Tim Eriksen: Mým úkolem je zlomit vám srdce

Ale bez obav. Brilantní interpret té nejdřevnější roots music i aktuální písničkář zároveň nechce uvrhnout posluchače do deprese. To spíš dojmout, pohnout a nadchnout. V rozhovoru před plánovanými koncerty 26. července v rámci festivalu Colour Meeting v Poličce a rezidencí 27. až 29. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou se dočtete třeba o souvislosti mezi tvorbou a trilobity, jak se Nicole Kidman učila zpívat písně tradice Sacred Harp, jaké „dodací lhůty“ má Alison Krauss nebo že stačí relativně málo, a Tim Eriksen se přestěhuje z Walkingpumpkinlandu do Belgie.

Nejznámější jste díky znovuobjevení a popularizaci tradice duchovních písní Sacred Harp. Ovšem váš záběr je mnohem, mnohem širší. Co vás nejvíc zajímá zrovna teď?

Zpívání ve stylu Sacred Harp stále zůstává mojí oblíbenou formou sociálního sdílení hudby. Hraje pořád zásadní roli v mém muzikantském životě, v interpretaci i komponování. Ale taky miluju trávení času v lesích a naslouchání světu. A samozřejmě rád spolupracuji s přáteli muzikanty. Zvláště tehdy, když předem přesně nevíme, jaký druh muziky to vlastně děláme. Momentálně ona muzika zahrnuje flétny bansuri a kaval, elektrickou kytaru a elektroniku.

Kaval pochází z Balkánu, bansuri z Indie. Jako muzikolog jste studoval hudbu americkou i východní, s kapelou Žabe i Babe jste ve druhé polovině 90. let hrál balkánské lidovky. Vnímáte v tom všem nějakou spojitost?

Karnatickou hudbu jsem studoval formálně. Pomohla mi naučit se, jak správně poslouchat i jak se učit. Stále ji miluju, ale nikdy ji nehraju mimo soukromí domova. Balkánská hudba bývá těsně spjata s rodinnými vztahy a formami výrazu, které nejsou pro moji kulturu klíčové, ale hluboce s ní rezonují. Je snazší vyjadřovat něco zpěvem v jiném jazyce než v angličtině. Americký styl zpěvu je mnohem více stoický a vztah mezi zpěvákem a textem těžko popsatelný. Je to, jako kdybych sledoval, co se děje, dokázal cítit, co cítí i hrdinové textu, ale nejedná se o můj život, o moje pocity. Moje myšlenky a moje prožívání jsou vyjádřené spíše barvou hlasu. Někdy je to skoro tak, jako kdyby můj hlas zněl spíš v lesích a u vod, kde se příběhy odehrávají, než v postavách, které je prožívají. Ale veškerá hudba, kterou dělám, je ovlivněna tou „ostatní“ hudbou. V písních, které píšu, se potkávají nečekané věci.

Když přemýšlím o spojitostech a splývání nečekaných věcí, napadá mě ještě tohle: Jako teenager jsem hrál ve svém rodném městě s neformální sundánskou (Sundánci – etnikum s domovinou na západě Jávy, pozn. aut.) gamelanovou kapelou. Inspirován právě gamelanem, napsal jsem pro Omara Sosu píseň, v jejímž textu jsem použil báseň Emily Dickinsonové. Narodila se ve stejném městě, v jakém bydlím i já, v Amherstu v Massachusetts. Nahoře na kopci. Při pohledu z okna na kopce na východě se ptala: „Bude opravdu ráno? Existuje něco jako den? Mohla bych ho vidět z hor, pokud bych byla vysoká jako ony?“ V amherstském Beneskiho přírodovědném muzeu, které se nachází dole pod kopcem, je výstava věnovaná hypotetickému proto-kontinentu, zvanému Atlantica, který se před 500 miliony let rozpadl a zanechal stopy na obou stranách toho, co se posléze stalo Atlantickým oceánem. Ať už existoval, nebo ne, Emily Dickinsonová nemohla vědět, že nedaleko na východě, za kopci, co vidí z okna, leží místo, které bylo s pojeno s dnešní západní Afrikou. A že na obou místech najdete stejné zkameněliny trilobitů.

Jasně, vše souvisí se vším. Vaše aktivity zahrnují i práci pro divadlo, v posledních letech například hudbu pro hru Milana Dragičeviće Refugge (Uprchlík) nebo vaše vlastní představení Pumpkintown. Co vás přivedlo k tomuto zájmu?

Jednoznačně už máma. Divadlo vyučovala, režírovala hry, divadlo tudíž vždy tvořilo součást mého života. V poslední době si nejvíc užívám právě spolupráci se srbsko-americkým umělcem Milanem Dragičevićem, který mě oslovil poté, co viděl moje sólové vystoupení. Od té doby jsme spolu pracovali na krásné a velmi neobvyklé produkci Shakespearovy komedie Večer tříkrálový a Milanovy autorské hry Refugee, napsané přímo pod vlivem mojí hudby, punku, amerického folku, Sacred Harp, experimentální kytary a písní bývalé Jugoslávie. Mluvíme o tom, že bychom udělali „hru se zpěvy“ zaměřenou na pobyt Nikoly Tesly ve Spojených státech.

Ve svém hudebně-divadelním projektu Pumpkintown (doslova samozřejmě Dýňové město, ale přeložil bych to spíš jako Dýňohrady, Dýňov, Dýňánky nebo Dýňová Lhota, pozn. aut.) používám autorskou i tradiční hudbu a laternu magiku, pomocí které promítám obrazy malířky Susan Brearey. Jde o takové snové vyprávění z imaginární vesnice někde v Nové Anglii. Všechny tyto projekty jsou založené na úzké spolupráci a sdílení zájmu o zvuk a prostor. Spojují „reálné“ tanečky s „imaginárními“.

 

CESTOU Z COLD MOUNTAIN

Zrovna jsem poslouchal nové album Union Station a koukám, jednu z nejsilnějších písní Granite Mills, zpívanou Russellem Moorem a samozřejmě s Alison Krauss na housle, napsal jistý Timothy Eriksen…

Alison jsem potkal poprvé, když jsem dával dohromady skupinu padesáti zpěváků, kteří ji měli doprovodit při interpretaci písně z filmu Návrat do Cold Mountain během předávání Oscarů. Později, v roce 2011, mě kontaktovala s tím, že na YouTube viděla nějaká moje videa, a požádala mě o tvůrčí pomoc s albem, které právě chystala. Nakonec ta příprava trvala čtrnáct let! Granite Mills má ale ještě delší historii. Napsal jsem novou hudbu, ale upravil text písně, kterou jsem natočil v roce 1997 v produkci Steva Albiniho na album svojí skupiny Cordelia’s Dad. Verše jsou založené na písní o ohromné tragédii, která se udála v mém domovském státě Massachusetts v roce 1873. Velká část dělníků, kteří tehdy zahynuli při požáru, protože byli v budově mlýnů zamčeni, byly mladé dívky.

Od té doby jsem napsal pro Alison ještě další písně. Doufám, že je uslyšíme na jejím dalším albu. A snad dřív než za dalších čtrnáct let!

Když jste zmínil film Návrat do Cold Mountain (2003), kde jste měl za úkol učit herce zpěvu v tradici Sacred Harp: Jací vlastně byli Nicole Kidman, Jude Law nebo Jack White žáci?

Nicole Kidman a Jude Law byli

Folkové prázdniny: Hudba s čistými úmysly

Přijedete do Náměště nad Oslavou a hned vám přijde, že je tu všechno jinak. Jako by tu nepořádali festival, ale rodinný piknik s vytříbeným hudebním programem. A zrovna na ten můžeme i letos vzít jed.

Jste připraveni na trochu letní „zábavy u muziky“? Pokud ale zamíříte na Folkové prázdniny, míříte špatně. Ne, že by vás tu nečekala zábava, proboha, všichni si něco takového zasloužíme, vždyť svět okolo nás metá hrozné kozelce, nicméně počítejte s tím, že tady se propojuje s nutností občas během koncertů, přednášek, výstav a nejrůznějších dílen o trochu víc přemýšlet. Motivací dramaturga Michala Schmidta a jeho kolegů totiž není nechat vám průběh Folkových prázdnin pouze prolétnout hlavou, naopak dělají všechno pro to, aby vám v ní spousta prožitků zůstala o něco déle a třeba vás i donutili nad nimi přemýšlet. Což zohlednila také mezinárodní porota platformy Transglobal World Music Chart, vyhlašující Folkové prázdniny nejlepším festivalem roku 2024, a své rozhodnutí zdůvodnila potřebou organizátorů nakládat s hudbou jako s originálním a světonázorovým uměním.

Muzikanti, kteří vás v Náměšti čekají, sice na první pohled nemají žánrově nic společného, až na to, že hudbu hrají bez kalkulů, přetvářek a podbízení. „Proto korespondují s letošním tématem: čistotou přístupu, oproštěného od předpokládané odezvy nebo finanční stránky, a tím pádem souvisejícího s hudbou tvořenou s „čistým úmyslem“ a myšlenkou, že bez ohledu na to, odkud přicházíme nebo jaké náboženství vyznáváme a jakou máme barvu pleti, bychom se měli pokusit žít ve vzájemné úctě,“ vysvětlil volbu letošního tématu Michal Schmidt.   

Kubánský jazzový klavírista Omar Sosa, zpívající hráč na koru Seckou Keita ze Senegalu a venezuelský perkusista Gustavo Ovalles představují umělce, kteří velkou měrou přispěli do hudebního dění 21. století. Navíc s důležitou přidanou hodnotou: humanismem. A když dojde na koncerty a potřebu reagovat na jejich prolínání jazzu, západoafrických tradic, latinskoamerických rytmů a improvizace dotýkající se dalších hudebních zákoutí, přišli s prostou radou: „Pokud nemůžete hýbat nohama, použijte ruce, a když ani to není možné, tančete srdcem.“

Britský kytarista Justin Adams a italský houslista, perkusista a zpěvák Mauro Durante si dají repete: vedle vlastního koncertu letos povedou rezidenční projekt Trance nad Oslavou, ve kterém s nimi obdiv k tranzovní hudbě budou sdílet dvě vynikající zpěvačky: Alessia Tondo, členka Canzoniere Grecanico Salentino s vlastní úchvatnou kariérou, a Yousra Mansour, zakladatelka marocko-francouzské bluesrockové skupiny Bab L ‚Bluz a hráčka na elektrifikovanou loutnu guimbri.

Amerického zpěváka, muzikanta a postpunkového kazatele té nejstarší americké hudby Tima Eriksena nejprve doprovodí Omar Sosa a v kostele, při zpěvu písní Sacred Harp, potom mohutný sbor složený, jak se na tuto vokální, v podstatě pořád amatérskou tradici sluší, z návštěvníků.

Dlouholeté zaměření festivalu na britský a irský folk u nás nemá obdoby, a letošní hvězdný výsadek navíc představuje znovu lahůdky. Poprvé se u nás představí kytaristka Muireann Bradley zpívající a s vytříbenou fingerpickingovou technikou hrající country, ragtime a staré černošské bluesové trvalky. Ne nadarmo se jí proto přezdívá irská Elizabeth Cotten. Čtyřiadvacetiletá Cerys Hafana je považovaná za nejvýraznější experimentátorku zvukových možností velšské triple harfy, a tím, že také nevšedně zpívá a vedle přebírání tradičního repertoáru komponuje vlastní skladby a používá jemnou elektroniku, i za její budoucnost. The Breath asi znáte, jezdí k nám často, úžasného hlasu Ríoghnach Connolly a kytarového umění Stuarta McCalluma ale není nikdy dost. Britský folkař Sam Lee byl na Folkovkách už třikrát a pokaždé se našel někdo, kdo si ho chtěl vzít domů. Aby ne. A když posloucháte jeho loňské album songdreaming, přistihnete se při tom, jak jen zíráte před sebe a přemýšlíte, co s tím. Není to poprvé, už jsme si u něho na to zvykli, tentokrát ale opravdu nevíte, co k té epicky naléhavé environmentální hymně říct. Sourozenci Séamus a Caoimhe Uí Fhlatharta přivážejí doslova strašidelně krásné irské tradiční lamenty, a sice zůstávají věrní prastarému stylu seán, nevšedně se ale doprovázejí na harfu, housle a bodhrán, v moderních aranžích pracují s dronem.

Akustická superskupina Mandé Sila, která vlastně neměla na výběr, protože oslavu kulturního dědictví západní Afriky a multietnického národa Mandinků mají její členové v popisu práce. Kytarista Habib Koité, hráč na koru Lamine Cissokho, perkusista Mama Koné a balafonista Aly Keïta totiž patří do kasty griotů. Narodil se do ní také zpívající hráč na koru Ablaye Cissoko a s akordeonistou Cyrillem Brotto nám představí, k čemu dojde, když se potomek trubadúrů z francouzské Okcitánie sejde se senegalským griotem.

Báječného písničkáře Tcheku z Kapverdských ostrovů doprovodí opravdu velká mezinárodní hvězda: kubánský klavírní virtuos Rolando Luna, který dlouhá léta doprovázel zpěvačku Omaru Portuondo, byl stálým členem legendární sestavy Buena Vista Social Club a vynachválit si ho nemůže i libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf.

Festival v sobotu uzavře báječná kapela Amsterdam Klezmer Band, která východoevropskou židovskou hudbu takřka geniálně prokládá balkánskou divočinou, jazzem, dancehallem, cumbií, hip hopem, tureckými melodiemi, a jak napovídá název posledního alba Bomba Pop, půjde o pořádný taneční výbuch.

Někomu, zvlášť těm, co ho moc neznají, mohla cena Anděl za album Mordyjé připadat jako překvapení, zatímco věrní posluchači to mají jasné: Mirek Kemel zraje jako víno. A k tomu má vedle sebe kamarády naladěné na stejnou vlnu upřímného člověčenství, kteří shodou okolností patří mezi naši muzikantskou smetánku, a v případě Marie Puttnerové a Vladimíra Javorského stejně jako on mezi tu písničkářskou.

Písničkářku Martinu Trchovou nacházející se s albem 90 % štěstí v životní formě ojediněle doprovodí sestava, která ho natáčela: členové skupiny Květy – baskytarista Martin Kyšperský, Jiří Habarta na klávesy a kytarista Ondřej Kyas – Martin Novák na bicí, dechař Bharata Rajnošek a brněnská písničkářka Prune.

Z domácí scény dál uslyšíte Jiřího Pavlicu s Hradišťanem a speciálním hostem nebo Báru Hrzánovou s Condurangem. A také trio David Dorůžka, Robert Fischmann a Martin Novák s albem Gilgul, na kterém prochází tradicemi židovské hudby z Evropy a Blízkého východu. Ze Slovenska přivítáme skupinu Dis Is Markéta a zpěvačka Júlia Kozáková nám s kapelou špičkových muzikantů Manuša zazpívá romské písně.

A samozřejmě nebude chybět oblíbený Orchestr Folkových prázdnin, vedený mandolinistou Martinem Krajíčkem a německými fidlerkami Vivien Zeller a Ursulou Suchanek, kteří už teď domlouvají, kdo ze zahraničních vystupujících se k nim přidá.

Folkové prázdniny trvají týden, takže v Náměšti není opravdu kam spěchat, a pokud v úterý a středu půjdete kolem radnice, dejte si čas a vystoupejte do nejvyššího patra, kde se bude konat už 22. ročník mezinárodního kolokvia s názvem Od folkloru k world music: Puristé a inovátoři.

Za flamencem do Sevilly, s mezipřistáním v Íránu: Dva íránští umělci pokřtili svá alba ve stejnou dobu: zpěvačka Farnaz Ohadi v Seville, Shahab Tolouie v Praze. Jejich společnou inspirací je flamenco.

Flamenco se dnes nehraje jen ve Španělsku, ale díky osobnostem, jako byl kytarista Paco de Lucía, se žánr stal mezinárodním hudebním jazykem. Zpěvačka Farnaz Ohadi je původem z Íránu, a flamenco navíc vnímá jako symbol svobody, jejím krajankám odpírané. „V Íránu je ženám zakázáno zpívat na veřejnosti. A pokud zpíváte doma, raději zkontrolujte, že zavřená jsou i okna,“ upřesňuje Farnaz. Své nové album Breath, Dech, natočila se špičkovými hudebníky ze Španělska i jiných zemí a pokřtila je koncem března v Seville.

Z Teheránu do Kanady

Jako první hudební vzpomínku si Farnaz Ohadi vybavuje svého otce, když hrál na akordeon. Od pěti let se učila na klavír evropskou klasiku. S rodiči se jí podařilo celkem třikrát vycestovat do Evropy, což pro ni byla šokující zkušenost. „Spolužačkám jsem pak vyprávěla, jak ženské ve Španělsku chodí po ulici, tančí na veřejnosti, vlasy jim přitom vlají. V Íránu by to byl zločin.“ V sedmnácti letech se s rodinou vystěhovala do Kanady. „V jistém smyslu to byl ten správný moment, protože před tím jsem stihla vstřebat dostatek kultury Íránu a zároveň přijala nové zkušenosti v Kanadě. Necítila jsem se tam jako cizinka, což by mě určitě čekalo v pozdějším věku.“ V Kanadě též poprvé vystoupila na pódiu jako zpěvačka. „Jen ze zvědavosti jsem se ve škole zeptala, jestli se něco nechystá. Řekli mi: Zrovna zkoušíme muzikál Les Misérables (Bídníci), chceš si v tom zahrát? Nemohla jsem tomu uvěřit.“

Hudbu Íránu znovuobjevila, až když ji okouzlilo flamenco. Zaujaly ji souvislosti: mikrotóny, improvizace, živelná expresivita v hlase, tedy kvality, které naopak hudbě Západu chybí. Základním stavebním kamenem íránské hudby je radif. „Podobně jako ve flamenku je struktura radifu podobná stromu. Z hlavního kmene odbočují větve, to symbolizuje, jak se ta hudba v průběhu skladby vyvíjí, odbočuje a vrací se, jakými změnami probíhá úvodní motiv,“ vysvětluje zpěvačka. „Pracuji s melodickými ozdobami, tedy melismaty. Taky vím, že existuje turecké či arabské flamenco a s jakou vynalézavostí pracují oni. Něco funguje, něco ne, vše je nutno vyzkoušet.“

Všechny skladby svého nového alba zpívá ve své mateřštině a vše jsou zhudebněné básně. Od 900 let starých súfijských textů až po současné autorky a autory. „Určité flamencové formy přímo žádají o propojení s básní, která má souběžně několik významů. Právě súfijská poezie tohle nabízí. Vzdělanci v Íránu se dodnes zabývají těmi možnými výklady. Takže výběr poetického textu je při stavbě repertoáru hodně důležitý.“ Což vyznačuje značnou erudici a zpěvačka tvrdí, že výběr byl výlučně jejím dílem a od nikoho si nenechala radit. Jak ale dnešní posluchač dokáže rozumět jazyku, jakým se psalo před devíti stoletími? „Může to být náročné, ale ta témata jsou věčná. Často jsou to příběhy, jak se sousední země pokoušely si Írán podmanit. O Arabech, Mongolech, o věčném boji za vlastní kulturní identitu. O touze po svobodě, a ta je, jak vidíme dnes, zvláště aktuální. Hafez psal své texty, když nás okupovali Mongolové, žil pod útlakem, a nevzdal to. Já jsem v Íránu také neměla dovoleno zpívat, a přesto zpívám.“

Křest alba byl komorní, ale detailně připravený, s mezinárodním dosahem a přizvanými novináři z řady zemí. Zpěvačku doprovázeli jen dva hudebníci, španělský kytarista Gaspar Rodriguez a Amir Amiri, který je podobně jako ona původem z Íránu a usadil se v Kanadě. Jeho nástrojem je santur, což je íránský prapředek dnešního cimbálu. Amir Amiri je jako hudebník velmi všestranný a má hluboké znalosti hudby z Íránu, Indie i Západu, k čemuž se podrobněji dostaneme o pár odstavců níže.

A mezitím v Praze

K zajímavé fúzi na bázi andaluského flamenca došlo i u nás. Shahab Tolouie je kytarista rovněž z Íránu, žijící v Praze. Flamenco je jeho trvalou inspirací, dva roky studoval kytaru v Seville. Každé z jeho alb představuje unikátní koncept. Po Tango Perso a Terra Mediterranea následovalo letos album Oxymoron, což je řecké slovo, označující protimluv, paradox, spojení dvou pojmů, které se navzájem vylučují. Pokřtil je koncem března, týden poté, co Farnaz Ohadi křtila své album Breath. Jeho koncert byl zároveň oslavou perského nového roku Nowrooz. Možná se ptáte: je tady nějaká souvislost? Je takhle exilová komunita íránských umělců nějak propojena? Ano, je, a když se podíváte na obaly obou alb, zjistíte nápadnou shodu. Oba jsou dílem téhož výtvarníka, který je původem z Íránu. „Reza Saleh a já jsme vyrůstali v Teheránu ve stejné čtvrti,“ píše o výtvarníkovi Shahab Tolouie v bookletu.

  

Súfijská poezie jako kulturní odboj

Náboženský útlak uvnitř Íránu vytvořil silnou exilovou komunitu. Hostem loňského Maratonu hudby v Brně byla například zpěvačka Mahsa Vahdat. Ta vydává se svojí sestrou Marjan alba v Norsku, první z nich se natáčelo v Teheránu naživo na zahradě italské ambasády, tedy na diplomatické půdě a mimo působnost islámských zákonů. Podobně jako další íránští umělci čerpají obě sestry repertoár ze súfijské poezie, která je nadčasová i vzhledem k současné situaci. Na festivalu v Rudolstadtu, který je častým cílem českých fanoušků, to vysvětlily podrobněji: „Následující text je od Hafeze, ten žil ve 14. století a ostře se stavěl proti zasahování náboženství do politiky. Náboženští vůdci ovládali společnost podobně jako dnes, takže bylo obtížné si vytvořit svobodný prostor. Hafez byl proti pokrytectví i proti náboženství jako nástroje moci. Esencí jeho básní byla láska, mystika i filozofické otázky. I když je řazen k súfijským básníkům, zároveň súfismus zpochybňoval. Byl zkrátka daleko víc nezávislý na autoritách než ostatní, nenechal se strčit do žádného šuplíku. Zvláště slavný je v Německu, protože Goethe věnoval jednu svoji práci, sbírku Západovýchodní divan, právě jeho odkazu. Hafez navíc oslavoval víno a intoxikaci. Poukazoval na pokrytectví těch, kdo sami sebe ustanovili jako strážce morální neposkvrněnosti. U íránské veřejnosti je i po 600 letech natolik populární, že jeho náhrobek se stal poutním cílem pro široké vrstvy lidí bez ohledu na náboženství. Režim je bezmocný, oficiálně ho zakázat nemůže.“ V Íránu se hudba obou sester prodává na černém trhu. Zatímco v Teheránu zuří pouliční teror, Mahsa Vahdat s optimismem vypráví, že film Persepolis exilové režisérky Marjane Satrapi je v Íránu sice na indexu, ale snadno ho tam koupíte pod pultem.

„Súfijští básníci byli

Malé festivaly, jezdi jen na malé festivaly…

… říká si autor tohoto textu, který ani velké akce nevynechává, ale pro malé festivaly má slabost. Následující text je koláží z rozhovorů s organizátory malých, převážně hudebních festivalů, připravovaných takříkajíc na koleni, pro radost, a často za své. Proč to ti lidé dělají? Odpovídají Tomáš Sanetrník (antikvář z Liberce; putovní narozeninový festival, naposledy na Wohlmannově statku), Jan Velík, (sedlák z Čížkova; Ovčí slavnost v Čížkově), Jakub Chaloupka (památkář z Manětína; festival Oblátek u Mladotic), Radim Boháček (člověk z Prahy; festival Podzim života ve Stoječíně). Rozhovory vznikly v roce 2024.

Jak dlouho děláte vlastní festival?

Tomáš Sanetrník (TS): Trvá to už dvacet jedna let, každý rok, ovšem jeden ročník vypadnul. Hned ten druhý. To je dodnes mé malinké trauma, my jsme měli pozvaného Sváťu Karáska, on byl tenkrát v politice, týden předtím nám to zrušil a my, jak jsme v tom ještě nebyli zběhlí, tak jsme to odpískali… málo věcí mě v životě tolik mrzí.

Naše první akce ale vlastně proběhla už na podzim roku 1987 v Horní Suché na Liberecku, kliku jsme měli neuvěřitelnou. VB přijela ve chvíli, kdy se zrovna nehrálo a zkontrolovali jen pár jedinců v hospodě netušíce, že přes chodbu na sále je sto padesát mániček, které na povel zmlkly, a bylo ticho pro příslovečný špendlík. Tenkrát vystoupil Viktor Hait, kapely z Mostu, z Jablonce a Tovární komín z Turnova, kde hrál i Karel Šírek, náš současný zvukař.

Jan Velík (JV): Festival začal naší svatbou, u nás na statku ve stodole. Tak se nám to zalíbilo, že jsme začali pořádat něco podobného, ob rok. Jenže na statku byly potíže, leckdo nám tam zůstal až do úterka… Tak jsme akci přesunuli nahoru na ovčí zimoviště. V roce 2017 to tam bylo prvně, vloni počtvrté. Další ročník asi v roce 2027.

Jakub Chaloupka (JCH): Vloni to byl třináctý ročník.

Radim Boháček (RB): Předloni byl šestý ročník? Takže třeba šest jich bylo. A konalo se to každý rok. Poprvé jsme vynechali loňský ročník, protože jsem z toho byl unavený, navíc věřím, že se nám do toho bude letos víc chtít, lidi se budou víc těšit.

Jak dáváte dohromady program? Plníte si sny, kdo by tam měl hrát?

TS: Festival děláme s kámošem Vlastíkem. Jsme stejně staří, poznali jsme se jako mladé máničky. Hlavně nás dal dohromady společný zájem – Oldřich Janota, což byl pro mě asi nejvíc určující člověk v muzice. Slavili jsme spolu třicátiny, úplně náhodou, už po devadesátém roce, a protože tady v libereckém kraji nikdy nic z toho, co nás zajímalo, nebylo, tak pokračujeme. My jsme před rokem 1990 furt někam jezdili, na všechny možné baráky s komunitami mániček, nestalo se o víkendu, že bych nevěděl, kam jet. A tohle je splátka toho obrovského dluhu z mládí.

Když je člověku patnáct až osmnáct, tak je úplně přirozené, že ti nikdo nerozumí, že ty nerozumíš světu kolem sebe, je to subjektivní pocit, ale v sedmdesátých letech byl i objektivní. To byl fakt hnus, ta doba. Takže když jsem poznal libereckou partu mániček, tak mi to úplně vytrhlo trn z paty. A začal jsem s nimi jezdit na muziku.

Na tom našem festivalu máme jedno pravidlo: rok po sobě tam nehrají stejné kapely. Hráli u nás třeba Už jsme doma, velmi často Karel Vepřek, Jirka Konvrzek, Choroš… Pak je nepsané pravidlo, že to nikdy neuděláme v Liberci, aby nepřišli lidé, kteří nevědí, co s večerem, ale aby museli vynaložit alespoň minimální úsilí dojet někam vlakem, sehnat si kamaráda s autem. Vždycky je to v dosahu dvaceti třiceti kilometrů od Liberce. V Hejnicích, u Jablonného, v Petrovicích, v Jizerkách nebo na Wohlmannově statku.

JV: Vloni to bylo postavené tak, že v pátek hráli naši kamarádi Karel Vepřek, Gomerova pauza na pivo, Černá ruka, Byl pes. V sobotu to bylo rockovější, hráli Znouzectnost a Mutanti hledají východisko. Ze zamýšlených kapel, které nakonec nemohly, to byli Echt a Oswald Schneider.

Sen mé ženy, když festival začínal, byl pozvat Please the Trees, což se splnilo hned v prvním ročníku. Naopak loňský sen, pozvat Slim Cessna’s Autoclub, se přes intenzivní vyjednávání nevyplnil. Ze splněných snů zmíním ještě Rány těla a DJ Sedloně.

Pořádáme tu akci jako manželé Velíkovi, s rozšiřujícím se okruhem přátel, zdejších i z Prahy. Letos se podruhé kromě hudebního programu konala soutěž ve stříhání ovcí.

JCH: My organizátoři jsme čtyři kamarádi a všichni jsme z Kralovic, malého městečka, a s kulturou je to tam takový blbý. Jsme mezi Plzní, Rakovníkem a Žatcem. Nikdy tam nic moc nepulzovalo. Až jsme si řekli, tak si to uděláme sami. A proč na Oblátku? Oblátek je letní dětský tábor, kam jsme jezdili od dětství, i můj táta sem jezdil jako dítě. Takže proto tady. Od začátku nám hrajou známí, kamarádi. A v podstatě to takhle držíme doteďka, že buďto jsou to kamarádi a známe se dlouho, nebo se s nimi někde seznámíme a slovo dá slovo. Není to tak, že by se nám něco líbilo a zkoušeli jsme, jak to vyjde cenově. Takhle to nebylo a není.

Stabilně tady hrajou třeba Lenthilium, Pesopír, což jsou plzeňský kapely, stejně jako Beatové družstvo Sokolov čili Blahobeat, to je zase loketská klika, Nauzea Orchestra. Sny se nám plní neustále. Nemáme velký ambice, ale vždycky jsme spokojení.

RB: Dělali jsme to vždycky dohromady s kamarády z naší kapely The Group, to znamená já, Prokop Tomášek, Martin Petrásek, Štěpán Suchochleb, Ondřej Bezr a Ondřej Konrád, plus hosté, kteří se v opilosti vetřeli na jeviště. Koná se to u nás na statku.

První festival proběhl tak, že jsem dojel pro betonové kvádry, z nichž vznikla podstava pod pódium, na to se dala prkna z pily, a bylo jeviště. Jako záminka posloužilo uklizení stodoly. Díky pilinám na zemi a dřevu podél stěn tam vznikla perfektní akustika, ale první ročník se uskutečnil stejně bez diváků, protože jsme je tam nechtěli. Přijely tam kapely, naši kamarádi, což byli The Kingsize Boogiemen, pak Prokopova kapela Abigail Ybarra a Sketa fotr… hráli jsme si navzájem. To bylo nejlepší. Pak už se tam objevilo víc lidí, přijely kapely z Prahy i ze Slavonic.

Stála za tím vždycky jenom chuť organizovat ve stodole undergroundový festival, který si budeme dělat po svém, pro známé a pro kamarády, a budeme z toho mít radost. Budeme si hrát, co chceme, dokdy chceme, a bude to fajn. To se povedlo.

Jak festival financujete?

TS: My jsme už střední třída, tak si to můžeme jednou za rok dovolit. Nechceme vybírat, i když možná klobouk by byl dobrý, hlavně aby lidi nemuseli řešit, co mají přivézt jako dar, a mně se nehromadily flašky ve skříni. Ale jsou to narozeniny – takže co by měli platit?

JV: Vstupné je dobrovolné. Pivo letos uvařili kamarádi sládci.

JCH: Musíme zaplatit správcům tábora nájem, elektriku, ale hlavně všechno tam musíme přivézt. Přece jenom je to tábor – s jedinou společenskou místností, která není moc velká. Hodně pomáhá vojenský stan venku.  Jedna kapela se chystá, druhá hraje a obráceně, taky se to dá zvládnout za jeden den. Za ty původní dva dny jsme už byli úplně vyřízený. Vstupné je doporučené, z baru a z kuchyně se musí zaplatit všechno. Kapelám se snažíme dát aspoň cestu. Někdo řekne, že nic nechce. Snažíme se, aby všichni byli spokojení. Nerad ale licituju. Nehledám sponzory, bylo by fajn, kdyby nám někdo něco dával, ale zase je to už závazek. Radši takhle. Byly roky, kdy jsme projeli dvacet tisíc, ale třeba proto, že jsme pivo rozdali… Tak dal každý bůra. Teď nám to vychází – nula.

RB: Ze začátku každý přinesl nějaké pití a jídlo a zbytek se zaplatil. Alkohol byl zdarma. Pak už jsme měli stánek s pivem a občerstvením. Vždycky byl plán vybrat vstupné a vždycky jsme na to zapomněli.

Stal se vám nějaký průšvih?

Tajné písně Itálie: Jak lovec bluesmanů mapoval před sedmdesáti lety mizející hudbu italského venkova

Itálie je kolébkou opery, ale skvěle se tu daří i jiným žánrům. O znovuobjevení lokální tradiční hudby se zasloužil americký folklorista Alan Lomax (1915–2002), jehož proslavily terénní nahrávky bluesmanů z amerického Jihu. Po 2. světové válce se Lomax zaměřil na Evropu. Když přijel do Itálie, setkal se tam nejen s pestrými a vitálními hudebními tradicemi, ale také s obyvatelstvem, které je ignorovalo. Lomaxova expedice začala na Sicílii a pokračovala na sever. „Je to zvláštní,“ napsal, „ale skutečnou italskou lidovou hudbu nezná ani místní obyvatelstvo, nemluvě o ostatním světě. Den po dni jsem se setkával s prastarými a pro mě zcela neznámými styly. Začínal jsem chápat, jak se cítili osvícenci v renesanci, když objevovali tyto pohřbené a skryté poklady z doby řecké a římské antiky.“ Loni na festivalu v přímořském letovisku Loano, západně od Janova, slavila Itálie 70. výročí jeho etnografických výzkumů.

I v moderních časech vnímají Italové své hudební tradice jako stále probíhající tvůrčí proces, nikoli jako muzeální exponát, což je postoj daleko bližší americké „folkové“ tradici než českému folklorismu. Cizinci to netuší, ale Itálie prošla podobným folkovým revivalem jako Spojené státy. Ten vypukl roku 1964 na festivalu ve Spoletu severně od Říma, a podobně jako v americkém Newportu o rok později jej provázel historický skandál. Důvodem byly v tomto případě dvě protiválečné písně, které rozdělovaly italské veřejné mínění. Roli sehrála též politická dezinformace, kterou detailně popisuje kniha Bella Ciao. Autorem je Jacopo Tomatis, který přednáší etnomuzikologii a populární hudbu na univerzitě v Torinu, rediguje časopis Giornale della Musica a je uměleckým ředitelem zmíněného festivalu v Loanu. Následující rozhovor proběhl v Cagliari na Sardinii, v rámci soutěže Premio Andrea Parodi.

Loano je jedno z mnoha pro cizince neznámých městeček na italské riviéře. Proč jste si pro festival raději nevybrali nějakou známější lokalitu?

Loano leží mezi Janovem a francouzskou hranicí, pro nás jako organizátory je výhodné, že lidé tam tráví dovolenou. Soutěž Premio Loano della musica tradizionale Italiana má už dvacetiletou tradici. Každý rok se uděluje cena, tedy „premio“, za italskou tradiční hudbu. Soutěží alba, porotu tvoří kritici, novináři. Navíc jsou na programu další koncerty. Loňský rok byl tematicky zaměřený na cesty Alana Lomaxe, motivem bylo sedmdesátileté výročí jeho italské expedice. Cenu převzala jeho dcera a pak ji předala předsedovi nadace, která Lomaxův odkaz spravuje. Žánrovému zaměření odpovídá i komorní ráz akce, která probíhá jako open air na náměstí z 15. století. Každý rok, koncem července, máme plno.

A kdo loni dostal cenu poroty?

Peppe Voltarelli, písničkář světového renomé, který tuším natočil i album v Česku, a zpěvačka Hiram Salsano v kategorii mladých umělců do 35 let. Premium Loano jsou jediné ceny v italském folku.

Jak významné bylo pro Italy to Lomaxovo výročí?

Hodně. Při své návštěvě roku 1954 spolupracoval Lomax s nejvýznamnějším znalcem italské tradiční hudby, a to byl profesor etnomuzikologie Diego Carpitella (1924–1990). Jejich společné nahrávky výrazně přesahují akademický rámec. Tak například, některé byly použity ve filmu Dekameron od Piera Paola Pasoliniho. Jiné slouží jako podklad pro tvorbu současných umělců, včetně zmíněné zpěvačky Hiram Salsano. Ty nahrávky zrají jak víno, a proto jsme se rozhodli k jubileu udělat speciální program. Současní italští folkoví hudebníci hráli vlastní interpretace hudby z Lomaxových nahrávek. Logicky tak vznikl all-star band s osobnostmi jako akordeonista Riccardo Tesi, multiinstrumentalista Nando Citarella, zpěvačka Rachele Andrioli. Zkrátka, ti nejlepší z různých generací a regionů, takže hudba sedmdesát let stará zazněla v současné interpretaci. Hudba, která začala italský folkový revival. Samozřejmě, ty staré nahrávky u nás každý zná, staly se pilířem dalšího vývoje. Do Evropy se Lomax přesunul kvůli vyhrocené politické situaci, když se v 50. letech ocitl v USA na černé listině z důvodu McCarthyho honu na čarodějnice.

V tom nebyl sám, podobný osud potkal třeba

Fug You! XXXII.: Když má fízl pravdu

V posledním pokračování jsme to společně s ostrými hochy od policie pořádně nandali všem těm máničkám a hippíkům a vyhuleným pošukům, můžeme se tedy zevrubněji podívat na žeň, jakou ten divoký chicagský týden a běsnění všech možných silových složek státního aparátu zasel – protože, říkává se sice, že kdo seje vítr, sklízí bouři, zde to ovšem bylo tak trochu vachrlatější a zmokli v podstatě všichni, byť někdo pořádně, a to doslova až na kůži, a někdo jen tak trochu. A dodejme, s jistou omluvou, dnes že to nebude ani tak o muzice ani o nějakých srandičkách, ale půjde do tuhého. Proces, který budeme popisovat, totiž ukazuje, že v konečných důsledcích je v podstatě jedno, zakročují-li pořádkové síly v jihočeském Rudolfově či v americkém Chicagu, zdali stojí před soudem Plastici, Ivan Martin Jirous a další, anebo „chicagská sedmička“. Zkrátka bude to tentokráte vážnější. Ale nepředbíhejme…

Ať už si o akcích obou antagonisticých stran, tedy svobodomyslných yippies, hippies, a prostě obecně mladých lidí, či naopak policejních sborů, jednotek národní gardy, tajných, vojenské rozvědky a tak dál, myslíte, co chcete, faktem zůstává, že masakr, k němuž v Chicagu došlo, přerostl rozměry jednoho města či státu, a stal se celonárodní, tedy celoamerickou událostí. Připomeňme si jen, že represivní sožky daly pořádnou nakládačku nejen mlaďochům, kteří většinou žádné velké zastání nemají (vzpomeňme například film Easy Rider, anebo skladby Franka Zappy Trouble Every Day z jeho debutového alba Freak Out! (1966), Mom & Dad z alba We’re Only in It for the Money (1968) či velký hit Buffalo Springfield For What’s Worth (1966), a mohli bychom uvádět další a další), ale také seřezaly – a to opravdu s velkým gustem – novináře, fotografy, kameramany, i z velkých televizních společností a deníků či magazínů. A ti si to samozřejmě nenechali líbit, na něco takového nebyli z Ameriky zvyklí. Nebylo tedy v podstatě možné, byť by se to zjevně jistým lidem líbilo, vše zamést pod koberec a smáznout to frázemi o výtržnících, libujících si v narušování veřejného pořádku, o kriminálních živlech a podobně, však to známe, že!

Bylo tedy rozhodnuto provést důkladné prozkoumání toho, co se v Chicagu dělo, a zdali nedošlo k nějakým projevům neopodstatněného násilí ze strany policie. Vyšetřování násilností prováděly společně město Chicago, federální ministerstvo spravedlnosti, Parlamentní komise pro vyšetřování neamerické činnosti (nechvalně proslulá z dob kampaně republikánského senátora Joea McCarthyho) a Národní komise pro příčiny a prevenci násilí. A byla to docela prča, tedy až na to, že šlo o dost vážné věci. Ale pokračujme…

Asi nikoho nepřekvapí, že vyšetřovatelé pověření městem Chicago, tedy úřadujícím starostou Richardem Daleyem – ano, to byl ten chlápek, co urážel kdekoho, a především se ostře stavěl proti jakýmkoli neoficiálním aktivitám, právě on povolal do města celé armády ozbrojených a represivních složek, došli k jasnému závěru: zpráva, kterou zveřejnili 6. prosince 1968, mluvila jasnou řečí: za vším stojí agitátoři, kteří do „Daleyho“ města přijeli s „nepokrytým úmyslem vyprovokovat násilnou konfrontaci s bezpečnostními složkami“. A basta! Známe to, že z Rudého práva a jeho zpráv o protestech, i zde všichni ti zaprodanci vyvolávali opakovaně střet s pohotovostními pluky, ano, jako přes kopírák.

A jak dopadla další zmíněná vyšetřování?

Francouzské delikatesy: Efemérní plody pařížského podhoubí REcyclerie, Cité fertile a Ground control

Struktura města je organická jako shluk propletených vláken. Podobá se neuronové síti či ji lze přirovnat k neviditelnému podhoubí lesa. Metafora mi vytanula na mysli v roce 2002, kdy rozbahněná Vltava zalila pražský Karlín. První, co na kalných usazeninách opět vyrostlo, byla svítivě zelená fasáda pivnice U Fandy. Připomínala možná trochu jedovatou, ale živoucí houbu. V tichu vytopené čtvrti svítila vesele. Vyrašila na podhoubí města. Podzemní vlákna dodnes nezadržitelně podrůstají všechny. Občas vydají nové plody. Často jsou nečekané, a proto mnohem chutnější.

V Paříži tomu není jinak. Ve stínu tisíckrát prochozených míst v centru města se v posledních letech objevilo hned několik alternativních prostor. Politicky je podporuje zelené obecní zastupitelstvo. Académie de climat otevřela v září 2021 v budově bývalé radnice 4. obvodu. Jde vstříc klimatickým a ekologickým výzvám současnosti. I když je akademie zpřístupněna všem, zvláštní pozornost věnuje mladým do 25 let. Ve vnitřním dvoře ukrývá velmi živou a přívětivou buvette (bar) s pravidelně organizovanými koncerty. Le QJ (Quartier Jeunes/Čtvrť mladých) vznikla ve stejné době. Najdete ji přímo proti Louvru. Podporuje vše, co se týká spolkového života mladých lidí, pomáhá hledat práci, startovat profesní kariéru. Mě tam sice kvůli věku nepustili, ale místní kavárna je otevřena všem. Rád si v ní dávám černý šálek. Pozoruji, jak otevřeným oknem stoupá kouř z právě vařené polévky a obtáčí gotické oblouky kostela Saint Germain de l’Auxerrois. Nicméně citované plody městského podhoubí připomínají spíš život exotických květin ve skleníku botanické zahrady, kaktusy v květináčích za oknem. Jsou bohulibé, oficiální, nejsou živelné a svobodné.

Paříž nosí hned několik prstenů, které do svých kruhů město uzavírají. Když je překročíte, poznáte okamžitě, že metropole je vaše. Známý je boulevard périphérique, známější okružní nadzemní linky metra 2 a 6. Ale tím nejstarším prstencem je Petite Ceinture, zaniklá vlaková trať, jež se dnes stala paradoxně jedním z hlavních vláknem živého městského podhoubí. Okružní železniční spojení vzniklo dávno před stavbou metra. Do provozu vstoupilo již v roce 1854 a protínalo všechna velká pařížská nádraží. Vlak přepravoval zboží i cestující, ale v polovině třicátých let jeho veřejná funkce skončila. Těžké náklady rozechvívaly koleje už jen v noci, o další půlstoletí později utichly i ony. Dnes opuštěná dráha, jak napovídá její název, drží město jak pásek na kalhotách. Čeká na své další využití a přitahuje pozornost. V obraze opuštěné trati se mísí představa o zemi nikoho, o v tunelech mízící ponorné řece, o environmentální angažovanosti a postindustriálních výzvách. Francouzské dráhy, kterým patří, ji nechtějí zcela opustit, město nad ní ještě nezískalo vliv. Proto je útočištěm biodiverzity, sprejerů, milovníků urbexu, stanových táborů bezdomovců, uprchlíků, tuláků, Romů a nezávislé kultury.

Na trati původně fungovalo 36 nádražních budov. Část dnes slouží jako stanice metra či RER, část zanikla nebo na další využití teprve čeká. Šest se metamorfovalo v živoucí prostory. V zastávce Charonne ve 20. čtvrti fungoval od roku 1995 legendární alternativní hudební klub La Flèche d’or (Zlatá šipka, jméno rychlíku Paříž─Londýn). Zakládali ho jako hudební squat studenti Akademie výtvarných umění. Před patnácti lety klub zavřel, zdálo se že definitivně. Jako politý živou vodou ale ožil a znovu obráží kulturním programem, který je sociálně a politicky velice angažovaný. I jiné nádražní budovy se transformovaly na hudební adresy. Le Hasard Ludique otevřel v roce 2017 v bývalé stanici na avenue Saint Antoine. Zhruba ve stejné době na severní straně města přibyl jazz a elektro klub La Gare – Le Gore. Nabízí dvě scény, na jedné se každý večer rozlétají solisté jazzových koncertů, na druhé rytmizuje pohyby tanečníků electro party. Jde o fúzi hodnou berlínské nezávislé scény, ke které bývá podnik s oblibou přirovnáván. Další hudební klub vznikl pod jménem Poinçon (název odkazuje na kleštičky na vlakové lístky) v bývalé zastávce Montrouge. V 15. čtvrti otevřela dost unikátní coworkingová la Voie 15 (Patnáctá kolej). Do celku můžeme přidat ještě La ferme du Rail (Statek na kolejích), a ani tak nebude mozaika využití Petite Ceinture kompletní. Nezávislá hudební scéna ve starých nádražních budovách je podle mého v pařížském perimetru natolik živá, že si zaslouží delší zastávku ještě v budoucnosti.

Dalším aktuálním tématem francouzského hlavního města a jeho mladé, nonkonformní scény je otázka životní prostředí. Bývalé vlakové trati, nádražní budovy a postindustriální krajina se z mnoha úhlů pohledu nabízejí jako výjimečné experimentální laboratoře. Sedmá železniční stanice trati Petite Ceinture na boulevardu Ornano v 18. čtvrti dnes proto nese název: La REcyclerie. Jméno již neodkazuje na původní využití jako v předchozích případech, ale nechává v sobě zaznívat moderní způsob života a jeho filozofii.

REcyclerie patří k pařížským emblematickým místům. Nachází se hned u metra Porte de Clignancourt kousek od slavných bleších trhů. Lidovější a smíšenější čtvrť si lze jen těžko představit. Projekt inicioval před deseti lety kolektiv Sinny & Ooko, jenž stojí za celou řadou obdobných aktivit. Jeho zakladatelem je Stéphane Vatinel, původní squater, který dnes provozuje několik podniků a jeden hudební klub na Montmartru. Vatinel je podnikavý vizionář, expert na proměnu nevyužitých brownfieldů v efemerní environmentální projekty. Recyclerie vznikla tedy jako občanská iniciativa organizovaná zespoda. Dnes je vlajkovou lodí městského biohospodaření a prostorem, kde se prolíná městský život s udržitelností, kreativitou a komunitním duchem. Renomé REcyclerie jako experimentálního občanského prostoru překročilo hranice města na celofrancouzskou úroveň. O úspěchu svědčí, že za dekádu existence se návštěvnost místa odhaduje na téměř dva miliony lidí! Pozitivní bilance vychází mimo jiné z toho, že Vatinel razil od počátku filozofii o věrnosti návštěvníků. Věří, že lidé se budou vracet „nejen za kvalitním programem, ale také za vynikajícím mrkvovým koláčem“. Provoz dle něj musí být soběstačný, restaurace a bar musí pokrývat minimálně 80 % všech nákladů. Život bývalé stanice dnes podporuje nezisková organizace Les Amis REcycleurs, která každoročně pořádá stovky akcí – od workshopů, přednášek a trhů přes kulturní večery až po aktivity pro děti. Areál je trochu natěsnaný kolem bývalých kolejí. Skládá se z několika částí. Rozvíjí se zde městská farma, která zahrnuje permakulturní zahradu a skleník. Když se vám podaří najít klidný kout a sednete si se sklenkou v ruce k otlučenému stolu, zjistíte, že kolorit doplňuje kvokání slepic. Hned přes koleje uvidíte participativní zahradu Les jardins du Ruisseau a pod nedalekým mostem stanový tábor lidí bez domova, kterému dominuje obrovská knihovna. Další důležitou součástí REcyclerie je Ateliér René. (Slovo je hříčka, kterou lze číst nejen jako mužské jméno, ale znamená i Znovunarozený). Jde o kutilskou dílnu zaměřenou na opravy nefunkčních věcí. Půjčíte si tu nářadí či můžete absolvovat workshopy v duchu hesla „udělej si sám“. Kavárna a restaurace tvoří srdce celého prostoru. Nepřekvapí, že jídlo se připravuje především z lokálních a sezónních surovin s minimem odpadu. Nic z vnitřních prostor nebylo zakoupeno jako nová věc, vše již sloužilo jinde. Kolo cirkulární ekonomiky se tu roztáčí v praxi. REcyclerie konečně funguje i jako platforma pro šíření ekologických hodnot ve světě práce a vzdělávání.

Kořeny enviromentálních a komunitních projektů prorůstají pařížskou městskou strukturou stále hlouběji.

František Matula: Malíř s rýčem a krumpáčem

Františka Matulu znám mnoho let. Je lékař, houslista, malíř, zahradník a občas si odskočí do sklárny, aby vytvořil sem tam nějakou plastiku. Jeho obrazy jsou kaleidoskopem pozemských i mořských krajin, často si v nich podává ruce abstrakce s fauvistickými rozkvetlými loukami nebo s podzimními lesy a nekonečným obzorem. František vystavuje na skupinových výstavách, v Domě Gustava Mahlera měl společnou výstavu se sklářem Františkem Janákem i několik samostatných výstav. Pravidelně vystavuje v rámci Sdružení malířů Podblanicka na zámku ve Vlašimi.

Když jsme s kamarády přemýšleli, jak zmapovat Frantův styl a jak mu vykolíkovat parcelu v krajině českého malířství, někdo řekl: to je jasný matulismus. Matulismus za ta léta prošel vývojem z jasných ploch do vířivé energie a při pohledu na plátna plná mořského života máte pocit, jako byste byli těsně pod hladinou, na níž září sluneční svit. Právě jste vstoupili do obrazu, kolem vás plavou pravěké ryby a medúzy a voda je teplá, jak si slunce podalo ruku s mořem a všechno je, jak má být.

Kdy a kde ses narodil a kde jsi vyrůstal?

Narodil jsem se 6.12. 1953 v Kyjově. Od dvou do čtrnácti let jsem vyrůstal na severní Moravě v obci Domašov nad Bystřicí, to je bývalé pohraničí. Prožil jsem tam pěkné dětství, i když dnes, s odstupem mnoha let, vidím, že to byl složitý kraj plný přistěhovalců z Balkánu. Měl jsem například spolužáky z celého Balkánu, mezi jinými i z Chorvatska, samý Vranešić a Jurdić. To se málo ví, že po válce do republiky přicházeli lidé i z těchto oblastí, nejen z Rumunska nebo z Volyně. Nedaleko bylo vojenské cvičiště Libavá, jinak bylo všude daleko, do houslí jsem jezdil hodinu vlakem až do Olomouce.

Z Domašova jsme se odstěhovali těsně před ruskou invazí v osmašedesátém do Letonic u Bučovic, a bylo to jen tak tak. Potom přímo do našeho bývalého domu narazil ruský tank a zdevastoval jej.

Tam jsi také studoval?

Chodil jsem do znovuobnoveného gymnázia v Bučovicích a zažil tam krásnou, uvolněnou dobu konce šedesátých let. Prožíval jsem svá formativní léta i po osmašedesátém paradoxně ve škole, která byla plná výtečných kantorů, byli mezi nimi i skvělí jazykáři. Byli totiž vyházeni z jiných škol. Náš ředitel je naopak přijímal a oni přinesli na bučovické gymnázium duch osmašedesátého roku, stali jsme se díky profesorskému sboru elitní školou. Na výlety jsme jezdili do Prahy, abychom se podívali na rozstřílené Národní muzeum, sázeli jsme lípu svobody. Tato doba byla určující pro celý můj život. V roce sedmdesát jsem potom zažil velký šok, kdy všechno, co bylo do té doby dobré, bylo najednou špatné. O to víc jsem se zatvrdil.

Jaká byla studia a praxe po maturitě?

Chtěl jsem jít na medicínu, ale dostat se na školu bylo velmi obtížné, úspěšnost byla někde mezi jedna ku deseti až dvaceti a rodiče mi poradili, abych to zkusil na fakultě v Hradci Králové. Tam to vyšlo, ale nevěděl jsem, že je to částečně vojenská škola a byl jsem bohužel po úspěšně složených přijímačkách zařazen do té vojenské části, ale já na vojně profesně rozhodně zůstat nechtěl. Navíc jsem byl automaticky zařazen do základní vojenské služby, která probíhala zároveň se studiem první dva ročníky. Nelíbilo se mi tam, dělal jsem pořád nějaké průšvihy, až mě ve čtvrtém ročníku vyhodili. Jenže jsem zároveň musel před vojenského prokurátora, který mně a ještě dalším průšvihářům dal podmínku. Potom přišel další malér – netušili jsme, že ten, kdo má podmínku, nesmí studovat na vysoké škole, a můj záměr přejít na civilní medicínu tím dostal za uši.

Abych měl šanci dostudovat, musel jsem se takzvaně napravit v dělnickém prostředí a nastoupil jsem v pražské Tesle Strašnice, v provozu Nákladového nádraží Žižkov. Dělal jsem na telefonech pro Rusáky, psal se rok sedmdesát šest a sedm. Poznal jsem tam Frantu Vaška, s kterým jsme objevovali pražskou hudební scénu a Prahu jako takovou. Po dvou letech jsem získal potvrzení o své nápravě a dostal jsem se do čtvrťáku do Brna, kde jsem medicínu v roce osmdesát dokončil.

Jak vzpomínáš na prostředí v Tesle Strašnice?

Pochopil jsem tam, že takhle strávit celý život je nesmysl, a bral jsem to jako trest. Lidi na dílně byli vcelku v pohodě, ale vedení se na mě dívalo skrz prsty. Ale taky chtěli, abychom se kulturně angažovali. A tak jsem v místním rozhlasu po drátě páchal kulturní činnost. A jak byli blbí, tak jsem tam mohl pouštět třeba Patti Smith. Shodou okolností to bylo elpíčko, které jsem si koupil na černé burze a na zadní straně obalu bylo napsáno Svobodu pro Plastic People.

Celý život jsi obvodním lékařem, nebo jsi zkusil také nemocnici? A rozhodl ses pro dráhu obvodního doktora i proto, že je to časově vstřícnější? Že máš více času na malování?

Praha mi zůstala pod kůží a chtěl jsem být co nejblíž. Začal jsem na interně v Benešově, později ve Vlašimi, kde byla interna později zrušena, a já nakonec zakotvil na obvodě v Dolních Kralovicích. Takže být obvoďákem nebylo vědomé rozhodnutí, byla to souhra okolností psaná osmdesátými roky a tehdejším režimem. Kvůli malování to nebylo. A také jsem se oženil a měl dvě děti.

Kdy ses začal setkávat s výtvarným uměním a kdy to bylo na vědomé bázi? Tedy – kdy jsi začal výtvarné umění nejen registrovat, ale také vyhledávat?

Již zmíněný Franta Vašek byl velkým fandou dadaismu a surrealismu a měl tehdy zakázaného Ludvíka Kunderu. Vydali jsme se za ním do Kunštátu, a když viděl, jaké množství jeho knih máme, poslal nás na hřbitov na Halasův hrob, aby se mohl nejdřív naobědvat. Potom jsme u něho byli až do večera a nějak jsme si padli do oka. Tehdy se živil jako zakázaný autor tak, že psal načerno a jeho práce za něho podepisoval třeba Milan Uhde, jinak by se Kundera k honoráři nedostal. Sice už byl v penzi, ale toto byl jeho jediný reálný zdroj příjmů. On neměl řidičák, a já se stal jeho dvorním šoférem. Navštěvovali jsme spolu mnoho výtvarníků, kteří měli zakázáno vystavovat. Seznámil jsem se tak s Olbramem Zoubkem, Josefem Krejčiříkem, Zdenou Höhmovou, Ludmilou Jandovou, Jaroslavem Klápštěm, Josefem Jírou nebo Vladimírem Komárkem.

Někdy jsme dostali nějakou grafiku nebo jsme si ji koupili, a ty nezarámované byly samozřejmě lacinější. Začal jsem rámovat a brzy mi Kundera, který sám pracoval s tuší na papíře, řekl, že bych měl dělat své věci. Začal jsem s péefky a pod vedením kamaráda a malíře Jana Soukupa jsem začal pracovat s akrylem.

Dá se říci, že Ludvík Kundera přímo inicioval začátky tvé malířské tvorby?

Nejen začátky malířské tvorby, ale zasloužil se i o má první hlubší setkání s literaturou. Když jsme ho s Frantou poznali, psala se sedmdesátá léta, doba velké cenzury. A u Kundery jsme nejen četli Halase, Hrubína nebo Demla, ale také nám vyprávěl o setkáních s těmito lidmi. Když jsem začal malovat, netušil jsem, že bude otevírat o deset let později mou první výstavu. Až po revoluci jsme s Frantou zjistili, že od prvního setkání s Kunderou jsme byli sledování StB.

Prožili jsme spolu i 17. listopad 1989. Vezl jsem Ludvíka na vernisáž Josefa Jíry do Národního muzea, a když jsme vyšli ven, Václavák byl celý osvětlený, ale my nevěděli, co se děje. V restauraci na Pavláku jsme pak domlouvali text do Jírovy monografie a pár metrů od nás začala sametová revoluce, aniž bychom to tehdy tušili. Večer jsme se vrátili přes Kunštát domů a ráno mi matka povídala, že v Praze je revoluce. A já na to: co blbneš, včera jsem tam byl a nic se tam neděje. Když jsem naladil na rádiu Vídeň, dozvěděl jsem se, co se děje. A to jsme původně chtěli jít k Tygrovi, to bychom tu přelomovou událost neminuli.

Vyprávěl jsi o místní amatérské malířce, která tě velmi ovlivnila, o koho se jednalo?

To byla

Uchamžiky

Přibližně před rokem jsem tu hořekoval, dokonce ve dvou sloupcích, že jsem prošvihl koncert Bruce Springsteena. Ale stačil jeden zánět v důležitém hrdle, a hnedle je všechno jinak. Už vím, co to znamená zažít koncert nejslavnějšího muzikanta z New Jersey a jeho legendárního E-Street Bandu! Byl samozřejmě skvělý. Stejně skvělý by asi býval byl i před rokem, nicméně je tu důležitá změna perspektivy. Se staronovým prezidentem, který v mezidobí nakráčel do Oválné pracovny, se totiž ve velké míře změnilo vnímání celé Ameriky. A Bruce, který byl, podobně jako třeba hamburger, baseball, Cadillac, džíny, Coca-Cola nebo E.T., vnímán jako jeden z jejích nejvýraznějších popkulturních symbolů, se teď stává jedním z nejviditelnějších odpůrců stylu, jaký momentálně razí její hlavní představitel. Ze Springsteena se tím samozřejmě nestal alternativní umělec; ostatně v tomto postoji není (naštěstí) nijak ojedinělý. Ale od dob, kdy mu Barack Obama předával ocenění se slovy: „Já jsem teď možná prezident Spojených států, ale Boss je jenom jeden!“ je to posun. Ne úplně ideálním směrem. A Springsteen si svůj nesouhlas se současným směřováním nenechává pro sebe. Pár proslovů na koncertě sice žádného psychopata opájeného mocí samo o sobě z veřejného prostoru neodstraní, ale člověka potěší, že není sám, kdo k tomuto stylu sdílí nechuť.

Nicméně, i když těch pár promluv na tato palčivá a plačtivá témata u mě zarezonovalo, 99 % koncertu přeci jen tvořila živá a živelná muzika. Člověka by nemuselo překvapovat, že za více než padesát let jsou Bruce a E-Street Band sehraní jako blázen. Ale stejně jsem se tím nechával ohromovat. Kapela působí jako starý, velký, trochu i potlučený americký bourák, který když se ale s rachotem rozjede, nic už nezastaví. A kromě toho, Boss a jeho E-Band jsou mistři v neukončování písniček! Tolik nápaditých a zábavných způsobů, jak znovu nahodit prakticky už odehranou skladbu (věc, která by asi u kohokoli jiného byla po chvíli otravná), jsem naživo ještě neslyšel.

Když to celé shrnu, myslím, že jsme si s tátou, se kterým jsme se do Letňan vypravili, užili jeden z nejlepších Dnů otců našich životů! Ostatně zahrál nám k tomu hudební „otec“ staré, dobré a „poctivé“ Ameriky. Ameriky, která se snad zase někdy stane tou zemí neomezených příležitostí, ve kterou člověk potřebuje věřit, i když těch neomezených příležitostí ani neplánuje využít.

Postila

Nebetyčnému – jde o literaturu – nedali státní cenu, i když už drahná léta je navrhován nejedním z odborných příznivců. Nevadí. Vlastně vadí, nevadí. Strindbergovi nedali nobelovku, přestože bydlel hned za rohem. Nobelova cena za literaturu bývá často udělována z důvodů nikoli literárních, ale zhola politických. I ta, kterou dostal zatím jediný Čech jménem Jaroslav Seifert. Ten si ji však zasloužil i literárně. Dnes jsou ti, kteří se kvalifikují pouze – ne však z nouze – na věky věků ztraceni, nejsou-li sdostatek politicky podlézaví, anebo rovnou fanatičtí.

Post illa verba dodávám, že Nobel vymyslel dynamit. Náš dotyčný zas, aniž by byl ras, vymyslel latinu. Ne snad kuchyňskou či mysliveckou, ale poetickou. Přišel na to, že čeština je latina přeložená z latiny do češtiny. Po vyjití Sudu kulatého, latinsky řečeno, vlastně vryto do kamene, Cadus rotundus, napsal profesor Balajka, že od doby předbělohorské se nikdo nezabýval latinskou poezií. Až teprve teď, tedy ve druhé polovině 70. let minulého století. Ostatně Božena Němcová tušila, co přijde.

Sud kulatý

rys tu pije

tu je kára

ten tu ryje.

Což jsou verše povýtce latinské. Honza skutečně uměl latinsky, a to, jak si představoval, tedy jako páni.

Vas rotundum

lynx hic potat

hic est carrus

palam motat.

Co dodat. Když si náš dotyčný nebetyčný nezaslouží cenu za českou latinu, vyloženě si svým dílem koleduje o cenu za latinskou češtinu. Prostě umí česky. Tak si to představoval Ján Kollár, což může potvrdit nebetyčného „slávy syn“. Ostatně jeho předcházející „slávy syn“ a hlavně „slávy dcera“ také.

„Přitisknou nos na Bellevue?“

ptaj se v literárním plénu.

Wolker neví, Nobel ví,

zda to má nějakou cenu.

Eugen Brikcius

Další články
sinekfilmizle.com