory a fingerstyle kytaristy, dodnes výstižnou a přínosnou, bez ohledu na množství všelikých současných rychlo-video kurzů na YouTube. Nebo výtečnou, místy až fanouškovsky nadšenou reportáží z festivalu Roskilde 1988, psanou pro časopis Melodie. Jistě, Vladimír Merta by byl bezesporu skvělým hudebním publicistou.

Po roce 1989 už je ovšem úroda článků novinových a jiných bohatá. Ne, že by po pádu totality Merta začal chrlit publicistické útvary jak na běžícím pásu. Publikoval eseje, komentáře či reportáže několikrát do roka, jen když byl vyzván a „měl opravdu o čem“. Ať už šlo o cestu do Japonska na kongres feministek, v jejímž popisu nastiňuje svůj pohled na pozitivní roli žen – političek, poutavé až rozechvělé vyprávění o setkáních s Joan Baez nebo o vztah k Sušilově sbírce, folklorismu a moravským lidovým písním pro Jiřím Plockem editovanou knížku Sušilovské zrcadlo. Smysl ovšem dává i „galénské“ usilování o úplnost, kdy jsou do knihy zařazeny i útvary jako odpověď na anketní otázku časopisu Folk & Country či sleeve-note z bookletů alb. Doplňují totiž obrázek písničkářových konzistentních názorů.

Mimořádně silná pak je úvaha Válka jako videoklip (Saddám v nás), publikovaná v Literárních novinách v roce 1991. Merta tu nemoralizuje, jen zděšeně vnímá utrpení války v Perském zálivu. Zkoumá vliv přímého přenosu z bojů na vnímání, ztrátu citu a soucitu, na lidské nitro. Ptá se za nevinné oběti válek, třebas „spravedlivých“: „Proč zrovna já?“ Jistě, není prognostik a ani nechce být, jako idealista se sympaticky mýlí v tom, co by bylo v budoucím světě, lze-li ho udělat lepším, možné. Třeba „přisoudit ropné zdroje lidstvu, mezinárodnímu společenství, aby zmizela z burzovních tabulí“, neb je „příliš riskantní vystavit otřesenou světovou scénu denním výkyvům cen a intuici či hysterii dohazovačů“. Ale o to přece nejde. Tohle je mimo jiné prosba za empatii. S vědomím, že těm mocným obvykle chybí, a ztratit ji může kdokoliv.

Stejně sugestivní je esej Mrazivá mystika války (Knihovna Václava Havla, 2024), vydaný o třiatřicet let později. „Lidstvo je nepoučitelné. Řítí se do sebezáhuby, a přitom se ještě chce bavit! Vyhlašuje referenda, peče či tančí o závod, sestavuje žebříčky a oceňuje mistry slova…“

I nekrology by psal Merta dobře. Ten Janotův (Ztracený ve světě…, Deník Referendum, 2024) je decentně dojemný, znalý, od srdce.

Zkrátka: Soustředit se na věc, Merta by byl výborný hudební publicista, reportér, politický komentátor… Naštěstí vždy zůstával a zůstává, ať už ho to táhlo k beletrii, filmu, fotografii, pedagogice a dalším oborům, hlavně písničkářem. V písních jsou jeho vyjadřování, emotivita a vidění světa nejpůsobivější a nejvíc nadčasové. I svoje eseje a fejetony povětšinou píše z úhlu pohledu písničkáře. Slouží ovšem jenom ke cti onoho, ehm, kolikrát už to slyšel a četl, vpravdě renesančního člověka, že cokoliv pustí do světa, vzniklo na základě tvůrčí poctivosti. Vše, co dělá, totiž vychází z ohromného talentu pozorovatele. Vyplývá z neustále potřeby rozšiřovat si obzory, „zasvěcovat se“ tvorbou, aby byl autor skutečně do tématu zasvěcený. Čím víc talentů má, tím přesvědčivěji lze, navzdory lákavým odbočkám, následovat tao – přirozený proud talentu jaksi osudového, písničkářského, spojujícího všechna zmíněná i nezmíněná nadání.

Myslet média: Bernd Herzogenrath

Cirka stopadesátistránková, sympaticky vrstvená složenina ze sady Herzogenrathových, psavecky rozborových prací o filmu-filozofii-médiích, má podvratně vyvedený cover. Stříbrný. Natolik, že kdykoli se knihy dotknete bez laboratorních rukaviček, sejme vám i ten nejmenší otisk. To mne zprvu vyděsilo. Jde to ale lehce smáznout třeba rukávem košile. Jako kdysi před digitalizací filmu čili dnes takřka všeho bývali střihači coby vánoční stromek ve střižně ověšeni sekvencemi filmových pásů a pak je před založením do stroje jen zkušeně otřeli kusem látky. Narušitelský je i plastický reliéf názvu na titulní straně, kde první m a poslední aMyslet média jako by z embosování „učůrnuly“. Vnějšek (obálky) tu až překvapivě souvisí s vnitřkem.

Pokud se čtenář prokouše první klopotnou kapitolou Film a filozofie / Film jako filozofie: Spřízněni volbou?, víceméně postavenou na citacích a rozvinutých komentářích Herzogenrathova zjevného gurua a pojmologického vševěda Gillese Deleuzeho, čeká ho konečně ryze a sytě autorská část s rozborem filmu. Kapitola s opět spíše přednáškovým názvem Podivné typologiky: Deleuze na projížďce po Lynchově Lost Highway je, pokud by si znova a znova nepomáhal odkazy na toho či onoho, výtečným rozborem nejen jmenovaného Lynchova filmu, ale i způsobu uvažování/myšlení Davida Lynche coby filmaře a zárověň normální promlouvající bytosti: „Krása filmu, který je abstraktnější, tkví v tom, že každý má jiný názor. Mám rád věci, které ponechávají prostor pro snění. … Není k ničemu říkat: Znamená to tohle. Film je to, co znamená.“ Autor tu pečlivě rozebírá ne-časové ne-struktury filmu, který můžeme brát jako něco, co „nesedí“, co nedává smysl, nebo jak film, který nám říká něco hlubokého o časových vrstvách skutečnosti, touhy a paměti a ukazuje, že tyto se vždy vzájemně prostupují, takže jednoduše neexistuje žádná pravda nebo konečný význam, který by „seděl“. Živé bytosti, neživé, čas i prostor jsou koherentním médiem ve smyslu působení na sebe i na vás.

Přesvědčení průkopníků práce s celuloidem, že „fotografie a film balzamuje čas“, už narušila sama síla času. To je mottem druhé významné rozborové autorské kapitoly Hmota, která vytváří obrazy: Decasia Billa Morrisona. Herzogenrath zde správně představuje vpravdě alchymistické hodinové Morrisonovo dílo, stvořené z nalezených kusů pradávné filmové matérie a umělecky transformované, nikoli jakožto časovou kapsli, ale připodobňuje (nejen) Decasii k ruině, v níž se neustále překlápí minulost do přítomnosti a naopak. Rozklad nemůžeme označovat prostě jako negativní, ničivou sílu. Protože i rozklad tvoří. Ať chceme, nebo ne. Stejně jako na Möbiově pásce je vnějšek zároveň součástí vnitřku. Rozklad a skládání se stávají nerozlišitelnými. Jsou destruktivní i kreativní současně. „Starší archivní záběry mají tu vlastnost, že se jich dotkl čas, že je zasáhlo něco mimolidského. Mezi okamžikem, kdy byly poprvé zaznamenány na 35mm negativ a kdy byly přeneseny na papírový mezičlánek, se udála spousta věcí. Byly skladovány, pršelo na ně nebo je ohlodávaly krysy…“ A tady autor vyjevuje, že na úrovni materiality média se objevuje něco nového. Ono Herzogenrathovo divné vnázvení pro tuto sérii rozkvetlých esejí v MediaǀMatter, z čehož je odvozen titul knihy a zjevně dle instrukcí nutno používat nepříliš běžný dělicí/spojující hrázný symbol, „ǀ“, lze přeložit i jako MédiaǀHmota, matérie. Ten se objevuje v textu mnohokrát. Když si na to zvyknete, tak neruší, za což je nutno vyseknout poklonu překladu Jana Petříčka, který se musel utkat jednak s různotvarným klopotným jazykem autora, ale navíc s dlouhými citacemi pasáží (zabírají cca třetinu knihy, k dobru výsledku, dlužno říci), v nichž svým svérázným způsobem komentuje výtvarno/film zmíněný David Lynch nebo jiným stylem Bill Morrison.

Skrze film, spojitou audiovizuální matérii média, se Herzogenrath skokem vrhne na zvuk a hudbu. Dvě kratší eseje s několika velkými jmény novotvarných hudebníků (John Adams, John Cage, Charles Ives) tu překlopí v nejdelší kapitolu Sonorní lid: Technoǀhudba a radostné politickéǀtělo. Zde se tzv. filozofií vyloučeného společenství pokouší vpravit čtenáři, že techno, resp. jakýkoli element, který vyčleňuje a zároveň začleňuje „čímsi nespokojenéǀafektované bytosti“ do nějakého centra bez vůdce k velmi spekulativnímu společenství, je cosi jako výchovné a nevyhnutelné pozitivum pro vývoj. Autor tu navrhuje jakési své nové možnosti uvažování o médiích. Tyto „nové“ myšlenky si ale sám zamotá v poslední kapitole Za praktickou estetiku: Myšlení s vložením citace svého gurua Deleuzeho poněkud demagogickým ptydepe, že „Kinematografie sama je novou praxí obrazů a znaků, jíž musí filozofie dodat teorii v podobě praxe pojmů“.

Když spisovatelský pár píše stejný text

Rozhovor

Ivana Myšková je spisovatelka a rozhlasová redaktorka, vydala novelu Nícení a povídkovou sbírku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, obě knihy byly nominované na literární ceny. Vratislav Kadlec je spisovatel a překladatel, autor povídkové sbírky Hranice lesa (Magnesia Litera roku 2020). Tvoří pár a pustili se do společného projektu.

Na čem právě pracujete?

VK: Píšu teď knížku pro děti, jmenuje se Svetroběžník a začali jsme ji psát s Ivčou oba napůl. Jenže Ivča má rozepsaný román Otálení, na kterém, jak se ukázalo, jí záleží víc než na dětské knížce. A především jsme zjistili, že máme úplně odlišné autorské biorytmy a autorské postupy. Takže vizi jsme měli sice podobnou, ale postup, jak se k ní dostat, se natolik lišil, že se to nedalo příliš skloubit, a hrozně se to protahovalo. Nakonec jsem to zdědil já.

Co to znamená, odlišné biorytmy?

IM: Bylo to málem na rozvod, protože jsme zjistili, že jsme rozdílnější, než jsme si po dvacetiletém soužití mysleli. Já jsem se přerodila ze sovy na skřivana. Když nemůžu spát, tak začnu psát třeba v šest ráno – a Vráťa je tuhej a ožívá, když já tuhnu. Takže jak to skloubit?

Měli jste v plánu psát společně – ve stejnou chvíli?

VK: Naše vize byla taková, že budeme text společně vymýšlet a pak se budeme nějakým způsobem střídat ve psaní. Ale problém je v tom, že zatímco Ivča je typ autorky, která se usadí nad prázdnou stránkou, začne psát a „vzniká“ jí to, já jsem spíš chodící autor. Já to vychodím. Když sedám k papíru, tak už mám osmdesát procent práce hotovo. Jenom to zapisuju. Což jsou dost nekompatibilní přístupy.

IM: Zjistili jsme, že abychom mohli psát společně, museli bychom mít podobný i tenhle způsob psaní. Možná i podobný literární styl, který se taky liší. Zatímco já jsem květnatá, mnohomluvná, metaforická a odchyluju se od toho, co jsme si domluvili v návalu náhlé inspirace, Vráťa chce zůstat u plánu a plní ho.

O čem vypráví Svetroběžník a o čem román?

VK: Svetroběžník je knížka o chlapečkovi, který zabloudil ve svetru. Ale ukáže se, že je to daleko komplikovanější, než že by se jenom zamotal a upadl na zem, protože v tom svetru je celý nový svět. Postupně jej zkoumá, což přináší legrační, zábavné a napínavé situace.

IM: Román Otálení je opravdu o otálení, o chronickém „pozdě“ – ale nejenom jednotlivce, i společnosti, která řeší průsery opožděně, vůbec nepředjímá, nebo se zpožděním, co hrozného se může stát – viz klimatická krize, válka na Ukrajině. Zkrátka řešení přicházejí tehdy, kdy už se nic vyřešit nedá. Je to příběh činžovního domu, kde se všechno sere, například stoupačky, na nic nejsou peníze, protože nikdo nepřispíval do fondu oprav. Je to metafora světa, ve kterém žijeme a který můžeme ovlivnit, jenže s tím otálíme, protože prevence je příliš abstraktní a nepřipadá nám podstatná.

Fejeton

Bylo to koncem osmdesátých let. Vlaky byly cítit naftou, zažranou špínou… koženkové potahy sedadel se buď nadouvaly, nebo propadaly. V Teplicích jsme vyrazili z nádraží s amatérsky nafocenou pozvánkou v ruce na koncert kapel, které tehdy nemohly normálně hrát. Takže dál od centra. V hospodě v Dubí byla skvadra místních, v sále punkové kapely… a Už jsme doma, kteří v domovských Teplicích tehdy vystupovat nesměli. I tahle akce se tvářila jako oslava narozenin či svatby.

V jednu chvíli se dostavila Veřejná bezpečnost. Někdo se zdejchnul zadem, někdo to nestihl. Hrálo a tancovalo se dál, jako by tam uniformy nebyly. Oslovení tanečníci opovržlivě předkládali občanky. Nezapomenu na holku, která se za odcházejícím policajtem rozběhla a pantomimicky ho postrčila, ať už je pryč. Nikdo ještě netušil, že v dohledné době se za ním odebere celý ten režim. A Už jsme doma dál křičeli z pódia texty, u kterých bylo jasné, že se dotýkají jádra věci. Skutečnosti, která není maskovaná ani ideologií ani rezignací ani tupostí.

Střih. Další cesta na sever, tentokrát o něco blíž. Vypolstrovaným, tichým vlakem. Do Hospůdky U letního kina, která slouží jako místní klub. Nebojuje s nájezdy represivních orgánů, ale s nároky každodenního provozu v minimálním týmu. A s nekonečnou nabídkou kultury a nekulturního oblbování na všech možných sítích, takže jít fyzicky na koncert začíná být možná stejně výstřední, jako se kdysi vláčet na koncert kapel v ilegalitě. Jedno je stejné. Na pódiu jsou opět Už jsme doma, kteří letos zahájili neuvěřitelnou čtyřicátou sezónu. Spustí a je to stejná energetická nálož jako tehdy, „dobíjení baterek“, jak to někdo charakterizoval, opak lobotomie – povzbuzující šoková kúra. Včetně textů s pozoruhodnou literární kvalitou. Jsou abstraktní, zároveň našlapané sdělením. No ano, „slova stojí až na úplným okraji řeči a co je za ním, sama netuší“. „Tma své stíny nevnímá.“ A „uši učí uši poslouchat“. Protože nadále platí, že „mám rád ty, kteří začínají rozlišovat jo nebo nebo“. Jde vlastně o radikální výzvu k ostrému vnímání. Jestli tohle není smysl literatury, tak už nevím.

Oslava čtyřicátého výročí Už jsme doma proběhne 29. července v pražském Lucerna Music Baru, s přispěním amerických lahůdek Sleepytime Gorilla Museum a Faun Fables.

Recenze

Ivan Dubský: Quaestio temporis, stati a eseje. Torst 2024

Filozof Ivan Dubský se věnuje ve svých statích a esejích shrnutých v knize Quaestio temporis času. Tedy něčemu samozřejmému a zároveň unikavému; jednoznačnému a přitom mlhavému. Vícekrát jsou připomenuta slova Augustina z jeho Vyznání: „Co je tedy čas? Vím to, když se mě naň nikdo netáže; mám-li však někomu vysvětlit, nevím.“ Augustinův subjektivismus je nicméně jenom jedním z přístupů, které Dubský popisuje. Hloubavě, vtipně – a filozoficky i literárně, včetně zachycení času v některých románech.

Šťavnatým filozofickým soustem je Nietzschův „věčný návrat“ z díla Tak pravil Zarathustra. Dubský trpělivě objasňuje, že nejde o prosté opakování se v kruhu, o jakousi pánbíčkářskou útěchu, o „otáčející se gramofonovou desku“. Spíše o přijetí života ve vší jeho tragičnosti. Tedy v tom, že vždy bude přinášet „utrpení, hnus a zlo“.

V lehčím tónu pak Dubský zpracovává téma opileckých okének, kdy se v běžné zkušenosti poctivého pijáka mohou úseky jeho včerejší existence záhadně kamsi vytratit. Banální zážitek napovídá, že existuje zřejmě několik časů, kdy čas „osobní“ nemusí odpovídat času „obecnému“. Kromě mizení času při okénku dochází i k dalším paradoxům – všeobecně je známá zkušenost, že pijákovy reakce jsou delší než u střízlivého člověka. Znamená to tedy, že piják „má víc času“?

Naopak při hře dochází k tomu, že se hráč ocitá mimo čas, protože čas strávený hrou mu nepatří – je vymezený právě tou hrou. Dubský zkrátka vede čtenáře k poznání, jak nepřiléhavá jsou běžně používaná rčení, že „nemáme čas“, že „čas utíká“, případně „plyne“. Při bližším pohledu se tato běžná zkušenost jeví podstatně problematičtěji. Řeč maskuje jevy, které plynou na více úrovních. A Dubský rekapituluje, jak si s časem poradili antičtí filozofové, Parmenidem, Herakleitem a Aristotelem počínaje, a jak klasičtí němečtí filozofové jako Hegel, Bergson, Heidegger či Ricoueur, jak romanopisci Proust, Mann, Camus a Kundera. Ovšem v textu je zmiňován i Bergsonův názor, že čas je nezměřitelný.

Velmi osvěžující četba jak pro toho, kdo „čas má“, tak i pro toho, kdo je „s časem na štíru“. V obou případech je nejspíš mimo – jenže kde? A kdy?

Tip na knihu

Tři královny, Post Bellum 2024

Název komiksové knihy, vydané olomouckou pobočkou Post Bellum, invenčně polemizuje s názvem proslaveného odbojového tria z druhé světové války, respektive doplňuje jeho příběh. Charakteristické je, že jde o osudy, které se odehrály mimo hlavní město, bez spektakulárních přestřelek a frajerských kousků, s cílem vysmát se gestapu. Ovšem s osobním nasazením, které nebylo o nic menší – a se srovnatelnou mírou rizika. A navíc jsou v hlavní roli ženy. „Třemi královnami“ jsou jednak míněny tři hlavní hrdinky komiksové knihy, jednak tři členky rodiny Mašínovy, postavy třetího příběhu.

První zobrazuje nečekané angažmá studentky učitelství Květoslavy Bartoňové, rozené Axmanové, která se ve svých osmnácti letech vydala těsně po válce z Olomouce na Slovensko, do míst, která zpustošila karpatsko-dukelská operace. Pro civilní obyvatele znamenala zničení jejich světa: ztráty na životech a devastaci vesnic. V troskách zůstali v řadě případů bezprizorní sirotci. Hlavní hrdinka se nejprve úspěšně pokusí o sběr a doručení humanitární pomoci, nakonec organizuje převoz sirotků do Čech a jejich umístění do rodin či k jeptiškám. O svém úsilí nikdy nemluvila, až na základě jeho zachycení v Paměti národa došlo k pozdnímu setkání „první královny“ s někdejšími dětmi, které zachránila. Scénář napsal Martin Šinkovský, příběh nakreslil Ticho762.

„Druhá královna“ zastupuje absurdní, obecně neznámé příběhy německých antifašistů, kteří po druhé světové válce spadli do soukolí kolektivní msty. Jmenovala se Erika Bednářová, rozená Rotter, a byla dcerou sociální demokratky, jež se během války vymezovala proti nacistickému režimu. Po válce české prostředí ovšem vnímalo rodinu na základě etnického klíče. Mohla sice zůstat v Československu, ale msta dopadla i na ni. Příběh Eriky se zčásti odehrál v koncentračním táboře Hodolany a je objevným prvkem do poválečné československé historie. Scénář Jana Blažka navíc svedl promyšleně dohromady dceru německé antifašistky s ukrajinským uprchlíkem, v nedávné době povodní. Spojení je to naprosto funkční. Příběh nakreslila Františka Loubat.

Konečně „třetí královnou“ je Zdena Mašínová, sestra slavných bratrů – protikomunistických odbojářů. A dcera a vnučka dalších silných žen z Mašínovy rodiny. Příběh plasticky zachycuje její boj s tělesným handicapem, a především s násilím, kterému byli vystaveni příbuzní Mašínů po jejich dramatickém útěku za hranice. Činy radikálních bratří přitom komiks nezamlčuje ani nepřikrášluje, naopak je výtvarně zachycuje v působivé zkratce. Mstu komunistického režimu zachycuje v působivých, čti otřesných detailech. Podle scénáře Martina Šinkovského nakreslil Marek Rubec.

Literární rubriku připravil Marek Toman

sinekfilmizle.com