Londýnské duo Black Doldrums sice operovalo v britských undergroundových vodách už od roku 2016, na širší scéně se objevilo až s příchodem kovidové pandemie. O vydání jejich výrazného debutu Dead Awake z jara roku 2022, kdy původní dvojici Kevina Gibbarda (kytara, zpěv) a Sophie Landers (basa, zpěv) doplnil první basák Matt Holt, se postaralo vydavatelství Fuzz Club. To se soustředí na vydávání garážově hlučných kytarovek všeho druhu a impulzivní Britové jim báječně padli do noty. Na rozdíl od řady dalších kapel, které kladou důraz spíše na přepis hlučně garážových vlivů 60. až 80. let, Black Doldrums se uchýlilo až do snivě gotických končin, které křížili se shoegaze estetikou. Trojice ve své výlučné cestě pokračuje i na letošním druhém dlouhohrajícím pokračování. Album posluchače vtahuje do hry temným otvírákem Hideaway, který připomíná noční jízdu po dálnici. Následující Dying For You přiostřuje atmosféru a přináší syrovou energii s postpunkovým nápřahem. Jisté projasnění v duchu tvorby The Smiths přináší klipovka Summer Breeze. Nový baskytarista Daniel Armstrong přináší do kapely zajímavý impuls v podobě nečekaně snivých basových linek, které skvěle doplňují jak Gibbardovu kytaru, tak úsporné bicí Sophie Landers. Black Doldrums působí na letošním albu výrazně sehraněji. Právě ve chvílích, kdy nás zvuk zcela pohltí, kapela přichází hned s několika výjimečnými momenty. Jeden z nich přichází v působivé, původně odsekávaně minimalistické In Silence, kterou projasňuje nečekaně melodická klávesová linka. Silný moment přichystala kapela na závěr díky skladbě Modern Times. Jako by se na pódiu spojili postpunkoví klasici Joy Division, gotičtí elegáni The Mission a krautrockem ovlivnění souputníci The KVB. Black Doldrums dokážou vzdát hold svým inspiračním zdrojům a zároveň znít aktuálně. Oproti raným EP, charakteristickým vrstvením kytar, našli nový prostor k objevování, který nachází krásu v křehkosti a sílu v pozitivitě skryté pod jejich chladným, ale bohatým zvukem.
Čtvrtón Karla Ančerla
Karel Ančerl (1908–1973) je znám jako vynikající dirigent navazující na Václava Talicha. Jeho nahrávky s Českou filharmonií jsou dodnes ceněné pro vynikající nastudování a pečlivé provedení i po rytmické stránce Kromě děl českých klasiků Smetany a Dvořáka nebo Janáčka dirigoval i náročné skladby Šostakoviče, Bartóka, Stravinského nebo Prokofjeva či Schönberga a propagoval tvorbu Martinů.
Ančerl však i komponoval, nejznámější je jeho Sinfonietta z roku 1930, kromě tohoto chromatického díla však žák Aloise Háby složil i několik čtvrttónových skladeb. Už v roce 1928 složil Suitu pro čtvrttónový klavír, z níž byla – zřejmě pro velkou obtížnost – zahrána jen prostřední pomalá věta Andante. V pozůstalosti však byla nalezena ještě Skladba pro smyčcový orchestr ve čtvrttónech z roku 1929, kterou napsal ještě jako student Aloise Háby
Temná kompozice měla premiéru 1. listopadu v Rudolfinu v programu Čtvrttón Karla Ančerla. Ukázala jeho přehlížený skladatelský potenciál. Vycházel z Hábova atematismu, kdy se ve skladbě neopakují žádné motivy nebo témata. Využití čtvrttónů bylo velmi promyšlené, kombinoval čtvrttónovou hudbu s chromatikou. Čtvrttóny byly integrálně využity v harmonické stavbě díla a zvyšovaly jeho temnotu.
Náročnou skladbu nastudoval polský komorní smyčcový orchestr města Tychy AUKSO pod vedením dirigenta Marka Mośe, dlouhodobého prvního houslisty smyčcového kvarteta Silesia, se kterým uváděl náročná díla Pendereckého, Szymanowského nebo Lutoslowského, i nové skladby mladých polských skladatelů.
Mikrotonálních skladeb jsem v posledních letech slyšel docela dost a musím říci, že málokdy v tak dobrém provedení. Moś také přiznal na konci koncertu, když vysvětloval, proč nepřidával, že to byl náročný úkol. Splněný byl na výbornou. Stavba díla byla krásně čitelná a její působivá pochmurná atmosféra vystupovala do popředí.
Skladba byla součástí večera věnovaného kusům, které Ančerl nastudoval s hudebníky v terezínském ghettu. V první půlce zazněla díla z prvního programu, Händelovo Concerto Grosso, Mozartova Malá noční hudba a Bachův Koncert pro housle a smyčcový orchestr. Druhý program předvedený po přestávce ukazoval, jak dokázal Ančerl v děsivých podmínkách ghetta rozvíjet potenciál smyčcového orchestru. Nastudoval Sukovu Meditaci na staročeský chorál Svatý Václav, pro hráče na smyčce náročnou Dvořákovu Serenádu pro smyčcový orchestr E dur a Studii pro smyčcový orchestr Pavla Haase, jedno z vrcholných děl tohoto židovského skladatele, která odráželo atmosféru ghetta.
V roce 1944 byli členové orchestru včetně Ančerla s rodinou odtransportování do Osvětimi, kde jich většina zahnula. Přežil Ančerl, který přišel o rodinu, a ještě tři hudebníci.
Ančerl pokračoval v kariéře dirigenta, na níž se soustředil už v třicátých letech, kdy mj. působil v Osvobozeném divadle a dirigoval jeho jazzband při natáčení známých písní této scény. Podle svých slov přestal komponovat, protože nenašel svůj styl, což ukazuje Ančerlovu skromnost.
Ani po válce však Ančerl neprožíval lehký život, po roce 1968 zůstal v Torontu, kde pozvedl tamní orchestr. Když se rozhodl, že se nevrátí, nechal si do Toronta poslat část věcí ze svého pražského bytu. Zůstaly v něm vypůjčené noty, které měl vrátit. Pro ty byl poslán archivář, který naštěstí odnesl všechny noty, včetně kopie Skladby pro smyčcový orchestr v čtvrttónech a klavírní výtah z ní. Bylo tam i Pět kusů pro klavír, které natočil Tomáš Víšek, dětský sbor Tráva nebo kvintet Menuet z loutkové inscenace z Andersenovy pohádky Cínový vojáček. O natočení se postaral Ivan Bierhanzl, který stál i za uvedením koncertu v Rudolfinu a pracuje na dokumentárním filmu o Ančerlovi, jenž by měl mít premiéru v roce 2026. Připravuje i knihu Ančerlovy korespondence, a to nejen té z rozhlasu známé s Ivanem Medem, ale také rozsáhlá korespondence se skladatelem a dirigentem Karlem B. Jirákem a také jeho dopisy Aloisi Hábovi, Jaroslavu Ježkovi nebo Bohuslavu Martinů a Voskovcovi a Werichovi.
World Music: Workshop Womex
Womex, putovní veletrh a showcase festival, slavil letos 30. výročí. Na prvním ročníku v Berlíně nás bylo v publiku asi 250, letos v Manchesteru víc než desetinásobek. Do Británie se Womex vrátil potřetí, v minulé dekádě se konal v Budapešti, Katovicích a dvakrát v Portugalsku. Třicet let, to je víc než výměna generací. Trendy, kontext, a především média prošla tak dramatickou proměnou, že letošní jubileum bylo spíš křižovatkou s mnoha otazníky. A pro ty starší z nás i reflexí sahající hlouběji do historie. Bylo to právě v Manchesteru, kde roku 1964 vystupovaly bluesové legendy jako Muddy Waters. O dva roky později, v témže sále, kde dnes stojí hotel, pokřikoval zhrzený fanoušek na Boba Dylana, který čerstvě přešel na elektrický doprovod: „Jidáši!“
Podobné napětí mezi světem, který odchází a který přichází, cítíme i po šedesáti letech. Partnerským programem Womexu je World Music Workshop, zaštítěný Evropskou rozhlasovou unií. Ten vznikl roku 1991 jako spiklenecké společenství rozhlasových DJ hrajících ty nejmenšinovější žánry. Na post berlínského zakladatele nastoupil roku 2020 Milan Tesař z brněnského Radia Proglas. Vrcholným bodem letošního programu v impozantní budově BBC byl on-line rozhovor s Joem Boydem, legendárním producentem který „objevil“ Pink Floyd i hudbu z Balkánu a ve svých 82 letech sepsal historii world music, nazvanou And the Roots of Rhythm Remain. Ta začíná v Londýně roku 1853, kdy Charles Dickens napsal jedovatou recenzi jihoafrického sboru, a končí nástupem autotune a umělých bicích. Ano, objevitelská éra je pryč, kam tedy vede další cesta?
Scénář spíše katastrofický prezentovala kolegyně Ula Nowak z polského rozhlasu z Krakova. Stanice OFF, která hrála hudbu pro mladou generaci, prošla tichou transformací. Živé redaktory nahradily postavy vytvořené umělou inteligencí, každá prezentovala vyhraněný hudební pohled. Skandál způsobil fiktivní rozhovor, kde robot zpovídal nobelovskou básnířku Wisławu Szymborskou, dvanáct let mrtvou. Na kritiku, že veřejnoprávní radio by mělo být o lidech a ne o mašinách, redakce (nikoli tedy AI) odpověděla, že to byl jen test.
Podobnou skepsi vzbuzoval i výběr womexovských showcasů. Ty nejlepší byly s umělci, kteří už v Evropě vystupovali a rozhodně nebyli čerstvými objevy. Hlavní nabídku představovaly rutinní fúze, delegáty považované za „vatu“. Praktický problém byl ovšem jinde. Koncerty probíhaly ve dvou areálech vzdálených patnáct minut, takže každý jsme z logistických důvodů museli více než polovinu programu obětovat. Žánrově spřízněný amsterdamský internetový časopis Mixed.com vyslal hned dvoučlenný team – ale ani ten to nestíhal. Zde je tedy jen stručný výběr více než 50 účinkujících.
Finskou tradici tvoří citera kantele i epické příběhy z Kalevaly, které v moderních časech přerůstají do jakéhosi severského magického realismu. Petra Poutanen užívá obojí a v úvodu vysvětlila, jak studovala rozmanité techniky hrdelního zpěvu i jak ji zajímá tenká hranice mezi životem a smrtí: vždyť přece „fun“, legrace, je první částí slova „funeral“, tedy pohřeb. Pozitivem bylo, jak dokázala tolik různorodých prvků včetně elektroniky propojit do výsledku, který byl organický – ale jen do té doby, než kameraman šlápl na kabel a odpojil elektřinu. „Ano, berme to jako metaforu, že ta smrtka přijde dřív, než čekáte,“ řekla mi Petra po koncertě. Další skladba byla založena na kontroverzím lidovém příběhu. Panna Maria chce — pokud se její syn vzbudí — spáchat sebevraždu. „Text je z bible. Co tam píšou o ženách, není moc povzbudivé, ta moje pointa je spíš feministická. Ano, já jsem pohan.“
Daleko méně přesvědčivý byl Aysanabee, kanadský písničkář z indiánského etnika Cree: na svoji tradiční kulturu navazoval v textech, ale po hudební stránce to byla fádní americana bez jiskry.
Pokud s již zmíněným Joem Boydem přijmeme estetiku, že předvídatelné syntetické bicí nejsou budoucností, pak byla španělská zpěvačka Queralt Lahoz přesvědčivým důkazem této slepé uličky. Zrovna flamenco je zdrojem unikátních rytmů, a pokud je zdegradujeme computerem, vytvoříme nudnou kulisu do výtahu.
Souostroví Shetlandy proslavily především virtuózní houslistky. Amy Laurenson lidové melodie, často známé z písňových verzí, přenesla na klavír. Byla inspirativní a objevná, mistrně se vyhnula stereotypům, a zároveň nabídla vyhraněný pohled ženy, kterou nepohání ego, ale touha sdělit krásnou myšlenku.
Klíčovým bodem Womexu byl koncert senegalského Orchestra Baobab, veteránské skupiny zlaté africké éry, kterou roku 2001 zreformoval vizionářský producent Nick Gold, odpovědný mimo jiné i za Buena Vista Social Club. I dnes, 54 let po vzniku původní sestavy, vynikla původní, jemně propracovaná aranžmá, v nichž má každý úder na činel přesně vymezené místo. Všechny ty rafinovaně propojené detaily explodovaly do masové euforie, která zvedla ze sedaček diváky všech generací.
Srovnatelný zážitek přinesla italsko-anglická dvojice Justin Adams a Mauro Durante, tedy sestava naopak komorní. Dvojice vystoupila několikrát v Česku a nebyla objevem ani pro návštěvníky Womexu, ale koncert v žádném případě neopakoval již řečené. Před očima posluchače vzniká na koncertě svébytný, vysoce osobní a muzikální žánr, se spoustou jemných odstínů: táhlé jihoitalské lamentace, i energické kytarové songy v rytmech, které připomínají rockového klasika Bo Diddleyho právě tak jako hudbu Tuaregů ze Sahary. Adams navíc přidal pár praktických postřehů: „Stokrát jsem procestoval svět, a tolikrát si řekl, že už toho nechám, když znova uvíznu na letišti, moje nástroje nedorazily. Ale jak začnete hrát, tak víte, že nic lepšího v životě neexistuje.“ Adams je dlouholetým kytaristou Roberta Planta a znalcem jak černošského blues, tak i hudby severu Afriky a Blízkého východu, houslista a hráč na tamburinu Durante čerpá z jihoitalských transovních rytmů pizzica, které se ještě před sedmdesáti lety praktikovaly jako šamanská léčba kousnutí tarantulí. Ač jde o žánry kulturně vzdálené, jejich spojení bylo organické, a též potvrdilo, že koncept zvaný globální či světová hudba nabírá druhý dech. Zatímco první léta Womexu mířila na vzdálené kultury, vrcholem letošního ročníku je znovuobjevená hudba našeho mateřského kontinentu.
Dalším vrcholem evropské nabídky byla
Mejdan s Hopeless records: 30 let pozitivní punkrockové mise
Málokterá osobnost na nezávislé hudební sféře se věnuje charitě víc než šéf vydavatelství Hopeless Records Louis Posen. A to přesto, že on sám je nevidomý. Vydavatelství, které během let objevilo pro svět taková jména jako Avenged Sevenfold, Taking Back Sunday, Yellowcard nebo New Found Glory nejlépe charakterizuje toto motto: „Pro Hopeless nestačí být součástí komunity. Chceme být pozitivní součástí komunity.“ Je radost vyrazit do kalifornského předměstí Los Angeles na radostnou oslavu třiceti let fungování více než jen obyčejného punkrockového labelu.
Láska k punkrocku se u Louise Posena projevila už v jeho teenagerských letech. A taky k filmařině, kterou studoval na Cal State Northridge, a hodlal se jí věnovat jako svému zaměstnání. Ještě při škole natáčel pro kamarády ze spřízněných kapel videoklipy. Když točil jedno takové dílko pro tehdy ještě nepříliš známé NOFX, byl představen skupině Guttermouth z Huntington Beach. Ta nejen že chtěla natočit videoklip, ale nedařilo se jí sehnat vydavatelství pro jejich nejnovější singl. Posen se toho chopil, i když jediné znalosti z této oblasti čerpal z příručky nazvané „Jak vést nezávislé vydavatelství“. „Neměl jsem žádný obchodní plán. Bylo to jen nové dobrodružství, do kterého jsem se s odvahou pustil. A když mne pak jiná kapela Schlong požádala, abych jim vydal dlouhohrající desku, přišlo na řadu rozhodování,“ prozradil v rozhovoru pro portál dailynews.com Posen.
Ve stejnou dobu devatenáctiletého mladíka plného energie zastihla rána osudu. Byla mu diagnostikována pigmentová retinopatie, nemoc sítnice, která začala působit Louisovi čím dál vážnější problémy se zrakem. Což je u filmaře poměrně fatální problém. „Uvědomil jsem si, že průniky do vydavatelského prostředí mi zatím přinesly pouze pozitivní odezvu, a tak jsem s těžkým srdcem opustil vysněnou filmovou dráhu,“ přiznal i po letech s dojetím Američan. A dodal: „Hudební svět byl médiem, které bylo v tom nejdůležitějším filmu podobné. I hudba totiž dokáže emocionálně propojit lidi s uměním a ovlivnit jejich životy,“ vysvětlil letos třiapadesátiletý vydavatel. Od roku 1994 se tedy píše kapitola v životě Louise Posena, která je primárně spojená s vydavatelstvím Hopeless Records.
Hopeless Records sídlící v předměstí Los Angeles pojmenovaném Van Nuys pomohlo nastartovat kariéru desítkám kapel. Mezi nimi například metalovému kvintetu Avenged Sevenfold, rockové úderce Thrice nebo pop punkerům All Time Low. V současné době je Hopeless Records domovem pro PVRIS, Bayside, The Wonder Years, Neck Deep, The Used a mnoho dalších. Vydavatelství má na svém kontě stovky vydaných alb, z nich některé se dočkaly výrazných hitparádových i prodejních úspěchů. Zmínit můžeme emopopové All Time Low nebo metalcoreové Avenged Sevenfold. Hopeless má ve svém katalogu zlatá alba a spoustu hitparádových singlů.
V souvislosti s vydavatelstvím se více než o prodejních úspěších hodí referovat o výjimečném prostředí nastoleném Louisem Posenem. Můžou za to první kontakty tehdy patnáctiletého mladíka s losangeleskou punkrockovou scénou výjimečnou nejen hudbou, ale i silnou komunitní atmosférou. „Punk rock, na který jsem narazil, byl odlišný od veškeré ostatní hudby, kterou jsem do té doby poslouchal. Také mi učaroval smyslem pro komunitu, vzájemnou podporu,“ vzpomínal v rozhovoru pro Los Angeles Times Posen. A onu podporu cítil Louis i o pár let později, když založil Hopeless Records. Ostatní majitelé nezávislých labelů nezištně podporovali jeho ambiciózní snahy. „Jsme součástí velmi specifické hudební komunity, která se mimořádným způsobem podporuje navzájem, a vydavatelství, stejně jako kterýkoli jiný kousek skládačky, jsou toho přirozenou součástí. Všichni pracujeme na nezávislých věcech, než jaké nabízí hlavní proud, a v tomto se chceme navzájem podporovat. Nezaložil bych tento label, kdyby nebylo Fat Mikea a jeho Fat Wreck Chords, Bretta Gurewitze z Epitaph Records nebo kteréhokoli z dalších labelů, kteří mi řekli – Pojď, ukážeme ti, jak to dělat,“ přiznal v rozhovoru pro portál dailynews.com Posen.
A stejně jako dostal, tak dává šéf Hopeless Records dál. Ne nadarmo je známý pro své filantropické úsilí jako „Paul Newman punk rocku“. Už po pěti letech fungování založil Louis Posen neziskovou charitativní pobočku Hopeless Records, pojmenovanou Sub City Records. Vydavatelství stálo za několika kompilacemi Take Action a stejnojmennými severoamerickými turné. Díky úspěchu těchto aktivit bylo vydavatelství schopno darovat více než tři miliony dolarů více než 150 různým neziskovým organizacím.
V roce 2018 label odstartoval nový projekt a kompilaci nazvanou Songs That Saved My Life. V jejím rámci kapely překopávají k obrazu svému píseň, která její členy dostala přes těžké životní období. Hudebníci Taking Back Sunday, Against Me! nebo The Maine tak nejen podávají osobní svědectví o bojích s vlastními démony, ale výdělek z prodeje získává finanční prostředky pro charitativní organizace zaměřené na duševní zdraví a prevenci sebevražd. A to jsme se ještě nezmínili o tom, že od začátku fungování Hopeless Records věnuje na dobročinné účely pět procent z každé prodané desky….
Od charity zase na chvíli k byznysu. Od doby, kdy Louis Posen založil vydavatelství sám, se Hopeless království rozrostlo do netušených rozměrů. Nyní má label třicet zaměstnanců, z nichž mnozí působí ve firmě více než deset let. Významným milníkem vydavatelství byly téměř platinový úspěch druhého vydání desky Waking the Fallen od Avenged Sevenfold nebo dvě zlaté desky, které se podařilo docílit All Time Low a Neck Deep. Punkrockové království se nevyhýbá ani moderním způsobům distribuce. „Naším úkolem je přizpůsobit se změnám v hudebním byznysu. Neusnout za volantem. Jsou to výzvy, kterých se nebojíme. Pamatuji si, že jsem byl prvním nezávislým vydavatelstvím, které se posadilo k jednání do nově otevřené kanceláře Spotify v New Yorku. Zkrátka nejsme tak velcí, abychom se současnými trendy bojovali, takže se snažíme z nich co nejvíce vytěžit,“ přiznává Posen v rozhovoru pro Los Angeles Times. „Většina našich kapel streamuje desítky tisíc skladeb týdně. Mladší aktéři, jako například velšské kombo Neck Deep, dosahují miliony streamů měsíčně – ano, nejsou to žádná hip-hopová hitová čísla, ale na druhou stranu jsou to dostatečné počty pro víc než jen udržitelnou kariéru,“ pochvaluje si šéf Hopeless Records.
Na začátku našeho povídání jsme prozradili, že důvodem pro vznik vydavatelství bylo Louisovo oční onemocnění. Dnes je zakladatel vydavatelství nevidomý, přesto si nestěžuje a po pracovní stránce nestahuje nohu z plynu. „Považuji své postižení za výhodu. Možná je to jen můj optimistický pohled na věc. Ale má výjimečná zkušenost, která má samozřejmě svá pozitiva i negativa, je důležitou součástí toho, čím mohu vydavatelství obohatit,“ dodává nezdolný optimista.
Vydavatelství třicet let fungování oslavuje vícerým způsobem. Asi nejviditelnější je série coververzí, kdy současné aktivní kapely Hopeless Records (PVRIS, The Wonder Years, Bayside, ad.) přepracovávají významné skladby historie vydavatelství (např. od Avenged Sevenfold, Thrice, Yellowcard, All Time Low nebo The Used). Label si nenechal ujít, aby skrze výročí nepřipomenul vybraná alba labelu v luxusních reedicích. Koncem srpna pak vydavatelství otevřelo výstavu v Rock’n’rollové síni slávy, která se věnuje třem dekádám fungování vydavatelství. Tento podzim navíc Hopeless Records a její nezisková odnož The Hopeless Foundation zahájila činnost The Hopeless Music Academy, což je transformační program v Los Angeles, jehož cílem je poskytnout vzdělání a příležitosti v hudebním kreativním a hudebním byznysu mladým lidem ze sociálně slabších vrstev. Když Louis Posen říká, že chce být pozitivní součástí komunity, tak můžete vzít jed, že to není pouhá fráze. Přeji vydavatelství jen to nejlepší do budoucna.
Z přízemí: Pole
Veselé historky, kterak nějakého bloudícího řidiče čerstvě používaná navigace zavedla někam na pole, patří už ke koloritu průkopnictví navigačních technologií, ale přesto bude mít následující text právě přesně takový cíl. K historii domácí hudby zas patří časy, kdy si u slova „písničkářka“ bylo možné vybavit jen fenomenální Dagmar Andrtovou-Voňkovou a trampskou autorku Mílu Zíchovou, a jinak šlo jen o čistě mužskou disciplínu. Dnes se situace (k všeobecné spokojenosti) otočila a nově zjevené zpívající autorky početně převažují nad svými kolegy, a když už se dnes objeví někdo, na koho ona mužská verze anglického songwriter pasuje, velmi často se brzy ukáže, že jde vlastně o někoho, koho jsme tu už vídali coby člena nějaké kapely, který se následně rozhodl vydat na sólovou dráhu, anebo prostě svým jménem či nickem zaštítit nový projekt. A že tudíž už fakticky dávno nejde o nějakého nováčka, ale o někoho, kdo naopak zúročuje svoje letité zkušenosti. A občas se i stane, že se obloukem ke kapelovému formátu s potřebou spoluhráčů zase vrátí.
Jiné to není ani u novináře a zpívajícího kytaristy Petra Skočdopoleho: „Hrál jsem léta v kapele Vrtule 1 na kytaru se svými staršími bratranci takovou hravou veselou muziku, bylo to skvělé, ale trochu jsem byl páté kolo u vozu a zároveň taky většinou poslouchal jiný typ hudby. Dylana, Younga, Cavea, Velvet Underground… Tak ve mně rostla ambice si tu hudbu dělat sám a po svém. A tak vznikl můj písničkářský projekt Jump Into The Field.“ Asi je dobré dodat, že Vrtule 1 hrála muziku hodně ovlivněnou funky, a od roku 1997, kdy vznikla, se na klubové scéně pohybovala zhruba dvacet let. Jump Into the Field pak debutoval na počátku roku 2017 eponymním albem v poměrně velkorysém stylu – hostovali tu Justin Lavash či Bára Zmeková, a nabídl chytré a dospělé písničkářství s bluesovými kořeny. Trochu melancholické, trochu introvertní a rozhodně příjemně neambiciózní. Přesto podoba osamoceného solitéra dlouho nevydržela. „Bylo to většinou sólo hraní, ale přidávali se ke mně postupně různí hosté. Nakonec z toho vykrystalizovala sestava pravidelných hráčů, Petr Fašianok na kytaru, Ondra Vychodil na bicí a Filip Lorenc na basu. A ze sóla už najednou byla týmová práce, přišlo mi nepatřičné, aby se to jmenovalo pořád stejně, navíc jsem s tím názvem vlastně ani nebyl moc spokojený. A vymysleli jsme Pole. To se mi naopak od začátku líbí hodně. Jsme kapela Pole.“
Osobně myslím, že nový název bude způsobovat ještě více problémů než ten původní, a to především svou zaměnitelností. Internetové vyhledavače si s oním slovem nevědí rady, a aby toho nebylo málo, má svůj význam jak v češtině, tak i v angličtině. Potvrzením nové podoby (pod obměněným názvem se kapela začala objevovat na sklonku léta 2024) je ovšem další album, vydané v říjnu 2024. V tom, čím se liší od svého předchůdce, má autor a interpret až překvapivě jasno: „Vnímám obrovský posun. Byla to úplně jiná práce. První desku mám rád, ale tvář jí dal zejména génius Filip Jelínek. Byl jsem spíš něco jako jeho učeň. Poslušný, pokorný. Nemám k ní už dnes proto takový vztah, měl jsem být drzejší, špinavější, autentičtější, ale Filipa dodnes uctívám jako obrovskou hudební autoritu a před těmi osmi lety, opuštěný ve studiu, jsem neměl koule se před ním naplno projevit.“
V souvislosti s tím také vykrystalizovalo, kdo bude producentem a určující osobou nové nahrávky. „Ta spolupráce s Filipem by dnes vypadala úplně jinak a určitě by to fungovalo, ale taky se dlouhé roky kamarádím s Ondrou Ježkem a říkal jsem si, že bych mohl tentokrát najít odvahu požádat ho o spolupráci. Tak jsem to udělal, a Ondra rád souhlasil. V kapele jsme ty dva týdny u něj ve studiu Jámor a následnou chemii mixu a masteru vnímali jako hudební požehnání. Už jsme nebyli žádní učni, ale pokorní kolegové toho šikuly. Mám z té desky, jejího zvuku a aranží, k nimž Ondřej nemalou měrou přispěl, ohromnou radost. Jsem na ní daleko více sám sebou, než to bylo na sólové desce, byť hraju s kapelou. To není vůbec Filipova vina, jen má vlastní. Naopak bez Filipa bych nebyl tam, kde dnes jsem. Dodnes jsem mu vděčný.“
Petr a následně jeho spoluhráči patří i k opakovaným účastníkům českého festivalu v rumunském Banátu. Výsledkem toho je i fakt, že k dokumentárnímu filmu Tři kluci a festival režisérky a scenáristky Jiřiny Šimkové, který vznikl v roce 2023 a pojednává o trnité cestě organizátorů téhle prospěšné a benefiční akce, byla použita právě jejich hudba. „Jsem asi storyteller, jak říkáme tady v Česku, mám rád příběhy, rád je vyprávím. A taky miluju kytaru. Vůni jejího dřeva. Zvuky. Stačí mi ji držet na klíně a jsem nějak šťastnější,“ shrnuje Petr svou neutuchající motivaci. A inspirací je prý stále dost: „Teď jsem se vrátil z Dublinu z koncertu Nicka Cavea. Přísahám, že lepší koncert jsem nezažil. Jeho album Wild God je asi můj letošní top. Mimo hudbu mě samozřejmě ovlivňuje současné dění. V nových písničkách se nějak promítá třeba válka na Ukrajině, covid, taky bitcoin.“
Nedělám si iluze, že by se album kapely, pojmenované stroze LP, stalo nějakou událostí roku či snad, že by se tahle parta „starších a pokročilých“ zjevila v nějakých žebříčcích. Na to je příliš neokázalá, netrendová a příjemně obyčejná. Ale přesto pokud na ně někde v klubu narazíte, zkuste se aspoň chvíli zaposlouchat. Protože dokud tady budou podobné kapely, bude tu i nějaká klubová scéna. „Teď jsme to zrovna řešili po koncertě v Olomouci. Hráli jsme s Terne Čhave, nebylo moc lidí, co jsme vydělali, to jsme propili hned v Jazz Tibet Clubu. A pak daleko víc v olomouckých barech až do rána, s lidmi, které jsme poznali na koncertě, s kluky z Terne. A na cestě zpět do Prahy jsme se z toho radovali jako malí hoši. Tohle je ta odměna, zážitky a setkání, které by bez kapely nebyly. A pak nezastírám, tetelím se blahem, když mi lidé píšou, že desku poslouchají třeba poněkolikáté za sebou a že se toho nemůžou nabažit. I kdyby jich bylo jen pár a nedostala se mezi davy, dává mi to smysl.“
Italský skladatel a klavírista Ludovico Einaudi představí v květnu v Praze nové album věnované létu a všem krásným okamžikům
Ludovico Einaudi, italský klavírista a skladatel, mistr působivé, zasněně magické hudby, autor soundtracků k filmům jako Nedotknutelní, Samba nebo Země nomádů, vystoupí 29. května v pražském O2 universu. Naživo představí nové album pojmenované The Summer Portraits, které je „věnované všem našim létům a všem našim krásným okamžikům.“ Nahrávka se třinácti skladbami čerpá z osobních vzpomínek vyvolaných sluncem, létem, prázdninami s rodinou a nedávným návratem do Turína, města, kde strávil dětství. Díky plné sestavě doprovodných hudebníků se Einaudi vrací stylově k albu In A Time Lapse z roku 2013 a nabízí bohatší zvukovou paletu než nedávné sólové desky. To dokládá i složení koncertní kapely – dvoje perkuse, violoncello, housle, akordeon, klávesy a baskytara. Album The Summer Portraits, na které poutají videoklipy Rose Bay, Punta Bianca a Pathos, vychází 31. ledna 2025 na labelu Universal Records. Naposledy Einaudi vystoupil v Praze před dvěma roky a koncert byl vyprodán za dva týdny, podobně jako jeho předchozí tuzemská vystoupení. Vstupenky na sezení budou v prodeji v sítích Ticketmaster a Ticketportal od 19. prosince, 10.00. Koncert pořádá agentura Charmenko.
Album The Summer Portraits je cyklus písní, ve kterých se osobní stává univerzálním. Loni si Einaudi s rodinou pronajal vilu na italském ostrově Elba, která byla zasazena do borového lesa. Zjistil, že dům zdobí třicet nebo čtyřicet působivých olejomaleb, které byly zjevně namalovány stejnou rukou. Objevil, že je vytvořila jedna žena z Říma, která dům vlastnila několik let a každé léto malovala nové scény. „Každý má svou vlastní verzi letních portrétů,“ říká Einaudi. „Já začal vytvářet své vlastní malby hudbou. Toto album je tak věnováno všem našim létům, všem našim krásným okamžikům.“ Olejomalby, které daly název sólové klavírní meditaci Oil on Wood, jsou symbolem Einaudiho impresionistického přístupu k hudbě – každý tah je pečlivě zvolený, působivé nálady jsou vytvářeny něčím křehkým.
Návrat k osobním vzpomínkám, létu, slunci, moři dokládá nedávný videoklip k písni Rose Bay, který se skládá z intimních záběrů z dětských prázdnin. Když bylo Ludovicovi sedm či osm let, trávil je v Bocca di Magra nedaleko pobřeží v severním Toskánsku. Název samotné skladby pak odkazuje k předměstí Sydney, kam emigroval v třicátých letech 20. století Einaudiho dědeček Wando Aldrovandi, který nechtěl hrát pro italskou fašistickou vládu. Vzpomínky na tyto výlety inspirovaly také píseň pojmenovanou Punta Bianca. Maria Callas je pro změnu první skladba Einaudiho inspirovaná slavnou osobností – matčinou oblíbenkyní, jejíž zpěv se linul z gramofonu v jejich prázdninovém domě.
Na albu se podíleli Einaudiho dlouholetí spolupracovníci – Federico Mecozzi na housle a violu, Redi Hasa na violoncello a multiinstrumentalista Francesco Arcuri nahráli téměř všechny skladby alba. V několika skladbách hostuje francouzský virtuos Theótime Langlois de Swarte, ty byly nahrány ve studiích Abbey Road spolu s orchestrálními částmi v podání smyčcové sekce Královského filharmonického orchestru v Londýně pod taktovkou Roberta Amese. Mnohým písním naopak ale lépe vyhovovalo Einaudiho domácí studio v Dogliani se svojí sevřenou akustikou a více osobnější atmosférou.
Ludovico Einaudi patří s devíti miliardami přehrání skladeb ročně k nejstreamovanějším klasickým umělcům. Vydal řadu úspěšných alb, vyprodává nejprestižnější sály po celém světě a je ceněným autorem hudby k mnoha filmům. Narodil se v roce 1955 v Turíně. „Vždycky jsem považoval toto město za místo, kam bych se už nikdy nevrátil. Bylo velmi šedivé, velmi industriální – připadal jsem si jako v kleci,“ směje se. V mládí ho přitáhl Milán a v osmnácti letech již Einaudi studoval skladbu na tamější Verdiho konzervatoři pod vedením průkopníka experimentální hudby Luciana Beria. Nyní, když je mu 68 let, má ke svému rodišti jiný vztah. „Je to zvláštní místo, svým způsobem velmi poetické. Duše lidí je více skrytá. Nedávají věci na odiv – dynamiku musíte najít sami v sobě…,“ říká. Není neobvyklé, že Einaudi píše skladby během zvukových zkoušek a příprav; turné je pro něj formou dovolené. „Stále utíkáte a nikdo vás nemůže chytit; nikdy se necítíte uvězněni.“ Komponování je nevědomé a nelze ho naplánovat – skladby nahrává na telefon, a poté je s kapelou znovu vytváří.
Ludovico Einaudi (Itálie)
- 5. 2025, O2 universum
Vstupenky: k dostání od 19. prosince, 10.00, v sítích Ticketmaster a Ticketportal_
DIALECT: Atlas of Green
Andrew PM Hunt se vrací na labelu RVNG Intl. s novým albem Atlas of Green. To představuje dosud nejvřelejší a nejsofistikovanější nahrávku jeho sólového projektu Dialect. Album navazuje na předchozí Huntovu tvorbu, ale přináší jemnější přístup k základnímu kolážování, které je hlavním skladatelským postupem rodáka z Liverpooolu. Zatímco jeho debut Advanced Myth z roku 2015 připomínal jinak uchopený minimalistický rukopis Terryho Rileyho, na letošní novince protkané hromadou přírodních samplů se blíží spíše rukopisu japonských zvukových environmentalistů. Přírodní témata, textury a rytmy prostupují celým albem na několika úrovních, což koresponduje s Huntovými základními inspiračními zdroji – sci-fi romány s ekologickým podtónem Ursuly Le Guinové a myšlenkami italského filozofa Federica Campagny plné postapokalyptických vizí. V duchu těchto podnětů Andrew nestvořil další dílo plné aktuální ekologické úzkosti a existenciálního děsu. S Atlas Of Green vykročil daleko do budoucnosti, ve které v našem světě už lidstvo nefunguje. Na Zemi ale najdeme hromadu odkazů na naši činnost. Hunt se převtělil v neznámou mimozemskou bytost, která se přehrabuje rozsáhlými audioarchivy a knihovnou notových záznamů, a skládá z tohoto materiálu svou vlastní hudbu. Výsledkem je hudba, která je podobně nadžánrově poživačná jako tvorba The Books nebo Icarus, na rozdíl od kolegů ale nevytváří na posluchače tlak, nezahlcuje ho zvukovou lavinou. Naopak Andrew dávkuje jednotlivé vjemy v rozumné kadenci. Hunt navíc velmi často doplňuje skladby o vlastní melodické vstupy (klavíru, kytary, dokonce i smyčcových nebo dechových nástrojů). Navzdory obrovskému rozsahu, ve kterém koncepty projektu Dialect fungují, je Atlas Of Green intimní, tichou nahrávkou, kde základní melodická kostra má stejnou důležitost jako složité zvukové ornamenty a různě vířící koláže. Album nese zvláštní pocit klidu. Je nadčasovou scénickou hudbou, jakýmsi artefaktem, který má být znovu objeven v budoucnosti v troskách našeho světa.
MARTINA TRCHOVÁ: 90% štěstí
Věčná nespokojenost je vlastností lidského druhu. Žene ho dál k „lepším zítřkům“ (ha ha) i generuje protivné mrmlání nad dobrým bydlem, 100% štěstí je z principu nedosažitelnou limitou. Martina Trchová ale měla na čtvrtém albu, odděleném od toho předchozího mateřskou dovolenou a pak příjemně dlouhým časem na nahrávání, jistě na mysli hlubší vnitřní pocit. Navzdory všem niterným tísním a nejistotám jde vlastně o optimistickou, smířenou desku. Navzdory veršům jako „jsou chvíle, kdy zamrzá všechno v těle (…) venku i uvnitř je normální teplo / a ten chlad do morku kostí / je jen hrůza z budoucnosti / netuším, kdy tahle zima skončí“ (Pastičky). Netuší, ale předjímá, že někdy to bude. 90% štěstí je vzhledem k nezbytnému přiznanému prostoru pro tragédie skvělé skóre.
Trchová má dar vyjadřovat se nádherným i nádherně mrazivým poetickým jazykem. A mluvit tím z duše. Kdo se někdy při setkání se světem necítil takhle? „Nerozumím. Umím jen odezírat ze rtů rybám / Nemám kapacitu pro zvýšené hlasy / asi na mě ani nemluvte…“ (Perlorodky). V tom mluvení z duše je Trchová čím dál lepší, Holobyt (2016) byla skvělá deska, ale popisnější.
Trchová pracovala na desce čtyři roky a vybrousila každé slovo a každou notu. A ve spolupráci s producentem Martinem Kyšperským i každý zvuk a detail aranžmá. Včetně drobností, jako jsou teskné samply keporkačích promluv, dokreslující atmosféru Perlorodek. Oproti předchozím albům razantnější přistup zahrnující tu zkreslenou kytaru, onde důraznější bicí či elektroniku písničkám sluší – a neruší. Nevadí ani přítomnost staršího duetu s Kyšperským Nové otazníky, původně z kompilace Šťastné a osamělé (2020) sdružení Osamělých písničkářů (který spolupráci Trchové a Kyšperského odstartoval). Jde o nadčasovou píseň, neomezenou dobovým „covidovým“ tématem, do alba dobře zapadá.
Věčná nespokojenost… atd. Nicméně s novým albem může být Martina Trchová naprosto spokojena. A posluchači s ní.
VLADIMÍR MERTA: Vzdálená blízká / Nejisté jistoty 2
Na druhé letošní řadovce z volné série Nejisté jistoty, shrnující nové nahrávky skladeb „neznámých, pozapomenutých i dosud nedokončených“, se Vladimír Merta soustředil na milostné písně. Což je vlastně docela překvapení, jak potvrzuje ve sleeve-note samotný autor: „Milostná tematika je nejběžněji slyšená náplň většiny písní. Přesto jsem se jí vyhýbal s cudností a studem, daným snad generačně. (…) Před lety jsem napsal sebeironickou píseň: Nenapíšeme už víc, nežli bylo napsáno, na rub loňských pohlednic, máme domilováno… Omyl! Zjistil jsem, že se mi hromadí milostná témata, některá možná trapně popisná, jiná ale vykročila do hájemství, která jsem nestihl navštívit v době, kdy psát o lásce mladému klukovi nějak příslušelo.“
Z logiky žánru převládají balady, volná tempa. S výjimkami jako v případě černohumorné, sarkastické shakespearovské hříčky v kulisách dnešní ruské totality Zkus se mnou protančit noc. Kolekce přitom nezní jednotvárně. Merta písně přizdobil i muzikantsky. Zároveň je ale nepřeplácal, svého „multiinstrumentalismu“ využil decentně. Například pobrukování saxofonu v písni Drobné lži zajímavě podkresluje atmosféru. Ve zmíněné Zkus se mnou… zase popadl mandolínu. Převládá ovšem průzračné uchopení skladeb zpěvákem s kytarou.
Co desku kromě milostných textů spojuje? Všechny písně jsou vlastně dojemné a relativně – na Mertovy zvyklosti – přímočaré. Což by u jiných témat byla výtka, neb od Merty čekáme právě mnohoznačnost, vrstevnatost, lákavou komplikovanost. K tomu milostnému ale sdělnost a melodická zpěvnost výtečně padne. O nezaměnitelnost autora nepřipravila. Ani charakteristická (sebe)ironie nechybí.
Nejvýstižnější recenzi si zase napsal Merta sám: „Zpěvák, pokud chce znít autenticky, nemůže uhnout do literární stylizace. Na rozdíl od románové stylizace má k vyjádření jen omezenou plochu a pár akordů. Ale o to je téma stárnoucího muže a jeho múz lákavější.“ Ano, je.
KVĚTY: 41 minut
„A co chci vlastně o světě říct / co ještě nikdo jinej neřekl dřív,“ táže se Kyšperský sám sebe v písni Ondatra (která je vlastně nutrií). Možná už bylo řečeno vše. Jenže co bylo vyřčeno, bývá zhusta zapomínáno. Má přece smysl i osobitě a zajímavě opakovat.
Květy opět proměnily sestavu. Za bicí se vrátil Aleš Pilgr, což vrátilo do soundu jistou perkusivní hravost. Nově se ke kapele připojil čtvrtý člen, Jiří Habarta (z Ghost of You), střídající baskytaru, klávesy, slide kytaru a perkuse a starající se také o produkci. Přišli milí hosté, třeba Petr Venkrbec se saxofonem. Což je fajn, kapela nestojí na místě, zní zase trochu jinak. Ale aranžmá zůstávají nepřepálená a nic se nemění na největším daru Květů, okamžité rozpoznatelnosti. Nejen kvůli Kyšperského projevu, ale především kvůli poetice. Kvůli nezaměnitelné, často hlučné melancholii, byť Kyšperský v tiskové zprávě k desce prohlašuje: „je pro mě důležité, aby i v teskných písních byl nadhled a humor“. No jistě, důležitost kontrastu vnímal autor vždy výborně, v hudbě i textech, a platí to pořád. Hloubku šera poznáme jen ve srovnání s jasným slunečním paprskem. Nebo nepoznáme, protože nás oslní, a ta bílá bolavá tma je ještě horší. „Na déšť ani slunce si nevzpomínám / já vidím jenom ty oči / a jak se dolů propadám“ (Dům, kde bydlela Dora).
Jinak titul „jednačtyřicetiminutové“ desky není vůbec banální. Nejde tu o zpochybnění umělecké zkratky, shození významu krátkého útvaru, jako je píseň. Album je plné deseti působivých důkazů, jakou může mít z kontextu vyjmutá jednotlivost sílu. Byť našinec nedá dopustit na albový formát. Ale druhý význam, to je v rychlé a povrchní době výzva. Udělat si čas na vyznání, na vyslechnutí příběhu. Vstřebání příběhu. A zase se stát empatičtějšími bytostmi, ne konzumenty virtuálních výkřiků. Sice hlasitých a nápadných, ale brzy zaniknuvších v neutuchajícím křiku dalších zištných křiklavostí, usilujících o kratičkou chvíli pozornosti.