A Consumer Guide to the Plastic People: Joe Yanosik

Názvem se kniha řadí do rodu praktických, detailně koncipovaných pomůcek. Autor nabízí, že Plastic People, klasickou kapelu československého undergroundu, představí nezasvěceným posluchačům z anglofonních zemí i dalším, kdo čtou anglicky. Tedy lidem, kteří nic nevědí o totalitě, cenzuře, invazi barbarských velmocí a hudebních zákazech. K „praktickému návodu“ přidává podrobně vylíčený a tolik potřebný společenský kontext, což se na 132 stránkách formátu A4 podařilo skvěle. Výborně k tomu přispívá grafické členění s obrázky i historickými vsuvkami, příklad: „Benefice pro Magora, v newyorském klubu Kitchen v lednu 1989, zúčastnil se v exilu žijící saxofonista Václav Brabenec i Allen Ginsberg, který Brabence znal z návštěvy Prahy roku 1965, kdy byl zvolen Králem Majáles.“ Kniha je uživatelsky přátelská, umožňuje jak pomalu číst, tak i rychle listovat. Vedle Plastiků tu najdete informace o albech spřízněných kapel Garáž či Půlnoc, i mezinárodní projekty.

Všichni, kdo totalitou prošli, se shodnou v tom, že životní zkušenosti z režimu, kde kontakt se svobodným světem byl odříznut a všechny zbývající informace filtrovala komunistická strana, nejsou přenosné. Pro Joe Yanosika bylo husákovské Československo zemí jeho předků, jeho vztah k naší undergroundové kultuře je vřele emocionální, téma pro něj nebylo akademickou etudou. A protože sám totalitní historií zatížen není a česky ani nemluví, vidí československý underground s odstupem. Daří se mu tedy klást i odpovídat na otázky cestou srozumitelnou pro západní publikum. Jeden příběh za všechny: „Když Paul Wilson odmítl na výslechu vypovídat, policie ho vyvezla ven z Prahy a o půlnoci ho vysadila na opuštěné silnici s varováním, aby ukončil podporu Plastic People.“ Najdeme tu i kouzelnou charakteristiku Ivana Jirouse: „Získal laskavou přezdívku Magor, kterou mu dali přátelé kvůli jeho chybné představě o vytvoření paralelního vesmíru nebo alternativní kultury.“

Plastikové byli průkopníci i v rovinách, které veřejnosti unikaly. Yanosik se na několika místech zmiňuje o thereminu, elektronickém nástroji, pro který komponoval třeba Bohuslav Martinů, a sporadicky se objevuje i v rocku. Historik českého undergroundu Jaroslav Riedel upřesňuje: „Theremin pro Plastiky sestrojil jejich kytarista Pepa Janíček podle návodu v časopisu.“

Yanosik navštívil Československo/Česko dvakrát, roku 1992 a pak 2015. Jeho knihu berme jako potřebný a vítaný můstek pro dosud nezasvěcené. K tomu, aby pochopili absurdistán železné opony a pobídku, aby se zajímali hlouběji. Nabízí i zajímavé paradoxy: „Když se v USA zrodil rock and roll, zpočátku byl označován za ,komunistické spiknutí‘. Komunisté naopak věřili, že rock byl americkou imperialistickou taktikou, jak mládež navnadit na dekadentní kapitalismus.“

Nechybí tu ani text písně 100 bodů i příběh o jejím druhém životě v podání Ivana Krale a Patti Smith, kteří pro benefit Amnesty International pro Chartu 77 připravili její anglickou verzi. Tu najdete třeba ve filmu o Ivanu Královi, který běžel v české TV. Kniha se ale nezmiňuje o tom, jak se pak písnička dostala do jižní Afriky, kde ji natočila skupina Koos v jazyce Afrikaans, s názvem 101 % strachu. Tuto verzi zachycuje dokumentární film Punk In Africa, jehož režisér Keith Jones je mimochodem absolventem pražské FAMU.

Knihu lze vnímat jako ilustrovanou historii našeho undergroundu. Vedle obalů alb sledujeme řadu vzácných artefaktů, které, zvláště pro zahraničního čtenáře, vypovídají více než tisíce slov. Například: policejní foto Václava Havla z vězení, ruské tanky na Václaváku v srpnu 1968 obklopené pokojnými Pražany. Plakáty, fotky z koncertů na Havlově Hrádečku. Anglické překlady textů od kanadského literáta a příležitostného člena Plastiků, Paula Wilsona. Je to kniha, za níž stojí pracné hledání i ověřování pramenů, s pomocí zhruba tří desítek znalců z Česka, ze světa i z české exilové komunity. Tím nejdůležitějším zdrojem byl pro Yanosika Jaroslav Riedel, jehož 476stránkovou knihu Plastic People a český underground vydal roku 2017 Galén. Ta je vyprodaná, ale navazuje na ni nová Riedlova kniha, Zákazům navzdory (Galén 2024).

(recenzi staršího titulu uvádíme vzhledem k jeho zajímavosti a závažnosti pro českého čtenáře; knihu je možné si objednat na autorově e-mailové adrese jyanosik@optonline.net – pozn. red.)

Řemeslo má zlaté DNA: Vojtěch Kouba

Nečekejte od publikace kulturního sociologa a ekonoma, vysokoškolského pedagoga, ale také hudebníka Vojtěcha Kouby žádné Pec nám spadla nebo podobnou kratochvíli pro malé zpěváčky a nekonfliktní folklorní soubory. Kniha Řemeslo má zlaté DNA spojuje dva žánry. V první části knihy jde o zpěvník převážně málo známých českých (nikoliv moravských) lidových písní, včetně tradicionálů českých Němců, na téma práce a profesí. Nevyjímaje kramářské tisky či tvorbu dohledatelných autorů, třeba klanu lidových šumařů, ovčácké rodiny Volných z Chlumecka. Včetně písní s hvězdičkou neboli dětem nepřístupných, i těch politicky krajně nekorektních. A často odhalujících leccos nepěkného o našich předcích. Třeba známý, ostudně běžný, ale „cudným mlčením“ obestřený lidový antisemitismus. Zkrátka zahrnuje i ta dílka lidové tvořivosti, kterým se sběratelé a interpreti vyhýbali obloukem nebo je cenzurovali. Nevhodná slova přece vyměňovali, vytečkovali a nevhodný obsah vrhající špatné světlo na idealizovaný „nezkažený lid“ typicky ignorovali už první systematičtí sběratelé folkloru, obrozenci. Včetně samotného Erbena, byť tomu slouží ke cti, že zapsal i řadu lechtivých nezbedností, skrytých za průhledná podobenství. Lead sheet, notový zápis hlavní melodie a text písně, pak vždy doplňuje historický exkurz a komentář. Například o tom, že v kramářské písni Mašiny jsou reálie stávky pražských tiskařů v roce 1848 vypsány vlastně přesněji než ve většině pozdější historické literatury, značně ideologicky zatížené.

Vojtěch Kouba si s nadsázkou dovolil i malý experiment. Zařadil na závěr výběru 25 lidovek také vlastní ohlasovou písničku na pracovní téma, ovšem využívající současné reálie: Když jsem přišel do Kauflandu. „Píseň vznikla v listopadu 2011 a stala se oblíbeným přídavkem na koncertech Lidové muziky z Chrástu,“ uvádí o ní. Kdoví, třeba zlidoví.

Druhou částí knihy pak je odborná stať Písně o práci jako politikum, mj. na téma překvapivě (oproti jiným námětům) vzácného zobrazení řemesel, povolání, a vůbec práce v lidových písních. Autor tak reaguje na vakuum nebo spíš tabu, které mezi folkloristy v reflexi písní o práci vzniklo. Ví, že k onomu ignorování pracovních námětů lidových textů došlo z pochopitelných důvodů, vinou zneužití folkloru totalitou. Ale patří ke generaci (ročník 1983, což je důležité), kterou už komunistická propaganda nestihla znechutit. Tudíž může v úvodu konstatovat: „Desítky let po pádu režimu, který se prací zaklínal, a tím ji zcela zdiskreditoval, je možné tyto otázky (proměny písní o práci v průběhu historie) znovu otvírat a promýšlet.“ Koubovo „promýšlení“ je přitom velmi čtivé a často vtipné. Například když se zamyslí nad vnímáním „lidovosti lidmi“: „Výzkum, který by zjišťoval, jak si běžná populace představuje ,lid‘ českých lidových písní, bohužel neexistuje. Dá se ale předpokládat, že pro většinu Čechů jsou to bájní krojovaní ‚Moravané‘ žijící v přítmí sklípků, popřípadě postavy z televizních pohádek obývající české skanzeny. Stejně přízračný je i ‚lid‘ odsunutý do prehistorie bez jakéhokoliv vztahu s dneškem – a nezáleží na tom, jestli šlo o ‚zlatý věk‘, nebo o dobu plnou chudoby a útlaku.“

Autor aplikuje na lidovou píseň i teorii Dawkinsova sobeckého memu. A vysvětluje, proč se navzdory očekávání a všeobecnému přesvědčení obvykle nestávaly z písní o práci takové „hity“, jaké by teoreticky měly, a to ani v rámci cechu či profese, které se jejich texty týkaly.

Ač psána svižným a lehkým jazykem, jde samozřejmě o studii seriózní. Od zkoumání, jak se práce odrážela, tedy pokud se to vůbec dá dohledat, v hudebním folkloru středověkém, až po pozorování, jak ideologický tlak komunistických kulturních činovníků na masovost a angažovanost folkloru uškodil: „Dělnický folklor začal ztrácet ‚lid‘, kterému by náležel.“ A také jak odradil pozdější folkloristy a muzikology, přestože se v archivech práší třeba na sbírky jistě zajímavého a totalitnímu režimu nepochlebujícího folkloru hornického. Kouba cituje známé konstatování muzikanta a muzikologa Jiřího Traxlera „dělnická píseň v marxistickém pojetí byla víceméně fiktivním, resp. uměle, teoreticky vytvořeným útvarem“, a doplňuje ho vlastním konstatováním: „Tradiční folklor v Čechách a na Moravě se sociální tematikou zabývá jen okrajově, obvykle s humorem, který někdy sklouzává až k nonsensu. Pro agitační využití bylo nutné materiál pracně hledat, a někdy i upravovat.“

Autor přitom nevnímá českou lidovou píseň o práci izolovaně. Všímá si například paralel našich písničkových „absurdních dělání“ coby neuskutečnitelných podmínek se staroanglickými tradicionály jako Scarborough Fair. Paralel se sea shanties (rytmickými námořnickými pracovními songy), se spirituály, s americkým folkovým revivalem, songy anarchistickými či odborářskými. A také styčných bodů třeba se zdejší trampskou tvorbou, s konkrétním příkladem smutné reflexe osudu běžného pracujícího v textu Všední den Wabiho Ryvoly. Nebo s ohlasem městského folkloru podle Slávy Macha a Vildy Sýkory Žižkovská píseň práce, s chutí přebraným do repertoáru třeba Jimem Čertem.

Vojtěch Kouba je navíc zároveň kapelníkem, violistou, dudákem a jedním ze zpěváků ansámblu Lidová muzika z Chrástu. Ke knize se svojí kapelou připravil i vítanou přílohu, CD s nahrávkami všech písní, uvedených ve „zpěvníčkové“ části svazku. Nahrávka slyšitelně neusiluje o nějakou dobovou nástrojovou a interpretační věrnost. Však těžko jen tušit, jak nestarší kusy vůbec zněly. I samotná melodie a slova jsou velkou proměnnou a úprava vždy byla a bude na interpretovi, vždyť existuje mnoho verzí textů i nápěvů. Aranžmá jsou propracovaná a vlastně současná, jde o sofistikovaný folklorismus. Což vůbec není výtka, spíše naopak. Deska díky tomu drží pohromadě a výborně se poslouchá.

V neposlední řadě, kniha Řemeslo má zlaté DNA je „pozlacená“ a dotažená i výtvarně. Obrázky Terezy Marianové, včetně ohlasů kramářských, mnohdy značně naturalistických až surových „komiksů“, ideálně podtrhují obsah vybraných písní.

NAHLAS: Antologie poezie Osamělých písničkářů 1

Shrnout texty či chcete-li poezii (valný smysl v žabomyších dohadech, zda je zpívaný verš básní či psaná poezie písní dávno nevidím, už starým Řekům a zároveň pro staré Řeky to bylo jedno) nevázaných členů a členek volného sdružení Osamělých písničkářů byl logický nápad. Nejenže obstojí v tištěné podobě. Ze stránek působí pochopitelně odlišně než při poslechu písně.

Očekávatelnou bohatost tvorby relativně velké, společně neosamělé party dokládá fakt, že první díl antologie mohl být rozčleněn rovnou do čtyř tematicky víceméně jednotných svazečků, nastrkaných do jedné krabice. Že se našlo dost materiálu na výběr pro druhý svazek Písně písní není divu. Milostná tematika jaksi bytostně zaujme téměř každého tvůrce, až na záměrné zapřisáhlé výjimky, které ovšem mohou přispět textem anti-milostným. Netřeba dodávat, že v případě Osamělců jde o jinou kategorii vztahových až erotických textů, než na jaké sázejí hitmakeři.

Obsah prvního svazečku čtyř-knihy S nebem to mám dobrý, zaměřeného na tematiku řekněme transcendentní, se také dal očekávat. Navazuje na kompilační album Turniketem do ráje (2015). Naopak se nedalo očekávat, že by se Osamělí písničkáři pustili třeba do pajánů ve stylu křesťanského folku. Ne, že by mezi nimi nebyla řada upřímně věřících a sbírka neobsahovala nějaká ta vyznání vyšší bytosti nebo bytostem, ale už z principu přece nemohou být v téhle sestavě tvůrců dogmatici. Z textů zpívá nadhled, ironie a sebeironie, úžas, smíření nebo třeba existenciální tíseň, občas dojde i na hodně nemilosrdnou pointu.

Trochu záhadně by mohl působit název třetí knížečky Kwi kwik ňu ňu hajhou gu. Že by dada? Ano, ale ne vždy nebo ne docela. Osamělí písničkáři zkrátka mají hodně písní vystavěných na slovních hříčkách, ale také fantaskních představách zdaleka nejen zvukomalebných. Navíc někdy realitě bolestně či směšně blízkých, ve kterých figuruje nějaký ten nonsens jenom zdánlivě. Mimochodem, jako název tohoto dílu byl použit verš a zároveň z kontextu snadno pochopitelná, smysluplná pointa písně Jiřího Smrže Gu gu heil ťu, která by dobře zapadla i do prvního svazku.

Čtvrtá dílčí sbírka antologie Pod Řípem pak poeticky ne-řeší reálie rodné hroudy. Se vší šíří inspirace, od kusů místopisných přes národní povahu nás, krajanů, až třeba po (pod)texty neprvoplánově a nadčasově politické: Stejně jako se Osamělí chvályhodně v milostné oblasti nezabývají chytlavostmi rozhlasových lásek-pásek, nečekejme od nich agitky.

Mimochodem, celý čtyřknižní artefakt vypadá k světu i díky čisté, minimalistické grafice koho jiného než Petra Nikla. Taktéž Osamělého písničkáře, s několika texty zahrnutými v antologii.

Že jsem kromě Petra Nikla v roli výtvarníka a Jiřího Smrže, jenž se mi hodil k popisu věci, neuvedl žádná jména zastoupených autorů? Že necituji vhodné ukázky z textů? Naschvál. Všichni zúčastnění Osamělci by se do recenze nevešli, je jich požehnaně, a přišlo by mi líto nějakého vynechat. Čtenáři UNI stejně znají obvyklé podezřelé. Chcete-li, mrkněte na stránky Osamělých písničkářů, kde v upoutávce na čtyř-knihu visí seznam. I ten je ovšem ukončený takhle… Třemi tečkami.

Důkazem umělecké životnosti čtyřsvazkového prvního dílu antologie budiž, že jsem po přečtení velmi zvědav na díl druhý. Jaká témata Osamělci vyberou a najdou opět dost textů/básní na jednotlivé koncepční kolekce? Když si tak v duchu promítnu mnohdy jiráskovské (nemíním hanlivě) repertoáry řady Osamělých tvůrců, nepochybuji, že ano.

Tomáš S. Polívka

Emma Kausc: Narušení děje

Před osmi lety vydala pseudonymní Emma Kausc sbírku básní (Cykly), loni pak první prózu. Jmenuje se Narušení děje. To zní slibně, nosně. A slibná je hned první kapitola románového textu. Chlápek noruje pod vlastním domem. Buduje labyrint, trochu doupě podle vzoru Franze Kafky. Čím víc práce, tím větší riziko; čím víc života na té odlehlé straně skutečnosti tráví, tím je tma kolem něj hustší. Pak střih: na scéně jsou dcera s matkou, přetahují se o moc i emoci, vyříkávají si život i smrt. Pak další střih: na scéně milenecká dvojka, mají se k sobě jako duše k tělu, jenže pak se jedna komponenta – ta „narušená“, jak se píše v názvu knihy – z příběhu cíleně odpojí a zmizí za obrazy, vzpomínkou, zoufalstvím. Pak znovu střih: filmová herečka řeší s glaciologem a dalšími klimatickou bídu, píšou různými hlasy rekviem za mizející ledovce na Islandu. Pak ještě jeden střih…

Kompozičně má próza Emmy Kausc blízko k Milanu Kunderovi; je to racionální rozvrh, předem daný koncept, spíš intelektuální skládačka. Člověk tady nemá příběh, je sám příběhem, vyprávěním; je trochu zajatcem, loutkou, kterou si autorka vodí, jak libo. Funguje tady zrcadlení, prolínání, repetice, paralelně se odvíjející příběhové linky, které na sebe pomrkávají, posilují se i oslabují. Fatalismus se střídá s galaktickým mysticismem, měřítka se mění jako na orloji. Stylem i jazykem je to ale dost průměrná, skoro odbytá práce plná automatismů, stereotypu, nejrůznějších frazeologických tiků typu „dává to smysl“. Zadní strana obálky anoncuje rovnou „originální vypravěčku“. Původní v čem? V autorském vidění, tvůrčí senzibilitě, jazykové kreativitě? To už je mimo úplně. Stačí postavit vedle téhle prvotiny skutečné originály z posledních dekád, jako Kratochvila, Ajvaze, Ouředníka, Topola – anebo Hodrovou, Bellovou, Kábrtovou, Hůlovou.

Kausc ve svém vyprávění sází na aktualitu. V obsahu i formě. Motivy vyzobává z globálu, od stejnopohlavní lásky přes destrukci životního prostředí po dostředivost, posedlost vlastním pomláceným nebo rovnou rozmláceným já. Kolážuje, slepuje fragmenty, těká a mudruje, míchá časy i prostory, pátrá po tom, kde vlastně v tomhle světě koření – a jak jsou ty kořeny pevné, jak jsou hluboko, jak jsou schopné nasávat živiny. „Trauma vezme člověku jistotu, že je hlavním hrdinou svého příběhu.“ Je úplně fuk, jestli jde o prózu autofikčního typu, kde si to přes napsané postavy vyříkává autorka hlavně sama se sebou. Důležité je, co a jak si vyříkává. Autorka možná napsala knihu, která jí pomohla srovnat si hlavu i srdce. Podobně jako Marek Torčík v románu Rozložíš paměť (2023). Zapsala své hledání a nalézání, svou lásku i nelásku v proudu času. Literatury tady ale čtenář moc nevidí. Nanejvýš sem tam obraz, myšlenku, větu. Ovšem Emma Kausc je ročník 1998. Takže „možnosti tu jsou“…

Chci se podívat za obzory vnitřní i vnější

Spisovatel Martin Vopěnka (1963) vydal nedávno v nakladatelství Ikar román Moje cesta do ztracena. Putování s Benjaminem. Titul říká vše: V té knize je cílem cesta, putování reálnou krajinou Evropy, ale taky osobnostní proměna hrdiny, jeho zrání. Je to kniha staronová, poprvé vyšla právě před dvaceti lety…

Poznals ten text, když jsi ho četl pro reedici? Vrátila se ti ta atmosféra tehdejšího psaní?

Snad to nebude znát nafoukaně, když řeknu, že já nad svými „zapomenutými“ texty téměř vždy žasnu. Dávno nejsem v rozpoložení, v jakém text vznikal, ale ten ke mně plyne a podobá se to zázraku – že jsem to tehdy takhle napsal, že mi takhle přicházela slova, věty, obrazy. Protože ten ponor, kdy píšu, je samozřejmě neopakovatelný. Dokončením knihy se přetrhne a potom se do světa tvůrce toho kterého příběhu už neumím vrátit. O to milejší bylo se s ním po dvaceti letech potkat. Protože upřímně, většinou taková situace nenastává: Vypustím knihu do světa a nechám ji žít.

Ten román je celý v pohybu, na cestě. Ty jsi taky často v pohybu: v běhu, na lyžích. Uvádí fyzický pohyb do pohybu tvou kreativitu, myšlení, vypravěčské potenciály?

Pohyb je pro mne stejně důležitý jako prodlévání v nehybnosti a tichu. To je moje druhá poloha: Téměř nikdy si nepouštím hudbu, ani při cestě autem, zůstávám se svými myšlenkami. Manželka tomu říká „posvátné ticho“ a někdy jí v tom není příjemně. Konkrétně běh mi nicméně přináší pročištění vždy asi po pátém kilometru, kdy začínají myšlenky v hlavě volně plynout. Ale tím, co máš nejspíš na mysli, je pro mne překračování obzorů. To je moje klíčová motivace, můj hnací motor. Chci se podívat za obzory vnitřní i vnější a toužím se za ně dostávat nejen svými cestami a výkony, ale především ve svém psaní.

Zatímco v Mé cestě do ztracena se obracíš k minulému, právě dokončený román Dorian se vrací do budoucnosti jde opačným směrem. Mají tvoje knížky nějaký společný jmenovatel?

Možná bych společného jmenovatele našel: Je to vztah k hlavním hrdinům. V zásadě láskyplný vztah porozumění pro jejich slabosti i silné stránky, pro jejich pochybnosti, hledání smyslu… V tom se můj hrdina příběhu z daleké budoucnosti nijak neliší od hrdiny románu ze současnosti.

Píšeš rukou. Není to v digitální době trochu nepraktická záliba?

Může se to tak zdát. Pro mne je to však nejen jediné možné, ale dokonce praktické. Píšu drobným nečitelným písmem, věty mi plynou z hlavy přes srdce do ruky. Když něco potřebuju škrtnout nebo přepsat, mohu to udělat jedním tahem. A vše mám pak krásně na očích. Nevytrhne mne to z proudu inspirace. Zatímco v počítači bych klikal někam zpátky, mazal a přepisoval. Neméně významná druhá fáze pak spočívá v přepsání (spíš však luštění) psaného záznamu. Musí následovat dost brzy, jinak už to po sobě fakt nepřečtu. A protože mi to jde pomalu, dál text ladím, doplňuji, uhlazuji… A dostávám příběh ještě víc pod kůži, takže pak mohu plynule navázat dalším psaním. Když potom přepsaný text vytisknu, čtu jej znovu z úplně nové perspektivy. Pak už převážně škrtám, nechávám odpadnout všechno nadbytečné.

Martin Šinkovský, Jan Blažek (scénář), Ticho762, Františka Loubat, Marek Rubec (kresba): Tři královny

Tři královny – v názvu té knihy je jasný odkaz na legendární Tři krále: Mašína, Balabána a Morávka, hrdinné odbojáře proti německé protektorátní moci za druhé války. A nejen odkaz, taky přímá spojnice, a to přes Zdenu Mašínovou, dceru Josefa Mašína, sestru Ctirada a Josefa, hrdinů pro změnu třetího odboje. Tři královny – tři osudy odvážných, morálně silných, odpovědných žen, jimž se do života připletly ty nejbrutálnější úseky dějin 20. století: hitlerismus a stalinismus. Vedle Mašínové, na níž si komunistický režim dlouhé roky vybíjel vztek za její bratry, kteří se v říjnu 1953 prostříleli skrz železnou oponu do západního Německa, zpracovává kniha příběhy Květoslavy Bartoňové a Eriky Bednářové. Ta první zorganizovala těsně po druhé válce pomoc přeživším ženám a dětem v jedné zapomenuté vsi na Slovensku, kudy se přehnala fronta; ta druhá spolu se svou matkou zakusila podobně jako Mašínová nerozlišující surovost komunismu – jakkoli byla antifašistka, ostře proti Hitlerovi, měla smůlu, že byla Němka. Příběhy jsou zpracovány v aktuálním, široce přístupném médiu komiksu, a navzdory historické věrnosti jsou modelované místy pohádkově, trochu melodramaticky. To jim ale ve výsledku sílu a relevanci spíš přidává…

Miloš Urban: Dr. Alz

Díky lékařské vědě čím dál víc pacientů dneska zvládá takzvané prvosledové nemoci (jako kardiovaskulární choroby a rakovinu). Za nimi však čeká další překážka, často variabilní choroby, které zatím neumíme léčit, jen je krátce „pozdržet“. Patří k nim demence, především Alzheimerova choroba (ztráta nervových buněk v některých částech mozku). V literárních textech se ještě moc neobjevuje, i když je možné, že literatura (tedy souhrn všech jejích prvků) se už nakazila. Miloš Urban (1967) se pokusil nahlédnout tuto nemoc tragikomicky: bývalý nakladatelský redaktor Gustav si uvědomuje, že občas „blbne“. Zapisuje si příznaky, projevy, trapasy, pokud si na ně vzpomene, a to jsou jeho zápisy navíc nespolehlivé. Psaním si cvičí mozek, současně se chce přesvědčovat, že toho Alzáka nemá. Po slabších románech poslední dekády se autorovi povedlo napsat uvěřitelný příběh, s výrazně proměněným jazykem. Hra na autenticitu dovoluje zaplnit text různými odkazy a narážkami na Gustavovu bývalou branži. I když pro mladší generace (včetně „kritiků“), ovládané jejich galaktickými bolístkami, je téma knihy značně vzdálené, Dr. Alz bude jednou důležitým referenčním bodem. Povedená kniha.

Karel Škrabal: Jedu

Tipy

Karel Škrabal (1969) zestárnul. Aspoň to naznačuje kniha, co mu vydaly Větrné mlýny, výbor ze tří dekád jeho poezie, z let 1994 až 2023. Je to skoro dvě stě stránek, a vlastně spíš nová než staronová kniha. Nově komponovaný celek. Podobně to praktikuje už dlouhé roky třeba Ivan Wernisch. Ten toho napsal ale taky daleko víc, Škrabal je menší, uměřenější psavec. A taky civilnější. Živí se dlouhé roky v médiích, tištěných i audiovizuálních, a je to na jeho psaní znát: píše stručně, jasně, aktuálně. Ovšem vždycky s pokusem o nějakou nadstavbu: „Celý život se snažím / z běžných okamžiků života / dělat přirozeně a nenásilně / nezapomenutelné chvíle.“ Někdy to vyjde, jindy míň. U Škrabala je to vývojová věc. Nejdřív bylo silácké halekání a chvástání, pokřikování do všech stran světa. Obsahy přišly až pak, když začalo budoucnosti ubývat a přibývat minulosti; když se Škrabalovi dostaly do pera krize středního věku, poznání, že „jsem starší než většina hospod“, prostě když začal brát víc ze sebe. Nabral si sice trochu smutku, trochu melancholie, ale pořád si drží odstup – komikou, čím jiným: „To odpoledne napíšu svoji poslední báseň / a budu rád, že i když je neděle / nemusím zítra do práce.“

Kamzík a skála aneb Realita a poezie

Výtvarnici a spisovatelku Martinu Skalu (ročník 1958) má člověk spojenou s knížkami pro děti, hlavně se řadou Strado & Varius. Vycházela před nějakými dvaceti lety v nakladatelství Brio. Muzikant Varius s houslemi Strado po boku tady brázdil dějiny klasické hudby: Bach, Vivaldi, Mozart. Před pár týdny vydala Skala v pražském Labyrintu žánrově úplně jinou knihu: memoár. Jmenuje se Klub kamzíků.

A je to úplně jiná literatura i kvalitativně – tohle je tradice málem poláčkovská, hrabalovská! I když Skala píše po svém, má podobně svébytné vidění, a hlavně smysl pro komiku, jak humor, tak absurditu. Je to dáno jejím veltmanstvím, světáctvím, globetrotterstvím. Skala je životně pořád v pohybu, v sedle: pevně i trochu nejistě. Odchází a přichází. Nejdřív z normalizačního Československa. Pak z aristokraticky nafrněné, protivně machistické Francie. A nakonec z divého, šíleného cirkusu, v nějž se proměnila liberální Amerika. Skale pomáhá tohle všecko zvládnout hned několik motivů, trochu chaoticky, živelně spletených dohromady. Autorka má veselou, vitální povahu, je činná, spíš odstředivá. S tím souvisí její holdování domácím zvířatům: od koček a psů po koně. Je to jistě kompenzační prvek, náplast na emočně haprující, nenaplněné vztahy, ať ten výchozí s rozvedenými rodiči – anebo ty pozdější, se zakomplexovaným sadistou, kterým se nechala neprozřetelně lapit ve Francii, nebo s jeho opakem, nepřítomným, neviditelným filmařem, s nímž žila-nežila roky v Americe.

Vyprávění sleduje chronologii, hrdinka napříč knihou dospívá, zraje, stárne, ale sleduje ty životní peripetie taky s nadhledem a odstupem, s uměním přetavit drama i tragédii v komickou scénu anebo jazykovou hříčku. A protože postavy i kulisy jsou záměrně rozostřené, čtenář má i dostatek vlastního prostoru, aby sledoval a poznával jednotlivce, co vystupují průběžně z mlhy. Například autorčina bratra Jonáše, člena legendární undergroundové kapely Kočkodani, jejichž muzika uprostřed normalizačního hnusu „sloučila v sobě syrovou poezii mládí s brutální realitou totalitního státu“. I kvůli téhle lehké tajemnosti stojí za to Klub kamzíků (odkazující v názvu samozřejmě na přeshraniční pohyb za svobodou) přečíst…

Mejdan s P-Vine Records: Půlstoletí světového rozhledu ze země vycházejícího slunce

Japonsko bereme za zemi, která je posedlá hudbou. Ze záznamů koncertů velkých rockových i popových hvězd i legendárních „japonských“ edicí řady alb rozšířených o exkluzivní nosiče. Jak ale ve skutečnosti vypadá každodenní život na nezávislé scéně? To částečně odhalí příběh vydavatelství P-Vine Records, které v letošním roce slaví 50 let fungování. Vzhůru na druhý konec zeměkoule!

Příběh vydavatelství P-Vine Records se začal psát v roce 1975 v Tokiu. Tehdy nerozluční přátelé Yasufumi Higurashi s Akirou Kochi založili nejprve firmu Blues Interaction, aby doposavad vydávaný fanzin věnovaný bluesové hudbě mohl získat profesionální status. Než k tomu došlo (vycházel poté pod názvem Blues & Soul Record), první výraznou aktivitou dvojice bylo založení vydavatelství P-Vine Records – jednoho z prvních opravdu nezávislých vydavatelství v zemi vycházejícího slunce. Na začátku bylo orientováno na licencování zahraničních nahrávek – především z milovaného území blues a dalších přidružených stylů. To jasně hlásal už název podniku, který vychází z bluesových reálií oblasti delty Mississippi ve Spojených státech. Železniční vlečka se zde táhne jako vinná réva fazolového stonku bavlníkovými poli. Na počátku 20. století po ní parní lokomotivy vozily afroamerické dělníky do práce. Ti jí dali přezdívku „P-Vine Train“, která se brzy začala objevovat v řadě populárních bluesových písní. Například od Charleyho Pattona a Big Joe Williamse. Mimochodem během let Higurashi napsal hned několik knih věnovaných bluesové hudbě, včetně Čtení Roberta Johnsona, a stal se tak jedním z největších neamerických znalců bluesové hudby.

Ale pojďme nazpět k vydavatelství. Už o čtyři roky později se začalo žánrové zaměření vydavatelství pomalu rozšiřovat. A to o hudebníky a kapely pocházející z Karibiku nebo Afriky. Japonský label tak předznamenal pomalu se blížící boom world music. Poté katalog labelu rozšířily i nahrávky garážového punku nebo j-popu. Začátkem osmdesátých let P-Vine Records začalo vydávat ve vlastní režii vypravené nahrávky. Jednou z nich byla ceněná deska Original Chicago Blues, spolupráce Kansas City Reda, Eddieho Taylora a Big Johna Wrenchera, třetí album Judy Roberts, nazvané Nights in Brazil a další. Vydavatelství ale s chutí vydávalo i zaprášené démanty v podobě opětovně vydávaných historických nahrávek. P-Vine tak japonskému posluchači zpřístupnil nahrávky labelů jako Chess (více než sto dvacet titulů), Delmark, Modern/Kent, Black Top nebo Alligator. A také bylo spoluzodpovědné za vydání dříve nevydaných živých a studiových nahrávek funkových králů Parlament/Funkadelic, které se v Japonsku poprvé objevily ne na vinylu, ale na CD nosiči.

Další články
sinekfilmizle.com