Čtyřicet let je docela dlouhá doba. Obzvlášť pro alternativní kapelu. Ale Už jsme doma tohle výročí letos přesto oslaví. Jejich frontman Míra Wanek je u toho skoro od začátku – a to ještě předchozí pětiletku strávil s kultovními F.P.B., které považuje za jejich předstupeň. A protože toho, co se Už jsme doma už podařilo dosáhnout a zažít, je tolik, že to asi hodně dlouho jiná česká skupina nepřekoná, a protože nepatří k těm, co mají minulost v mlze, je těžké se při povídání s ním rozhodnout, na co se ho tentokrát neptat.

Co pro tebe znamená to „doma“, které máte v názvu? Jak moc je důležité pro někoho, kdo tráví tolik času na cestách, se mít kam vracet?
Vlastně docela hodně. Já jsem ten život měl poměrně divoký. Napřed jsem žil v Teplicích, resp. v Dubí, a odtamtud bylo spíš složitější dostávat se i jen někam po republice než se vracet. Pak jsem žil v Praze, což bylo lepší pro kapelu, která už měla tehdy radius spíš evropský, ale já sám jsem tam nikdy neměl svůj vlastní byt. Vždycky jsem bydlel u někoho, a až ke konci toho pražského působení jsem měl pronájem, takovou malou garsonečku. Nikdy jsem to ale fakticky necítil jako domov. Mezitím jsem žil tři roky v New Yorku, v Brooklynu. To bylo koncem devadesátých let, tehdy jsme připravovali album Uši. Pak jsem se vrátil do Prahy a v roce 2004 skončil v domečku na vesnici. Tady už jsem ale přes dvacet let, a myslím že pojmy „zázemí“ a „domov“ to tu naplňuje vrchovatě. Ale samozřejmě je pro mě pořád domov i v Dubí, v tom domě, kde jsme začínali.

Ve Spojených státech jste s Už jsme doma v devadesátých letech i hodně koncertovali, ale pak nastala dlouhá pauza a vrátili jste se tam až v roce 2024. Co to způsobilo?

Nebyli jsme tam čtrnáct let, až loni se povedlo opět udělat tam větší turné, asi třicet koncertů. Ta pauza nevznikla tak, že bychom my nechtěli nebo že by tam o nás nebyl zájem, ale protože je nesmírně obtížné to turné postavit odtud. Takže potom, co jsme tam přišli o agenturu, jsem vždycky něco začal organizovat, pak se to vleklo, někde se dlouho neozývali, jinde se mezitím vyměnili v klubech lidi, takže se vše muselo posouvat, prostě to bylo složité. A dlouho jsme neměli štěstí tam někoho objevit. Až loni se mi ozval člověk, kterého jsem znal léta a který hrával s kapelou Sleepytime Gorilla Museum, že má nyní agenturu a že by nám postavil turné. Takže jsme udělali nějaký rozpočet, já jsem mu předal ty rozjednané kontakty, a konečně se to podařilo.

Co všechno se tam mezitím změnilo?
Skoro všechno a diametrálně. Finančně je to paradoxně lepší, protože už třeba kluby dávají nějaké garance – dřív se tam hrálo téměř striktně za procenta ze vstupného. Samozřejmě, že v těch klubech, kde už jsme v minulosti hráli, byli až asi na dvě nebo tři výjimky už úplně jiní, o generaci mladší lidé. Mile mě překvapilo i to, že ty kluby byly tentokrát poměrně vybavené pódiovým aparátem – to dříve nebývalo. A protože jsme to nevěděli, tak abychom si všechno nemuseli převážet přes oceán, tak jsme si tam tentokrát kytary, zesilovače, klávesy a bicí nakonec koupili. Původně jsem měl v plánu si vše půjčit, ale zjistili jsme, že je to natolik komplikované a drahé, že se vyplatí všechno raději rovnou koupit. Jediné, co jsme museli vyřešit, kam to všechno po skončení turné uskladnit, což se podařilo.

A co tamní překvapivý politický vývoj?
Odlétali jsme z USA v den voleb a ta atmosféra byla po dobu turné velice citelná. Obzvlášť když jsme projížděli jižní státy, jako jsou Arizona nebo Texas. V podstatě se dalo říci, že celý střed mapy USA byl silně pro–trumpovský, zatímco východ a západ byly naopak silně proti-trumpovské. Všichni se o tom pořád bavili, pro většinu to bylo zásadní téma, a hodně bylo cítit to veliké rozpolcení. Nejvíc mi utkvěla jedna příhoda, která mě hodně zasáhla: Jeden kamarád, muzikant, který se hudbou živí celý život, píše aranže třeba i pro Kronos Quartet, mi pod vlivem vývoje po volbách najednou napsal, že by se mnou rád udělal on-line podcast. Tak jsem samozřejmě rád souhlasil. Ale následně z toho vyplynulo, že se mě chce ptát na moje zkušenosti s hraním v období totality. A v podstatě ho nejvíc zajímalo, jak může muzikant v takových poměrech reálně fungovat, jak se může chovat vůči tomu násilí, které ho obklopuje, a podobně. A vysvětlil, že to považuje za velmi aktuální téma v současné situaci, a de facto ode mě chtěl poradit jako od někoho, kdo s tím měl praktickou zkušenost… To mě úplně vykolejilo. Nakonec k tomu podcastu nedošlo, ale šokovalo mě to a pořád jsem si říkal, že to přece není možné, aby se ta situace tak změnila během pouhých pár měsíců, že člověk jako on, etablovaný a respektovaný muzikant, má najednou takový pocit ohrožení. Že on, který žije celý život ve svobodné zemi, má najednou potřebu se ptát na radu někoho z Evropy… A to když jsme tam byli loni, chovali se k nám úředníci ještě velmi slušně a korektně. Lidé, se kterými jsme se setkávali, se už budoucího vývoje obávali, v současnosti například imigrační úředníci po příletu mají právo požadovat heslo k mobilnímu telefonu a kontrolovat, co kdo sdílí na sociálních sítích. Druhá věc ale je, a stalo se mi to opakovaně, že i odpůrci Trumpa, kteří o něm v podstatě neřekli kladné slovo, měli tendence mi vysvětlovat, že Bidenova a Harrisové administrativa je v některých ohledech ještě horší. Třeba v něčem, co my z dálky odtud nemáme šanci vnímat, protože to je hlavně vnitrostátní politika té lokality. Nebo v oblastech byrokracie a korupce či dosazování vlastních lidí na rozhodující místa. Zažil jsem, že mi třeba někdo řekl: „Jasně, že budu volit Kamalu Harris, protože toho debila tam prostě nechci,“ ale zároveň jasně dával najevo, že rozhodně není ani jejím příznivcem a že jde jen o princip volby menšího zla. Což pro mě bylo celkem překvapení. Takže v tomto směru to pro nás bylo úplně nové – v minulosti jsme tam volby zažili opakovaně, ale nikdy to nebylo tak vypjaté a natolik zásadní téma jako tentokrát.

Logicky se nabízí otázka, zda se tam chystáte znovu?
Určitě ne v nejbližší době. Samozřejmě by se mi tam chtělo znovu jet kvůli našim posluchačům a obecně skvělým lidem – ale absolvovat ty nejrůznější potupné procedury a vystavovat se nebezpečí mi přijde zbytečné. A bohužel se obávám, že to může být na delší dobu. Nejde jen o Trumpa – pokud by se například v budoucnu dostal na jeho místo J. D. Vance, tak to bude asi ještě horší. Myslím, že se bude stávat častěji i to, co udělal můj kamarád, který tam měl už naplánovanou letošní dovolenou, a nakonec se rozhodl ji zrušit a jet raději do Kanady. Tak třeba příště pojedeme tam. V minulosti jsme v Kanadě také hrávali, a tak dvacet koncertů se tam udělat dá…

Co vaše pověstné „sběratelství“

„Studoval jsem na univerzitě operu a zpíval staré písně od nežijících Evropanů a vnímal, kolik je v nich krásy, ale v jejich kánonu jsem nenašel nic, co by promlouvalo k prvním severoamerickým národům,“ vysvětlil zpěvák Jeremy Dutcher, proč se z něho stal skladatel. Několikanásobný držitel nejvyšších kanadských hudebních cen se v české premiéře za doprovodu skupiny a dětského sboru Severáček představí 13. září v rámci festivalu Lípa Musica v Jablonci nad Nisou.

Měřítkem úspěchu pro Jeremyho Dutchera nejsou získaná ocenění, ale kolik lidí si poslechne jeho písně v mizejícím jazyku tzv. Prvního kanadského národa Wolastoqiyik, a bude mu rozumět. Není jich mnoho, něco okolo pěti stovek, a před natočením debutového alba Wolastoqiyik Lintuwakonawa se ho musel naučit i on.

„Když přijdeme o jazyk, neztratíme pouze slova, ale také způsob myšlení a možnost, jak vidět svět,“ vysvětlil zpěvák, skladatel, klavírista a aktivista queer komunity Two Spirit, co ho v souladu s historickou pravdou vedlo k potřebě vyprávět příběhy rodnou řečí. Na albu záměrně nenabídl překlady textů, protože podle něho mělo v posluchačích vyvolat pocit nejistoty a donutit klást si otázky. Ocitl se však v podivné situaci: tomu, o čem zpívá, nerozuměl ani jeho otec. A tak ve snaze promluvit k celému osmitisícovému národu Wolastoqiyik a do vyprávění zatáhnout také zbytek Kanady, přešel na druhém albu Motewolonuwok částečně k angličtině. Vlastně musel: natolik jeho impozantní souběh experimentálního popu, art rocku, neoklasiky, jazzu a tradičních písní předků Kanadu hned napoprvé ohromil. Vedle ceny Juno se pak stal také historicky prvním dvojnásobným držitelem Polaris Music Prize.

Pověst o nevšedním umění Jeremyho Dutchera se brzy přenesla i do světa, který zároveň vnímal, jak se Kanada vyrovnává s koloniálními křivdami spáchanými na původních národech tím nejpřirozenějším aktem usmíření: dává prostor jejich donedávna přehlíženým příběhům, ačkoliv se neposlouchají vůbec dobře; vlastně se z nich Kanaďanům občas obracel žaludek. Přesto si uši nezacpali.

Zatímco zpěvačky Tanya Tagaq, Leela Gilday, rapeři A Tribe Called Red nebo elektroproducentka Kìzis často neznají kompromisy, Jeremy Dutcher pracuje s hněvem daleko smířlivěji a obvinění balí do povznášející hudební nádhery. Co jiného ale čekat od operního zpěváka a klavíristy, pro kterého hudba představuje formu terapie a zároveň prostor pro smutek i uzdravení.

„Nevěřím, že jazyky vymírají. Naše tance, písně a jazyk jen musely pro své bezpečí na chvíli zmizet. Nyní nastal čas je znovu oživit,“ řekl Jeremy Dutcher po setkání s respektovanou mluvčí svého národa Maggie Paul, od které se dozvěděl, že pokud toho chce docílit, musí jedině do muzea. Ke klasice si proto přibral studium sociální antropologie a dlouhý čas trávil v archivu Kanadského muzea civilizace nad sbírkou voskových válečků se záznamy písní, obřadní hudby a vyprávění národa Wolastoqů, známějšího pod názvem Maliseet a žijícího v údolích podél řek Nového Brunšviku a Quebecu, takže se mu říká Lidé od krásné řeky. Přebývá v šesti rezervacích a Jeremy Dutcher se v roce 1990 narodil v Tobique, založené v roce 1801. Podle něho v časech, kdy kolonizátoři Prvním národům diktovali, „kde mají bydlet, zemřít a být pochováni“.

„Po poslechu starých nahrávek jsem prošel hlubokou transformací. Slyšel jsem své předky mluvit, smát se a tancovat. Doslova se mnou mluvili a já vnímal, co mně chtějí sdělit. Když totiž vrátíte nazpět písně, vrátíte nazpět i lidi. Vrátíte nazpět úplně všechno. S výjimkou několika málo pamětníků ty písně ale nikdo neznal. Cítil jsem se šťastný za své hudební vzdělání, umožňující mně přepsat staré melodie do not, a vytvořit tak současnou hudbu. Jenomže jsem měl problém, neznal jsem jazyk, a neměl tedy ponětí, o čem mí předci zpívají a vyprávějí,“ popsal Jeremy Dutcher okamžik, kdy mu došlo, že se ho musí naučit. Vzápětí ovšem zjistil, že to nebude vůbec jednoduché, protože s ním mluví jen několik stovek lidí, a když přišel za matkou, ta ho odmítla. Prošla totiž nechvalně známými indiánskými školami, kde jí byl rodný jazyk pod tělesným trestem zakázán, a strach si s sebou nesla až do dospělosti, takže ho upřela i vlastním dětem.

Dnes Lisa Perley-Dutcher vede neziskovou organizaci Kehkimin vyučující wolastoqey. Syn v něm nejen zpívá staré písně, ale také vlastní a jeho přístup nejlépe symbolizuje obal debutového alba Wolastoqiyik Lintuwakonawa (Wolastoqiyik Songs). Jedná se o reinterpretaci fotografie z roku 1916 zachycující náčelníka Ninna-Stako sedícího před přehrávačem válečků. Jeremy Dutcher si ale na znamení doby oblékl moderní sako a kanadský malíř Kent Monkman aka Miss Chief Eagle Testickle z národa Cree ho usadil na pozadí svého ikonického obrazu Teaching the Lost.

Jste připravení vidět věci, které je nutné vidět?

O asimilačním kanadském školním systému se dnes mluví jako o kulturní genocidě spáchané na původních obyvatelích Kanady. Za otřesnou praxi se sice premiér Stephen Harper jako první původním národům veřejně v roce 2008 omluvil a vznikly vyšetřovací komise, následky fyzického, sexuálního a psychického týrání v atmosféře hanby a ponížení si v sobě indiánské komunity nesou ale napořád a jen těžce se zbavují narativů a pravidel vnucených katolickou církví.

Zatímco některé americké první národy mluví o třetím pohlaví, tedy o lidech, co nejsou ani ženou ani mužem, v těle mají dvě duše a je jim vlastní vnímání světa ženskou i mužskou optikou, v západních kulturních končinách si za tím zjednodušeně představme komunitu LGBTQ. Tím se ale jen přibližujeme k náplni zastřešujícího termínu two-spirit pro rozmanité sexuální identity. Začal se používat od 90. let minulého století a zohledňuje další hluboce zakořeněné tradiční aspekty, kdy se lidé oblékali a vykonávali práce jinak, než jim určoval gender, a pro jejich jedinečné schopnosti a spirituální odlišnost měli ve společnosti významné postavení.

„Hrdě se hlásím k identitě two-spirit a na rozdíl od minulosti se už nemusím stydět a obávat být tím, kým jsem. Takže pro mě bylo důležité druhé album věnovat komunitě two-spirit, lidem velké duchovní síly,“ uvedl Jeremy Dutcher, přiznávající, že po coming outu ve dvanácti letech ještě dlouho trval na označení gay, než mu matka vysvětlila, že u prvních národů to neznamená to samé, co two-spirit.

Tím se vysvětlují jeho nezvyklé outfity, a když v roce 2018 přebíral cenu Polaris, přišel ve slipech a průhledné pláštěnce. „Jsme uprostřed indiánské renesance a tohle je naše kultura, do které vždy patřili také lidé two-spirit. Jste připravení slyšet pravdu? Jste připravení vidět věci, které je nutné vidět?“ napsal tehdy Jeremy Dutcher.

Limity jazyka limitují naši mysl, tvrdí zpěvák, a proto druhé album proměnil v mocnou výzvu ke kolektivnímu uzdravení a s anglicky zpívanými skladbami se obrací také na „ty, kteří vzali jeho předkům zemi, snažili se je vymýtit a po většinu času je ignorovali“. Zatímco debut můžeme považovat za druh restaurátorství v neoklasickém stylu, album Motewolonuwok se s orchestrálními aranžemi houslisty Owena Paletta a rockovým drajvem rozbujelo do experimentálního popu barokních rozměrů se silným emocionálním dopadem. Hudebně sice Jeremy Dutcher smířlivě vykročil k západnímu posluchači, v textech ho ale nešetří. Nepřipomíná válečníka, netematizuje násilí, traumata z násilné historie i současnosti však za předpokladu, že každý pochopí, že přichází v míru, neskrývá.

„V naší kultuře jde sdílení písní, příběhů a našich světonázorů často ruku v ruce a ti, kdo je uchovávají, mají zodpovědnost je sdílet jako výraz naší důstojnosti. Moje práce jako současného skladatele zkoumajícího neomezenost času spočívá v dialogu s tím, co přišlo přede mnou, s dobou, ve které žiju a s výzvou vytvářet hudbu v našem jazyku pro ty, kteří přijdou po nás. Více než pět set let represí vůči domorodým obyvatelům vedlo ale k tomu, že tolik mých lidí přijalo angličtinu nebo francouzštinu jako svůj primární způsob komunikace, takže moje snaha představuje těžký boj a bude trvat několik generací, aby se můj národ zotavil ze škod způsobených kolonizátory. Je pro mne také těžké si přiznat, že se výsledku a dokončení nedožiju,“ řekl Jeremy Dutcher v rozhovoru s jedním z organizátorů festivalu Tomášem Cidlinou, kterého také zajímalo, do jaké míry je záchranná jazyková mise přenosná do evropského kontextu. „Určitě, všude přece žijí národy, které se v minulosti musely bránit asimilaci do dominantních jazyků kolonizátorů. Proto když vystupuji v Paříži, je to něco jiného než ve Walesu, v Baskicku nebo na severu, kde žijí Sámové. Tady příběhu o tom, jak si národ Wolastoqiyik během systematického útlaku na svou suverenitu dokázal zachovat svůj jazyk, rozumí, a dokážou se s ním ztotožnit. Hudba je totiž fantastickým nástrojem pro budování empatie prostřednictvím sdílení kolektivní zkušenosti.“

Kultura je podle Jeremyho Dutchera živá, dýchající, stále nová a v jazyku se odráží národní identita. Ta pak v globalizačních proudech představuje pro mnoho umělců doslova záchranné lano, aby se dostali k pevné půdě pod nohama při dotyku s vlastními kulturními kořeny. Je pro ně nutné někam patřit a k něčemu se poutat. Důraz na kulturní jedinečnost zůstává nejvyšší maximou i pro amerického violoncellistu Yo Yo Mu, který se na albu Notes for the Future rozhodl apelovat na rozhádaný svět, protože k lepšímu se podle něho může vše změnit jedině tehdy, pokud na sebe budeme navzájem slyšet a odlišnosti vezmeme za dar. Mezi devíti zpěváky z různých zemí na něm zpívá také Jeremy Dutcher a ve vznešeném apelu skladby Honor song nás vyzval, abychom si po vůli Stvořitele navzájem pomáhali a Matce Zemi projevovali úctu.

Ojedinělost koncertu Jeremyho Dutchera na festivalu Lípa Musica nespočívá pouze v samotné české premiéře, do Jablonce nad Nisou přijíždí aktuálně jeden z nejvýznamnějších hudebníků a aktivistů prvních kanadských, potažmo severoamerických národů. To je pádný důvod k velké radosti, protože návštěvy autentických a umělecky nezpochybnitelných hudebníků prvních národů jsou u nás velmi vzácné. K velkému plusu organizátorů festivalu Lípa Musica navíc patří, že koncert Jeremyho Dutchera v propagačních materiálech uvádějí do historického kontextu a připomínají také jeho vztah k two-spirit.

U nás, kde donedávna snad každý znal romány Karla Maye a obdivoval Vinnetoua, sice indiánská tematika zůstává docela populární, nicméně nejrůznější pow wow slavnosti, soutěže v tancích nebo domácí skupiny představují hru na indiány bez indiánů a v podstatě se bavíme o kulturní apropriaci. A pokud byste mezi ně přivedli Jeremyho Dutchera, nejspíš byste ho dostali do rozpaků. V Kanadě a Spojených státech jsou podobné akce z respektu k prvním národům nepřípustné a na většině akcí spojených s jejich kulturou nepřipadá do úvahy, abyste dorazili v čelence nebo indiánském oblečení.

V pražské Meet Factory vystoupí 8. září Water Damage. Kapela z Austinu pracuje s neustálým opakováním riffu, okolo něhož staví zvukovou stěnu.  Důraz klade na rytmus, v obsazení má dvě basy (aktuálně Jeff Piwonka a Nate Cross) a dvoje bicí (Daniele Hills a Thor Harris) a hned čtyři kytary (Jonathan Horne, Georg Dishner, Ajay Saggar a Travis Austin) a Mari Rubio hraje na elektrické housle. Thor Harris se s různými projekty na našich pódiích objevuje pravidelně, také spojil své síly s Václavem Havelkou v Sonic Herbalism.

Viděl jsem vás se Swans, kde jste pomáhal vytvářet zvukové stěny, slyšel vaše hodně komorní repetitivní album s Friends Heathen Spirituals, rockové Shearwater i Doom Dub. Kolik máte tváří?

Začal jsem hrát hudbu jako velmi malý a poslouchal jsem hodně různých druhů hudby a naštěstí taky můžu vytvářet hodně druhů hudby. Nejnověji jsem přišel s Thor & Friends, hrajeme něco jako soudobou minimalistickou hudbu, ale vyrůstal jsem hlavně na funku, soulu a R’n’B, protože jsem se narodil v roce 1965. Na krátkovlnných i středněvlnných stanicích hráli na začátku sedmdesátých let hudbu od vydavatelství Stax a Motown. To byla první hudba, kterou jsem si zamiloval, a pořád ji mám rád. Rock’n’roll jsem poznal až později.

Když jsem poslouchal poslední album Thor & Friends, byl to čistý minimalismus.

Mám moc rád tyhle věci, Miluji Terryho Rileyho a Philipa Glasse i Julia Eastmana nebo Moondoga. Tihle chlapíci dělali něco velmi zvláštního.

Taky jsem viděl, že jste hrál na nějaký xylofon vytvořený z kusů kmene stromu. Inspiroval vás Harry Partch?

Mám rád Partche, byl úžasný, byl to skutečný inovátor.

Co můžeme očekávat od zářijového koncertu v Praze v Meet Factory?

Water Damage, což je kapela, kde je nás hodně, možná, že nás na turné bude osm. Někdy v této kapele hraju na violu, ale budu hrát na bicí. Rád hraju na bicí, je to můj první nástroj a taky nástroj, který mi nejvíc vyhovuje. Máme mechanický groove, který se opakuje opravdu dlouho a moc se nemění. Stává se pro nás všechny vířícím, rituálně hypnotickým zážitkem.

Je hudba čistě složená, nebo částečně improvizovaná?

Když Nate Cross (basa), Greg Piwonka (basa) a George Dishner (kytara) přijdou na zkoušce s groovy, obvykle u toho nejsem. Oni vytvoří groovy a pak mi pošlou nahrávku. Na různých vystoupeních používáme různé groovy, je tam i malý prostor pro improvizace, ale není ho moc. Hudba se moc nemění, spíš jen trochu a velice pomalu.

Takže je to zase svým způsobem druh minimalismu. 

Ano, ale trochu jiný druh, jako Water Damage používáme stejné nástroje jako rockové kapely. V Thor & Friends jsme tyto nástroje záměrně eliminovali, protože jsem s nimi hrál tak dlouho, že jsem byl trochu unavený z jejich zvuku. Ale ve Water Damage používáme basu, bicí, kytaru, housle, violu a někdy hrajeme na nástroje, které jsem si postavil podomácku. Zrovna viola, na kterou hraju živě, je jedna z těch, co jsem udělal. Ale základem hudby Water Damage jsou basa, bicí a kytara.

Zmiňujete doma vyrobené nástroje. Vezmete i ten velký dulcimer nebo jak to nazvat?

Jedním z nástrojů, co mám ve studiu a byl na videu, je dulcimer, který jsem vytvořil pro Shearwater a pak jsem na něj hrál u Swans, ale nemyslím si, že vezmu tyto nástroje, protože turné bude převážně evropské, takže budu spíš hrát jen na bicí. To se samozřejmě může změnit, ale asi přivezu jen bubny a možná elektrický hang drum nebo slit drum (vydlabaná kláda připomínající velký wood block). Je tu malá šance, že přivezu jeden z nich.

Jaké to je spolupracovat s Václavem Havelkou, se kterým máte projekt Sonic Herbalism?

Miluju Václava, protože je to úžasný kreativní partner. Rád s ním hraju. A taky dost pomáhá, pomohl mi dostat do Prahy všechny mé kapely. Je to skvělý člověk s ohromným množstvím energie, je jako superčlověk. Má víc energie než kdokoli, koho znám.

Jak začala spolupráce s Václavem? To, že vám někdo zorganizuje koncerty, neznamená, že s ním budete hned hrát. 

To ne, obvykle se s promotéry ani nesetkávám, ale v době, kdy jsme jezdili celou dobu se Swans, nějakých pět šest let, jsem se s ním seznámil a měl jsem pocit, že je to milej kluk.  Pak mi pomohl dostat do Prahy Thor & Friends a stali jsme se přáteli. To bylo někdy kolem roku 2020, 2021. Protože mluvil velmi dobře anglicky, snadno se nám komunikovalo.

Se Swans si vás pamatuju, viděl jsem je–vás několikrát, třeba na Brutal Assault nebo v Lucerna Music Baru, kde to bylo hodně nahlas, protože prostor byl malý. Pódium jste měli úplně plné.

Bylo nás šest a měli jsme hodně věcí. Nejvíc jsem jich měl já, bral jsem vibrafon, trubkové zvony, gong a bicí. Když jsem skončil se Swans, chtěl jsem hrát tišší hudbu, což vedlo ke vzniku Thor & Friends.

Jaké to bylo být ve Swans a spoluvytvářet zvukové stěny?

Když jsem tam hrál, bylo to hodně o dlouhých a skutečně hodně hlasitých koncertech s masou zvuku. Když jsem na nich hrál, měl jsem pocit, že je to atletický výkon, jako když běžíš několik mil, a tvoje nálada se zlepší a tvůj mozek se cítí transformovaný. Vždycky jsem začínal z jednoho bodu s nějakým pocitem, a to mi vyčistilo myšlenkový chaos. Byl to druh rituálního spirituálního sebemrskačství, protože hrát některé party tak dlouho, jak jsme je hráli, bylo bolestivé, vyčerpávající, ale vždycky jsem se po dvou a půl nebo třech hodinách cítil mnohem lépe.

Ale muselo to fyzicky bolet. Pamatuju si, jak jste u Swans mlátil kladivem do trubkových zvonů.

Jo, v rukou jsem mohl mít křeče. A pak hrát na violu. A já nejsem dobrý hráč na violu. Kdybychom to hráli chvíli, bylo by to docela trapné, ale protože jsme hráli groovy dlouho, bylo to bolestivě trapné. Podobné je to u Water Damage, protože tam taky groovy trvají dlouho. Je to neurologická otázka. Když to trvá tak dlouho, tak se dostanete do uklidňujícího transu, což nemůžete udělat s tří- nebo pětiminutovou písničkou. Zabere to nějakou dobu pro publikum i pro hráče – jako u skupiny Next. Mám ji hrozně rád, ale chvíli trvá, než se do toho dostanete. Je to velmi pomalé, jednu jejich skladbu posloucháte klidně čtyřicet minut.

Co vás zaujalo na dubu, když jste vytvářel nahrávky Doomed Dub?

Mám velmi rád dub z konce sedmdesátých let. Chtěl jsem s ním pracovat stejným způsobem, jakým DJs zpomalují hip hop. Chtěl jsem udělat něco podobného s dubem. Udělat ho trochu pomalejší, nějak rozbitý a se „špatnými“ nástroji, jako je klarinet nebo housle, Mám rád tyto groovy, jamajská hudba fascinuje mnoho muzikantů. Myslím, že většina muzikantů miluje klasický minimalismus a dub. Je jen málo forem, které mají rádi skoro všichni muzikanti a s nimiž jsem mluvil, ale skoro všichni milují dub. Párkrát jsme hráli na festivalu, kde byl Lee Scratch Perry. Bylo ohromné ho sledovat, jak hraje.

Proč jste vůbec začal hrát a vystupovat?

Když jsem byl dítě, byl jsem členem školní kapely. To mi bylo asi deset, ale zkoušelo se hodně klasiky, což mě tehdy nezajímalo, protože jsem chtěl hrát rock, dát dohromady kapelu ze čtyř kluků, vymýšlet písničky a koncertovat. To bylo všechno, co jsem chtěl. Ale něco mi to dalo.

Na střední jsem šel na uměleckou školu, kreslil jsem a sochal, dělal jsem ohromné dřevěné skulptury, ale to, co jsem chtěl skutečně nejvíce, bylo hrát hudbu, protože jsem v šesti viděl Jackson Five a pak Kiss. To mi bylo deset a věděl jsem, že tohle chci dělat.

A nakonec se vám to povedlo.

Jo, tedy ne s Kiss nebo Jackson Five, ale s nějakými dalšími skvělými kapelami. Vždy jsem snil, že budu hrát s Kate Bush, ale s tou se mi to nikdy nepovedlo.

Ale hrál jste s Amandou Palmer.

Jo, nějakou dobu jsem hrál v její kapele The Grand Theft Orchestra. Hrál jsem s mnoha zpěvačkami. Nějakou dobu například s Lisou Germano, což je úžasná písničkářka. To byl první člověk, se kterým byl na turné v Evropě. Když jsem začal jezdit do Evropy byl jsem třicátník.

Malujete pořád?

Pořad mám rád malování a kreslení. Procházím si obdobími, kdy se tomu věnuji více, z nějakých důvodů to je to většinou v zimě. Taky jsem byl čtyři roky učitelem výtvarné výchovy na střední škole. To byla opravdu zábava. Dělat umění s teenagery je jedna z nejzábavnějších prací, kterou jsem kdy dělal.

Dělal jste obal pro Water Damage?

Ne, v kapele je ještě jeden výtvarník, Greg, a ten dělá všechny obaly. Jsou to velké, krásně pestrobarevné malby, které mají podobný vzhled. On je velký malíř.

Ale vy jste dělal nějaké obaly, třeba pro společná alba s Robem Halversonem?

To jsem pro některé nahrávky s Robem dělal a taky jsem dělal obaly, když jsem byl rezidenčním umělcem Joyful Noise. Nakreslil jsem pro ně všechny obaly.

Inspirací k rozhovoru se stala nová deska Filipovy kapely Los Quemados, nazvaná Perfect Sphere. Ale krom nahrávky jsme se všestranným baskytaristou a tubistou probrali leccos. Třeba že bude hrát s Milanem Svobodou „navždy“. Proč neměl potřebu generačního vymezení se k tátovi Janovi. Co se o latinskoamerickém pojetí rytmu naučil od přítelkyně z Ekvádoru. Nebo že k jazzu směřovala už Žlababa, kterou možná pamatujete nejen z večerníčku o Machovi a Šebestové.

Proč se vlastně deska jmenuje, shodně s jednou ze tvých skladeb, Perfect Sphere, Dokonalá koule?

Dá se o tom přemýšlet třeba tak, že tvar koule je dokonalý. Můžeš si přestavit planety a hvězdy. Ale zároveň jsem tím mínil dokonalou harmonii, protože ta titulní písnička je napsaná v terciové příbuznosti, kdy můžeš akordy spojovat po velkých terciích, až se vrátíš do původní tóniny, a kruh se uzavře. Ale hledat se v tom dá cokoliv, můžeš nad tím bloumat ze všech stran, což se mi líbí.

Patříš k autorům instrumentální muziky, kteří si názvy vymýšlejí až dodatečně, nebo si předem stanovíš nějaké slovní spojení, náladu, inspiraci, která tě pak vede?

Většinou až dodatečně. Ale název souvisí s tím, co zrovna žiju a na co myslím, co se děje okolo. Neměl by to být náhodný nesmysl, ale většinou se muzika vztahuje k něčemu konkrétnímu. Nebo skládám s určitou představou tématu, náladou, konkrétní situací.

Kdo je Lady B, ze skladby Like Lady B?

Při psaní jsem vycházel ze standardu Lady Bird. Jde vlastně o variaci, i když téma jsem vymyslel svoje, harmonii pozměnil a přidal část B. Písnička vznikla za covidu, když jsme si s výborným saxofonistou Karlem Bečvářem z Klatov hráli a posílali si online takové jamy, ze kterých se nápad skladby vyvinul.

A k čemu se vztahuje Procession?

To je také mnohoznačný název, podobně jako Perfect Sphere. Měl jsem na mysli setkání lidí obecně. Procesí může být třeba na pohřbu, když ti umře kamarád, což už se bohužel v našem věku děje docela často. Nedávno jsem byl na pohřbu saxofonisty Jirky Hály, který mě vlastně uvedl do jazzrocku a fusion, když mě vzal do kapely Šavle meče nebo Chicken Soup. Ale může jít také o procesí náboženské, filozofické… Nebo jen průvod lidí, které něco podobného baví, spojuje, jdou na koncert nebo na fotbal nebo pouštět modely letadel.

Jako leader a iniciátor Los Quemados jsi hlavní autor, ale hned „v patách“ je ti v komponování Kuba Doležal. Jak se domlouváte, kterou skladbu do repertoáru vybrat? Stane se třeba, že si něco vetujete?

To se nestává, že by někdo řekl – nezlob se, ale tohle se mi hrát nechce. Kuba prostě odhadne, co se mi bude líbit, a přinese jen to, co uzná za vhodné. Hrajeme spolu už šestnáct… vlastně sedmnáct let, za tu dobu má dokonalý cit pro to, co kapele sedne. Proto si do psaní vzájemně nekecáme, tolerujeme se. A dobré je na tom právě to, že každý máme jiný rukopis, a vzniká tím taková barevná skládačka. Naše pojetí muziky má výhodu, že styly se mohou míchat, a ty různorodé nálady vnímám jako plus. Navíc Kuba má spoustu dalších možností, kde uplatnit odlišné skladby, o kterých myslí, že by se do Los Quemados nehodily. Píše či aranžuje pro svůj kvartet a pro řadu dalších projektů. A dělá to výborně.

V současnosti už vlastně s Kubou píšeme repertoár pro Los Quemados napůl. Ale hlavně se nám na té poslední desce podařilo to, co jsem si vždy přál. Aby na ní měl nějakou písničku každý člen kapely. Po jednom kousku na desku přispěli jak klávesista Honza Bálek, tak bubeník Petr Mikeš.

Zakládali jste si v Los Quemados na tom, že jste od začátku, od roku 2008, drželi stejnou sestavu. Právě tohle se ale před natáčením Perfect Sphere poprvé změnilo, když místo Ondřeje Pomajsla nastoupil Petr Mikeš.

Ondřej sám přišel s tím, že už hraní s Los Quemados nestíhá. A než aby s námi jen natočil další desku a pak se na koncerty stejně hledal záskok, že by bylo lepší, kdyby i nahrávku pořídil rovnou Petr, který už s námi stejně v posledních letech často hrával jako záskok místo Ondry.

Změna člena se musí na soundu projevit. Připadá mi, že nyní Los Quemados oproti někdejší větší dramatičnosti znějí jemněji, víc „smooth“… Což je samozřejmě také hezké. Nebo se pletu?

Myslím, že to tak opravdu je. Každý muzikant je jiného založení a u bicích je to znát obzvlášť. Ondra je hodně energický, extrovertní hráč, jde do muziky s velkou razancí. Když na bubny spustí, tak to je vichřice. Naše čtyři alba u Hevhetie s Ondrou jsou skvělá.

Petr strašně dobře hraje i na kontrabas a baskytaru, umí i na kytaru a piano, navíc i komponuje, a díky tomu přistupuje k hudbě víc jako k celku. S ním zníme jemněji, jazzověji, citlivěji. Nicméně pořádně do toho praštit umí také.

Když už se měnila nejen sestava, ale také studio, producent a zároveň vydavatel, napadlo mě – proč nepojmout desku celou jinak. A změnit mimo jiné i výtvarnou podobu obalu. Na všech předchozích titulkách alb jsme měli zmenšené obrazy Báry Olmrové, mojí kamarádky malířky z Pyšel. Tentokrát jsme ale použili grafiku výtvarníka Marka Borsanyho z Českého Krumlova. Dělá nádherné grafiky, učí na výtvarné škole. Znám se s ním třicet let, protože jsem do Krumlova kdysi jezdil za svou tehdejší přítelkyní. Marek je ohromně zajímavá osobnost. Vedle grafik dělá sochy, nádherné ex libris, vyřezává loutky, střílí z luku, má undergroundovou kapelu The Original Elefant Music, hraje divadlo.

UZAVÍRÁNÍ KRUHŮ

Á propos, producent a vydavatel. Ján Sudzina končí s vydavatelstvím Hevhetia, u kterého jste publikovali s Los Quemados všechny předchozí desky, a tak Perfect Sphere vychází na značce Amplion Alexeje Charváta. Právě o něm jsi se často zmiňoval jako o jednom z muzikantů, co tě inspirovali ke hře na baskytaru. To je také hezké uzavření dalšího kruhu nebo „kuličky“.

Celý život se mi všechno hezky propojuje. Aleš Charvát mimo jiné občas natáčel s mým tátou, s ASPM. Dokonce hrajeme na jedné desce spolu (Havran z roku 1991 – pozn. aut.), když mě táta začal, tehdy ještě jako hosta, zapojovat do muziky. Ale už jako malý kluk i později coby pubescent jsem sledoval Aleše a další baskytaristy při nahrávání různých desek, když táta pracoval jako hudební režisér v nahrávacím studiu Mozarteum a bral mě tam s sebou, protože mě musel hlídat. Zvláště mě bavilo být u toho, když se točily základy, bicí s basou. Potom jsme si vždy dali z papíru pečené kuře a bramborový salát z bufetu vedle studia.

Odmala jsem hrál na tubu, v šesťáku na konzervatoři dokonce už i záskoky v České filharmonii, ale nebyla to hudba, jakou bych chtěl dělat. Klasika je napsaná, zahraješ, co máš v notách a jdeš domů. Zatímco v jazzu a popu musí muzikant sám něco vymyslet, postavit si nějakou linku, improvizovat. V daném okamžiku něco nového vzniká, což v klasice jaksi nejde. Pořád jsem pokukoval po baskytaře, kterou jsem měl víc spojenou s populární hudbou, a táta říkal – no dobře, já ti tu baskytaru koupím, ale až doděláš školu. Nakonec jsem nevydržel a první baskytaru s aparátem jsem si koupil ve čtvrťáku nebo páťáku sám, hned když se mi poprvé podařilo vydělat víc peněz. Občas jsem baskytaru nesl do školy pod kabátem a schoval za skříň v učebně, aby ji klasici neviděli, to se nesmělo.

Také jsem takhle pašoval po škole klapkový F trombon neboli šroťák, na který jsem hrál v punkové kapele Joseph Cikán Band.

Táta mi potom pomohl domluvit učitele. Napřed se ptal Jiřího Veselého, ten ale neměl čas. Navíc Jirka hraje trsátkem, samozřejmě výborně, ale mně se víc líbí hraní prsty. Načež mi domluvil pár lekcí právě u Aleše Charváta. Nebylo jich moc, byly takové hodně rychlé, třeba mi jen ironicky řekl „no ty ten slap hraješ tak nějak česky“. On v té době měl hodně vystoupení a moc nestíhal, navíc žil docela bohémským životem, a když jsem za ním v jedenáct hodin dopoledne dorazil, sotva se probíral po předchozím koncertě. Ale nejdůležitější věci, jak se baskytara drží a jak vyrobit na snímačích ten správný zvuk pro hru prsty nebo na slap, mi ukázal právě Aleš. Co mi řekl, platí dodnes.

Zajímavá paralela je také to, že Aleš hrával asi dvacet let v různých kapelách s Milanem Svobodou, a teď s Milanem už léta hraju já.

Dohodnout se s Alexejem Charvátem na vydání desky asi bylo skoro

Historie pražské kapely Myncryst sahá do roku 2014, kdy se v příležitostné kapele, hrající jenom na oslavě narozenin kamaráda Fuchsa, setkali kytaristka a zpěvačka Zuzana Valešová a baskytarista a zpěvák Tomáš Hajtol. Kapela fungovala v různých složeních dál, až se k ní v roce 2017 připojil bubeník Samuel Bílý, pocházející stejně jako další dva členové ze Slovenska. V trojčlenném složení fungují Myncryst dodnes. Teprve předloni vydala kapela svůj první dvojsingl Dvojica. Dlouhé čekání se vyplatilo. Post-rocková hudba kapely je propracovaná a promyšlenými změnami dynamiky posluchače baví a zároveň udržuje v napětí. Po Dvojici následoval videoklip The second, natočený režisérkou Eliškou Dobnerovou. Stejně jako skladby kapely se i klip vyznačuje nečekanými zvraty a množstvím temných náznaků. První album kapely, které má být uzavřením jejího post-rockového období, vyšlo 23. dubna.

V současné sestavě existuje kapela sedm let. Co se dělo od založení až do vydání prvního singlu?

SB: Zdržel nás covid. Chtěli jsme začít s koncertováním, ale kvůli covidu jsme se půl roku neviděli.

ZV: Brzdilo nás více věcí. Já se nejdřív hodně věnovala škole, takže jsem v jednu chvíli řekla: Nezlobte se, ale teď půl roku nebudu chodit do zkušebny. Pak jsem začala chodit do práce, a to se zas všechny mé myšlenky týkaly jí. Nyní se chci věnovat i dalším věcem, které mě naplňují a baví, tedy hlavně hudbě. Samko se mezitím naučil nahrávat a zřídil studio.

SB: Měl jsem tři mikrofony a zvukovku se šestnácti vstupy. Měl jsem ale velké oči a myslel jsem, že to bude hrozně jednoduché. Vídali jsme se jednou týdně na dvě tři hodiny a neměli vlastní zkušebnu, takže bylo hrozně těžké se ty písničky vůbec naučit. Zároveň došlo k přesunům v kapele, kdy bubeník začal hrát na kytaru, a ze mě se stal bubeník. Byl jsem pod konstantním tlakem: Doposud jsme to hráli takto, ale ty to hraješ jinak, a jak to tedy budeme hrát? Ty písničky nebyly nikdy stabilní. Vždycky jsem se vymluvil, že ještě nevím, jak to tam chci mít. Nějak jsem to zahrál, zaimprovizoval a podle reakcí jsem předstíral, že jsem to tak chtěl, nebo že jsem jen něco vymýšlel. Pak jsme si pořídili zkušebnu a rozhodli se, že chceme víc koncertovat. Jenže jsme nemohli koncertovat, nikdo nás neznal, my se neměli ani čím prezentovat, tak nás nikde nechtěli. OK, takže zkusíme nahrát demo. Během nahrávání jsme ale zjistili, že vlastně už nahráváme singl. Začali jsme to totiž šperkovat, dávat tam víc kytarových vrstev, a najednou to znělo akorát jako špatná nahrávka – jako bychom byli hluší. Byl to singl s vylámanými zuby. Já pak musel nahrát znovu bubny, pak jsme znovu nahrávali basu a pak kytary. Z toho původního dema, které už bylo dva roky staré, nezůstalo nic, jen kytarové intro. Jenže to intro hrozně šumělo. Proto je do celé nahrávky doplněný umělý šum, aby nešlo poznat, kde začíná a končí ta kytara. Nahrávání trvalo dlouho, jednak jsme perfekcionisté, ale také jsme si ty písničky nahrávali úplně sami a hodně se na nich učili. Mnohokrát jsem předtím nahrával dema a měl jsem s tím zkušenost, ale třeba nikdy zpěvy. Sám zpívat neumím a nikdy jsem neměl potřebu zpěvy nahrávat. A hned ve druhé písničce Tomáš zpívá. Sice dvacet sekund, ale zpívá.

TH: Od čtvrté minuty!

SB: Zkoušeli jsme všechny možné